60 Ad 7/2022–47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: M. B., narozená dne zastoupená obecným zmocněncem M. B. narozeným dne oba bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. SZ/MPSV–2020/136104–913, čj. MPSV–2022/36994–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. SZ/MPSV–2020/136104–913, čj. MPSV 2022/36994–913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) zahájil dne 30. 4. 2020 z moci úřední opětovné posouzení nároku žalobkyně na příspěvek na péči a jeho výše. Žalobkyně dle závěrů posudkových lékařů trpí těžkou farmakorezistentní nonlezionální epilepsií (pravostranná krurální se sekundární generalizací; frekvence záchvatů 5 –7krát denně).

2. Dne 26. 5. 2020 provedl správní orgán prvního stupně sociální šetření formou dotazníku (z důvodu prevence v rámci onemocnění Covid–19), při kterém zjišťoval schopnost samostatného života žalobkyně v přirozeném sociálním prostředí, včetně schopnosti žalobkyně zvládat základní životní potřeby vymezené v § 9 odst. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

3. Dle výsledku sociálního šetření je žalobkyně schopna samostatného stoje a postaví se sama. Je mobilní, ale sama nikam nechodí, neboť trpí záchvaty, které vyvolává jakékoliv převýšení (překážka, schody, obrubníky apod.). Má problémy i ve volném prostoru, kde se nemá čeho chytit. Celý den je doma. Při delším stoji na jednom místě se jí motá hlava a dochází i k pádům. Ujde cca 200 metrů, ale trasu má předem naplánovanou tak, aby se mohla něčeho chytit. Při nastupování a vystupování z dopravních prostředků má problém s převýšením na schodech a dochází k epileptickému záchvatu, někdy ji i autobus přivře do dveří, pročež dopravními prostředky nikdy nejezdí sama. Žalobkyně je orientovaná místem, zrakem, sluchem, osobami a časem, zvládá komunikovat verbálně i písemně a obsluhuje mobilní telefon. Obědy vaří známá nebo manžel žalobkyně. Další osoba jídlo naservíruje a u stolu se žalobkyně nají sama. Jídlo je naporcované, neboť žalobkyně při záchvatu není schopna manipulovat s nožem a dochází k pořezání. Manžel pro žalobkyni stravu i ohřívá. Teplé nápoje připravuje každé ráno manžel, pitný režim pak dodržuje žalobkyně sama. Kuchyňské spotřebiče neobsluhuje, neboť se již stalo, že si žalobkyně spálila kus oblečení od hořáku plynu. Žalobkyně se obleče a obuje samostatně vsedě. Je schopna si i vybrat oblečení. Malou hygienu žalobkyně zvládne sama v koupelně, opláchne si obličej, vyčistí si zuby a učeše se. Velká hygiena probíhá ve vaně, přičemž do vany i ven z vany jí pomáhá další osoba. Při sprchování musí být přítomna další osoba, neboť dochází k pádům ve vaně i při vylézání z vany. Stříhání nehtů a holení zajišťuje další osoba. Na toaletu si žalobkyně dojde samostatně. Žalobkyně je schopna sama dodržovat léčebný režim, nicméně k lékaři ji vozí další osoba. Žalobkyně pobírá invalidní důchod, který chodí na společný účet s manželem; hodnotu peněz rozezná. Žalobkyně nezvládá péči o domácnost, neboť nakupuje pouze v doprovodu další osoby, popřípadě zvládne vyřídit osobní věci na úřadech a doprovodit děti do školy. Ostatní záležitosti musí zajišťovat manžel. Žalobkyně je vdaná a žije s manželem a 2 společnými dětmi v bytovém domě. Ve volném čase sleduje televizi, počítač nebo se učí s dětmi.

4. Dne 28. 5. 2020 provedla Okresní správa sociálního zabezpečení Jindřichův Hradec posouzení zdravotního stavu žalobkyně, při kterém vycházela ze zdravotnické dokumentace ošetřujícího lékaře MUDr. K. ze dne 26. 9. 2019, z dalších nálezů odborných lékařů a výsledku provedeného sociálního šetření ze dne 26. 5. 2020. Okresní správa sociálního zabezpečení Jindřichův Hradec dospěla k závěru, že žalobkyně je osobou, která se dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách, považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni (lehká závislost). Za nezvládnuté základní životní potřeby označila stravování, osobní aktivity a péči o domácnost.

5. Na základě výše uvedeného posouzení správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. SZ/113131/2012/AIS–SSL, čj. 4784/2020/DAC, přiznal žalobkyni od července 2020 příspěvek na péči ve výši 880 Kč.

6. Žalobkyně s výsledkem posouzení zdravotního stavu okresní správnou sociálního zabezpečení nesouhlasila a dne 19. 6. 2020 podala odvolání.

7. Žalovaný si za účelem posouzení stupně závislosti žalobkyně na péči jiné fyzické osoby vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) v Brně, která ve svém posudku ze dne 22. 10. 2020 dospěla k závěru, že žalobkyně nezvládá pouze dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost. Žalobkyně na základě uvedeného není osobou závislou na pomoci jiné osoby.

8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2020 změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni od listopadu 2020 příspěvek na péči odňal.

9. Toto rozhodnutí však následně zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, čj. 60 Ad 1/2021–25, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v otázce zvládání základní životní potřeby mobility a tělesné hygieny.

10. V následujícím řízení žalovaný nechal dne 6. 5. 2021 provést nové sociální šetření, jehož závěry se v podstatě shodují s dřívějšími (viz shora odstavec 3 tohoto rozsudku).

11. Žalovaný dále nechal vyhotovit nové posudky a jejich doplnění, a to posudkové komise v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2021, 1. 6. 2021 a 27. 9. 2021 a dále srovnávací posudek posudkové komise v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2022. Lze ve stručnosti shrnout, že v otázce zvládání základní životní potřeby mobility se všechny posudky shodují v tom, že rozhodující je funkční dopad postižení pohybového aparátu, přičemž pouhý preventivní dohled či kontrola se za nezvládání této základní životní potřeby nepovažují. Obdobné stanovisko posudkové komise vyjádřily i ve vztahu k základní životní potřebě hygieny.

12. Žalovaný následně v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni příspěvek na péči odňal od března 2022.

II. Shrnutí žaloby

13. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 28. 4. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

14. Žalobkyně popsala vývoj dosavadního řízení.

15. Žalovaný v obnoveném řízení nechal postupně vypracovat 4 další posudky, které však dle názoru žalované nejenže nesplňují základní požadavky zákona, ale nesplňují ani obecné formální požadavky úředního dokumentu a navíc se o žalobkyni vyjadřují dehonestujícím způsobem. Její námitky podjatosti členů posudkové komise nebyly úspěšné.

16. Posudek posudkové komise v Hradci Králové jako jediný vyjmenovává všechny posuzované základní životní potřeby, u každé však pouze konstatuje, že nebylo zjištěno závažné anatomické či mentální postižení.

17. Žalovaný nechával vypracovat nové posudky a jejich opravy údajně na základě námitek žalobkyně, ale nikdy neuvedl, zda námitce vyhovuje a v jakém rozsahu. Na požadavek nepřipuštění vadných posudků jako důkazů žalovaný nikterak nereagoval.

18. Žalovaný se ve svém rozhodnutí odvolává jako na stěžejní důkazy na všechny posudky včetně posudku posudkové komise v Brně, který krajský soud označil za nedostatečný, a za zásadní skutečnost považuje to, že všechny posudky dospívají ke stejnému závěru. Zcela však pomíjí zásadní vady všech posudků a neschopnost vyhovět zákonným požadavkům na posouzení stupně závislosti.

19. Jednání správních orgánů a posudkových komisí označila žalobkyně za účelové. Ačkoli je nyní prý v platnosti nová metodika posuzování, příslušné zákony, vyhlášky ani zdravotní stav žalobkyně se nezměnily. Z neobjektivní a nezákonné libovůle při posuzování se pak příslušné orgány usvědčují mj. i tím, že základní životní potřeby „osobní aktivity“ a „péče o domácnost“ uznávají za nezvládané, a to opět bez bližšího zdůvodnění a maximálně pouze s odkazem na základní neurologické onemocnění.

20. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně. V návaznosti na ně dokonce nechal vyhotovit srovnávací posudek. Posudky posudkových komisí vycházely jednak z komplexní zdravotní dokumentace žalobkyně, dále z odborných lékařských nálezů, vlastního vyšetření žalobkyně a sociálního šetření. Žalovaný uvedl, že dostál požadavkům krajského soudu obsaženým v rozsudku čj. 60 Ad 1/2021–25. Posudek posudkové komise představuje dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu věci.

22. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

24. Žaloba je důvodná.

25. V nyní posuzované věci je sporné, zda zjištění žalovaného ohledně schopností žalobkyně zvládat základní životní potřeby měla oporu v podkladech pro posouzení stupně závislosti osoby, případně zda žalovaný své závěry dostatečně odůvodnil. Z textu žaloby je patrno, že žalobkyně nadále trvá na svém (již dříve opakovaně vysloveném) závěru, že nezvládá více základních životních potřeb, než jak věc posoudily posudkové komise, jejichž posudky žalobkyně považuje stále za nedostatečně odůvodněné.

26. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.

27. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách „[o]soba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.“ 28. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách).

29. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách dále „[p]ři hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 30. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 31. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách „[p]ři posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.“ Ze stejných kritérií při posuzování vychází i posudková komise.

32. Dle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.), platí, že „[p]okud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 33. Dle písmene a) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. se pak v souvislosti s mobilitou „[z]a schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat 1. vstávání a usedání, 2. stoj, 3. zaujímat a měnit polohy, 4. pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, 5. otevírat a zavírat dveře, 6. chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, 7. nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je“ (důraz doplněn).

34. Dle písmene f) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. za schopnost zvládat potřebu tělesné hygieny „považuje stav, kdy osoba je schopna 1. použít hygienické zařízení, 2. dodržovat tělesnou hygienu, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, 3. provádět celkovou hygienu, 4. česat se, provádět ústní hygienu, holit se“ (důraz doplněn).

35. Krajský soud po prostudování nových podkladů pro rozhodnutí žalovaného (tj. nového sociálního šetření a posudků posudkových komisí v Českých Budějovicích a Hradci Králové) dospěl k závěru, že tyto již odstranily nedostatky, které krajský soud žalovanému vytkl v rozsudku čj. 60 Ad 1/2021–25. Obsahují totiž úvahy, o něž posudková komise svá zjištění opírá.

36. Závěry žalovaného i posudkových komisí vztahující se k otázce samotného (ne)zvládání některých základních životních potřeb však krajský soud hodnotí jako rozporné s právní úpravou, neboť vycházejí z nesprávného výkladu zákonných a podzákonných institutů, jejichž význam nemůže závazně stanovit prostá metodika posudkových komisí (žalovaný na tuto metodiku sice odkazuje, ale její obsah více nepřibližuje).

37. V této souvislosti krajský soud zdůrazňuje, že si v žádném případě nepřisvojuje kompetenci hodnotit samostatně zdravotní stav žalobkyně, tj. především stanovovat její diagnózu či závažnost jejích zdravotních obtíží. Posouzení těchto otázek jakožto odborně medicínských náleží posudkové komisi (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Naopak zcela v kompetenci krajského soudu (a ve správním řízení v kompetenci žalovaného či správního orgánu prvního stupně) je však aplikace příslušné právní úpravy na takto zjištěný skutkový stav.

38. Výsledné hodnocení, zda posuzovaná osoba určitou základní životní potřebu zvládá či nikoliv, je již otázkou právní. V tomto ohledu je třeba věc odlišit od závěrů posudkových komisí v případech invalidních důchodů. Výsledkem takového posuzování je totiž procentuální sazba snížení pracovní schopnosti osoby, od níž se odvíjí stupeň invalidity, což ovšem není ve skutečnosti nic jiného, než hodnocení intenzity zdravotního postižení (jedná se tedy o závěr výhradně medicínský).

39. Pro posouzení nynějšího případu považuje krajský soud za rozhodující zejména výklad § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, dle něhož pro uznání základní životní potřeby jako nezvládnuté je zapotřebí ztráta schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Pojem přijatelného standardu právní úprava blíže definuje v § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., dle něhož s jím „rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby“ (důraz doplněn).

40. Z toho je především patrno, že pokud zvládnutí určité potřeby pomoc jiné osoby vyžaduje, nelze o přijatelném standardu hovořit. Krajský soud se neztotožnil se závěrem posudkových komisí, dle nichž preventivní dohled či kontrola jiné osoby jsou v této souvislosti bez dalšího nerozhodné. Nutno podotknout, že posudkové komise tento závěr blíže nezdůvodňují, přičemž v právní úpravě nemá jakoukoli oporu (totéž ovšem v daném ohledu platí i o závěrech žalovaného). Naopak shora citovaný § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách považuje osobu starší 18 let věku jako za závislou na pomoci jiné fyzické osoby, pokud vedle nezvládnutí příslušného počtu jednotlivých základních životních potřeb „vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby“ (důraz doplněn). Ostatně sama podstata péče o jinou osobu spočívá přinejmenším v nutnosti fyzické přítomnosti další osoby, která je k zajištění určité potřeby připravena zasáhnout; to platí i v případě prostého dohledu. Z citované právní úpravy je pak patrno, že nutnost dohledu se posuzuje i u dospělých osob.

41. Z lékařských posudků založených ve spisu plyne, že žalobkyni může epileptický záchvat (v rozličné intenzitě) potkat prakticky kdykoli během dne, což se u ní také běžně děje, a to i opakovaně. Nastávají u ní (a to nepravidelně a náhodně) stavy, za kterých neovládá své chování, pohyby a vnímání okolního světa. Za této situace je zcela pochopitelné, pokud žalobkyně ke zvládání určitých potřeb vyžaduje přítomnost jiné osoby. Jen stěží lze hodnotit jako „zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý“, takový stav, kdy zvládnutí životní potřeby je odvislé pouze od nepredikovatelného zdravotního stavu žalobkyně. Takovou činnost nelze v přijatelné míře považovat ani za bezpečnou. Právě to je přitom v nynější věci jednoznačně důsledkem zdravotního postižení žalobkyně (§ 9 odst. 5 zákona o sociálních službách). Náhled posudkových komisí, které v této souvislosti hodnotily pouze fyzickou možnost zvládnutí sporných potřeb, je z pohledu krajského soudu zjednodušující a v důsledku neudržitelný. Míjí se totiž se smyslem právní úpravy, která směřuje k podpoře těch, kdo jsou v určitých ohledech na péči jiné osoby v důsledku svého zdravotního stavu fakticky závislí.

42. Na tom nic nemění ani dikce § 2 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., na který poukázal na straně 20 svého rozhodnutí žalovaný a dle něhož se v případě osob, u nichž průběžně dochází ke zhoršování a zlepšování zdravotního stavu, „funkční schopnost zvládat základní životní potřebu se v takovém případě stanoví tak, aby odpovídala převažujícímu rozsahu schopnosti ve sledovaném období“ (důraz doplněn). Ze závěrů posudkových komisí neplyne, že by se zdravotní stav žalobkyně v průběhu času zlepšoval či zhoršoval (stále trpí těžkou formou farmakorezistentní epilepsie, jejíž intenzita se v čase nemění), nýbrž to, že v průběhu dne může kdykoli prodělat epileptický záchvat, což se stává několikrát denně. Převažující stav rozsahu schopnosti žalobkyně zvládat některé základní životní potřeby je tudíž takový, že při nich v zájmu bezpečnosti vyžaduje neustálý dohled.

43. V nynějším případě se shora uvedené uplatní v souvislosti s otázkami zvládání potřeb mobility a tělesné hygieny, které jsou mezi stranami sporné a vůči nimž krajský soud směřoval v rozsudku čj. 60 Ad 1/2021–25 své výhrady.

44. V případě potřeby mobility je tak jako nezvládnutý potřeba hodnotit bod 7. písmene a) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. spočívající ve schopnosti nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových a používat je. Tento bod totiž zahrnuje nejen schopnost nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků, ale též jejich používání, přičemž z podstaty věci nepostačuje pouze samotný fyzický akt používání dopravního prostředku (řízení vozidla, přeprava prostředky hromadné dopravy apod.), nýbrž se musí jednat o schopnost je používat bezpečně (přinejmenším v míře běžně přijímané) a zároveň účelně (ve smyslu vědomé a cílené přepravy z místa na místo).

45. Stejně jako v rozsudku čj. 60 Ad 1/2021–25 krajský soud uvádí, že ačkoliv souhlasí se žalovaným (resp. posudkovými komisemi) v tom, že dle lékařských posudků žalobkyně povětšinou výše uvedené činnosti v rámci mobility zvládá, nastávají u ní (a to nepravidelně a náhodně) stavy, za kterých neovládá své chování, pohyby a vnímání okolního světa. Na posuzovanou věc je třeba dle názoru krajského soudu pohlížet v širších souvislostech. Lze dospět k závěru, že žalobkyni nebude moci být vydán řidičský průkaz (nebude moci samostatně ovládat motorová vozidla) a stejně tak není možné, aby žalobkyně cestovala sama (využívala prostředky hromadné dopravy), neboť se může lehce stát, že nedokáže vystoupit, nedojede do požadované cílové destinace, potažmo nenastoupí v důsledku svého zdravotního stavu. Jinými slovy – jak bezpečnost, tak účelnost používání dopravních prostředků jsou v případě žalobkyně pouze dílem náhody, přičemž s ohledem na těžký průběh onemocnění žalobkyně lze v jejím případě považovat rizika s tím spojená za velmi vysoká (na možnou – avšak blíže nespecifikovanou – „předzvěst“ záchvatu, na kterou poukázala posudková komise v Hradci Králové, v této souvislosti nelze spoléhat).

46. Tento závěr žalovaný ani posudkové komise nevyvrátili. Argumentace žalovaného, dle něhož by v takovém případě bylo nutné uznat jako nezvládnutou potřebu mobility u každého seniora, neboť je u něj riziko pádu vyšší, je lichá. Jedná se o klasický argumentační faul známý jako „šikmá plocha“, při němž mluvčí bez důkazů tvrdí, že relativně malý krok vyvolá následující řetězovou reakci s negativními důsledky (tedy například že posouzení určité potřeby jako nezvládnuté v nynějším případě povede k témuž i v případech všech seniorů od určitého věku). Situace osoby trpící těžkou epilepsií s každodenními opakovanými záchvaty různé intenzity však nelze s běžným seniorem vůbec srovnávat. Každý případ je nadto nutné hodnotit individuálně.

47. Je pochopitelné, že k hodnocení potřeby jako zvládnuté není zapotřebí její zvládnutí na 100 %, jak uvádí žalovaný i posudkové komise. Lze tak připustit určitá omezení (například nemožnost řídit automobil), pokud má posuzovaná osoba možnost samostatně a bez pomoci (dohledu) jiného využít adekvátní náhrady (typicky cestování veřejnou hromadnou dopravou). V nyní posuzované věci však postižení žalobkyně tuto možnost v podstatě vylučuje.

48. Obdobný postoj zaujal zdejší soud i ve vztahu k otázce tělesné hygieny, a to konkrétně v bodu 1. písmene f) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. (používání hygienického zařízení). Taktéž v této souvislosti posudkové komise akcentují skutečnost, že žalobkyně netrpí pohybovými omezeními.

49. Ani v případě této potřeby ovšem nepovažuje krajský soud její „zvládání“ ze strany žalobkyně za bezpečné, a to pro nepředvídatelný charakter jejího onemocnění. Lze si snadno představit, že i záchvat menší intenzity, jak jej popisují posudkové komise, může vést k pádu a závažnějšímu zranění v koupelně. V případě záchvatu doprovázeného ztrátou vědomí je to již zcela zřejmé. Za této situace je nepřesvědčivý závěr (vyjádřený například i v posudku posudkové komise v Hradci Králové), že žalobkyně je schopna se přidržovat madel v koupelně, sedáku u umyvadla nebo ve vaně. V případě záchvatového stavu taková schopnost nemusí být žalobkyni nic platná a jediným spolehlivým způsobem, jak případnému úrazu předejít, je právě preventivní přítomnost třetí osoby. Žalovaný ani posudkové komise totiž jiný způsob nenabízí, neboť poukazují pouze na možnost využití různých pomůcek, aniž by bylo patrné, jaké pomůcky by měly žalobkyni pomoci právě v případě neočekávaného záchvatu (například při vystupování z vany).

50. Žalovaný na straně 20 svého rozhodnutí uvádí, že dle propouštěcí zprávy z neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce citované v posudcích dochází k opakovanému zraňování žalobkyně z důvodu záchvatů „určitě jednou za měsíc“. Žalovaný tuto skutečnost přechází prostým konstatováním, že o potřebě každodenního dohledu nesvědčí, neboť základní životní potřeby mají každodenní charakter. Takový závěr je však zcela nepodložený. V prvé řadě proto, že není zřejmé, zda ke zraňování „pouze“ jednou za měsíc nedochází právě proto, že je žalobkyně pod každodenním dohledem jiných osob. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, pak není jasné, jaký počet zranění v průběhu měsíce by žalovaný považoval za dostatečný. Jestliže u žalobkyně v důsledku jejího onemocnění dokonce skutečně ke zraněním dochází (což i dle žalovaného z obsahu spisu vyplývá), pak jsou takovéto úvahy naprosto nemístné.

51. Krajský soud závěrem poznamenává, že oceňuje zjevnou snahu žalovaného v průběhu řízení po vydání zrušujícího rozsudku čj. 60 Ad 1/2021–25 o pečlivé zjištění skutkového stavu věci (formou opatření nových posudků a jejich doplnění či iniciování nového sociálního šetření). Je však zároveň třeba dodat, že žalovaný (a ostatně ani správní orgán prvního stupně) nemůže bez dalšího přejímat závěry posudkových komisí tam, kde se již netýkají samotného lékařského posouzení, nýbrž již přestavují aplikaci relevantní právní úpravy.

V. Závěr a náklady řízení

52. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Bude tedy vycházet z toho, že žalobkyně vedle základních životních potřeb osobní aktivity a péče o domácnost nezvládá též potřeby mobility a tělesné hygieny.

53. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. V případě úspěšné žalobkyně pak ze soudního spisu neplyne, že by jí nějaké uznatelné náklady řízení vznikly; z toho důvodu jí krajský soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení