60 Co 177/2024 - 318

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o 150.077,62 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-256, a o odvolání žalované proti doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-263, takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-256, se ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 150.077,62 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-256, se ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15 % roční úrok z prodlení z částky 150.077,62 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Doplňující rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-263, se mění tak, že se doplňující rozsudek nevydává.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši v částce, jak bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozhodnutí, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 C 39/2023-256, bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 150.077,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 150.077,62 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 93.415 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [jméno FO] (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že účastníci byli v období od října 2015 do července 2022 nesezdanými partnery, přičemž do listopadu 2022 vedli společnou domácnost; společně uzavřeli dne [datum] smlouvu o hypotečním úvěru pod registračním č. [Anonymizováno], na jejím základě jim byl poskytnut hypoteční úvěr ve výši 1.300.000 Kč, jehož dílčí splátky hradil v období října 2015 až července 2022 výlučně žalobce, který takto celkem zaplatil 313.462,70 Kč. Žalobce a žalovaná jako druh a družka zakoupili a rekonstruovali dům v podílovém spoluvlastnictví. Rekonstrukce domu probíhala svépomocně. K rekonstrukci využili příjmy ze zaměstnání, hypoteční úvěr 1.300.000 Kč a částečně prostředky žalované z prodeje jejího výlučného nemovitého majetku 943.692, 22 Kč. Z důvodu vyšší vstupní investice žalované se účastníci dohodli na velikosti podílů 2/5 : 3/5 ve prospěch žalované, což zakotvili do kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2015, která rozlišovala výši platební povinnosti každého z účastníků. V kupních smlouvách, na jejichž základě účastníci později převedli své vlastnické právo, vyjádřili platební povinnost ze smlouvy o úvěru podle velikosti spoluvlastnických podílů. V řízení nebyla tvrzena, ani prokazována existence dohody účastníků, jakožto spoluvlastníků, žijících coby druh a družka, jakým způsobem a kdy budou vůči sobě vzájemně zúčtovávat vynaložené investice do společné věci. Dílčí investice každého z účastníků byly činěny po vzájemné dohodě. Žalobce vzhledem k odlišným majetkových podílům požadoval po žalované zaplacení 3/5 uhrazených úvěrových splátek. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 150.077,62 Kč s příslušenstvím, je dán. Účastníci jako životní partneři, plánovali společnou budoucnost a uhrazovali ze svých příjmů všechny potřeby, avšak neexistovala dohoda účastníků o případném budoucím vypořádání nároků (dílčích investic) pro případ zrušení spoluvlastnictví. Žalovaná uplatnila procesní obranu, že se účastníci po zrušení podílového spoluvlastnictví zcela vypořádali a uplatnila námitku započtení. Proti pohledávce žalobce započítala použití svých výlučných finančních prostředků na rekonstrukci nemovitosti. Soud I. stupně však dospěl k závěru, že žalobce žalované, z titulu investic do společné věci, ničeho nedluží. Proto soud I. stupně učinil závěr, že nárok žalobce vůči žalované na zaplacení částky 150.077,62 Kč s příslušenstvím je dán. Toto soud I. stupně odůvodnil tak, že na investice do nemovitosti použil žalobce 1.927.902 Kč ze svých mezd, svoji práci v hodnotě 912.500 Kč, tj. žalobce vynaložil 2.840.402 Kč. Žalovaná pak vynaložila 943.692 Kč z prodeje bytu žalované, 760.000 Kč z darů rodičů a své tety, tj. žalovaná vynaložila 1.703.692 Kč. Proto je nárok žalobce dán. Nadto soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaná přes opakované poučení dané jí soudem I. stupně, neprokázala svoji procesní obranu. Pokud jde o částku 400.000 Kč, kterou žalované daroval její otec, dospěl soud I. stupně k závěru, že nebylo prokázáno investování těchto peněz do nemovitosti. Obdobný závěr učinil soud I. stupně i pokud jde o částku 300.000 Kč, kterou obdržela žalovaná od své matky. Oproti tomu soud I. stupně uvěřil, že matka žalované poskytla žalobci částku 32.500 Kč. Pokud jde o částku 60.000 Kč, kterou žalované darovala teta [jméno FO] údajně na novou kuchyň, pak soud I. stupně učinil závěr, že proti takové tvrzené investici svědčí, že odběratelem kuchyně nebyla žalovaná, ale naopak žalobce. Soud I. stupně dospěl k závěru, že z titulu vynaložených investic do nemovitosti, jsou účastníci vypořádáni. Dále dospěl k závěru, že částka provize realitní kanceláře ve výši 50.000 Kč za zprostředkování koupě nemovitosti byla uhrazena žalovanou. Nárok žalobce podřadil soud I. stupně pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, konkrétně ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, že došlo k plnění žalobcem za žalovanou toho, co měla žalovaná plnit sama. Žalobce uhradil od října 2015 do července 2022 na úvěrových splátkách 313.462,70 Kč. Vyvratitelná právní domněnka rovnosti podílu na dluhu u solidárně zavázaných účastníků byla vyvrácena článkem II odst. 1 kupní smlouvy z 4. 9. 2015, ve kterém je stanoven poměr závazku účastníků s odkazem na velikost spoluvlastnických podílů. Jestliže žalobce hradil veškeré úvěrové splátky a žalovaná neuhradila ničeho, je nárok žalobce oprávněný, když 3/5 sumy uhrazených splátek činí 188.077,62 Kč. Žalovaná uplatnila námitku započtení. Žalobce uznal důvodnost námitky započtení co do 25.000 Kč ze zápůjčky od žalované a co do 13.000 Kč jako části zápůjčky od matky žalované (pohledávka postoupena na žalovanou). Proto se žalobce důvodně domáhá po žalované zaplacení 150.077,62 Kč s úrokem z prodlení od marného uplynutí lhůty ve výzvě k plnění doručené žalované 20. 1. 2023. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Míra úspěchu žalobce tak činila 79,80 %, jeho neúspěch pak činil 20,20 %. Po odečtení míry neúspěchu žalobce od míry jeho úspěchu tak svědčí žalobci v této fázi řízení právo na zaplacení 59,60 % jeho nákladů.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

4. Odvolání žalobce směřuje proti výroku II. Žalobce vzal svoji žalobu částečně zpět, co do částky 38.000 Kč. Původní předmět řízení činil 188.077,62 Kč. Po částečném zpětvzetí byla předmětem řízení částka 150.077,62 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby při původní tarifní hodnotě činí 8.660 Kč a po následném částečném zpětvzetí 7.140 Kč. Za účast u jednání 16. 5. 2023 měly být přiznány žalobci 2 úkony právní služby, přičemž do pravomocného rozhodnutí o částečném zastavení řízení bylo vykonáváno 8 úkonů právní služby. Žalobce nebyl ve sporu částečně procesně neúspěšný. Až při prvním jednání byla vznesena námitka započtení. Započtené pohledávky nebyly splatné. Žalobce nebyl povinen před zahájením sporu na započtené pohledávky plnit. K částečnému zpětvzetí žaloby tak došlo pro chování žalované. Žalobce odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 7. 3. 1996, č. j. 4 Cmo 178/96-30. Proto měla být žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 127.714 Kč a žalobce navrhl, aby odvolací soud v tomto směru změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Žalobce dále učinil podání označené jako návrh na vydání opravného usnesení. Z obsahu tohoto podání je patrno, že pro jeho nesprávnost, žalobce napadl, část výroku I. v části o uložení povinnosti žalované nahradit žalobci úrok z prodlení, přičemž poukázal na nesprávnost žalobci přiznané výše úroku z prodlení ve výši 10 % ročně a navrhl, aby žalobci byl přiznán úrok z prodlení ve výši 15 %, což je správná výše úroku z prodlení. Toto podání žalobce bylo podle jeho obsahu posouzeno jako odvolání proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně v části týkající se přiznané výše úroku z prodlení.

6. Odvolání žalované směřuje proti výroku I., II. napadeného rozsudku. Žalovaná nesouhlasí s tím, že neunesla důkazní břemeno a neprokázala využití finančních prostředků k rekonstrukci nemovitých věcí účastníků ve [adresa]. Rozhodnutí soudu I. stupně je přehnaně formalistické a není spravedlivé. Soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s procesní obranou žalované. Oba účastníci do stavby investovali vše, co měli. Oba na stavbě pracovali. Nad rámec uvedeného použila žalobkyně do rekonstrukce nemovitosti prostředky za prodej bytu ve výši 943.692 Kč a prostředky z darů příbuzných ve výši 760.000 Kč. Není možné, aby si žalobce vyčíslil práci jako investici a není zřejmé, z čeho žalobce žil, pokud vše, co vydělal, investoval do stavby. Nesouhlasí s tím, že investice částky 760.000 Kč ze strany žalované nebyla prokázaná, neboť takový závěr je neodpovídající. Přesné vyčíslení investic žalovaná poskytla v podání z 5. 12. 2023, ve kterém spárovala finanční prostředky jí darované s konkrétními pracemi. S tímto spárováním plateb na investice se soud I. stupně nevypořádal. Hodnocení důkazů soudem I. stupně nebylo řádné. Příjmy žalované ze zaměstnání vyplývají mimo jiné z výpisu z účtu žalované a nejsou neznámé. I nadále žalovaná namítá rozpor nároku žalobce s dobrými mravy. S touto námitkou se soud I. stupně nevypořádal. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn a žaloba byla zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. K podanému odvolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně věc právně posoudil. Z důvodu, že žalovaná disponovala majetkem vyšší hodnoty, se dohodla s žalobcem, že žalobce bude vlastníkem spoluvlastnického podílu id. 2/5 a žalovaná bude vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 3/5. To, že žalovaná použila částku 943.692 Kč na rekonstrukci nemovitosti odůvodňovalo, že se žalovaná stala vlastníkem vyššího spoluvlastnického podílu než žalobce. Vynaložení této finanční částky se tedy odrazilo ve větším spoluvlastnickém podílu žalované. Žalovaná neprokázala, že by prováděla platby SIPO a navíc sama připustila, že po část doby hradil tyto platby SIPO žalobce. Příjmy žalované a žalobce nebyly stejné. Žalovaná své příjmy nevyčíslila a neuplatnila zápočet. Do nemovitostí použil žalobce polovinu svých příjmů a zbytek užil pro osobní potřebu. Žalobce trvá na tom, že hodnota práce žalobce na rekonstrukci nemovitosti činí 912.500 Kč. Žalobce souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalovaná neprokázala použití částky 760.000 Kč na investice do nemovitosti účastníků. Toto je tvrzeno, avšak není to prokázáno. Poukazuje zejména na to, že není dána časová souvislost mezi poskytnutím finančních prostředků žalované a údajným vynaložením těchto prostředků na tvrzené investice. V případě částky 60.000 Kč není prokazováno předání této částky [jméno FO] žalované. Žalovaná po obdržení těchto peněz je vybírala z účtu a disponovala s nimi v hotovosti. Nelze proto ověřit, zda je mohla na rekonstrukci vynaložit. Námitka rozporu s dobrými mravy není dána. Vyhovění žalobě není v rozporu s dobrými mravy a nevede ke krutosti ani k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen ve výroku I. Žalobce nadále požaduje změnu výroku II. rozsudku soudu I. stupně, jak navrhl ve svém odvolání.

8. Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 5. 2024, č. j. 15C 39/2023-263, bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 150.077,62 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, čímž se doplňuje rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220 (výrok I.), žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.870 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [jméno FO]výrok II.).

9. Doplňující rozsudek odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2024, č. j. 15 C 39/2023-220, nevyčerpal soud I. stupně celý předmět řízení, neboť nerozhodl o části předmětu řízení, když nesprávně nebyla uvedena celá správná výše úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Toto odvolání směřuje proti oběma jeho výrokům. Z hlediska věcné argumentace zcela odkázala na své odvolání, jímž napadla rozsudek soudu I. stupně, včetně konečného návrhu.

11. Žalobce se písemně vyjádřil tak, že navrhuje potvrzení doplňujícího rozsudku soudu I. stupně.

12. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k následujícím závěrům.

13. Podle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o. z.) je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

14. Podle § 1875 o. z. má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

15. Podle § 1876 odst. 2 o. z. vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

16. Ze smlouvy o hypotečním úvěru, registrační číslo smlouvy [Anonymizováno], ze dne 4. 9. 2015, vyplynulo, že tuto uzavřela [právnická osoba]. jako věřitel a žalobce a žalovaná na straně druhé jako spoludlužníci. Na základě této smlouvy čerpali žalobce s žalovanou od [právnická osoba]. úvěr ve výši 1.300.000 Kč za účelem koupě nemovitosti a rekonstrukce nemovitosti, a to ohledně pozemku parc. č. St. [Anonymizováno] jehož součástí je rodinný dům [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno] pozemek parc. č. [Anonymizováno], v obci [adresa]

17. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce jako spoludlužník byl zavázán k úhradě dluhu společně a nerozdílně s žalovanou, přičemž platí, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Případná dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu, pro věřitele však není závazná. Splnil-li dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 1876 odst. 2 o. z. Při plnění poskytovaném ve splátkách pak vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2013).

18. Věřitel byl oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv z dlužníků, na čemž nemohla ničeho změnit ani případná vnitřní dohoda spoludlužníků upravujících jejich vzájemná práva a povinnosti při splácení společného úvěru tak, že vyšší majetkovou výhodu úvěru (vyšší spoluvlastnický podíl na z úvěru pořizovaných a rekonstruovaných nemovitostech) získá žalovaná.

19. Jestliže nebylo dohodnuto jinak, platí, že ve vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Základním principem pasivní solidarity je v českém právu neúčinnost vnitřního vztahu mezi spoludlužníky vůči věřiteli.

20. V tomto konkrétním případě byla solidarita k plnění závazku ze smlouvy o úvěru založena deklarovanou pozicí žalobce a žalované jako spoludlužníků.

21. Pokud žalobce jako spoludlužník splnil více, než odpovídá jeho podílu, vznikl regresní právní vztah, jehož obsahem je oprávnění toho, kdo takto plnil, požadovat náhradu po druhém solidárním dlužníku tak, aby to odpovídalo velikosti jejich podílů ve vnitřním vztahu.

22. V samotném vnitřním vztahu mezi dlužníky (žalobcem a žalovanou) již žalobce za celý dluh zavázán nemusí být.

23. Užití ustanovení o bezdůvodném obohacení (plnění za jiného, co měl po právu plnit sám, jak věc kvalifikoval soud I. stupně) však není v tomto případě namístě.

24. Jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009), skutková podstata bezdůvodného obohacení – plnění za jiného, co měl po právu plnit sám - je založena na současném splnění dvou podmínek: a/ existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b/ splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Zatímco první podmínka v posuzované věci naplněna je, podmínka druhá - splnění povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit - splněna není. Žalobce totiž neplnil úvěrové společnosti bez právního důvodu, ale právě na základě toho, že byl spoludlužníkem. Zákon sám upravuje způsob vypořádání mezi účastníky vztahu, a proto soud I. stupně při právní kvalifikace nároku žalobce pochybil.

25. Výše regresu je rozdílem mezi tím, co dlužník skutečně plnil a tím, jaká byla výše jeho podílu na společném dluhu.

26. O případ bezdůvodného obohacení nejde, a proto žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení nemá. Má pouze nárok na regres.

27. Poté, co žalobce plnil, má právo požadovat po dlužníku náhradu (regres).

28. Spoludlužníci byli dva.

29. Soud I. stupně dospěl k závěru, že výše podílu vyplývá z existujících poměrů mezi spoludlužníky a že nebyla stejná. Výše podílu žalované činila 3/5 a výše podílu žalobce činila 2/5, čemuž odpovídá také výše spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku získaného a rekonstruovaného z prostředků získaných z úvěru.

30. Jelikož žalobce plnil dluh věřiteli v částce celkem 313.462,70 Kč (č. l. 82), přičemž tato částka byla mezi účastníky nesporná (č. l. 82, 2. odstavec) a soud I. stupně vzal zaplacení této částky žalobcem ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. za své skutkové zjištění, mohl se žalobce po žalované domáhat práva na náhradu toho, co zaplatil nad rámec svého podílu, v tomto případě ve výši 3/5 zaplacené částky.

31. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že finanční prostředky uložené na běžném bankovním účtu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je účet veden, svědčí pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků (srovnej kupř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod č. 50/2006 Sb. rozh. obč.). V řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by na tento účet žalobce, z něhož byla uhrazena částka 313.462,780 Kč věřiteli, byla přesunuta určitá finanční částka nedůvodně, anebo bez náležitého titulu. Žalobci svědčila pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků, resp. na jejich převod (vyplacení) věřiteli. Podle § 495 věty první o. z. souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Osobě náleží hodnoty z absolutního majetkového poměru, ale též hodnoty plynoucí ze závazkového právního vztahu (např. pohledávka), (srov. Petrov, J. Výtisk, M. Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2019, s 548).

32. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se mohl domáhat zaplacení 188.077,62 Kč (tj. 3/5 z částky 313.462,70 Kč) z titulu nároku na regres.

33. Žalobce se zaplacení celé této částky podanou žalobou domáhal, přičemž v průběhu řízení vzal částečně zpět svůj nárok, o čemž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu I. stupně ze dne 31. 8. 2023, č. j. 15 C 39/2023-163, s právní mocí k 7. 9. 2023, kterým bylo řízení částečně zastaveno v rozsahu částečného zpětvzetí návrhu žalobcem co do částky 38.000 Kč s příslušenstvím. Žalobci tak vzniklo právo (po částečném zpětvzetí návrhu) domáhat se v tomto řízení zaplacení 150.077,62 Kč s příslušenstvím z titulu regresu.

34. Pokud jde o odůvodnění výše podílu žalované 3/5 na společném dluhu, v tomto směru odkazuje odvolací soud primárně na ustanovení § 1875 o. z.

35. Přestože vůči věřiteli jsou všichni spoludlužníci povinni podle principu „jeden za všechny, všichni za jednoho“, vnitřní podíly na dluhu mohou být různé. Právě vnitřní podíl je důležitý pro určení výše regresního nároku (§ 1876 odst. 2 o. z.). Vnitřní podíly jsou záležitostí spoludlužníků. Výše může být výslovně smluvena, ale může vyplývat i z jiných existujících poměrů mezi dlužníky.

36. V daném případě odvodil soud I. stupně výši podílu mimo jiné z oddílu 2 kupní smlouvy o koupi nemovitosti z 20. 10. 2015, ve kterém byl stanoven vnitřní podíl mezi účastníky na kupní ceně předmětných nemovitostí tak, že 3/5 připadají z kupní ceny i z celku nemovitostí na žalovanou a 2/5 pak na žalobce, přičemž částka kupní ceny byla čerpána právě z předmětného hypotečního úvěru. V souvislosti s tvrzením žalované na č. l. 70 spisu lze odkázat na ustanovení čl. II odst. 5 kupní smlouvy z 21. 11. 2022, ze kterého plyne, že žalobce a žalovaná jsou povinni k úhradě dluhu vůči [právnická osoba]., a to právě podle podílů, tj. 3/5 v případě žalované a 2/5 v případě žalobce.

37. Za těchto okolností je závěr soudu I. stupně o podílu 3/5 žalované na společném dluhu a o podílu 2/5 žalobce na společném dluhu, závěrem odůvodněným a v tomto směru odkazuje odvolací soud na odůvodnění provedené soudem I. stupně. Se soudem I. stupně je možno souhlasit v tom, že domněnka, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné, je vyvratitelná a také v tom, že v konkrétním případě byla tato domněnka vyvrácena.

38. Za těchto okolností bylo zapotřebí se vypořádat s procesní obranou žalované.

39. Žalovaná především již v podání z 21. 2. 2023, tvrdila, že účastníci se dohodli, že nebudou po sobě již požadovat žádné vzájemné nároky z doby společného soužití (srov. č. l. 10 p. v.).

40. K tomu je zapotřebí uvést, že spisový materiál neobsahuje žádný skutkový poznatek o existenci takové dohody. Ani v rámci účastnické výpovědi neuvedla žalovaná žádné skutečnosti o tom, že by vůbec existovala taková dohoda. Navíc procesní úkony samotné žalované vyvrací existenci takového ujednání, neboť v rozporu s tvrzeními žalované o vzdání se práva či prominutí práva z investic do společného bydlení účastníků, samotná žalovaná opakovaně učinila procesní úkon obsahující námitku započtení a uplatnila tak i v průběhu samotného řízení více tvrzených nároků z doby společného soužití proti žalobci právě z titulu investic do společného bydlení v rámci námitky započtení.

41. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud k této procesní obraně žalované nepřihlédl, neboť je zřejmé (ze samotného jednání žalované), že k takovému vzájemnému odpuštění (vzdání se či prominutí) nároků účastníků nedošlo. Tato procesní obrana tak byla zcela vyloučena. Takový závěr bylo nezbytné přijmout jako závěr jednoznačný.

42. Žalovaná dále uplatnila námitku započtení proti žalovanou uplatněné pohledávce žalobce.

43. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

44. Podle § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

45. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

46. Námitku započtení uplatnila žalovaná v řízení opakovaně: a) v průběhu jednání dne 16. 5. 2023 (č. l. 81 p. v.), kdy žalovaná proti nároku žalobce započetla - pohledávku ve výši 25.000 Kč vzniklou v prosinci 2022 z důvodu zápůjčky této částky ze strany žalované žalobci, která nebyla vrácena - pohledávku ve výši 32.500 Kč z důvodu zápůjčky této částky ze strany matky žalované žalobci, která nebyla vrácena, přičemž matka žalované měla pohledávku z této zápůjčky ústní smlouvou před zahájením tohoto soudního řízení postoupit žalované a s odkazem na podání z 21. 2. 2023 (č. l. 11) dále do výše žalobcem požadované částky: - pohledávku ve výši 760.000 Kč vzniklou z titulu vynaložení této finanční částky do společných nemovitostí, kdy tuto finanční částku měla žalovaná získat z daru od svých rodičů a své tety, a to 400.000 Kč od svého otce, 300.000 Kč od své matky a 60.000 Kč od tety [jméno FO] - pohledávku ve výši 321.651 Kč vzniklou z důvodu, že žalovaná hradila inkasní platy SIPO za oba účastníky b) v průběhu jednání dne 7. 9. 2023 (č. l. 168), kdy formulovala námitku započtení tak, že proti nároku žalobce, do výše nároku žalobce započítává - pohledávky ve výši 40 % z částky 700.000 Kč a pohledávky ve výši 40 % z částky 60.000 Kč, vzniklých z titulu vynaložení těchto finančních částek do společných nemovitostí účastníků, kdy tyto finanční částky měla žalovaná získat z daru od svých rodičů a od své tety, a to 700.000 Kč od svých rodičů a 60.000 Kč od tety [jméno FO] - pohledávku ve výši 40 % z částky 1.000.000 Kč vzniklou z titulu vynaložení této finanční částky do společných nemovitostí, kdy tuto finanční částku měla žalovaná získat z prodeje svého bytu, přičemž tato pohledávka byla žalovanou upřesněna na č. l. 173, že se jedná o pohledávku ve výši 798.692 Kč (uvolněnou z úschovy) a o pohledávku ve výši 145.000 Kč poskytnutou kupující [jméno FO], (k č. l. 173 dále výklad níže) c) v průběhu jednání dne 21. 11. 2023 (č. l. 183) kdy formulovala námitku započtení tak, že proti nároku žalobce, do výše nároku žalobce započítává - pohledávku ve výši 19.500 Kč, tj. 60 % z částky 32.500 Kč, z důvodu zápůjčky částky 32.500 Kč ze strany matky žalované žalobci, která nebyla vrácena, přičemž matka žalované měla pohledávku z této zápůjčky ústní smlouvou před zahájením tohoto soudního řízení postoupit žalované - pohledávku ve výši 304.000 Kč, tj. 40 % z částky 760.000 Kč, vzniklou z titulu vynaložení této finanční částky do společných nemovitostí účastníků, kdy tuto finanční částku měla žalovaná získat z daru od svých rodičů a od své tety d) v podání z 5. 12. 2023 (č. l. 188), kdy formulovala námitku započtení tak, že proti nároku žalobce, do výše nároku žalobce započítává - pohledávku ve výši 19.500 Kč, 3/5 z částky 32.500 Kč, z důvodu zápůjčky částky 32.500 Kč ze strany matky žalované žalobci, která nebyla vrácena, přičemž matka žalované měla pohledávku z této zápůjčky ústní smlouvou před zahájením tohoto soudního řízení postoupit žalované - pohledávku ve výši 304.000 Kč, tj. 2/5 z částky 760.000 Kč, vzniklou z titulu vynaložení této finanční částky do společných nemovitostí účastníků, kdy tuto finanční částku měla žalovaná získat z daru od svých rodičů a od své tety, přičemž částku 400.000 Kč obdržela žalovaná od svého otce, 300.000 Kč od své matky a 60.000 Kč od tety [jméno FO] - pohledávku ve výši 377.477 Kč, tj. 2/5 z částky 943.692,22 Kč, kterou žalovaná z výlučných prostředků investovala do společných nemovitostí účastníků a kterou získala z prodeje bytu podle kupní smlouvy z 20. 7. 2016 - pohledávku ve výši 160.825,50 Kč, tj. ze souhrnné částky 321.651 Kč, vzniklou z důvodu, že žalovaná hradila inkasní platy SIPO za oba účastníky.

47. Žalovaná výslovně navrhla, aby tyto částky byly započteny v daném pořadí s tím, že pokud soud nebude mít některou z nich za prokázanou a důkazně podloženou, nechť je k zápočtu užito dalších bezprostředně zmiňovaných částek.

48. Žalovaná dále výslovně uvedla, že činí jen námitku započtení, ne vzájemný návrh.

49. Žalovaná tedy učinila jednostranný hmotněprávní projev vůle směřující k započtení pohledávek. Svou hmotněprávní povahu neztrácí takový projev vůle ani tehdy, pokud jej žalovaná jako jednostranný projev vůle uplatnila na svou obranu podle § 98 o. s. ř. až v průběhu soudního sporu, v němž po ní žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky. Jako uplatněný procesním podáním (podáním adresovaným soudu) v průběhu sporného řízení je takový projev vůle též procesním úkonem žalované, jehož hmotněprávní účinky se mohou prosadit, od okamžiku, kdy se o něm žalobce dozvěděl (§ 41 odst. 3 o. s. ř.).

50. Žalovaná byla oprávněna učinit jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce i v procesním podání. K takovému kompenzačnímu úkonu lze přihlédnout z pohledu koncentrace řízení, pokud tomu nebrání, že je nezbytné posoudit nepřípustně uplatněné skutečnosti, které se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky užité k započtení a které již dříve nastaly před koncentrací řízení (srov. jen přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020).

51. V podmínkách této konkrétní věci nastala koncentrace řízení na podkladě poučení podle § 118b o. s. ř. (č. l. 174) po uplynutí stanovené lhůty jednoho měsíce, ke dni 7. 10. 2023.

52. Kompenzační námitku učinila žalovaná ve formě procesního úkonu v průběhu řízení před soudem I. stupně ve čtyřech případech. [právnická osoba] případech do nastalé koncentrace řízení a ve dvou případech později.

53. Za těchto okolností bylo nezbytné posoudit důvod vzniku (pravost), výši a splatnost pohledávky užité k započtení a také posoudit, zda uplatnění námitky započtení nebrání nutnost přihlédnout k nepřípustnému uplatnění skutečností nastalých před koncentrací řízení.

54. Ze znění ustanovení § 1982 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že podmínkou započtení pasivní pohledávky je splnitelnost, tj. právo plnit svůj dluh, oproti pohledávce aktivně započítávané, jež může být započtena, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky, tj. je splatná (dospělá). Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně. V okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní v prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, či obecně k započtení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, publikovaný pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

55. Obecně je splatnost pohledávky v § 1958 o. z. upravena tak, že je její určení věcí smluvního ujednání či zvláštní úpravy. Pokud není smluvně dospělost pohledávky upravena nastává bez zbytečného odkladu poté, co je dlužník věřitelem vyzván k plnění.

56. Za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění), lze považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky. Z tohoto pohledu je podání žaloby účinné vůči ostatním účastníkům teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl (§ 41 odst. 3 o. s. ř.).

57. Rozhodovací praxe též dovodila, že obdobně jako doručení žaloby by mohlo být i doručení podání žalované obsahující kompenzační námitku považováno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005).

58. Rozhodovací praxe i literatura se však shodují, že hmotněprávní jednání, které účastník učiní vůči soudu, není vůči ostatním účastníkům účinné již ode dne, kdy podání došlo soudu, nebo od okamžiku, kdy bylo projeveno při jednání nebo jiném soudním roku, ale teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. V případě, že ostatní účastníci nebyli přítomni jednání nebo jinému roku, při němž bylo učiněno ústně, je takové hmotněprávní jednání účinné vůči jím dotčenému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl jinak, například doručením písemného (elektronického) podání soudem, písemným (elektronickým) sdělením soudu, doručením opisu protokolu o jednání nebo přepisu obrazového nebo zvukově obrazového záznamu, oznámením při příštím jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014).

59. Kompenzační námitka byla žalovanou v řízení vznášena opakovaně.

60. Za těchto okolností je nezbytné se zabývat, zda kompenzační projev vůle splňoval náležitosti výzvy k plnění, tedy, zda je zřejmá existence tvrzené pohledávky za žalobkyní, její výše i požadavek na uhrazení pohledávky proti pohledávce žalobkyně.

61. V tomto konkrétním případě doba splnění pohledávek, které žalovaná učinila předmětem svého kompenzačního projevu nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem, ani určena rozhodnutím. Splatnost dluhu jim odpovídající vyplývá z ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (bez zbytečného odkladu po doručení výzvy ke splnění dluhu).

62. Výzva ke splnění dluhu – obdobně jako kompenzační projev – je neformální jednostranný právní úkon, jímž musí být dluh vyčíslen a identifikován rozhodnými skutkovými okolnostmi, přičemž lhůta, v níž má dlužník splnit dluh, není podstatnou náležitostí výzvy. Kompenzační úkon žalované ve všech čtyřech procesních úkonech žalované (shora označených) shora uvedené náležitosti splňuje. Z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaná požaduje po žalobci zaplacení dluhů, které specifikovala, jak do výše, tak i skutkově. Protože se žalovaná nedovolávala započtení svých pohledávek proti pohledávce uplatněné žalobou učiněným mimo rámec řízení (netvrdila existenci kompenzačního úkonu nebo dohody o započtení), staly se její pohledávky – pokud by byly po právu – splatnými v okamžiku, kdy se o tomto úkonu žalobce dozvěděl (§ 41 odst. 3 o. s. ř.).

63. Z toho plyne, že – pokud byly po právu – tak pohledávka ve výši 25.000 Kč vzniklá v prosinci 2022 z důvodu zápůjčky této částky ze strany žalované žalobci, která nebyla vrácena, také pohledávka ve výši 32.500 Kč z důvodu zápůjčky této částky ze strany matky žalované žalobci, která nebyla vrácena, přičemž matka žalované měla pohledávku z této zápůjčky ústní smlouvou před zahájením tohoto soudního řízení postoupit žalované, také pohledávka ve výši 760.000 Kč vzniklá z titulu vynaložení této finanční částky do společných nemovitostí, kdy tuto finanční částku měla žalovaná získat z daru od svých rodičů a své tety, a to 400.000 Kč od svého otce, 300.000 Kč od své matky a 60.000 Kč od tedy [jméno FO] a také i pohledávka ve výši 321.651 Kč vzniklá z důvodu, že žalovaná hradila inkasní platy SIPO za oba účastníky - se staly splatnými bez zbytečného odkladu po prvním učinění kompenzačního úkonu, tj. bez zbytečného odkladu po jednání dne 16. 5. 2023.

64. Splatnost tak nastala u všech jednotlivých pohledávek použitých žalovanou k započtení – pokud by byly po právu - nejpozději následující den, tj. 17. 5. 2023.

65. V pořadí časově první započtení tak nemohlo vyvolat žalovanou zamýšlené účinky, neboť došlo k započtení pohledávek nesplatných vůči splatné pohledávce uplatňované žalobcem v tomto řízení.

66. Z toho plyne, že v pořadí první kompenzační projev žalované neměl kompenzační účinky, neboť nesplatnou pohledávku nelze započíst proti splatné pohledávce; ovšem účinky spjaté s výzvou ke splnění dluhu nastaly (srov. R 64/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1373/2015).

67. K tomu odvolací soud doplňuje, že ze stejného důvodu neměl kompenzační projev účinky v případě námitky započtení popsané shora ad b), v části, v níž žalovaná poprvé započítala vynaložení finanční částky z prodeje svého bytu do společných nemovitostí. Také v této části (v případě v pořadí prvního započtení částky z prodeje bytu žalované) nemohlo započtení vyvolat žalovanou zamýšlené účinky, neboť v této části došlo k započtení pohledávek nesplatných vůči splatné pohledávce uplatňované žalobcem v tomto řízení.

68. Kromě této části námitky započtení ad b) byly v případech kompenzačních námitek ad b) - ad c) již k započtení použity pohledávky splatné.

69. Za těchto okolností bylo zapotřebí hodnotit důvodnost těchto pohledávek.

70. Judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikaly, s tím, že v opačném případě byl daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).

71. Tato ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje (uplatňují) k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019).

72. Tyto závěry byly potvrzeny také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021.

73. Žalovaná namítala, že vůči pohledávce žalobce v aktuální výši 150.077,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150.077,62 Kč od 28. 1 .2023 do zaplacení jednostranně započetla svoji celkovou pohledávku (po předchozím upřesnění předchozích kompenzačních námitek) ve výši 861.802,50 Kč, tj. pohledávku ze zápůjčky (ve výši 19.500 Kč), pohledávky z bezdůvodného obohacení investicí do společné nemovité věci se záměrem společného bydlení (ve výši 304.000 Kč a ve výši 377.477 Kč), pohledávku z bezdůvodného obohacení placením inkasních plateb SIPO (ve výši 160.825,50 Kč).

74. Jedná se tak o situaci, kdy je aktivně započítáváno více pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku. Proto je povinností v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry se zabývat tím, zda bylo určitě a srozumitelně žalovanou určeno, které aktivně započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňují k započtení.

75. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou nebylo v žádné z kompenzačních námitek určitě a srozumitelně určeno, které aktivně započítávané pohledávky, popřípadě která jejich část, se uplatňuje k započtení.

76. Žádný – z časově posledních tří - kompenzačních úkonů žalované totiž neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, popřípadě která jejich část započtením zanikne.

77. Kompenzační úkony žalované tak představují právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.

78. V pořadí časově poslední kompenzační úkon obsahuje prohlášení - aby tyto částky byly započteny v daném pořadí s tím, že pokud soud nebude mít některou z nich za prokázanou a důkazně podloženou, nechť je k zápočtu užito dalších bezprostředně zmiňovaných částek.

79. Takový úkon nevyhovuje ani požadavkům kladeným na procesní úkony účastníka řízení, ani na hmotněprávní úkony.

80. Z pohledu procesního úkonu se jedná se o nepřípustnou formulaci, neboť z ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř. plyne, že k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky se nepřihlíží.

81. Z pohledu požadavků kladeným na určitost hmotněprávního jednání – kompenzačního jednání - taková formulace nadto neobsahuje určité a srozumitelné určení, které konkrétní započítávané pohledávky (a popřípadě která jejich část) tedy vlastně započtením zaniknou.

82. Odvolací soud proto učinil závěr, že ke kompenzačním úkonům nelze přihlédnout.

83. Ze stejných důvodů nebylo možno přihlédnout jako ke kompenzačnímu úkonu ani k vyjádření žalované na č. l. 173 (6. odstavec), kde žalovaná uvádí, že ...“pokud nebudou prokázány dary rodičů a tetou“….“pro případný zápočet bychom užili…investici výlučných finančních prostředků žalované do dříve společné nemovitosti účastníků ve výši 798.692 Kč (uvolněno z úschovy), dále částku 145.000 Kč poskytnutých na přímo kupující [jméno FO]“. Takové vyjádření obsahuje z pohledu ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřípustnou formulaci, neboť k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky se nepřihlíží. Nadto taková formulace neobsahuje určité a srozumitelné určení, které konkrétní započítávané pohledávky (a popřípadě která jejich část) tedy vlastně započtením zaniknou. Tímto tvrzením se žalovaná zjevně pokusila o upřesnění kompenzačního úkonu popsaného shora ad b), avšak použitá tvrzení obsahují i tak nepřípustnou formulaci jak z pohledu § 41a odst. 2 o. s. ř., tak z pohledu požadavku uvést určitě a srozumitelně, které konkrétní započítávané pohledávky (a popřípadě, která jejich část) vlastně započtením zaniknou.

84. Z toho plyne, že v pořadí první kompenzační projev žalované neměl kompenzační účinky.

85. Jen pro úplnost, v případě neakceptování tohoto právního názoru odvolacího soudu, je zapotřebí uvést, že v R 37/2021 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je nejistou nebo neurčitou zásadně pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná, nejistá, a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení.

86. V této konkrétní věci žalovaná prostřednictvím námitky započtení uplatnila k započtení pohledávky evidentně zatížené značnou mírou nejistoty, žalobce k nim vznesl námitky a i k širším souvislostem – provádění investic svépomocí, platbami v hotovosti a v období delšího časového období, je zřejmé, že nejde o pohledávky zcela nepochybné.

87. Vzhledem ke stavu a úrovni dokazování je zcela zřejmé, že v případě hodnocení dotčených pohledávek jako likvidních (způsobilých k započtení) by to nutně vedlo k tomu, že by se řízení v souzené věci ve svém samotném závěru ocitlo v situaci, kdy by namísto rozhodování o předmětu řízení, mělo být započato s řešením sporu účastníků o existenci a výši započítávaných pohledávek žalované. Nejde přitom o případ, kdy by za nejistou či neurčitou byla pohledávka označena pouze proto, že ji žalobce neuznává, nebo že by byla nejistá právní kvalifikace. Nejistota a neurčitost je dána potřebou „spárovat“ konkrétní hotovostní platby s konkrétními výdaji na společné bydlení účastníků a zjišťovat původ peněz užitých v tom kterém případě k takové platbě. Ostatně samotná žalovaná ve svém odvolání se domáhá toho, aby bylo k takovému spárování přistoupeno a k prokazování původu peněz užitých k hotovostním platbám. Přestože aktivní i pasivní pohledávky vychází ze zajišťování společného bydlení účastníků, přesto se jeví s ohledem obtížnou dokazatelnost, s ohledem na výši započítávaných pohledávek a delší období, za které započítávané pohledávky vznikaly jako přiléhavé ve specifických skutkových podmínkách této věci aplikovat zde ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. Řízení by bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek žalované. Lze tedy očekávat, že by s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky se nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce uplatňované žalobou. Proto je namístě konstatovat zde nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 ze dne 1. 10. 2018).

88. Žalovaná uplatnila námitku rozporu nároku žalobce s dobrými mravy.

89. Dobré mravy jsou kritériem platnosti právního jednání podle § 580, § 588 o. z.

90. Dobrým mravům odporuje takové jednání, jež sice není obecně zakázáno, ale stalo se za takových okolností nebo takovým způsobem, že je tím dotčena sociální soudržnost. Jinými slovy, dobré mravy určují hranici mezi tím, kdy je výkon práva oprávněný a tím, kdy dochází ke zneužití práva. Ústavní soud k tomu doplňuje, že při aplikaci korektivu dobrých mravů dochází k prozařování norem podústavního práva základními právy a svobodami (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1916/2020).

91. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu ČR, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

92. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

93. Ustanovení § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti. Neplatné je tak mj. právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Ustanovení § 588 o. z. potom řeší, kdy soud k neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.

94. I když takový výklad učinil Nejvyšší soud na „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, nelze než vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není [v literatuře srov. obdobně např. Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785; Beran, V. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 653; Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2136; relativní neplatnost právního jednání v rozporu s dobrými mravy dovozuje naopak M. Zuklínová In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, komentář k § 580 o. z.].

95. Dobré mravy chrání vždy obecný zájem, nikoliv pouze zájem individuální (shodně v literatuře Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19). Případný závěr o relativní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy by vedl v případě nedovolání se relativní neplatnosti k možnému ukládání povinností založených na rozporu s dobrými mravy soudem a příp. i k výkonu rozhodnutí ukládajícího takové povinnosti (v literatuře obdobně Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785).

96. Je-li tedy důsledkem porušení dobrých mravů absolutní neplatnost právního jednání, bude případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

97. V této konkrétní věci je přitom zřejmé, že oba účastníci v souvislosti s tímto řízením jednají s cílem uplatnit vůči sobě vzájemná práva z vynaložení finančních částek na pořízení společného bydlení, poté, co došlo k ukončení společného soužití účastníků.

98. Na straně jedné žalobce uplatňuje regresní nárok z vnitřního vztahu mezi spoludlužníky s tvrzením, že uhradil více na společný dluh, než činil jeho podíl.

99. Na straně druhé žalovaná tvrdí, že výše jejich finančních investic do společného bydlení byla vyšší, než činil její podíl.

100. V situaci, kdy obě strany tvrdí vůči sobě práva, která mohou uplatnit formou řádného uplatnění práva před nezávislým a nestranným soudem, vždy proti druhému z účastníků, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nejde o takový případ, aby zde bylo na místě použití korektivu rozporu s dobrými mravy.

101. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Takové výjimečné či mimořádné okolnosti nebyly v této konkrétní věci shledány.

102. Nárok žalobce byl tedy shledán důvodným, co do částky jistiny 150.077,62 Kč.

103. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

104. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

105. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalované částky výzvou z 17. 1. 2023, která byla doručena žalované 20. 1. 2023, přičemž vyzval žalovanou k plnění do 7 dní od doručení této výzvy. Prodlení tak nastalo 28. 1. 2023. Výše repo sazby stanovená Českou národní bankou činila pro první den kalendářního poletí, v němž došlo k prodlení 7 procent. Z uvedeného plyne, že výše úroku z prodlení, která žalobci náleží činila 15 % ročně.

106. Odvolací soud zjistil, že byl důvod, aby žalobci byl přiznán nárok na úrok z prodlení ve vyšší výši, než stanovil soud I. stupně ve výroku I.

107. Proto odvolací soud ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ve vztahu k přiznané jistině.

108. Změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek ve vztahu k úroku z prodlení a přiznal správnou 15 % roční výši úroku z prodlení z přiznané jistiny.

109. Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.

110. Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán (§ 156 odst. 3 o. s. ř.). Z toho je třeba především vyvodit, že § 166 je použitý pouze tam, kde skutečně nebylo rozhodnuto, takže část předmětu řízení nebyla vypořádána.

111. Přehodnocovat již učiněné rozhodnutí prostřednictvím § 166 o. s. ř. ani v nejmenším nelze. Doplňujícím rozsudkem lze rozhodnout o té části předmětu řízení, o které soud nerozhodl v rozsudku původním, nikoliv o té části předmětu řízení, o které soud původním rozsudkem beze všech pochybností rozhodl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 499/2006).

112. V této konkrétní věci však pro vydání doplňujícího rozsudku nebylo žádného místa, neboť o přiznání úroku z prodlení již rozhodl soud I. stupně v rozsudku původním.

113. Doplňujícím rozsudkem tak soud I. stupně přehodnotil již učiněné rozhodnutí v původním rozsudku o výši úroku z prodlení.

114. Doplňujícím rozsudkem však nelze rozhodnout o té části předmětu řízení, o které soud I. stupně původním rozsudkem bez všech pochybností rozhodl.

115. Proto odvolací soud doplňující rozsudek soudu I. stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl nesprávně a řízení o vydání doplňujícího rozsudku nemělo vůbec proběhnout.

116. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, bylo zapotřebí přiměřeně aplikovat právní názor vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 1996, č. j. 4 Cmo 178/96-30.

117. V průběhu řízení byla sice žaloba vzata částečně zpět, avšak z hlediska náhrady nákladů řízení v souvislosti s částečným zastavením řízení, bylo na místě z hlediska nákladů řízení aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a uložit žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobci, neboť žaloba byla žalobcem podána důvodně a byla vzata zpět pro pozdější chování žalované, která uplatnila vůči žalobci až po zahájení řízení své protipohledávky k zaplacení s výzvou k plnění.

118. Za těchto okolností bylo namístě aplikovat na náhradu nákladů řízení mezi účastníky ustanovení § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Žalovaná je tak povinna nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši.

119. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, neboť dosáhl vydání rozhodnutí, jakého požadoval. Byl neúspěšný pouze v nepatrné části svého nároku, pokud jde o přiznání náhrady nákladů právního zastupování za 1 úkon právní služby. Proto byla žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši.

120. K účelně vynaloženým nákladům řízení před soudem I. stupně náleží a) zaplacený soudní poplatek ve výši 7.524 Kč b) odměna právního zástupce žalobce z tarifní hodnoty 188.077,62 Kč, výše odměny činí podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 8.660 Kč, přičemž náleží za tyto účelně vykonané úkony právní služby: - převzetí a příprava právního zastoupení, § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon - předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon - podání návrhu, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon - písemné vyjádření z 29. 3. 2023, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon - účast u jednání soudu 16. 5. 2023 přesahující 2 hodiny, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 2 úkony - písemné vyjádření z 14.8.2023, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon celkem vykonáno 7 úkonů právní služby po 8.660 Kč, výše odměny činí 60.620 Kč c) odměna právního zástupce žalobce z tarifní hodnoty 150.077,62 Kč, výše odměna činí podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 7.140 Kč, přičemž náleží za tyto účelně vykonané úkony právní služby: - účast u jednání soudu 7. 9. 2023 přesahující 2 hodiny, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 2 úkony - písemné vyjádření z 5. 10. 2023, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon - účast u jednání soudu 21. 11. 2023 přesahující 2 hodiny, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 2 úkony - písemné vyjádření z 27. 1. 2024, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. - 1 úkon - účast u vyhlášení rozsudku 23. 2. 2024, § 11 odst. 2 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – odměna ve výši , 1 úkon celkem vykonány úkony, za které náleží odměna ve výši po 7.140 Kč za 6,5 úkonů, tj. 46.410 Kč d) náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za každý ze shora uvedených 14 úkonů právní služby, tj. 4.200 Kč.

121. Za účelný úkon právní služby však nebylo v podmínkách této konkrétní věci považováno nahlížení do spisu, neboť toto nevykazuje znaky úkonu právní služby, neboť listiny do kterých v konkrétním případě nahlížel, byly v převažující míře známy i žalobci a bylo neúčelné činit takový úkon právní (kupní smlouva, jejímž účastníkem byl žalobce, smlouva o hypotečním úvěru, jejímž účastníkem byl žalobce, výpis z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví mj. žalobce, splátky úvěru žalobcem, předžalobní výzva žalobce), nadto postačovalo požádat soud o poskytnutí stejnopisů listin.

122. V odvolacím řízení vznikly žalobci tyto náklady: - soudní poplatek ve výši 1.000 Kč - odměna právního zástupce žalobce za účast u vyhlášení doplňujícího rozsudku, podle § 11 odst. 2 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – 1 úkon, odměna v poloviční výši, z tarifní hodnoty 150.077,62 Kč, tj. výše odměny činí 3.570 Kč - odměna právního zástupce žalobce za podání odvolání proti části výroku I. původního rozsudku o výši úroku z prodlení a proti výroku II., podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., z tarifní hodnoty 150.077,62 Kč, tj. výše odměny činí 7.140 Kč - odměna právního zástupce žalobce za vyjádření k odvolání žalované, podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., z tarifní hodnoty 150.077,62 Kč, tj. výše odměny činí 7.140 Kč - účast u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., z tarifní hodnoty 150.077,62 Kč, tj. výše odměny činí 7.140 Kč, (tj. odměna v odvolacím řízení činí celkem 24.990 Kč) - náhrada hotových výdajů, a to 4 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 1.200 Kč.

123. Právnímu zástupci žalobce náleží dále náhrada za ztrátu času stráveného na cestě k odvolacímu soudu a zpět, celkem 2 započaté půlhodiny po 100 Kč podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 200 Kč a náhrada cestovného na cestě z [adresa] a zpět ujeto celkem 46 km osobním vozem [SPZ], se spotřebou 6,4 l/100 km, cestovné celkem 369.84 Kč.

124. Celkem tedy činí odměna právního zástupce žalobce 132.020 Kč, náhrada hotových výdajů v podobě režijních paušálů 5.400 Kč, náhrada za ztrátu času 200 Kč, náhrada cestovních výdajů 369,84 Kč, náhrada za zaplacené soudní poplatky 8.524 Kč. Celková výše nákladů řízení činí 146.513,84 Kč.

125. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly zjištěny důvody pro její prodloužení.

126. Odměna za odvolání byla přiznána pouze jako 1 úkon právní služby, neboť nebylo důvodu, aby za podání odvolání proti jedinému rozhodnutí soudu I. stupně byly přiznány dva úkony právní služby, neboť by tímto způsobem došlo k nedůvodnému množení úkonů právní služby.

127. Nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, které by zakládaly použití tohoto zákonného ustanovení. Výjimečnost použití moderačního práva a obezřetný přístup k jeho uplatňování, jímž nesmí být zasaženo do práva účastníka na spravedlivé řízení dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod, akcentuje ve své judikatuře též Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4677/12, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Okolnosti pro použití moderačního práva musí být objektivní, to znamená vzniklé bez přičinění účastníků. Takové objektivní skutečnosti však nebyly zjištěny. Žalovaná netvrdila v průběhu řízení žádné zásadní skutečnosti například o vážné nemoci, netvrdí například nutnost vynaložení peněz na léčbu nezbytných pro ochranu zdraví, netvrdí t. č. ani jinak neuspokojení akutních svých potřeb, což jsou zásadní skutečnosti pro použití § 150 o. s. ř.

128. Pokud jde o lhůtu k plnění, je rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž plnění k rukám zástupce žalobce je dáno s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

129. Také ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení se v civilním sporném řízení v rámci řízení o opravných prostředcích uplatňuje zákaz změny k horšímu (reformatio in peius). Ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1238/23 ze dne 10. 4. 2024). Avšak v tomto případě podali odvolání proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně obě strany, tj. jak žalobce, tak žalovaná. Proto bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s uvedenou zásadou.

Poučení