60 Co 213/2025 - 491

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2025, č. j. 26 C 47/2022-418, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 604.078 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne [datum], č. j. 26 C 47/2022-418, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po požalovaném zaplacení [částka] kapitalizovaného úroku ve výši [částka] a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka]

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce se domáhá nároku na vrácení předmětu půjček z pěti smluv o půjčce v celkové výši [částka] které byly uzavřeny dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] a předmět půjčky byl předán [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. soud dovodil, že na právní vztah mezi účastníky je třeba aplikovat občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb. Učinil skutkový závěr, že půjčky byly splatné do [datum], [datum], [datum] a [datum]. V den následující po dni splatnosti počala běžet tříletá promlčecí doba a žaloba podaná [datum] je podaná po marném uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná a uplatněný nárok nelze přiznat.

3. Soud prvního stupně se vyrovnal s námitkami žalobce, který tvrdil, že promlčecí doba ke dni podání žaloby neuplynula, neboť mezi účastníky byly opakovaně uzavírány ústní formou nové smlouvy o půjčce, respektive zápůjčce. Soud prvního stupně však uzavřel, že žalobce neprokázal opakované uzavírání takových ústních smluv o zápůjčkách. Soud prvního stupně neshledal vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že po dobu trestního stíhání žalovaného, byla mezi účastníky dohoda, že dluh nebude vymáhán. Soudem prvního stupně nebyla shledána jako důvodná ani námitka žalobce, že žalovaný částečným plněním na úroky uznal dluh a nedošlo tedy k promlčení dluhu. Poukázal na to, že předmětný právní vztah se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. a možnost uznání dluhu částečným plněním upravil až občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., který se vztahuje na právní vztahy vzniklé až od [datum]. Na tomto závěru nemění potom nic ani tvrzení žalobce o platbách žalovaného na dluh. Soud poznamenává, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný hradil pravidelně smluvní úrok, jak tvrdil žalobce.

4. Soud přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, když náhradu navýšil o 21 % daň z přidané hodnoty a při určení výše odměny advokáta vycházel z tarifní hodnoty [částka] a do této nezahrnul kapitalizované smluvní úroky. Soud neuznal jako účelné právní úkony advokáta, a to další porady s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a písemné vyjádření z [datum], [datum], [datum] a [datum].

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítá, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil, že žalovaný platbami smluvního úroku ve výši 10 % potvrdil vůli obnovit právní vztah půjčky a žalobcem poskytnutou půjčku si ponechat v dalším období po uplynutí původně písemně sjednaných půjček, při současném splnění podmínky zaplacení sjednaného smluvního úroku ve výši 10 %. Poukazuje na to, že soud prvního stupně nesprávně nezohlednil při posuzování věrohodnosti tvrzení žalovaného, že nejdříve tvrdil 15 plateb a následně rozšířil platby na počet 37 plateb. Dále žalobce poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, která preferuje takový výklad právního jednání, který nezakládá jeho neplatnost. Dovozuje, že účastníci svým následným jednáním potvrdili, že si přejí, aby si dlužník peněžní prostředky ponechal dále po sjednanou do dobu, to je, aby nenastala jeho povinnost peníze vrátit. Účastníci svým následným jednáním potvrdili vázanost žalobcem tvrzenými ústními smlouvami. Žalobce dále poukazuje na to, že jeho skutkovou verzi potvrzuje i to, že ve věci následného nahrazení půjček ústními smlouvami o půjčkách postupoval i vůči [tituly před jménem] [jméno FO], což bylo prokázáno v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ve věci [sp. zn.] Argumentuje tím, že půjčka se stává splatnou až výzvou. Žalobce zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dal žalovanému jasně najevo, že si po dobu trestního stíhání může předmět půjčky ponechat a tuto dobu nelze započítat do promlčecí doby. Zpochybňuje závěry soudu k tomu, zda platby byly určeny na jistinu či na úroky. Dovozuje, že pokud není určeno, na co je plnění určeno, je přednostně vyrovnáno příslušenství dluhu. Namítá, že chybí poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobci, že neunesl důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení o uzavření následných ústních smluv o půjčkách. Žalobce výslovně napadá i nákladový výrok. Spatřuje důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť žalovaný se nevrácením půjček obohatil, přičemž žalobce spoléhal na to, že vzhledem k dlouhodobým kolegiálním vztahům účastníků je ústní forma smluv o zápůjčkách dostačující. Poukazuje také na to, že ve vztahu ke svému závazku vůči žalovanému převést na žalovaného obchodní podíl 40 % ve společnosti [právnická osoba]., žalobce svůj závazek splnil, ačkoliv mohl namítnout, že již uplynula doba uvedená v § 1785 občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb. a závazek se stal nevykonatelným.

6. Rovněž žalovaný podal odvolání proti nákladovému výroku, ve kterém namítá, že soud prvního stupně vypočítal odměnu advokáta z nesprávné tarifní hodnoty, neboť do této měl být zahrnut i kapitalizovaný smluvní úrok, dále namítal, že zástupce žalovaného není plátcem daně z přidané hodnoty a že úkony dalších porad s klientem a písemná vyjádření, byly učiněny účelně a vyplývaly ze skutkového stavu věci.

7. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, že soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jiným označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady (§ 205 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorním výroku.

8. Žalobce v odvolání namítal, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení o prodloužení lhůty splatností půjček a uzavírání smluv o půjčkách ústní a konkludentní formou, ačkoliv žalobce nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o neunesení důkazního břemene. Odvolací soud tuto vadu napravil a poučil žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., nicméně žalobce žádné další důkazní návrhy k prokázání svých tvrzení o existenci ústních smluv o zápůjčkách již nepředložil. Soud prvního stupně správně uzavřel, že na předmětný skutkový stav je třeba aplikovat občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb. Nároky uplatněné v řízení mají svůj původ ve smlouvách o půjčce, které byly uzavřeny před účinností zákona č. 89/2012 Sb. a podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. je třeba na dané právní vztahy aplikovat občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb.

9. Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb.).

10. Učastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti. Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti. Zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále. Jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat, kdyby dohody nebylo (§ 516 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb.).

11. Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 - § 110 občanského zákoníku). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.).

12. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 občanského zákoníku. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.).

13. Pokud není v dalším ustanovení uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb.).

14. Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení (§ 558 zákona č. 40/1964 Sb.).

15. Soud prvního stupně se věcí z pohledu shora uvedených ustanovení zabýval, důkazy správně vyhodnotil a učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je správné a odvolací soud na ně odkazuje.

16. Soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy, dovodil z těchto důkazů správné závěry o skutkovém stavu. Úvahy, kterými se soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů a z těchto důkazů dovozených skutkových závěrů, neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud proto nevidí v hodnocení důkazů disproporci, pro kterou by měl dokazování opakovat a tyto závěry případně přehodnotit. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o půjčce dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] a předmět půjčky byl předán dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], tak nepochybil. Právo na vrácení půjček mohlo být poprvé vykonáno k datům [datum], [datum], [datum] a [datum] (jak blíže rozvádí soud prvního stupně) a žaloba podaná dne [datum] je podána po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 100 zákona č. 40/1964 Sb.). Žalovaný vznesl námitku promlčení, tato je důvodná a podle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. nelze tedy žalobci právo na zaplacení žalované částky přiznat.

17. Pokud žalobce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, tak jeho závěry nelze na předmětnou věc vztáhnout, neboť na předmětnou věc je třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb. a poukazované rozhodnutí vychází z úpravy zákonem č. 89/2012 Sb. Půjčky byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 40/1964. Sb. a práva a povinnosti z nich vzniklá se řídí tímto zákonem. Existence ústních smluv o zápůjčkách, které by se již řídily ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., nebyla v řízení prokázána. Nebyla-li tedy dohodnuta splatnost půjčky, je na místě vycházet z toho, že je půjčka splatná na výzvu dle § 563 zákona č. 40/1964 Sb. a toto právo mohlo být vykonáno poprvé dnem následujícím po vzniku právních vztahů půjček a od tohoto okamžiku také počala běžet promlčecí doba.

18. Žalobce v odvolání opakuje námitky, které byly vzneseny již před soudem prvního stupně a soud prvního stupně se s těmito vyrovnal v odůvodnění svého rozsudku. Žalobce namítá, že soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil, že žalovaný platil pravidelně úroky, ačkoliv již měly být nároky na vrácení půjček promlčeny. Nicméně takto tomu není. Soud prvního stupně uzavřel, jaké platby byly provedeny a z jakých důkazů toto zjistil a těmto skutkovým závěrům nelze nic vytknout. Žalobce vznáší rozsáhlé námitky, které však mají stejnou podstatu, že soud prvního stupně nepřikládá těmto platbám stejný význam, jako jim přikládá žalobce. Nicméně závěry soudu prvního stupně nejsou nelogické a mají oporu v provedeném dokazování. Žalobce navíc zcela přehlíží ostatní důkazy, které popírají to, že byly ústní smlouvy o půjčce opakovaně pravidelně uzavírány po splatnosti půjček, například, že žalovaný k tvrzenému dni uzavření smlouvy dne [datum] vůbec nebyl v České republice. Napadá i hodnocení věrohodnosti verze žalobce a žalovaného soudem prvního stupně. Navíc je logické, že žalovaný reagoval na tvrzení žalobce uvedená v průběhu řízení a doplnil platby, které prováděl. Odvolací soud nemá za to, že by hodnocení věrohodnosti skutkových verzí provedené soudem prvního stupně bylo nesprávné a obsahovalo takovou disproporci, pro kterou by bylo třeba toto odmítnout. Provedené platby nesvědčí zcela jednoznačně pro závěr, že by bylo plněno podle tvrzených ústních smluv, když žalovaný může plnit i na promlčený dluh, ať už vědomě či nevědomě. I pokud by se platby zcela shodovaly v datu splatnosti a výši s nárokem na úroky z půjček, neznamená to automaticky, že byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčce ve znění, jaké tvrdí žalobce. Řetěz žalobcem předložených nepřímých důkazů není natolik úplný, že by bylo možné učinit takto jednoznačné skutkové zjištění.

19. Žalobce poukazuje na skutečnosti, které mají zpochybňovat skutkovou verzi žalovaného, například na to, že v průběhu řízení rozšířil počet plateb účelově, aby zastřel plnění na úroky po promlčení nároku. Vedle toho, že se soud prvního stupně s touto námitkou po skutkové stránce vyrovnal, je třeba uvést, že žalobce přehlíží, že důkazní břemeno k prokázání toho, že byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčce a jaký byl jejich obsah, je na žalobci a k tomu nestačí, že by případně zpochybnil některá tvrzení žalovaného. Odvolací soud nezpochybňuje, že lze prokázat obsah ústní smlouvy tím, že účastníci se následně chovají a plní podle jejího obsahu. To se však v dané věci nestalo. Soud prvního stupně se vyrovnal s tím, jaké platby byly provedeny a dovodil, že tyto platby nesvědčí pro jednoznačný závěr o tom, že byly ústní smlouvy uzavřeny a že by měly tvrzený obsah. Odvolací soud dodává, že je třeba hodnotit i další zjištěné skutečnosti, nejen provedené platby, a například nepřítomnost žalovaného v místě uzavření tvrzené ústní smlouvy dne [datum] zpochybňuje tvrzení žalobce.

20. Odvolatel dále dovozuje, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ve vztahu k tomu, že nejasná právní jednání je třeba vykládat jako spíše platná než neplatná. Odvolací soud však tuto námitku odmítá jako nepřiléhavou, neboť předmětem právního posouzení soudu prvního stupně nebyla platnost ústních smluv o půjčce, ale to, zda právní jednání vůbec byla učiněna. Soud prvního stupně přitom učinil závěr, že existence ústních smluv nebyla prokázána a nikoliv, že by tato právní jednání se uskutečnila, ale jsou nejasná a neplatná. Pokud odvolatel namítá, že soud nedostatečně přihlédl k obsahu důkazů, z kterého vyplývá, že žalobce stejným způsobem jako v případě půjček žalovanému postupoval i v případě půjček [tituly před jménem] [jméno FO], tak tato skutečnost sama o sobě přímo nesvědčí pro závěr o existenci a obsahu ústních smluv o půjčce. Nelze bez dalšího dovodit, že když postupoval takto ve vztahu k [tituly před jménem] [jméno FO], musel automaticky takto postupovat i v případě žalovaného. Odvolací soud opakuje, že soud prvního stupně vyhodnotil nepřímé důkazy ve vzájemných souvislostech a jeho závěry o nedostatečnosti nepřímých důkazů nelze odmítnout pro zjevnou nelogičnost. Žalobce ve svých námitkách zjevně přikládá důkazům, které předkládá on, vyšší váhu než důkazům předloženým žalovaným.

21. Soud prvního stupně zcela správně aplikoval na předmětnou věc zákon č. 40/1964 Sb. a také správně uzavřel, že tvrzeným placením úroků nemohlo dojít ke konkludentnímu uznání dluhu.

22. K odvolací námitce žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, se již vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně a odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje. Žalobce uvedl, že dal žalovanému jasně najevo, že po dobu trestního stíhání žalovaného nebude dluh vymáhat. Toto tvrzení však vypovídá pouze o tom, že žalobce dal najevo žalovanému, že nebude vymáhat dluh. Z těchto skutečností nelze dovodit, že by žalovaný jakkoli dal najevo, že dluh uhradí i po případném promlčení a jednal tak, aby založil přesvědčení žalobce, že dluh bude uhrazen i v případě promlčení. Žalobce nemohl důvodně být přesvědčen o tom, že by snad nemusel uplatnit nárok u soudu do doby jeho promlčení. V žalobcem tvrzených skutečnostech proto nelze spatřovat uplatnění námitky promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy.

23. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podali odvolání oba účastníci. Žalobce namítal, že soud prvního stupně měl aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalovanému náklady řízení a soud prvního stupně se s touto námitkou vypořádal nedostatečně. Žalovaný namítal, že při určení výše odměny advokáta měla být do tarifní hodnoty zohledněna i výše kapitalizovaných úroků, poukazuje na nesprávné závěry soudu prvního stupně k úkonům vyjádření ve věci a dalších porad s klientem, které nebyly neúčelné a poukazuje na skutečnost, že zástupce žalovaného není plátcem daně z přidané hodnoty.

24. Odvolací soud z uvedených námitek zohlednil, že zástupce žalovaného není plátcem daně z přidané hodnoty a zkrátil výši nákladů řízení o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka] Odvolací soud proto nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení ve výši [částka]. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalovaného.

25. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému. Žalobce tyto důvody spatřoval v tom, že se žalovaný obohatil, přičin spoléhal na to, že vzhledem k dlouhodobým kolegiálním vztahům účastníků je ústní forma smluv o půjčkách dostačující a dále poukazuje, že ačkoliv on mohl odmítnout převést podíl 40 % ve společnosti [právnická osoba]. na žalovaného, tento závazek splnil přesto, že lhůta k plnění marně uplynula. V těchto skutečnostech nelze spatřovat důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Takové skutečnosti ve smyslu § 150 o. s. ř. musí být hodné zvláštního zřetele, tedy v individuální věci výjimečné oproti jiným věcem. Pokud namítá žalobce, že se žalovaný vznesením námitky promlčení obohatil, tak toto není žádná výjimečná okolnost. Pokud by tato okolnost měla být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř., byly by dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve všech věcech, ve kterých by byla vznesena důvodně námitka promlčení. Takto ustanovení § 150 o. s. ř. postaveno není, neboť aplikace tohoto ustanovení má být dána pouze výjimečně při zjištění zvláštních okolností individuálně určené věci, hodných zvláštního zřetele. Dále žalobce namítá, že tyto okolnosti spočívají v tom, že vzhledem k dlouhodobým kolegiálním vztahům, pokládal žalobce ústní formu smluv o půjčkách jako dostatečnou. Především tato námitka vychází z předpokladu, že existence ústních smluv o půjčkách byla prokázána, což se v řízení nestalo. Potom také v tom, zda žalobce dostatečně obezřetně zajistil vymahatelnost svého nároku a že spoléhal na dobrý vztah s žalovaným, není sama o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V podstatě totéž lze uvést k námitce, že žalobce poskytl žalovanému plnění, ačkoliv nemusel a žalovaný se takto nechoval. Žalobce při podání žaloby si musel být vědom toho, že žaluje nárok, u kterého může být vznesena námitka promlčení a musel si být také vědom toho, že v řízení nemusí být z tohoto důvodu úspěšný a že tedy bude muset hradit náklady řízení. V tom, že spoléhal na vztah k žalovanému a reciprocitu jeho jednání bez toho, aby proto byl dán vymahatelný nárok, nemohl žalobce založit okolnosti zvláštního zřetele hodné.

26. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se za tarifní hodnotu pro určení výše odměny advokáta, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká, za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Úroky jsou příslušenstvím pohledávky. Žalobce se domáhá kapitalizovaného úroku z žalované jistiny až do okamžiku zesplatnění půjček. Kapitalizace úroku nemá žádný vliv na to, že úrok je stále příslušenstvím pohledávky a že v dané věci je úrok žalován spolu s jistinou, a je stále příslušenstvím pohledávky. Odvolací soud proto shledal tuto námitku žalovaného jako nedůvodnou. Stejně tak neshledal odvolací soud důvodnou námitku žalovaného ve vztahu k soudem prvního stupně dovozené neúčelnosti některých úkonů právní služby. V dané věci nedošlo v průběhu řízení k tak zásadním změnám skutkového stavu či právní kvalifikace, aby bylo namístě podávat takové množství vyjádření a uskutečnit takové množství porad s klientem přesahujících jednu hodinu, jak bylo účtováno. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a v tomto odkazuje na odůvodnění účiněné soudem prvního stupně. Odvolací soud přiznal žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, plnou náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše nákladů řízení spočívá v odměně a náhradě výdajů advokáta žalovaného. Vyjma určení náhrady za daň z přidané hodnoty byla výše nákladů řízení určena soudem prvního stupně správně a odvolací soud v tomto směru odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

27. V odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný a podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. V odvolacím řízení není možné aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat náhradu nákladů odvolacího řízení ze stejných důvodů, jako tomu je v řízení před soudem prvního stupně, a navíc zde přistupuje důvod, že žalobce zahájil odvolací řízení, ačkoliv mu byl znám zjištěný skutkový stav a měl vědomost o vznesené námitce promlčení. Náklady odvolacího řízení spočívají v náhradě odměny a výdajů advokáta žalovaného. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby činí dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 43 100 Kč. Advokát žalovaného učinil v řízení odvolacím dva úkony právní služby v plné sazbě odměny, a to písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu a dále jeden úkon právní služby v poloviční sazbě (§ 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a to odvolání do nemeritorního výroku. Advokátu náleží i náhrada cestovného vlakem z [adresa] a zpět ve výši [částka] a náhrada za ztrátu času cestou k jednání odvolacího soudu podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. [částka]. Celkem náklady odvolacího řízení žalovaného činí [částka] a žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného.

Poučení