60 Co 64/2025 - 308

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 40.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 C 188/2023-258 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 10.072,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 C 188/2023-258, bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 40.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40.000 Kč od 11. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 17.171,75 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení 40.000 Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného nadužívání pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno] vše v obci a katastrálním území [adresa] (dále jen předmětné nemovitosti) nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaného o vel. id. tak, že žalovaný užíval pro svou osobní potřebu v celém rozsahu předmětné nemovitosti bez souhlasu žalobce, který byl spoluvlastníkem s podílem o vel. id. do 8. 2. 2023 a s podílem o vel. id. od 9. 2. 2023, a to v období od listopadu 2022 do května 2023. Výši náhrady za bezdůvodné obohacení žalobce vypočetl pro období od listopadu 2022 do února 2023 po 4.000 Kč za každý měsíc, pro období od března 2023 do května 2023 po 8.000 Kč za každý měsíc, tj. 4x 4.000 Kč, 3x 8.000 Kč, celkově 40.000 Kč, vycházeje z obvyklého nájemného 16.000 Kč za měsíc. Žalobce původně tvrdil, že žalovaný nemovitost užíval výlučně pro svou potřebu bez souhlasu žalobce, následně doplnil, že žalovaný nemovitost užíval tím, že umožnil její užívání bez souhlasu žalobce třetí osobou - otcem žalovaného. Žádný z účastníků nezpochybňoval existenci spoluvlastnictví, velikost podílů, kdy do uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2023 náležel žalobci podíl o vel. id. a poté o vel. id. . Dále bylo mezi nimi nesporné, že v rozhodném období od listopadu 2022 do května 2023 nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda upravující nakládání a správu předmětných nemovitostí. Zjištění z místního šetření ze dne 9. 3. 2022 o tom, že žalovaný v nemovitosti nebydlí, nemá zde osobní věci, nezdržuje se zde, plně korespondovalo nejen s výpovědí svědkyně [jméno FO] a s výpovědí svědka [jméno FO], že v nemovitostech bydlel v rozhodném období nikoliv žalovaný, ale jeho otec [jméno FO]. Toto zjištění, také zcela potvrzovala výpověď [jméno FO]. Výpovědí [jméno FO] bylo zjištěno, že zde byly zanechány věci všech dřívějších obyvatel a věci žalovaného (oblečení a boty) by se vlezly do jedné skříně. Žalovaný se nikdy nevyjadřoval k tomu, zda s jejich umístěním souhlasí či nikoliv. Výpovědí [jméno FO] i výpovědí [jméno FO] vzal soud za prokázané, že ještě v době, kdy nebyl žádný z účastníků spoluvlastníkem nemovitostí, tj. v době, kdy [jméno FO] vlastnila id. a svědek [jméno FO] a jeho sestra , byly založeny faktické poměry v užívání nemovitosti tak, že [jméno FO] bude v nemovitosti bydlet do své smrti a společně s ní bude v domě žít také [jméno FO]. Tato zjištění byla také souladná s tvrzeními žalovaného ve věci sp. zn. 6 C 177/2021 (odůvodnění odporu ze dne 10. 9. 2021) i vyjádřením [jméno FO] ve věci sp. zn. 9 C 156/2020 (vyjádření ze dne 20. 11. 2020). Toto faktické uspořádání se nezměnilo ani po úmrtí sestry, ani v době, kdy [jméno FO] přišel o spoluvlastnický podíl, ani v době převodu podílu [jméno FO] na žalovaného. [jméno FO] žila nadále v nemovitosti s žalovaným a nebyla uzavírána žádná dohoda ani vyžadován souhlas k tomu, aby zde mohl žít i [jméno FO]. Při hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech vzal soud za prokázané, že mezi žalovaným a [jméno FO] nebyla uzavřena dohoda o užívání nemovitostí, a to ani konkludentně, když z nečinnosti a mlčení nelze dovozovat konkludentní dohodu. Současně bylo prokázáno, že [jméno FO] užíval nemovitost k bydlení ze své vůle. Namítal-li žalobce, že žalovaný přenechal užívání celé nemovitosti svému otci [jméno FO], neměl tento názor oporu v provedeném dokazování, neboť výpověď [jméno FO] prokazovala, že svědek v nemovitosti bydlel z důvodu dlouhodobého faktického uspořádání, od žádného ze spoluvlastníků nikdy nevyžadoval souhlas, bydlel zde o své vůli a společně s [jméno FO] do konce jejího života. Došlo-li mezi žalovaným a svědkem [jméno FO] po úmrtí [jméno FO] k jednání o možném prodeji nemovitosti, nelze z rozhodnutí žalovaného, že prodá svůj spoluvlastnický podíl dovozovat, že žalovaný se dohodl s [jméno FO] o užívání celé nemovitosti, a to navíc v konkrétně zažalovaném období (od listopadu 2022 do května 2023). Výpověď svědka [jméno FO] prokazovala, že žalovaný klíče neměl vůbec, a chtěl-li přijít do nemovitosti, telefonoval svědkovi nebo mu svědek při vyklízení klíče zapůjčil. Výpověď [jméno FO] prokazovala, že žalovaný měl klíče prokazatelně až v březnu 2024 (po jednání soudu), a to v době, kdy mělo probíhat vyklízení nemovitosti. Již od roku 2021 žalobce vyzýval žalovaného (výzva ze dne 21. 1. 2022 ve věci sp. zn. 6 C 177/2021), aby mu zpřístupnil nemovitost, v těchto výzvách pokračoval i v letech 2022 i v roce 2023, ačkoliv nejméně od 9. 3. 2022, kdy v nemovitosti proběhlo místní šetření soudu, kterého se žalobce účastnil, věděl, že zde žalovaný nebydlí. Hodnotil-li žalobce pasivní postoj žalovaného k jeho výzvám na předání nemovitosti, jako důkaz o užívání nemovitosti, soud I. stupně se s tímto neztotožnil, neboť výzva bez reakce neznamená, že žalovaný sám nemovitost užívá, a to navíc za situace, kdy byl žalobce obeznámen s tím, že žalovaný v nemovitosti nebydlí a bydlí zde [jméno FO]. Za trvání spoluvlastnictví účastníků v období od listopadu 2022 do května 2023 žalovaný předmětné nemovitosti sám neužíval v celém rozsahu, nebydlel zde, své věci měl ponechány v jedné ze skříní, předmětné nemovitosti byly uzamčeny, avšak nikoliv pod výhradní kontrolou žalovaného. Předmětné nemovitosti v zažalovaném období užíval o své vůli otec žalovaného [jméno FO], a to na základě dlouhodobých faktických poměrů, jelikož se staral o svoji matku [jméno FO]. [jméno FO] nemovitosti užíval bez souhlasu žalovaného a v nemovitosti se nacházely věci po všech předcházejících obyvatelích. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o správě nemovitosti. Účastníci byli v žalovaném období spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí. Každý ze spoluvlastníků má právo podílet se na užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím míře jeho podílu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce se v zažalovaném období nepodílel na užívání společné věci, ale toto není v konkrétním případě přičitatelné žalovanému. Žalovaný neměl nemovitost výlučně pod svým uzamčením a kontrolou, když v nemovitosti v zažalovaném období nebydlel, jeho věci byly uskladněny v jedné skříni. Klíče měl k dispozici svědek [jméno FO], který zde bydlel, žalovaný si od něj klíče opatřoval za účelem sjednání přístupu do nemovitostí. Žalovaný tudíž sám předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu o vel. id. neužíval a současně mu nelze přičítat bránění v užívání žalobci, neboť on sám neměl předmětné nemovitosti pod svoji výlučnou kontrolou a uzamčením. Ze strany žalovaného nedošlo ani k užívání nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, které by spočívalo v přenechání užívání třetí osobě, neboť i když [jméno FO] užíval nemovitosti, stalo se tak nikoliv na základě souhlasu či dohody s žalovaným, ale sám na základě své vůle a faktických poměrů založených ještě v době, kdy žalovaný ani žalobce nebyli spoluvlastníky nemovitostí. Protože toto nelze přičítat žalovanému, nelze dovozovat vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu nadužívání podílu. Vůči faktickým poměrům žalobce nezakročil, stejně jako žalovaný. Žalovanému nelze přičítat bránění v užívání žalobci. Žalobci nevznikl vůči žalovanému nárok na bezdůvodné obohacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Toto odvolání směřuje do obou jeho výroků. V podstatných částech svého odvolání uvedl, že žalovaný věděl, že jeho otec nemovitosti užívá a nijak mu v tom nebránil. Ačkoliv žalovaný neudělil otci výslovný souhlas, musel být podle názoru odvolatele srozuměn, že jeho otec bude nemovitosti užívat. Odvolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2462/2022. Podle názoru žalobce z chování žalovaného, z faktického uspořádání uživatelských vztahů v předmětných nemovitostech a z jeho nečinnosti, lze dovodit souhlas s užíváním nemovitostí otcem žalovaného a dohodu. Soud I. stupně má pravdu, že se žalovaný na vzniku faktických poměrů nepodílel, ale měl toto ovlivnit. Odvolatel poukazuje na to, že v jiných sporech uspěl a že žalovaný v jiných věcech uzavřel smír. To, že nemovitosti neužívá a že nemá klíče, tvrdil žalovaný v tomto řízení. Žalovaný na výzvy žalobce k předání klíčů a ke zpřístupnění nemovitostí nereagoval. Žalovaný mohl sdělit žalobci, že nemovitosti neužívá. Podle názoru odvolatele svědek [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] vypovídají tak, aby žalovanému neuškodili. Odvolatel podrobně rozebírá svědeckou výpověď [jméno FO], přičemž i když se výpověď svědka týká jiného období, než je předmětem řízení, tak odvolatel dospívá k závěru, že žalovaný klíči od nemovitosti disponoval. Na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť znemožnil žalobci užívání jejího spoluvlastnického podílu, když měl nemovitosti pod svou kontrolou a disponoval klíči, nebo spíše přenechal nemovitost do užívání třetí osobě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a žalobě bylo vyhověno a žalovanému, aby bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. K podanému odvolání se písemně vyjádřil žalovaný. V podstatných částech svého vyjádření uvedl, že předmětné nemovitosti neužíval otec žalovaného na základě souhlasu žalovaného. V uvedeném směru není dán žádný poznatek. Užívání předmětných nemovitostí otcem žalovaného nelze přičítat k tíži žalovanému. V okamžiku, kdy se žalovaný stal podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, tyto již byly otcem žalovaného (i babičkou žalovaného) užívány a z této, ani z žádné jiné skutečnosti, rozhodně nelze dovozovat, že by k tomuto užívání dal žalovaný výslovný nebo konkludentní souhlas. Nelze dovozovat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ani z toho, že tento nečinil žádné aktivní kroky k tomu, aby zabránil užívání předmětných nemovitostí osobám, které nemovitost užívaly bez právního důvodu. Takové kroky mohl učinit i žalobce, který nejméně od 9. 3. 2022 věděl, že předmětné nemovitosti nejsou užívány žalovaným, ale jeho otcem a babičkou. Žalovaný se na užívacích poměrech v domě nepodílel. Po nabytí spoluvlastnického podílu měl žalovaný možnost ovlivnit užívací poměry ve vztahu k nemovitostem úplně stejně jako druhý spoluvlastník, tj. stejně jako žalobce. Nebyly opatřeny důkazy, že by žalovaný měl nemovitosti pod svou faktickou kontrolou a že disponoval klíči od nemovitosti. Z výpovědí svědků bylo prokázáno, že žalovaný neměl klíče od předmětných nemovitostí. Od roku 2012 bydlel jinde. V nemovitosti měl ponechánu pouze jednu skříň dětských věcí. Navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Účastníci před odvolacím soudem učinili nesporným, že v průběhu roku 2024 prodal žalovaný žalobci svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. na předmětných nemovitostech.

7. K důkaznímu návrhu žalovaného doplnil odvolací soud dokazování o sdělení obsahu daňového přiznání žalovaného k dani z příjmu fyzických osob za období roku 2024, ze kterého však odvolací soud nezjistil žádný relevantní poznatek k zažalovanému období (listopad 2022 až květen 2023).

8. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoliv o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019).

9. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval.

10. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní podle ustanovení § 1122 odst. 1 o. z.), pak s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání ve druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (nutnost rozlišit obě situace vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016).

11. O případ, kdy by byl žalobce jakožto spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), v této věci nejde.

12. Proto bylo nezbytné zabývat se, zda je dán nárok žalobce vyplývající z bezdůvodného obohacení.

13. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu).

14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v závěru, že na vznik bezdůvodného obohacení lze usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu nadužívání společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo - ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků - druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený).

15. V těchto vztazích se jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016).

16. Vznik bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci (nemovitosti) obohaceným spoluvlastníkem na úkor druhého spoluvlastníka může být založen i fakticky existujícími poměry, které neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem. Existence takových poměrů může být předznamenána stavebně-technickým a dispozičním uspořádáním společné věci (typicky nemovitosti), jež umožňuje nemovitost užívat pouze členy jedné domácnosti. K nim ovšem musí přistoupit takové okolnosti, jež společné užívání nemovitosti více spoluvlastníky vylučují či podstatným způsobem činí obtížným.

17. V poměrech této věci učinil soud I. stupně jednoznačné zjištění, že v zažalovaném období neužíval žalovaný společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu.

18. Dále soud I. stupně učinil jednoznačná zjištění a závěr, že sice poměry neumožnily druhému spoluvlastníku, tj. žalobci realizaci práva užívat společnou věc. Avšak soud I. stupně k tomu jednoznačně uzavřel, že na vytvoření faktických poměrů, které v konkrétním případě bránily žalobci realizovat právo užívat společnou věc se žalovaný nepodílel. Soud I. stupně jednoznačně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný jako jeden ze spoluvlastníků nevytvořil faktické poměry, které žalobci jako druhému spoluvlastníku bránily realizovat právo užívat společnou věc.

19. Soud I. stupně učinil tyto závěry jako zcela jednoznačné bez jakýchkoliv pochybností.

20. Ohledně závěru, že žalovaný neužíval společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu, uvedl soud I. stupně, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v zažalovaném období měl žalovaný v předmětných nemovitostech věci v jedné skříni. Takový rozsah užívání však jednoznačně neznamená užívání společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu.

21. Ohledně závěru, že žalovaný nevytvořil faktické poměry, které žalobci bránily realizovat právo užívat společnou věc, pak především uzavřel, že předmětné nemovitosti neužíval k bydlení žalovaný, ale [jméno FO]. Předmětné nemovitosti v zažalovaném období přitom užíval (otec žalovaného) [jméno FO] o své vůli, a to na základě dlouhodobých faktických poměrů, jelikož se mj. původně staral o svoji matku [jméno FO]. [jméno FO] nemovitosti užíval bez souhlasu žalovaného. 22. [jméno FO] užíval nemovitosti nikoliv na základě souhlasu či dohody s žalovaným, nýbrž sám na základě své vůle a faktických poměrů založených v minulosti ještě v době, kdy žalovaný ani žalobce nebyli spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Ještě v době, kdy nebyl žádný z účastníků řízení spoluvlastníkem nemovitostí, tj. v době, kdy [jméno FO] vlastnila id. a svědek [jméno FO] id. a jeho sestra id. , byly založeny faktické poměry v užívání nemovitosti tak, že [jméno FO] bude v nemovitosti bydlet do své smrti, společně s ní bude v domě žít také [jméno FO]. Toto faktické uspořádání se nezměnilo ani po úmrtí sestry [jméno FO], ani v době, kdy [jméno FO] přišel o spoluvlastnický podíl na nemovitostech, ani v době převodu podílu [jméno FO] na žalovaného. [jméno FO] žila v nemovitostech s [jméno FO] a nebyla uzavírána žádná dohoda ani vyžadován souhlas k tomu, aby zde mohl žít i [jméno FO]. Soud I. stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že mezi žalovaným a [jméno FO] nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání nemovitostí, a to ani konkludentně.

23. Žalobce v podaném odvolání namítá proti hodnocení důkazů soudem, přičemž opakuje vlastní subjektivní hodnocení v řízení provedených důkazů.

24. Z toho, že žalobce na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry.

25. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou, kromě lidských a odborných zkušeností, pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.

26. K uvedenému je zapotřebí uvést, že žalobci byla jako účastníku řízení dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění a prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.

27. Při svém postupu se soud řídil zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o. s. ř. Pravidla vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů pak soud I. stupně nepřekročil. Soud I. stupně pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedl žalobce.

28. Pečlivě uvedl a odůvodnil, proč tomu, kterému důkazu uvěřil či nikoliv. Za těchto okolností nebylo namístě korigovat hodnocení důkazů soudem I. stupně.

29. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci provedl celou řadu důkazů (především výslechů svědků a listinných důkazů).

30. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soud I. stupně vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jenom skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

31. K hodnocení výpovědi svědka [jméno FO] je zapotřebí doplnit, že odvolatel závěr o tom, že žalovaný měl klíče odvozuje až z té části výpovědi svědka, ve které svědek vypovídal nikoliv o zažalovaném období, ale až o následném období (o období, které se netýká zažalovaného období). Proto tyto zjištěné skutečnosti nemohou mít vliv na správnost přijatých závěrů soudem I. stupně, které se vztahují právě jen výlučně k zažalovanému období.

32. Podstatou odvolací námitky, že v jiných sporech byl žalobce úspěšný, je to, že v jiném řízení, ve kterém se projednávalo jiné rozhodné období, se žalovaný buď nebránil a zůstal pasivní, anebo že neuplatnil taková tvrzení, jaká uplatnil v tomto řízení. Avšak z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 33 Cdo 704/2024, vyplývá, že z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze rozhodnout v neprospěch účastníka jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalovaného liší od toho, co tvrdí v jiném řízení. Skutečnost, že tvrzení žalovaného v jiném řízení, které se týkalo odlišného rozhodného období, a která nejsou konzistentní, může logicky vést k výzvě, aby důvody, které jej k tomu vedou, ozřejmil. Z řečeného však nelze učinit kategorický závěr o tom, že by žalovaný v projednávané věci nesplnil svou povinnost tvrzení. To, že účastník sporu v jiném řízení (s jiným předmětem) uplatnil odlišná tvrzení, může mít svůj důvod v poměrech věci (například proto, že ví že faktické poměry jsou takové, že nemovitost užívá bez dohody s ním a bez jeho souhlasu blízká osoba), což nakonec nepřímo vyplývá i z přednesu zástupce žalovaného v projednávané věci; v soudní praxi přitom nejde o nic neobvyklého. Uvedené je třeba odlišovat od situace, kdy přímo v řízení účastníkem přednesená tvrzení jsou natolik vnitřně rozporná, že z nich nelze dovodit, o jaký skutkový děj účastník svou obranu proti nároku opírá. Jinak řečeno - z důvodu neunesení břemene tvrzení - nelze rozhodnout v neprospěch účastníka jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalovaného liší od toho, co tvrdí v jiném řízení.

33. K tomu je navíc nutno doplnit, že v této konkrétní věci nesl primární břemeno tvrzení a důkazní břemeno žalobce a nikoliv žalovaný. Byl to žalobce a nikoliv žalovaný, kdo nesl povinnost tvrzení a povinnost důkazní, jak o rozsahu nadužívání společné věci, tak o tom, že faktické poměry vytvořené žalovaným neumožnily žalobci v zažalovaném období realizovat právo užívat společnou věc rozsahu určeném jeho podílem.

34. K odvolací námitce o konkludentním uzavření smlouvy mezi žalovaným a jeho otcem o tom, že otec žalovaného bude využívat předmětné nemovitosti, je zapotřebí uvést, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem. Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. V projednávané věci však ze skutkových zjištění nelze v žádném případě dovodit jakýkoliv poznatek o vůli stran, tj. nelze dovodit v žádném směru ani konkludentní ofertu a ani konkludentní akceptaci, a to shodného obsahu a nelze v žádném směru dovodit seznatelnou vůli stran uzavřít smlouvu určitého obsahu (§ 1731 a násl., ve spojení s § 546 o. z.).

35. Namítá-li žalobce, že žalovaný mohl činit právní kroky, aby jeho otec vyklidil předmětné nemovitosti, neboť žalovaný byl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, tak nelze přehlížet, že v tomto směru měl zcela totožné právo rovněž žalobce, který byl rovněž v zažalovaném období spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a že nelze z takové pasivity žalovaného dovozovat důvodnost nároku, jestliže totéž byl oprávněn učinit ve vztahu ke společné věci samotný žalobce, kterému v tom nic nebránilo.

36. Ze všech těchto důvodů byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen jako ve výroku věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.

38. Právní zástupce žalovaného vykonal v odvolacím řízení dva úkony právní služby, mezi které náleží: - písemné vyjádření k podanému odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) - účast u jednání před odvolacím soudem (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Výše odměny činí podle § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.700 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby, tj. celková výše odměny činí 5.400 Kč. K nákladům právního zastoupení náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 450 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (tj. 900 Kč), náhrada za promeškaný čas na cestě k odvolacímu soudu podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu celkem 4 započaté půlhodiny (tj. 600 Kč). Dále náhrada cestovného za cestu osobním automobilem zn. Volkswagen, RZ [SPZ], s kombinovanou spotřebou 5,9 litru benzinu Natural 95, cena pohonné hmoty 35,80 Kč za 1 litru benzinu automobilového 95 oktanů podle § 4 písm. a/ vyhlášky č. 475/2024 Sb., základní sazba náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč (§ 1 písm. b/ vyhlášky č. 475/2024 Sb.), ujeto 180 km, tj. náhrada za spotřebované pohonné hmoty činí 380,20 Kč, náhrada za ujeté kilometry činí 1.044 Kč, cestovné celkem 1.424,20 Kč. Právnímu zástupci žalovaného náleží dále náhrada za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze všech shora uvedených částek.

39. Celkovou výši nákladů odvolacího řízení ve výši 10.072,30 Kč je žalobce povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž nebyly zjištěny důvody pro její prodloužení.

Poučení