60 Co 98/2025 - 244

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupený [Anonymizováno] [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 17 134 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 1. 2025, č. j. 12 C 147/2023-205 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 885 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 885 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 249 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 249 Kč od [datum] do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži č. 19-1827691/0710, variabilní symbol [var. symbol], náklady řízení ve výši 428 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži č. 19-1827691/0710, variabilní symbol [var. symbol], náklady řízení ve výši 428 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži [poté co, byl první rozsudek ze dne [datum], č. j. 12 C 147/2023-54, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně coby soudu odvolacího dle § 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ze dne [datum], č. j. 60 Co 230/2023-72, a druhý rozsudek ze dne [datum], č. j. 12 C 147/2023-54, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. 60 Co 186/2024-165] rozsudkem ze dne [datum], č. j. 12 C 147/2023-205, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 134 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 26 347 Kč k rukám zástupce (výrok II.), dále uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu I. stupně náklady řízení, a to žalobkyni částku 163 Kč (výrok III.) a žalovanému částku 694 Kč (výrok IV.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu napadl žalovaný odvoláním, které opřel o odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Namítl, že neměl být proveden důkaz zvukovými nahrávkami pořízenými [jméno] bez vědomí odposlouchávaných osob, tento důkaz byl proveden ke skutečnostem již prokázaným, navíc soud I. stupně měl upřednostnit výpovědi svědka [jméno], [jméno] a nájemkyně [jméno] (dále jen „Nájemkyně“). Soud I. stupně nereflektoval závazný názor odvolacího soudu, že žalobkyně se nemůže domáhat po žalovaném toho, co by mohla získat od Nájemkyně za užívání předmětu nájmu (zadního domku) z titulu nájmu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prominula Nájemkyni nájemné v souladu s § 2208 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), což však nevyplývá z obsahu provedeného dokazování, navíc sleva předpokládá notifikaci vad předmětu nájmu ze strany nájemce. Celý průběh vystěhování Nájemkyně je přinejmenším podivný; žalobkyně se totiž měla seznámit s předmětem nájmu v červenci 2021, avšak kroky k vystěhování Nájemkyně začala podnikat až v říjnu 2021, Nájemkyně sice předmět nájmu opustila, ponechala si v něm však své věci a občas v něm přespávala, výpověď bez výpovědní doby dostala až v listopadu 2022. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že soud I. stupně nepochybil, provedl-li dokazování zvukovými nahrávkami, kdy nahrávky nezachycují žádné projevy osobní povahy, které by požívaly právní ochrany. Pokud jde o prominutí nájmu, Nájemkyně v zadním domku nebydlela a nehradila nájemné, které po ní žalobkyně ani nepožadovala. Navíc dle odborné literatury je pronajímatel oprávněn odstranit vady předmětu nájmu i bez vytknutí vady nájemcem. Nájem nebyl vypovězen dříve z toho důvodu, že žalobkyně se snažila Nájemkyni zajistit náhradní bydlení a za tímto účelem jednala se zaměstnanci [právnická osoba] (dále jen „Tepelné hospodářství“), avšak žalovaný za dobu celého roku nebyl schopen zjednat nápravu, což vyvrcholilo v podání výpovědi; navíc v roce 2021 nebyly splněny zákonné podmínky pro výpověď nájmu ze strany pronajímatele, kdy nezpůsobilost předmětu nájmu výpovědním důvodem není. O dezolátním stavu plynového zařízení v zadním domku se žalobkyně dozvěděla až ke dni [datum], kdy byla provedena revize plynového zařízení. Stav zadního domku neumožňoval další pronájem, aniž by byly vynaloženy vysoké náklady, neboť stav plynových rozvodů byl natolik špatný, že jejich oprava byla zjevně vyloučena. Je zcela zcestnou myšlenka, že žalobkyně neměla v úmyslu zadní domek pronajímat; žalovaný se jen snaží zbavit své odpovědnosti za způsobenou škodu žalobkyni. Žalovaný rovněž neunesl své břemeno tvrzení a důkazní, jaká přiměřená opatření měla žalobkyně provést, aby zabránila vzniku škody; navíc tato opatření by byla zcela nepřiměřená v porovnání s ušlým nájemným ve výši 1 318 Kč měsíčně. Soud I. stupně tak postupoval zcela správně, jeho rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, správné je i vyčerpávající právní posouzení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně coby soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř) žalovaným jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro částečnou změnu rozhodnutí.

5. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, odvolací soud se v rámci přípravy jednání podrobně seznámil s napadeným rozhodnutím soudu I. stupně, jakož i obsahem soudního spisu, načež dospěl k závěru, že byť bylo dokazování v obecnosti provedeno řádně, tedy soud I. stupně na základě zásady volného hodnocení dokazování vyjádřené v § 132 o. s. ř. pečlivě zhodnotil provedené důkazy a dovodil z těchto důkazů správné závěry o skutkovém stavu, kdy bylo patrno, z jakých konkrétních provedených důkazů byl ten který skutkový závěr učiněn. Úvahy, kterými se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, a z těchto důkazů dovozené skutkové závěry neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud nevidí v hodnocení důkazů disproporci, pro kterou by mělo být dokazování jako celek zopakováno a pro stručnost lze na skutkové závěry soudu I. stupně plně odkázat.

6. Odvolací soud nabyl toliko pochybnosti o závěru soudu I. stupně, že zadní domek měl být prodán v kvalitě bytu I. kategorie ve smyslu vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., a proto zopakoval v tomto ohledu dokazování čtením listin, a to smlouvu o nájmu bytu ze dne [datum] společně s dodatky č. 1, č. 2 a č. 3., znaleckým posudkem, u nichž bylo nesporné, že je měla žalobkyně před koupí k dispozici, jakož i samotnou kupní smlouvou, kdy se však žádná nová skutková zjištění nedozvěděl, toliko je nezbytné odlišně interpretovat kvalitu zadního domku coby jednoho z předmětů prodeje dle kupní smlouvy ze dne [datum], jak bude vysvětleno dále.

7. Namítá-li žalovaný, že soud I. stupně neměl vůbec přistoupit k provádění zvukových nahrávek, kdy měl vyslechnout dotčené osoby, je třeba uvést, že soud I. stupně vyslechl žalobkyni, [jméno] a Nájemkyni (Její svědeckou výpověď přiléhavě posoudil soud I. stupně jako nevěrohodnou pro neschopnost Nájemkyně vypovídané skutečnosti zasadit do náležitého časového rámce.) a [jméno] kteří se k obsahu schůzky podrobně vypovídali. Samotná zvuková nahrávka přitom sloužila jen k ověření věrohodnosti jednotlivých výpovědí, resp. k upřesnění skutkového děje, takže v poměrech projednávané věci nelze v provedení zvukových záznamů spatřovat nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv. Ostatně i kdyby soud I. stupně pochybil nepřípustným provedením důkazu zvukovými nahrávkami, nemá odvolací soud pochyb o tom, že by uvedené nemohlo vést k odlišným skutkovým závěrům, a tedy nemohlo zpochybnit proces zjišťování skutkového stavu jako celek, neboť i sám žalovaný uvádí, že k jednotlivým skutečnostem byly provedeny listinné důkazy a svědecké výpovědi, resp. účastnická výpověď žalobkyně.

8. Z hlediska právního posouzení lze připomenout, že pro vznik povinnosti k náhradě škody, která vznikla porušením smluvní povinnosti [srov. § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.)], se vyžaduje naplnění následujících předpokladů:

1. Porušení zákonné povinnosti; 2. Vznik škody; 3. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001 (uveřejněný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (uveřejněný pod č. 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 (uveřejněný pod č. 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Je naopak na škůdci, aby případně tvrdil a prokázal liberační důvody dle § 2913 odst. 2 o. z., jimiž se své povinnosti k náhradě škody zprostí.

9. V daném případě byla spatřována protiprávnost jednání žalovaného v poskytnutí vadného plnění žalobkyni z kupní smlouvy ze dne [datum], která je kupní smlouvou ve smyslu § 2079 a násl. o. z., konkrétně se jedná o koupi nemovité věci dle § 2128 a násl. o. z. Prodávající je povinen na základě kupní smlouvy plnit řádně (tzn. bezvadně); o tom, jaké plnění je řádné přitom podle § 2095 o. z. rozhoduje primárně dohoda stran (Strany se tak např. mohou dohodnout, že prodají rozbitou věc.), sekundárně rozhoduje účel patrný ze smlouvy, popřípadě účel obvyklý. V případě vadného plnění tedy prodávající porušuje svou smluvní povinnost, v důsledku čehož vznikají kupujícímu práva z vadného plnění (srov. § 2099 a násl. o. z.). Uvedené však nevylučuje, že kupujícímu může vedle práv z vadného plnění vzniknout rovněž nárok na náhradu škody z vadného plnění vzešlé (srov. § 1925 o. z.). Nárok na náhradu škody lze přitom obecně uplatnit nezávisle na tom, zda vada plnění byla vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady uplatněn, avšak jak vyplývá z § 1925 o. z., nelze se domáhat náhrady škody ohledně toho, čeho se lze domáhat uplatněním práva z vadného plnění, a naopak [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001 (uveřejněný pod č. 34/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004 (uveřejněný pod č. 17/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Judikatura v této souvislosti zdůrazňuje, že odlišujícím kritériem mezi nárokem na náhradu škody a nárokem z vadného plnění je přitom povaha újmy (ve smyslu ztráty utrpěné v majetkové sféře). V případě újmy spočívající ve vadnosti poskytnutého (nepřímého) předmětu sjednaného plnění se uplatní odpovědnost za vady. V případě újmy vzniklé následkem vadně poskytnutého plnění se uplatní odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021).

10. V napadeném rozsudku soud I. stupně přiléhavě uzavřel, že žalobní nárok na náhradu škody z titulu ušlého zisku z nájemného za měsíce [datum] až [datum] ve výši 1 318 Kč měsíčně, tj. celkem za celé období 17 134 Kč, je možné podřadit právě pod nárok na náhradu škody, a nikoliv nárok vyplývající z práva z vadného plnění. Soud I. stupně se v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu správně dopodrobna zabýval otázkou, zdali bylo plnění, jež bylo poskytnuto žalobkyni na základě kupní smlouvy (zde konkrétně předaný zadní domek), vadné, či nikoliv, a tedy zdali žalovaný porušil svou smluvní povinnost, či nikoliv, kdy závěr soudu I. stupně o vadném plnění je ve výsledku správný, avšak odvolací soud se s odůvodněním poskytnutí vadného plnění ztotožňuje jen částečně.

11. Předně je třeba zdůraznit, že strany sporu si v kupní smlouvě nevyloučily ani neomezily odpovědnost za vady předmětu koupě. Za takové omezení nelze rozhodně považovat čl. VII odst. 3 kupní smlouvy, v níž žalobkyně prohlásila, že je s faktickým i právním stavem převáděných nemovitostí řádně seznámena a že si na prodávajícím nevymínila žádné zvláštní vlastnosti převáděných věcí. Soud I. stupně dále přiléhavě zkoumal, zdali si smluvní strany v kupní smlouvě vymínily vlastnosti předmětu koupě, případně zdali při procesu uzavírání kupní smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3794/2023) jednaly ve srozumění ohledně stavu a vlastností zadního domku, avšak s negativním závěrem, s čímž se lze ztotožnit. Uvedené nevyplynulo ani z provedených výslechů, ani z provedených listin, tedy z kupní smlouvy ani z dokumentů dostupných stranám při uzavírání kupní smlouvy. Skutečnost, že stavby, které byly předmětem prodeje, byly staré či dokonce kulturní památkou, či se ve znaleckém posudku zmiňovalo, že stavby by v budoucnu měly projít rekonstrukcí, na uvedeném rovněž ničeho nemění. Není sporu, že žalobkyni nebyla s ohledem na nepřítomnost Nájemkyně umožněna ani prohlídka zadního domku, na jehož základě by si mohla žalobkyně učinit bližší představu o tom, v jakém stavu zadní domek kupuje; skutečnost, že o takovou prohlídku ani dodatečně nežádala, je přitom nerozhodná.

12. Za dané situace proto soud I. stupně přistoupil k tzv. normativnímu výkladu smlouvy, tj. dle pomocných zákonných kritérií dle § 556 odst. 1 věty druhé a odst. 2 o. z., tedy správně zkoumal, jakou mohla mít žalobkyně s ohledem na konkrétní okolnosti případu představu o kvalitě předmětu prodeje. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že při výkladu právního jednání bylo nutno přihlédnout ke skutečnostem, které mohly být žalobkyni známy z vnější obhlídky zadního domku, z obsahu kupní smlouvy, z obsahu nájemní smlouvy a jejích příloh, jakož i z obsahu znaleckého posudku.

13. Již ze samotné obhlídky i z obsahu znaleckého posudku muselo být žalobkyni zřejmé, že zadní domek je starší stavbou, která bude do budoucna vyžadovat provedení větší rekonstrukce. Na druhou stranu byl tento zadní domek v době prodeje dlouhodobě pronajímán za účelem bydlení, nač byla žalobkyně upozorněna již v samotném textu kupní smlouvy, z jehož čl. VI. odst. 2 vyplývá, že „nemovitosti jsou zatíženy smlouvou o nájmu bytu č. 1 I. kategorie uzavřené s [jméno]“. Odvolací soud je přesvědčen, že z uvedeného článku mohla žalobkyně s ohledem na jeho kontext dovozovat toliko to, že předmět prodeje je zatížen právní závadou, nelze z toho však dovozovat příliš o faktické kvalitě předmětu prodeje. Uvedené přitom nemohla žalobkyně dovozovat ani z textu samotné nájemní smlouvy, která byla žalobkyni před uzavřením kupní smlouvy poskytnuta. Poukazuje-li soud I. stupně, že zadní domek měl mít kvalitu bytu I. kategorie ve smyslu vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. upravující tzv. regulované nájemné, je třeba zdůraznit, že v době prodeje nebyla vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. takřka 20 let účinná po derogaci nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 Sb.). Nadto je třeba zdůraznit, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně měla v době prodeje k dispozici znalecký posudek, k němuž soud I. stupně přiléhavě při výkladu kupní smlouvy přihlédl, u nějž však neučinil přiléhavé závěry, neboť z něj bylo nepochybně patrno, že v zadním domku se ústřední vytápění nenachází. Odvolací soud proto neaprobuje závěr soudu I. stupně, že žalobkyně mohla důvodně očekávat, že zadní domek měl splňovat předpoklady kladené na byt I. kategorie.

14. Odvolací soud nicméně souhlasí s tím, že byť zadní domek měl mít dle znaleckého posudku zhoršenou údržbu s předpokladem provedení rozsáhlejších stavebních úprav, nelze z toho dovodit, že by stav jeho plynových rozvodů mohl být natolik tristní, že by plynová zařízení byla nejen ve stavu neschopném provozu, ale dokonce ohrožující bezpečnost osob a majetku, jak následně vyplynulo z revizní zprávy. Jedna věc je, že plynové rozvody jsou „dožité“ a „zralé na kompletní výměnu“, přesto nelze vytknout jejich řádnou údržbu, takže jsou i nadále bezpečné, druhá věc je, že plynové rozvody jsou nejen „dožité“, ale i řádně neudržované, v důsledku čehož hrozí bezprostřední ohrožení života, zdraví či majetku, což byl i zde posuzovaný případ, kdy zejména v rámci plynových rozvodů jednotlivé ventily profukovaly, takže hrozilo bezprostřední nebezpečí výbuchu či otravy plynem. Jinými slovy řečeno, zadní domek měl mít v době prodeje plynové rozvody v takovém stavu, aby nebyly obecně nebezpečné, tj. neprofukující ventily, nerozpadající se potrubí apod. Odvolací soud proto souhlasí se soudem I. stupně v tom, že předmět koupě byl v okamžiku převodu nebezpečí škody na věci ve stavu vadném v důsledku zanedbání údržby plynových rozvodů, které nebylo možné bezpečně provozovat, což žalobkyně nemohla před uzavřením kupní smlouvy objektivně vědět ani předjímat. Lze tak uzavřít, že žalovaný v tomto konkrétním ohledu porušil svou povinnost poskytnutí řádného plnění, a proto první předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti je dán.

15. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, takže je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70 (uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3335/2013 (uveřejněný pod č. 92/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ušlý zisk je naopak taková majetková újma, v jejímž důsledku nedošlo ke zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat za normálního chodu věcí.

16. Odvolací soud se z hlediska předpokladu škody ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že žalobkyni vznikla škoda spočívající v ušlém nájemném. Jestliže totiž z dokazování vyplynulo, že se žalobkyně dohodla s Nájemkyní na tom, že s ohledem na nemožnost používání plynových rozvodů nemusí hradit až do vyřešení celé situace nájemné, pak na základě dvoustranné dohody učinila v zásadě totéž, čeho by byla nepochybně povinna, kdyby Nájemkyně žádala o slevu z nájemného. Je přitom třeba zdůraznit, že nájemní smlouva nepředvídala pouze povinnost pronajímatele strpět užívání předmětu nájmu (zadního domku) Nájemkyní, ale i aktivní povinnost pronajímatele zajistit dodávky plnění spojené s užíváním předmětného bytu (zejm. dodávky vody, odvod odpadních vod a dodávky plynu za účelem vaření ohřevu teplé vody a vytápění); jestliže přitom pro vadné rozvody tepla mohla Nájemkyně jen stěží předmět nájmu řádně užívat, obzvláště pokud právě započala topná sezóna, pak úvaha soudu I. stupně o slevě na nájemném ve výši 100 % z výše nájemného se v kontextu případu jeví jako přiměřená. Ve zbytku lze v tomto ohledu odkázat na podrobné odůvodnění soudu I. stupně, jehož závěr o vzniku škody je zcela správný.

17. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde jen tehdy, když tvrzená škoda vznikne následkem porušení právní povinnosti (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Jestliže škoda nevznikla coby následek toho, že škůdce jednal protiprávně (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3146/2010).

18. Soud I. stupně z hlediska příčinné souvislosti řádně zkoumal, zdali by při normálním (pravidelném) běhu věci, kdyby nebylo jednání škůdce, žalobkyně dosáhla na dlužné nájemné, přičemž správně uzavřel, že nebýt vadného plnění, vskutku by žalobkyni tvrzená škoda nevznikla, neboť by neměla povinnost poskytovat Nájemkyni slevu z nájmu. Riziko vzniku škody přitom nemohlo být pro žalovaného nijak překvapivé, neboť nájem s Nájemkyní uzavřel samotný žalovaný ještě v době, kdy byl sám vlastníkem zadního domku a žalovaný rovněž měl znát stav zadního domku v době jeho prodeje včetně stavu rozvodů plynu. I zde se tak lze zcela ztotožnit se závěrem soudu I. stupně ohledně naplnění předpokladu spočívajícího v příčinné souvislosti.

19. Jelikož žalovaný netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly zakládat existenci liberačního důvodu podle § 2913 odst. 2 o. z., zaměřil se odvolací soud na otázku spolupůsobení žalobkyně na vzniku škody.

20. Tvrdí-li žalovaný, že žalobkyni byl umožněn přístup do nemovitosti ještě před uzavřením kupní smlouvy, pak je třeba zdůraznit, že uvedené se z provedeného dokazování před soudem I. stupně nepodává, naopak soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni do zadního domku přístup umožněn nebyl pro existenci nájmu, což bylo zohledněno rovněž v rámci vymezení, jakou kvalitu měl mít zadní domek z hlediska řádnosti plnění podle kupní smlouvy. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že se žalobkyně případně nedomáhala ani později prohlídky zadního domku, neboť jak přiléhavě poukázal soud I. stupně, právní povinnost prohlédnout předmět koupě před uzavřením kupní smlouvy (ani po jejím uzavření) neplyne z § 2103 o. z., odvolací soud tak souhlasí se soudem I. stupně v tom, že žalobkyně žádnou potřebnou míru pečlivosti v tomto ohledu neporušila; v podrobnostech lze odkázat na přiléhavé odůvodnění soudu I. stupně.

21. Z obsahu spisu se dále podává, že žalobkyně ze začátku potřebnou míru pečlivosti dodržela, neboť poté, co se dozvěděla o vadných rozvodech plynu a jeho úniku, nechala bezprostředně zastavit plyn v objektu, čímž dost možná zajistila, že nedošlo k zásadní újmě, na majetku, zdraví či dokonce na životě. Odvolací soud je nicméně přesvědčen, že tímto se celá její povinnost pečlivosti nevyčerpala. Jak již uvedl odvolací soud ve druhém kasačním rozhodnutí, pokud bude shledáno, že ze strany žalovaného bylo plněno vadně, je třeba se zabývat otázkou, zdali žalobkyně ve vztahu k ušlému zisku postupovala řádně; byť je totiž uplatnění náhrady škody obecně nezávislé na tom, zda vada plnění byla vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady uplatněn, současně platí, že kupujícímu zůstává zachována povinnost prevence. Je tak legitimní odlišovat situaci, kdy v důsledku vadně provedené střechy při bouřce (z pohledu vlastníka) neočekávaně zateče do domu, kde dojde ke škodě na elektroinstalaci (obdobně pokud by v důsledku vady předmětu koupě došlo k neočekávanému výbuchu plynu), a situaci, kdy kupující o vadně provedené střeše (vadných rozvodech plynu) ví či se o této vadě dozví, avšak neučiní adekvátní opatření k zamezení případně vzniklých škod (včetně rizika vzniku ušlého zisku) či dokonce otálí s uplatněním práv z vadného plnění.

22. V posuzovaném případě přitom z dokazování vyplynulo (a potvrzují to ostatně i žalovaným zpochybňované zvukové nahrávky), že žalobkyně se sice po zjištění špatného stavu plynových rozvodů vydala jednat do sídla Tepelného hospodářství, které mělo zjevně před uzavřením kupní smlouvy zajišťovat technické záležitosti, a zde upozornit na skutečnost, že zadní domek má problematické rozvody plynu, současně žádat vydání revizních zpráv; uvedené žalobkyně spojovala s tím, že žádala, aby Tepelné hospodářství zajistilo náhradní ubytování pro Nájemkyni. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že u Tepelného hospodářství řádně uplatnila nárok na odstranění vad, tedy zahájila reklamační proces, uvedené bylo výslovně výpovědí svědka [jméno] vyvráceno. Zmíněný svědek dle zjištěného skutkového stavu totiž výslovně uvedl, že žádali revizní zprávy a přestěhování Nájemkyně, reklamace neuplatňovali, neboť prioritně museli (ze svého úhlu pohledu) zajistit náhradní bydlení Nájemkyni. Jestliže přitom žalobkyně odmítla učinit sama opatření proti riziku vzniku škody spočívajícího v ušlém nájemném například tím, že by zajistila náhradní vytápění (V tomto ohledu je přitom vskutku důvodná pochybnost o tom, zdali by takové opatření bylo s ohledem na zvýšené náklady adekvátně přiměřené.), bylo by možné po ní legitimně požadovat, aby neotálela se zahájením reklamačního procesu a uplatnila některý nárok z vad; uplatněním nároku z vad (zejména uplatnila-li by nárok na odstranění vady) by žalovaný musel na vzniklou situaci (vytýkanou vadu) reagovat. Nepostupovala-li takto žalobkyně a ponechala stav tak, jak je až do výpovědi z nájmu, pak nelze než uzavřít, že postup žalobkyně v tomto ohledu rozhodně nebyl přiléhavý a ve výsledku se nemalou měrou podílela na vzniklé škodě svou pasivitou. Opětovně je třeba zdůraznit, že škoda podobě ušlého zisku (nájemného) je škodou relativně snadno předvídatelnou.

23. Z hlediska výše spolupůsobení poškozené přitom odvolací soud dospěl k tomu, že žalobkyně se nepochybně začátkem října dozvěděla o tom, že jí bylo plněno vadně, a proto kdyby bez zbytečného odkladu postupovala tak, jak mohla, tedy uplatnila by práva z vadného plnění, pak by nejpozději [datum] musela znát oficiální stanovisko žalovaného k celé záležitosti, které by reagovalo na konkrétní problém, což žalobkyně neučinila, neboť namísto reklamace požadovala toliko vyřešení situace s Nájemkyní, kdy přitom nejednala přímo se žalovaným, ale jen s jeho servisní organizací, byť byla zřízena žalovaným. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za měsíce [datum] není s ohledem na přiměřenou předpokládanou délku reklamačního procesu důvodu krátit výši škody, naopak za měsíce [datum] je namístě shledat spolupůsobení žalobkyně coby poškozené na způsobené škodě v rozsahu 50 %, kdy důvod pro další navýšení odvolací soud neshledal. Nelze totiž odhlédnout, že žalovaný měl a nepochybně i mohl vědět, v jakém stavu prodává zadní domek, tedy že stav plynových rozvodů není řádný, současně informaci o neřádnosti stavu plynových rozvodů mohl i dodatečně získat (byť neformálně) prostřednictvím Tepelného hospodářství poté, co v jeho sídle jednala žalobkyně společně se svým přítelem [jméno]

24. Jiný důvod pro spolupůsobení žalobkyně na vzniku škody odvolací soud v souladu s rozhodnutím soudu I. stupně neshledal, kdy ostatně žalovaný nebyl schopen v tomto ohledu i přes výzvu soudu I. stupně učinit adekvátní skutková tvrzení a navrhnout k jejich prokázání relevantní důkazy.

25. Za dané situace dospěl odvolací soud k závěru, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody je důvodný co do částky 9 885 Kč [2 × 1 318 Kč (tj. za měsíce 10–11/2021) + 11 × 1 318 Kč × 50 % (tj. za měsíce 12/2021–10/2022)], k jejíž úhradě vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému dne [datum], s datem splatnosti do 7 dnů od doručení výzvy, tj. do [datum], což je lhůta dokonce delší, než předpokládá § 1958 odst. 2 o. z. v případě nároků, u nichž není sjednána nebo zákonem stanovená splatnost, jako je tomu i v případě nároku na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku k tomuto datu řádně neuhradil, dostal se dnem následujícím do prodlení (§ 1968 o. z.), v důsledku čehož žalobkyni vznikl nejen nárok domáhat se přiznání dlužné částky soudním rozhodnutím, ale i nárok na příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), tj. ve výši 15 % ročně z dlužné částky od [datum] do zaplacení.

26. S ohledem na uvedené odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správném v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 885 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 885 Kč od [datum] do zaplacení, naopak odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 249 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 249 Kč od [datum] do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu pro nedůvodnost zamítl.

27. S ohledem na byť částečnou změnu napadeného rozhodnutí byl odvolací soud povinen opětovně rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), kdy postupoval podle zásady procesního úspěchu (§ 142 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) ve spojení se zásadou procesního zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), současně nepřehlédl, že žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 21 088 Kč, avšak následně žalobu co do částky 3 954 Kč s úrokem z prodlení k této částce přináležejícím následně vzala zpět, aniž by byla ohledně této částky ze strany žalovaného uspokojena. Soud I. stupně přiléhavě odlišoval fázi řízení před částečným zpětvzetím žaloby a po částečném zpětvzetí žaloby, kdy však správně měl v obou případech dospět k závěru o tom, že procesní úspěch stran byl v zásadně totožný [v první fázi řízení 46,88 % ku 53,12 % (žalováno na jistině 21 088 Kč a přiznáno na jistině 9 885 Kč), v druhé fázi řízení 57,69 % ku 42,31 % (žalováno na jistině 17 134 Kč a přiznáno na jistině 9 885 Kč); pozn. požadovaný a přiznaný úrok z prodlení je ve zde posuzované věci pro stanovení poměru úspěchu stran nerozhodný, neboť kopíruje přiznanou jistinu.]. Odvolací soud proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 2 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

28. Výroky IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, jsou opřeny o § 148 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy stát prostřednictvím soudu I. stupně vynaložil na dokazování výslechem Nájemkyně částku 856 Kč (srov. usnesení soudu I. stupně ze dne [datum], č. j. 12 C 147/2023-109), a proto má vůči účastníkům řízení podle výsledku řízení právo na náhradu této částky, ledaže by u účastníka, jemuž má být náhrada nákladů řízení uložena, byly naplněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že procesní úspěch stran byl v posuzované věci zásadně totožný, přičemž předpoklady pro osvobození od soudních poplatků nebyly u žádného z účastníků tvrzeny ani se nepodávají z obsahu soudního spisu, rozhodl odvolací soud tak, že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži náklady řízení ve výši 428 Kč, a to podle § 160 odst. 1 částí věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro stanovení odlišné lhůty k plnění neshledal odvolací soud důvody.

Poučení