61 A 27/2024–110

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobců: a) Ing. M. M., CSc., Ph.D., narozen dne bytem b) Ing. Z. K., narozen dne bytem c) R. H., narozen dne bytem společně zastoupeni advokátkou Mgr. Hanou Bohdalovou se sídlem S. K. Neumanna 1135/22, 182 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I) SUNNY PORT IN, a.s., IČO 282 24 094 sídlem Korunní 810/104, 101 00 Praha 10 zastoupena advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 II) CETIN, a. s., IČO 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 III) EG.D., a. s., IČO 280 85 400 sídlem Lidická 1873/36, Černá Pole, 602 00 Brno IV) Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 708 89 953 sídlem Holečkova 3178/8, Smíchov, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. ODSH 116541/2023/paha SO, čj. KUJCK 94400/2024, takto:

Výrok

I. Výrok I. rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. ODSH 116541/2023/paha SO, čj. KUJCK 94400/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců jednotlivě na náhradě nákladů řízení částku 9 560 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. S–MUCK/12792/2023/ODSH/Is, čj. MUCK 42818/2023/ODSH/Is, vydal Městský úřad Český Krumlov (dále jen „stavební úřad“) stavební povolení na stavbu „Zóna bydlení a občanské vybavenosti Dolní Vltavice, SO–01 komunikace a chodníky“ na pozemcích v k. ú. Černá v Pošumaví a v k. ú. Frymburk (dále jen „stavba“). Učinil tak k žádosti stavebníka, tj. shora označené OZNŘ I), společnosti SUNNY PORT IN (dále též „stavebník“) ze dne 13. 2. 2023 (dále jen „žádost“).

2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali odvolání jak žalobci, tak spolek Lipensko pro život, z. s. Žalovaný pojednal tato odvolání žalobou napadeným rozhodnutím, jímž ve výroku I. v bodu 1) svého rozhodnutí změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí, jímž byly stanoveny podmínky pro provedení stavby, se text podmínky č. 25 ve znění: „Toto rozhodnutí nenahrazuje případná další nutná povolení podle zvláštních dalších předpisů (např. případné povolení ke kácení dřevin v souladu s ust. § 8, případné povolení k výjimce ze zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů dle ust. § 56, z. č. 114/1992 Sb., apod.). V případě, že záměr podléhá vydání dalších povolení ve smyslu právě sděleného, je stavebník povinen před zahájením stavby si případná další povolení obstarat“, nahrazuje textem ve znění: „V případě, že stavební záměr podléhá povolení ke kácení dřevin dle § 8 ZOPK, je stavebník povinen si toto povolení před zahájením stavby obstarat“. Žalovaný dále výrokem I. v bodu 2) svého rozhodnutí doplnil výrokovou část prvostupňového rozhodnutí o výrok IV. tak, že na základě souhlasného závazného stanoviska Správy Národního parku Šumava, odboru ochrany kulturní krajiny a CHKO Šumava ze dne 11. 6. 2024, čj. SZ NPS 05017/2024/4–NPS 06057/2024, podle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), ve vazbě na § 56 odst. 6 ZOPK povolil stavebníkovi výjimku ze základních podmínek ochrany stanovených vyjmenovanými ustanoveními ZOPK pro konkrétní druhy rostlin a zvířat konkretizovaných napadeným rozhodnutím. Současně dle § 56 odst. 3 ZOPK stavebníkovi uložil povinnost splnění napadeným rozhodnutím vyjmenovaných podmínek a stanovil rozsah povolené výjimky. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Výrokem II) žalovaný zamítl odvolání jiných odvolatelů jako nepřípustné.

II. Stručný obsah žaloby

4. Žalobci rozhodnutí žalovaného napadli včasnou žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 9. 9. 2024.

5. Žalobci předně namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybějícího vypořádání jejich námitek v otázce vlastnického práva stavebníka; uvedeným pochybením je zatíženo rovněž rozhodnutí stavebního úřadu.

6. Pokud není stavebník vlastníkem pozemků, musí prokázat též oprávnění na nich stavbu provést ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), souhlasem k provedení stavebního záměru dle § 184a stavebního zákona. Pokud stavebník udělení souhlasu neprokázal, měl stavební úřad, resp. žalovaný, stavební povolení zrušit.

7. Žalobci v řízení před stavebním úřadem namítali, že pozemky parc. č. 589/15, 589/16, 589/47, 589/48, 589/66, 589/88, 1503/1 v k. ú. Černá v Pošumaví a parc. č. 884/1 v k. ú. Frymburk jsou ve vlastnictví osoby odlišné od stavebníka. K tomu stavební úřad ve svém rozhodnutí (str. 38) s odkazem na nahlížení do katastru nemovitostí uvedl, že k předmětným pozemkům má stavebník vlastnické právo, potažmo souhlas dle § 184a stavebního zákona (pro pozemky parc. č. 884/1 v k. ú. Frymburk od Povodí Vltavy, parc. č. 1503/1 v k. ú. Černá v Pošumaví od Správy a údržby silnic Jihočeského kraje a v případě pozemku parc. č. 589/47 v k.ú. od obce Černá v Pošumaví). Dle žalobců se jednalo o námitky týkající se rozsahu vlastnických práv dle § 114 odst. 3 věty poslední stavebního zákona, a tedy nepostačuje pouhé vyslovení závěrů stavebního úřadu bez jejich odůvodnění. Jeho rozhodnutí je proto zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti z důvodu nesrozumitelnosti spočívající v tom, že žádným způsobem neodůvodnil své vypořádání námitky žalobců poukazující na vlastnictví pozemků osoby odlišné od osoby stavebníka a pouze žalobce odkázal na katastr nemovitostí. Na listech vlastnictví vztahujících se k pozemkům parc. č. 589/15, 589/16, 589/48, 589/66, 589/88 v k.ú. Černá v Pošumaví byla v době zahájení stavebního řízení, resp. i v okamžiku vydání rozhodnutí stavebního úřadu, uvedena společnost IN, a. s., se sídlem Na strži 2097/63, Praha 4, nikoliv stavebník.

8. Žalobci tuto námitku předestřeli i v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, žalovaný se jí nezabýval a rozhodl se k odvolacím námitkám nepřihlížet (viz str. 13 napadeného rozhodnutí). Dle žalobců odlišnost osoby stavebníka a vlastníka některých pozemků namítali i jiní odvolatelé (viz str. 18 napadeného rozhodnutí). Žalobci upozorňují na povinnost zejména odvolacího správního orgánu vypořádat se dostatečně a přesvědčivě s námitkami účastníků řízení, k čemuž citují z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, čj. 47 A 32/2012–38. V posuzované věci žalovaný shora označenou námitku zcela pominul. Tím své rozhodnutí zatížil stejnou vadou nepřezkoumatelnosti jako stavební úřad. K tomu žalobci citují z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017–38, bod 15) a Ústavního soudu (nález ze dne 14. 10. 1999, III. ÚS 35/99). Dle žalobců stavebník učinil změnu ve vlastnictví pozemků až těsně před vydáním napadeného rozhodnutí, tudíž téměř celé odvolací řízení byla na uvedených listech vlastnictví uvedena osoba odlišná od stavebníka.

9. Druhým žalobním bodem žalobci namítají nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybějícího souhlasu vodoprávního úřadu ve smyslu § 17 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), vydaného formou závazného stanoviska.

10. Žalobci popisují průběh řízení před správními orgány s tím, že jediným podkladem vydaným vodoprávním úřadem pro předmětné stavební řízení bylo vyjádření Městského úřadu Český Krumlov, odboru životního prostředí a zemědělství, v rámci souhrnného závazného stanoviska ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. S–MUCK 37150/2022/2, čj. MUCK 37150/2022/OŽPZ/Ra, dle něhož vodoprávní úřad závazné stanovisko vydávat nebude, neboť stavební záměr souhlas dle § 17 vodního zákona nevyžaduje. Žalovaný žádal v rámci odvolacího řízení vlastní odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, oddělení ekologie krajiny, vodního hospodářství a NATURA 2000 (dále jen „nadřízený vodoprávní úřad“), o přezkum postupu vodoprávního úřadu, neboť jediným podkladem, který vydal vodoprávní úřad pro účely stavebního řízení, bylo vyjádření tohoto úřadu v rámci shora označeného souhrnného závazného stanoviska.

11. Nadřízený vodoprávní úřad vydal dne 7. 3. 2024 sdělení v rámci součinnosti, z něhož žalobci rozsáhle citují a dle něhož měl být pro stavbu vodoprávním úřadem takový souhlas vydán, neboť se stavba nachází v ochranném pásmu II. stupně vnějšího vodárenského odběru z nádrže Lipno I pro úpravnu vody Loučovice, tudíž může ovlivnit vodní poměry, a to zejména ve fázi její realizace. Souhlas vodoprávního úřadu měl být vydán formou závazného stanoviska jako nezbytný podklad k vydání stavebního povolení speciálního stavebního úřadu s tím, že je dle § 17 odst. 4 vodního zákona závazný pro příslušné orgány při postupu podle zvláštních zákonů v případech uvedených v § 17 odst. 1 vodního zákona.

12. Dle žalobců však žalovaný vydal napadené rozhodnutí, aniž by takový souhlas dle § 17 vodního zákona ve formě závazného stanoviska získal. Stavebník o tento souhlas nepožádal, žalovaný o nutnosti závazného stanoviska v napadeném rozhodnutí mlčí, byť součinnost s nadřízeným vodoprávním úřadem zmiňuje (str. 15 napadeného rozhodnutí). Dle žalobců byl souhlas ve formě závazného stanoviska ve smyslu § 17 vodního zákona podmínkou pro vydání napadeného rozhodnutí, jeho absence tedy zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný měl řízení přerušit a vyčkat, zda bude stavebníkovi takové závazné stanovisko vůbec vydáno. Dle žalobců postup žalovaného spočívající ve vydání napadeného rozhodnutí bez řádné podkladové dokumentace svědčí o tom, že žalovaný žalobci nadržuje. Žalovaný překročil meze správního uvážení, nebo ho dokonce zneužil, když po stavebníkovi nepožadoval doložení tohoto souhlasu. Žalobci citují z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009–113, s tím, že závazná stanoviska sice nejsou samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., jsou však závazným podkladem konečného rozhodnutí. Soudní ochrana před zprostředkovanými dopady je proto umožněna právě v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu § 75 s. ř. s.

13. Dle žalobců jsou pozemky, na nichž má být stavba realizována, situovány ve druhém stupni vnějšího ochranného pásma vodárenského odběru z nádrže Lipno I pro úpravnu vody Loučovice. Ochranné pásmo I. stupně vodního zdroje DV–2 v Dolní Vltavici pro obecní vodovod se nachází na pozemku par. č. 589/66 v k. ú. Černá v Pošumaví, což je jeden z pozemků, na kterém je stavba povolena. Nadřízený vodoprávní úřad uvádí, že samotné ochranné pásmo I. stupně vrtu DV–2 touto dílčí stavbou komunikací a chodníků dotčeno není. Budou–li na tomto pozemku prováděny práce pomocí těžké techniky, existuje zde dle žalobců reálné riziko znečištění či možného časově omezeného používání z důvodu zasažení stavbou obecního vodovodu v Dolní Vltavici, na který jsou všichni tři žalobci napojeni.

14. Žalobci znečištění vodní nádrže Lipna stavbou, potažmo negativní zásah stavebníka v ochranném pásmu vodního zdroje bez patřičného souhlasu, považují za přímé ohrožení jejich kvality prostředí. Dle žalobců byla porušena zásada rovnosti a nestrannosti správního řízení, zásada zákonnosti, rovněž i zásada spolupráce a součinnosti, když žalovaný vyžádal stanovisko nadřízeného vodoprávního úřadu, aniž by následně jeho závěry zohlednil při svém rozhodování. Tím byla rovněž porušena zásada materiální pravdy.

15. Takto rozsáhlá stavba by měla být v rámci stavebního řízení pečlivě zhodnocena, s čímž souvisí mj. doložení veškerých zákonem požadovaných podkladů a souhlasů. Stavba je součástí stavebníkova záměru „Rekreačního komplexu s přístavištěm“, který má svou velikostí zásadním způsobem změnit ráz krajiny v CHKO Šumava v okolí Lipenské přehrady, kde má na zelené louce vyrůst „město“ srovnatelně velké počtem ubytovaných hostů s obcí Černá v Pošumaví. Stavebník je proto povinen respektovat všechny požadavky kladené na takový projekt zákonem. Dle žalobců se jedná o další developerský projekt zaměřený na turismus v dané oblasti, jímž bude bezesporu narušena kvalita prostředí nejen žalobců, ale dojde i ke zhoršení kvality vody v Lipně a zničení další klidné a krásné části Šumavy. Předmětný stavební záměr nemá žádný pozitivní přínos pro v místě trvale žijící obyvatele. Stavebník ani obec Černá v Pošumaví nebyli ochotni umožnit připojení stávajícím obyvatelům a vlastníkům nemovitostí na plánovanou čističku odpadních vod, a zároveň zde existuje oprávněná obava z nedostatku vody pro obyvatele a vlastníky stávajících nemovitostí, která má být zajišťována ze stávajících vrtů (viz str. 9 závazného stanoviska nadřízeného vodoprávního úřadu).

16. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Co se týče prvního žalobního bodu, tedy vlastnictví pozemků, na nichž má být stavba realizována, stavebník předložil tyto doklady stavebnímu úřadu při podání žádosti o stavební povolení a jsou součástí dokladové části projektové dokumentace (pořad. číslo 3). Pozemek p. č. 589/66 v k. ú. Černá v Pošumaví byl již v době zahájení stavebního řízení dle LV ve vlastnictví stavebníka. K pozemkům parc. č. 1503/1 589/47 v k. ú. Černá v Pošumaví a parc. č. 884/1 v k. ú. Frymburk stavebník doložil souhlasy dle § 184a stavebního zákona. U zbývajících pozemků stavební úřad nepochybil, když od stavebníka nepožadoval doložení souhlasu vlastníka pozemků uvedeného v katastru nemovitostí, byť u těchto pozemků byla po dobu stavebního řízení jako vlastník zapsána společnost IN a. s., IČO 60197391, se sídlem na Na strži 2097/63, Praha 4, nikoliv stavebník. Uvedená společnost zanikla dne 18. 12. 2022 (tj. před podáním žádosti) v důsledku sloučení se stavebníkem, který vstoupil téhož dne do právního postavení této zanikající společnosti. Tato skutečnost je zřejmá z oznámení o dokončení vnitrostátní fúze, které je přílohou podané žádosti (informace o právním nástupnictví je zveřejněna rovněž v obchodním rejstříku). S uvedeným se tedy žalobci mohli seznámit již při nahlížení do spisu dne 3. 5. 2023. Věcněprávní vztah k žalobci zpochybňovaným pozemkům tedy svědčil stavebníkovi, ode dne 23. 8. 2023 je na LV zapsán jako jejich vlastník. Žalovaný obdržel odvolání žalobců spolu se správním spisem pět týdnů po uvedené změně v katastru nemovitostí, tudíž není pravdou, že by změna v LV byla provedena až těsně před vydáním napadeného rozhodnutí. K odvolacím námitkám žalovaný s odkazem na podmínku stanovenou v § 114 odst. 1 stavebního zákona uvedl, že z těchto není zřejmé, jak by se projednávaná stavba mohla přímo dotknout práv žalobců, tudíž k předestřeným námitkám nepřihlížel.

18. Druhý žalobní bod, tj. námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu chybějícího souhlasu vodoprávního úřadu, žalobci vznesli až v žalobě. K tomu žalovaný uvádí, že podkladem pro stavební povolení byla písemnost „Souhrnná závazná stanoviska a vyjádření odboru životního prostředí a zemědělství k PD na akci ZTV zóna bydlení a občanské vybavenosti Dolní Vltavice–dopravní část“ vydaná Městským úřadem Český Krumlov, odborem životního prostředí a zemědělství dne 18. 5. 2022, čj. MUCK 37150/2022/OŽPZ/Ra (pořad. č. 14 dokladové části projektové dokumentace). Zde pod bodem 5 vodoprávní úřad sdělil čtyři podmínky, jimiž podmínil provedení stavby. Stavební úřad je převzal a učinil součástí výroku II. svého rozhodnutí (bod 11). K namítané součinnosti žalovaného s nadřízeným vodoprávním úřadem a jeho sdělení ze dne 7. 3. 2024, dle něhož měl vodoprávní úřad pro stavební řízení vydat souhlas dle § 17 odst. 1 písm. e) vodního zákona, žalovaný uvádí, že otázku absence souhlasu s nadřízeným vodoprávním úřadem projednal s poukazem na včlenění podmínek vodoprávního úřadu do výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Výsledek projednání, tj. emailové sdělení úřední osoby, která vyhotovila přechozí sdělení nadřízeného vodoprávního úřadu, je přílohou 2 vyjádření žalovaného k žalobě. Nadřízený vodoprávní úřad jeho závěrem uvedl, že pokud jsou požadavky vodoprávního úřadu na provádění stavby a požadavek na zpracování havarijního plánu zahrnuty ve stavebním povolení v podmínkách pro provedení stavby, nebyl nevydáním souhlasu dle § 17 vodního zákona ohrožen veřejný zájem na ochraně povrchových a podzemních vod jako ohrožené a nenahraditelné složky životního prostředí. Stavební povolení totiž zjevně při provádění stavby neopomíjí ochranu vodních poměrů v ochranném pásmu vodárenského odběru z nádrže Lipno I pro úpravnu vody Loučovice. Na základě tohoto sdělení dospěl žalovaný k závěru, že byť vodoprávní úřad nevydal souhlas formou závazného stanoviska, ale toliko vyjádření, v němž stanovil podmínky pro realizaci dané stavby (které stavební úřad včlenil do svého rozhodnutí), je veřejný zájem chráněný vodním zákonem hájen dostatečně.

19. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření OZNŘ I)

20. OZNŘ I), tedy stavebník, se k podané žalobě vyjádřil opakovaně. Podáním ze dne 30. 9. 2024 se sice primárně vyjádřil k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, nicméně k žalobě ve stručnosti uvedl, že žaloba je nedůvodná a žalobní námitky nemají dopad do veřejných subjektivních práv žalobců, tudíž jsou nepřípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, čj. 9 As 183/2012–35).

21. Podáním ze dne 9. 10. 2024 se stavebník vyjádřil jednak k namítané nepřezkoumatelnosti s tím, že napadené rozhodnutí touto vadou netrpí. Uvedl, že podstatou žalobní námitky není to, že by stavebník neměl platný soukromoprávní titul k realizaci stavby, ale pouze fakt, že správní orgány dle tvrzení žalobců dostatečně argumentačně nereagovaly na tuto žalobci rozporovanou skutečnost. Dle stavebníka byla stavba platně umístěna na základě pravomocných územních rozhodnutí, jimiž byla řádně vyřešena otázka existence soukromoprávního titulu ke všem pozemkům, na kterých byla nyní stavba povolena. Existence soukromoprávního titulu k dotčeným pozemkům není i tak relevantním aspektem, kterým by mohli být žalobci jakkoli dotčeni. Žalobci v souladu s § 109 písm. e) stavebního zákona vystupovali ve stavebním řízení pro ochranu pozemků ve svém vlastnictví, které by mohly být v důsledku provádění stavby dotčeny. Námitky žalobců tohoto charakteru byly v řízení od počátku uplatněny nad rámec rozsahu vymezeného § 114 odst. 1 stavebního zákona. Reakci správních orgánů (tj. nepřípustnost námitky žalobců) na takto excesivní námitky proto považuje stavebník za dostatečnou (k tomu stavebník cituje ze str. 7 napadeného rozhodnutí). Shora řečené tedy platí i pro nynější řízení před správním soudem. Pokud dle stavebníka neexistuje dotčení na subjektivních právech předmětem řízení, nemůže existovat žádné dotčení na procesním právu, které by se týkalo nevypořádání nepřípustné námitky. Stavebník s odkazem na § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona doplnil, že existence soukromoprávního titulu byla navíc v řízení spolehlivě doložena i bez ohledu na vznesené námitky žalobců, resp. žalovaný se touto otázkou v odůvodnění rozhodnutí (str. 7) náležitě zabýval, odkazy na obsah správního spisu a na veřejně dostupné údaje vedené v katastru nemovitostí jsou adekvátní reakcí na námitku žalobců. Na str. 11 a násl. pak byly odvolací námitky žalobců plně vypořádány.

22. Dle zásady jednotnosti správního řízení je navíc rozhodný stav zápisu katastru v době vydání (druhostupňového) rozhodnutí, neboť správní orgán rozhoduje dle právního a skutkového stavu ke dni vydání svého rozhodnutí (zásada legality). Skutečnost, že stavebník nebyl po určitou dobu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, nemůže zpochybnit napadené rozhodnutí.

23. Námitky týkající se údajné absence souhlasu dle § 17 vodního zákona jsou enviromentální povahy, netýkají se ochrany vlastnického práva žalobců, a tedy nemohou cílit k ochraně jejich veřejných subjektivních práv. Tento aspekt mohl být dle konstantní judikatury leda předmětem žalobní námitky ekologického spolku. Taková ochrana veřejného zájmu žalobcům nepřísluší, neboť jejich právní postavení se odvíjí výlučně od jejich vlastnického práva. Žalobci namítané riziko poškození obecního vodovodu v Dolní Vltavici se netýká vodoprávního souhlasu a působnosti vodoprávního úřadu dle vodního zákona, ale působnosti správních orgánů dle zákona o vodovodech a kanalizacích. V jeho kontextu však uvedená žalobní námitka není konkretizována. Pokud jde o námitku absentujícího vodoprávního souhlasu, stavebník cituje ze souhrnného závazného stanoviska Městského úřadu Český Krumlov, odboru životního ze dne 18. 5. 2022 s tím, že vodoprávní úřad zjevně vyslovil se záměrem souhlas, aniž by stanovil další podmínky. Uvedené koresponduje i se zákonným vymezením působnosti vodoprávního úřadu, v posuzované věci s přihlédnutím k probíhajícímu povolovacímu procesu tzv. vodohospodářské části záměru.

24. Stavebník dodává, že vydání souhlasu dle § 17 odst.1 vodního zákona je založeno na principu subsidiarity, tedy je vydáno jen tehdy, není–li nezbytné povolení dle vodního zákona. To proto, aby vodoprávní úřad duplicitně neposuzoval formou podkladového aktu (závazného stanoviska) záměr, který pak bude samostatně posuzovat v rámci jiného správního řízení. Dle stavebníka je v posuzované věci takové povolovací řízení pro vodohospodářskou část téhož záměru dle vodního zákona řádně vedeno, a to příslušným vodoprávním úřadem dle § 106 odst. 1 vodního zákona coby speciálním stavebním úřadem dle § 15 odst. 5 vodního zákona a stavebního zákona (ve zněních do 31. 12. 2023). Toto vodoprávní stavební řízení vedené pod sp. zn. S–MUCK 83378/2022/Mm pro záměr označený jako „Zóna bydlení a občanské vybavenosti Dolní Vltavice–vodohospodářská část“ bylo zahájeno oznámením Městského úřadu Český Krumlov, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 15. 3. 2023, č. j. MUCK 22933/2023/OŽPZ/Mm, následně bylo dne 21. 11. 2023 vydáno rozhodnutí sp. zn. S–MUCK 83378/2022/Mm, čj. MUCK 62321/2023/OŽPZ/Mm, nyní probíhá u žalovaného odvolací řízení. Stavebník zdůraznil, že stavba povolená nyní posuzovaným rozhodnutím žalovaného a jeho vodohospodářská část, která je předmětem samostatného (vodoprávního) stavebního řízení, jsou co do technického řešení celého projektu nedílně spjaty. Veškeré aspekty komplexního záměru stavebníka, které mohou mít vliv na vodní poměry, jsou řešeny v uvedeném samostatném a paralelně probíhajícím vodoprávním stavebním řízení. Proto nebylo nutné (dle vodního zákona ani možné) v nynější věci vydávat další závazné stanovisko téhož vodoprávního úřadu. Takové závazné stanovisko by bylo naopak vydáno v rozporu s právními předpisy, potažmo nicotné.

25. Napadené rozhodnutí žalobci vytýkanými vadami netrpí, obava z vybudování rekreačního komplexu bez posouzení vodoprávním úřadem je nedůvodná.

26. Stavebník navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

28. Žaloba je důvodná.

29. Krajský soud předesílá, že nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti 30. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

31. Žalobci namítanou nepřezkoumatelnost dovozují z chybějícího vypořádání jejich odvolacích námitek v otázce vlastnického práva stavebníka. Soud proto hodnotil, zda žalobci uvedenou námitkou nevybočili do role obecného dohledu nad zákonností správních rozhodnutí, jelikož to jim v zásadě nepřísluší.

32. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 10. 2022, čj. 10 As 522/2021–126, připomněl, že „již mnohokrát dovodil, že účastník v pozici nynějšího žalobce může v územním řízení a následně soudním řízení správním (úspěšně) uplatňovat jen námitky, které se týkají jeho subjektivních veřejných práv. Nemůže hájit práva třetích osob ani obecně dohlížet nad dodržováním zákonnosti, pokud zároveň nejsou dotčena jeho veřejná subjektivní práva (srov. rozsudky ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007 83, či ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 As 139/2012–40, bod 18, ze dne 27. 2. 2015, čj. 8 As 135/2014–42, bod 18, a ze dne 29. 9. 2016, čj. 9 As 238/2015–38, bod 37, nebo nověji ze dne 25. 2. 2022, čj. 5 As 234/2020–35, bod 37).“ 33. Například v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 As 166/2018–67, v této souvislosti upřesnil, že „[p]římým dotčením na vlastnických právech lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise. Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům; vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv; tedy nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy např. hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, stíněním. Přímým dotčením sousedních nemovitostí může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu.“ 34. Jak lze seznat z citované judikatury Nejvyššího správního soudu, primárním hlediskem pro přípustnost uplatněné námitky žalobců je skutečnost, zda otázka vlastnictví pozemků, na nichž je stavba realizována, skutečně může jakkoli zasáhnout do jejich veřejných subjektivních práv. Soud přitom dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalobci se totiž ustanovili do role jakéhosi veřejného dohledu nad zákonností probíhajícího stavebního řízení; byť je to jakkoli lidsky pochopitelné, tato role jim nepřísluší. Z uplatněných žalobních námitek se nepodává, že by se namítaná údajná nejasnost ohledně vlastnictví předmětných pozemků, na nichž je stavba realizována, bez dalšího mohla jakkoli přímo dotknout jejich veřejných subjektivních práv, resp. jejich vlastnických práv. Z pohledu žalobců je to v podstatě jen otázka principiální zákonnosti stavebního řízení, potažmo ochrana blíže neurčených zájmů třetích osob či případně životního prostředí; k tomu však žalobci nemají zákonnou procesní oporu či jakýkoli mandát. Žalovaný tedy nepochybil, když k jejich odvolacím námitkám poukázal na skutečnost, že jejich účastenství coby fyzických osob je založeno ustanoveními stavebního zákona, neboť nejsou dotčenou veřejností ani spolkem. Jejich odvolací námitky tedy překračují rámec vymezený § 114 odst. 1 stavebního zákona, tudíž k nim nelze přihlédnout. Jak vidno, charakter vznesené odvolací námitky žalovanému neumožnil její vypořádání v rozsahu požadovaném žalobci, nicméně tuto námitku v napadeném rozhodnutí neopominul, když mj. zdůraznil, že „z ní není vůbec zřejmé, jakým konkrétním způsobem se má projednávaná stavba přímo dotknout vlastnických práv těchto odvolatelů.“ 35. Nad rámec řečeného soud podotýká, že otázka zmíněného vlastnického práva k předmětným pozemkům, na nichž je stavba realizována, byla správními orgány řešena, o čemž se mohli přesvědčit i žalobci při nahlížení do správního spisu, kde je spolu se žádostí o stavební povolení připojena rovněž listina ze dne 21. 12. 2022 označená jako „Oznámení o dokončení vnitrostátní fúze sloučením společnosti IN a.s. (IČO: 601 97 391) se společností SUNNY PORT a.s. (IČO: 282 24 094)“. Z ní se podává, že existence namítaného soukromoprávního titulu k předmětným pozemkům byla v řízení před správními orgány doložena (ve prospěch stavebníka), o čemž svědčí též veřejně dostupné informace v rejstříku katastru nemovitostí, potažmo ve veřejném rejstříku (ve vztahu k zaniklé společnosti IN, a. s.). V.B K námitce chybějícího závazného stanoviska vodoprávního úřadu 36. Druhým žalobním bodem žalobci zpochybňují zákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybějícího souhlasu vodoprávního úřadu ve smyslu § 17 vodního zákona vydaného formou závazného stanoviska. Tato námitka je důvodná.

37. Krajský soud v této souvislosti nejprve poznamenává, že žalobci uvedenou námitku neuplatnili v odvolání, avšak jelikož se jedná o otázku veřejného zájmu (ochrana vod), je tato žalobní námitka přípustná. K tomu lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, čj. 30 A 15/2019–107, č. 4194/2021 Sb. NSS, resp. jeho právní větu I., dle které „[k]oncentrace řízení (zde podle § 112 odst. 2 a § 114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a podle § 82 odst. 4 správního řádu) se neuplatní, jestliže účastník řízení nemohl své námitky vznést dříve z objektivních důvodů nebo jestliže se jeho námitky týkají veřejného zájmu, jehož ochranu je správní orgán povinen zajistit z úřední povinnosti.“ 38. Ve vztahu k uvedené námitce jsou pro posuzovanou věc zásadní podklady založené ve správním spise, z nichž stavební úřad, resp. žalovaný vycházel a které vzal za podklad svého rozhodnutí, tedy konkrétně zejména písemnost označená jako souhrnné závazné stanovisko Městského úřadu Český Krumlov, odbor životního prostředí a zemědělství, ze dne 18. 5. 2022 a sdělení v rámci součinnosti vydané nadřízeným vodoprávním úřadem dne 7. 3. 2024.

39. K tomu je třeba uvést, že prvně jmenovaná písemnost není v části týkající se vodoprávního úřadu závazným stanoviskem, resp. nejedná se o souhlas vodoprávního úřadu formou závazného stanoviska ve smyslu § 17 vodního zákona, ale toliko o velmi stručné vyjádření. Vodoprávní úřad jím vyslovil čtyři podmínky pro realizaci stavby, které stavební úřad učinil součástí výroku II. svého rozhodnutí (bod 11). Rovněž bez bližšího odůvodnění uvedl, že realizací stavby nedojde k ovlivnění vodních poměrů, a proto nepožaduje souhlas dle § 17 vodního zákona. Dále uvedl, že „[v]eřejné zájmy na úseku vodního hospodářství, jehož ochrana je v působnosti vodoprávního úřadu, nejsou předmětným záměrem dotčeny a vodoprávní úřad proto nebude vydávat závazné stanovisko“ s tím, že jeho vyjádření nenahrazuje stavební povolení dle § 15 vodního zákona, souhlas dle § 17 vodního zákona a dále že vodoprávní úřad nebude vydávat závazné stanovisko.

40. Ve sdělení v rámci součinnosti ze dne 7. 3. 2024 se nadřízený vodoprávní úřad vyjadřoval ke třem rozdílným otázkám. Jednak, v rámci žádosti o součinnost, k odvolacímu řízení ve věci stavebního povolení ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. S–MUCK/12792/2023/ODSH/Is, čj. MUCK/42818/2023/ODSH/Is, stavby „Zóna bydlení a občanské vybavenosti Dolní Vltavice, SO–01 Komunikace a chodníky“, tedy k nyní posuzované věci, a to na str. 1–3. Dále se na str. 6 vyjadřoval k havarijnímu plánu pro stavbu. Rovněž, což je pro nyní posuzovanou věc podstatné, přezkoumával postup vodoprávního úřadu v bodu č. 6 souhrnného závazného stanoviska ze dne 18. 5. 2022, (sp. zn. S–MUCK 37150/2022/2, čj. MUCK 37150/2022/OŽPZ/Ra).

41. K tomu krajský soud pro úplnost poznamenává, že uvedené souhrnné závazné stanovisko ze dne 18. 5. 2022 žádný bod č. 6 neobsahuje, vyjádření vodoprávního úřadu je zahrnuto pod bodem 5 souhrnného závazného stanoviska. Jedná se tak zcela zřejmě o pouhou chybu v psaní. Nadřízený vodoprávní úřad nicméně ve svém sdělení dospěl k závěru, že vodoprávní úřad měl vydat souhlas dle § 17 odst. 1 písm. e) vodního zákona, protože stavba se nachází v ochranném pásmu II. stupně vnějším ochranného pásma vodárenského odběru z nádrže Lipno I pro úpravnu vody Loučovice, a tedy je stavbou, která může ovlivnit vodní poměry, a to zejména ve fázi realizace stavby s tím, že tento souhlas formou závazného stanoviska měl být nezbytným podkladem pro vydání stavebního povolení.

42. Spisový materiál tedy obsahuje rozporné podklady ohledně toho, zda v případě posuzované stavby je či není nutné vyžádání souhlasu vodoprávního úřadu ve smyslu § 17 vodního zákona. Z relevantních podkladů založených ve spisovém materiále proto nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda se v nyní posuzované věci jedná o stavbu, která může ovlivnit vodní poměry, resp. zda je či není nutný souhlas dle § 17 vodního zákona. Stavební úřad, potažmo žalovaný, však tento rozpor adekvátním způsobem při svém rozhodování nereflektovali.

43. Jak vyplývá z vyjádření k žalobě, žalovaný je přesvědčen, že začleněním podmínek vodoprávního úřadu do prvostupňového rozhodnutí je veřejný zájem chráněný vodním zákonem hájen dostatečně. Tím však nelze vadu spočívající v (patrně nesprávně) chybějícím závazném stanovisku zhojit. To platí tím spíše, že stanovené podmínky vodoprávního úřadu jsou natolik obecné, že by bylo možné je uplatnit v případě jakékoli stavby (typicky se jedná o zákaz znečišťování podzemních a povrchových vod). Není–li vyjasněna otázka, zda stavba zasáhne do vodních poměrů v území (a tedy zda je vydání souhlasu dle § 17 vodního zákona nezbytné či nikoli), pak nelze bez dalšího dospět k závěru, že takto stanovené podmínky pro ochranu daného veřejného zájmu postačují. Na tom nic nemění ani případné neformální potvrzení „správnosti“ postupu správních orgánů ze strany nadřízeného dotčeného orgánu, kterého se žalovaný dovolává (e–mail ze dne 19. 3. 2024, který je přílohou vyjádření k žalobě, proto není pro posouzení věci podstatný).

44. Stavebník zpochybňuje nutnost existence souhlasu vodoprávního úřadu odkazem na jiné paralelně probíhající správní řízení. To však na zjištění soudu ohledně vad podkladů rozhodnutí, potažmo zjištěného skutkového stavu, nemá vliv, neboť se zjevně jedná o správní řízení, jehož předmětem je jiná část celkového stavebního záměru (vodohospodářská část), než je tomu v nynější věci (komunikace a chodníky).

45. Stejně tak je nedůvodná pochybnost stavebníka ohledně zásahu do právní sféry žalobců. Námitky žalobců jsou sice poměrně obecné (obava z průběhu realizace stavby pomocí těžké techniky např. s reálným rizikem znečištění vodního zdroje či omezeného používání obecního vodovodu, na který jsou žalobci napojeni), avšak to je zcela akceptovatelné za situace, kdy není vyjasněná otázka, jaký vliv na vodní poměry může stavba mít. V takové situaci nelze pochybovat o možnosti zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců. Jejich námitky tedy nejsou toliko enviromentální povahy, jak naznačuje stavebník, neboť případné zhoršení kvality vodních zdrojů může mít nepochybně přímý vliv na vlastníky nemovitostí v dané oblasti.

VI. Závěr a náklady řízení

46. Pro konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroku I. zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve zbytku krajský soud žalobu zamítl, neboť výrok II. se nikterak nedotýká práv žalobců a nesměřovala proti němu ani žalobní argumentace (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

47. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

48. Krajský soud při hodnocení úspěchu ve věci upřednostnil materiální hledisko, tj. že žalobci zcela uspěli ve vztahu k té části rozhodnutí, která se jich bezprostředně týkala a k níž směřovaly veškeré žalobní body. Právě ty totiž vymezují rozsah soudního přezkumu. Formální částečný neúspěch v podobě zamítnutí návrhu vůči zbytku žalobou napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný pro nepřípustnost zamítl odvolání jiných odvolatelů, proto není významný.

49. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení pro každého jednotlivě představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku a odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby snížené o 20 % (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 5 560 Kč. Celkové náklady řízení každého z žalobců tedy činí 9 560 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit každému ze žalobců jednotlivě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

50. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

51. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Stručný obsah žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření OZNŘ I) V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nepřezkoumatelnosti V.B K námitce chybějícího závazného stanoviska vodoprávního úřadu VI. Závěr a náklady řízení