61 C 154/2022-102

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 124 636,64 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se co do částky 24 940,99 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7 467,62 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 122 796,64 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 99 695,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 712 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 25. 5. 2020, doplněnou dne 7. 11. 2022, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 124 636,64 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 20. 3. 2018 Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla bezhotovostně úvěr ve výši 125 000 Kč. Úvěryschopnost žalovaného byla posouzena právní předchůdkyní žalobkyně na základě údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, lustrací v bankovních a nebankovních registrů. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit úvěr spolu s poplatky, smluvním úrokem ve výši 13,10 % p.a. a poplatkem na pojistném prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 2 295,91 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil částku 25 304,35 Kč. Protože žalovaný splátky nehradil řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 22.7.2019 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2021. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 116 239,51 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 6 557,13 Kč představující smluvní úrok ve výši 13,10 % ročně z dlužné částky 116 239,51 Kč za období od 18. 2. 2019 do 23. 7. 2019, poplatků ve výši 1 840 Kč, zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 7 467,62 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně za období od 26. 3. 2019 do 28. 4. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 122 796,64 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, když právní předchůdkyně žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný dne 20. 3. 2018 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, dle které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 125 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr spolu se smluvním úrokem 13,10 % p.a. a poplatkem na pojistném ve výši 188 Kč měsíčně, tj. celkem 203 270,70 Kč prostřednictvím 96 měsíčních splátek ke každému 17. dni v měsíci, počínaje 17. 4. 2018. Žalovaný se zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně dále m.j. poplatek ve výši 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky a poplatek 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný (viz smlouva o úvěru). Součástí smlouvy o úvěru byly i všeobecné produktové podmínky (viz Všeobecné produktové podmínky). Právní osobnost právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru byl zaměstnán. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Průměrný čistý příjem žalovaného za 3 měsíce činil 17 000 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti činil 32 000 Kč, náklady žádné neměl. Žalovaný měl vlastní bydlení (viz žádost o úvěr, viz vyjádření právní předchůdkyně žalokyně). Účet žalovaného č. [bankovní účet] vykazoval počáteční záporný zůstatek 17 930,77 Kč a konečný zůstatek ve výši 28 509,07 Kč. Na tento účet byl žalovanému dne 20. 3. 2018 poukázán právní předchůdkyní žalobkyně předmětný úvěr ve výši 125 000 Kč (viz výpis z běžného účtu č. 2018 ze dne 23. 3. 2018). Dle interního výpisu právní předchůdkyně žalobkyně žalovaný splácel další čtyři úvěry splátkami v celkové výši 2 842,69 Kč (viz interní výpis). Žalovaný na úvěr uhradil celkem 25 304,35 Kč. Poprvé v prodlení s úhradou splátek se žalovaný ocitl v srpnu 2018. Naposledy žalovaný uhradil splátku dne 20.2.2019 (viz Platební historie). Dle výpisu z úvěrového účtu dlužil žalovaný ke dni 25.7.2019 a 21. 6. 2021 na jistině 116 239,51 Kč, na smluvních úrocích částku 6 557,13 Kč a na zákonných úrocích z prodlení celkem 7 467,62 Kč – ke dni 21.6.2021 (viz výpis z úvěrového účtu č. 2021 ze dne 21. 6. 2021). Žalovaný byl právní předchůdkyní žalobkyně opakovaně vyzýván k úhradě dlužných splátek (viz upomínky ze dne 21. 4. 2019, 26. 3. 2019, 30. 12. 2018, 24. 11. 2018, 26. 9. 2018 a 1. 9. 2018). Žalovaný byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky v celkové výši 6 958,85 Kč nejpozději do 8. 6. 2019 s upozorněním, že pokud dlužná částka nebude zaplacena, bude právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna v souladu se smluvním ujednáním prohlásit celý úvěr za splatný (viz upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 28. 5. 2019). Z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 22. 7. 2019 prohlásila za splatný. Dlužná částka k 24. 7. 2019 činila celkem 124 822,66 Kč (viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 24. 7. 2019). Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla následně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2021, Příloha [číslo] Seznam postupovaných pohledávek a Potvrzení o úplatě ze dne 21. 6. 2021). Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní výzvou (viz výzva k úhradě dluhu – předžalobní upomínka ze dne 5. 5. 2020, viz doklad o odeslání - poštovní podací arch ze dne 5. 5. 2020).

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 125 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu s poplatky, smluvním úrokem ve výši 13,10 % ročně s poplatkem na pojistném, vše prostřednictvím 96 měsíčních splátek po 2 295,91 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 25 304,35 Kč.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tento úvěr nebyl vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Právní předchůdkyně žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného dle spotřebitelského zákona.

8. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 9. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

12. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] 2018 ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 13. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, z bankovních a nebankovních registrů a z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 23. 2. 2018 do 23. 3. 2018, který vykazoval počáteční záporný zůstatek ve výši 17 930,77 Kč. Z výpisu účtu je zřejmé, že ačkoliv byl žalovaný zaměstnán, výdaje žalovaného však vysoce převyšovaly příjmy žalovaného z pracovní činnosti. Dle žalobkyní předloženého výpisu z interní databáze právní předchůdkyně žalobkyně žalovaný hradil další čtyři úvěry splátkami v celkové výši 2 842,69 Kč.

14. Zároveň soud ze soudní databáze zjistil, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2022, č.j. [číslo jednací] ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 5. 2022, č.j. [spisová značka] [anonymizováno], bylo žalovanému uloženo zaplatit částku ve výši 199 561,03 Kč s příslušenstvím představující dluh z úvěrové smlouvy uzavřené dne 29. 1. 2018, na jejímž základě byl žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut úvěrový rámec ve výši 200 000 Kč, který žalovaný řádně a včas nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 23. 5. 2019 zesplatnila. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 10. 2020, č.j. [číslo jednací] vyplývá, že žalovaný dne 19. 4. 2017 uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který žalovaný nesplácel v dohodnutých splátkách, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 25. 9. 2019 zesplatnila. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 5. 2022, č.j. [číslo jednací] vyplývá, že žalovaný dne 5. 1. 2011 uzavřel smlouvu o bankovních službách, ve znění dodatku uzavřeném dne 19. 2. 2018, na základě kterého právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr až do výše 30 000 Kč, který žalovaný řádně a včas nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 27. 8. 2019 zesplatnila.

15. Soud tak dospěl k závěru, že úvěryschopnost žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena, neboť kdyby tak učinila, úvěr by žalovanému neposkytla, neboť by zjistila stejně jako soud, že žalovaný není schopný úvěr řádně splácet. O tomto závěru svědčí i skutečnost, že poprvé se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek již v srpnu 2018. Naposledy žalovaný uhradil splátku v únoru 2019. Poskytnutý úvěr tak žalovaný nesplácel ani rok. Rovněž měsíc bezprostředně předcházející uzavření předmětné úvěrové smlouvy vykazoval účet žalovaného debet 17 930,77 Kč. Výdaji žalovaného se právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezajímala.

16. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] 2018 ze dne 5.3.2020). Od 29.5.2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 125 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 25 304,35 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 99 695,65 Kč.

18. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

19. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 99 695,65 Kč (viz výrok II). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.

20. Ve zbývající části, tedy co do částky 24 940,99 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7 467,62 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 122 796,64 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 99 695,65 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 66 858,95 Kč (částka 24 940,99 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 467,62 Kč + zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 122 796,64 Kč od 29.4.2020 do vydání rozsudku dne 16. 2. 2023 ve výši 34 450,34 Kč), neboť v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla úspěšná ve výši 60 % a žalovaný byl úspěšný ve výši 40 %, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Rozdíl činí 20 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 2 úkony právní služby 2x 5 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst.1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”), odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 2 890 Kč (jednoduchá předžalobní výzva) dle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 2 písm. h) a.t., tj. celkem odměna 14 450 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t., tj. celkem 900 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak činí 15 350 Kč, 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 4 986 Kč, tj. celkem 23 559,50 Kč. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 20 %, tj. 4 712 Kč.

22. Za doplnění žaloby soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto náklady neshledal účelně vynaloženými, protože tvrzení zde obsažená měla být součástí žaloby.

23. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení jiné lhůty.