14Co 65/2021

Rubrum

Bezdůvodným obohacením získaným plněním z neplatné smlouvy, jejímž předmětem bylo vzájemné peněžité plnění, je toliko rozdíl smluvními stranami vzájemně poskytnutého peněžitého plnění, ledaže je jedna smluvní strana již vrátila.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 8 623 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut ve výši 1 002 Kč a 9 861,28 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 2. 2021, č. j. 46 C 183/2020-46 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4 269 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 269 Kč od 15. 7. 2017 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 5 356 Kč s úrokem z prodlení, smluvní pokuty ve výši 9 861,28 Kč a úroku z částky 8 377,40 Kč od 15. 7. 2017 do zaplacení maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 20 937 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě úvěrové smlouvy č. 9100957051 dne 29. 9. 2015 úvěr ve výši 15 000 Kč a dne 11. 4. 2016 po uplynutí sjednané doby automaticky revolvingový úvěr ve výši 15 403 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet po 1 454 Kč měsíčně. Peněžní prostředky byly vyplaceny na účet 3. osoby, přičemž k tomuto účtu bylo zřízeno inkaso. Žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 26 172 Kč. Z výzvy z 13. 6. 2017 a předžalobní výzvy okresní soud zjistil, že žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení a byl upozorněn na možnost zesplatnění dluhu, k čemuž došlo 13. 7. 2017. Z listin předložených žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (karta klienta, hodnocení klienta, výpisy z databází [anonymizováno] a [anonymizováno], dokladu o výši důchodu žalovaného, oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory) okresní soud zjistil, že žalobkyně sice ověřila, že žalovaný má měsíční příjem z důchodu 7 905 Kč a dále pobírá příspěvek na bydlení ve výši 2 038 Kč měsíčně, provedla lustrace žalovaného v databázích [anonymizováno] a nebankovního registru klientských informací, avšak nikterak neprověřovala výdaje, náklady a závazky žalovaného, spokojila pouze s jeho tvrzeními. Výdaje na bydlení byly uvedeny částkou 2 500 Kč měsíčně, další výdaje částku 3 800 Kč.

3. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2014 (dále též jen„ z. s. ú.“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jelikož sice ověřovala příjmy žalovaného, avšak zcela rezignovala na ověření jeho výdajů, přičemž jím uvedená výše nákladů na bydlení je nevěrohodná. Žalobkyně mohla výdaje žalovaného ověřit např. z výpisu z účtu, nic takového neučinila, nadto úvěr vyplatila na účet 3. osoby. Revolvingový úvěr byl poskytnut automaticky, aniž by byla znovu úvěruschopnost žalovaného posuzována. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru osobou vyššího věku, odkázanou na velmi nízký starobní důchod a příspěvek na bydlení.

4. Jelikož okresní soud, byť to výslovně v odůvodněnírozsudku neuvádí, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná podle § 588 o. z., posoudil právní vztah mezi účastníky podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 403 Kč, které byly z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy poskytnuty bez právního důvodu, a žalovaný žalobkyni vrátil pouze 26 172 Kč, bezdůvodně se obohatil o 4 269 Kč. Pouze v tomto rozsahu, včetně úroku z prodlení z uvedené částky shledal okresní soud žalobu důvodnou a vyhověl ji, ve zbytku ji pak jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšnému žalovanému v řízení náklady nevznikly, nepřiznal okresní soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.

5. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě vyhověno i v zamítnuté části. Namítala, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Vycházela z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 9 943 Kč, který byl doložen. Po zhodnocení výdajů žalovaného dospěla k závěru, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 2 674 Kč měsíčně, přičemž sjednaná splátka činila toliko 1 454 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného rovněž zkoumala, přičemž je to klient, který má povinnost je pravdivě uvést. Zdůraznila, že v té době měl u ní žalovaný uzavřenu další úvěrovou smlouvu, na kterou řádně splácel. K žalovaným uvedeným výdajům na bydlení přičetla náklady na živobytí ve výši 3 800 Kč a zohlednila výši splátky předchozího úvěru, jež činila 969 Kč. Pokud žadatel o úvěr zatají výdaje, nebo uvede výdaje nižší než skutečné, jde o jeho nepoctivost, jež nemůže požívat právní ochrany. Žalobkyně jako úvěrující není schopna takovou případnou nepoctivost odhalit. Pokud tedy žadatel o úvěr zkreslí či zatají výdaje, nemůže to způsobit neplatnost smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, dle kterého při posuzování úvěruschopnosti klienta nelze na úvěrových společnostech požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Zdůraznila, že věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem, a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá, než věřit sděleným údajům. Pokud jde o započítání výdajů na živobytí, postačuje jejich určení paušální částkou ve výši životního minima, když dle zákona jde o částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která činila 3 410 Kč. Pokud žadatel neuvede částku vyšší, postupuje správně, pokud výdaje stanoví paušální částkou. V projednávané věci žalobkyně vyšla z částky žalovaným uvedené, tj. z částky 3 800 Kč. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznila, že předmětem posouzení je to, zda je splacení úvěru reálné. Měřítka nastavená okresním soudem by vedla k tomu, že úvěry budou poskytovány toliko bonitním osobám a nikoliv osobám, které je potřebují, např. někomu, kdo potřebuje peníze na opravu auta, kterým dojíždí do práce, nebo na vykrytí výpadku příjmu po dobu dočasné pracovní neschopnosti. K odkazu okresního soudu na čl. 8 Směrnice č. 2008/48/ES uvádí, že stanoví možnost vyjít z vyjádření spotřebitele a fakultativně z příslušných databází, nadto není přímo aplikovatelná. I kdyby bylo lze dovodit neplatnost úvěrové smlouvy, šlo by o neplatnost relativní (viz. Vacek, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář. 1. vydání. Praha: [anonymizována dvě slova], 2015, 448 s.). Pokud jde o žádanou smluvní pokutu, její výše je v souladu se zákonem. I kdyby byl vztah mezi účastníky posouzen jako vztah z bezdůvodného obohacení, má žalobkyně podle § 3002 o. z. právo na obvyklý úrok jakožto náhradu za užívání finančních prostředků. Odkázala též na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84, dle kterého soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nemůže sám započítat plnění poskytnuté druhým účastníkem, aniž se toho dovolal, jak vyplývá z § 2993 věty druhé o. z. Má proto za to, že i v případě závěru o neplatnosti smlouvy by jí měla být přiznána celá požadovaná jistina ve výši 8 377,40 Kč.

6. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“, § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v mezích, v nichž se odvolatelka domáhá jeho přezkumu, tj. v zamítavém výroku II., a v nákladovém výroku III., a odvolání shledal nedůvodným.

8. Ve výroku I. odvoláním nenapadeném, jenž je na napadených výrocích nezávislý, zůstává rozsudek okresního soudu tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.

9. Okresní soud provedl žalobkyní navržené důkazy a z nich učinil zjištění odpovídající jejich obsahu, a to v rozsahu, jenž postačuje pro právní posouzení věci, a proto odvolací soud ze zjištění okresního soudu shora uvedených vycházel.

10. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, jak okresní soud věc posoudil po právní stránce, neboť i on shledal, že v daném případě žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a tento nedostatek zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy, která je neplatností absolutní, tudíž nárok žalobkyně je třeba posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení.

11. Podle § 1 z. s. ú. se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

12. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 9 odst. 3 z. s. ú. spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 3002 odst. 2 o. z. užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu.

20. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 2 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Proto je třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

21. Okresní soud se správně zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy ve smyslu výše citovaného § 9 z. s. ú. a § 580 a 588 o. z. Zákon o spotřebitelském úvěru v rozhodné době ukládal věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti sankcionoval neplatností smlouvy (viz § 9 odst. 1 z. s. ú.). Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Účelem této úpravy neplatnosti není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze kterého správně vycházel i okresní soud, v němž Ústavní soud konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které okresní soud správně přihlédl i bez návrhu žalovaného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nebo rozsudek [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18).

22. Pro závěr o (ne) platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. je rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany - žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, nebo jeho rozsudek z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověření či doložení údajů, které dlužník věřiteli uvedl (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace], i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/ 2015).

23. Odvolací soud tudíž přisvědčuje okresnímu soudu, že žalobkyně při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného sice ověřila jeho příjmy, nicméně zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti jím uvedených údajů o jeho pravidelných a nezbytných výdajích, včetně výdajů na bydlení. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala, např. výpisem z účtu žalovaného, či doklady o platbách spojených s bydlením. Využila-li žalobkyně údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, je třeba zdůraznit, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Není možné je mechanicky převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů spotřebitele. Námitka žalované, že je stran výdajů žadatelů o úvěr odkázaná na údaje jimi sdělené, je zjevně lichá, když jí nic nebrání v tom, aby jako podmínku poskytnutí úvěru požadovala předložení dokladů osvědčujících výdaje žadatele. Zcela lichá je též námitka, že nároky kladené okresním soudem na prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr povedou k tomu, že úvěry nebudou moci být poskytovány osobám, které je potřebují. Napadené rozhodnutí totiž není postaveno na závěru o tom, že by žalovaná nesprávně vyhodnotila řádně zjištěné poměry žalovaného tak, že byl úvěruschopný, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, nýbrž na závěru, že si žalobkyně dostatečné podklady pro to, aby jeho úvěruschopnost mohla řádně posoudit ani neopatřila. Pokud by tak učinila, nebyl vyloučen závěr opačný, včetně závěru o platnosti úvěrové smlouvy.

24. Jelikož žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalovaného, nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, ač řádně neprověřila jeho úvěruschopnost, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

25. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že úvěrová smlouva je jako celek absolutně neplatná podle 588 o. z., a tudíž žalobkyně poskytla žalovanému plnění ve výši 30 403 Kč bez právního důvodu, čímž se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil (§ 2991 odst. 2 o. z.) a je povinen žalobkyni vydat oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 a § 2993 o. z.).

26. Žalobkyni přitom nelze přisvědčit v tom, že by jí náležel vedle úroku z prodlení ještě obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání dle § 3002 odst. 2 o. z., neboť aplikace uvedeného ustanovení žalobkyní žádaným způsobem by byla v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). V projednávané věci je neplatnost smlouvy důsledkem porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve vztahu k posuzování neplatnosti úvěrových smluv z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka v době před 1. 4. 2014, kdy sankce neplatnosti nebyla v ust. § 9 odst. 1 z. s. ú. výslovně upravena, uvedl, že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Odvolací soud považuje, vycházeje z citovaného, judikatorně ustáleného závěru Ústavního soudu, za nepřijatelné, aby žalobkyně, která porušením svojí zákonné povinnosti, jež je jí stanovena jak k ochraně spotřebitele jako slabší strany, tak k ochraně společnosti před nežádoucími sociálními jevy spojenými s předlužením, z tohoto porušení povinnosti profitovala tak, že jí bude přiznáno bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému úroku z poskytnutých finančních prostředků. Nelze ani přehlédnout, že s účinností od 1. 12. 2016 je dlužník podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení ustanovením speciálním a má tudíž aplikační přednost, povinen, v případě neplatné smlouvy, vrátit věřiteli jen poskytnutou jistinu. Přiznáním obvyklého úroku by tak žalovaný jakožto spotřebitel byl v jiném postavení, než jiní spotřebitelé, a to jen proto, že smlouvu uzavřel cca jeden rok před účinností nové právní úpravy. Z vyložených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že by aplikace ust. § 3002 odst. 2 o. z. vedoucí k přiznání obvyklého úroku žalobkyni byla v rozporu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 o. z., a proto má za to, že obvyklý úrok jako součást bezdůvodného obohacení žalobkyni podle § 3002 odst. 2 o. z. přiznat nelze.

27. Okresní soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení správně zohlednil žalovaným provedené platby. Argumentovala-li žalobkyně rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020 - 84, pak s výkladem ustanovení § 2993 věty druhé o. z. prezentovaným v tomto rozhodnutí se závěrem, že pokud žalovaný hradil úvěrové splátky, musí se jejich vrácení (započtení) domáhat samostatnou námitkou, protože k zúčtování vzájemných plnění není soud oprávněn, odvolací soud nesouhlasí. Nelze totiž odhlédnout od toho, že z důvodové zprávy k citovanému ustanovení o. z. vyplývá, že jeho smyslem není faktické poskytnutí dvojího plnění žalobci - účastníkovi neplatné smlouvy, ale vyloučení povinnosti žalobce podmiňovat v žalobě vlastní nárok plněním druhé straně, jak tomu bylo doposud. V případě vzájemného peněžitého plnění, však dle názoru odvolacího soudu není důvod, aby soud v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy nezohlednil vzájemně poskytnuté částky, zejména vyplývá-li z ustanovení § 1911 o. z., že mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou. Odvolací soud k tomu připomíná, že záměrem zákonodárce nebylo odstranit povinnou vzájemnou podmíněnost plnění - vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, když k tomuto důvodová zpráva výslovně uvádí, že„ v ustanovení se výslovně nezdůrazňuje, že si strany jsou povinny plnit současně a že každá z nich může plnění odepřít, není-li druhá strana připravena k protiplnění, protože to stanovují už obecná ustanovení závazkového práva“ a dodává, že novou úpravou je sledován záměr„ nekomplikovat“ procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním. V podmínkách daného případu pokud si mají strany vrátit přijaté peněžité plnění v téže měně, žalobkyně může žádat pouze to, co jí doposud nebylo zaplaceno (rozdíl mezi jistinou a zaplacenou splátkou) a zaplacení jistiny v plném rozsahu by mohla po žalovaném požadovat jen tehdy, pokud by žalovanému zaplacené splátky vrátila (a svůj dluh vůči žalovanému splnila), neboť jak vyplývá z věty druhé ustanovení § 2993 o. z. nemá právo požadovat vydání (vrácení) toho,„ co plnila“ (viz věta prvá § 2993 o. z.), ale toho, co„ druhá strana vzájemným plněním získala“. Poskytl-li žalovaný částečné plnění s úmyslem hradit žalobkyni svůj dluh (byť bez vědomosti o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy), nelze dojít k závěru, že v době rozhodnutí soudu plnění žalovaným„ získané“ na základě neplatné smlouvy dosahovalo částky původní jistiny, když si žalobkyně žalovaným uhrazenou částku 26 172 Kč ponechala (z této sumy žalovanému ničeho nevrátila, ani mu nedeklarovala připravenost k vrácení této částky). Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na § 2992 o. z., dle kterého nelze žádat vydání toho, co bylo plněno na nesplatný dluh, tj. nelze požadovat vrácení předčasného plnění. Odvolací soud je toho názoru, že v posuzovaném případě lze plnění žalovaného žalobkyni považovat za předčasné (před splatností) plnění existujícího dluhu z bezdůvodného obohacení (již v době svého plnění měl žalovaný povinnost vrátit žalobkyni, co plnila), když je zcela bez významu, že žalovaný plnil bez vědomosti o neplatnosti úvěrové smlouvy (tj. bez vědomosti o neplatnosti ujednání o splátkách, úroku, smluvních pokutách apod.), tj. je irelevantní, že se žalovaný nesprávně domníval, že plní částečně na úvěrovou jistinu a částečně na příslušenství, pakliže podstatným důvodem jeho plnění bylo vrácení mu žalobkyní dříve poskytnutého plnění. V dané situaci je proto třeba uzavřít, že v rozsahu žalovaným žalobkyni zaplacené částky 26 172 Kč povinnost žalovaného k vrácení toho„ co na základě neplatné smlouvy získal“ zanikla a žalobkyně se nemůže v tomto rozsahu úspěšně stejného plnění znovu domáhat. Opačný výklad by nutně vedl k vytváření zjevné nespravedlnosti, resp. vzniku nového bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, které by se po vypořádání neplatné smlouvy dostalo dvojího plnění, přičemž nespravedlivost takového majetkového vypořádání je umocněna tím spíše, že absolutní neplatnost předmětné smlouvy byla způsobena porušením zásadní právní povinnosti žalované - profesionála.

28. Judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je přitom konstantně zastáván názor, že při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy nelze postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, přiměřeně rovněž např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, formulované v bodě 42. odůvodnění, či nálezu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11), jež se promítají i do interpretace soukromého práva (srov. § 2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (srov. § 2 odst. 3 o. z.), kdy nelze pominout ani zásadu ochrany slabších (§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.), povinnost poctivého právního jednání (srov. § 6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.). Kdy rozhodnutí soudu při respektování shora uvedených principů, musí být rovněž v souladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a nesmí kolidovat ani s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

29. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4206/18, ze dne 21. 1. 2020, v němž Ústavní soud ve vztahu k ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., jehož obdobou je § 2993 o. z. uzavřel, že k výkladu daného pravidla nelze přistupovat mechanicky, ale je třeba zohlednit i konkrétní okolnosti souzené věci a zároveň vyjít z obecných východisek nyní účinného občanského zákoníku, kdy„ Ústavně konformní je takový výklad, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2, věta druhá, o. z.); žádnému účastníku řetězce neplatných právních jednání nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění.“ 30. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud správným postup okresního soudu, pakliže při vypořádání vzájemných plnění účastníků v předmětném případě obě peněžitá plnění, které si účastníci řízení na základě neplatné smlouvy navzájem poskytli, zúčtoval, když k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Uvedeným postupem pak okresní soud dospěl ke správnému závěru o výši bezdůvodného obohacení, jež je žalovaný povinen vydat, přičemž v podrobnostech lze odkázat na písemné odůvodněníjeho rozsudku.

31. Správným shledal odvolací soud i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jež vychází ze skutečnosti, že převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na částečnou náhradu nákladů řízení, v řízení žádné úkony nečinil, a proto mu žádné náklady nevznikly.

32. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

33. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení má podle § 142 odst. 1 za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. žalovaný, neboť byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Jelikož však v odvolacím řízení žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal odvolací soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.

Rubrum