61 C 194/2022-42

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 241 784,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá co do částky 6 826,98 Kč, úroku ve výši 22 663,59 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 240 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 13 518,76 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 241 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 234 957,54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 780,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 18. 7. 2022, doplněnou dne 12. 12. 2022 a 13. 1. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 241 784,52 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 12. 3. 2021 Smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě žalovanému poskytla bezhotovostně úvěr ve výši sjednaného limitu 244 000 Kč. Úvěryschopnost žalovaného byla posouzena žalobkyní na základě údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, lustrací v bankovních a nebankovních registrů a výpisů z běžného účtu žalovaného za období od července 2020 do března 2021. Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % p.a. prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 3 692 Kč, vždy ke každému 14. dne v měsíci. Poslední splátka měla být žalovaným zaplacena dne 14. 3. 2029. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 9 042,46 Kč. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 240 784,52 Kč, poplatku za upomínku ve výši 1 000 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 22 663,59 Kč představující smluvní úrok ve výši 8,05 % ročně z dlužné částky 240 784,52 Kč za období od 14. 11. 2021 (zesplatnění) do dne podání žaloby dne 18. 7. 2022, úroku z prodlení v kapitalizované výši 13 518,76 Kč představující úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky 241 784,52 Kč za období od 14. 11. 2021 (zesplatnění) do dne podání žaloby dne 18. 7. 2022. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 240 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 241 784,52 Kč od 19.7.2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nežádala a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav:

5. Žalovaný dne 12. 3. 2021 uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo], dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše limitu 244 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % p.a. prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 3 692 Kč ke každému 14. dni v měsíci, počínaje 14. 4. 2021 a konče 14.3.2009 splátkou ve výši 3 656,22 Kč (viz Žádost o poskytnutí úvěru ze dne 12. 3. 2021, viz Smlouva o úvěru, viz Záznam o podpisu klienta, viz Data o žádosti, viz Předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru). Součástí smlouvy o úvěru byly i všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro spotřebitelské úvěry (viz Všeobecné obchodní podmínky, viz [ulice] podmínky pro ČSOB spotřebitelské úvěry). Žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru měl čistý příjem ve výši 26 260 Kč měsíčně, náklady činily 15 000 Kč měsíčně, splátky dalších úvěrů a kontokorentů pak 1 700 Kč měsíčně (viz Žádost o poskytnutí úvěru). Úvěr byl žalovaným čerpán dne 12.3.2021 (viz výpis z účtu č. [bankovní účet]). Žalobkyně úvěryschopnost žalovaného prověřila dle výpisů žalovaného z účtu č. [bankovní účet]. Konečný zůstatek na tomto účtu za období od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 činil 6,21 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020). Za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020 pak činil konečný zůstatek na účtu mínus 131,27 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020). Za období od 1. 9. 2020 do 30. 9. 2020 činil konečný zůstatek na účtu mínus 41 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 9. 2020 do 30. 9. 2020). Za období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 činil konečný zůstatek na účtu mínus 35,45 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020). Za období od 1. 11. 2020 do 30. 11. 2020 činil konečný zůstatek na účtu mínus 128,86 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 11. 2020 do 30. 11. 2020). Za období od 1. 12. 2020 do 31. 12. 2020 činil konečný zůstatek na účtu 23,45 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 12. 2020 do 31. 12. 2020). Za období od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2021 činil konečný zůstatek na účtu 6,21 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2021). Za období od 1. 2. 2021 do 28. 2. 2021 činil konečný zůstatek na účtu mínus 65,34 Kč (viz výpis z účtu za období od 1. 2. 2021 do 28. 2. 2021). Za období od 1. 3. 2021 do 30. 3. 2021 činil konečný zůstatek na účtu 2 049,35 Kč. Dle Informací o klientovi měl žalovaný 1 existující kontrakt, na který měsíčně hradil splátku ve výši 1 686 Kč, celková částka k doplacení činila 40 464 Kč, po splatnosti v únoru 2021 byla částka 1 454 Kč (viz Informace z Credit Bureau). Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, ocitl se s jejich úhradou v prodlení (viz platební historie). Žalovaný byl žalobkyní opakovaně vyzýván k úhradě dlužných splátek (viz 1. upomínka, viz Opakovaná výzva k úhradě dluhu, viz Výzva k zaplacení dluhu, viz Poslední výzva k zaplacení dluhu ze dne 23. 8. 2021 včetně dokladů o odeslání - dodejek k odeslaným výzvám). Z důvodu prodlení žalovaného s hrazením splátek zesplatnila žalobkyně úvěr ke dni 14. 11. 2021, zároveň žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky v celkové výši 251 669,56 Kč do 23. 11. 2021 (viz Oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 16. 11. 2021 včetně dokladu o odeslání-dodejka). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou (viz Kvalifikovaná výzva dlužníkovi k plnění před podáním žaloby se základním a právním rozborem ze dne 27. 6. 2022, viz doklad o odeslání- poštovní podací arch ze dne 28. 6. 2022). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku).

6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 244 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,90 % ročně, vše prostřednictvím měsíčních splátek 96 měsíčních splátek. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 9 042,46 Kč.

8. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tento úvěr nebyl vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného dle spotřebitelského zákona.

9. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 11. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

13. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. Žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, z lustrací bankovních a nebankovních databází a výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 7. 2020 do 31. 3. 2021, který opakovaně vykazoval záporný zůstatek nebo nepatrný zůstatek. Za období únor 2021, tj. měsíc předcházející poskytnutí úvěru žalobkyní, činil konečný zůstatek na účtu žalovaného mínus 65,34 Kč. Z výpisu účtu je zřejmé, že žalovaný pobíral mzdu, jak uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, nicméně výdaje žalovaného vysoce převyšovaly příjmy žalovaného z pracovní činnosti. Dle žalobkyní předloženého výpisu z interní databáze měl žalovaný další úvěr, dlužná splátka po splatnosti za období únor 2021 činila 1 454 Kč.

15. Zároveň soud ze soudní databáze zjistil, že žalovaný v krátkém čase uzavřel s žalobkyní několik úvěrových smluv, kdy rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 1. 2023, č.j. [číslo jednací], bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 31 803,34 Kč s příslušenstvím představující dluh z úvěrové smlouvy uzavřené dne 11. 2. 2020, na jejímž základě byl žalovanému žalobkyní poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč, který žalovaný řádně a včas nehradil, proto žalobkyně úvěr ke dni 15. 12. 2021 zesplatnila. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 1. 2023, č.j. [číslo jednací] vyplývá, že žalovaný dne 15. 3. 2021 uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který žalovaný nesplácel v dohodnutých splátkách, proto žalobkyně úvěr ke dni 14. 11. 2021 zesplatnila. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 1. 2023, č.j. [číslo jednací] vyplývá, že žalovaný dne 15. 3. 2021 uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který žalovaný nesplácel v dohodnutých splátkách, proto žalobkyně úvěr ke dni 14. 11. 2021 zesplatnila.

16. Soud tak dospěl k závěru, že úvěryschopnost žalovaného nebyla žalobkyní řádně posouzena, neboť kdyby tak učinila, úvěr by žalovanému neposkytla, neboť by zjistila stejně jako soud, že žalovaný není schopný sjednané splátky hradit. Tomu odpovídá i skutečnost, že žalovaný na úvěr ve výši 244 000 Kč zaplatil pouze částku 9 042,46 Kč. Protože se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila a o odročení jednání nežádala, nemohl ji soud vyzvat ve smyslu § 118a o.s.ř. k předložení předmětných listin, z nichž při posouzení úvěryschopnosti žalovaného bylo vycházeno. Soud není oprávněn ani povinen poskytovat poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.10.2010, sp.zn. III ÚS 2848/2010).

17. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020). Od 29.5.2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 244 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 9 042,46 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 234 957,54 Kč.

19. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

20. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 234 957,54 Kč (viz výrok II). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.

21. Ve zbývající části, tedy co do částky 6 826,98 Kč, úroku ve výši 22 663,59 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 240 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 13 518,76 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 241 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 234 957,54 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 66 313,76 Kč (částka 6 826,98 Kč + smluvní úrok v kapitalizované výši 22 663,59 Kč + smluvní úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 240 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do vydání rozsudku dne 16. 2. 2023 ve výši 11 311,26 Kč + úrok z prodlení v kapitalizované výši 13 518,76 Kč + úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 241 784,52 Kč od 19. 7. 2022 do vydání rozsudku dne 16. 2. 2023 ve výši 11 993,17 Kč), neboť v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla úspěšná ve výši 78 % a žalovaný byl úspěšný ve výši 22 %, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Rozdíl činí 56 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 2 úkony právní služby 2x 9 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst.1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”), odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 4 650 Kč (jednoduchá předžalobní výzva) dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 2 písm. h) a.t., tj. celkem odměna 23 250 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t., tj. celkem 900 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak činí 24 150 Kč, 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 9 672 Kč, tj. celkem 38 893,50 Kč. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 56 %, tj. 21 780,40 Kč.

23. Za doplnění žaloby soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto náklady neshledal účelně vynaloženými, protože tvrzení zde obsažená měla být součástí žaloby.

24. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení jiné lhůty.

Poučení