61 C 200/2022-62

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 42 198,73 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá, co do částky 25 946,49 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 42 198,73 Kč od 26. 9. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 198,73 Kč od 26. 9. 2022 do zaplacení spolu s úrokem ve výši 3 762,27 Kč a úrokem z prodlení ve výši 3 099,54 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 252,24 Kč, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. kalendářního dne, počínaje od měsíce března 2023 pod ztrátou výhody splátek.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 2.11.2022 doplněné dne 16.12.2022 a 23.1.2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 42 198,73 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 2.1.2020 smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Úvěryschopnost žalovaného byla posouzena žalobkyní na základě výpisů z účtu žalovaného, interních databází, ISIR, CEE a MV ČR – databáze neplatných dokladů, databáze CRIF, CBCB, informací Českého statistického úřadu pro rok 2019 a 2020. Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 10,90 % ročně v 40 měsíčních splátkách po 1 250 Kč, ke každému 20. dni v měsíci. Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 20.11.2021 zesplatnila. Žalovaný na úvěr uhradil celkovou částku 33 747,76 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny 42 198,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 762,27 Kč za období od 21.9.2021 do 25.9.2022 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 099,54 Kč za období od 20.6.2021 do 25.9.2022. Dále se žalovaná domáhala po žalovaném zaplacení úroku ve výši 8,05 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 198,73 od 26.9.2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Smlouvu uzavřel na základě výhružky jeho matky. Matka zneužila jeho zdravotní stav. Po vyučení řádně pracoval a 1,5 roku řádně splácel. Poté byl dva roky bez práce, a proto nemohl splácet.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 2.1.2020 Smlouvu o [anonymizována čtyři slova] – půjčka po ruce (viz smlouva), jejíž nedílnou součástí byly m.j. i obchodní podmínky (viz obchodní podmínky) a předsmluvní dokumentace (viz předsmluvní dokumentace). Dle této úvěrové smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet žalobkyni spolu se smluvním úrokem ve výši 10,90 % ročně prostřednictvím splátek ve výši 1 250 Kč ke každému 20. dni v měsíci (viz úvěrová smlouva). Žalobkyně při posuzování úvěryschopnosti žalovaného vycházela z žádosti o poskytnutí úvěru (viz žádost o poskytnutí úvěru, viz data žádosti), dle které čistý příjem žalovaného činil 13 540 Kč čistého měsíčně. Výdaje žalovaného činily 1 000 Kč měsíčně. Dle výpisu z databáze Credit Bureau (viz výpis) žalovaný v lednu 2020 splácel dva dluhy z úvěrových smluv. Na první úvěr splácel částku 1 892 Kč měsíčně. S úhradou splátek nebyl v listopadu 2019 žalovaný v prodlení. Na jistinu úvěru se splátkou 1 892 Kč měsíčně zbývalo uhradit 79 298 Kč. Druhý splácený dluh představoval dluh z úvěru z kreditní karty s úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč. S úhradou splátek nebyl žalovaný v listopadu 2019 v prodlení. Dále žalovaný v říjnu 2019 (24.10.2019 a 29.10.2019) doplatil dva úvěry. Z informací Českého statistického úřadu pro rok 2019 a 2020 soud zjistil statistická data o výdajích domácnosti (viz informace Českého statistického úřadu). Z výpisů z účtu žalovaného za období od 25.9.2019 do 31.12.2021 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba], spol. s r.o. (viz výpisy). K datu 30.9.2019 byl účet žalovaného v debetu 18,94 Kč. Další platbou dne 15.10.2019 byla žalovanému na účet poukázána mzda ve výši 12 473 Kč. Dne 21.10.2019 bylo na účtu žalovaného 73,26 Kč. Dne 23.10.2019 byla na účet připsána částka ve výši 80 000 Kč. Dne 23.10.2019 žalovaný zaplatil z účtu částku 15 000 Kč. Dne 4.11.2019 byla na účtu žalovaného částka 3,89 Kč. Další platbou dne 18.11.2019 byla na účet žalovaného poukázána mzda ve výši 13 495 Kč a zaplacena částka 1 892 Kč. Ke dni 3.12.2019 činil zůstatek na účtu žalovaného mínus 25, 91 Kč. Další platbou ze dne 16.12.2019 byla na účet žalovaného poukázána mzda ve výši 12 538 Kč a zaplacena částka 1 892 Kč. Ke dni 31.12.2019 činil zůstatek na účtu 37,50 Kč. Dne 2.1.2020 byla na účet žalovaného připsána částka 50 000 Kč. Dne 15.1.2020 činil zůstatek na účtu žalovaného 9 737,50 Kč. Dne 16.1.2020 byla žalovanému na účet poukázána mzda ve výši 12 927 Kč. Konečný zůstatek na účtu ke dni 31.1.2020 činil 187,41 Kč (viz výpisy z účtu). Z historie splácení úvěru včetně historie prokazující vznik úroku z prodlení v průběhu splácení úvěru soud seznal, že žalovaný se dostal poprvé do prodlení se splácením úvěru v květnu 2020 a poté opakovaně od února 2021, kdy jen v březnu 2021 a v červnu 2021 žalovaný dluh na úrocích splatil (viz 2x platební historie). Z platební historie splácení úvěru [číslo] žalovaným soud nahlédl, že žalovaný splácel na úvěr od listopadu 2019 částku 1 892 Kč měsíčně. Od února 2021 se žalovaný dostal se splácením úvěru do prodlení (viz platební historie). Z platební historie splácení úvěru č. [anonymizováno] [rok] žalovaným soud nahlédl, že žalovaný od října 2019 do prosince 2019 splácel úvěr ve výši 500 – 1 000 Kč měsíčně. Dne 24.10.2019 byla na úvěr připsána částka 15 000 Kč (viz platební historie). Od února 2021 se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek (viz platební historie). Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 1.12.2021, č.j. [číslo jednací] bylo žalovanému uloženo zaplatit bance [anonymizována čtyři slova] částku 61 135 Kč s příslušenstvím. Dle odůvodnění rozsudku žalovaný uzavřel s bankou dne 30.3.2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru. Žalovaný čerpal ke dni 7.12.2020 částku v celkové výši 44 223 Kč. V důsledku prodlení žalovaného banka od smlouvy odstoupila dne 24.6.2021. Dále žalovaný uzavřel s bankou dne 21.10.2019 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 80 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 72 splátkách po 1 892 Kč měsíčně, počínaje listopadem 2019. V důsledku prodlení žalovaného banka od smlouvy odstoupila dne 24.6.2021 (viz rozsudek). Žalovaný byl žalobkyní opakovaně upomínám o úhradu dlužných splátek (viz 1. upomínka, viz 1.výzva, viz 2. výzva, viz poslední výzva, viz doklad o nepřevzetí zásilky – dodejka). Z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru žalobkyně úvěr dne 22.11.2021 zesplatnila (viz oznámení o zesplatnění úvěru, viz doklad o doručení – dodejka). Žalovaný byl dne 6.10.2022 vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání – poštovní podací arch).

5. Soud zamítl pro nadbytečnost návrh žalobkyně na provedení důkazu žalobce historií transakcí z účtu žalovaného za období, které předchází k 25. 9. 2019. Pro posouzení úvěryschopnosti jsou rozhodující měsíce bezprostředně předcházející uzavření úvěrové smlouvy, neboť majetková situace žalovaného se může v průběhu delšího období měnit a po žalobkyni tak nelze požadovat, aby posuzovala úvěryschopnost žalovaného v dlouhém časovém horizontu před uzavřením úvěrové smlouvy.

6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 10,90 % ročně, vše prostřednictvím 40 měsíčních splátek po 1 250 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 33 747,76 Kč. K datu poskytnutí úvěru dne 2.1.2020 žalovaný již splácel další dva úvěry. První byl úvěr z kreditní karty a druhý byl úvěr ve výši 80 000 Kč, který žalovaný splácel ve splátkách 1 892 Kč měsíčně. V době uzavření předmětné úvěrové smlouvy byl žalovaný zaměstnán s čistou mzdou mezi cca 12 500 Kč – 13 500 Kč čistého měsíčně. Z výpisů z účtu žalovaného je zjevné, že v případech poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč a 50 000 Kč byly tyto částky žalovaným„ utraceny“ po několika málo dnech. Žalovaný všechny tři úvěry splácel cca rok. Od února 2021 se žalovaný ocitl v prodlení s jejich úhradou, což vyústilo v zesplatnění všech tří úvěrů. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 25.9.2019 do 31.1.2020 je dále zjevné, že před připsáním mzdy žalovaného na účet a před připsáním úvěrů ve výši 80 000 Kč a 50 000 Kč vykazoval účet žalovaného zanedbatelné zůstatky v řádu desítek korun či byl účet dokonce v debetu. Výjimku představuje leden 2020, kdy z úvěru 50 000 Kč ke dni připsání mzdy na účet zbyla na účtu částka 9 737,50 Kč.

8. Zjištění soudu je tak v plném souladu s tvrzením žalovaného při jednání. Stejně tak se soud přiklonil k tvrzení žalovaného, že jeho výdaje na bydlení a stravu nečinily 1 000 Kč, ale ve skutečnosti 5 000 Kč měsíčně. Tato částka je mnohem odpovídající oproti částce 1 000 Kč, kterou soud považuje za nereálnou. Jediným příjmem žalovaného byla mzda. Ze mzdy žalovaný mimo výdaje na bydlení a stravu splácel ještě dva úvěry, a to ve splátkách 1 892 Kč měsíčně a 500 – 1000 Kč měsíčně, což vyplývá jak z rozsudku Okresního soudu v Mostě, tak z výpisů z účtu, z databáze Credit Bureau a zejména z platební historie splácení obou úvěrů. Jednalo se o úvěr z kreditní karty a o úvěr ve výši 80 000 Kč. Úvěr ve výši 80 000 Kč byl připsán na účet žalovaného dne 23.10.2019. Dne 23.10.2019 žalovaný na úvěr z kreditní karty uhradil částku 15 000 Kč. Úvěr ve výši 50 000 Kč byl připsán na účet žalovaného dne 2.1.2020. Oba úvěry byly žalovaným„ utraceny“ během několika prvních dnů po obdržení uvedených částek. S tím je opětovně v souladu tvrzení žalovaného, a to ohledně úvěru ve výši 80 000 Kč, že úvěr byl použit k úhradě starších dluhů žalovaného, s jejichž splácením se žalovaný ocitl v prodlení a kdy o úhradu splatných splátek byl již žalovaný urgován věřiteli. Použití úvěru ve výši 80 000 Kč na úhradu starších úvěrů a splátky úvěru z kreditní karty ve výši 15 000 Kč je zjevný z výpisu z účtu žalovaného. Konečně považuje soud za pravdivé tvrzení žalovaného, že v době, kdy byl zaměstnán, neměl žalovaný dostatek finančních prostředků na to, aby si mohl koupit svačiny a pití do práce, a kdy chodil na návštěvy, aby se najedl. A že tato situace trvala roky. Tomuto tvrzení odpovídaly vždy zůstatky na účtu žalovaného před výplatou i před poskytnutím úvěrů ve výši 50 000 Kč a 80 000 Kč, kdy zůstatky činily desítky Kč či účet vykazoval dokonce debetní zůstatek.

9. Žalobkyně tedy při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela zejména z údajů žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru, z výpisu z databáze z Credit Bureau, z informací Českého statistického úřadu a z výpisů z účtu žalovaného do prosince 2019. Žalobkyně řádně nevyhodnotila informace z účtu žalovaného za sledované období a řádně neověřila ani výdaje žalovaného.

10. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako fyzická osoba – spotřebitel. Zároveň tento úvěr nebyl vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (viz § 4 tohoto zákona). Žalobkyně tak byla povinna řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného dle spotřebitelského zákona.

11. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 12. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 13. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 14. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

15. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Soud tak dospěl k závěru, že úvěryschopnost žalovaného nebyla žalobkyní řádně posouzena, neboť kdyby tak učinila, úvěr by žalovanému neposkytla. Žalovaný se snažil ke svým závazkům přistupovat zodpovědně, a to až natolik, že pokud se ocitl v prodlení s úhradou starších dluhů, uzavřel nové úvěrové smlouvy, aby předchozí dluhy splatil. Po uhrazení svých výdajů a splátek na poslední dva úvěry, které žalovaný již splácel před uzavřením úvěrové smlouvy na částku 50 000 Kč, žalovaný neměl v době před výplatou mzdy, ale i úvěru ve výši 80 000 Kč a 50 000 Kč, na jídlo a pití, tedy na uspokojení základních životních potřeb. Toto bylo zcela zjevné z výpisu z účtu žalovaného. Žalovaný žil tzv. od výplaty k výplatě a od úvěru k úvěru. Žalobkyně tuto skutečnost zcela ignorovala. Deklarovaná výše výdajů žalovaného ve výši 1 000 Kč měsíčně je chybná. Realitě více odpovídající je tvrzení žalovaného o jednorázovém zaplacení částky 5 000 Kč matce na nájemné a stravu. Po zbytek měsíce musel žalovaný uspokojovat své měsíční náklady na stravu a dopravu do zaměstnání, ošacení apod. a hradit splátky na dva předchozí úvěry pouze z jediného svého příjmu, kterým byla mzda. Pokud tedy žalovaný za této situace od ledna 2020 splácel třetí úvěr, což činil po dobu jednoho roku, musel se žalovaný ještě více uskromnit, což vedlo u žalovaného ještě k prohloubení nedostatku finančních prostředků pro uspokojení elementárních životních potřeb. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěryschopnost žalovaného, neboť vycházela u výdajů žalovaného pouze z informací Českého statistického úřadu, které nezohledňují konkrétní případ. A dále řádně nevyhodnotila údaje z účtu žalovaného.

17. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020). Od 29.5.2022 je stanovena absolutní neplatnost rovněž v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 50 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 33 747,76 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 16 252,24 Kč.

19. Závěrem soud uvádí, že se pro bezpředmětnost nezabýval námitkou žalovaného uplatněnou v odporu, dle které byl žalovaný matkou donucen k tomu, aby úvěrovou smlouvu uzavřel a dle které matka zneužila zdravotní stav žalovaného. Proto soud ani neprovedl důkaz zprávou o dopravně psychologickém vyšetření. Uvedená námitka by, pokud by se tvrzení žalovaného ukázalo jako pravdivé, mohla vést toliko k neplatnosti jednání, což by vyústilo v povinnost žalovaného vrátit poskytnuté finanční prostředky z titulu bezdůvodného obohacení. Tedy ke stejnému právnímu následku jako v případě shledání úvěrové smlouvy absolutně neplatné z důvodu řádného neposouzení úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní.

20. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

21. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 16 252,24 Kč (viz výrok II). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.

22. Ve zbývající části, tedy co do částky 25 946,49 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 42 198,73 Kč od 26. 9. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 198,73 Kč od 26. 9. 2022 do zaplacení spolu s úrokem ve výši 3 762,27 Kč a úrokem z prodlení ve výši 3 099,54 Kč, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok I).

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byl ve věci úspěšný žalovaný. Soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

24. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. kalendářního dne, počínaje březnem 2023, pod ztrátou výhody splátek. Soud má za to, že žalovaný je schopný takový splátkový kalendář dodržet. Žalovaný je zaměstnán s příjmem cca 17 000 Kč čistého měsíčně. Z této částky je mu exekučně strháváno 3 000 Kč měsíčně. Za ubytovnu žalovaný platí 5 000 Kč měsíčně, za internet a mobil pak celkem 1 100 Kč měsíčně. Zároveň má soud za to, že žalobkyně nebude takto nikterak poškozena, neboť soud splátkový kalendář stanovil pod ztrátou výhody splátek, tj. dluh se stane splatný v celé nesplacené výši, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou byť jediné splátky. V opačném případě při dodržení splátkového kalendáře žalovaným bude dluh žalobkyni uhrazen do jednoho roku, což je akceptovatelná doba s ohledem na to, že smlouva o úvěru byla uzavřena v roce 2020. Prodloužení doby úhrady o necelý jeden rok je tak pro žalobkyni s ohledem na její povahu již zanedbatelné. Žalobkyně nemůže být prodloužením doby splácení o jeden rok nijak existenčně ohrožena. Žalobkyně je stabilní společností, nad kterou vykonává dohled Česká národní banka, která dbá i na ekonomickou stabilitu žalobkyně.

Poučení