61 C 81/2022-57

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Čermákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 21 469,36 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do úroku z prodlení ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba se co do částky 1 469,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 105 Kč a úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do 13.4.2020 a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 469,36 Kč od 20.8.2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 469,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 14.4.2020 do 19.8.2022 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 469,36 Kč od 20.8.2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 466,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 12.5.2020 ve znění doplnění ze dne 31.8.2022 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 21 469,36 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovanou dne 2.5.2011 uzavřela Smlouvu o bankovních produktech a službách. Následně dne 12.8.2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované kontokorentní úvěr [anonymizováno], který umožnil žalované přečerpat prostředky na běžném účtu do výše povoleného limitu 26 000 Kč. Úvěryschopnost žalované byla posouzena právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím databází: insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra a interních a externích databází, zejména bankovních a nebankovních registrů. Žalovaná čerpala celkem úvěr ve výši 25 869,36 Kč. Protože žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, převedla dne 23.10.2017 právní předchůdkyně žalobkyně tuto částku na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Dlužnou částku byla žalovaná povinna splácet ve splátkách ve výši 1 124,75 Kč měsíčně, vždy do každého 23. dne v měsíci, počínaje 23.11.2017. Žalovaná uhradila celkem 4 400 Kč. Z důvodu prodlení žalované splácet dlužnou částku, právní předchůdkyně žalobkyně dne 27.4.2018 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2020. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbylé výši 21 469,36 Kč a úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 105 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny 21 469,36 Kč od 19.7.2019 do 25.2.2020. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 21,99 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do úroku z prodlení ve výši 1 000 Kč, neboť žalovaná po podání žaloby dne 19.8.2022 uhradila částku 1 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužný úrok z prodlení ve výši 1 105 Kč. Soud proto ve výroku I. řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav:

6. Žalovaná dne 2.5.2011 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvu o bankovních produktech a službách (viz smlouva, viz Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách), na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala vést pro žalovanou běžný účet č. [bankovní účet] a přijímat vklady a platby a uskutečňovat z nich výplaty a platby. Součástí smlouvy byly i produktové podmínky a sazebník (viz základní produktové podmínky, viz všeobecné produktové podmínky, viz sazebník). Dne 12.8.2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované kontokorentní úvěr [anonymizováno], který umožnil žalované přečerpat prostředky na běžném účtu č. [bankovní účet] do výše povoleného limitu 26 000 Kč s tím, že žalovaná musí mít minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Výše úroku byla sjednána ve výši 21,99 % ročně (viz žádost o povolení debetního zůstatku [anonymizováno], viz Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 2.5.2011, viz formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaná v žádosti o povolení debetního zůstatku uvedla, že je zaměstnána s průměrným čistým příjem, který činil za poslední tři měsíce 15 500 Kč. Čistý příjem domácnosti činil 30 000 Kč. Úvěryschopnost žalované právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dle údajů uvedených žalovanou v žádosti a na základě databází: insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra a interních a externích databází, zejména bankovních a nebankovních registrů, kdy bylo zjištěno, že žalovaná splácí na předchozí závazky celkovou částku 5 451,24 Kč (viz vyjádření k procesu posouzení úvěryschopnosti, viz příloha). Dle výpisů z úvěrového účtu za leden 2017 a březen 2017 činila dlužná částka 25 869,36 Kč (viz výpisy z úvěrového účtu). Dne 24.10.2017 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně, že na základě opakovaného porušování smluvních ujednání o kontokorentním úvěru [anonymizováno] žalovanou tento produkt zrušila a dlužnou částku ve výši 25 869,36 Kč převedla na nově úvěrový účet č. [bankovní účet]. Zároveň právní předchůdkyně žalované stanovila splátkový kalendář k úhradě této dlužné částky v počtu 23 splátek po 1 124,75 Kč, splatných vždy do každého 23. daného měsíce, počínaje dnem 23.11.2017 (viz oznámení o otevření úvěrového účtu ze dne 24.10.2017, viz základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru). Dne 25.2.2018 upozornila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou na možnost zesplatnění úvěru, pokud neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky (viz upozornění před prohlášením úvěru za splatný). Dne 27.4.2018 právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr ve výši 25 869,36 Kč za splatný ke dni 27.4.2018 z důvodu opakovaného porušování smluvních ujednání žalovanou (viz oznámení o zesplatnění, viz doklad o odeslání – poštovní podací arch). Dle výpisů z úvěrového účtu byla k 20.2.2020 po splatnosti dlužná částka ve výši 21 469,36 Kč (viz výpisy z úvěrového účtu). Pohledávka za žalovanou z této smlouvy byla následně postoupena dne 18.2.2020 smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, viz příloha [číslo]). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky, viz doklad o odeslání – poštovní podací arch). Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou bez uvedení data splatnosti dlužné částky (viz předžalobní výzva ze dne 31.3.2020, viz doklad o odeslání ze dne 1.4.2020 – poštovní podací arch).

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákona o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Dle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1959 písm.e) o.z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů. Dle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 2.5.2011 zřídla běžný účet a dne 12.8.2016 právní předchůdkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru ve formě povoleného debetu na tomto běžném účtu do výše limitu 26 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 21,99 % ročně. Protože žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, právní předchůdkyně úvěr zesplatnila. Žalovaná uhradila na dluh celkem 4 400 Kč a po podání žaloby zaplatila částku 1 000 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

9. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 10. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2019, č.j. 14 Co 4/2019-89„ schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Jak pokud jde o stránku příjmovou, tak i stránku výdajovou, spokojil se právní předchůdce žalobkyně s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by jej žalovaný doložil. Skutečnost, že jeho výdělek činí 17 000 Kč měsíčně, tedy žalovaný nikterak neprokázal a pravidelné měsíční výdaje zjišťoval právní předchůdce žalobkyně pouze ve vztahu k bydlení, další výdaje (např. náklady na dopravu, domácnost, případnou vyživovací povinnost apod.) pak nezkoumal, přičemž ani údaje ohledně bydlení následně neověřil. Povinnost věřitele vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit přitom vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/2006 již dne 27. 9. 2007. Tuto povinnost věřitele pak zdůraznil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/18, v němž současně řešil, zda ke splnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost postačí provedení lustrace v registru SOLUS.“ 11. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.5.2020, č.j. 14 Co 36/2020-63„ posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Shodně k posouzení úvěryschopnosti též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.7.2021, sp.zn. 14 Co 65/2021, dle kterého při posouzení úvěryschopnosti dlužníka nelze vycházet pouze z odhadovaných výdajů uvedených dlužníkem bez prověření jejich skutečné výše.

13. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalované lustraci insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra a interních a externích databází, zejména bankovních a nebankovních registrů. Dále právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělenou jí žalovanou o výši čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání a celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána a poučena o důsledcích neunesení důkazního břemene, nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalované ani žádné doklady o výdajích žalované. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že úvěryschopnost žalované nebyla řádně posouzena.

15. Za těchto okolností soudu nezbylo než z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, tedy k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o.z., neboť porušením svých povinností právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, neboť ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru chrání také celou společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.12.2018, č.j. 17 Co 149/2018-86, viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018, viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo] ze dne 5.3.2020).

16. Jelikož soud shledal smlouvu o revolvingovém úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 25 869,36 Kč (částka čerpaná žalovanou) bezdůvodné obohacení, které je žalovaná dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinna vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaná uhradila celkem 5 400 Kč. Žalovaná je tak povinna žalobkyni vrátit 20 469,36 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě úvěru v předžalobní výzvě ze dne 31.3.2022, kdy jí však nebyla stanovena lhůta k zaplacení. K poštovní přepravě byla předžalobní výzva předána dne 1.4.2020. Třetí pracovní den, tj. v pondělí 6.4.2020, se zásilka považuje za doručenou (viz § 573 o.z.). Ohledně splatnosti dlužné částky pak soud vycházel z § 1959 písm.e) o.z. Lhůta 5 dnů k úhradě žalované uplynula v pondělí 13.4.2020 (viz § 607 o.z.) Od 14.4.2020 je žalovaná s plněním v prodlení. Soud tak vyhověl žalobě co do částky 20 469,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 14.4.2020 do 19.8.2022 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 469,36 Kč od 20.8.2022 do zaplacení (viz výrok III). Výše úroku z prodlení byla stanovena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Ve zbývající části, tedy co do částky 1 469,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 105 Kč a úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do 13.4.2020 a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 469,36 Kč od 20.8.2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku IV tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 26 824,57 Kč (částka 20 469,36 Kč + 1 000 Kč, kterou žalovaná zaplatila po podání žaloby + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 14.4.2020 do 19.8.2022 ve výši 5 046,77 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 469,36 Kč od 20.8.2022 do vydání rozsudku dne 13.10.2022 ve výši 308,44 Kč). Žalovaná byla úspěšná co do částky 14 263,25 Kč (částka 1 469,36 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 105 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 21,99 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do vydání rozsudku dne 13.10.2022 ve výši 12 430,10 Kč + zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 469,36 Kč od 26.2.2020 do 13.4.2020 ve výši 239,98 Kč + zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 469,36 Kč od 20.8.2022 do vydání rozsudku dne 13.10.2022 ve výši 18,81 Kč), neboť v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla úspěšná ve výši 65 % a žalovaná byla úspěšná ve výši 35 %, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Rozdíl činí 30 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 2 úkony právní služby 2x 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 150 Kč (předžalobní výzva) dle § 14b odst.1 a.t. a § 11 odst. 2 písm.h) a.t. (k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst.1 a.t.), tj. celkem odměna 750 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., tj. celkem 300 Kč, a odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 1 980 Kč (částečné zpětvzetí žaloby) dle § 14b odst. 3 a.t. ve spojení s § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm.d) a.t., z tarifní hodnoty 21 469,36 Kč (k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst.1 a.t.), a náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a.t., tj. celkem 300 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak činí 3 330 Kč a 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 859 Kč, tj. celkem 4 888,30 Kč. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 30 %, tj. 1 466,50 Kč.

19. Částečné zpětvzetí žaloby nemá vliv na vrácení soudního poplatku, protože nebyly splněny podmínky pro vrácení části soudního poplatku dle § 10 odst.3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

20. Za doplnění žaloby ze dne 31.8.2022 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto náklady neshledal účelně vynaloženými, protože tvrzení zde obsažená měla být součástí žaloby.

21. Soud žalobkyni přiznal odměnu za první tři úkony dle § 14b a.t., neboť jinou odměnu nepovažoval za přiměřenou vzhledem k tomu, že návrh byl žalobkyní podán na ustáleném vzoru, který uplatňuje opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, a peněžité plnění na jistině nepřevyšuje 50 000 Kč.

22. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Poučení