61 Co 136/2025 - 230

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] [hodnota][Datum narození žalované A] [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 00 za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: [Jméno žalované B] narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] [hodnota][Adresa žalované B] [Jméno žalované C], narozená dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] [hodnota][Adresa žalované C] o určení neúčinnosti právního jednání o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2025, č. j. 10 C 234/2023-163 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 32 692 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně a vedlejší účastníci nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 12. 3. 2020 mezi žalovanou a vedlejšími účastníky na straně žalované, jejímž předmětem bylo darování pozemku parc. číslo [hodnota], jehož součástí je budova čp. [hodnota], a pozemku parc. číslo [hodnota], vše v k. ú. a obci [adresa], a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 15. 4. 2020, jsou vůči žalobkyni neúčinná právní jednání (výrok I), dále zamítl žalobu na určení, že k uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 3 682 367,59 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně eviduje za vedlejšími účastníky na straně žalované, vyplývající ze směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Plzni dne 4. 8. 2021, č. j. 49 Cm 24/2021-11, a z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2021, č. j. 49 Cm 24/2021–62, je žalobkyně oprávněna vést exekuci a žalovaná jako vlastník nemovitosti je povinna strpět vedení exekuce na pozemek parc. číslo [hodnota], jehož součástí je budova čp. [hodnota], a pozemek parc. číslo [hodnota], vše v k. ú. a obci [adresa] (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 56 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a vedlejším účastníkům na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok VI).

2. V projednávané věci se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 7. 2023 dovolala neúčinnosti darovací smlouvy, kterou uzavřeli dne 12. 3. 2020 žalovaná s vedlejšími účastníci na její straně a vzhledem k tomu, že k tomuto dovolání došlo až po uplynutí dvouleté lhůty, kterou zákon spojuje s úspěšným uplatněním tohoto práva při právním jednání ve prospěch osoby blízké [§ 590 odst. 1 písm. c) o. z.], aplikoval soud prvního stupně – přestože žalovaná je dcerou vedlejších účastníků – § 590 odst. 1 písm. a) o. z. V případě tohoto ustanovení je to žalobkyně, která ve sporu musí unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a zejména o vědomosti druhé strany o tomto úmyslu. Byť bylo prokázáno, že si vedlejší účastníci na straně žalované byli vědomi, že ručí za závazky společnosti [právnická osoba] celým svým majetkem (a zejména tedy svými nemovitostmi), soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně důkazní břemeno k tvrzení o zkracujícím úmyslu dlužníků (vedlejších účastníků na straně žalované) neunesla, když uvěřil tvrzení strany žalované, že k převodu nemovitostí došlo ve snaze uspořádat majetkové vztahy v rodině, o čemž svědčí jednak skutečnost, že již na jaře 2019 darovali vedlejší účastníci na její straně svůj byt synovi Denisovi a o předmětné darovací smlouvě bylo s realitním makléřem jednáno již na podzim 2019, kdy byly zasílány potřebné dokumenty, a dále též to, že v době podpisu darovací smlouvy restaurace [hodnota] úspěšně fungovala. I pokud by však na základě provedených důkazů bylo možno učinit závěr, že předmětná darovací smlouva ve zkracujícím úmyslu uzavřena byla, chyběla by zde druhá podmínka předpokládaná aplikovaným ustanovením, a to, že žalovaná o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků na straně žalované věděla. K prokázání tohoto tvrzení navrhla žalobkyně pouze účastnický výslech žalované, který pro její nesouhlas nebyl dle § 131 odst. 1 o. s. ř. proveden, proto nezbylo než uzavřít, že žalobkyně břemeno důkazní neunesla. Pouhé tvrzení, že žalovaná jakožto dcera vedlejších účastníků na své straně o jejich zkracujícím úmyslu věděla či vědět musela, by bylo dostačujícím v případě aplikace ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z., kdy je důkazní břemeno obráceno, nikoli však při dovolání se neúčinnosti právního jednání dle písm. a) téhož ustanovení. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž zejména namítá, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že vedlejší účastníci a žalovaná neuzavírali darovací smlouvu v úmyslu zkrátit věřitele vedlejších účastníků. Nesouhlasí také se závěrem, že neunesla důkazní břemeno k tvrzení o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků. S ohledem na judikaturu a odbornou literaturu měla být aplikováno domněnka, že žalovaná o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků věděla či vědět musela, neboť se jedná o osobu blízkou vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci dne 1. 6. 2019 avalovali blanko směnku, která byla následně vyplněna na částku ve výši 3 682 367,59 Kč s datem splatnosti 30. 3. 2021 (dále jen směnka). Pokud soud prvního stupně došel k závěru, že vedlejší účastníci si v době avalování směnky byli vědomi, že ručí za závazky společnosti [právnická osoba], celým svým majetkem a zejména svými nemovitostmi, tak je nelogická úvaha, že darováním nemovitostí krátce po avalování směnky neměli v úmyslu zkrátit své věřitele. Neobstojí ani tvrzení vedlejšího účastníka, že restaurace, kterou provozoval, měla obrat cca 1 000 000 Kč měsíčně. I pokud by měla restaurace milionový obrat měsíčně, tak to nevypovídá o finanční situaci společnosti [právnická osoba], v daném období. Již v prvním roce trvání smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb v rámci franšízového konceptu „[hodnota]“ ze dne 1. 6. 2019 dosáhla společnost [právnická osoba], obratu pouze ve výši 1 039 055 Kč. Této skutečnosti si musel být vedlejší účastník [Jméno žalované B], jako jediný jednatel společnosti [právnická osoba], vědom, neboť to byl on, kdo za společnost [právnická osoba], s žalobkyní jednal a kdo odebíral od žalobkyně zboží. Z tohoto vyplývá, že při uzavření darovací smlouvy s žalovanou věděl vedlejší účastník o tom, že společnost [právnická osoba], neodebrala od žalobkyně sjednané množství zboží a neplní tak podmínky uvedené smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 1. 9. 2019, takže žalobkyni vzniklo právo na slevu z ceny reklamy za první rok trvání této smlouvy. Podle žalobkyně v řízení byl prokázán úmysl vedlejších účastníků zkrátit darováním předmětných nemovitostí své věřitele, a došlo tedy ke splnění podmínky dle, § 590 odst. 1 písm. a) o. z. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující je, že odporovaný úkon zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn). Případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký svůj jiný závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 653/2006, sp. zn. 21 Cdo 1625/16). Co se týče další podmínky dle § 590 odst. 1 písm. a) o. z., žalovaná je osobou blízkou vedlejších účastníků, proto dle názoru žalobkyně se v tomto případě dá na prokázání vědomosti na straně žalované o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků použít závěry v odborné literatuře, kdy jde zejména o fakticitu příbuzenského vztahu, která nemůže být ovlivněna aplikací jiného ustanovení zákona o relativní neúčinnosti. Žalovaná rezignovala na prokázání svých tvrzení a odmítnutím svého výslechu se zbavila další procesní obrany ve vztahu k této vyvratitelné domněnce. Žalobkyně tak má za prokázaný úmysl vedlejších účastníků zkrátit darováním předmětných nemovitostí své věřitele a vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže druhou stranou právního jednání je osoba dlužníkovi blízká, když úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1625/2016). Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V napadeném rozsudku soud prvního stupně z hlediska právního posouzení věci vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 11. 11. 2024, č. j. 61 Co 213/2024-141, kterým byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 C 234/2023-123, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena zpět k dalšímu řízení, kdy v uvedeném kasačním rozhodnutí se odvolací soud podrobně zabýval možností aplikace § 590 a § 591 o. z. Odvolací soud se totiž neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, vycházejícím z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 955/2018 a sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, že v projednávané věci, jelikož odporovaným jednáním dlužníků je bezúplatné právní jednání, v úvahu přichází jen aplikace ustanovení § 591 o. z., a nikoliv ustanovení § 590 o. z., které dopadá výhradně na úplatná právní jednání. Odvolací soud především konstatoval, že v případě bezúplatného právního jednání dlužníka, k němuž došlo v posledních dvou letech (před podáním žaloby), se skutkové podstaty uvedené v § 590 odst. 1 o. z. a § 591 o. z. mohou překrývat, když právo věřitele odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, k němuž došlo v posledních dvou letech dle § 591 o. z. zakládá samotná bezúplatnost právního jednání, byť zároveň toto právní jednání dlužníka může naplňovat i skutkovou podstatu úmyslného zkrácení věřitele (§ 590 odst. 1 o. z.), ale věřitel dovolávající se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka podle § 591 o. z. nemusí prokazovat zavinění.

5. Skutková podstata uvedená v § 590 odst. 1 o. z. sice dopadá především na úplatná právní jednání dlužníka, neznamená to však, že by tím byla vyloučena aplikace tohoto ustanovení i na bezúplatná právní jednání dlužníka, neboť v případě odporovatelného právního jednání dlužníka (ať úplatného či bezúplatného), k němuž došlo dříve než v posledních dvou letech před podáním žaloby, je překrytí skutkových podstat uvedených v § 590 odst. 1 o. z. a v § 591 o. z. vyloučeno, neboť na takové právní jednání dlužníka dopadá pouze ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. Bezúplatné právní jednání dlužníka je přitom z hlediska možnosti uspokojení pohledávky věřitele nejzávažnějším vyvedením postižitelného majetku dlužníka z jeho sféry, proto výklad, že § 590 odst. 1 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, odporuje nejen jazykovému výkladu zákona, ale i teleologickému a logickému výkladu, neboť by ve svém důsledku znamenal, že věřitel nemůže odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, jímž došlo k úmyslnému zkrácení práva věřitele na uspokojení jeho pohledávky, které dlužník učinil dříve než v posledních dvou letech, zatímco úplatnému právnímu jednání, byť učiněnému dříve než v posledních 2 letech (a to až v posledních pěti letech) před podáním žaloby, odporovat může. Od doby vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, došlo také k názorovému posunu v odborné literatuře, zmiňované v tomto rozhodnutí, která v současnosti připouští, že ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. se neomezuje jen na jednání úplatná (srov. Zuklínová, M. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, § 590) či uvádí, že závěru judikatury, podle kterého se ustanovení § 590 o. z. vztahuje pouze na úplatná právní jednání (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018), nelze přisvědčit [srov. Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 590].

6. Soud prvního stupně tak v napadeném rozsudku správně aplikoval ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. a správně také uvedl, že na žalobkyni leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní jak o úmyslu dlužníka (v projednávané věci vedlejších účastníků na straně žalované) zkrátit věřitele (žalobkyniu), tak i o vědomosti druhé strany odporovaného právního jednání (žalované) o tomto zkracujícím úmyslu dlužníka věřitele.

7. Dovodil-li však soud prvního stupně, že žalobkyně ani jednu z těchto zákonných podmínek neprokázalo, odvolací soud po doplnění dokazování podstatným obsahem spisu o věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 345/2022 (ve věci se stejná žalobkyně domáhala vůči žalovanému [jméno FO], polorodému bratru žalované v projednávaníé věci, neúčinnosti právního jednání – darovací smlouvy k bytové jednotce, kterou vedlejší účastníci na straně žalované převedli na [jméno FO]) ohledně naplnění první podmínky, tj. existence zkracujícího úmyslu dlužníků, se závěrem soudu prvního stupně neztotožnil.

8. Důkaz obsahem výše uvedeného spisu odvolací soud provedl v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř., kdy potřeba jeho provedení vyplynula z obsahu spisu o projednávané věci, neboť soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně důkazní břemeno k tvrzení o zkracujícím úmyslu dlužníků (vedlejších účastníků na straně žalované) mj. neunesla proto, že uvěřil tvrzení žalované, že k převodu nemovitostí došlo ve snaze uspořádat majetkové vztahy v rodině, o čemž měla mj. svědčit skutečnost, že již na jaře 2019 darovali vedlejší účastníci na straně žalované svůj byt synovi Denisovi.

9. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 9 C 345/2022 (z přehledu plateb – historie výpisu z účtu hypotečního úvěru žalovaného [jméno FO] za období od ledna 2023 do dubna 2024, dále výpisů z účtu jeho hypotečního úvěru za období od září 2018 do listopadu 2022, z detailu produktů stavebního spoření Raiffeisen stavební spořitelny o uzavření smlouvy o stavebním spoření dne 24. 4. 2001, o výplatě zůstatku ve výši 103 911,70 Kč dne 1. 10. 2017 na účet otce [Jméno žalované B] č. [č. účtu], listin společnosti [právnická osoba]., ze dne 26. 8. 2015 prokazujících, že k 25. 4. 2015 vznikl [jméno FO] nárok na pojistné plnění ve výši 144 024 Kč a platba byla poukázána opět na účet jeho otce, protokol o jednání před Krajským soudem v Plzni jako odvolacím soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Co 32/2024, při němž byli vyslechnuti svědci [jméno FO], matka žalovaného [jméno FO] a také jeho otec [Jméno žalované B], z kupní smlouvy uzavřené dne 9. 5. 2018 mezi [právnická osoba]-[Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]., jako prodávající a manželi [Jméno žalované B] a [tituly před jménem] [jméno FO] jako kupujícími, kdy společnost [adresa] bydlení [právnická osoba]., vystupovala jako zprostředkovatel a kupující nabyli blíže specifikovanou bytovou jednotku za kupní cenu 700 000 Kč, ze smlouvy o hypotečním úvěru ve výši 650 000 Kč uzavřené dne 13. 8. 2018 jako dlužníky [jméno FO], [Jméno žalované B] a [tituly před jménem] [jméno FO], z e-mailu realitního makléře [jméno FO] ze dne 8. 3. 2019, adresovaného [Jméno žalované B], o tom, že darovací smlouva ohledně bytové jednotky je připúravena a z darovací smlouvy k bytové jednotce uzavřené dne 4. 7. 2019 mezi manželi [Jméno žalované B] a [tituly před jménem] [jméno FO] jako dárci a [jméno FO] jako obdarovaným), odvolací soud však zjistil, že situace v případě polorodého bratra žalované [jméno FO] byla podatatně odlišná, než jaká je v případě žalované v projednávané věci.

10. Předně vedlejší účastník na straně žalované ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 345/2022 neuváděl nic v tom smyslu, že převod bytové jednotky na syna [jméno FO] by byl součástí uspořádání majetkových vztahů v rodině, navíc žalovaná a [jméno FO] jsou jen polorodí sourozenci mající společného otce, ale [jméno FO] po rozvodu manželství rodičů od útlého dětství byl v péči matky [jméno FO] a žil s ní v Praze a co je především podstatné, z listinných důkazů obsažených v uvedeném spise vyplývá, že bytová jednotka posléze převedená na [jméno FO] byla pořizována za účelem investice a zhodnocení finančních prostředků [jméno FO], který měl své finance ze stavebního spoření a z pojistného plnění u otce uschované za účelem vhodné investice do budoucna, bytovou jednotku z časových důvodů sice koupili otec [jméno FO] se svou manželkou, ale další prostředky na zaplacení kupní ceny si [Jméno žalované B] půjčil a již dne 13. 8. 2018, tj. téměř 10 měsíců před tím, než došlo k uzavření smlouvy mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní o zajištění reklamních a propagačních služeb v rámci franšízového konceptu „[hodnota]“ dne 1. 6. 2019 a k převzetí směnečného závazku vedlejšími účastníky na straně žalované, kdy avalovali ve stejný den blanko směnku, došlo k uzavření smlouvy o hypotečním úvěru se zástavním právem váznoucím na bytové jednotce, hlavním dlužníkem je [jméno FO], prostředky poskytnuté peněžním ústravem na základě této úvěrové smlouvy ve výši 650 000 Kř sloužily k refinancování kupní ceny zaplacené [Jméno žalované B] a jeho manželkou a také je podstatné, že závazek z úvěrové smlouvy od počátku splácí pouze [jméno FO]. Při nabytí bytové jednotky dlužníky (vedlejšími účastníky na straně žalované) tak žádný závazek dlužníků vůči žalobkyni neexistoval, bylo počítáno s tím, že bytová jednotka je pořizována pro žalovaného, který také fakticky její koupi financoval, takže dlužníci byli jen dočasně (do doby převodu bytové jednotky na žalovaného) formálními vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí, uzavřením darovací smlouvy tak fakticky dlužníci žádné majetkové plnění synovi vedlejšího účastníka [jméno FO] neposkytli (na rozdíl od žalované) a žádná hodnota z majetku dlužníků na úkor žalobkyně či jináých věřitelů fakticky neušla, když ušla jen formálně díky tomu, že po určitou dobu dlužníci byli v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci bytové jednotky, ale tento formálně ušlý majetek byl financován nikoliv dlužníky, ale [jméno FO].

11. Pot provedení důkazu shora uvedenými listinami a po sdělení výše uvedeného právního názoru odvolacího soudu, že má za prokázané, že v úmyslu vedlejších účastníků na straně žalované bylo zkrátit věřitele, odvolací soud vyzval dle § 118a o. s. ř. žalobkyni s odpovídajícím poučením, aby za situace, kdy žalovaná svoji výpověď odmítla a jiné důkazy žalobkyně zatím nenavrhla, aby případně označila další důkazy k prokázání svých tvrzení o vědomosti žalované o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků na její straně, byť poučení již učinil soud prvního stupně, ale jelikož na jeho výzvu žalobkyně reagovala právě návrhem na výslech žalované a ta následně svvůj účastnický výslech odmítla, odvolací soud dospěl k závěru, že je potřeba poučení poskytnout žalobkyni opětovně.

12. Na základě tohoto poučení žalobkyně navrhla výslech vedlejšího účastníka [Jméno žalované B] a jeho výslech také odvolací soud provedl, kdy jej vyslechl jako svědka (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3851/2013).

13. Svědek [Jméno žalované B] [jméno FO] ve své výpovědi uvedl, že někdy v letech 2017 a 2018 se řešil převod bytu na syna Denise a jeho manželka chtěla, aby všechny děti byly poděleny spravedlivě, proto navrhl, aby nemovitosti v Jenišově (předmětné nemovitosti) byly převedeny na žalovanou a společný syn vedlejších účastníků Filip měl být zajištěn převodem bytové jednotky v Teplicích, která byla ve vlastnictví rodičů manželky. V době, kdy bylo řešeno vypořádání dětí, vedlejší účastníci nepředpokládali, že by mohli mít v budoucnu dluhy, když podnikatelský projekt se jevil jako úspěšný, otevřená restaurace [hodnota] do doby covidu fungovala úspěšně. Žalovaná byla informována o tom, že vedlejší účastník podniká, ale pouze okrajově a vedlejší účastník si nebyl vědom žádných svých dluhů, neboť v té době žádné dluhy fakticky neexistovaly. O převodu rodinného domu v Jenišově na žalovanou vedlejší účastníci uvažovali i proto, že neočekávali, že by ve stáří v Jenišově bydleli, počítali že budou bydlet v Karlových Varech. Nemovitosti v Jenišově byly pořizovány v roce 2009 neboť 2010, kupní cena činila zhruba 4 500 000 Kč, vedlejší účastníci si brali hypoteční úvěr, z něhož byla financována celá kupní cena, úvěr mohl být poskytnut až do částky 4 500 000 Kč. Závazek z hypotečního úvěru byl převeden na žalovanou ve stejném roce, kdy došlo k převodu nemovitostí na žalovanou, s čímž banka souhlasila. V té době závazek z hypotečního úvěru činil kolem 3 000 000 Kč. Od té doby žalovaná splácí sama hypoteční úvěr. Vedlejší účastníci v jejím domě stále bydlí, za užívání domu nic neplatí, a to na základě vzájemné dohody. Žalovaná bydlí v blízkosti Prahy se svým manželem a nezletilým dítětem v pronajatém rodinném domě, v současné době je na mateřské dovolené, brigádně pomáhá svému známému, její manžel pracuje jako manažer v jednom pražském hotelu. Splátka hypotečního úvěru váznoucího na nemovitých věcech v Jenišově činí zhruba 18 000 Kč. V době, kdy vedlejší účastníci začali řešit s žalovanou možnost převodu nemovitostí v Jenišově na její osobu, žalovaná s převodem souhlasila, souhlasila i s tím, že bude splácet hypoteční úvěr a vedlejší účastníci budou nemovitost bezplatně užívat. V té době žalovaná bydlela v Praze v podnájmu se svým přítelem. Převod bytu na syna [jméno FO] se začal řešit někdy v roce 2017 a otázka převodu nemovitostí v Jenišově na žalovanou byla řešena souběžně kolem roku 2018. K uzavření darovací smlouvy došlo s odstupem až v roce 2020, neboť jak vedlejší účastníci, tak i žalovaná řešili každý své povinnosti. Při převodu nemovitostí v Jenišově na žalovanou vedlejší účastníci zvažovali možnost zřízení služebnosti užívání věcí, ale tuto možnost banka zamítla právě s ohledem na převod závazku z úvěrové smlouvy. Po zahájení podnikání byl vedlejší účastník velmi pracovně zaneprázdněn, podnikání bylo náročně, zvláště jeho rozjezd. V roce 2018 vznikla prvotní úvaha spravedlivého vypořádání dětí a převod bytu na syna [jméno FO] byl realizován kolem poloviny roku 2019, koncem roku 2019 byl řešen převod věcí na žalovanou, koncem tohoto roku požádal vedlejší účastník známého realitního makléře pana [jméno FO] o zpracování návrhu darovací smlouvy, následně probíhala komunikace mezi ním, manželkou a žalovanou, smlouva byla přeposílána k případným připomínkám. Převod bytu rodičů manželky na syna Filipa byl realizován až po dosažení synovi zletilosti, zhruba před 2 lety, v současné době je synovi 20 let. Vedlejší účastníci v minulosti s žalovanou komunikovali běžným způsobem, fyzické kontakty nebyly na denní bázi, neboť žalovaná bydlela v Praze. Darovací smlouvu vedlejší účastník podepsal před vyhlášení nouzového stavu, což byla náhoda. S žalovanou byli ve spojení telefonickém, asi i emailovém, více s ní komunikovala manželka. Vedlejší účastník sám při komunikaci s dětmi žádné z dětí nikdy nezatěžoval svými pracovními starostmi, děti sice věděly, kde pracuje, ale s bližšími detaily je neseznamoval. Vedlejší účastníci neuvažovali o tom, že by nemovitosti v Jenišově převedli na společného syna Filipa, neboť byl v té době ještě malý. Zda darovací smlouvu všichni její účastníci uzavírali na stejném místě či byla zasílána k podpisu žalované, si již nepamatuje. Při uzavření směnečného závazku k zajištění závazků společnosti [právnická osoba], vedlejší účastník nepředpokládal vznik jakéhokoliv dluhu v budoucnu. Situace byla tehdy jiná, podnikání se rozjíždělo úspěšně. Skutečnost, že ve směnečném vztahu figurovala i manželka, vznikla tím, že veškerý majetek byl investován do rozjezdu restaurace, takže žalobkyni nemohlo být poskytnuto ručení dalším majetkem. V té době měl s žalobkyní dobré vztahy, ze vzájemné spolupráce měli dobrou zkušenost, neboť pro žalobkyni předtím rozjel úspěšně 2 projekty a restaurace [hodnota] měla být třetím projektem a tato restaurace pod novými provozovateli stále funguje. S žalovanou vedlejší účastník podnikání neřešil, nebyla tedy informována ani o závazcích společnosti [právnická osoba], vůči žalobkyni a rozhodně ji nikdy neinformoval o uzavření směnečného závazku.

14. Po doplnění dokazování ve shora uvedeném rozsahu odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

15. Podle názoru odvolacího soudu byl sice prokázán minimálně nepřímý úmysl vedlejších účastníků na straně žalované zkrátit své věřitele, ale nebyla prokázána další podmínka dle § 590 odst. 1 písm. a) o. z. k tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno, tj. že zkracující úmysl dlužníků (vedlejších účastníků) byl žalované znám.

16. Pokud jde o existenci zkracujícího úmyslu vedlejších účastníků na straně žalované, v době uzavírání darovací smlouvy s žalovanou k nemovitostem v Jenišově dne 12. 3. 2020 již existoval jejich směnečný závazek z vlastní blanco směnky na řad žalobkyně ze dne 1. 6. 2019, později vyplněné na částku ve výši 3 682 367,59 Kč s datem splatnosti 30. 3. 2021 s doložkou „bez protestu“ a s platebním místem [adresa], když dle § 10 zákona č. 191/1950 Sb. je připuštěno vydání neúplné směnky při jejím vystavení, má-li být později vyplněna, jak bylo v tomto případě ujednáno, pro ujednání o doplnění blanco směnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a blanco směnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, ale tyto účinky přeměny směnky nastávají ex tunc, kdy vznikne i závazek avalisty, který se na blanco směnku podepsal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 483/2002, R 103/2016). Uzavření tohoto závazku si oba vedlejší účastníci byli vědomi, byť v době převzetí tohoto závazku asi skutečně nepředpokládali, že dluh později vznikne, když vedlejší účastník doufal v úspěšnost realizovaného projektu.

17. Skutečnost, že žalobkyně vyplnila předmětnou směnku později, je tak irelevantní, když pohledávka žalobkyně z titulu předmětné směnky existovala již v roce 2019, tedy předtím, nežli došlo k uzavření darovací smlouvu mezi vedlejšími účastníky a žalobkyní. Na základě tohoto tedy odvolací soud učinil závěr, že v případě vedlejších účastníků se jednalo o zkracující jednání, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Následně byl také Krajský soudem v Plzni vydán dne4. 8. 2021 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 24/2021-11, kterým byla vedlejším účastníkům jako dlužníkům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 3 682 367,59 Kč s 6% úrokem od 31. 3. 2021 do zaplacení, dále směnečnou odměnu a náklady řízení, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2021, č. j. 49 Cm 24/2021-62, byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti a žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení žalobci.

18. Pokud jde o druhou ustanovením § 590 odst. 1 písm. a) o. z. předpokládanou podmínku, tj. že žalovaná o zkracujícím úmyslu vedlejších účastníků na její straně věděla, nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že s ohledem na blízký vztah účastníků odporovaného právního jednání je třeba ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. vycházet z fakticity blízkého vztahu a z něj vyplývající presumpce vědomosti žalované o zkracujícím úmyslu jejích rodičů, neboť z dikce ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z., jež je nutno ve věci aplikovat, jednoznačně vyplývá, že pro úspěšné dovolání se neúčinnosti právního jednání musí být prokázáno, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl druhé straně znám a v tomto směru důkazní břemeno leží na věřiteli (žalobkyni).

19. Ani po doplnění dokazování výslechem vedlejšího účastníka [Jméno žalované B] však tato druhá zákonná podmínka prokázána nebyla. Žalovaná v roce 2019 již s vedlejšími účastníky nežila ve společné domácnosti, styk udržovali běžný v rámci rodiny a byť je pochopitelná pochybnost žalobkyně o pravdivosti tvrzení, že žalovaná o zkracujícím úmyslu svých rodičů nevěděla (není sice neobvyklé, pokud rodiče dětem darují majetek, ale v projednávané věci rodiče žalované, oba v produktivním věku, darovali dceři nemovité věci, v nichž uspokojují své bytové potřeby a tyto potřeby v nich mají uspokojovat i nadále, a to bezúplatně, přičemž náklady spojené se splácením ceny za pořízení nemovitostí má hradit nadále dcera, která v nemovitých věcech své bytové potřeby neuspokojuje a jde o mladou dívku v té době svobodno, krátce po dokončení školy), pochybnost o pravdivosti tvrzení žalované nestačí, když na žalobkyni bylo prokázat, že tvrzení žalované strany není pravdivé, tj. na žalobkyni bylo prokázaní, že žalovaná o zkracujícím úmyslu svých rodičů věděla, což se jí ale nezdařilo, když takový závěr z výpovědi vedlejšího účastníka [Jméno žalované B] nelze dovodit.

20. Konečně je namístě zmínit, že žalované nelze klást ani k tíži, odmítla-li svou účastnickou výpověď, neboť jde o její zákonné právo a žalovaná není stranou spotu, na níž by leželo důkazní břemeno.

21. Je věcí žalobkyně, že nebyla dostatečně bdělá a žalobu nepodala včas, tj. ve lhůtě 2 let od učinění zkracujícího právního jednání, neboť pokud by tak učinila, jelikož jde o bezúplatné právní jednání, bylo by nutno aplikovat § 591 o. z., když samotná bezúplatnost právního jednání dlužníka zakládá odpůrčí právo věřitele sama o sobě, takže není nutné zkracující úmysl dlužníka vůbec prokazovat.

22. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. v plném rozsahu, tj. včetně správného a řádně odůvodněného výroku o nákladech řízení, potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady spočívají v nákladech na zastoupení, a to v mimosmluvní odměně zástupce za 4 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, zastoupení při soudním jednání dne 27. 8. 2025 a dne 15. 10. 2025, jež trvalo delší dobu nežli 2 hodiny) dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb. po 5 620 Kč, 4 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada cestovného za dvě jízdy osobním automobilem na trase [adresa] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 374 km ve výši 2 738 Kč, dále náklady tvoří částka 5 674 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, neboť zástupce je plátcem této daně, takže celkové náklady odvolacího řízení činí 32 692 Kč.

Poučení