61 CO 157/2023 - 520

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 406 323 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2023, č. j. 30 C 277/2020-458, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 5. 2023, č. j. 30 C 277/2020-495 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení částky 361 589 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 8. 5. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 214 766 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 361 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 8. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu v rozsahu návrhu na zaplacení částky 44 734 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 8. 5. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 34 427 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. V projednávané věci se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 645 000 Kč, když tato se měla sestávat z doplatku kupní ceny ve výši 554 200 Kč, 25 800 Kč a 30 000 Kč a dále z poloviny rezervačního poplatku ve výši 35 000 Kč, když výplata těchto částek vyplývá z obsahu kupní smlouvy, přičemž finanční prostředky měly být vyplaceny v částce 610 000 Kč dílčími platbami z advokátní úschovy u [anonymizováno] [příjmení] a ve zbylé části týkající se poloviny rezervačního poplatku 35 000 Kč kupující paní [příjmení] přímo žalované. Následně došlo k dalšímu zpětvzetí žaloby, co do částky 220 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a předmětem řízení pak zůstala pouze částka 406 323 Kč. Žalobce tvrdil, že tuto částku žalovaná žalobci bezdůvodně zadržuje, když ji měla původně vyplatit právnímu předchůdci žalobce, tj. jeho otci.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznávala, uváděla, že v kupní smlouvě ze dne 17. 6. 2015 (kupní smlouva uzavřena mezi [jméno] [příjmení] st. a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a [jméno] [příjmení] jako kupující) je uvedeno, že na bankovní účet č. [bankovní účet] bude zaslána celkem částka v součtu 610 000 Kč, tento účet však žalované nikdy nepatřil, jeho majitelem je dcera žalované. Žalovaná tak namítala nedostatek pasivní legitimace ve sporu, a navíc vznesla námitku promlčení všech žalovaných nároků. Navíc tvrdila, že veškeré finanční prostředky zbývající z prodeje nemovitosti byly panu [příjmení] st. řádně vráceny.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pasivní věcná legitimace žalované je dána, neboť k vyplacení poloviny kupní ceny v souvislosti s prodejem bytové jednotky, jejímž spoluvlastníkem byl právní předchůdce žalobce, došlo dle názoru soudu prvního stupně účelově na účet dcery žalované, a to jednoznačně na pokyn žalované, což mj. vyplývá i z e-mailové korespondence žalované jako zprostředkovatele daného prodeje a kupující paní [jméno] [příjmení]. Tvrzení žalované o tom, že mezi ní a otcem žalobce neexistovala žádná dohoda ohledně vypořádání kupní ceny, pak soud shledal jako lživé, když žalovaná v průběhu tohoto řízení opakovaně uvedla nepravdu nejenom ohledně toho, že neměla dispoziční oprávnění k účtu své dcery, což bylo vyvráceno sdělením společnosti [právnická osoba], ale i v případě, kdy tvrdila, že daný účet nikdy nepoužila a neměla k němu žádný přístup (dispoziční oprávnění), což je opětovně jednoznačně vyvráceno sdělením společnosti [právnická osoba], když z tohoto účtu žalovaná osobně dne 21. 11. 2015 vybírala v hotovosti částku 200 000 Kč s poznámkou„ 160 000 Kč půjčka [příjmení], 40 000 Kč zálohy“. Žalovaná byla zároveň zmocněna k vyřízení všech záležitostí týkající se prodeje předmětné bytové jednotky, kdy tato jako platební místo, kam měla být z advokátní úschovy vyplacena část kupní ceny, označila účet své dcery, když tento v kupní smlouvě identifikovala jako běžný účet žalobce. Z platební historie k uvedenému účtu dále vyplynulo, že tato účet své dcery použila opakovaně. Soud prvního stupně pak neshledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení. Dospěl k závěru, že počátek promlčecí lhůty počal ve smyslu ustanovení § 619 odst. 1 a 2 o. z. běžet minimálně ještě za života otce žalobce (z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]) i z původních skutkových tvrzení žalobce vyplynulo, že vrácení nevyplacené kupní ceny po žalované se domáhal otec žalobce ještě, když byl naživu. Soud shledal námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, když odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 45/2010, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17). S ohledem na tuto skutečnost pak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce byl důvodný co do částky 361 589 Kč s úrokem z prodlení, tato částka byla žalobci přiznána, a co do částky 44 734 Kč s úrokem byla pak žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

5. Proti tomuto rozsudku, a to výrokům II a II, podal žalobce včasné odvolání a ve vztahu k zamítnuté částce 35 000 Kč namítá, že z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá, že by žalovaná uzavřela s otcem žalobce jako jedním ze spoluvlastníků bytové jednotky jakoukoliv smlouvu o zprostředkování či dohodu o poskytnutí odměny za zprostředkování, na jejímž základě by si mohla žalovaná nárokovat provizi za zprostředkování prodeje. Rezervační záloha ve výši 70 000 Kč, kterou kupující složila u žalované, se uzavřením kupní smlouvy započítává na úhradu kupní ceny za předmět převodu, čímž se rezervační záloha stala součástí kupní ceny, jako taková měla být ve výši jedné poloviny vrácena otci žalobce stejně jako zbývající část kupní ceny otci žalobce náležející. Rovněž ve smlouvě o rezervaci není obsažena jediná zmínka o existenci jakéhokoliv ujednání o provizi žalované za zprostředkování, o její výši, ani o podmínkách vzniku jejího nároku. Ohledně výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 624/06, II. ÚS 2570/10 a I. ÚS 2904/16 uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a na tuto část řízení rovněž dopadají postuláty spravedlivého procesu. Není úkolem obecného soudu pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž je nutno také zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Žalobce má za to, že to byla právě žalovaná, která zavinila nejen zpětvzetí návrhu, ale samotné zahájení řízení vůbec, když v prohlášení o úhradě dlužných částek a doložení dokladů toto tvrzení prokazující mohla učinit již dávno před zahájením řízení a následnou změnou žaloby. Jednání žalované v průběhu celého řízení i před jeho zahájením je v rámci vypořádání dluhů otce žalobce a zadržování části kupní ceny na účtu dcery, které je označováno jako jednání proti dobrým mravům žalované, by použití moderace nákladů řízení v souladu s § 150 o. s. ř. ve vztahu k žalované zcela jistě odůvodňovalo. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaná v rovněž včasném odvolání směřujícímu proti výrokům I a III napadeného rozsudku namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku týkající se pasivní věcné legitimace žalované. Žalovaná připustila, že určité finanční záležitosti otce žalobce v minulosti zařizovala. V této souvislosti však vždy byly uzavřeny speciální plné moci, které uvedené situace řešily. Nelze apriori dovozovat, že žalovaná měla od otce žalobce jakousi„ generální plnou moc“ pro vyřizování veškerých jeho záležitostí pro futuro, včetně způsobu hospodaření s financemi z prodeje předmětné nemovitosti. Pouze jako realitní makléřka zprostředkovávala prodej nemovitosti a záležitostí s tím spojené. Finance z prodeje této nemovitosti byly převedeny na bankovní účet dcery žalované, a to na pokyn samotného otce žalobce, neboť on sám nedisponoval vlastním bankovním účtem, na který by bylo možné předmětné finance zaslat. Z tohoto důvodu mu žalovaná sdělila, že finance je možné převést na bankovní účet dcery žalované, přičemž otec žalobce s volbou tohoto platebního místa souhlasil. Žádná další dohoda ohledně dalšího vypořádání této částky neexistovala. Existence této dohody žalobcem nebyla jakkoliv prokázána, ani nebyl nijak blíže specifikován obsah této pomyslné dohody a její parametry. Žalovaná neměla od otce žalobce žádné zmocnění hospodařit s finančními prostředky z prodeje nemovitosti. I z tohoto důvodu byly finance z prodeje nemovitosti převedeny na bankovní účet dcery žalované. Výše uvedené lze dovozovat též z výpisu bankovního účtu paní [jméno] [příjmení] (družky otce žalobce), z něhož vyplývá, že dne 28. 12. 2015 obdržela paní [příjmení] od paní [jméno] [příjmení] částku 200 000 Kč (tj. zcela zásadní část financí vyplacené kupní ceny). Jedná se přitom o stěžejní důkaz, že finance měla vracet otci žalobce paní [jméno] [příjmení], jakožto majitelka předmětného účtu, na který byla polovina kupní ceny nemovitosti zaslána. Pokud tedy žalobcem nebyla doposud prokázána existence dohody mezi otcem žalované a žalovanou ohledně způsobu využití poloviny kupní ceny z prodeje předmětné nemovitosti a pokud tyto prostředky nebyly odeslány přímo na bankovní účet žalované, pak nelze dospět k závěru, že by žalovaná byla v předmětné věci pasivně věcně legitimována a z důkazů obsažených v soudním spise nelze o tomto učinit bezpečný závěr. V otázce promlčení se žalovaná ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně v tom rozsahu, že pohledávka žalobce skutečna promlčena je, neboť promlčecí lhůta počala běžet ještě za života otce žalobce a za jeho života i uplynula. Žalovaná však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr nelze ani vyvodit z ustálené judikaturní praxe vyšších soudů, na kterou soud prvního stupně v rámci napadeného rozhodnutí odkazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017), neboť skutkové okolnosti tohoto rozhodnutí jsou oproti projednávanému sporu diametrálně odlišné (Nejvyšší soud shledal námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, neboť marné uplynutí promlčecí lhůty nebylo z objektivních důvodů zaviněno chováním jednatele, nýbrž nesprávným postupem trestního soudu). Žalovaná však marné uplynutí lhůty otce žalobce nezavinila a otec žalobce měl až do své smrti dostatek času na to, aby svůj údajný nárok vůči žalované uplatnil, pokud měl za to, že takový nárok existuje. Žalovaná odmítá, že by v minulosti uplatňovala jakoukoliv zadržovací taktiku. Ze skutečnosti, že se dlužník nehlásí o splnění své pohledávky, nelze dovozovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Nebyly dány ani jakékoliv objektivní okolnosti marného uplynutí promlčecí lhůty, nýbrž jen a pouze nečinnost otce žalobce. V době uzavření kupní smlouvy byl otec žalobce plně svéprávnou osobou a kupní cenu nechal vyplatit zcela vědomě na cizí bankovní účet. Žalovaná dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/99, který dospěl k závěru, že o jednáním vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Z jednání žalované nelze dovozovat jakýkoliv přímý úmysl poškodit otce žalobce a ve smyslu citovaných judikaturních závěrů nejsou splněny podmínky pro rozpor vznesené námitky s dobrými mravy, proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a žalobu v celém rozsahu zamítl, in eventum napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšími řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvádí, že v případě zamítnutí nároku žalobce na vrácení částky 35 000 Kč (polovina rezervačního poplatku) soud prvního stupně rozhodl správně, neboť na tuto část rezervačního poplatku měla žalovaná plné právo, tato odměna byla předem svobodně odsouhlasena mezi žalovanou a otcem žalobce a žalovaná zároveň sjednané činnosti spojené s prodejem nemovitosti řádně provedla. Navíc je i tato částka (stejně jako zbytek žalobního nároku) promlčena. Co se týče odvolání žalobce do nákladů řízení, žalovaná s uvedenou argumentací nesouhlasí. Žalobce uvádí, že nebylo v jeho silách zajistit přesnou částku, kterou má v soudním řízení vůči žalované uplatnit, vzhledem k tomu, že žalovaná v předsoudní fázi nijak nespolupracovala a nijak nereagovala na zaslanou předžalobní výzvu, ale není povinností žádného účastníka řízení, aby na předžalobní výzvu reagoval, nebo aby snad s protistranou spolupracoval na vyčíslení žalobního nároku pro podání žaloby proti své vlastní osobě. Žalobce svůj žalobní nárok v průběhu řízení před soudem opakovaně měnil. Není chybnou žalované, že žalobce se nebyl schopen seznámit s veškerými podklady před podáním žaloby, ačkoli k tomuto již byly u soudu ve spisu založeny potřebné dokumenty v rámci předchozího sporu vedeného pod sp. zn. 30 C 119/2020.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované ohledně námitky nedostatku její pasivní legitimace uvádí, že to byla právě žalovaná, kdo označil účet paní [příjmení] (své dcery) jako účet otce žalobce a činila tak v rámci své podnikatelské činnosti zprostředkovatele a také vystupovala jako zplnomocněný zástupce na základě plné moci. Tvrdí-li žalovaná, že byl účet paní [příjmení] označen na základě pokynu otce žalobce, tuto skutečnost žádným způsobem neprokázala, naopak bylo zcela jasně prokázáno, že označení účtu učinila právě žalovaná. Sama žalovaná měla dispoziční oprávnění k účtu svědkyně [příjmení] a také z něj prováděla různé platby. K otázce promlčení nárokovaných částek ve shodě s již učiněným vyjádřením v průběhu řízení před soudem prvního stupně má za to, že žalobci subjektivní promlčecí lhůta do doby podání žaloby neuplynula, neboť se o existenci bezdůvodného obohacení dozvěděl nejdříve od paní [příjmení] až po smrti svého otce, což potvrdila svědkyně [příjmení] i svědkyně [příjmení]. Nadto připomíná, že objektivní lhůta činí v případě bezdůvodného obohacení 10 let, proto nemohla uplynout ani za života otce žalobce, který stále předpokládal jeho vrácení. Toto je zřejmé ze skutečnosti, že k výplatě poslední částky kupní ceny, která byla poukázána na účet paní [příjmení], došlo 30. 4. 2018 a minimálně do této doby mohl být otec žalobce uváděn v omyl o vynakládání finančních prostředků žalovanou na záležitosti otce v souladu s § 650 o. z. V souvislosti se závěrem soudu o nemravném jednání žalované by rovněž připadla v úvahu promlčecí lhůta v délce 15 let dle § 638 odst. 2 o. z.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a naopak je důvodné odvolání žalované.

10. Soud prvního stupně se správně zabýval námitkou žalované o nedostatku její věcné (pasivní) legitimace a dospěl-li k opačnému závěru, odvolací soud se s jeho skutkovými závěry i právním hodnocením ztotožňuje. Jako platební místo, kam měla být z advokátní úschovy vyplacena část kupní ceny náležející otci žalobce, byl totiž uveden účet vydávaný v kupní smlouvě za účet otce žalobce, ačkoliv jeho majitelkou je dcera žalované, přičemž prodej bytové jednotky zprostředkovala právě žalovaná. Byť kupní smlouvu uzavřel jako prodávající otec žalobce, žalovaná se nepochybně na přípravě kupní smlouvy podílela. Uvedené platební místo totiž muselo být ve smlouvě uvedeno na návrh žalované, neboť otec žalobce s dcerou žalované [jméno] [příjmení], majitelkou účtu, nikdy nejednal. Podstatné také je, že i žalovaná měla k tomuto účtu dispoziční právo, takže mohla s finančními částkami na tomto účtu činit dispozice, stejně jako její dcera, tedy mohla část kupní ceny náležející otci žalobce mu i bez součinnosti své dcery poukázat.

11. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu byl žalobce při odvolacím jednání dne 16. 10. 2023 poučen ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., aby, chce-li být ve sporu úspěšný, ve lhůtě stanovené soudem uvedl další rozhodné skutečnosti, z nichž lze učinit závěr, že vznesení námitky promlčení žalovanou je možno posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy a zároveň byl vyzván, aby v případě doplnění tvrzení navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.

12. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 30. 10. 2023 a s odkazem na § 638 odst. 2 o. z. uvádí, že dle jeho přesvědčení jednání žalované bylo vedeno úmyslem získat bezdůvodné obohacení na úkor otce žalobce, což dokládá skutečnost, že bez jakéhokoliv racionálního a neprokázaného důvodu žalovaná nechala poukázat finanční prostředky na účet své dcery [jméno] [příjmení]. Pokud žalovaná věděla, že je nutné finanční prostředky vrátit, pak nutně také musela vědět, že se okamžikem připsání finančních prostředků na účet bezdůvodně obohacuje. Ostatně i soud prvního stupně shledal s ohledem na postoj žalované i její jednání a možný přesah do trestně právní roviny v rozporu s dobrými mravy. Současně má žalobce za to, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není v souladu s § 638 odst. 2 o. z. promlčeno, neboť promlčecí lhůta dosud neuběhla. Dále žalobce odkázal na své vyjádření ze dne 25. 7. 2022 a připomněl závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, kdy námitky promlčení jako korektiv ochrany legitimního očekávání se lze dovolávat pouze za situace, kdy se jí dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty, jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání. Z uvedeného nálezu také vyplývá, že v dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému. Jestliže žalovaná uvedla prostřednictvím svého právního zástupce, že si byla vědoma, že se finanční prostředky na účtu její dcery musejí vrátit otci žalobce, pak zcela jistě nebyla a nemohla být v dobré víře. Pakliže nadto nebyla ani žádným způsobem prokázána dohoda mezi žalovanou a otcem žalobce, a to že zbývající část kupní ceny bude složena na účet paní [příjmení], je třeba takové jednání posoudit jako tzv. úmyslné bezdůvodné obohacení, které odůvodňuje použití 15 leté promlčecí lhůty.

13. Žalovaná ve vyjádření k doplněným tvrzením žalobce namítá, že žalobce neuvádí žádná nová tvrzení, nebo neoznačuje nové důkazy než ty, které měl k dispozici soud prvního stupně. Není pravdou, že by nechala uvedené finance zaslat na účet své dcery, zaslat je tam nechal otec žalobce jako úplně svéprávná osoba, který v tomto směru podepsal kupní smlouvu, ve které byl uveden účet dcery žalované. Ostatně to byla dcera žalované, která posléze finance otci žalobce postupně i vracela. Žalovaná rozhodně neměla a nemá povědomost o tom, že by si přivlastňovala cizí majetek, když i nadále trvá na tom, že k vydání bezdůvodného obohacení není povinna ona, ale její dcera, neboť jí byly finance zaslány. Žalovaná neučinila žádné jednání, na základě kterého by došlo k převodu financí její osobě, nelze tedy hovořit o jejím úmyslném bezdůvodném obohacení. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 je nepřiléhavý, když v uvedeném sporu projednávaném Ústavním soudem šlo o to, že účastnice daného řízení osobně převedla na svůj bankovní účet finance představující bezdůvodné obohacení. Navíc pokud se týká námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, lze odkázat na mnohem aktuálnější rozhodnutí Ústavního soudu, například sp. zn. II. ÚS 996/18, podle kterého za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku, dále nález sp. zn. III. ÚS 3358/20, podle kterého je posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V tomto směru je také odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/17.

14. Ani po doplnění tvrzení žalobcem ale odvolací soud nedospěl ohledně posouzení otázky promlčení žalovaného nároku ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, neboť ve shodě s názorem žalované je nucen konstatovat, že žalobce ve shora uvedeném podání nepřišel s žádnými novými tvrzeními, jež v případě jejich prokázání by mohla vést k posouzení jednání žalované (vznesení námitky promlčení) jako rozporného s dobrými mravy.

15. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

16. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

17. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

18. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá 3 roky. Dle odst. 2 téhož ustanovení majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

19. Podle § 638 odst. 1 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Dle odst. 2 téhož ustanovení bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za 15 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

20. Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení, právo se promlčí, pokud nebylo vykonáno věřitelem v řízení před orgánem veřejné moci před uplynutím promlčecí lhůty. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení jako jednoho z majetkových práv je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní a tyto lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. I pro právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení tak platí obecná subjektivní promlčecí lhůta, která činí 3 roky (§ 629 odst. 1 o. z.) a objektivní lhůta je potom upravena v § 638 o. z.

21. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, respektive měl a mohl dozvědět o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se tak pojí s vědomostí oprávněného o rozhodných skutkových okolnostech a objektivní promlčecí lhůta se pojí se vznikem relevantní skutečnosti bez ohledu na vědomost oprávněné osoby.

22. V projednávané věci bylo prokázáno, že otec žalobce se svou sestrou [jméno] [příjmení], spoluvlastníci bytové jednotky, kdy každý z nich byl vlastníkem podílu o velikosti , uzavřeli jako prodávající kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky a žalovaná v této smlouvě figuruovala jako vedlejší účastník – zprostředkovatel. Otec žalobce smlouvu podepsal dne 3. 6. 2015 a jeho sestra dne 9. 6. 2015. V této smlouvě bylo mj. dohodnuto, že částku ve výši 554 200 Kč (část kupní ceny náležející otci žalobce) zašle advokát (kupní cena byla hrazena na úschovní účet advokáta) na bankovní účet ve smlouvě uvedený jako účet otce žalobce vedený u [právnická osoba], a ve smlouvě specifikovaný číslem. Jak bylo ale v řízení prokázáno, majitelkou tohoto účtu je [jméno] [příjmení], tj. dcera žalované. Otec žalobce sice zplnomocnil (plná moc ze dne 8. 12. 2014) žalovanou k prodeji bytové jednotky, nicméně kupní smlouvu o prodeji této jednotky podepisoval sám osobně a musel si být vědom toho, jakým způsobem má být zaplacena jemu náležející část kupní ceny, tj. že bude vyplácena z advokátní úschovy na účet specifikovaný v kupní smlouvě a že se nejedná o jeho účet, když v řízení bylo také prokázáno, že on sám ani žádný účet neměl. Nebylo ani prokázáno, že by otec žalobce v této době trpěl nějakou duševní poruchou či měl nějaká další zdravotní omezení.

23. Uzavřel-li tedy otec žalobce smlouvu obsahující výše uvedená ujednání, muselo mu být známo, kam budou peníze poukázány, přičemž z výpisu z účtu bylo prokázáno, že část kupní ceny z prodeje předmětné bytové jednotky ve výši 554 200 Kč byla na účet označený v kupní smlouvě poukázána dne 18. 8. 2015. Od tohoto dne počala plynout subjektivní promlčecí lhůta, která skončila dne 18. 8. 2018, tedy ještě za života otce žalobce. Pokud následně otci žalobce peníze nebyly vyplaceny, měl činit odpovídající právní kroky, včetně případného podání řádné žaloby, což však neučinil. Ostatně i svědkyně paní [jméno] [příjmení], přítelkyně otce žalobce, která s ním žila jak v době, kdy došlo k prodeji bytové jednotky, tak následně až do jeho smrti, uvedla, že sestra otce žalobce finanční prostředky z prodeje bytu dostala okamžitě, otec žalobce žalovanou o úhradu kupní ceny upomínal telefonicky, následně však říkal,„ že to budou řešit nějak jinak, že to dá na soud“. Otec žalobce si byl tedy vědom, že je nutné, aby se svého práva domáhal soudně. Jeho přítelkyně též uvedla, že jeho psychický a duševní stav byl v pořádku, zdravotní problémy začal mít až v listopadu 2018, kdy mu začaly otékat nohy, [datum] byl převezen do nemocnice, kde [datum] zemřel.

24. Z výše uvedeného tedy plyne, že otec žalobce si byl vědom toho, že část kupní ceny jemu náležející bude vyplacena na účet uvedený v kupní smlouvě a pokud na základě uzavřené kupní smlouvy finanční prostředky na tento účet byly zaplaceny 18. 8. 2015 a žalovaná mu je následně nevyplatila, byl si také vědom toho, že se svého nároku musí domáhat u soudu, což ale neučinil, přitom subjektivní tříletá promlčecí lhůta uplynula již za jeho života v srpnu roku 2018 a v řízení nebylo prokázáno, že by na straně otce žalobce existovala nějaká objektivní překážka, která by mu bránila uplatnit svůj nárok u soudu a která by také mohla odůvodnit závěr, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy.

25. Základ judikatury týkající se posouzení vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy vychází z přístupu, že promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Ústavní soud například ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 konstatoval, že za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku. Výjimkou tak jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)). Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem (srov. nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), v rámci rodinných vztahů (nález ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)) nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil (nález ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551)).

26. K tomu, aby vznesení námitky promlčení mohlo být posouzeno jako nesouladné s dobrými mravy, tak může dojít pouze ve výjimečných situacích, kdy námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Taková výjimečná situace však dle názoru odvolacího soudu v projednávané věci nenastala, neboť pouze skutečnost, že žalovaná„ oddalovala“ výplatu dlužné částky, nemůže takovouto výjimečnou skutečností být. Pokud žalovaná nebyla ochotna svoji povinnost splnit, bylo na otci žalobce, aby se svého práva domáhal žalobou u soudu, přičemž nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by mu v tom, v době do uplynutí promlčecí lhůty, bránily. Mezi otcem žalobce a žalovanou nebyl ani žádný blízký či příbuzenský vztah, který by bylo možno v této souvislosti zohlednit.

27. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobce jako právní nástupce původního věřitele podal opožděnou žalobu, když původní věřitel žalobu nepodal, ačkoliv jeho právo se promlčelo již za jeho života. Pro uznání námitky promlčení z důvodu rozporu s dobrými mravy tak není relevantní důvod. Aniž by odvolací soud zpochybňoval zásadu, že dluhy mají být plněny, byla-li ze strany žalované vznesena námitka promlčení, tento institut nelze obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li pro takovýto závěr splněny další podmínky.

28. Pro úplnost je namístě dodat, že v řízení nebylo prokázáno, že na straně žalované došlo k nabytí bezdůvodného obohacení úmyslně, neboť finanční prostředky byly na účet její dcery zaslány dle ujednání v kupní smlouvě, tj. dle dispozic otce žalobce, ale navíc tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť i právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nabytého úmyslně se rovněž promlčuje nejen v objektivní promlčecí lhůtě, která sice činí 15 let (§ 638 odst. 2 o. z.), ale vždy se promlčuje i v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě.

29. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I změnil tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a žalované, která měla ve věci plných úspěch, byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

31. V případě řízení před soudem prvního stupně odvolací soud zcela souhlasí s vyčíslením nákladů soudem prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku, byť žalobci přiznal pouze částečnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ale dospěl ke správném závěru, že celkové náklady za řízení před soudem prvního stupně činí částku 143 446 Kč.

32. Náklady odvolacího řízení činí zaplacený soudní poplatek ve výši 18 080 Kč a dále náklady na zastoupení spočívající v odměně zástupce dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 3 úkony právní služby (za dvě zastoupení při jednání a za sepis vyjádření ze dne 3. 11. 2023) po 9 940 Kč, kdy sazba mimosmluvní odměny počítána z tarifní hodnoty 406 323 Kč, za sepis odvolání proti rozsudku ve výši 9 780 Kč (odměna počítána z tarifní hodnoty 361 581 Kč) a v odměně za sepis vyjádření k odvolání žalobce ve výši 2 900 Kč (odměna počítána z tarifní hodnoty 44 734 Kč), dále 5 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částce ve výši 9 240 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem 71 320 Kč.

33. S ohledem na celkovou výši nákladů před soudy obou stupňů (214 766 Kč) odvolací soud umožnil žalobci náklady zaplatit nikoliv v obecné lhůtě 3 dnů, ale v prodloužené lhůtě 1 měsíce (§ 160 odst. 1 o. s. ř.)

Poučení