61 Co 177/2024 - 360

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Zuzany Lasotové Brabcové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení pracovněprávního vztahu o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 C 102/2019-329 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I ruší a ve výroku II se mění tak, že žaloba na určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla zaměstnavatelkou žalobce, a který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, se zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 40 656 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 C 102/2019–329, zastavil řízení o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014 (výrok I), zamítl žalobu ze dne 17. 5. 2019, ve znění její změny ze dne 9. 1. 2024, na určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla zaměstnavatelkou žalobce (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 33 880 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Řízení o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, soud prvního stupně zastavil podle § 96 o. s. ř. s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby provedené žalobcem, se kterým žalovaná souhlasila. Žalobu (ve zbývající části) zamítl, neboť sice uzavřel, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., avšak současně uzavřel, že žalobce pro žalovanou jako zaměstnanec nepracoval a že žalobce uzavření písemné pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2005 neprokázal.

3. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, a to proti všem jeho výrokům, neboť dle něj soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně žalobce namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzené skutečnosti, že vykonával závislou práci pro žalovanou, že tuto práci vykonával osobně a soustavně a že žalovaná byla jediným zdrojem jeho příjmů, čímž na ní byl hospodářsky závislý, dále k tomu, že v jiných řízeních neuvedl zaměstnání u žalované pro pohrůžku ze strany žalované, že mu jinak neumožní střídavou výchovu nezletilé dcery, kterou posléze žalovaná také uskutečnila, a že shora uvedenou závislou práci vykonával bez přerušení, když podnikatelská činnost, ve které ji vykonával, přešla z jeho předchozího zaměstnavatele [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na žalovanou. Soud prvního stupně dle žalobce také nepřihlédl k jím označeným důkazům, zejména v tvrzeních žalované shodných s jeho tvrzeními o tom, že jím namítané činnosti prováděl v rámci podnikání žalované na její živnostenské oprávnění, které bylo na žalovanou převedeno z firmy [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., že šlo o jejich společné podnikání na živnostenské oprávnění žalované a že hlavní zdroj společných příjmů účastníků v té době pocházel z činnosti žalobce. Nesprávné právní posouzení věci spočívá dle žalobce v tom, že neaplikoval § 249 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) ohledně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů převodem činnosti zaměstnavatele [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na žalovanou, dále že neaplikoval § 20 zákoníku práce ohledně nemožnosti dovolat se neplatnosti pracovního poměru pro absenci písemné pracovní smlouvy, dále že neaplikoval § 18 zákoníku práce ohledně výkladu právního jednání nejpříznivějšího pro zaměstnance, dále že neaplikoval standard dokazování závislé práce, který nastavil Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích ve věcech sp. zn. 4 Ads 175/2011 a sp. zn. 6 Ads 46/2013, a nakonec i v tom, že se odchýlil od evropské právní praxe, jak chápe vztah odměny a závislé práce Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 1986, Lawrie Blum, 66/85, Recueil. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že jeho odvolání považuje za nedůvodné, a naopak rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích za věcně i právně správné. Zdůraznila přitom, že řízení se vede již poměrně dlouhou dobu a v jeho rámci bylo provedeno mnoho důkazů, ovšem žádným z nich nebyla prokázána tvrzení žalobce obsažená v jeho žalobě ve znění jejích změn. Naopak bylo dle žalované prokázáno její popěrné tvrzení o tom, že žádný pracovněprávní vztah mezi účastníky nikdy sjednán nebyl a ani nikdy fakticky či materiálně neexistoval. Dle žalované nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byl dán, byť jen některý ze znaků závislé práce. K námitkám uplatněným žalobcem v odvolání žalovaná uvedla, že žalobce jím namítaná tvrzení, k nimž neměl soud prvního stupně přihlédnout, neprokázal a neunesl tak své břemeno důkazní. Pokud žalobce poukazoval na vyjádření žalované ve věci, pak z tohoto vyjádření účelově vytrhl jen ty části, které pro něj takto vytrženě z kontextu vyznívají příznivě, a naopak opomenul části, které jsou pro vyjádření žalované podstatné, a v nichž vyvrací tvrzení žalobce. Celé vyjádření žalované, z něhož žalobce vytrhuje jen určité části, je nutné ale brát v kontextu celého textu, z něhož jednoznačně vyplývá, že podle žalované mezi účastníky nikdy nebyl formální, ani materiální pracovněprávní vztah, nikdy mezi nimi nebyly dány žádné znaky závislé práce v té podobě, že by žalovaná měla být zaměstnavatelem žalobce a on jejím zaměstnancem. Pokud jde o námitku neaplikování § 249 odst. 2 zákoníku práce ohledně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]o., na žalovanou, k tomu žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal, že by mělo dojít k jakémukoliv převodu činnosti mezi jakýmkoliv subjektem a žalovanou, a tudíž ani neprokázal, že by mělo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalovaná sice ve svých vyjádřeních o návaznosti práce žalobce u jednotlivých subjektů hovořila, ovšem jen z toho důvodu, aby poukázala na účelovost jednání žalobce s cílem získat pro sebe prospěch. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů u dosavadního zaměstnavatele na nového může také dojít toliko na základě právního předpisu, a tedy takový přechod nemůže nastat jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, kdy k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází pouze za situace, kdy je realizován převod, přechod či pronájem podniku či jeho části, ovšem nic takového v řízení prokázáno nebylo, neboť k ničemu takovému ani nedošlo. K aplikaci § 20 zákoníku práce žalovaná namítla, že zákoník práce č. 65/1965 Sb. upravoval v tomto ustanovení zcela jinou problematiku, a i pokud by teoreticky byl použitelný § 20 aktuálně účinného zákoníku práce, pak by muselo být započato s plněním, aby nebylo možné se dovolávat neplatnosti právního jednání, které nebylo učiněno v požadované formě. Právní jednání spočívající ve vzniku či změně základního pracovněprávního vztahu ale učiněno mezi účastníky nebylo a nebylo ani prokázáno. Rovněž § 18 předchozího zákoníku práce upravoval jinou materii, než žalobce uvádí, přičemž žádným důkazem před soudem prvního stupně navíc nebyla prokázána existence právního jednání, které by mělo směřovat k uzavření a trvání pracovněprávního vztahu mezi účastníky v jakékoliv podobě, a žádným výkladem to nelze ani dovodit. Dále žalovaná uvedla, že dle ní znaky závislé práce vykonávané žalobcem pro ni dány nebyly, a z toho důvodu nemohly být v řízení ani prokázány, a tudíž žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie nejsou v dané věci vůbec použitelná. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně i právně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladu odvolacího řízení.

5. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalované k němu, a poté co dokazování provedené před soudem prvního stupně doplnil, dospěl k závěru, že ve své podstatě odvolání žalobce za důvodné považovat nelze, byť nelze přistoupit k potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo žalovanou navrhováno.

6. V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 17. 5. 2019 domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že 1. 5. 2005 byla právně platně uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované. Tuto svoji žalobu odůvodnil tím, že do dne 30. 4. 2005 byl zaměstnán ve společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno]., kde vykonával obchodně technickou, inženýrskou a organizační práci ve výstavbě staveb a zařízení pro venkovní reklamu, kdy pracovní poměr ukončil dohodou, kterou za společnost [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].o[Anonymizováno], podepsala žalovaná. Dne 1. 5. 2005 uzavřel pracovní poměr s žalovanou jako fyzickou osobou a nadále pokračoval v obdobné činnosti jako ve společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. K ukončení pracovního poměru ve společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., a uzavření pracovní smlouvy s žalovanou přistoupil dle svého tvrzení na základě doporučení žalované v tom směru, že zaměstnání u ní bude daňově výhodnější. Dle žalobce jím vykonávaná činnost pro žalovanou měla veškeré znaky závislé práce, neboť šlo o práci soustavnou, nikoliv o jednorázovou či příležitostnou spolupráci, po celou dobu práci vykonával osobně, v administrativě se řídil pokyny žalované, jako zaměstnanec žalované vystupoval a jevil se tak i z pohledu třetích osob a zejména byl na žalované zcela ekonomicky závislý. Zaměstnancem žalované byl přitom i po dobu, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o tichém společenství, a rovněž po jejím ukončení, kdy pracovní poměr mezi účastníky ukončen formálně nebyl, a práci pro žalovanou vykonával ještě v roce 2014. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení shledával žalobce v tom, že jej žalovaná neevidovala jako svého zaměstnance a nepřihlásila ho jako svého zaměstnance k sociálnímu a zdravotnímu pojištění a nebyl mu rovněž vystaven žalovanou zápočtový list, přičemž v rámci řízení vedeného u Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-sever žalovaná existenci pracovněprávního vztahu popřela, a on byl k podání žaloby vyzván. Doba jeho zaměstnání u žalované v letech 2005–2014, tedy nejméně devět let, měla by mu být započítána pro vznik nároku na starobní důchod, naopak nezapočtením tak dlouhé doby by jeho materiální postavení výrazně utrpělo, jelikož by musel tuto dlouhou dobu nahrazovat až do plného počtu let pro vznik tohoto nároku.

7. Žalovaná s podanou žalobou od počátku nesouhlasila a namítala, že mezi účastníky nikdy nebyl navázán pracovněprávní vztah, a to pracovní poměr, byť připustila, že žalobce v rámci jejího podnikání jím namítané činnosti až do roku 2013 vykonával.

8. Soud prvního stupně ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 C 102/2019–87, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, a pro případ, že by promlčen nebyl, považoval podání žaloby po 15 letech za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k rozporným tvrzením žalobce, která v řadě jiných řízení uváděl. K odvolání žalobce tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 61 Co 66/2021–111, neboť sice na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné právo promlčené není, ovšem přisvědčil soudu prvního stupně v tom směru, že jde ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 21 Cdo 3503/2022–180, rozsudek krajského soudu i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení. Přitom Nejvyšší soud uzavřel, že v případě žaloby na určení je třeba nejprve posoudit, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, nelze mu určovací žalobu odepřít. Žaloba na určení je pak přípustná, jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Uvedl dále, že podání žaloby na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, není omezeno žádnou lhůtou, a má-li žalobce na takovém určení naléhavý právní zájem, může žalobu podat kdykoliv, přičemž podstatným je, aby naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl dán i v době rozhodování soudu. Neshledal dále za správný názor odvolacího soudu, že uplatnění práva žalobce na určení „existence pracovního poměru“ je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jen) proto, že k němu žalobce přistoupil (podáním žaloby dne 17. 5. 2019) až po uplynutí 14 let od (tvrzeného) vzniku pracovního poměru.

9. Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně věc znovu projednával Okresní soud v Rokycanech, přičemž žalobce opakovaně přistoupil ke změně podané žaloby. Nejprve se svým podáním ze dne 6. 10. 2023, které upřesnil při jednání soudu prvního stupně dne 10. 10. 2023, domáhal nadále určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná zaměstnavatelkou žalobce, a že tento pracovní poměr trval ode dne 1. 5. 2025 nejméně do dne 2. 10. 2013. Soud prvního stupně při jednání dne 10. 10. 2023 takto žalobcem navrženou změnu žaloby připustil. Další návrh na změnu žaloby učinil žalobce podáním ze dne 11. 12. 2023 v rozsahu doby trvání jeho pracovního poměru u žalované tak, že tento pracovní poměr trval ode dne 1. 5. 2005 do dne 28. 2. 2014, neboť podle svých tvrzení pokračoval v pracovní činnosti u žalované až do dne 28. 2. 2014. Rovněž tuto změnu žaloby soud prvního stupně při jednání dne 9. 1. 2024 připustil. Další změnu žaloby učinil žalobce podáním ze dne 27. 2. 2024, kterým navrhoval určit, že jeho pracovní poměr u žalované vznikl dne 1. 11. 2004 a skončil dne 28. 2. 2024, přičemž vznik pracovního poměru oproti svým předchozím tvrzením vázal na přechod práv a povinností z jeho předchozího zaměstnavatele společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na žalovanou ke dni 1. 11. 2004. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. 6 C 102/2019–312, nepřipustil s odůvodněním, že ji žalobce učinil až po uplynutí koncentrační lhůty stanovené usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 5. 2. 2024, č. j. 6 C 102/2019–297, přičemž nová tvrzení a nové důkazy, ze kterých tato změna dle žalobce vyplývá, byly rovněž uplatněny až po této lhůtě. Dále soud prvního stupně zamítl usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 C 102/2019-318, návrh žalobce na spojení věcí vedených u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 102/2019 a sp. zn. 5 C 63/2024, neboť dospěl k závěru, že tento návrh žalobce byl veden snahou obejít smysl ustanovení § 118a a 118b o. s. ř., neboť poslední návrh na změnu žaloby včetně doplnění tvrzení a důkazů podal žalobce až po uplynutí koncentrační lhůty, kdy takto navržená nová změna žaloby nebyla mu soudem připuštěna, a proto také podal novou žalobu vedenou u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 63/2024. Pokud by soud obě řízení spojil, tak by zásadu koncentrace řízení pominul. Dalším důvodem, proč tento návrh zamítl, byla skutečnost rozdílného stavu obou řízení a respektování zásady zákonného soudce. Žalobce poté opětovně navrhl změnu žaloby podáním ze dne 25. 3. 2024 tak, že pracovněprávní vztah mezi účastníky vznikl převodem činnosti zaměstnavatele [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na žalovanou, přičemž soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2024, č. j. 6 C 102/2019–321, tuto změnu žaloby opět nepřipustil ze stejných důvodů jako ve svém předchozím rozhodnutí.

10. Na podkladě dispozic s žalobou ze strany žalovaného, které byly soudem prvního stupně připuštěny, rozhodoval tedy soud prvního stupně nakonec o požadavku žalobce na určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla zaměstnavatelkou žalobce, který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, a to na podkladě těch tvrzení žalobce týkajících se vzniku a trvání pracovního poměru, které jím byly včas před koncentrací daného řízení uplatněny.

11. Žalobce následně podáním ze dne 4. 4. 2024 provedl částečné zpětvzetí žaloby, ve vztahu k návrhu výroku II soudního rozhodnutí, ve kterém ve svých podáních vymezoval dobu trvání jeho pracovního poměru u žalované s tím, že při jednání dne 16. 4. 2024 vysvětlil, že skutečně tímto částečným zpětvzetím žaloby mínil větu, kde specifikoval délku trvání pracovního poměru, neboť vychází ze stanoviska správního orgánu, že otázku délky trvání pracovního poměru vyřeší si sám v rámci správního řízení. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas, a proto soud prvního stupně řízení o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Žalobce se ovšem i proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně včas odvolal, a to ze stejných důvodů, pro které se odvolal i proti rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud hodlal s žalobcem otázku jeho odvolání proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho úkonu částečného zpětvzetí žaloby při jednání odvolacího soudu probrat a vyjasnit, ovšem žalobce tím, že jednání odvolacího soudu ihned na počátku podání zprávy o dosavadním průběhu řízení opustil s tím, že se práva účasti na jednání odvolacího soudu vzdává, tuto možnost zmařil, proto se s touto otázkou vypořádal odvolací soud sám bez další součinnosti s žalobcem.

12. Již na tomto místě tedy odvolací soud uvádí, že dle něj je třeba na částečné zpětvzetí žaloby učiněné žalobcem hledět jako na úkon, který nelze v tomto řízení považovat za přípustný, a tudíž k němu nemělo být soudem prvního stupně přihlíženo. K tomuto závěru dospěl odvolací soud proto, že požadavek žalobce na určení existence jeho pracovního poměru u žalované je možné považovat za určitý pouze tehdy, pokud je tvrzen právní důvod jeho vzniku a doba jeho trvání. Naopak určitým by nebyl požadavek na určení existence pracovního poměru žalobce u žalované, pokud by nebyl právním důvodem jeho vzniku, dobou jeho trvání a případně právním důvodem jeho ukončení vymezen. Jinak řečeno není možné, aby se žalobce domáhal určení existence jeho pracovního poměru u žalované bez toho, že by byl takový požadavek časově a věcně ukotven. Nelze tudíž považovat za přípustné, aby žalobce vzal žalobu zčásti zpět právě ve vztahu k takovému časovému ukotvení jeho požadavku na určení existence pracovního poměru, neboť nepřipadá do úvahy, aby jen „obecně“ o existenci pracovního poměru žalobce u žalované bez věcného a také časového ukotvení bylo rozhodnuto.

13. Vedle toho je třeba zohlednit to, že tento krok žalobce je evidentně znovu veden snahou obejít předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby v rozsahu nových tvrzení žalobce ohledně jiného důvodu existence pracovního poměru u žalované (přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu u předchozího zaměstnavatele) a ohledně dřívější doby počátku jeho existence. Takový postup žalobce je ale ve své podstatě zneužitím procesního institutu částečného zpětvzetí žaloby, kterému nelze poskytovat ochranu (viz § 2, § 3 a § 6 o. s. ř.), jelikož žalobce prostřednictvím částečného zpětvzetí žaloby nehodlal ve skutečnosti svůj požadavek jakkoli omezit, ale hodlal dosáhnout toho, aby se soud zabýval jeho žalobou v rozsahu jím dříve učiněné změny žaloby, která soudem prvního stupně připuštěna nebyla.

14. Představa žalobce, že by toho mohl prostřednictvím jím učiněného částečného zpětvzetí žaloby dosáhnout, je ovšem stejně mylná, neboť by se jeho požadavek na určení existence pracovního poměru buď stal neurčitým anebo by musel soud stále při rozhodování o jeho žalobě vycházet z těch jeho tvrzení, která jím byla včas v tomto řízení uplatněna ohledně důvodu vzniku, doby trvání a případně ukončení jeho pracovního poměru u žalované, tedy by ve skutečnosti (ani v jednom případě) k žádnému omezení požadavku žalobce nedošlo. To opět podporuje závěr odvolacího soudu, že částečné zpětvzetí žaloby v tom smyslu, jak bylo žalobcem zamýšleno, přípustným není.

15. K procesnímu úkonu žalobce v podobě částečného zpětvzetí žaloby tak ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř. není možné přihlédnout, a tudíž, byť se formálně předpoklady pro částečné zastavení řízení dle § 96 o. s. ř. mohly zdát splněné, nebylo možné na podkladě tohoto procesního úkonu žalobce k částečnému zastavení řízení přistoupit. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 o. s. ř. ve výroku I napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (bez dalšího), a tím toto nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně odklidil.

16. Pro úplnost odvolací soud dodává, že zvažoval rovněž možnost změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně tím způsobem, že částečné zpětvzetí žaloby provedené žalobcem není účinné, ovšem nakonec dospěl k závěru, že dané situaci lépe odpovídá výrok I napadeného rozsudku soudu prvního stupně zrušit, jelikož k procesnímu úkonu žalobce v podobě (zdánlivého) částečného zpětvzetí žaloby nemělo být vůbec přihlíženo.

17. Dále odvolací soud poznamenává, že pro případ, pokud by jeho názor správným nebyl, a řízení by bylo možné v tom rozsahu, jak to soud prvního stupně učinil, zastavit, a předmětem řízení by zůstal časově neukotvený požadavek žalobce na určení existence jeho pracovního poměru u žalované, nemohl by mít žalobce na takovém určení naléhavý právní zájem, jelikož taková žaloba by nesloužila potřebám praktického života, neboť by jejím prostřednictvím nemohl být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a to ani ve vztahu k řízení vedenému před správním orgánem ohledně pojistného vztahu žalobce v rámci jeho důchodového pojištění.

18. Odvolací soud tedy, ostatně stejně jako soud prvního stupně, jak to z odůvodnění jeho rozsudku nepochybně vyplývá, nadále posuzoval požadavek žalobce na určení existence (pracovně)právního vztahu, a to pracovního poměru, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná zaměstnavatelkou žalobce, který měl být navázán pracovní smlouvou uzavřenou dne 1. 5. 2005 a trval do dne 28. 2. 2014, neboť právě takto byl předmět řízení žalobcem vymezen v jeho žalobě a jejích změnách, které byly soudem prvního stupně připuštěny. Přihlížet přitom bylo možné pouze k těm tvrzením žalobce (a také jím označeným důkazům), která byla uvedena včas, tedy do zákonné koncentrace tohoto řízení.

19. Za okamžik zákonné koncentrace tohoto řízení je přitom třeba dle názoru odvolacího soudu (na rozdíl od názoru soudu prvního stupně) považovat okamžik skončení prvního jednání ve věci dne 8. 10. 2020, neboť zde byly splněny veškeré zákonné předpoklady § 118b o. s. ř. pro to, aby koncentrace řízení tímto prvním jednáním nastoupila. Účastníci byli k tomuto jednání podle obsahu spisu předvoláni s poučením ohledně koncentrace řízení prvním jednáním ve věci dle § 118b o. s. ř. a byli ohledně koncentrace řízení prvním jednáním poučeni znovu výslovně i při tomto jednání. Do skončení tohoto prvního jednání žalobce jiné skutečnosti než, že k navázání pracovního poměru mezi ním a žalovanou došlo pracovní smlouvou ze dne 1. 5. 2005 a že pracovní poměr u žalované trval po dobu let 2005–2014, neuvedl. Právě těmito tvrzeními žalobce předmět řízení vymezil, a tudíž v jejich rámci se muselo rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího pohybovat, neboť do skončení prvního jednání ve věci jiné skutečnosti (ohledně vzniku a doby trvání pracovního poměru žalobce) ani nevyšly najevo a nevyplývaly ani z tvrzení žalované.

20. Z tohoto pohledu také soud prvního stupně nepochybil, pokud připustil změny žaloby, kterými žalobce oproti původnímu požadavku na určení platného uzavření pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2005 požadoval nadále určit existenci pracovního poměru mezi ním a žalovanou v době od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2004, a naopak správně nepřipustil změny žaloby, kterými žalobce měnil svá tvrzení ohledně důvodu existence pracovního poměru mezi ním a žalovanou tak, že se tak stalo na základě přechodu práv a povinností na žalovanou z jeho pracovního poměru navázaného se společností [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]o., z důvodu převodu činnosti této společnosti na žalovanou, v důsledku čehož měl jeho pracovní poměr u žalované trvat již od 1. 11. 2004. Možnosti připuštění takové změny žaloby totiž skutečně bránila koncentrace daného řízení, byť nikoli ta uvažovaná soudem prvního stupně, nýbrž daná § 118b o. s. ř., která v dané věci nastoupila již dne 8. 10. 2020 (výsledky dosavadního řízení tak nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu).

21. Sluší se k této otázce na závěr dodat, že tvrzení žalované, na která žalobce ve svém odvolání poukazuje a ze kterých činí závěr, že soud měl vyjít ze shodných tvrzení účastníků ohledně důvodu existence pracovního poměru mezi účastníky, byla žalovanou uvedena až po zákonné koncentraci řízení prvním jednáním ve věci (v jejím podání ze dne 3. 1. 2024). Nadto se žalobce mýlí i v tom směru, že by bylo možné považovat skutečnosti uvedené v tomto vyjádření žalované za dostatečné pro závěr ohledně údajného přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobce na žalovanou ze společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., k datu 1. 11. 2004, respektive vůbec, jelikož zde v každém případě schází tvrzení žalované o tom, od jaké doby mělo být pokračováno na její živnostenské oprávnění v předmětu podnikání dříve provozovaném společností [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na základě jaké právní skutečnosti se tak stalo (zda tedy k převodu činnosti vůbec došlo) a zda v té době byl žalobce vůbec ještě zaměstnancem společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. Ačkoliv to pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo s ohledem na výše uvedené významné, je možné k tomu ještě poznamenat, že z obsahu spisu se podává, a bylo to ostatně žalobcem i tvrzeno, že jeho pracovní poměr u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., trval až do dne 30. 4. 2005, kdy byl podle jeho vlastních tvrzení ukončen dohodou mezi ním a společností [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., což neodpovídá jeho nynějšímu tvrzení ohledně přechodu práv a povinností z tohoto pracovního poměru na žalovanou ke dni 1. 11. 2004. Nadto z obsahu spisu (ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalovanou a společností PM outdoor, s.r.o., dne 17. 6. 2013, která byla včas předložena žalobcem) vyplývá i to, že k uzavření postupních smluv mezi žalovanou a společností [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., došlo až v červenci roku 2005 a k uzavření první komisionářské smlouvy žalovanou až v červnu roku 2005, tedy až poté, co již byl pracovní poměr žalobce u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., podle jeho vlastních tvrzení ukončen. I pokud by tedy došlo k převodu činnosti společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., na žalovanou v červnu či červenci roku 2005 (aniž by tak ale odvolací soud uzavíral), k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]o., na žalovanou podle § 249 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, by stejně nedošlo, neboť v té době již pracovní poměr mezi žalobcem a společností [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., netrval (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1840/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 21 Cdo 1367/2015).

22. Soud prvního stupně v rámci svého rozhodování o věci samé dále správně nejprve posuzoval, zda má žalobce na požadovaném určení existence pracovněprávního vztahu naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. či nikoli. Soud prvního stupně přitom postupoval v souladu s pokyny, které byly dány Nejvyšším soudem v jeho zrušovacím rozhodnutí, a dle názoru odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem má a že tento naléhavý právní zájem je zde přítomen i v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž je zde přítomen i v době rozhodování soudu odvolacího. Je totiž třeba uzavřít, že bez požadovaného určení by se postavení žalobce stalo nejistým a byla by ohrožena jeho práva z důchodového pojištění závislá na existenci pojistného vztahu a potažmo pracovního poměru žalobce u žalované. S ohledem na probíhající řízení týkající se existence pojistného vztahu důchodového pojištění, v rámci kterého byl žalobce k podání žaloby na určení existence pracovněprávního vztahu u žalované vyzván, nelze podanou žalobu, byť byla podána řadu let poté, co k navázání pracovněprávního vztahu mělo dle žalobce dojít, a také řadu let poté, co žalobce podle vlastních tvrzení přestal činnost pro žalovanou vykonávat, považovat za žalobu, která by nesloužila potřebám praktického života, neboť pro žalobce má stále význam v otázce přiznání starobního důchodu a jeho výše.

23. Odvolací soud si je přitom vědom toho, že řízení vedené před správním orgánem, tedy příslušnou správou sociálního zabezpečení ve věci sp. zn. NP/PP/1/2018, bylo přerušeno usnesením správního orgánu ze dne 2. 8. 2018 s ohledem na podání žaloby žalobcem u soudu prvního stupně dne 31. 7. 2018, kdy tato věc byla vedena u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 131/2018, a že řízení v této věci bylo pravomocně ukončeno zastavením řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobcem (zjištěno ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 5 C 131/2018, a to ze žaloby ze dne 31. 7. 2018, usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 2. 2019, č. j. 5 C 131/2018–43, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2019, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2019, č. j. 61 Co 101/2019–49). Odvolací soud však ze spisu správního orgánu zjistil, že je tímto správním orgánem i nadále vyčkáváno na výsledek řízení vedeného v nyní posuzované věci odvolacím soudem, tudíž příslušný správní orgán si otázku existence pracovního poměru mezi účastníky sám předběžně neposoudil a v řízení nepokračoval. Z tohoto pohledu je zde tedy stále dán zájem žalobce na tom, aby o určení existence jeho pracovního poměru u žalované bylo rozhodnuto soudem, neboť v takovém případě bude dán pevný základ pro rozhodování správního orgánu ve věci pojistného vztahu žalobce a potažmo jeho nároků plynoucích z důchodového pojištění, které v každém případě budou ovlivněny tím, zda pracovní poměr žalobce u žalované po určitou dobu trval či nikoliv.

24. Po kladném zodpovězení existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení se soud prvního stupně dále správně zabýval tím, zda žalobce prokázal svá tvrzení ohledně existence pracovněprávního vztahu, a to pracovního poměru, navázaného mezi ním a žalovanou pracovní smlouvou ze dne 1. 5. 2005, který měl trvat do 28. 2. 2014.

25. V té souvislosti dospěl dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalobce svá tvrzení o tom, že by mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 5. 2005 písemná pracovní smlouva, kterou by byl pracovní poměr mezi ním a žalovanou založen, neprokázal, a to přes poučení, kterého se mu ze strany soudu prvního stupně dle § 118a o. s. ř. dostalo (usnesením ze dne 5. 2. 2024, č. j. 6 C 102/2019-277). Žalobce sice soudu předložil písemnou pracovní smlouvu ze dne 1. 5. 2005, která mezi ním a žalovanou měla být uzavřena, ovšem pouze v prosté kopii. Žalovaná pak uzavření takové smlouvy popřela a vznesla námitky k pravosti předložené listiny. Žalobce přes výzvu soudu prvního stupně originál pracovní smlouvy nepředložil, neboť jím podle svého tvrzení ani nedisponuje, jelikož údajně originál písemného vyhotovení této smlouvy má k dispozici pouze žalovaná, která to ale popřela (popřela vůbec vyhotovení takové listiny a její podepsání). To, že žalobce nedisponoval originálem této pracovní smlouvy, neodpovídalo ani obsahu předložené listiny, podle které jedno vyhotovení mělo náležet právě žalobci jako pracovníkovi. Zpochybnila-li žalovaná pravost žalobcem předložené listiny, pak pouze z prosté kopie pracovní smlouvy nebylo možné, jak správně žalovaná namítala, a jak uzavřel i soud prvního stupně, dospět k závěru o pravosti předložené listiny, neboť současné technické prostředky umožňují na listinu podpis jednající osoby okopírovat i z jiné listiny, a tudíž předloženou listinou nebylo tvrzení žalobce stran uzavření této pracovní smlouvy prokázáno (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Vedle toho bylo třeba přihlédnout i k tomu, že v předložené listině se nacházely chybné údaje již v označení žalované, kde nebylo uvedeno správné identifikační číslo její osoby, dále je v ní odkazováno na vnitřní mzdový předpis zaměstnavatele, tedy žalované, který podle tvrzení žalované neexistoval a ani žalobcem předložen nebyl, což opět věrohodnost tohoto důkazního prostředku zpochybňuje.

26. Je ovšem třeba na druhou stranu připustit, že uzavření písemné pracovní smlouvy mezi účastníky bylo možné prokázat i jinak než jen předložením takové pracovní smlouvy, respektive jejího originálu, a dále i to, že i v případě, nebylo-li by prokázáno uzavření písemné pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, ještě by to neznamenalo, že nemohla být pracovní smlouva uzavřena v jiné formě, ať už ve formě ústní či pouze konkludentní (pro úplnost na tomto místě odvolací soud uvádí, že z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 4. 2004, č. j. 8 C 226/2003–18, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2004, zjistil, že účastníci byli manželi od 1. 11. 1997 do 5. 6. 2004, a tedy v době, kdy mělo k navázání pracovněprávního vztahu mezi nimi dojít, již jejich manželství netrvalo, a tudíž ani možnosti navázání pracovněprávního vztahu nebránilo).

27. Podle ustálené judikatury vzniká pracovní smlouva na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly právě ke sjednání pracovní smlouvy. Nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky přesto nebyl navázán pracovní poměr, kdy za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou ale rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo (výslovně nebo konkludentně) projeveno (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2455/2002, , ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 811/2005, ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2444/2013).

28. Z výše uvedeného je tak patrné, že pracovní poměr mohl být mezi účastníky navázán nejen písemně uzavřenou pracovní smlouvou, nýbrž i pracovní smlouvou uzavřenou ústně či konkludentně. Případný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy tedy sám o sobě k závěru ohledně její neplatnosti a nenavázání pracovního poměru nevede (k tomu srovnej také § 240 zákona č. 65/1965 Sb., tedy zákoníku práce účinného v době, kdy k uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou mělo dle tvrzení žalobce dojít, a dále § 242 odst. 2 zákoníku práce a § 27, § 29 a § 32 zákoníku práce). Samo o sobě zjištění, že písemná pracovní smlouva ze dne 1. 5. 2005, jak byla žalobcem v prosté kopii soudu prvního stupně předložena, uzavřena nebyla, respektive její uzavření žalobcem prokázáno nebylo, tak ještě k přijetí závěru o tom, že mezi účastníky nebyl pracovní poměr pracovní smlouvou navázán, nepostačuje. Bylo tudíž třeba posoudit i to, zda lze z objektivně zjištěných skutečností, nikoliv pouze ze subjektivního hodnocení obou účastníků, dospět k závěru o tom, že účastníky došlo k takovým projevům vůle, které nevzbuzují pochybnost o tom, co chtěli účastníci (jako zaměstnanec a zaměstnavatel) projevit, a to za takových okolností, které nevyvolají pochybnost o tom, že jejich projevy vůle směřovaly právě ke sjednání pracovní smlouvy.

29. Tvrzení obou účastníků v tomto směru byla odlišná, zatímco žalobce tvrdil, že k takovému projevu vůle ze strany účastníků došlo a že tomu nasvědčují i další skutečnosti, které se týkaly výkonu jeho práce pro žalovanou, žalovaná takový svůj projev vůle směřující k uzavření pracovní smlouvy a navázání pracovního poměru s žalobcem popírala a namítala, že pokud žalobce následně určitou činnost v rámci jejího podnikání vykonával, nešlo o pracovněprávní vztah mezi nimi. Subjektivní představy obou účastníků o tom, z jakého důvodu činnost v rámci podnikání žalované žalobce vykonával, jsou tak diametrálně odlišné, a tudíž bylo na žalobci, který žalobu podal, aby prokázal své tvrzení o tom, že ve skutečnosti došlo k navázání pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovanou, tedy prokázal objektivní skutečnosti, které by přijetí takového závěru odůvodňovaly. Takové důkazy, které by uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou prokazovaly, však provedeny nebyly.

30. V žalobě žalobce k prokázání svých tvrzení označil také výslech svůj a výslech žalované. Výslech obou účastníků přitom označil jako důkaz k řadě svých tvrzení, která byla uvedena v článku II žaloby bez toho, že by konkrétně uvedl, jaká (z řady) tvrzení mají být právě takovou výpovědí prokázána, ovšem lze připustit, že jimi měla být prokazována za takové situace všechna jeho tvrzení zde uvedená, tedy i jeho tvrzení ohledně navázání pracovního poměru u žalované pracovní smlouvu ze dne 1. 5. 2005. Pokud jde o navržený výslech žalované, ta uzavření pracovní smlouvy s žalobcem a existenci pracovního poměru žalobce u ní vůbec popřela, tudíž její výpověď k prokázání tvrzení žalobce o uzavření pracovní smlouvy a existenci pracovního poměru žalobce sloužit nemohla, a tedy ji nebylo možné ani k prokázání tvrzení žalobce provést. Jde-li o výpověď žalobce, pak s ohledem na subsidiární povahu takového důkazu (viz § 131 o. s. ř.) a její nízkou důkazní hodnotu v dané věci, a to i s přihlédnutím k průběžně měněným tvrzením žalobce nejen v této věci, ale i ve věcech dalších, jak bude dále ještě podrobněji popsáno, nemohla být dle názoru odvolacího soudu ani výpověď žalobce takovým důkazním prostředkem, který by byl způsobilý jeho tvrzení prokázat, neboť by vypovídala jen o aktuálních subjektivních představách žalobce (uzpůsobených aktuální situaci) a nikoli o objektivních skutečnostech, které mohly a měly být žalobcem prokazovány jinak. Ostatně to byl žalobce, který opustil jednání odvolacího soudu před tím, než mu mohlo mu být i ze strany odvolacího soudu poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a mohl být vyzván k upřesnění a případně doplnění svých důkazních návrhů k prokázání svých tvrzení, čímž se možnosti poskytnutí takového poučení sám zbavil.

31. Žalobce dále k prokázání svých tvrzení ohledně existence pracovního poměru u žalované označil a také předložil listinné důkazy, které soud prvního stupně k důkazu provedl. Odvolací soud přitom při svém rozhodování vychází i z takto řádně provedených listinných důkazů soudem prvního stupně, což při jednání odvolacího soudu v době, kdy se jednání účastnila po odchodu žalobce jen žalovaná se svým zástupcem, účastníkům sdělil s tím, že nahlédnutí do těchto listin žalovanou žádáno nebylo. Dále k prokázání skutečnosti, že jej třetí osoby vnímaly jako pracovníka žalované, žalobce včas označil ještě výpověď celkem 15 svědků, z nichž v případě pěti z nich předložil čestná prohlášení a potvrzení, která měla tuto skutečnost také prokazovat. Soud prvního stupně výslechy těchto svědků neprovedl, a proto se odvolací soud zabýval tím, zda je na místě tomuto důkaznímu návrhu žalobce vyhovět či nikoli, neboť žalobcem včas označenými a soudem prvního stupně provedenými listinnými důkazy jeho tvrzení také prokázána nebyla, jak bude dále opět ještě podrobněji rozebráno. V té souvislosti hodlal odvolací soud žalobci poskytnout poučení k tomu, aby tento svůj důkazní návrh upřesnil a uvedl, jaké konkrétní skutečnosti týkající se postavení žalobce při jednání s těmito svědky mohli dle jeho tvrzení tito svědci prokázat (dosvědčit). Žalobce se totiž při tomto svém důkazním návrhu omezil pouze na konstatování, že tito svědci jsou schopni prokázat, že jej vnímali jako pracovníka žalované, aniž by ovšem uvedl, na základě jakých skutečností jej tito svědci jako pracovníka žalované měli vnímat. Neuvedl tedy, zda tito svědci byli seznámeni s existencí pracovní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou či jak jinak byli ohledně existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky informováni. Skutečnost, že žalobce za žalovanou s těmito osobami jednal v rámci jejího podnikání, je přitom možné považovat za nespornou, sama o sobě ovšem ještě nepostačuje k přijetí závěru, že se tak dělo z důvodu existence pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Tím, že žalobce opustil jednání odvolacího soudu před tím, než mu mohlo být odvolacím soudem takové poučení poskytnuto, zbavil se možnosti svůj důkazní návrh upřesnit, a tedy odvolací soud s přihlédnutím k tomu, co zjistil z dalších provedených důkazů a zejména z čestných prohlášení a potvrzení o spolupráci pěti z navržených svědků, dospěl k závěru, že bez doplnění tvrzení žalobce o tom, jaké skutečnosti měli by tito svědci ohledně postavení žalobce při jednání s nimi prokazovat, které by k závěru ohledně existence pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovanou mohly vést, není třeba výslechy těchto osob provádět.

32. K čestným prohlášením [jméno FO], [jméno FO] a potvrzením o spolupráci [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] [Anonymizováno], které provedl k důkazu jak odvolací soud, tak soud prvního stupně, je třeba uvést, že tyto osoby sice uvedly, že v letech 2005–2013, případně v letech 2005–2014 byla jejich dodavatelkou či obchodní dodavatelkou žalovaná, tehdy s příjmením [jméno FO], že za ni jednal žalobce, ovšem ani jedna z těchto osob nepotvrdila, že by žalobce za žalovanou jednal z pozice jejího zaměstnance. Tato skutečnost pak nevyplývá ani ze žalobcem namítané e-mailové komunikace mezi žalovanou a [jméno FO] ze září a října roku 2013, neboť v ní sice skutečně žalovaná hovoří o tom, že za ni bude jednat žalobce, ovšem s dodatkem, že má od ní plnou moc. Ani v této e-mailové komunikaci se nehovoří o tom, že by žalobce byl zaměstnancem žalované. Žádný z těchto důkazů tedy postavení žalobce jako zaměstnance žalované při jednání s jejími obchodními partnery neprokazoval.

33. Pokud se jedná o ostatní žalobcem předložené listinné důkazy, ty skutečně svědčí o tom, že žalobce v rámci podnikání žalované vykonával činnost, kterou dříve vykonával i ve společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., u které ovšem nebyl pouze v zaměstnaneckém poměru, ale byl rovněž jejím jednatelem, nevyplývá z nich však, že by tuto činnost vykonával na základě pracovněprávního vztahu (pracovního poměru) se žalovanou a že by k navázání pracovněprávního vztahu v podobě pracovního poměru projevy vůle obou účastníků skutečně směřovaly, a to za okolností, které by pochybnost o tom, že účastníci skutečně chtěli uzavřít pracovní smlouvu, nevyvolávaly.

34. V té souvislosti správně již soud prvního stupně přihlédl a přihlíží k tomu rovněž odvolací soud, že žalovaná tvrzení žalobce ohledně navázání pracovněprávního vztahu popřela, a současně k prokázání svých popěrných tvrzení označila řadu důkazů, která tvrzení žalobce ohledně navázání pracovněprávního vztahu závažným způsobem zpochybnila, a naopak podpořila tvrzení žalované ohledně motivace žalobce žalovanou (všemožně) poškodit. Odvolací soud přitom dokazování provedené před soudem prvního stupně ještě doplnil, a to na podkladě důkazních návrhů žalované označených včas ještě před koncentrací řízení prvním jednáním okresního soudu odkazem na soudní řízení, která byla mezi účastníky vedena, kdy žalovaná v rámci svých včasných tvrzení poukázala i na některé konkrétní skutečnosti z daných řízení, které se věci týkaly. Odvolací soud provedl z takto včas označených důkazů (příslušných spisů) ještě některé další listiny než žalovanou konkrétně označené, které ohledně stanovisek obou účastníků v průběhu doby vypovídaly (pokud by v tomto směru nebyl považován důkazní návrh žalované za dostatečný, mohl tak odvolací soud učinit i ve smyslu § 213a odst. 1 za použití § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba provedení obsahu těchto důkazů vyplynula z obsahu tohoto spisu ještě před zákonnou koncentrací řízení).

35. Z takto soudem prvního stupně řádně provedených důkazů a důkazů doplněných odvolacím soudem (jak jsou dále popsány) přitom jednoznačně vyplývá, že žalobce svá tvrzení týkající se existence pracovněprávního vztahu (pracovního poměru) mezi ním a žalovanou v průběhu doby zásadním způsobem měnil, čímž je věrohodnost jeho tvrzení významně zpochybněna. Naproti tomu tvrzení žalované ve všech dotčených řízeních byla konstantní, kdy žalovaná setrvale uváděla, že pracovněprávní vztah mezi účastníky navázán nebyl, že zaměstnavatelkou žalobce nebyla (pokud žalobce z některých vyjádření žalované dovozuje něco jiného, jde skutečně o dezinterpretaci jejích vyjádření, vytržení jednotlivých sdělení žalované z celkového kontextu jejích vyjádření, ve kterých jednoznačně existenci pracovněprávního vztahu popírá).

36. Žalobce tak při jednání Okresního soudu Plzeň-město dne 6. 1. 2015 ve věci tehdy vedené pod sp. zn. 99 P 586/2004 (věc péče o tehdy nezletilou dceru účastníků [jméno FO]) mimo jiné uvedl, že je osobou bez zdanitelných příjmů, že od roku 2002 už nikdy nepodnikal, ani nepracoval jako zaměstnanec, od roku 2002 do roku 2011 jej živila žalovaná, a od roku 2011 využívá výpomoci svých příbuzných s tím, že zaměstnán není ani nadále, neboť mu v nástupu do zaměstnání brání nevyřešené problémy z minulosti, konkrétně dluhy. V této své výpovědi jako účastník řízení po poučení dle § 131 o. s. ř. o tom, že by měl vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, tedy žalobce uvedl právě tyto skutečnosti, které jeho současné tvrzení ohledně existence pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovanou vyvracejí, a naopak potvrzují popěrné tvrzení žalované o tom, že žalobce jejím zaměstnancem nebyl. Tuto výpověď přitom podal žalobce v řízení ve věci péče o nezletilou dceru účastníků, ve kterém primárně otázka existence pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovanou řešena nebyla, a tedy dle názoru odvolacího soudu neměl by mít žalobce ani důvod vypovídat o této otázce nepravdivě. Žalobce sice namítal, že tuto výpověď podal pod nátlakem, ovšem odvolací soud nevidí žádný rozumný důvod pro to, aby žalovaná v roce 2015, kdy otázka existence pracovního poměru žalobce u ní nebyla ještě řešena, podmiňovala střídavou péči o společnou dceru tím, že žalobce bude vypovídat tím způsobem, jak před soudem vypovídal. Z obsahu tohoto spisu se nic takového (objektivně) nepodává, přičemž ani sám o sobě faktický stav, který následně vedl k tomu, že se žalobce s dcerou přestal stýkat, k takovému závěru nevede, neboť důvodem toho mohla být a podle obsahu také byla řada jiných skutečností spočívajících zejména v jednání samotného žalobce. Jde také o výpověď podanou žalobcem ještě před tím, než jím začala být řešena otázka důchodového pojištění a starobního důchodu jako takového, tedy ještě před tím, než mohl mít motivaci k tomu, aby svou výpověď ku svému prospěchu upravoval. Žalovaná i v tomto řízení uzavření pracovní smlouvy s žalobcem a navázání pracovního poměru popírala, potvrzovala jen to, že jí žalobce s jejím podnikáním pomáhal, šlo ale o rodinnou výpomoc (např. vyjádření žalované ze dne 18. 3. 2019).

37. Obsahem tohoto spisu byly také informace o žalobci jako pojištěnci Všeobecné zdravotní pojišťovny za období od 1. 1. 1992 do 5. 1. 2015, podle kterých byl žalobce zaměstnán u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] r[Anonymizováno][Anonymizováno]., v době od 1. 10. 1995 do 1. 11. 2004 a v době od 1. 12. 2004 až do dne podání této zprávy, tedy dne 5. 1. 2015, byl osobou bez zdanitelných příjmů, pojistné však bylo jím v té době hrazeno. Tyto skutečnosti tak zhruba odpovídají tomu, co žalobce před soudem dne 6. 1. 2015 vypověděl. Ve věci péče o nezletilou [jméno FO] byl vypracován dne 9. 11. 2016 také znalecký posudek znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], mimo jiné ohledně osobnostních charakteristik obou rodičů. Osobnost žalobce byla tehdy shledána jako průměrně dobře komponovaná, bez známek psychopatologie, s nadprůměrnými intelektovými schopnostmi s tím však, že žalobce svoje jednání směřuje k řešení a posuzování problémů a záměrů, o kterých je přesvědčen, že jsou správné, bez ohledu na okolí, že jsou u něj akcentovány osobnostní rysy jako egocentričnost, snížená sebekritičnost a nekritické sebeprosazování, přičemž jeho jednání je značně ovlivněno aktuálními záměry a cíli, které důsledně prosazuje bez ohledu na postoje druhých. U žalované byla zjištěna mimo jiné lehce snížená odolnost vůči psychické zátěži, její charakterové vlastnosti byly zjištěny jako poměrně dobře stabilizované, kdy se emočně i sociálně jevila jako zralá s tím, že je spíše introvertem, zvýšeně kritická k sociálnímu okolí a obtížně navazuje kontakt. Podle tohoto znaleckého posudku je tedy žalobce schopen důrazně prosazovat své záměry a cíle bez ohledu na postoje druhých, což rozhodně nesvědčí o tom, že by vypovídal o skutečnostech, které pro něj nejsou příznivé, pod nátlakem žalované, respektive že by se nechal nátlakem žalované ve své výpovědi ovlivnit.

38. Naproti tomu ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 2016 ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 482/2015, které se týkalo určení vlastnického práva žalované k nemovitým věcem v katastrálním území Valcha (neboť žalobce na sebe nechal v katastru nemovitostí neoprávněně zapsat vlastnické právo k podílu o velikosti na těchto nemovitých věcech), žalobce již uvedl něco jiného, tedy že mu žalovaná v roce 2005 navrhla, aby své obchodní kontakty ze společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]o., přenesl na ni jako na podnikatelku – fyzickou osobu s tím, že se se svými obchodními partnery dohodl, že služby společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., jim bude poskytovat jako pracovník žalované, kdy ale následně zjistil, že na jeho sociální pojištění žalovaná neplatila nic a na zdravotní pojištění platila jen nezbytné minimum, a to často se značným zpožděním. Dále zde uvedl, že vykonával tuto obchodní činnost na účet žalované a pokračoval v ní do poloviny roku 2013 na základě smlouvy o tichém společenství ze dne 2. 6. 2011 s tím, že měl i nadále za to, že je zaměstnancem žalované. Žalovaná ani v rámci tohoto řízení skutečnost, že by byl žalobce jejím zaměstnancem nepotvrdila, potvrdila spolupráci mezi nimi v případě žalobce jako spolupracující osoby a na základě smlouvy o tichém společenství až do počátku roku 2013 (vyjádření žalované ze dne 9. 2. 2016). Je tak evidentní, že žalobce svá tvrzení ohledně svého zaměstnání v tomto řízení oproti tomu, co uvedl v opatrovnickém řízení dne 6. 1. 2015, změnil, ovšem k prokázání existence pracovního poměru u žalované žádné jiné důkazy než předložené v tomto řízení nepředkládal. Žalovaná přitom v tomto řízení uspěla a její výlučné vlastnické právo k nemovitým věcem v katastrálním území Valcha bylo určeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 8. 2016, č. j. 28 C 482/2015–227.

39. Při podání vysvětlení dne 9. 11. 2015 ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 58/2016, které se týkalo trestního stíhání žalobce pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, žalobce uvedl, že s žalovanou společně hospodařili i po rozvodu, jeho příjmy z podnikání fakturovala žalovaná a vedla i účetnictví jak v podnikání, tak v domácnosti, hradila veškeré náklady na chod domácnosti ze společných příjmů a na osobní spotřebu mu dávala částku 5 000–6 000 Kč, kdy takto žili až do začátku roku 2011, od února 2011 již společně nehospodařili a hospodařili každý zvlášť, přičemž i zde žalobce namítal, že k podpisu řady listin byl žalovanou donucen tím, že se jinak nebude vídat s dcerou. Rovněž při svém výslechu dne 4. 2. 2016 žalobce uvedl, že v roce 2011 smlouvu o tichém společenství na podnikání žalované uzavřeli, že mu byla vyplácena pouze částka na osobní spotřebu 6 000 až 8 000 Kč měsíčně, a ze zbytku měli být vypláceni jeho věřitelé. Ve svém vyjádření ze dne 15. 8. 2016 žalobce sice výslovně uvedl, že byl zaměstnancem žalované, ovšem jen do uzavření smlouvy o tichém společenství dne 2. 6. 2011, neboť právě touto smlouvou upravili jejich dosavadní poměry pro dobu po skončení společného soužití tak, že již nebude zaměstnancem žalované, ale bude podnikat na její živnostenský list jako její tichý společník s tím, že dohodnuti byli na tom, že žalovaná bude z jeho obchodů nadále vyplácet jeho nesplacené závazky a že si ze zůstatku ponechá podíl na doplatku kupní ceny předmětných nemovitých věcí. V tomto svém vyjádření žalobce dále uvedl, že pracoval v roce 2006 a v letech 2008–2011 v realitních kancelářích Apairon, s.r.o., a HIT reality, s.r.o., jako převodce. Ve své výpovědi v hlavním líčení dne 17. 8. 2016 žalobce uvedl, že byl zaměstnancem žalované, o svůj příjem se nezajímal a vše ponechal na žalované jako své životní partnerce a profesionální účetní a zaměstnavatelce. Uvedl zde dále, že byl jejím zaměstnancem od poloviny roku 2005 do června roku 2011, kdy upravili jeho pracovní aktivitu na smlouvu o tichém společenství na jejím podnikání jako živnostnice, ohledně výše svého platu uvedl, že by to měla vědět žalovaná, a pokud si pamatuje, byla jen základní pracovní smlouva, platový výměr snad existoval, a dostával jen zálohu mzdy ve výši 6 000 Kč měsíčně. Na žalovanou se podle tohoto svého prohlášení plně spoléhal. V hlavním líčení dne 21. 9. 2016 žalobce uvedl, že pro žalovanou pracoval jako její zaměstnanec nebo se domníval v té době, že byl její zaměstnanec, a sjednával obchody, ze kterých měla tržby s tím, že způsob spolupráce byl přesně vyjádřen v dohodě o tichém společenství. Pokud v občanskoprávním řízení uvedl, že v těchto letech nepracoval a od roku 2011 se nechává živit od příbuzných, uvedl, že této otázce porozuměl tak, že nebyl nikde zaměstnán. Naopak žalovaná výhrůžky vůči žalobci při podání vysvětlení dne 22. 2. 2016 popřela a ke společnému podnikání uvedla, že společně podnikali, jednalo se o podnikání v oboru výstavby velkoplošné venkovní reklamy, podnikali na její živnostenské oprávnění, a ona také podávala daňová přiznání a byla plátcem DPH, žalobce jí s touto činností účinně pomáhal a na základě smlouvy o tichém společenství mu byly vypláceny veškeré podíly z této činnosti, kdy na splácení jeho dluhů dohodnuti nebyli. Současně uvedla, že žalobce věděl, že není jejím zaměstnancem, což také vypověděl u opatrovnického soudu, a nemohl tedy očekávat, že ze společného podnikání bude hrazeno jeho zdravotní a sociální pojištění. Dále žalovaná ve své výpovědi v hlavním líčení dne 17. 8. 2016 uvedla, že žalobce od roku 2004 do roku 2011 nebyl podle ní nikde zaměstnán, nejprve žili z jejích příjmů, později jí pomáhal s podnikatelskou činností, pomáhal jí s tím nějak i po jejich rozchodu, nebyl jejím zaměstnancem, měli uzavřenu smlouvu o tichém společenství od roku 2011, do té doby k ní smluvně zavázán nebyl. Pomáhal jí později než v roce 2007, pracoval ještě pro nějakou realitní kancelář, měl nějaké vedlejší příjmy. Pro ni zajišťoval stavební povolení a pronájmy na billboardy, pomáhal jí tyto věci vyřizovat, bylo to v roce 2009, v roce 2011 se dohodli na smlouvě o tichém společenství. Dále k dotazům připustila, že v podnikání jí pomáhal v letech 2007–2011, a v roce 2011 uzavřeli smlouvu o tichém společenství, protože žalobce chtěl mít vše podloženo písemně, koncem roku 2012 pro ni přestal obchodní činnost vykonávat. Do roku 2011 to brali tak, že vydělávají společně, že jí s tím žalobce pomáhá. V této trestní věci byl žalobce pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 10. 2016, č. j. 4 T 58/2016–491, pro zločin podvodu dle § 109 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil jednáním poškozujícím žalovanou v souvislosti se záměrem neoprávněně získat ideální nemovitých věcí v katastrálním území Valcha.

40. Ve věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 27/2018, ve které byl žalobce trestně stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy vůči nezletilé dceři, žalobce při podání vysvětlení dne 3. 5. 2018 uvedl, že do roku 2005 byl zaměstnán ve společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., kde byl jednatelem firmy i zaměstnancem, po roce 2005 byla firma uzavřena a na živnostenský list žalované převedl svoji činnost a začal pracovat jako její zaměstnanec, a to na její doporučení, vykonával pro ni činnost v letech 2005–2014, jeho pracovní poměr nebyl ani v roce 2011 ukončen, není ukončen dodnes, ale od roku 2014 činnost pro žalovanou nevykonával. Jinde zaměstnán být nemohl z důvodu nevystavení zápočtového listu žalovanou a neukončení předchozího pracovního poměru. Pro přečin zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 trestního zákoníku byl žalobce pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 6. 2019, č. j. 1 T 27/2018–274.

41. V rámci správního řízení vedeného příslušnou správou sociálního zabezpečení (věc vedena pod sp. zn. NP/PP/1/2018) žalobce uváděl, že u žalované zaměstnán byl na základě pracovní smlouvy uzavřené s ní dne 1. 5. 2005, přičemž žalovaná existenci pracovněprávního poměru i v tomto řízení popírala. Z informativního výpisu z konta žalobce ze dne 16. 5. 2020 bylo dále zjištěno, že v období od 1. 1. 1996 do 31. 10. 2004 je evidováno pojištění žalobce, od 1. 11. 2004 do 31. 12. 2018 doby pojištění evidovány nejsou s tím, že od 1. 10. 1995 do 8. 4. 2005 byla evidence vedena ve vztahu ke společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. Tomu odpovídají rovněž evidenční listy důchodového pojištění žalobce za roky 2004 a 2005, které byly žalobcem předloženy před soudem prvního stupně a soudem prvního stupně k důkazu provedeny nebyly. Tyto důkazy odvolací soud provedl, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že zákonná koncentrace řízení jejich provedení nebrání, neboť žalobce je k důkazu označil po poučení soudu prvního stupně dle ustanovení § 118a o. s. ř. ještě dříve, než se konalo před soudem prvního stupně další jednání po poskytnutém písemném poučení (s ohledem na to, že poučení dle § 118a o. s. ř. je třeba zásadně poskytnout při jednání, nemohla lhůta k označení dalších důkazů žalobci uplynout dříve než skončením jednání, které následovalo po písemné výzvě soudu prvního stupně, kdy k později označeným důkazům by nadto dle názoru odvolacího soudu nemohlo být přihlédnuto jen tehdy, pokud by o takovém následku byl žalobce poučen). Z těchto evidenčních listů důchodového pojištění, které jsou za společnost [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]o., podepsány žalobcem, jak potvrdila žalovaná a odpovídá to i podpisům žalobce na listinách, které sám soudu předložil, přitom vyplývá, že žalobce byl evidován u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., po celý rok 2004 a v roce 2005 do 8. 4. 2005, a to jednak v pozici jednatele (v roce 2004 i 2005), jednak v pozici zaměstnance (v roce 2005). Pokud tyto evidenční listy důchodového pojištění byly k datu jejich vystavení 20. 4. 2005 a 25. 7. 2005 podepsány za společnost [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., žalobcem jako jejím jednatelem, musel být žalobce se skutečnostmi v nich uvedenými seznámen.

42. Z výše uvedených skutečností přitom vyplývá, že žalobce již počínaje rokem 2016 začal uvádět, že byl zaměstnancem žalované, ovšem vždy uváděl, že tomu bylo od roku 2005, a tedy až v tomto řízení v roce 2024 (v reakci na vyjádření žalované), byť na základě nepřipuštěné změny žaloby, přichází s novým tvrzením, že zaměstnancem žalované byl již od roku 2004 na základě přechodu práv a povinností ze společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., ačkoliv dříve uváděl a odpovídá to i jím předkládaným listinným důkazům, že u této společnosti byl zaměstnán až do 30. 4. 2005. Opětovně je tedy zřetelné, že žalobce svá tvrzení ohledně právního důvodu pracovního poměru u žalované mění a přizpůsobuje aktuální situaci, čímž ovšem věrohodnost svých tvrzení sám podkopává. To samé platí i v otázce trvání pracovního poměru žalobce u žalované, pokud v roce 2016 ve svém vlastním vyjádření v trestním řízení žalobce uvedl, že v roce 2011 došlo k dohodě účastníků v tom směru, že nadále již nebude zaměstnancem žalované, ale bude pro ni vykonávat činnost na základě smlouvy o tichém společenství, zatímco jindy a i v tomto řízení tvrdí, že pracovněprávní vztah mezi ním a žalovanou trval i vedle vztahu vyplývajícího ze smlouvy o tichém společenství a že řádně nikdy ukončen nebyl. Stejně žalobce v průběhu doby měnil v jednotlivých řízeních i svá tvrzení ohledně důvodu, pro který nebyl ani poté, co fakticky přestal činnost pro žalovanou vykonávat, zaměstnán, neboť původně tomu mělo být pro jeho dluhy z minulosti, později ale z důvodu neukončení pracovního poměru u žalované a nevystavení zápočtového listu. V řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 58/2016 dále uváděl, že i v době, kdy měl činnost pro žalovanou vykonávat, pracoval také jinde. Tyto změny v tvrzeních žalobce tedy zpochybňují celkovou věrohodnost jeho tvrzení natolik, že z nich vycházet nelze. Naproti tomu tvrzení žalované jsou po celou dobu konzistentní v tom směru, že pracovněprávní vztah mezi ní a žalobcem navázán nebyl, že zaměstnavatelkou žalobce nebyla, byť sama pravdivě připouštěla, že žalobce určitou činnost v rámci jejího podnikání vykonával.

43. Z provedených důkazů nebyly zjištěny takové objektivní skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena pracovní smlouva, ať už v jakékoli formě, resp. že účastníky došlo k takovým projevům vůle, které nevzbuzují pochybnost o tom, co chtěli jako zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, a to za takových okolností, které nevyvolají pochybnost o tom, že jejich projevy vůle směřovaly právě ke sjednání pracovní smlouvy.

44. Nelze tak dle názoru odvolacího soudu důvodně soudu prvního stupně vytýkat, že tvrzení žalobce nepovažoval za věrohodná na rozdíl od tvrzení žalované a že s ohledem na provedené důkazy uzavřel, že pracovněprávní vztah (pracovní poměr) mezi účastníky navázán nebyl, kdy závěru o tom, že spolupráce mezi účastníky nebyla založena na pracovněprávním vztahu, nýbrž na jiné skutečnosti, odpovídá rovněž to, jakým způsobem popisovaly děti žalované ([jméno FO] a [jméno FO]) svůj náhled na spolupráci účastníků (čestná prohlášení ze dne 19. 1. 2024 a 24. 1. 2024).

45. K námitce žalobce v tom ohledu, že dle jeho přesvědčení zjištěné skutečnosti atributům závislé práce odpovídají, je třeba uvést, že vykonávat činnost pro jiného lze na základě různých právních skutečností, nikoliv pouze formou závislé práce v pracovněprávním vztahu, konkrétně pracovním poměru, lze je tedy vykonávat i na základě jiného obligačního občanskoprávního či obchodního vztahu a rovněž v rámci spolupráce na podnikání jiné osoby, např. jako tzv. spolupracující osoba, kterou může být nejen manžel, ale i osoba žijící s podnikající osobou ve společné domácnosti, jak tomu bylo až do roku 2011 v případě žalobce a žalované (k tomu srovnej § 13 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů v rozhodném znění). Ohledně různých možností spolupráce ostatně vypovídá i to, že mezi účastníky byla v roce 2011 skutečně uzavřena smlouva o tichém společenství, která byla v roce 2013 ukončena (viz smlouva o tichém společenství ze dne 2. 6. 2011 a její dodatek č. 1 ze dne 4. 6. 2012, dohoda o skončení této smlouvy ze dne 5. 4. 2013 a potvrzení o přijetí peněz ze dne 5. 4. 2013), která vzájemný vztah při podnikání žalované mezi ní a žalobcem upravovala. Pro období od jejího uzavření lze tak bez pochyb i s přihlédnutím k tomu, co sám žalobce ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 58/2016 uvedl, uzavřít, že spolupráce mezi žalobcem a žalovanou probíhala výhradně na základě právního vztahu, který jí byl založen, a nikoli (vedle něho) ještě právního vztahu jiného (tomu vedle vyjádření samotného žalobce v roce 2016 odpovídají i podmínky sjednané ve smlouvě o tichém společenství v tom směru, v jakém rozsahu bude se žalobce podílet na ziscích z jeho činnosti, kdy původně stoprocentní a následně 97% či 95% podíl žalobce neodpovídá tomu, že by vedle toho měl být zaměstnancem žalované a pobírat od ní ještě za vykonanou práci mzdu). Ovšem i v případě spolupráce účastníků při podnikání žalované v době předcházející uzavření smlouvy o tichém společenství odpovídal režim jejich spolupráce obdobnému právnímu vztahu, tedy jinému právnímu vztahu než při výkonu závislé práce žalobce pro žalovanou, neboť schází prokázání atributů (byť jen faktické) závislé práce (resp. byť jen faktického pracovního poměru), neboť zde zejména nelze shledat vztah nadřízenosti a podřízenosti ve smyslu podřízenosti žalobce žalované v tom směru, že by žalobce vykonával svoji činnost na základě jejích pokynů a pod jejím dohledem (k tomu srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3073/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016), neboť žalobce vykonával tuto činnost samostatně podle vlastního uvážení, jen navenek formálně jménem a na účet žalované, která mu to v rámci svého podnikání umožnila, jak to z opakovaných vyjádření žalované jednoznačně vyplývá. Ostatně tomu, že by mělo jít mezi účastníky o pracovněprávní vztah, v rámci kterého by byla vyplácena žalobci jen mzda, neodpovídá ani to, že podle opakovaných vyjádření žalobce měly být ze zisku z jím vykonané činnosti (po vyplacení určitých částek pro jeho osobní spotřebu) dále spláceny jeho závazky.

46. Ohledně důvodů takového postupu žalobce a žalované lze jen spekulovat, kdy nejpravděpodobnější se ale jeví snaha žalobce vyhnout se takto plnění svých závazků vůči svým věřitelům z jeho neúspěšného předchozího podnikání (vyhnout se tomu, aby měl postižitelný příjem a majetek), neboť žalobce byl jinak sám držitelem živnostenského oprávnění (jak to odvolací soud z výpisu z živnostenského rejstříku žalobce ověřil), tedy v případě zájmu jistě mohl vykonávat tuto činnost i v rámci svého vlastního podnikání jako fyzická osoba, případně mohlo být pokračováno v této činnosti i v rámci podnikání společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno].[Anonymizováno]., případně ve společnosti jiné. Nejeví se naopak odvolacímu soudu věrohodné tvrzení žalobce, že byl přesvědčen žalovanou o tom, že zaměstnání u ní jako fyzické osoby je výhodnější z daňových či jiných důvodů, neboť v této otázce není rozdíl mezi zaměstnavatelem fyzickou a právnickou osobou. Dle názoru odvolacího soudu šlo tedy mezi účastníky o jiný druh spolupráce než zaměstnání žalobce u žalované v pracovním poměru, byť i jen faktickém (k tomu srovnej obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016, podle kterého zákoník práce zakazuje, aby jeho režim byl vztahován na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo v souvislosti s výkonem závislé práce), kdy ovšem ani takový jiný druh spolupráce nebyl žádným jiným legálním způsobem navenek manifestován (například do roku 2011 v rámci zdanění příjmů žalobce jako spolupracující osoby, případně v rámci navázání občanskoprávního či obchodního obligačního vztahu mezi účastníky jako podnikateli, kdy by žalobce sám zdanění svých příjmů prováděl; takto nebyl navenek manifestován ovšem ani vztah ze smlouvy o tichém společenství uzavřené mezi účastníky v roce 2011).

47. Dle názoru odvolacího soudu je tak správný závěr soudu prvního stupně, že je třeba žalobu zamítnout, neboť existence (pracovně)právního vztahu, a to pracovního poměru žalobce u žalované, který by trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, nebyla zjištěna. Odvolací soud přesto nemohl rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdit s ohledem na to, že soud prvního stupně řízení zčásti zastavil, ačkoliv se tak stát nemělo, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že zamítl žalobu žalobce na určení existence právního vztahu, a to pracovního poměru, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná zaměstnavatelkou žalobce, který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014. Ve své podstatě však jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dospěl ke stejnému závěru ohledně neexistence pracovněprávního vztahu mezi účastníky v žalovaném období jako soud prvního stupně.

48. Pokud odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil, rozhodoval znovu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (viz § 224 odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na to, že žalovaná v řízení zcela uspěla, jelikož žaloba podaná žalobcem byla v plném rozsahu zamítnuta, náleží žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení, které jí před soudem prvního stupně i soudem odvolacím vznikly podle § 142 odst. 1 o. s. ř. pro odvolací řízení užitého dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení dovolacím žalované žádné náklady nevznikly, když zde současně odvolací soud neshledal za splněné předpoklady § 150 o. s. ř., aby úspěšné žalované výjimečně právo na náhradu nákladů řízení zcela či zčásti nepřiznal. Odvolací soud přitom přiznal žalované jednak náhradu nákladů řízení vypočtenou již soudem prvního stupně ve výši 33 880 Kč za řízení do doby vydání nyní napadeného rozsudku soudu prvního stupně (náhrada nákladů řízení za její zastoupení advokátem v rozsahu 10 úkonů právní služby - příprava a převzetí zastoupení žalované, sepis vyjádření k žalobě, účast zástupce žalované u jednání soudu prvního stupně 8. 10. 2020, vyjádření žalované k prvnímu odvolání žalobce, účast zástupce žalované u jednání odvolacího soudu dne 9. 6. 2021, účast zástupce žalované u jednání před soudem prvního stupně dne 10. 10. 2023, 9. 1. 2024, 27. 2. 2024 a 16. 4. 2024, vyjádření žalované ze dne 3. 1. 2024, za které náleží zástupci žalované odměna dle § 9 odst. 3 písm. a) za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 2 500 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy 25 000 Kč, dále náhrada jeho hotových výdajů vztahující se k těmto 10 úkonům právní služby ve výši 10krát 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy ve výši 3 000 Kč, a s připočtením náhrady za DPH ve výši 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů v částce 5 880 Kč, právě částka 33 880 Kč), jednak náhradu nákladů řízení za současné odvolací řízení ve výši 6 776 Kč, jak jí bylo požadováno (náhrada nákladů za zastoupení žalované advokátem za dva poskytnuté úkony právní služby - vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 16. 10. 2024, za které zástupci žalované náleží opět odměna ve výši 2 500 Kč na jeden úkon právní služby a náhrada jeho hotových výdajů ve výši 2krát 300 Kč spolu s náhradou za DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 176 Kč), celkem tedy částku 40 656 Kč. Odvolací soud tudíž uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 40 656 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).