61 Co 211/2025 - 177

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] Bytem [Anonymizováno] [hodnota]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], nar. [Datum narození žalované], [Anonymizováno] [hodnota]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 6. 2025, č. j. 18 C 360/2023-131 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že nemovité věci specifikované ve výroku I se přikazují do výlučného vlastnictví žalované.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě za zrušení spoluvlastnictví žalobci částku ve výši 1 290 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku a dále je povinna v rámci širšího vypořádání zaplatit žalobci částku 168 793,77 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k bytové jednotce č. [hodnota]/[Anonymizováno] (byt) v budově [adresa] [hodnota], stojící na pozemku p. č. st. [hodnota], včetně spoluvlastnického podílu ve výši 6035/268041 na společných částech domu č. p. [hodnota] stojícího na pozemku p. č. [hodnota] a spoluvlastnického podílu ve výši 6035/536082 na pozemcích p. č. [hodnota], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], přičemž tyto nemovitosti jsou zapsány v Katastru nemovitostí vedeném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], katastrálním pracovištěm [adresa], obec i [adresa], katastrální území [adresa] (výrok I), nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu ve výši 1 264 538,96 Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní tohoto rozsudku (výrok III) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV).

2. Rozhodnutí soud prvního stupně zdůvodnil tím, že žalobce měl stejně jako žalovaná k nemovitosti citový vztah, významně se zasloužil o její pořízení, zajistil na své jméno hypoteční úvěr a po celou dobu jej sám splácí. Od března 2022 byt neužívá, přesto nese celé ekonomické břemeno spojené s hypotečním úvěrem a je také připraven nést zátěž spojenou s hypotékou. Přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce došlo k odstranění nerovnováhy mezi ekonomickým zatížením žalobce a užitkem, který aktuálně žalobce z předmětných nemovitostí nemá. Při stanovení výše vypořádacího podílu vycházel soud z odborného vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba] – reality, jímž byla obvyklá cena nemovitostí stanovena na částku 2 580 000 Kč, zohlednil, že žalovaná ze svých výlučných finančních prostředků vynaložila na pořízení nemovitostí částku 100 000 Kč (úhrada tzv. rezervační zálohy na kupní cenu), kdy poskytla žalobci půjčku v této výši a dále částku 300 000 Kč, kterou poskytla žalobci ve formě další půjčky ze svých výlučných finančních prostředků a touto částkou se podílela na rekonstrukci nemovitostí. K vrácení těchto půjček ze strany žalobce nedošlo, namísto toho účastníci uzavřeli dne 24. 7. 2018 darovací smlouvu, kterou žalobce daroval žalované ideální nemovitostí, které žalobce předtím nabyl do svého výlučného vlastnictví v roce 2014 za kupní cenu 850 000 Kč. S ohledem na postupně rostoucí ceny nemovitostí lze říci, že darovací smlouvou uzavřenou v roce 2018 nabyla žalovaná majetek ve výši přesahující kupní ceny v roce 2014, tedy při koupi bytu, proto uzavřením darovací smlouvy došlo dle soudu k vyrovnání dluhu žalobce vůči žalované z titulu uzavřených půjček v celkové výši 400 000 Kč. Dále soud zvážil skutečnost, že účastníci od března 2022 společně nežijí, k rozvodu manželství došlo 27. 12. 2023. Všechny platby, které účastníci v souvislosti s předmětnými nemovitostmi učinili od března 2022 do konce roku 2023 byly provedeny z prostředků náležejících do jejich společného jmění manželů, proto tyto platby nelze vzájemně započítávat, ale soud při stanovení výše vypořádacího podílu zohlednil platby uskutečněné po rozvodu manželství. V případě žalobce byly zohledněny platby uhrazené na splátkách hypotečního úvěru ve výši 80 852 Kč, daň z nemovitosti v roce 2024 ve výši 3 206 Kč a v roce 2025 ve výši 3 205 Kč, úhrada pojistného v roce 2024 ve výši 3 258 Kč, celkem částka 90 521 Kč. V případě žalované byly zohledněny platby společenství vlastníků bytových jednotek (po odečtu plateb za teplo, teplou a studenou vodu, tj. služeb spotřebovaných výlučně žalovanou), kdy tyto platby činí celkem částku 19 799,46 Kč. Po zohlednění těchto plateb soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu částku 1 264 538,96 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku III, podal žalobce včasné odvolání, když nesouhlasí s výší částky, kterou má žalované zaplatit na náhradu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu a namítá, že soud prvního stupně sice zohlednil platby splátek hypotečního úvěru hrazené v roce 2024 a 2025 z finančních prostředků žalobce, avšak opominul zůstatkovou hodnotu hypotečního úvěru, který se žalobce i žalovaná zavázali společně splácet. Dle žalobce měl při určování finanční náhrady za spoluvlastnický podíl náležející žalované odečíst taktéž částku odpovídající zůstatku hypotečního úvěru souvisejícího s financováním nemovitosti, přičemž ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně zůstatek úvěru činí částku 271 708,17 Kč a správná výše náhrady za spoluvlastnický podíl tedy činí 1 128 684,87 Kč. V tomto smyslu proto navrhl změnu napadeného rozsudku.

4. Rovněž žalovaná rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným odvoláním a namítla, že mezi účastníky bylo nesporným, že ani jeden z nich nechce setrvat ve spoluvlastnictví a rovněž hodnota nemovitosti, sporným bylo, komu nemovitost přikázat. Soud prvního stupně však pochybil, zaměřil-li se jen na tvrzení žalobce, že hradil po celou dobu sám hypotéku a jeho tvrzení nekonfrontoval s textem darovací smlouvy (čl. II odst. 3 poslední věta), z něhož jednoznačně vyplývá, že od pořízení bytové jednotky v roce 2014 se účastníci stejným dílem podíleli na úhradách spojených s užíváním jednotky, jakož i na splácení závazků, které má žalobce vůči úvěrové bance z titulu hypotečního úvěru. Z darovací smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaná z vlastních prostředků přispěla na pořízení bytu částkou 100 000 Kč a další částkou 300 000 Kč na rekonstrukci bytu, přičemž nešlo o půjčky, jak tvrdil žalobce. Soud se rovněž nevypořádal se lživou výpovědí žalobce, že on sám byt koupil a s žalovanou byli nějakou dobu jen kamarádi a žalovaná v bytě s ním bydlela až později v roce 2015. Žalovaná naopak tvrdila, že s žalobcem bydlela ještě v jiném nájemním bytě předtím, nežli koupili předmětný byt, a to již v roce 2013, neboť do ČR přijela přímo za žalobcem. Když se oba dohodli na koupi bytu, jelikož byl žalobce stále ženatý a žalovaná neměla v ČR trvalý pobyt, nebyla jiná možnost, než aby žalobce koupil byt na sebe a stejně tak měl na sebe i hypotéku, k níž však žalovaná v roce 2018 již jako manželka přistoupila. Žalovaná od počátku hradila ze svého účtu fond oprav a služeb, což by jako kamarádka určitě nedělala. V rámci své účastnické výpovědi také uvedla, že žalovaný se nemohl podílet na rekonstrukci finančně tak, jak uváděl, neboť skoro nic nevydělává, což doložila přehledem jeho výplat i výplat svých, což učinila po koncentraci řízení, ale pouze na podporu věrohodnosti své výpovědi. Po konfrontaci s přehledem výplat žalobce sice tvrdil, že dostával více peněz, než je uvedeno, tzv. černé peníze, důkazně však svá tvrzení nepodložil. Soud prvního stupně pochybil, hodnotil-li pouze existenci darovací smlouvy, aniž se blíže zaměřil na jednotlivá její ustanovení, neboť potom by nemohl tvrdit, že žalobce od počátku hradí hypotéku sám a že účastníci vrácení půjčky narovnali uzavřením darovací smlouvy, když z darovací smlouvy nic takového nevyplývá. Soud by měl zdůvodnit, proč uvěřil lživému tvrzení žalobce o půjčkách a podobně, a nikoliv tvrzení žalované, které je podpořeno minimálně darovací smlouvou. Rovněž tvrzení žalobce, jak se sám podílel na rekonstrukci bytu, není ničím podložené, a minimálně se jeví jako nevěrohodné, neboť v uvedenou dobu žalobce chodil do práce a těžko se mohl na rekonstrukci podílet i po nocích, jak tvrdil, když na druhou stranu tvrdil, že je řidič z povolání a musí být v klidu. Dle žalované by soud měl vycházet z darovací smlouvy potvrzující skutečnost, že byt kupovali účastníci společně, když není podstatné, na koho je byt psaný, pokud jej oba kupují se záměrem společného vlastnictví, oba v bytě od počátku (po provedené rekonstrukci) bydleli, podíleli se na jeho rekonstrukci a zvelebování, a to minimálně stejnou měrou. Dále by měl brát v potaz skutečnost, že žalovaná do pořízení bytu dala své výlučné prostředky v částce 400 000 Kč, což bylo jednoznačně prokázáno, zatímco žalovaný žádný svůj vklad neprokázal, byť tvrdil, že do rekonstrukce dal 100 000 až 150 000 Kč. Žalovaný tak pouze vyřídil hypotéku, na které se však od počátku nepodílel sám, ale s žalovanou. Bez finančního přispění žalované by si sám žalobce uvedený byt nikdy koupit nemohl, neměl ani na rezervační poplatek, ani na rekonstrukci a neměl ani příjmy na vyšší hypotéku. To, že po odchodu ze společné domácnosti hradil hypotéku a pojištění, bylo dáno pouze tím, že od počátku je na hypotéce veden a není jednoduché udělat změnu. Žalovaná tedy nesouhlasí se závěrem soudu, že se žalobce významně zasloužil o pořízení bytu a že po celou dobu splácí hypotéku, ani s tím, že přikázáním nemovitosti žalobci dojde k odstranění nerovnováhy mezi ekonomickým zatížením žalobce a užitkem, který aktuálně z nemovitosti má, což dle žalované je irelevantní, neboť je soudu známo, že žalobce podal současně s žalobou v dané věci žalobu na vydání bezdůvodného obohacení proti žalované z důvodu, že žalovaná užívá žalobcovu polovinu vlastnictví. V současné době okresní soud nepravomocně přiznal žalobci bezdůvodné obohacení do konce roku 2023 a je očekávána další žaloba ze strany žalobce na bezdůvodné obohacení od roku 2024. K žádnému odstranění nerovnováhy tak nedojde, spíše naopak. Navíc jediný, kdo ekonomicky utrpěl pořízením bytu, byla žalovaná, ta jediná investovala do pořízení bytu vlastní nemalé finance, vše ostatní hradili účastníci od počátku společně. Darovací smlouva nebyla gestem žalobce, že žalované jen tak daruje půlku bytu, ale jen narovnáním toho, že byt oba účastníci od počátku považovali za vlastní a pouze nebylo technicky dříve možné jej převést na žalovanou. Přikázání bytu žalobci by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť jen žalovaná do bytu investovala své výlučné finance, na rozdíl od hypotéky psané na žalobce, která je investicí cizích peněz, a byla od počátku hrazena s přispěním obou účastníků a platby po rozvodu manželství jsou zohledněny v rámci vypořádání, tedy opět zatěžují oba účastníky, nikoliv jen žalobce. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a nemovitosti přikázal do vlastnictví žalované.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované napadený rozsudek shledal věcně správným, když soud prvního stupně řádně posoudil všechny okolnosti případu a žádnou z důležitých skutečností neopomněl vzít v potaz. Uvedl, jaké skutečnosti hrály při rozhodování ve prospěch žalobce a jaké ve prospěch žalované a zároveň dostatečně odůvodnil, proč se přiklonil k variantě přikázání nemovitosti žalobci. Za stěžejní soud považoval skutečnost, že žalobce byt pořizoval nejprve do svého vlastnictví, uzavřel na svou osobu hypoteční úvěr na financování pořízení bytu a ze svého hradil splátky hypotéky. Činil tak i v situaci, kdy jej žalovaná z užívání bytu vyloučila a činí tak dodnes, tedy již po dobu delší 3 let od chvíle, kdy byt s žalovanou neužívá. Pokud žalovaná zpochybňuje vyhodnocení obsahu darovací smlouvy soudem prvního stupně, je v zásadě lhostejné, z jakého právního titulu žalovaná nabyla svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti a situace by nebyla příliš odlišná, kdyby spoluvlastnický podíl od žalobce koupila. Pro žalobce v průběhu celého řízení bylo důležité prokázat, že neopustil byt dobrovolně, a že byl z bytu žalovanou v podstatě vyhnán a má za to, že se mu to podařilo nade vší pochybnost prokázat. Nebýt této skutečnosti, žalobce by byt užíval dodnes.

6. Odvolací soud po doplnění dokazování v níže uvedeném rozsahu přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

7. Z výpisu z úvěrového účtu České spořitelny, a. s., odvolací soud zjistil, že k 31. 12. 2025 činil konečný zůstatek hypotečního úvěru částku 241 723,40 Kč, dále z nabídky hypotéky České spořitelny, a. s., žalobci zjistil, že žalobci může být poskytnut hypoteční úvěr ve výši 1 300 000 Kč za účelem vypořádání majetkových poměrů s očekávanou hodnotou zastavované nemovitosti ve výši 2 600 000 Kč a dále zjistil, že týmž peněžním ústavem byla obdobná nabídka učiněna i žalované s tím rozdílem, že očekávaná hodnota zastavované nemovitosti činí 2 500 000 Kč. Žalovaná dále doložila, že má u České spořitelny, a. s., veden účet se zůstatkem ke dni 6. 1. 2026 ve výši 298 925,23 Kč. Žalobce dále doplnil svá tvrzení a uvedl, že v současné době žije v garsonce, kterou má v pronájmu, není vlastníkem žádné jiné nemovitosti a žije sám.

8. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke správnému závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení spoluvlastnictví účastníků a jeho vypořádání (§ 1143 o. z.) a jelikož rozdělení společné věci není dobře možné a přichází tak dle § 1147 o. z. v úvahu jen přikázání věci do vlastnictví některého z účastníků, správně také zjišťoval, jaké důvody jsou na straně každého z účastníků, pro něž je namístě přikázat nemovitosti právě do jeho výlučného vlastnictví.

9. V projednávané věci bylo prokázáno, že oba účastníci mají možnost vyplatit odpovídající náhradu druhému spoluvlastníku, tudíž je nutné hodnotit jiné, další skutečnosti svědčící pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků, tedy především jak se účastníci na pořízení nemovitosti podíleli, jakým způsobem je v současné době bytová jednotka užívána a také i otázku účelnosti jejího užívání do budoucna.

10. Žádný z účastníků nevlastní jinou nemovitost, kterou by mohl využívat k vlastnímu bydlení, žalobce v současné době bydlí v bytě, který si pronajímá, v současnosti tak má sice bytové potřeby zajištěny, ale jen v rámci nájemního bydlení, takže v případě přikázání bytové jednotky do svého vlastnictví by shodně jako žalovaná bytovou jednotku užíval k zajištění vlastních bytových potřeb. Toto hledisko tak je u obou účastníků rovnocenné a ani skutečnost, že bytovou jednotku po rozvodu manželství užívá žalovaná, odvolací soud neshledává podstatnou pro rozhodnutí, kterému z účastníků bude bytová jednotka přikázána do vlastnictví, když vztah účastníků byl před rozvodem a je i po rozvodu manželství konfliktní, je tudíž logické, že účastníci spolu nemohou obývat bytovou jednotku, proto není důvod podle aktuálního užívání preferovat jednoho z nich.

11. Pokud soud prvního stupně zdůvodnil přikázání bytové jednotka do výlučného vlastnictví žalobce tím, že ačkoliv byt neužívá, nese celé ekonomické břemeno spojené s hypotečním úvěrem, je nadále připraven jej nést, takže přikázáním bytu do jeho výlučného vlastnictví dojde k odstranění nerovnováhy mezi jeho ekonomickým zatížením a tím, že aktuálně z předmětných nemovitostí žádný užitek nemá, podle názoru odvolacího soudu takové hledisko svědčící pro přikázání věci žalobci v projednávané věci není.

12. Především je nutno konstatovat, že k odstranění ekonomické nerovnováhy vzniklé rozdílnou výší plateb činěných v souvislosti se spoluvlastnictvím bytové jednotky oběma účastníky po rozvodu manželství dojde rozhodnutím soudu ať již bude bytová jednotka přikázána jednomu nebo druhému účastníků, neboť účastníci žádali zohlednit tyto platby v rámci tzv. širšího vypořádání, v němž je zapotřebí zohlednit nejen dosud učiněné platby, ale i budoucí platby na splacení hypotečního úvěru, z něhož byla financována kupní cena bytu.

13. Rovněž skutečnost, že bytovou jednotku po rozvodu manželství užívá žalovaná a získává tak majetkový prospěch na úkor žalobce, podle názoru odvolacího soudu není podstatná pro posouzení, kterému z účastníků má dosud společná věc připadnout, neboť k bezdůvodnému obohacení jednoho z účastníků na úkor druhého bude docházet jen do doby zrušení spoluvlastnictví, a především, bezdůvodné obohacení je jen důsledkem rozpadu manželství účastníků a jejich konfliktního vztahu, neumožňujícího účastníkům bytovou jednotku užívat společně. Bezdůvodné obohacení žalobkyně tak se zrušením spoluvlastnictví a jeho vypořádáním přímo nesouvisí, což nic nemění na tom, že účastníci mohou nároky vzniklé z tohoto vztahu (o vydání bezdůvodného obohacení) řešit, což se také již děje, neboť jak tvrdila žalovaná a odvolacímu soudu je známo z jeho úřední činnosti, žalovaný se již domáhá po žalované zaplacení finanční částky za nadužívání nemovitosti nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, přičemž žalované byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 7. 2025, č. j. 15 C 323/2023-98, zatím nepravomocně uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku 120 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 20. 10. 2023 do zaplacení (odvolací řízení je u Krajského soudu v Plzni vedeno pod sp. zn. 10 C 472/2025, přičemž v den vydání tohoto rozsudku odvolacího soudu ve věci vydání bezdůvodného obohacení odvolacím soudem rozhodnuto nebylo).

14. Odvolací soud tak v projednávané věci jako hlavní hledisko rozhodné pro závěr, kterému z účastníků má být bytová jednotka přikázána, hodnotil zásluhovost na získání společné věci, přičemž dospěl k závěru, že toto hledisko o něco lépe vyznívá ve prospěch žalované.

15. Odvolací soud vyšel z toho, že bytovou jednotku nepochybně účastníci pořizovali za účelem společného soužití, a pouze z důvodu, že žalovaná v té době neměla v České republice trvalý pobyt a žalovaný byl ženatý s jinou ženou, bytovou jednotku nabyl do svého vlastnictví jen žalobce, ale byla to žalovaná, kdo poskytl své výlučné finanční prostředky na úhradu zálohy na kupní cenu (úhradu tzv. rezervační zálohy ve výši 100 000 Kč) a dále na rekonstrukci bytu v částce 300 000 Kč. Tato skutečnost bezpochyby svědčí o tom, že účastníci měli od počátku v úmyslu v bytě žít společně, za tím účelem jej pořizovali a společně jej také před nastěhováním do něj rekonstruovali, když o pravdivosti tohoto tvrzení žalované svědčí i fotodokumentace pocházející z doby rekonstrukce bytu v roce 2014, která je založena ve spise. O záměru společně žít svědčí také pozdější uzavření manželství účastníků a o tom, že účastníci se od počátku společně podíleli na splácení závazků žalobce z hypotečního úvěru, převzatého žalobcem za účelem úhrady kupní ceny bytové jednotky, svědčí ujednání účastníků v darovací smlouvě ze dne 24. 7. 2018, kterou žalobce žalované daroval ideální polovinu předmětných nemovitostí, kdy v čl. II bod 3 bylo mj. uvedeno, že od pořízení bytové jednotky v roce 2014 se účastníci stejným dílem podílejí na úhradách spojených s užívaných předmětné jednotky, jakož i splacení závazků, které má žalobce vůči úvěrující bance Česká spořitelna, a. s., z titulu hypotečního úvěru. Z tohoto ujednání tak jednoznačně vyplývá, že od pořízení bytové jednotky se účastníci podíleli na těchto platbách rovným dílem, včetně plateb na splátky hypotečního úvěru, byť smlouva o úvěru byla sepsána pouze s žalobcem. Za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že při posouzení zásluh na získání bytu má v nepatrné míře větší zásluhy žalobkyně, proto rozhodl, že předmětné nemovitosti budou přikázány do jejího vlastnictví.

16. Při stanovení vypořádacího podílu, který je žalovaná povinna žalobci v souvislosti se zrušením spoluvlastnictví zaplatit, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel z mezi účastníky nesporné skutečnosti, že hodnota nemovitostí činí dle odborného vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba] [právnická osoba] částku 2 580 000 Kč, proto žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci polovinu této hodnoty.

17. Dále odvolací soud rozhodl také o tzv. širším vypořádání, přičemž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v rámci tohoto vypořádání je možno zohlednit pouze platby uskutečněné po rozvodu manželství. Pokud soud prvního stupně uvedl, že k rozvodu manželství došlo ke dni 27. 12. 2023, pak je sice pravdou, že rozsudek o rozvodu manželství je datován tímto dnem, nicméně právní moci nabyl až 29. 1. 2024, proto odvolací soud v případě širšího vypořádání nezohlednil platby učiněné v měsíci lednu 2024 a zohlednil jen platby učiněné od února 2024.

18. Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná na platbách společenství vlastníků jednotek za období ledna 2024 až května 2025 uhradila celkem částku 19 799,46 Kč, ale po ponížení o platbu připadající na leden 2024 žalobkyně od rozvodu manželství do května 2024 uhradila celkem 17 600,46 Kč. V následujícím období, tj. od června 2025 do prosince 2025, odvolací soud zohlednil měsíční platby žalované ve výši 2 199 Kč měsíčně, když dle evidenčního listu celková výše měsíční platby sice činí 5 000 Kč, ale nebyly zohledněny platby za služby spotřebované výlučně žalovanou, tj. platby za teplo, teplou a studenou vodu ve výši 2 801 Kč měsíčně, takže za období od června 2025 od prosince 2025 byly zohledněny platby provedené žalovanou ve výši 15 393 Kč. Celkem tak žalovanou bylo po rozvodu manželství do konce roku 2025 uhrazeno 32 993,46 Kč.

19. Dále v rámci širšího vypořádání bylo nutné zabývat se i výší plateb učiněných po rozvodu manželství na úhradu závazků z hypotečního úvěru, jakož i výší plateb, které bude nutné na úhradu tohoto závazku učinit v budoucnu. Podle shodných tvrzení účastníků učiněných při jednání soudu prvního stupně dne 3. 6. 2024 měsíční splátky úvěru činí 4 756 Kč, po rozvodu manželství je hradí pouze žalobce, který tak za období únor až prosinec 2024 na splátkách úvěru celkem zaplatil částku 52 312 Kč (11 x 4 756 Kč) a za celý rok 2025 celkem částku 57 072 Kč (12 x 4 756 Kč). Dále shodně jako soudem prvního stupně byly odvolacím soudem zohledněny další platby učiněné žalovaným, a to daň z nemovitosti v roce 2024 ve výši 3 206 Kč, v roce 2025 ve výši 3 205 Kč a platba pojistného v roce 2024 ve výši 3 258 Kč. Celkem tedy žalovaným bylo zaplaceno 119 053 Kč.

20. Podle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 6. 11. 2014 úvěr je splatný nejpozději do 20. 5. 2030, takže při sjednaných měsíčních splátkách ve výši 4 756 Kč bude do doby úplného splnění závazků z úvěrové smlouvy, tj. za dobu 53 měsíců (za dobu od ledna 2026 do 30. 5. 2030) nutno zaplatit ještě částku 252 068 Kč (53 x 4 756 Kč).

21. V případě širšího vypořádání tak odvolací soud vzhledem k shodné velikosti spoluvlastnických podílů účastníků zohlednil polovinu plateb již uhrazených žalobcem, tj. částku 59 256,50 Kč, od níž odečetl polovinu plateb již uhrazených žalovanou, tj. částku 16 496,73 Kč, a k takto zjištěné částce 42 759,77 Kč připočetl polovinu částky, kterou bude ještě nutno zaplatit na úplné splacení hypotečního úvěru, tj. částku ve výši 126 034 Kč, proto dospěl k závěru, že na širším vypořádání je žalovaná povinna zaplatit žalobci celkem částku 168 793,77 Kč.

22. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výrocích II a III jej dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

23. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., když oba účastníci měli ve věci v podstatě stejný úspěch, neboť oba chtěli spoluvlastnictví zrušit, proto nelze dovodit úspěch jen některého z nich, když soud není vázán žalobním návrhem, jde-li o konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nadto žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí, neboť získává majetkovou hodnotou odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu a tento způsob rozhodnutí je také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž v tomto řízení nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/2022).

Poučení