61 Co 252/2022- 1475

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíra Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání náhradních pozemků o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 6. 2022, č. j. 3 C 12/2018-1416 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích A a C potvrzuje.

II. Ve výroku B se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 28 294,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2 045,14 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované o uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků ve vlastnictví státu: a) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres], b) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], c) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], d) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], e) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres], f) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres], g) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova], [územní celek], okres [okres], h) par. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce] [anonymizováno] [část obce], [územní celek], okres [okres], jež byly oceněny na částku 440 557,10 Kč, a to za účelem uspokojení nároku žalobkyně ve výši 4 507 750 Kč na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě na základě pravomocného rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 10. 1994, [číslo jednací] (výrok A), žalobkyni uložil povinnost zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení částku 375 444 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok B) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně (výrok C).

2. K odůvodnění rozsudku uvedl, že restituční nárok žalobkyně vyplývá z rozhodnutí [stát. instituce] [anonymizováno] [číslo jednací] ze dne 10. 10. 1994, podle něhož se žalobkyni nevydávají pozemkové parcely [číslo] zastavěná plocha s [adresa] o původní výměře 1 364 m2 dle pozemkové knihy, dále pozemková parcela [číslo] o výměře 16 128 m2 dle pozemkové knihy a pozemková parcela [číslo] o výměře 539 m2 dle pozemkové knihy, vše v k. ú. [část obce], a to dle § 11 odst. 1 písm. c) a e) zákona o půdě, neboť pozemky byly po přechodu na stát zastavěny. Žalobkyně tvrdí, že nevydané pozemky měly charakter stavebních pozemků, proto měly být oceněny částkou 250 Kč/m2 a v tomto rozsahu měl být nárok žalobkyně uspokojen poskytnutím náhradních pozemků, jelikož žalovaná ale odmítla přecenit nárok takto odňatých pozemků, žalobkyně uplatňuje právo na nahrazení projevu vůle žalované k vydání náhradních pozemků označených žalobkyní v různých katastrálních územích, přičemž u Okresního soudu v Domažlicích se v řízení domáhá náhradních pozemků k uspokojení nároku pouze za odňaté pozemky parc. [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce], nikoliv za nevydaný pozemek par. [číslo] s [adresa] v k. ú. [část obce]. Svůj nárok žalobkyně opírala o ocenění provedené [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], podle něhož hodnota odňatých pozemků ke dni 24. 6. 1991 určena podle vyhlášky č. 172/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a podle stavu ke dni odnětí pozemků činí 4 507 750 Kč. Takto stanovenou výši nároku žalobkyně ale žalovaná od počátku řízení popírá s tím, že žádný z nevydaných pozemků nebyl v době odnětí státem určen k zastavění a proto nemůže být výše restitučního nároku odvozována z hodnoty stavebních pozemků, když znalecký posudek předložený žalobkyní se opírá o plány z roku 1964, tj. vydané až 15 let po odnětí pozemků státem. I zástupci [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], ve své výpovědi uvedli, že nevydané pozemky v době jejich odnětí měly charakter orné půdy a v době odnětí ke dni 16. 12. 1949 pravděpodobně vůbec nebyly řešeny územně-plánovací dokumentací, když dle ortofotomapy na pozemku PK [číslo] výstavba proběhla mezi roky 1964 – 1975 a na pozemku PK [číslo] mezi lety 1975 – 1988 a první dohledaná územně-plánovací dokumentace je z roku 1964, ale na této dokumentaci ocenění není založeno. Tito znalci také připustili vědomost o regulačním a zastavovacím plánu pro k. ú. [část obce] z roku 1935, který byl schválen Státní regulační komisí a Ministerstvem veřejných prací, ale pro zpracování posudku tento doklad nepovažovali za důležitý a i dle tohoto regulačního plánu nevydané pozemky [číslo] [číslo] dle pozemkové knihy v k. ú. [část obce] byly mimo zastavěné území dle regulačního územního plánu. Naproti tomu žalovaná předložila oponentní znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který mj. vycházel i z regulačního plánu z roku 1935 a ten výslednou cenu nevydaných pozemků, včetně pozemku PK [anonymizováno] v k. ú. [část obce] stanovil na částku 520 170 Kč, když pozemky neocenil jako stavební. S názorem žalované se soud prvního stupně zcela ztotožnil, když nejen znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], ale i slyšení pracovníci [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], připustili, že pozemky [číslo] část pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] nebyly regulačním plánem z roku 1935 zahrnuty do plochy určené k zastavění a lze tak soudit i z barevného značení a legendy k tomu připojené Institutem pro rozvoj a plánování [územní celek]. Byť žalobkyně namítala, že legendu barevného vysvětlení vytvořil Institut zcela účelově, žalovaná doložila regulačním a zastavovacím plánem pro jiné území [obec a číslo] (v obci [část obce] a v [část obce]), obsahujícím vysvětlení barevného značení přímo tehdejší Státní regulační komisí pro [územní celek] a okolí, že vysvětlení barevného označení je shodné, přičemž v regulačním plánu týkajícím se pozemků nevydaných žalobkyni pozemky nezahrnují žádné barevné značení, které by svědčilo pro stavbu a nelze ani soudit na to, že by barevný odstín zelené, jímž nevydané pozemky náležející předchůdcům žalobkyně byly označeny, měly tvořit veřejné sady, když se nachází v území, na kterých v době schválení regulačního plánu se s žádnými stavbami nepočítalo. Jelikož podle slyšených znalců k zásahům na žalobkyni nevydaných pozemcích došlo až po roce 1964 na základě nového plánu, je třeba vycházet z toho, že stav pozemků byl až do roku 1965 neměnný a pokud tedy došlo k částečnému zastavění pozemku [číslo] čtyřproudou silnicí až v roce 1975 a následujících, nelze vycházet z toho, že v době odnětí na toto zastavění pamatoval regulační plán z roku 1935. I kopie části tohoto plánu se zahrnutím pozemku [číslo] vyznačuje tvar pozemku [anonymizováno] přeťatý cestou, oddělující cíp pozemku, kde je uvedeno parc. [číslo] z plánu není zřejmé, jestli vyznačená cesta již tehdy existovala, neměla samostatné evidenční značení nebo byla cestou účelovou, ale nikoliv zahrnutou plánem, podle něhož by se komunikace měla budovat a je proto pochopitelné, že znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] ani část pozemku [číslo] neshledává jako pozemek stavební. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nemůže spočívat na ocenění pozemků jako stavebních, jelikož pro uspokojení náhrady platí nabídkové řízení a je na vůli žalobkyně, zda se ho bude účastnit či nikoliv, přičemž žalobkyně přichází po roce 2006, kdy začala platit úprava zákona o půdě o veřejných nabídkách, s návrhy na přecenění a svůj nárok dovozuje ze špatného ocenění, respektive nepřecenění žalovanou a tedy nemožnosti účastnit se veřejných nabídek, není-li výše jejího nároku žalovanou akceptována, žalobu nelze považovat za důvodnou a proto se soud prvního stupně ani dále nezabýval argumenty pro tvrzenou liknavost a svévoli žalované. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění práva, které spočívají v nákladech na zastoupení, a o nákladech státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasně a velmi obsáhlé odvolání. Předně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, který se ztotožnil s názorem žalované, že odňaté a nevydané pozemky nelze oceňovat jako pozemky stavební. Žalobkyně má za to, že stavební charakter nevydaných pozemků prokázala, když část pozemku PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je zastavěna čtyřproudovou silnicí a i z leteckých snímků vyplývá, že již v době před přechodem uvedeného pozemku na stát se na uvedeném pozemku nacházela stavba pozemní komunikace v souladu s regulačním a zastavovacím plánem z roku 1935 a pozemek par. [číslo] byl nepochybně v době odnětí určen i k zastavění. I na pozemku PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce] byla regulačním a zastavovacím plánem z roku 1935 vyznačena pozemní komunikace a skutečnost, že tato komunikace nikdy nebyla realizována, nemůže mít dle žalobkyně vliv na stavební charakter tohoto pozemku v době odnětí. Dále bylo prokázáno, že následně byl pozemek zastavěn budovami a sportovním areálem. Odejmuté pozemky se nacházely již ve 30. letech v území, se kterým se počítalo i jako s územím pro rozšíření další zástavby. Žalobkyně dále v odvolání poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je nutné za odňaté pozemky poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, pokud v době jejich přechodu na stát byly územně-plánovací dokumentací určeny pro stavbu či pokud byly odejmuty za účelem výstavby či pokud byla výstavba bezprostředně po jejich odejmutí skutečně realizována nebo pokud v době jejich přechodu již byly zastavěny. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem, že dle regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935 pro oblast [část obce] území, na kterém se nachází i žalobkyni nevydané pozemky, mělo být označeno jako orná půda či zemědělská plocha, když barevné vyvedení těchto pozemků takovému určení dle legendy zcela neodpovídá (navíc legenda byla zhotovena ex post Institutem pro plánování a rozvoj) a i nevydané pozemky jako veřejné sady či obdobné plochy by měly být oceněny jako pozemky stavební. Nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o plochy zemědělské, jak tvrdí žalovaná. Dále žalobkyně namítala, že i za situace, kdy soud prvního stupně neshledal, že by odňaté pozemky byly stavebního charakteru (s čímž žalobkyně nesouhlasí), nesprávně ale žalobu zamítl, když žalobkyně má vůči žalované doposud neuspokojený nárok uznaný žalovanou ve výši 520 170,25 Kč, přičemž v rámci řízení požadovala převod náhradních pozemků v hodnotě 440 557,10 Kč, tudíž hodnota náhradních pozemků nedosahuje ani hodnoty žalovanou uznávaného nároku žalobkyně. Dále poukazovala na to, že ocenění nevydaných pozemků v hodnotě 520 170,25 Kč je nepřiměřeně nízké a absolutně neodpovídá současné ceně nevydaných pozemků a v tomto směru odkazovala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že náhrada by měla být přiměřená a odrážet i míru inflace. Dále poukazovala na to, že dle jejího přesvědčení postup žalované při uspokojování jejího restitučního nároku byl liknavý a svévolný a i v tomto směru odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odvolání také obsáhle citovala, zejména judikaturu shledávající liknavý a svévolný postup v jednání státu spočívajícím v odmítání správného ocenění restitučního nároku, a tím oprávněným osobám znemožňování účasti ve veřejných nabídkách. Dále namítala, že se aktivně snažila docílit uspokojení svého nároku prostřednictvím vydání náhradního pozemku v rámci veřejné nabídky již před podáním žaloby a také dříve, a to dopisem z 22. 9. 1996, vyzvala předchůdce žalované (Pozemkový fond České republiky) k vydání náhradních pozemků a ten jí v dopise ze dne 14. 10. 1996 informoval o jejím nároku na vydání náhradních pozemků. Následně Pozemkový fond žalobkyni vyzval k uzavření dohody o podmínkách bezúplatného převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu, kterou žalobkyně uzavřela 7. 7. 1997, dohoda měla být podkladem pro vydání náhradních pozemků v k. ú. [část obce], k čemuž ale z důvodů na straně žalované nedošlo. Právě žádost o vydání náhradních pozemků byla až do roku 2016, než došlo ke změně zákona o půdě a byly povinně zavedeny veřejné nabídky jakožto nástroj pro nabízení a převod náhradních pozemků, jedinou možností oprávněných osob, jak se o náhradní pozemky ucházet. V tomto směru odkazovala i na judikatura Ústavního soudu, dle níž na aktivitu oprávněných osob nelze klást přehnané nároky, je třeba přihlédnout k jejich předcházející aktivitě, případně k aktivitě jejích předchůdců a nelze se omezit toliko na formální stránku posouzení aktivity oprávněné osoby a nelze také přičítat k tíži oprávněných osob, že jejich aktivita se postupem času snižuje. I v případě, že by oproti jejímu názoru žaloba byla shledána nedůvodnou, nesouhlasila žalobkyně s přiznáním náhrady nákladů řízení žalované spočívajících v nákladech na právní zastoupení advokátem, a to s odkazem na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu v odvolání rovněž obsáhle citovanou. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání se zcela ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně a poukazovala na to, že závěry znaleckého posudku, z něhož žalobkyně vycházela, ve svém výslechu dokonce zpochybnil i sám jeho autor [anonymizováno] [příjmení], který připustil, že pokud by byla územně-plánovací dokumentace z roku 1933 platná, bylo by namístě ocenit pozemky jako zemědělské. Z dobových leteckých snímků žádné důkazy o údajné stavební činnosti na pozemcích nevyplývají, ani v tomto směru žádné důkazy žalobkyně nepředložila a zůstává to jen v rovině tvrzení, což se týká i tvrzení o údajné komunikaci na pozemku parc. č. PK [anonymizováno], která však neexistovala. Žalovaná nikdy netvrdila, že nevydané pozemky jsou veřejné sady a nezastavitelné plochy, neboť takové pozemky jsou v rámci mapové legendy vyznačeny tmavě zelenou barvou a celá argumentace žalobkyně týkající se veřejných sadů je zcela nesouvisející a argumentačně zastírající podstatu věci. Pokud žalobkyně tvrdí, že má údajně dostatečný restituční nárok na vydání v řízení požadovaných náhradních pozemků, záměrně opomíjí základní a zásadní věc, byť Ústavní soud připustil možnost domáhat se restitučních nároků prostřednictvím individuálních náhradových žalob, ale je nutno vyjít z toho, že žaloba o nahrazení projevu vůle k převodu náhradního pozemků je ve srovnání s účastí ve veřejné nabídce ve smyslu § 11a zákona o půdě výjimečným postupem a kumulativními podmínkami tohoto postupu jsou dlouhodobá aktivní, leč marná snaha oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách a kvalifikovaný nezákonný postup žalované vůči oprávněné osobě při tomto jejím snažení. Žalobkyně svoji žalobu založila výlučně na tvrzení o údajném kvalifikovaném nezákonném postupu žalované vůči ní spočívající v tom, že žalovaná údajně nesprávně ocenila její restituční nárok a po vyvrácení tohoto tvrzení nyní tvrdí, že i tak má restituční nárok v dostatečné výši na to, aby soud mohl vyhovět stran žalovaných pozemků. Byl-li však restituční nárok správně oceněn a hlavní argumentace žalobkyně byla vyvrácena, tak by žalobkyně měla objasnit, v čem konkrétně dále spatřuje údajný kvalifikovaný nezákonný postup žalované vůči ní. Žalobkyně se argumentačně omezuje jen na tvrzení, že její ocenění pozemků žalovanou je údajně nepřiměřené nízké, ale záměrně se dopouští zavádějících tvrzení, kdy argumentačně předkládá judikaturu týkající se peněžních náhrad za restituční nároky a má tendenci i generalizovat rovněž pro pozemkové náhrady. Žalobkyně se před podáním žaloby účastnila pouze 2 veřejných nabídek o 2 náhradní pozemky za více než 20 let, což nelze považovat jako za dlouhodobou aktivní, leč marnou snahu oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách a tuto marginální účast žalobkyně ve veřejných nabídkách nelze dávat za vinu žalované. Žalovaná neměla a nemá žádné možnosti, jak žalobkyni přinutit k účasti na veřejných nabídkách, pokud se žalobkyně do veřejných nabídek sama nepřihlásí. Žalobkyně si toho ostatně asi byla vědoma, proto svoji žalobu výlučně založila na tvrzení o údajném nesprávném ocenění restitučního nároku. Dle žalované jí soud prvního stupně rovněž správně přiznal jako účelně vynaložené náklady řízení spočívající v nákladech na právní zastoupení a v tomto směru poukazovala na složitost soudního sporu i s agendou Státního pozemkového úřadu jako organizační složky státu jednající v dané věci za žalovanou s tím, že jeho hlavní zákonná agenda spočívá v zákonné správě rezervy státních pozemků a v hospodaření s ní, nikoliv přímo v řešení soudních sporů, kdy se jedná většino o složitou a komplexní právní problematiku včetně rozsáhlé judikaturní oblasti. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku v plném jeho rozsahu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci uvedenou žalobkyní v jejím odvolání i argumentaci žalované v jejím vyjádření a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, vyjma části, v níž odvolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení.

6. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, přičemž se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje.

7. V projednávané věci stěžejní otázkou byla výše restitučního nároku žalobkyně za nevydané pozemky v k. ú. [část obce], které byly předchůdkyni žalobkyně odňaty na základě výměru Okresního národního výboru [okres] ze dne [datum] sp. zn. [číslo] [rok] [anonymizováno], jímž bylo rozhodnuto o odejmutí vlastnického [jméno] [příjmení], ačkoliv v té době již vlastnicí byla [jméno] [příjmení], proto v rámci restitučního řízení důvodem pro restituci byl přechod věcí na stát bez právního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (o půdě), ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu, že pozemky byly po přechodu na stát zastavěny, rozhodnutím [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne 10. 10. 1994, sp. zn. [anonymizováno] [číslo], pozemky dle PK parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] žalobkyni vydány nebyly s tím, že jí jako oprávněné osobě přísluší za nevydané pozemky náhrada dle zákona o půdě. Pozemky byly předchůdkyni žalobkyně odňaty jako zemědělské pozemky (orná půda), ale soud prvního stupně se v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 444/2014 nebo sp. zn. 28 Cdo 4678/2014) zabýval tím, zda pozemky v době přechodu na stát, byť byly vedeny jako pozemky zemědělské, nebyly přesto určeny k výstavbě, neboť v takovém případě by nevydané pozemky bylo nutno ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

8. Závěr soudu prvního stupně, že odňaté pozemky v době jejich přechodu na stát nebyly určeny k zastavění, je správný. Žalobkyně svou argumentaci o charakteru odňatých pozemků jako stavebních opírala především o žalobkyní předložený posudek [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], ten ale pozemky ocenil jako stavební s ohledem na jejich současný stav, v řízení ale bylo prokázáno, že odňaté pozemky byly zastavěny až po roce 1964, tj. až 15 let a více po jejich odnětí státem. Z hlediska územně-plánovací dokumentace v době odnětí pozemků státem (v roce 1949) existoval regulační a zastavovací plán z roku 1935 schválený Státní regulační komisí a Ministerstvem veřejných prací, dle něhož odňaté pozemky dle PK [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce] byly mimo zastavěné území, což ve své výpovědi připustili zástupci [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] – zpracovatelé posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

9. Argumentace žalobkyně, že uvedené odňaté pozemky by měly být přesto oceněny jako pozemky stavební, když měly mít charakter„ veřejné zeleně“, je zcela nedůvodná, neboť uvedený regulační plán pro pozemky v budoucnu předpokládané jako„ veřejné sady a nezastavitelné plochy“ měl tmavší odstín zelené barvy a jednoznačně se o„ veřejnou zeleň“ nemohlo jednat ani s ohledem na umístění odňatých pozemků ve vztahu k pozemkům určeným k zastavění dle uvedeného regulačního plánu z roku 1935.

10. Na charakteru nevydaného pozemku PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce] jako zemědělského v době jeho odnětí státem nic nemění, že v současnosti je pozemek částečně (cíp pozemku) zastavěn čtyřproudovou silnicí, k tomu ale došlo až po roce 1975, nikoliv podle regulačního plánu z roku 1935, který se zastavěním pozemku vůbec nepočítal. Pokud jde o pozemek PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce], z listinných důkazů (leteckých snímků, údajů o evidenci pozemku v pozemkové knize, regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935), znaleckých posudků [jméno] [příjmení] i [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jakož i z výpovědi posledně uvedeného znalce bylo zjištěno, že i tento pozemek byl v době odnětí státem zemědělským pozemkem (rolí), a jako zemědělský byl řešen i regulačním a zastavovacím plánem z roku 1935. Byť na regulačním a zastavovacím plánu z roku 1935 na části pozemku parc. [číslo] je zakreslena cesta, ta v době odnětí pozemku státem neexistovala, ani v budoucnu nikdy nebyla vybudována, přičemž zmíněný regulační a zastavovací plán i přes zákres této cesty s pozemkem stále počítal jako s pozemkem zemědělským, který není určen k zastavění, a pokud sice došlo k zastavění tohoto pozemku po jeho odnětí státem, stalo se tak až v letech 1964 – 1975, a především na základě pozdější územně-plánovací dokumentace, která v době odnětí pozemku státem neexistovala. Odvolací soud je tudíž ve shodě s názorem soudu prvního stupně, že i tento nevydaný pozemek žalovaná správně pro účel stanovení výše restitučního nároku žalobkyně oceňuje jako zemědělský.

11. Konečně nedůvodná je i odvolací námitka žalobkyně, že ocenění nevydaných pozemků v hodnotě 520 170,25 Kč je nepřiměřeně nízké a absolutně neodpovídá současné ceně nevydaných pozemků, když náhrada by měla být přiměřená a odrážet i míru inflace, neboť jak správně poukázala žalovaná, tato argumentace (vycházející zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16) je zavádějící, neboť relevantní je jen k případnému poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky namísto naturálního plnění (ve formě náhradních pozemků), ale v případě naturální náhrady se i náhradní pozemky podle § 11a odst. 13 zákona o půdě oceňují stejným způsobem jako nevydané pozemky (za něž náleží náhrada) v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, tj. podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

12. Za situace, kdy žalobkyně se vydání konkrétních náhradních pozemků domáhala s tvrzením, že žalovaná postupovala liknavě, když neuznávala její restituční nárok v plné výši, tj. odmítala nárok přecenit, a tím jí znemožnila uspokojení restitučního nároku zákonem předvídaným způsobem účastí ve veřejných nabídkách (platným od roku 2006), přičemž tato tvrzení o nesprávném ocenění nároku nebyla shledána důvodná, soud prvního stupně žalobu správně zamítl, neboť v projednávané věci rozhodně nelze učinit závěr, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobkyně postupovala liknavě. Je proto nerozhodné, že restituční nárok žalobkyně není dosud uspokojen a hodnota náhradních pozemků, o jejichž„ nevydání“ rozhodl soud prvního stupně napadeným rozsudkem, nepřevyšuje výši restitučního nároku žalobkyně.

13. Žalobkyně totiž za celou dobu existence svého restitučního nároku podala pouze dvakrát žádost o převod náhradního pozemku (přihláškami do veřejné nabídky ze dne 5. 5. 2003 a ze dne 19. 2. 2007), což žalobkyně ani nezpochybňovala, proto lze uzavřít, že žalobkyně nepřistupovala aktivně k možnosti získání náhradních pozemků. Je zjevné, že své úsilí zaměřila na dosažení toho, aby žalovaná výši restitučního nároku přecenila, což bylo nepochybně důvodem, proč se nedomáhala uspokojení restitučního nároku ve veřejných nabídkách. Nedostatečnou aktivitu při uspokojování restitučního nároku zákonem předvídanou cestou, tj. prostřednictvím veřejných nabídek, nelze v daném případě omluvit ani věkem žalobkyně, neboť z hlediska dosažení uspokojení restitučního nároku za nevydané pozemky ve výši odpovídající ocenění nevydaných pozemků jako stavebních naopak žalobkyně byla velmi aktivní, o čemž svědčí i postup v tomto řízení, když žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích se domáhala vydání konkrétních náhradních pozemků v řadě katastrálních území po celé České republice, jen samotné jejich vyhledání předpokládalo vynaložení značného úsilí, přičemž jen z důvodu místní nepříslušnosti nárok na vydání náhradních pozemků nacházejících se v obvodech jiných okresních soudů Okresní soud v Domažlicích vyloučil k samostatnému řízení a vyslovil svoji místní nepříslušnost, takže převážná část žalobou uplatněných nároků na vydání konkrétních pozemků byla postoupena dalším 13 okresním soudům v České republice. Tak jako se žalobkyně nechala zastupovat v soudním řízení o vydání konkrétních vybraných pozemků, stejnou možnost měla a má při uspokojování restitučního nároku řádným, zákonem předvídaným způsobem (účastí ve veřejných nabídkách).

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výroku A i ve výroku C, když podle výsledku řízení žalobkyni také byla správně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena povinnost nahradit státu jím placené náklady řízení.

15. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud pouze shledal důvodné odvolání žalobkyně proti výroku B o náhradě nákladů řízení, když neúspěšné žalobkyni soud prvního stupně sice správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení, ale odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně, vycházejícím z judikatury Ústavního soudu (citované v odvolání), že za účelně vynaložené náklady nelze považovat náklady na zastoupení advokátem. Žalovanou je stát, který je vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu a byť stát nepochybně je účastníkem značného množství soudních řízení, je věcí státu, aby si zajistil výkon povinností a pokud je přenese na soukromý subjekt – advokáta, není důvod, aby náklady mu tímto způsobem vzniklé byly přenášeny na druhou stranu sporu. Nelze ani dovodit potřebu zastoupení žalované advokátem z důvodu mimořádné právní složitosti sporu, když podstata sporu spočívala v tom, že žalovaná nesouhlasila s požadavkem na přecenění restitučního nároku žalobkyně a toto stanovisko zastávala i předtím, než se v řízení nechala zastoupit advokátem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku B dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že na náhradě nákladů řízení vzniklých do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalované přiznal za každý z 30 úkonů částku 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále náhradu cestovních výdajů zástupce ve výši vyčíslené v odůvodnění napadeného rozsudku, celkem účelně vynaložené náklady řízení tak činí 28 294,91 Kč.

16. Žalovaná byla úspěšná i v odvolacím řízení, proto jí odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to 2 x částku 300 Kč za 2 úkony (sepis vyjádření k odvolání a zastoupení při jednání) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále cestovní náklady ve výši 1 445,14 Kč, nikoliv však již částku odpovídající DPH, byť zástupce žalované je plátcem této daně, neboť jak již bylo uvedeno, nebyl důvod pro zastoupení žalované advokátem.