61 Co 278/2023- 389

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: [právnická osoba], [část názvu právnické osoby], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 110 660 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2023, č. j. 15 C 323/2021-361 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výrocích II, III a IV se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná, vedlejší účastnice na straně žalované a Česká republika nemají vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení vzniklých do rozhodnutí soudu prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 110 660 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 9 150 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení ve výši 9 %, z částky 3 050 Kč od 8. 12. 2018 do zaplacení ve výši 9 %, z částky 3 050 Kč od 9. 1. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 19. 2. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 14. 5. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 13. 6. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 17. 7. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 15. 10. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 25. 1. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 27. 6. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 12. 9. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 919 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % (výrok I), žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 74 127 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), vedlejší účastnici na straně žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 54 745 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a České republice na účet Okresního soudu v Chebu náklady státu ve výši 7 092 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. K odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobou uplatněného nároku se žalobkyně domáhala jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že jako bývalá zaměstnankyně žalované utrpěla dne 2. 12. 2016 pracovní úraz, při němž došlo ke zhmoždění křížokyčelní krajiny a pravého lokte a následkem pádu došlo k lumboischiadickému syndromu s drážděním kořene L5 oboustranně a S1 vpravo a v příčinné souvislosti s pracovním úrazem byla žalobkyně od 8. 6. 2018 invalidní prvního stupně a z důvodů přetrvávajících obtíží spojených s pracovním úrazem od 19. 1. 2021 byla uznána invalidní v druhém stupni. Od srpna 2018 je žalobkyni ze strany vedlejší účastnice na straně žalované vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti, a jelikož žalobkyně je stále v evidenci uchazečů o zaměstnání, při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je vycházeno z rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem škody a výdělkem ve výši minimální mzdy s připočtením invalidního důchodu. Žalobkyně ale není schopna vykonávat pracovní úvazek v plném rozsahu, proto dle žalobkyně by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mělo být vycházeno z minimální mzdy úměrně snížené a odpovídající zkrácené pracovní době.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů žalobu neshledal důvodnou, když mezi účastnicemi bylo nesporné, že žalobkyně utrpěla v době zaměstnání u žalované dne 2. 12. 2016 pracovní úraz a také dovodil, že žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, neboť jako zaměstnavatel žalobkyně v době, kdy došlo k pracovnímu úrazu, je nositelkou hmotně-právní povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v důsledku pracovního úrazu, a to i náhrady za ztrátu na výdělku dle § 269 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2018. Dále vzal za prokázané, že v důsledku pracovního úrazu žalobkyně u ní došlo k poklesu pracovní schopnosti v rozsahu 30 %, přičemž od 19. 1. 2021 žalobkyně byla uznána invalidní ve druhém stupni s mírou poklesu pracovní schopnosti o 40 % a vzhledem k vlivu na schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti a na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace byla u žalobkyně míra poklesu pracovní schopnosti zvýšena o 10 % na 50 %. Ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství, včetně jeho doplňku, jakož i z výpovědi znalce však soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně pro následky pracovního úrazu není schopna fyzicky namáhavé práce ve vynucených polohách, prací spojených s přenášením a zvedáním těžkých břemen a v nepříznivých klimatických podmínkách a tyto práce jsou pro žalobkyni vyloučeny v jakémkoliv pracovním úvazku. Vyjma těchto prací ale při možnosti volit si individuální pracovní tempo a dobu krátkých přestávek žalobkyně je schopna pracovat i na plný úvazek, byť při invaliditě druhého stupně je vhodný úvazek v rozsahu 6 hodin. Znalec však dospěl k závěru, že další zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, v jehož důsledku byla uznána invalidní druhého stupně, ale nesouviselo s pracovním úrazem, když sice bylo podmíněno komplikacemi po operaci páteře, ale nesouvisejícími s pracovním úrazem, když se jednalo o operaci meziobratlové ploténky (meziobratlové ploténky), ale vyšetření po úrazu nezaznamenalo, že by došlo k poškození nervů u ploténky. Následné problémy a zhoršení zdravotního stavu souviselo s jizevnatými změnami, kdy není dána ani časová souvislost těchto dalších zdravotních problémů s úrazem. V rozsahu invalidity druhého stupně je tak žalobkyně limitována obecným onemocněním, přičemž k navýšení horní hranice míry poklesu pracovní schopnosti při posledním posouzení invalidity bylo učiněno s ohledem na dělnickou profesy žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně je schopna fyzicky nenáročné práce, bez zvedání a přenášení těžkých břemen s možností střídat polohy, mimo vynucené polohy, v tepelně stabilizovaném prostředí i v nezkráceném pracovním úvazku, vzal za prokázané rovněž ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

4. Po zhodnocení provedených důkazů tak dospěl k závěru, že v případě žalobkyně se s ohledem na její evidenci jako uchazečky o zaměstnání při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souladu s ustanovením § 271b odst. 3 zákoníku práce za výdělek po pracovním úrazu považuje výdělek ve výši minimální mzdy, ale není důvod přistoupit dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 472/2018 nebo sp. zn. 21 Cdo 1647/2015) při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ke krácení sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., když takto je namístě postupovat jen tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec je v důsledku pracovního úrazu schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek).

5. Kromě toho soud prvního stupně také dospěl k závěru, že žalobkyně při uplatnění nároku vycházela z nesprávného způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když při výpočtu nepostupovala řádně dle § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném v příslušném období a za roky 2019 – 2021 odečítala od průměrného výdělku před vznikem škody valorizovaného každoročně dle příslušného nařízení vlády nesprávnou výši minimální mzdy s připočtením vypláceného invalidního důchodu. Dále po zhodnocení důkazů týkajících se možnosti potencionálního zaměstnání žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně práci příliš nehledá, neboť dosud neabsolvovala žádný rekvalifikační kurz, když má subjektivní pocit, že není schopna soustavné práce, natož na plný pracovní úvazek, ale soud musel vycházet z objektivně zjištěných skutečností, tzn. ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a také dovodil, že výsledek opakovaného nepřijetí žalobkyně do pracovního poměru u potencionálních zaměstnavatelů mohl být výrazně ovlivněn zájmem žalobkyně, jejím postojem a subjektivním vnímáním zdravotních omezení.

6. S ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci soud prvního stupně také žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované dle § 142 odst. 1 náklady řízení spočívající v nákladech na zastoupení a s ohledem na výsledky řízení jí také dle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost nahradit státu jím placené náklady řízení za zpracování znaleckého posudku.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s tím, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní posouzení, zda žalobkyně je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu po pracovním úrazu utrpěném v zaměstnání u žalované dne 2. 12. 2016 schopna vykonávat na plný úvazek jinou vhodnou práci z hlediska zdravotního stavu ve vazbě na její pracovní schopnosti a dosaženou kvalifikaci a pokud ano, o jako práci se jedná. Uvedené však dle žalobkyně v řízení zjištěno nebylo, když znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] nebyl schopen vypořádat se s tím, jakou konkrétní práci by žalobkyně se svým zdravotním onemocněním mohla vykonávat, přičemž je velký problém najít soudního znalce, který by byl ochoten vypracovat znalecký posudek v odvětví pracovní úrazy, nemoci z povolání a posudkové lékařství. Soud prvního stupně nesprávně uvedl, že posudkem o invaliditě [stát. instituce] ze dne 19. 1. 2021 žalobkyně byla i uznána invalidní druhého stupně s mírou poklesu pracovní schopnosti o 40 %, kdy vzhledem k jejímu vzdělání, zkušenostem a znalostem i schopnosti rekvalifikace, míra poklesu byla zvýšena o 10 % na 50 %, ale posudkem byla míra poklesu ve výši 50 % uznána již od počátku a nebyla zvýšena. Zásadně nesouhlasí se závěrem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] zpochybňujícího příčinnou souvislost mezi omezením pracovní schopnosti žalobkyně a jejím pracovním úrazem ze dne 2. 12. 2016, a také příčinnou souvislost mezi úrazem a přiznáním invalidního důchodu druhého stupně, když znalec uvedl, že předmětným úrazem nedošlo k výhřezu meziobratlové ploténky a ten ani nebyl a není příčinou chronických zdravotních potíží žalobkyně, což odporuje doloženým lékařským zprávám a také dalšímu posudku znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], jehož vypracování zadala vedlejší účastnice. Před zmiňovaným pracovním úrazem žalobkyně netrpěla žádnými zdravotními potížemi, což vyplývá i z její zdravotnické dokumentace, pracovní úraz si nijak nezavinila a není důvod, aby jí dané skutečnosti byly přičítány k tíži. Pokud soud prvního stupně citoval ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jež dospěla k závěru, že žalobkyně je schopna fyzicky nenáročné práce, bez zvedání a přenášení těžkých břemen s možností střídat polohy, mimo vynucené polohy, v tepelně stabilizovaném prostředí i v nezkráceném pracovním úvazku, tak znalkyně neuvádí, jaké konkrétní pozice by to měly být, a žalobkyně opětovně zdůrazňuje, že vždy pracovala v dělnických profesích. Soudní znalkyně ale v posudku uvedla, že rozhodující příčinou přiznání invalidního důchodu druhého stupně jsou následky pracovního úrazu ze dne 2. 12. 2016, takže znalecké posudky nejsou konzistentní a odporují si, tudíž ve svém důsledku znalecký posudek vyhotovený na žádost vedlejší účastnice hovoří ve prospěch žalobkyně. Dle žalobkyně tak znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] není přesvědčivý a soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nemá o rekvalifikaci zájem, naopak má zájem absolvovat rekvalifikaci, ale která pro ni by měla reálný význam a se kterou by se reálně na trhu práce uplatnila, ale ze strany úřadu práce jí žádná vhodná možnost rekvalifikace nebyla nabídnuta. Závěr soudu, že žalobkyně je schopna za vyloučení určitých přesně specifikovaných prací a při vhodných pracovních podmínkách práce na plný úvazek ve vazbě na jí dosažené vzdělání a kvalifikaci se absolutně neslučuje s realitou na pracovním trhu, když žalobkyně celý život pracovala v dělnických profesích a také žije v regionu, kde je obecně s hledáním práce problém a není jednoduché najít zaměstnavatele, který umožní žalobkyni přestávky v práci každých 15 minut. Žalobkyně si je vědoma toho, že znalecký posudek je v tomto řízení klíčovým důkazem a závěry znaleckého posudku se těžko vyvrací, jelikož je nutno posoudit odbornou otázku, kterou soud není schopen sám posoudit. Soud prvního stupně převzal závěry znalce [příjmení] [příjmení], ačkoliv jeho znalecké zkoumání vykazuje nedostatky, přičemž žalobkyně však kvůli deficitu soudních znalců v tomto odvětví i nedostatku finančních prostředků nemůže závěry [anonymizováno] [příjmení] adekvátně rozporovat a řízení před soudem tak připomíná„ boj s větrnými mlýny“. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil účelnost vynaložených nákladů, když vedlejší účastnice disponuje právním oddělením a právním aparátem, proto není účelné, aby se před soudem nechala zastoupit advokátem, v tomto směru poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 474/13, řešící případ nákladů řízení vůči [anonymizována dvě slova]. Dle žalobkyně je namístě, aby soud využil moderačního práva dle § 150 o. s. ř. a žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když žalobkyně je po nezaviněném pracovním úrazu odkázána na invalidní důchod a pouze chtěla uplatnit své právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u soudu, přičemž výsledkem je, že by na náhradě nákladů řízení měla celkem platit částku přibližně devíti násobně převyšující její měsíční příjem. Rovněž pokud jde o náklady státu, soud prvního stupně nezkoumal, zda jsou u žalobkyně splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když sice usnesením ze dne 23. 6. 2023 žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal, ale toto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 13 Co 297/2023-335, zrušil.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že ve věci vše řádně objasnil znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], proto se s napadeným rozsudkem plně ztotožňuje a navrhla jeho potvrzení.

9. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření se rovněž plně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho odůvodněním, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla schopna vykonávat v důsledku snížené pracovní schopnosti, jejíž příčinou je pracovní úraz, jinou vhodnou práci jen a pouze v kratší pracovní době. Poukázala na závěry znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], z jehož doplňku posudku vyplývá, že pracovním úrazem nedošlo k výhřezu meziobratlové ploténky, ten ani nebyl a není příčinou chronických i zdravotních potíží, když ty přetrvávají i po odstranění tlaku na nervový kořen S1. Neurochirurgem stav hodnocen tak, že problém není neurochirurgický a obtíže jsou buď pseodoradikulární blok LS páteře a SI vlevo, nebo neuralgické bolesti po útlaku kořene hernie, nebo obojí. Pokud došlo k navýšení míry poklesu pracovní schopnosti při dalším posouzení na OSSZ, tak k tomu došlo především z důvodu dělnické profese žalobkyně, ale další zhoršení zdravotního stavu s pracovním úrazem nesouviselo, když bylo podmíněno komplikacemi (FBSS) po operaci páteře s pracovním úrazem nesouvisející, neboť vyšetření magnetickou rezonancí po úrazu nezaznamenalo, že by došlo k poškození nervu u ploténky. Míra poklesu pracovní schopnosti v souvislosti s pracovním úrazem u žalobkyně činí 30 %. Pokud jde o výhrady žalobkyně k přiznaným nákladům řízení, její poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 474/13 považuje za nepřiléhavý, když VZP je organizace zřízená zákonem, zatímco vedlejší účastnice je komerční pojišťovnou a v tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 644/2014 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1606/14 s tím, že argumentace žalobkyně by byla přiléhavá na organizační složky státu či jiné subjekty, které jsou zabezpečeny z veřejných prostředků, např. statutární města.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci žalobkyně v jejím odvolání i žalované a vedlejší účastnice v jejich vyjádřeních a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v dostatečném rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a po zhodnocení provedených důkazů učinil skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud v plném rozsahu ztotožňuje, rovněž se odvolací soud plně ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně, proto pro stručnost v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

12. Jak správně uvádí žalobkyně v odvolání, v projednávané věci rozhodnutí závisí především na posouzení odborné otázky (posouzení zdravotního stavu žalobkyně a jeho souvislosti s pracovním úrazem), kterou soud sám nemůže řešit, přičemž znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že další zhoršení zdravotního stavu, v souvislosti s nímž žalobkyně byla uznána invalidní druhého stupně, nesouviselo s poškozením zdraví, které žalobkyně utrpěla při pracovním úrazu dne 2. 12. 2016, když bylo podmíněno komplikacemi (FBSS) po operaci páteře s pracovním úrazem nesouvisející. Brojí-li žalobkyně proti tvrzení znalce [příjmení] [příjmení], že úrazem nedošlo k výhřezu meziobratlové ploténky s tím, že tento závěr odporuje doloženým lékařským zprávám i posudku soudní znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], tak z doplňku znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyplývá, že znalec výhřez meziobratlové ploténky u žalobkyně nezpochybňoval, pouze dospěl k závěru, že k němu nedošlo bezprostředně po úrazu, ale později, když uvedl, že magnetická rezonance bederní páteře 5. 12. 2016 prokázala levostrannou paramediální protruzi L5/S1 v minimálním kontaktu s kořenem S1 (znalkyně [anonymizováno] [příjmení] uvedla, že tato magnetická rezonance prokázala vyklenování meziobratlové ploténky L5/S1 s minimálním kontaktem na kořenový nerv S1 vlevo v terénu degenerativních změn) a dále znalec [příjmení] [příjmení] uvedl, že později se objevily potíže s drážděním kořene S1 s nálezem levostranné hernie disku (znalkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uvedla, že další magnetická rezonance páteře dne 12. 12. 2016 prokázala výhřez meziobratlové ploténky L5/S1 vlevo s přesahem asi 6 x 6 mm, s lehčím tlakem na odstup kořene S1).

13. Především ale znalec [příjmení] [příjmení] dospěl k závěru, že výhřez meziobratlové ploténky (hernie disku dle závěrů obou znalců byla odstraněna při operaci provedené ve Fakultní nemocnici v [obec] dne [datum]) ale nebyl a není příčinou chronických zdravotních potíží žalobkyně, ty přetrvávají i po odstranění tlaku na nervový kořen S1 a neurochirurgem je stav hodnocen tak, že problém není neurochirurgický, obtíže jsou buď pseudoradikulární blok LS páteře a SI vlevo, nebo neuralgické bolesti po útlaku kořene hernie, nebo obojí a také posudkový lékař OSSZ při prvním posouzení invalidity žalobkyně za rozhodující příčinu invalidity prvního stupně nepovažoval stav po operaci meziobratlové ploténky, ale výsledné poúrazové funkční postižení bederní páteře, jež dle přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb. bylo hodnoceno jako stav po operaci nebo úrazech páteře se středně těžkým funkčním postižením. Stejná položka byla použita i při hodnocení zvýšení stupně invalidity, když podle posudkové lékařky nedošlo k významnějšímu zhoršení zdravotního stavu, ale bylo přihlédnuto především k obtížnějšímu uplatnění na trhu práce pro dosažené vzdělání a dle znalce zhoršení zdravotního stavu nesouviselo s pracovním úrazem, ale bylo podmíněno komplikacemi (FBSS) po operaci páteře s pracovním úrazem nesouvisející a tyto potíže lze charakterizovat jako přetrvávající, časně recidivující nebo progradující bolesti páteře či končetiny po chirurgickém výkonu v oblasti lumbální páteře a jednou z příčin je pooperační fibróza – vazivové srůsty, které byly u žalobkyně prokázány epiduroskopickým vyšetřením.

14. Dle názoru odvolacího soudu tudíž závěry znalce [příjmení] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení] nejsou v rozporu a týká se to rovněž i závěru znalkyně [příjmení] [příjmení], že rozhodující příčinou přiznání invalidního důchodu druhého stupně jsou v současné době následky pracovního úrazu ze dne 2. 12. 2016. Totéž de facto vyplývá i ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], neboť dle jeho závěru již při přiznání invalidního důchodu prvního stupně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem byl pokles pracovní schopnosti žalobkyně stanoven na 30 % a při navýšení invalidity na druhý stupeň byl pokles pracovní schopnosti stanoven na 40 % a s navýšením s ohledem na dělnické povolání žalobkyně o 10 % tak došlo k navýšení poklesu pracovní schopnosti na 50 %, což odpovídá invaliditě druhého stupně, když dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tomuto stupni invalidity odpovídá míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 – 69 %. I dle znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] tak míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně v rozhodujícím rozsahu souvisí s pracovním úrazem.

15. Jelikož správnost odborných závěrů znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] v řízení nebyla relevantním způsobem zpochybněna a jedná se o posouzení odborné otázky, rovněž odvolací soud musel ze závěrů znaleckého posudku vycházet. Pro rozhodnutí ve věci je tak stěžejní, že dle závěrů znalce další zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, v souvislosti s nímž došlo k navýšení invalidity, nesouviselo s pracovním úrazem. Navíc pro rozhodnutí ve věci je rovněž podstatný závěr obou znalců ([anonymizováno] [příjmení] i [anonymizováno] [příjmení]), že žalobkyně při zdravotním omezení hodnoceném jako druhý stupeň invalidity je schopna vykonávat vhodnou práci při dodržování režimu vertebropata, tedy s vyloučením pracovních pozic spojených s fyzicky náročnou prací, spojenou se zvedáním a přenášením těžších břemen, ne ve vynucených polohách, v klimaticky příznivých podmínkách, v tepelně stabilizovaném prostředí, v nezkráceném pracovním úvazku (byť s ohledem na zdravotní omezení je vhodná práce na kratší pracovní úvazek), přičemž odvolací soud nikterak nezpochybňuje, že možnosti nalezení odpovídající vhodné práce jsou pro žalobkyni s ohledem na její kvalifikaci a skutečnost, že vždy pracovala jen v dělnických profesích, značně omezené.

16. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k správnému právnímu závěru o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem u žalované byla schopna vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době, tj. nebylo prokázáno naplnění podmínky pro krácení sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v meritorním výroku I potvrdil.

18. Žalobkyně v řízení nebyla úspěšná, takže dle § 142 odst. 1 o. s. ř. by měla žalované a vedlejší účastnici na její straně platit účelně vynaložené náklady vzniklé jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, ale v projednávané věci odvolací soud shledal výjimečně podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., tj. aby z důvodů zvláštního zřetele hodných žalované a vedlejší účastnici na její straně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal, proto tímto způsobem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výroky II a III napadeného rozsudku a shodně v souladu s § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.

19. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované a vedlejší účastnici odvolací soud shledal jednak v majetkových poměrech žalobkyně, jež je po pracovním úrazu, který utrpěla při plnění pracovních povinností u žalované, v invalidním důchodu a je vedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce, byť kromě invalidního důchodu je jí vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a dále důvody zvláštního zřetele hodné shledal i v okolnostech případu, kdy předmětem řízení je nárok na náhradu újmy na zdraví a nelze dovodit, že by žalobkyně řízení zahájila zjevně bezdůvodně. Rozhodnutí ve věci totiž záviselo především na odborném znaleckém posouzení a i další zhoršení zdravotního stavu žalobkyně (pro které žalobkyně také řízení zahájila) souvisí s jejím onemocněním páteře, pro které v příčinné souvislosti s pracovním úrazem dříve byla shledána invalidní prvního stupně.

20. Podle výsledku řízení by stát měl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu jím placených nákladů řízení, ale s ohledem na majetkové poměry žalobkyně odvolací soud dospěl k závěru, že u žalobkyně lze shledat předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, proto rovněž dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil i výrok IV napadeného rozsudku tak, že Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.