61 Co 284/2023 - 265

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupena advokátem [Anonymizováno]. Pavlem Tomkem sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], 360 01 Karlovy Vary o náhradu škody 1 489 896 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 C 318/2021-180 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 445,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 489 896 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 14. 9. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 266 950,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalovaná se sice dopustila protiprávního jednání, když jednala bez souhlasu žalobce (podílového spoluvlastníka s velikostí podílu ), ale svým protiprávním jednáním nezpůsobila ukončení činnosti tepelného zařízení, které nebylo funkční již před jeho poškozením. Nejednala v úmyslu poškodit žalobce, ale i v jeho zájmu, neboť se snažila splnit prevenční povinnost, kterou měla spolu se žalobcem, tzn. demontovat zařízení s ohledem na jeho staří, neúčelnost, aby předešla případné škodě na majetku, zdraví či životě osob. Žalovaná zakoupila nefunkční zařízení za účelem jeho demontáže, proto s ní započala bezodkladně po uzavření kupní smlouvy s [jméno FO] (bývalým spoluvlastníkem). Žalovaná z předchozích kontaktů se žalobcem věděla, že žalobce nemá faktický zájem o provedení opravy, neboť k opravě nemá důvod. V opačném případě by žalobce odkoupil spoluvlastnický podíl od [jméno FO]. I při projednávání věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 182/2019 žalobce opakovaně uvedl, že nemá zájem stát se výlučným vlastníkem zařízení. Neexistuje odběratel dodávky energie, což je v dané lokalitě s ohledem na bezprostřední blízkost dolové činnosti v podstatě nemožné. S ohledem na objektivní situaci týkající se zastaralého nefunkčního zařízení (žalobce neměl odběratele, neměl licenci k činnosti, neprovedl opravu zařízení) žalovaná předpokládala souhlas žalovaného s demolicí zařízení i vzhledem k tomu, že žalobce obdržel výzvu městyse [adresa], ale nereagoval na ni a žalované nesdělil, že s demolicí nesouhlasí. Žalovaná tak sice jednala bez souhlasu žalobce, což ale s ohledem na zjištěné okolnosti soud prvního stupně nepovažoval za tak závažné s přihlédnutím k neúčelné opravě zastaralého zařízení a jeho nefunkčnosti ve srovnání s tím, k jaké škodě na majetku či osob by mohlo dojít, kdyby k odstranění zařízení nedošlo. Bez závislosti na tom, jak žalobce se zařízením naloží, oprava poškozeného zařízení by byla neúčelná, nepřinesla by žádný užitek. Zařízení ztratilo charakter tepelných rozvodů, a to i bez škodné události. Nelze hovořit o škodě na tepelném zařízení, když škodní událost nezasáhla negativně do chodu rozvodů tepelné energie. Souhlasil také s žalovanou, že žalobce se domáhá náhrady škody ze spekulativních důvodů, ve snaze získat finanční prostředky, které se mu nepodařilo získat prodejem spoluvlastnického podílu žalované pro nepřiměřené požadavky, popřípadě na základě žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kdy žádal, aby se žalovaná stala výlučným vlastníkem zařízení, o které neměl zájem, a jemu vyplatila vypořádací podíl ve výši 2 983 500 Kč. Nyní finanční prostředky požaduje za neúčelnou opravu zastaralého zařízení. Neúčelnost opravy potvrdil svědek [jméno FO] (bývalý spoluvlastník) i svědek [jméno FO] s tím, že části zařízení, které se stále nacházejí v místě demontáže, mají hodnotu šrotu. Žalobce věděl, že nemá odběratele, nestaral se ani o získání licence, sám tak zavdal příčinu, že zařízení přestalo být funkční. Žalobce sám opravu zařízení neprovedl, jeho přičiněním tak zařízení ztratilo na hodnotě. Nepožadoval ani náhradu škody spočívající v rozdílu ceny před a po poškození části zařízení, neboť si je vědom, že demontované části se stále nacházejí na místě demontáže, což má vliv na jejich stav. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně stojí na absurdním závěru, že sice bylo prokázáno protiprávní jednání žalované, avšak právo žalobce na náhradu způsobené škody nelze přiznat. Tento závěr je opřen o spekulativní závěry, že žalovanou demontované zařízení již nesloužilo svému účelu, jeho oprava je neúčelná a žalobce se o věc údajně nestaral adekvátním způsobem. Ohledně neúčelnosti opravy a obecně ohledně závěru o vzniku škody soud prvního stupně neprovedl k důkazu navrhované znalecké posudky o ceně poškozeného majetku a o ceně opravy (uvedení do původního stavu). Dále soud prvního stupně argumentuje ve vztahu k rozporu žalobního nároku s dobrými mravy, že žalobce zařízení neopravil, což má dokládat, že se škody domáhá pouze ze spekulativních důvodů a o opravu nestojí. Tato okolnost ve věci není vůbec podstatná, vyplývá to i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, např. dle rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1160/2005 není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naložený, tedy například zda ji opraví či ponechá ve zhoršeném stavu či zda ji dokonce někomu daruje, prodá nebo vymění za jakou cenu (protihodnotu). Zásada, že při určení výše škody je třeba vycházet ze skutečné ceny opravy, pokud byla provedena, platí za předpokladu, že oprava byla provedena a že šlo o účelně vynaložené náklady potřebné k uvedení věci do předešlého stavu bez zhodnocení věci. Okolnost, že oprava provedena nebyla, nemá vliv na to, zda škoda vznikla či nikoliv a její výši je možno určit též tak, aby odpovídala předpokládaným nákladům na nutnou opravu, potřebnou k uvedení věci do stavu před poškozením. Žalobce dále namítá, že soud nemůže zamítnout žalobu na náhradu škody, pokud je základ nároku dán jen proto, že žalobce nepožaduje náhradu škody způsobem nebo ve výši, se kterými soud nesouhlasí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1160/2005 a 25 Cdo 552/2003). Odkazy soudu prvního stupně na nutnost demolice jsou také neopodstatněné. Neexistuje žádné rozhodnutí nařizující demolici, účastníci neměli žádnou právní povinnost zařízení zlikvidovat. Výzvy městyse [adresa] byly obecné a založené pouze na laických posouzeních. Nutno zdůraznit, že neexistuje žádný důvod, proč by měl být nárok žalobce v rozporu s dobrými mravy. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobce zjevně dezinterpretuje obsah napadeného rozsudku, které zakládá na údajném závěru soudu, že bylo prokázáno protiprávní jednání žalované. Žalobce si je však vědom té skutečnosti, že k tvrzenému protiprávnímu jednání nebyly prováděny jakékoliv důkazy, když ani po opakovaném poučení ze strany soudu prvního stupně nesplnil svoji povinnost tvrdit a prokázat předpoklady pro jím vznesený nárok. Navíc soud prvního stupně v odůvodnění vyzdvihuje zejména skutečnost, že nárok žalobce je zjevně v rozporu s dobrými mravy, když stejně jako žalovaná nepochybuje o tom, že žalobce se na úkor žalované snaží maximalizovat svůj profit z „provozu“ nefunkčního zařízení, které nemělo a nemá ani potencionálního odběratele, takže rozhodnutí neodůvodňuje tak, jak tvrdí žalobce. Na straně žalované nedošlo k jakémukoliv protiprávnímu jednání, když demontáž nefunkčního zařízení probíhala v souladu s právem a žalovaná coby spoluvlastník předmětného zařízení plnila svou zákonnou povinnost. Pro toto tvrzení navrhovala důkazy a předkládala soudu relevantní právní argumentaci, kterou se však soud nezabýval, jelikož to nebylo s ohledem na procesní postup žalobce nutné. I žalovanou překvapilo odůvodnění soudu, odkazuje-li na existenci protiprávního jednání, což žalovaná nepovažuje za otázku, která byla v řízení jakkoliv řešena, ale je náležitě odůvodněno, proč soud prvního stupně nárok žalobce posoudil jako nedůvodný. Žalovaná demontovala zařízení bez předchozí dohody se žalobcem, ale v žádném případě se nedopustila protiprávního jednání. Tomuto řízení předcházelo řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, kdy se žalobce domáhal, aby výlučným vlastníkem se stala žalovaná, která věci také nechtěla a v současné době probíhá v rámci exekučního řízení ocenění tohoto majetku, aby mohl být zcizen, jelikož žalovaná ani žalobce majetek nechtějí. Údajně poškozené liniové stavby nechce ani žalobce ani žalovaná, tyto nemají žádný význam a s jejich vlastnictvím je spojena povinnost jejich demolice včetně mostní konstrukce, která si nutně vyžádá náklady v řádech milionů korun. Žalobce podanou žalobou na náhradu škody navazuje na svůj „podnikatelský záměr“ spočívající v získání finančních prostředků na úkor žalované poté, co mu nevyšla žaloba na zrušení podílového spoluvlastnictví, respektive přikázání věci žalované za úhradu vypořádacího podílu ve výši 2 983 500 Kč. Žalobce ve stanovené lhůtě nedoplnil svá žalobní tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody, jakož i ve vztahu k zavinění. Svůj nárok opřel o tvrzení, že žalovaná strhla a odcizila trubní vedení, k čemuž dle jeho tvrzení mělo dojít v roce 2018, ale dle provedených důkazů bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že minimálně významná část trubního vedení (v tvrzené hodnotě cca 550 000 Kč) se na místě nenacházela již v roce 2013, což bylo prokázáno jak satelitními snímky, tak svědeckými výpověďmi svědků a žalovaná opakovaně z důvodu právní jistoty vznášela námitku promlčení nároku na náhradu škody, jejíž výše však nebyla dosud řádně vyčíslena. Pokud však v roce 2013, respektive 2015 (rok pořízených satelitních snímků) neexistovala část liniových staveb, nemohla žalovaná tyto stavby demontovat v roce 2018. Žalovaná opakovaně namítala, že danou část nedemontovala a sám žalobce připustil, že nemá informace, že žalovaná tak učinila, prý se tak pouze domnívá. Žalobce zjevně vyšel pouze z obsahu kupní smlouvy týkající se pořízení podílu na movitých věcech a s ohledem na záměr žalované, kterým byla skutečně demontáž nefunkčního zařízení, se popisem těchto věcí nezabýval. V době uzavírání kupní smlouvy tak podstatná část liniových staveb již neexistovala, zbývající část byla tzv. dožitá, neexistoval ani potencionální, natož skutečný odběratel teplené energie. Dále žalovaná uvedla, že žalobce původně vyčíslil škodu jako rozdíl mezi cenou obvyklou před poškozením a po poškození, jako by se jednalo o zařízení funkční, původně vyčíslil škodu na částku 512 000 Kč, k jejíž úhradě vyzval žalovanou, následně požadoval cenu opravy a pro potřeby řízení tuto „přeformuloval“ na škodu ve výši 1 489 896 Kč, ale zde vzniká polemika týkající se tzv. účelnosti opravy. Pokud se žalobce rozhodl nárokovat škodu ve výši nákladů na opravu, musí prokázat účelnost vynaložených nákladů, jinak by mohl opět chtít pouze rozdíl v hodnotě věci před poškozením a po poškozením, o čemž byl soudem opakovaně poučen. Účelnost opravy je hlavním kritériem při stanovení výše škody na věci. Žalobce tedy vyčíslil škodu na majetku, který žalobce ani žalovaná nechtějí a snaží se jej zcizit v rámci exekučního řízení, jelikož vlastnictví tohoto majetku nedává ekonomický smysl, když žalovaná majetek nabývala s cílem jeho demontáže, aby byl odstraněn jeho negativní vliv na okolí, a žalobce opakovaně prohlásil před soudem, že jej opravovat jej nebude, když k tomu nevidí důvod, a jeho oprava v situaci, kdy neexistuje žádný ani potencionální odběratel tepelné energie, nedává žádný smysl, byť možnost opravy logicky existuje formou výměny zastaralého trubního vedení. Pokud je tedy věc poškozená a je opravitelná, ale poškozený se z jakékoliv důvodu rozhodne ji neopravit, nastupuje do popředí právě kritérium účelně vynaložených nákladů na opravu a pokud se tedy žalobce domáhal náhrady škody ve smyslu § 2969 o. z., musel se s účelností opravy soud vypořádat. Žalobce po koncentraci řízení setrval na své argumentaci, kdy výši škody vyčíslil na základě nabídku společnosti [právnická osoba]., nikoliv na základě znaleckých posudků, když je zřejmé, že pro žalobce bylo výhodnější formulovat požadavek na náhradu škody dle nabídky této společnosti (z předložených posudků požadoval jen 512 000 Kč). Pokud se však takto rozhodl, musí prokázat účelnost vynaložených nákladů na opravu, jelikož jinak by mohl opět chtít pouze rozdíl v hodnotě věci před poškozením a po poškození. S tímto však souvisí i další procesní povinnost, a sice tvrdit a prokázat obvyklou cenu poškozených věcí, jelikož bez toho nemůže účelnost prokázat. Při rozhodování o náhradě škody musel soud zohledňovat i nadále obvyklou cenu věci před poškozením, ale též výslovně i účelně vynaložené náklady na opravu věci. Žalobce i po koncentraci tvrdil pouze výši škody dle nabídky společnosti [právnická osoba]., ale k ceně obvyklé ani k účelnosti požadovaných nákladů na opravu ničeho nenavrhl. Ve smyslu § 2969 o. z. a § 2951 o. z. a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 prioritním způsobem náhrady škody je naturální restituce, pokud by soud přiznal náklady opravy neúčelně vynaložené, bylo by to nespravedlivé a v rozporu s ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. Dále žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, v němž dovolací soud uvádí, že: „Stanoví-li § 2951 odst. 1 o. z., že zákonem preferovaná varianta náhrady škody uvedením do předešlého stavu se uplatní tehdy, je-li možná, má tím bez pochyby na mysli nejen možnost faktickou (opravu věci), je-li – bez ohledu na výši nákladů – technicky a konstrukčně proveditelná), právní (uvedení do předešlého stavu nebrání překážka daná normativním právním aktem), ale též možnost hospodářskou, tj. splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že tvrzená oprava je neúčelná, neodchýlil se od rozhodovací praxe, byť ve svém rozhodnutí zdůraznil též zjevnou nemravnost postupu žalobce, který se snaží maximálně vytěžit. Žalobce založil svá tvrzení o protiprávnosti jednání žalované, coby jedné z podmínek pro vznik nároku z titulu odpovědnosti za škodu, na neurčitém a subjektivním sdělení PČR, která se zabývala žalobcem podaným trestním oznámením, které pravděpodobně bez podrobnějšího zkoumání přebírá i soud prvního stupně v odkazovaném řízení, uvedl-li, „že zásah do uvedených liniových staveb bez dohody či majetkového vypořádání s druhým spoluvlastníkem nebyl zcela adekvátní“, ale žalovaná v rámci celého řízení zpochybňovala, že by se dopustila jakéhokoliv protiprávního jednání. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud pro účely odvolacího řízení doplnil dokazování znaleckým posudkem vypracovaným dne 23. 1. 2024 Znaleckou kanceláří Dušek, s. r. o., v rámci exekučního řízení, které je vedeno pověřeným soudním exekutorem [tituly před jménem] Milošem Dvořákem pod sp. zn. 041 EX 68/22, kterým byly mj. oceněny i liniové stavby sekundárních teplovodních rozvodů v posudku blíže specifikované. Exekučním titulem v tomto řízení je rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2020, č. j. 10 C 182/2019-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2020, č. j. 56 Co 128/2020-120, jímž došlo k vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nemovitých věcí včetně liniových staveb i movitých věcí, přičemž byl nařízen soudní prodej těchto věcí, když žádný z účastníků neměl zájem stát se výlučným vlastníkem věcí., přičemž žalobce v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výslovně uvedl, že o majetek nestojí a usiluje, aby majetek byl ve výlučném vlastnictví žalované. V dané lokalitě není žádný odběratelem, kterému by prostřednictvím tepelného zařízení mohlo být teplo dodáváno, zastaralé liniové stavby jsou určeny k demolici a prostřednictvím tohoto zařízení již není prováděna dodávka energie, když tato byla naposledy uskutečněna v květnu 2018. Dle znaleckého posudku nemovitý majetek má z pohledu realitního trhu velmi ojedinělé postavení, jeho provedení, technický stav a především morální opotřebení dávají jen malou šanci k uplatnění na současném trhu. V případech, kdy znalci hledali realizované provedené transakce na volném trhu ve více či méně vzdáleném časovém úseku, byly nalezeny pouze ojedinělé realizace. Šlo však o objekty, které byly využitelné (a dále po rekolaudaci i užívané) pro jiné než původní účely. Ovšem ve většině případů se nabízené nemovité věci neprodaly, a buď nadále jsou bez využití a chátrají, nebo byly již vlastníkem odstraněny. Podle aktuální poptávky v okamžiku nabídky nemovitých věcí na volném trhu lze předpokládat, že taková nabídka nebude trhem akceptována vůbec. V takovém případě by byla nemovitost neprodejná a vlastníkům by v blízké budoucnosti hrozilo riziko odstranění zejména liniových částí majetku. Tím by mohlo dojít až k záporné hodnotě majetku. Spodní interval hodnoty je tedy 0 Kč. V případě, že nabídka bude trhem akceptována, lze odhadnout segment kupujících za velmi omezený. Kupující se bude muset vypořádat zejména s technickými, ale i právně nedořešenými vadami majetku. Tato negativa by však u něho nesměla přesáhnout význam a hodnotu získaného majetku. Pro účel zjištění objektivizované tržní hodnoty je možné odhadovat hodnotu předmětného majetku ve spodní části intervalu výsledku porovnávací metody, tedy částkou 1 000 000 Kč. Cena stanovená dle platných cenových předpisů je propočtena na částku 2 477 470 Kč. Po doplnění dokazování ve shora uvedeném rozsahu odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Předně odvolací soud konstatuje, že se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně se ztotožňuje, proto na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost plně odkazuje. V projednávané věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady majetkové újmy (škody) s tvrzením, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky liniových staveb sekundárních teplovodních rozvodů vedoucích přes pozemky v obci a k. ú. [adresa] specifikovaných v žalobě a újma byla způsobena tím, že žalovaná v době od 17. 9. 2018 do 3. 10. 2018 bez souhlasu žalobce jako spoluvlastníka provedla odstranění částí horkovodu Davidov. Žalobce se tak domáhal náhrady škody ve smyslu § 2910 o. z., podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu dle citovaného ustanovení jsou zaviněné porušení zákonem stanovené povinnosti škůdcem, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, přičemž dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci všechny předpoklady pro vznik odpovědnostního vztahu splněny nebyly, odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaná pochybila, když jako rovnodílný spoluvlastník (mj. i liniových staveb) přistoupila k demontáži části liniového vedení, aniž k tomu měla souhlas žalobce jako druhého spoluvlastníka, když každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci a při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (§ 1126 o. z.), o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů, rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě a spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (§ 1128 o. z.) a k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků, nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud (§ 1129 o. z.). Rozhodnutí o demontáži částí společné věci je nepochybně rozhodnutím o významné záležitosti týkající se společné věci, navíc s ohledem na stejnou velikost spoluvlastnických podílů účastníků žalobkyně nebyla oprávněna sama rozhodovat ani o běžné správě společné věci, takže žalovaná nepochybně jednala protiprávně, neboť neexistovalo žádné rozhodnutí orgánů veřejné moci o povinnosti vlastníků odstranit demontovanou část liniového vedení, což jednoznačně vyplývá ze sdělení Městského úřadu v Sokolově ze dne 21. 6. 2023, dle kterého demoliční výměr pro odstranění části horkovodu nebyl vydán. Žalovaná tak konala pouze na základě nezávazné výzvy městyse [adresa]. V řízení ale nebylo prokázáno porušení povinností žalovanou v plném rozsahu ve vztahu ke všem žalobcem tvrzeným demontovaným částem liniového vedení, neboť obsahem spisu Policie ČR č. j. KRPK-76084-73/TČ-2018-190972-JČ bylo prokázáno, že část liniové stavby, kterou dle tvrzení žalobce měla rovněž demontovat žalovaná, se na pozemcích nenacházela již v roce 2015, přičemž žalovaná ale spoluvlastnický podíl na všech společných věcech nabyla od předchozího spoluvlastníka [jméno FO] až kupní smlouvou ze dne 7. 9. 2018, takže ve vztahu k této části liniového vedení nedošlo ze strany žalované k žádnému porušení povinností a tudíž v této části je žaloba zcela nedůvodná. Pokud dále soud prvního stupně dovodil, že shora uvedeným porušením povinnosti žalovanou žádná škoda ale žalobci nevznikla, odvolací soud se i s tímto závěrem ztotožňuje, když ne každé porušení právní povinnosti má za následek vznik škody a o takový případ se jedná i v projednávané věci. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že poslední dodávky tepelné energie byly prostřednictvím liniových staveb ukončeny v květnu 2018 a tyto stavby již neslouží svému původnímu účelu a není zde ani naděje, že by do budoucna došlo k obnovení funkčnosti celého zařízení, když již neexistují žádní odběratelé tepelné energie. I v kupní smlouvě ze dne 7. 9. 2018, kterou žalovaná od [jméno FO] nabyla spoluvlastnický podíl, bylo obsaženo ujednání [čl. II bod 2.2 písm. a), písm. c)], že nemovitosti a liniová stavba pozbyly možnosti sloužit účelu, pro které byly zřízeny, tedy sloužit k rozvodům tepelné energie pro absenci odběratelů, a minimálně v případě liniové stavby bude nutné přistoupit k jejímu odstranění tak, aby odpadla bez právního důvodu omezovaná vlastnická práva třetích osob, a aby se předešlo případným škodám na majetku, zdraví či životě v souvislosti se stavem liniové stavby, která po ukončení provozování bude z technického hlediska degradovat. Odvolací soud souhlasí s námitkami žalobce, že soud při určení výše náhrady škody není vázán způsobem, jaký poškozený navrhuje ke stanovení její výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3648/2011), přičemž určení výše škody je v podstatě možné dvěma způsoby, a to jako rozdíl ceny před a po poškození věci nebo jako výše nákladů na uvedení poškozené věci do původního stavu před poškozením. Druhý způsob je možný pouze za předpokladu, že tyto náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Dle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné anebo žádá-li to poškození, hradí se škoda v penězích. Dle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musel k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Ustanovení § 2951 o. z. upřednostňuje uvedení poškozené věci v předešlý stav. Pro určení nákladů na uvedení věci v předešlý stav není rozhodné, zda poškozený věc skutečně opravil či s ní naložil jinak, pokud však oprava byla provedena, je možno z její ceny vycházet. I pak je třeba ještě zvažovat, zda cena opravy byla stanovena správně, a zda oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodní události (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR 1 Cz 82/88, Rc 25/1990). S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je však nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07) a pokud by náklady sloužily pouze k „vylepšení věci“, nejde o nezbytné a účelné náklady na opravu věci. Sám žalobce v odvolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které zásada, že při určení výše škody je třeba vycházet ze skutečné ceny opravy, pokud byla provedena, platí za předpokladu, že oprava byla provedena, a že šlo o účelně vynaložené náklady potřebné k uvedení věci do předešlého stavu bez zhodnocení věci. Náklady potřebné na uvedení věci v předešlý stav se při určení výše škody přednostně uplatní ve všech případech, kdy je možná obnova nebo nahrazení funkce věci, jakou měla před poškozením, ledažeby náklady na opravu by byly zjevně nepřiměřené ve srovnání s obvyklou cenou věci před poškozením. Účelem uvedení věci v předešlý stav je tak obnova nebo nahrazení funkce věci před jejím poškozením, ale v projednávané věci bylo spolehlivě prokázáno, že liniové stavby byly již před demontáží některých jejich částí nefunkční, jedná se o zastaralé stavby, které ani v budoucnu nebudou sloužit účelu, pro který byly postaveny, tj. aby jimi byla prováděna dodávka energie a jsou určeny k demolici, když v lokalitě není ani žádný potenciální odběratel energie a ani žádný z účastníků řízení o nabytí věcí do svého výlučného vlastnictví neměl zájem. Jednoznačně lze tak uzavřít, že náklady vynaložené na opravu věci by nebyly vynaložené účelně, bylo proto nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem o ceně opravy (uvedení do původního stavu). Za situace, kdy zastaralé liniové vedení je nefunkční, nebude ani v budoucnu sloužit svému původnímu účelu, pro vlastníka do budoucna představuje zátěž z hlediska nákladů potřebných vynaložit na jeho odstranění, odvolací soud dospěl k závěru, že demontáží části tohoto liniového vedení žalovanou nedošlo ani ke vzniku škody tím, že by se snížila cena (hodnota) věci, neboť liniové vedení nemá již fakticky žádnou hodnotu. V této souvislosti je třeba poukázat i na obsah výše uvedeného znaleckého posudku zpracovaného v exekučním řízení ke stanovení obvyklé ceny všech věcí ve spoluvlastnictví účastníků, ohledně nichž rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2020, č. j. 10 C 182/2019-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2020, č. j. 56 Co 128/2020-120, došlo ke zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání nařízením prodeje věcí, kdy byly oceňovány nejen liniové stavby, ale především nemovité věci, tvořící hlavní hodnotu všech společných věcí. V případě ceny stanovené dle platných cenových předpisů cena nadzemního trubního vedení do 2x DN 100 včetně v délce 543,50 m byla stanovena na částku 407 193 Kč, cena nadzemního trubního vedení do 2x DN 150 včetně v délce 196 m byla stanovena v částce 146 583 Kč, ale v tomto případě se jedná jen o cenu stanovenou dle právního předpisu, nikoliv o cenu obvyklou. Znalecký posudek se též vyjadřuje k ocenění technologie výměníkové stanice, což je zařízení sloužící ke stejnému účelu jako liniové stavby horkovodu, kdy znalci uvedli, že předmětné technologické zařízení je z technického, ale hlavně morálního opotřebení za svým zenitem a pravděpodobnost, že by došlo k poptávce po centrální dodávce tepla do okolních, dnes již vlastnicky samostatných objektů, se rovná nule. Všichni bývalí odběratelé tepla prostřednictvím výměníkové stanice již mají svůj vlastní zdroj vytápění. Pro stanovení výsledné ceny hodnoceného majetku je nutné konstatovat, že hodnota technologického zařízení je bezcenná, tedy rovna nule. K tomuto odvolací soud uvádí, že stejné závěry, které se týkají výměníkové stanice, lze vztáhnout i na celý systém liniových staveb, neboť ačkoliv nedošlo k poškození výměníkové stanice a tato je v původním stavu nepoškozená, dle znalců se její hodnota rovná nule. Se závěry znaleckého posudku korespondují i výpovědi svědků [jméno FO] (předchozího spoluvlastníka) a [jméno FO], kdy [jméno FO] uvedl, že dle jeho názoru zařízení má hodnotu jen šrotu a [jméno FO], který se jako zaměstnanec žalované na demolici horkovodu podílel, uvedl, že demolovaná část liniového vedení (odřezané trubky) zůstala ležet na pozemku, neboť došlo ke sporu s žalobcem a věc řešila i policie, jinak by trubky po odstranění vnější izolace odvezli do šrotu. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že demolovaná část potrubí se na pozemku stále nachází, takže hodnota demolované části zařízení jako šrotu zůstala zachována, navíc není nutné ani vynakládat náklady na demontáž již odstraněné části, odvolací soud uzavírá, že byť se žalovaná dopustila protiprávního jednání, tímto jednáním žalobci žádná škoda nevznikla, žaloba proto není v plném rozsahu důvodná a soud prvního stupně ji správně zamítl. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného a odůvodněného výroku o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která měla v rámci odvolacího řízení plný úspěch, byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v nákladech na zastoupení, a to v odměně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) po 14 260 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhradě za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky (6 půlhodin po 100 Kč) a cestovném na trase [jméno FO] – [adresa] a zpět ve výši 1 226,34 Kč, to vše včetně částky 6 498,73 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, takže náklady odvolacího řízení činí celkem 37 445,07 Kč.

Poučení