61 Co 5/2026 - 550

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyně Mgr. Jiřiny Hronkové a soudce Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 41 686 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 10. 2025, č. j. 33 C 255/2019-516 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení vzniklých do vydání napadeného rozsudku 241 766 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 660 Kč k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (podnikatelka a zhotovitelka díla) domáhala po žalované (spotřebitelce) doplacení ceny díla ve výši 41 686 Kč s úroky z prodlení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení vzniklé ve výši 281 670 Kč (výrok II).

2. Napadený rozsudek byl soudem prvního stupně vydán v dalším řízení poté, co soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 33 C 255/2019-311, ve znění opravných usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 33 C 255/2019-331, a ze dne 12. 6. 2023, č. j. 33 C 255/2019-355, zamítl žalobu o zaplacení částky 41 686 Kč s příslušenstvím (výrok I), tedy v nároku na zaplacení doplatku ceny díla, a dále zamítl žalobu o zaplacení částky 120 917,56 Kč (výrok II), tedy v nároku na zaplacení smluvní pokuty a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III), když dospěl k závěru, že smlouva o dílo je neplatným právním úkonem, neboť žalovaná jednala v omylu, který se týkal skutečností pro uzavření smlouvy zásadních, přičemž odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 61 Co 99/2023-383, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do výroku II, ale ve výrocích I a III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že smlouva o dílo je absolutně neplatná, ale vytkl soudu prvního stupně nesprávné posouzení následku neplatnosti smlouvy o dílo. Plnění poskytnuté na základě neplatného právního jednání představuje plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.) a podle odvolacího soudu měl soud prvního stupně zjišťovat, zda je zde možnost vzájemného vrácení plnění nebo zda se účastnice v režimu bezdůvodného obohacení mohou vypořádat jen finančně, a zda pořízením nového kotle podle neplatné smlouvy za dosud zaplacených 70 000 Kč žalované vzniklo či nevzniklo bezdůvodné obohacení, případně v jaké výši, kterou by žalovaná měla žalobkyni ještě doplatit. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit důkazní řízení ke zjištění, zda je možné vypořádání stran neplatné smlouvy vrácením věci žalobkyni dle § 2993 o. z., kdy v takovém případě by žaloba o zaplacení – vydání bezdůvodného obohacení nemohla být úspěšná, nebo zda v úvahu přichází peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení ze strany žalované vůči žalobkyni dle § 2999 o. z. a v jaké výši, přičemž bezdůvodným obohacením žalované by nebyla fakturovaná cena díla, ale jen skutečné obohacení vzniklé zabudováním nového kotle do nemovitosti žalované se zohledněním, že žalovaná zároveň pozbyla starší, ale s malými náklady opravitelný kotel. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve výroku II (zamítnutí žaloby o zaplacení částky 120 917,56 Kč) tak nabyl právní moci, přičemž dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 581/2024-410, odmítnuto a také žalobkyní následně podaná ústavní stížnost směřující proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, který se týká již pravomocně skončené části věci, byla usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1810/24, odmítnuta.

3. V dalším řízení po vrácení věci odvolacím soudem tak soud prvního stupně vycházel z již dříve učiněných skutkových zjištění, tj. že mezi účastníky byla sjednána smlouva o dílo, na jejímž základě se žalobkyně zavázala v domě žalované demontovat stávající kotel VIADRUS a dodat a namontovat nový kotel VIESSMANN, přičemž žalovaná se zavázala za dodávku a montáž kotle zaplatit cenu díla. Bylo také prokázáno, že nový kotel byl žalované dodán, nainstalován, žalovaná jej má ve svém držení. Žalobkyně vystavila žalované fakturu v souladu s uzavřenou smlouvou na celkovou částku 111 868 Kč., žalovaná však žalobkyni uhradila toliko zálohu ve výši 70 000 Kč. Nový kotel byl žalované dodán za kupní cenu 63 700 Kč včetně DPH. Žalovaná částka ve výši 41 686 Kč pak představuje doplatek ceny ze smlouvy o dílo. Soudy obou stupňů uzavřely, že smlouva o dílo je neplatným právním úkonem pro omyl žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že plněním z titulu neplatné smlouvy o dílo bylo smluvními stranami nabyto bezdůvodné obohacení. Neoprávněným majetkovým prospěchem žalobkyně je cena díla, která byla zaplacena, naproti tomu bezdůvodným obohacením žalované je kotel, který jí byl namontován žalobkyní. Soud prvního stupně pak uzavřel, že byla-li smlouva zrušena ex tunc, bude následovat vypořádání smluvních stran dle ustanovení zákona o bezdůvodném obohacení.

4. Soud prvního stupně se následně zabýval otázkou, zda je namontovaný kotel do nemovité věci žalované vratitelným plněním a dospěl k závěru, že kotel je součástí nemovité věci žalované jako věci hlavní a jeho oddělení by znamenalo pro věc hlavní újmu na její hodnotě a znehodnocení by bylo i funkční. Pokud není možné navrátit majetkový prospěch in natura, stanoví zákon povinnost k peněžité náhradě, jejíž výše musí odpovídat hodnotě obohacení v době, kdy bylo získáno. Peněžitá náhrada se poskytne ve výši obvyklé ceny, to neplatí, pokud se pro vyčíslení použije přednostně sjednaná úplata (§ 2999 odst. 2 o. z.). Pokud je smlouva neplatná, výše peněžité náhrady se určí nikoli ve výši obvyklé ceny, ale ve výši úplaty, která byla sjednána ve smlouvě, takže žalobkyně by měla nárok na náhradu ve výši sjednané úplaty, resp. rozdílu mezi výši sjednané úplaty a tím, co již bylo uhrazeno, tedy ve výši žalované částky 41 686 Kč, přičemž soud by mohl přiznat toliko částku, ve které hodnota plnění přesahuje hodnotu protiplnění. Soud prvního stupně však uzavřel, že žalobkyni nelze právo na peněžitou náhradu v rozsahu doplatku sjednané ceny o dílo přiznat, když v protihodnotě prospěchu, který měl obohacený od ochuzeného jeho plněním získat, a které by mu měl nahradit, je nezbytně nutné zohlednit i důvod tohoto plnění, a tím určit skutečnou míru případného bezdůvodného obohacení. Byť si strany sjednaly úplatu, může být peněžitá náhrada omezena nebo vyloučena podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z., a to i pouze z části, když podle komentářové literatury na základě tohoto ustanovení může být vyloučeno nejen právo na náhradu ve výši ceny obvyklé ve smyslu § 2999 odst. 1 věty první o. z., ale též nárok na náhradu ve výši sjednané úplaty podle § 2999 odst. 2 o. z.

5. Za situace, kdy v projednávané věci žalovaná na základě neplatné smlouvy nabyla nový kotel za kupní cenu ve výši 63 700 Kč a žalobkyni již uhradila částku 70 000 Kč, nicméně pozbyla starší, ale s malými náklady opravitelný kotel a částka ve výši 41 686 Kč představující bezdůvodné obohacení je pak složena zejména z ceny práce včetně ceny za další materiál, který byl při montáži nového kotle použit, podle soudu prvního stupně tento další materiál by vůbec nemusel být dodáván, pokud by žalovaná při uzavírání smlouvy nebyla žalobkyní uvedena v omyl. Proto shledal nadbytečným doplňování dokazování zpracováním znaleckého posudku ke stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované a uzavřel, že přiznání peněžité náhrady spočívající v doplatku sjednané ceny díla by bylo nejen v rozporu se smyslem normy působící neplatnost smlouvy pro uvedení žalované jako spotřebitelky v omyl, ale bylo by i v rozporu s dobrými mravy. Žalobu proto zamítl a s ohledem na plný úspěch žalované ve věci o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Ve včasném odvolání žalobkyně s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu v této věci namítala, že se soud prvního stupně po vrácení věci držel pokynu odvolacího soudu jen částečně, když sice došel správně k závěru, že se nový kotel stal součástí nemovité věci žalované, ten však představuje pro žalovanou plnění bez právního důvodu, která by žalovaná měla žalobkyni vydat. Přitom je vyloučeno vrácení samotného kotle, nicméně žalovaná by měla poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Dle žalobkyně soud prvního stupně pochybil, když nezkoumal, zda na straně žalované došlo k nějakému obohacení, a pokud ano, v jaké výši, tedy nepostupoval podle závěrů odvolacího soudu. Žalobkyně má za to, že pokud tak soud prvního stupně neučinil, aniž zjistil jakoukoliv novou okolnost oproti posuzování věci odvolacím soudem, nerespektoval tím závazný právní názor odvolacího soudu. Z ustanovení § 2999 o. z. plyne, že právo na náhradu ve výši obvyklé ceny, popřípadě ve výši úplaty, je standardním pravidlem pro řešení případů uvedeného typu, soud prvního stupně však nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaný plněním bez právního důvodu nepřiznal, což jen krátce odůvodnil tak, že žalovaná zaplatila částku 70 000 Kč a obdržela kotel za částku ve výši 63 700 Kč s tím, že pozbyla starší, ale s malými náklady opravitelný kotel. Žalovaná částka ve výši 41 686 Kč tak dle názoru soudu prvního stupně představuje jen cenu práce včetně ceny za další materiál, který byl při montáži nového kotle použit a soud prvního stupně má za to, že by bylo v rozporu se smyslem normy působící neplatnost smlouvy pro omyl a v rozporu s dobrými mravy, pokud by přiznal peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení. S tímto názorem soudu prvního stupně žalobkyně nesouhlasí, když se domnívá, že ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. se týká toliko ochrany nezletilých a ustanovení § 2999 odst. 2 o. z. na posuzovaný případ nedopadá. Žalobkyně má za to, že pokud žalovaná používá přes 6 let namontovaný kotel, který zcela nezaplatila, není požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bez právního důvodu v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, ale jde o spravedlivé vypořádání vzájemně poskytnutých plnění. Závěr soudu prvního stupně o nemožnosti přiznání nároku na vydání tohoto obohacení je zkratkovitý, odůvodněný v rozporu se zákonem a nejde ani o případ, že by žalobkyně zjevně zneužila práva nebo její nárok byl rozporný s dobrými mravy. V řízení před soudem prvního stupně dle žalobkyně nebylo zjištěno nic, co by umožnilo zamítnout nárok na vydání bezdůvodného obohacení bez dalšího jako celek. Žalobkyně také odkázala na celou řadu judikaturních závěrů, týkajících se zejména vypořádání bezdůvodného obohacení a také brojila proti výši žalované přiznaných nákladů. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukázala na správný postup soudu prvního stupně, který nejprve posoudil otázku naturální restituce a následně otázku peněžité náhrady a její přípustnosti v konkrétních okolnostech daného případu. Pokud se měla žalovaná vyjádřit, že používá žalobkyní namontovaný kotel, je to pochopitelné vzhledem k vývoji celé kauzy a přístupu žalobkyně. Dle žalované soud prvního stupně postupoval správně i v tom ohledu, že neustanovil znalce k ocenění obvyklé hodnoty plnění, když správně aplikoval výluku podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z., tedy, že právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučující planost právního jednání. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že přiznání doplatku by bylo v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele a se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání, je dokazování obvyklé ceny nadbytečné, neboť sporné není, kolik by to stálo, ale zda žalobkyni vůbec náleží soudní ochrana požadované peněžité náhrady v situaci, kdy neplatnost smlouvy sama vyvolala. Žalobkyně tak navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., jakož i předcházející řízení a po zvážení všech skutečností dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé není důvodné a je pouze v částečném rozsahu důvodné ve vztahu k výroku o nákladech řízení.

9. Dle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

10. Dle § 2999 odst. 2 o. z. plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

11. Předně odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zabudovaný plynový kotel do nemovité věci žalované je součástí této nemovité věci. K povaze zabudovaného plynového kotle do nemovité věci žalované lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2482/2008, kde je konstatováno, že kotel je nepochybně součástí nemovité věci, když zařízení sloužící k vytápění obytných místností jsou nezbytnou součástí obytných domů. Uvedený rozsudek se sice vztahuje k předchozí právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nicméně judikatura ohledně použitelnosti ustanovení tohoto zákona, týkající se součásti věci, je použitelná i za účinnosti současného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).

12. K tomu odvolací soud dodává, že předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou nebylo pouze dodání nového kotle, ale součástí ujednání stran byly i práce a výkony spočívající zejména v namontování nového kotle a jeho uvedení do provozu a v takovém případě je judikatura ustálena na závěru, že vrácení takových věci není dost dobře možné. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že zabudovaný kotel do nemovité věci žalované nelze žalobkyni vrátit in natura, ale na místě bude postupovat dle podmínek bezdůvodného obohacení.

13. Soud prvního stupně také správně uvedl, že není-li vrácení majetkového prospěchu možné in natura, musí být poskytnuta náhrada odpovídající obohacení, přičemž náhrada se poskytuje ve výši obvyklé ceny (§ 2999 odst. 1 věta první o. z.), což neplatí, pokud se pro stanovení výše náhrady přednostně použije sjednaná úplata (§ 2999 odst. 2 část věty před středníkem o. z.).

14. V projednávané věci byla mezi stranami sjednána úplata, když byla sjednána cena celého díla ve výši 111 868 Kč, z čehož sjednaná kupní cena nového kotle včetně DPH činila 63 700 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni zálohu ve výši 70 000 Kč, což by nasvědčovalo tomu, že v projednávané věci by pro stanovení výše náhrady mělo být vycházeno ze sjednané úplaty podle § 2999 odst. 2 část věty před středníkem o. z., nicméně podle názoru odvolacího soudu se v tomto případě uplatní jedna z výluk uvedených v další části tohoto ustanovení (v části věty za středníkem), konkrétně druhá výluka, tj. že výše úplaty byla důvodem neplatnosti smlouvy podstatně ovlivněna. V dané věci důvodem neplatnosti smlouvy o dílo byl totiž omyl žalované (způsobený žalobkyní) o neopravitelnosti původního kotle, byť bylo prokázáno, že byl opravitelný s poměrně nízkými náklady, takže žalovaná v důsledku tohoto omylu uzavřela s žalovanou smlouvu o dílo spočívající v dodání a instalaci nového kotle za cenu mnohonásobně převyšující částku, kterou by jinak vynaložila za opravu kotle. V projednávané věci by tak dle názoru odvolacího soudu žalovanou měla být za bezdůvodné obohacení poskytnuta žalobkyni náhrada ve výši obvyklé ceny, byť žalobkyně jako ochuzená plnila za úplatu, také žalobkyně zjevně vychází z téhož názoru, když se mj. domáhá doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení.

15. Odvolací soud se také ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že peněžitá náhrada může být omezena nebo vyloučena podle § 2999 odst. 1 věta druhá o. z. jak v případě uvedeném v § 2999 odst. 1 věta první o. z, kdy náhrada se poskytuje ve výši obvyklé ceny, tak i v případě, kdy si strany sjednaly úplatu, takže náhrada by měla být poskytnuta ve výši sjednané úplaty podle § 2999 odst. 2 část věty před středníkem o. z. (pokud se neuplatní některá z výluk uvedených v tomto ustanovení v části věty za středníkem).

16. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že o takovou situaci se jedná i v projednávané věci, tzn. že žalobkyně nemůže mít nárok na peněžitou náhradu v rozsahu převyšujícím již žalovanou zaplacenou částku 70 000 Kč, odvolací soud se s tímto jeho názorem plně ztotožňuje.

17. Předně je třeba zdůraznit, že žalobkyni se náhrady za bezdůvodné obohacení žalované (vzniklého namontováním nového kotle do nemovité věci žalované) dostalo již tím, že si ponechala žalovanou zaplacenou zálohu na cenu díla ve výši 70 000 Kč, neboť žalovaná vůči žalobkyni nárok na vrácení této částky procesně účinným způsobem neuplatnila. Lze tak plně souhlasit s argumentací žalované uváděné na svou obranu, že požadavek žalobkyně na zaplacení další náhrady nad rámec již zaplacené částky 70 000 Kč je nepřijatelný, neboť v takovém případě žalobkyně by dosáhla od žalované úplného plnění v rozsahu sjednaném ve smlouvě, ačkoliv smlouva je neplatná v důsledku zaviněného jednání žalobkyně, která žalovanou uvedla v omyl.

18. Majetkový prospěch, který žalovaná od žalobkyně namontováním nového kotle obdržela, představuje teoretické zhodnocení nemovité věci žalované (zvýšení její obvyklé ceny) právě díky instalaci nového kotle, přičemž lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že cena ve smlouvě o dílo byla sjednána i za práce, ale jelikož cena nového kotle včetně dalšího použitého materiálu nepřevýšila výši zaplacené zálohy 70 000 Kč, nepochybně nad uvedenou částku nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované, ba spíše naopak. Ačkoliv stanovení obvyklé ceny věci je rovněž otázkou odbornou, soud může na základě zkušeností z rozhodovací činnosti uvést, že mezi výší investic do nemovité věci a zvýšením obvyklé ceny nemovité věci po jejím zhodnocení díky vloženým investicím neplatí přímá úměra, naopak zpravidla částka, o níž dojde ke zhodnocení nemovité věci, bývá nižší než výše vložených investic.

19. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že otázkou skutečného zhodnocení nemovité věci žalované díky instalaci nového kotle není zapotřebí se ve věci zabývat, včetně doplňování dokazování znaleckým posudkem, neboť odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně je toho názoru, že i kdyby došlo k navýšení obvyklé ceny nemovité věci žalované o částku vyšší než 70 000 Kč, což s ohledem na výše vyložené se jeví jako krajně nepravděpodobné, ani potom by další náhrada (nad částku 70 000 Kč) nemohla být žalobkyni přiznána právě z důvodu vyloučení práva ochuzeného (žalobkyně) na část náhrady podle § 2999 odst. 1 věta druhá o. z.

20. Poukazovala-li žalovaná v odvolání na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, tak je na místě uvést, že tato judikatura se vztahuje k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, která je sice v podmínkách současné právní úpravy využitelná při zjišťování výše náhrady za bezdůvodné obohacení stanovené ve výši obvyklé ceny, ale tato judikatura neřeší výklad nových ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., včetně ustanovení § 2999 odst. 1 věta druhá o. z., které v projednávané věci aplikoval jak soud prvního stupně, tak odvolací soud. Rovněž namítala-li žalobkyně, že toto ustanovení se vztahuje jen na nezletilé osoby, s tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje, když žalobkyně zjevně vychází z důvodové zprávy k občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb., ale důvodová zpráva především není součástí právní normy a byť slouží jako interpretační vodítko při výkladu zákona, důvodová zpráva obvykle popisuje jen příkladmo, na jaké konkrétní vztahy by právní norma měla dopadat, a shodné platí dle názoru odvolacího soudu i v případě výše uvedeného ustanovení o. z. Odvolací soud tak nesouhlasí s uvedeným a příliš zužujícím výkladem žalobkyně a naopak je přesvědčen, že s ohledem na skutkový stav je aplikace § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. v projednávané věci zcela na místě.

21. Pro úplnost k námitce žalobkyně v odvolání, že soud prvního stupně se nedržel závazného pokynu odvolacího soudu, považuje odvolací soud za potřebné uvést, že byť ve výše uvedeném rozsahu zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, učinil tak z důvodu, že uplatněným nárokem z pohledu ustanovení zákona o bezdůvodném obohacení se soud prvního stupně vůbec nezabýval a byť odvolací soud naznačil, jak má soud prvního stupně v dalším řízení postupovat, závazným způsobem, jak by soud prvního stupně měl věc právně posoudit, jej odvolací soud nezavázal.

22. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Pokud jde o náklady řízení, jelikož žalovaná měla ve věci plný úspěch, soud prvního stupně správně žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, když náklady spočívají především v nákladech na zastoupení, přičemž soud prvního stupně správně vyčíslil výši odměny náležející zástupci žalované za jednotlivé úkony právní služby i správně vyčíslil výši hotových nákladů a cestovních náhrad, takže v tomto směru odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku plně odkazuje. Nicméně odvolací soud shledal předpoklady pro mírnou korekci celkové výše žalované přiznaných nákladů, když některé účtované úkony právní služby neposoudil jako účelně vynaložené či učinil závěr, že za ně náleží odměna jen v poloviční výši a také shledal předpoklady pro snížení náhrady hotových výdajů vynaložených za znalecký posudek, který byl žalovanou v řízení předložen.

24. Odvolací soud považoval za neúčelný náklad odměnu zástupce žalované vždy ve výši 7 620 Kč za písemné podání ze dne 28. 10. 2020, když toto podání navazuje na písemné vyjádření ze dne 28. 9. 2020, takže mohlo být učiněno v jednom podání, ze stejného důvodu také za vyjádření ze dne 18. 12. 2020, které mohlo být učiněno již ve vyjádření ze dne 29. 11. 2020, a dále za podání ze dne 12. 10. 2023, jehož obsahem bylo toliko doplnění závěrečné řeči, tím také nenáleží zástupci ani 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, v tehdy účinném znění, a konečně odvolací soud dva úkony právní služby (ze dne 11. 6. 2021 a ze dne 28. 10. 2021) posoudil jako úkony, za něž nenáleží plná mimosmluvní odměna, ale jen v poloviční výši (3 810 Kč), když obsahově obě tato podání v sobě zahrnovala jen důkazní návrhy. Odvolací soud také nepovažoval za přiměřený náklad vynaložený žalovanou za zpracování znaleckého posudku znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 17 049 Kč, když sice žalovaná skutečně doložila, že znalec dodatečně dodatkem č. 1 znalecký posudek doplnil o doložku ve smyslu § 127a o. s. ř., nicméně odměna byla znalcem účtována v souladu se zákonem i vyhláškou o znalečném jako smluvní, ale její plnou výši odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložený náklad v soudním řízení, neboť pokud by byl znalec v řízení ustanoven soudem, odměna znalce v době zpracování znaleckého posudku (v roce 2020) by se mohla pohybovat v rozmezí 300 až 450 Kč za 1 hodinu práce. Z vyúčtování znalce nelze seznat, kolik času mu zpracování posudku zabralo (s ohledem na sjednání smluvní odměny znalec tak nemusel činit), nicméně jak s ohledem na rozsah znaleckého posudku (samotný posudek bez příloh čítá včetně záhlaví a doložky 8 stran), tak i předmět znaleckého zkoumání celkovou výši znalečného jak již bylo uvedeno odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložený náklad, a to rovněž i při porovnání s částkou, kterou by dle tohoto znaleckého posudku představovaly náklady na opravu původního kotle (dle znalce by činily 6 264,60 Kč včetně DPH). Odvolací soud tak jako účelně vynaložené shledal náklady na znalecký posudek v poloviční hodnotě, tedy ve výši 8 525 Kč po zaokrouhlení. Celkem tak jako účelně vynaložené náklady žalované do doby vydání napadeného rozsudku shledal náklady o částku 39 904 Kč nižší, než kterou žalované přiznal soud prvního stupně, a proto tímto způsobem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupce za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření a zastoupení při jednání) po 2 780 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), 2 režijních paušálech po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a dále náleží zástupci žalované náhrada za promeškaný čas 6 x 150 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovní náhrady osobním automobilem na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 1 300 Kč a jelikož zástupce žalované není plátcem DPH, náklady odvolacího řízení tak činí celkem částku 8 660 Kč.

Poučení