61 Co 70/2024 - 1286

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], advokát sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] správce pozůstalosti po [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozené [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], zemřelé [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], naposledy bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vydání náhradních pozemků o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 C 246/2017-919 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se nahrazuje projev vůle žalované s uzavřením následující smlouvy: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] jako převodce a [Jméno žalobce], advokát sídlem [adresa], správce pozůstalosti [jméno FO], narozené [datum], zemřelé [datum], naposledy bytem [adresa] jako správce pozůstalosti uzavírají podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen „zákon o půdě“) tuto: Smlouvu o převodu pozemků I. [Jméno žalované], jednající jménem České republiky jako převodce, spravuje ve smyslu zákona o půdě mimo jiné též tyto pozemky ve vlastnictví státu: - parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] oba v katastrálním území [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] oba v katastrálním území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], obec [adresa], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], parc. č. [hodnota], parc č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a dále parc. č. [hodnota] oddělený geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba], č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], který je nedílnou součástí rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 C 246/2017-919, všechny v katastrálním území [adresa], obec [adresa], všechny zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota] pro příslušné katastrální území (dále jen jako „pozemky“). II. [Anonymizováno] [jméno FO] náležel ke dni její smrti nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě. Pozemky uvedené v článku I. této smlouvy byly oceněny na celkovou částku 566 489 Kč. Neuspokojený nárok vůči převodci na převod jiného pozemku podle zákona o půdě činí ke dni uzavření této smlouvy celkovou částku 1 494 454,83 Kč (slovy: jeden milion čtyři sta devadesát čtyři tisíc čtyři sta padesát čtyři korun a osmdesát tři haléřů). Nárok vyplývá z pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 15. července 2014 č.j. PÚ 1657/96/2.

III. Převodce převádí ve prospěch dědiců [jméno FO] nemovitosti – pozemky specifikované v článku I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a správce pozůstalosti je ve prospěch dědiců [jméno FO] přijímá. Vlastnické právo k pozemkům přechází na dědice [jméno FO] vkladem do katastru nemovitostí na základě této smlouvy ve spojení s rozhodnutím o pozůstalosti po [Anonymizováno] [jméno FO].

IV. Smluvní strany shodně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Správce pozůstalosti dále prohlašuje, že mu je znám stav převáděných pozemků a tyto pozemky ve prospěch dědiců [jméno FO] přijímá tak, jak je uvedeno v článku III. této smlouvy. V. 1) Smluvní strany se dohodly, že jakékoliv změny a doplňky této smlouvy jsou možné pouze písemnou formou na základě dohody účastníků smlouvy. 2) Tato smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu této smlouvy smluvními stranami.

VI. Smluvní strany po přečtení smlouvy prohlašují, že s jejím obsahem souhlasí a že tato smlouva je shodným projevem jejich vážné a svobodné vůle a na důkaz toho připojují své podpisy. V Praze dne …………… V Praze dne ………………. …………………………… ……………………………… ČR – [Jméno žalované] [Jméno žalobce], správce pozůstalosti

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 308 079 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet zástupkyně žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Domažlicích náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 9 810 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 C 246/2017-919, nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu pozemků s tehdejším žalobcem [tituly před jménem] [právnická osoba] jako správcem pozůstalosti po [Anonymizováno] [jméno FO], a to ohledně pozemků parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], par. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], obec [adresa] a parc. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [hodnota], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [hodnota], ten oddělený na základě geometrického plánu č. 151-185/2023, v k. ú. [adresa], obec [adresa], rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů znalečného a že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 325 877,90 Kč k rukám jeho tehdejšího zástupce.

2. Okresní soud v Domažlicích rozhodoval o žalobě uplatněné původní žalobkyní [jméno FO], která dne [datum] zemřela, na vydání náhradních pozemků k uspokojení jejího restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. o půdě v rozhodném znění (dále jen zákona o půdě), a to v pořadí již druhým rozsudkem, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 C 246/2017-624, byl k odvolání žalované usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2022, č. j. 10 Co 301/2022-687, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřela, jednal jako s jejím nástupcem se správcem její pozůstalosti advokátem [tituly před jménem] [právnická osoba], o čemž vydal pravomocné rozhodnutí. Na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny judikaturní předpoklady pro to, aby se žalobkyně z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované při uspokojování jejího restitučního nároku vycházejícího z rozhodnutí [právnická osoba], Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 15. 7. 2014 č. j. PÚ 1657/96/2 mohla domáhat vydání náhradních pozemků cestou žaloby, tedy mimo rámec předpokládaný zákonem o půdě účastí ve veřejných nabídkách. Tento závěr soudu prvního stupně vychází zejména z toho, že žalovaná, respektive [Jméno žalované], odmítal a odmítá přecenit restituční nárok původní žalobkyně [jméno FO], ačkoli v řízení bylo prokázáno, že jej eviduje v nesprávné výši 70 197,50 Kč, neboť jeho správná výše činí 1 632 500 Kč. Jelikož [Jméno žalované] eviduje restituční nárok původní žalobkyně v nesprávné výši a k jeho přecenění odmítá přistoupit, nemohla se žalobkyně cestou účasti ve veřejných nabídkách domoci uspokojení svého nároku, proto je oprávněna domáhat se k jeho uspokojení žalobou vydání konkrétních náhradních pozemků. Nesprávnost ocenění restitučního nároku původní žalobkyně přitom vychází z nesprávného závěru o tom, že původní žalobkyni, respektive jejím právním předchůdcům, odňatý a následně nevydaný pozemek nebyl pozemkem určeným k zastavění (stavebním pozemkem), ačkoli v tomto řízení a rovněž v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019 bylo zejména znaleckým posudkem zpracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], ale i dalšími provedenými listinnými důkazy, prokázáno, že odňatý pozemek pozemkového katastru č. parc. [hodnota] v k ú. [adresa] byl v době jeho odnětí pozemkem zčásti již zastavěným stavbami vojenské střelnice a sloužícím potřebám této střelnice, dále určeným územně plánovací dokumentací z 30. let 20. století k zastavění domy se zahradami a souvisejícími plochami a následně zastavěný po přechodu na stát sídlištěm Ďáblice. V rámci hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované ohledně podjatosti znalce [tituly před jménem] [jméno FO], proto také rozhodl, že z podání znaleckého posudku v této věci vyloučen není. Soud prvního stupně dále neshledal důvody ani pro aplikaci srážek dle oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jelikož z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že důvod pro uplatnění srážek dán není, neboť odňatý pozemek byl pozemkem přístupným z veřejné komunikace a napojeným na všechny inženýrské sítě. Jde-li o požadované náhradní pozemky, pak soud prvního stupně uzavřel, že veškeré nárokované náhradní pozemky lze k uspokojení restitučního nároku původní žalobkyně vydat, neboť jejich vydání nebrání zákonné překážky a současně jde o pozemky k uspokojení restitučního nároku původní žalobkyně vhodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci, správci pozůstalosti původní žalobkyně, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, kdy tuto náhradu vyčíslil na celkovou částku 325 877,90 Kč. Ačkoli státu vznikly výdaje zaplacením znalečného [tituly před jménem] [jméno FO] ze státních prostředků, povinnost k jejich zaplacení žalované neuložil, neboť je dle něj od povinnosti platit soudní poplatky osvobozena. Součástí svého rozsudku učinil soud prvního stupně geometrický plán, kterým došlo u pozemku č. [hodnota] v k. ú. [adresa] ke změně jeho výměry v nových hranicích odděleného pozemku.

3. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř., které podáním ze dne 1. 2. 2024 obsáhle odůvodnila a následně ještě jeho odůvodnění doplnila podáními ze dne 10. 12. 2025 a ze dne 22. 1. 2026. Žalovaná nejprve upozornila na úmrtí správce pozůstalosti po původní žalobkyni [tituly před jménem] [právnická osoba], který v postavení žalobce v daném řízení vystupoval, a dále provedla stručnou rekapitulaci průběhu soudních řízení vedených mezi účastníky. K vlastnímu napadenému rozsudku pak namítla, že dle ní z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, v čem konkrétně soud prvního stupně spatřuje naplnění judikaturních předpokladů pro možnost domáhat se uspokojení restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků, neboť se dle ní nevyjádřil k tomu, v čem shledává svévoli a liknavost žalované ve vztahu ke konkrétní oprávněné osobě, pročež je dle názoru žalované rozsudek soudu prvního stupně také nepřezkoumatelný. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, jakým způsobem byl oceněn restituční nárok původní žalobkyně vycházející z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 7. 2014, č. j. PÚ 1657/96/2, tedy s oceněním odňatého a nevydaného pozemku pozemkového katastru č. parc. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Dle názoru žalované na podkladě provedených důkazů a zjištění soudu prvního stupně k závěru o stavebním charakteru nevydaného pozemku dospět nelze, jelikož o konkrétních krocích k realizace sídliště v dané lokalitě lze hovořit až v roce 1968, tedy až 8 let poté, co došlo k přechodu nevydaného pozemku na stát. Mezi odnětím pozemku a jeho zastavěním tak není věcná ani časová souvislost. Nadto podle návrhu regulačního plánu z roku 1939, z něhož je soudem prvního stupně rovněž vycházeno, jsou významné části tohoto pozemku vedeny jako „soukromé nezastavitelné zahrady“, které tak dle žalované nemohou být v žádném případě, i pokud by mělo být z této územně plánovací dokumentace vycházeno, posouzeny jako pozemky stavební. Nadto byl tento pozemek následně částečně zastavěn panelovými domy, u nichž o soukromých zahradách vůbec uvažovat nelze. Ve skutečnosti tedy šlo o zahrady ve smyslu veřejného prostranství a nezastavitelné plochy. Územně plánovací dokumentace z roku 1939 byla nadto překonána novou územně plánovací dokumentací (viz upravený podrobný územní plán čtvrti Ďáblic schválený dne 14. 6. 1966), která neměla žádnou návaznost na plány, případně jejich neschválené změny, z 30. let 20. století. S existencí územně plánovací dokumentace z roku 1966 se však nejen znalec [tituly před jménem] [jméno FO], ale rovněž soud prvního stupně nijak nevypořádali. Dále žalovaná poukázala na to, že v řízení vyšlo rovněž najevo, že nevydaný pozemek byl dotčen existencí vojenské střelnice, a z tohoto pohledu je rovněž třeba hodnotit důvody odnětí pozemku a následné uzavření hospodářských smluv po roce 1968. S ohledem na důkazy provedené ohledně vojenské střelnice nelze dle žalované uzavřít ani to, že byl tento pozemek zastavěn s tím, že areál střelnice není zastavěn dodnes. Ocenění odňatého pozemku ze strany znalce [tituly před jménem] [jméno FO] tak dle žalované není správné, a tudíž není ani správný závěr soudu prvního stupně ohledně výše restitučního nároku původní žalobkyně.

4. Jde-li o převoditelnost náhradních pozemků, pak žalovaná nejprve obecně vymezila, jaké pozemky jsou dle ustálené judikatury k převodu vhodné a ve vztahu ke konkrétním pozemkům vydaným v této věci namítla, že v případě pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. 219 v k. ú. [adresa] jde o součást územní rezervy silničního dopravního koridoru, jejichž vydání z toho důvodu není vhodné, neboť je zde dána priorita ve prospěch zachování veřejného vlastnictví pozemků. Obdobné platí dle žalované rovněž pro pozemky parc. č. 152/1 a parc. č. 151 v k. ú. [adresa], které jsou významné v rámci plnění své funkce pro akumulaci vody v krajině. V případě pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] u Semněvic se soud prvního stupně přes pokyn odvolacího soudu dle žalované nezabýval tím, zda veřejný zájem nepřevyšuje zájem na převodu tohoto pozemku jako pozemku náhradního, čímž dle žalované nerespektoval závazný právní názor a pokyn odvolacího soudu. Soud prvního stupně se tedy sice převoditelností pozemků částečně zabýval, kategoricky však vyšel jen ze zákonných překážek, aniž by vzal do úvahy i důvody další, nejen zákonné, ale i judikaturou dovozené.

5. V doplnění odůvodnění svého odvolání žalovaná akcentovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a dále vyloučení znalce [tituly před jménem] [jméno FO] z podání znaleckého posudku v dané věci. K otázce liknavosti a svévole žalované, charakteru nevydaného pozemku i převoditelnosti požadovaných náhradních pozemků s ohledem na vyjádření žalobce namítla, že žalobce prostřednictvím svého vyjádření k odvolání doplňuje chybějící obsah odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, čímž však tato vada nemůže být zhojena.

6. V posledním doplnění svého odvolání žalovaná uvedla, že po provedeném pověření nebyla shledána převodní překážka u náhradních pozemků dle § 6 odst. 1 písm. i), j) zákona č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu. K otázce překážek převodu náhradních pozemků u pozemků parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] znovu poukázala na to, že jde o pozemky umístěné v koridoru územní rezervy pro Českoleskou tangenciálu, u pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] namítla, že převod částečně vylučuje existence silnice na tomto pozemku, a u pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] namítla, že na tomto pozemku je podle územního plánu obce [adresa] umístěna veřejně prospěšná stavba VPS04-vodovod, pročež jde o pozemek dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. z převodu vyloučený.

7. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne, a žalované přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Již na tomto místě odvolací soud uvádí, že byla správnou námitka žalované, že dosavadní žalobce [tituly před jménem] [právnická osoba], správce pozůstalosti po původní žalobkyni Věře [jméno FO], po vydání rozsudku soudu prvního stupně zemřel, a tudíž bylo třeba vyřešit otázku nástupnictví na straně žalobce. Tato otázka byla řešena soudem prvního stupně (usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 C 246/2017-1034), soudem odvolacím (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2025, č. j. 10 Co 181/2025-1062) i soudem dovolacím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 24 Cdo 1976/2025-1136) a byla vyřešena tím způsobem, že bylo pravomocně rozhodnuto (odvolacím soudem) o pokračování v řízení jako s nástupcem [tituly před jménem] [právnická osoba] s [Jméno žalobce], advokátem sídlem [adresa], jako novým správcem pozůstalosti po původní žalobkyni. Vzhledem k tomu, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla přezkoumána Nejvyšším soudem, který dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, nepovažuje odvolací soud za nutné se podrobněji k otázce postavení správce pozůstalosti a jeho účasti v daném řízení vyjadřovat, neboť dle něj zcela postačuje odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 24 Cdo 1976/2025-1136, ve kterém se Nejvyšší soud k těmto otázkám vyjádřil. V daném řízení tak bylo následně pokračováno jako s žalobcem právě s [Jméno žalobce], advokátem sídlem [adresa], jako správcem pozůstalosti po původní žalobkyni [Anonymizováno] [jméno FO]. S ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu vychází dále odvolací soud rovněž z toho, že pokračováním v řízení se správcem pozůstalosti se zamezí zmenšení výběru vhodných náhradních pozemků ve vlastnictví státu, a i když samotnou právní mocí rozsudku nedojde k nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, bude případné přerušené vkladové řízení signalizovat, že se již nejedná o vhodný pozemek k vydání jinému restituentovi v jiném řízení.

9. Žalobce [Jméno žalobce] jako správce pozůstalosti po původní žalobkyni se k odvolání žalované obsáhle vyjádřil svým podáním ze dne [datum], kdy se rovněž ztotožnil s vyjádřením k odvolání, které podal z opatrnosti zástupce předchozího žalobce [tituly před jménem] [právnická osoba] až po úmrtí tohoto žalobce. Žalobce především nesouhlasil s tím, že by v obdobných soudních řízeních bylo již uzavřeno, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] je nesprávný, naopak v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019 byly závěry znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ohledně stavebního charakteru nevydaného pozemku akceptovány nejen soudem prvního stupně, nýbrž i soudem odvolacím a soudem dovolacím, kdy současně bylo uzavřeno, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] z podání znaleckého posudku vyloučen není. Dále žalobce obsáhle argumentoval pro závěr o tom, že odňatý pozemek je pozemkem, který je třeba ocenit jako pozemek stavebního charakteru. Je tomu tak dle něj jednak s ohledem na územně plánovací dokumentaci z 30. let 20. století, kdy ve vztahu k ní nesouhlasil se závěry žalované ohledně charakteru zde vymezených ploch zahrad, veřejných sadů (dle žalobce i část pozemku určená pro veřejný sad má být oceněna jako stavební, neboť se nejedná o území zemědělského charakteru, nýbrž stále šlo o pozemky určené k zastavění, respektive ke stavební činnosti, jejímž výsledkem bylo zřízení veřejného sadu jako společného zařízení, tedy součásti veřejného prostranství) a pozemních komunikací. Dalším důvodem je umístění vojenské střelnice na nevydaném pozemku, kdy nevydaný pozemek tvořil součást funkčního celku vojenské střelnice, neboť bez její části umístněné na tomto pozemku by nebylo možné ji provozovat, tudíž je třeba pozemek považovat za součást areálu bezprostředně související se stavbami střelnice, což potvrdil i znalec [tituly před jménem] [jméno FO]. Není přitom pravdou, že by součástí střelnice byly pouze dočasné stavby, naopak byly to i stavby trvalé, zejména zděné budovy a dřevěné přístřešky s betonovými základy s tím, že vstupní budova střelnice byla nejméně jednou polovinou umístěna právě na odňatém pozemku. Ani další námitky žalované ohledně ocenění odňatého pozemku nejsou dle žalobce správné, neboť k ocenění odňatého pozemku jako stavebního je dostačující, že byl určen k zastavění dle platné územně plánovací dokumentace v době jeho odnětí, a není nutné, aby byl bezprostředně po odnětí také zastavěn s tím, že při posuzování stavebního charakteru odňatých pozemků je nutné postupovat flexibilně a je možné vycházet z řady skutečností, kterými lze stavební charakter prokázat. Pozemky, které byly odňaty za účelem výstavby, je pak nutné ocenit jako pozemky stavební, byť k realizaci výstavby došlo až s jistým časovým odstupem. Skutečnost, že pozemek byl následně, byť s jistým časovým odstupem, zastavěn, tedy dle žalobce jen dokládá to, že tento pozemek naplnil svůj účel, ke kterému byl uřčen již regulačním plánem z roku 1939. Ocenění pozemku jako pozemku stavebního částkou 250 Kč/m2 je tak dle žalobce správné, neboť byl určen pro stavbu (či zahradu) již několik let před jeho odejmutím, kdy již v roce 1939 byl určen k výstavbě bytových a veřejných budov, ale i soukromých zahrad a pozemních komunikací, nadto byl tento pozemek v době přechodu na stát zastavěn, když se na něm nacházela stavba vojenské střelnice, a po jeho přechodu na stát také došlo k jeho zastavění sídlištěm.

10. Dále se žalobce podrobně vyjádřil k liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku původní žalobkyně s tím, že za liknavý je možné označit takový postup žalované, pokud odmítá správně ocenit nárok oprávněné osoby a tím jí ztěžuje, respektive znemožňuje uspokojení takového nároku jinou než soudní cestou, o což právě v poměrech posuzované věci jde. K závěru ohledně liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku ostatně dospěl také soud dovolací v řízení mezi týmiž účastníky ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí.

11. Jde-li o převoditelnost náhradních pozemků, pak žalobce nesouhlasil s tím, že by u pozemků uvedených žalovanou překážky převoditelnosti existovaly s tím, že dle něj při posuzování převoditelnosti náhradních pozemků nelze přistupovat k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí.

12. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Dále se žalobce v průběhu odvolacího řízení vyjádřil k výši uspokojeného restitučního nároku, k otázce vyloučení znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a přezkoumatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž setrval na svém odvolacím návrhu na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

14. Ve vztahu k odvolání žalované, jeho odůvodnění a doplnění a vyjádření žalobce k odvolání a jeho doplnění odvolací soud nepovažuje za nutné podrobněji obsah těchto velmi obsáhlých podání účastníků rekapitulovat, včetně obsáhlé argumentace obou účastníků odkazy na příslušná rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť se s těmito námitkami v potřebném rozsahu vypořádá v rámci posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

15. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobce k němu, a poté, co dokazování při jednání dne 26. 1. 2026 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé důvodné není.

16. V posuzované věci domáhala se původní žalobkyně [jméno FO] vydání řady náhradních pozemků v různých katastrálních územích na území České republiky za účelem uspokojení svého restitučního nároku vyplývajícího z osmi rozhodnutí pozemkového úřadu. Soud prvního stupně věci týkající se vydání náhradních pozemků v katastrálních územích, které leží mimo obvod Okresního soudu v Domažlicích, usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 C 246/2017-204, ve znění usnesení ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 C 246/2017–249, a ve znění usnesení ze dne 20. 12. 2021, č. j. 5 C 246/2017–408, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodl o jejich postoupení příslušným soudům, v jejichž obvodu se požadované náhradní pozemky nacházejí, a tedy nadále rozhodoval jen o žalobě týkající se náhradních pozemků nacházejících se v jeho územním obvodu (v katastrálních územích Malý Malahov, Buková u Semněvic, Drahotín a Vlkanov u Nového Kramolína). Jelikož původní žalobkyně v průběhu řízení zemřela a v rámci pozůstalostního řízení nebylo dosud rozhodnuto o dědictví po ní vyjma povolání správce pozůstalosti v osobě advokáta [tituly před jménem] [právnická osoba], se sídlem [adresa], rozhodl soud prvního stupně, že v řízení bude na straně žalující nadále pokračováno právě se správcem pozůstalosti původní žalobkyně (usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 5 C 246/2017-406). Původní žalobkyně ještě za svého života omezila svoji žalobu v tom ohledu, že v rámci tohoto řízení žádala nadále uspokojit pouze svůj restituční nárok vycházející z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 15. 7. 2014 č. j. PÚ 1657/96/2 (dále také jen rozhodnutí pozemkového úřadu), a nikoli další původně uplatněné restituční nároky z dalších rozhodnutí pozemkového úřadu, přičemž svoji žalobu omezila také ohledně požadovaných náhradních pozemků, kdy další omezení žaloby ohledně požadovaných náhradních pozemků bylo provedeno i správcem pozůstalosti původní žalobkyně (ohledně těchto dispozic se žalobou původní žalobkyně a správce její pozůstalosti bylo soudem prvního stupně rozhodnuto). Nakonec tedy předmětem řízení zůstal požadavek na vydání těch náhradních pozemků, které jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu.

17. Žalovaná od počátku s požadavkem žalobkyně nesouhlasila. Nesouhlasila s tím, že by byly splněny judikaturní předpoklady pro možnost uplatnění žaloby na vydání náhradních pozemků, nesouhlasila s tím, že by restituční nárok původní žalobkyně byl oceněn nesprávně, že by šlo v případě odňatého a nevydaného pozemku dle pozemkového katastru parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále také jen odňatý a nevydaný pozemek) o pozemek, který je třeba ocenit jako stavební, kdy v té souvislosti nesouhlasila se znaleckým posudkem ze dne 14. 10. 2017, č. 027/2017/ON-1184, k ocenění tohoto pozemku předloženým původní žalobkyní, který byl zpracován znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] (dále také jen znalecký posudek), kdy tomuto znaleckému posudku od počátku vytýkala, že se znalec v tomto posudku řádně nezabýval, i pokud by bylo možné odňatý a nevydaný pozemek ocenit jako stavební, případnými srážkami dle oceňovací vyhlášky. Následně uplatnila také námitku podjatosti tohoto znalce a soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2023, č. j. 5 C 246/2017-716, že vyloučen z podání znaleckého posudku není. Žalovaná rovněž nesouhlasila s tím, že ty pozemky, které nakonec zůstaly předmětem řízení, a o nichž soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodoval, by bylo možné považovat za vhodné náhradní pozemky, kdy v průběhu řízení ve vztahu ke každému z těchto pozemků uváděla konkrétní námitky, pro které k vydání vhodný není.

18. Odvolací soud se nejprve vyjádří k otázce splnění judikaturních předpokladů pro možnost, aby se žalobce v této věci mohl domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku původní žalobkyně, neboť pouze v případě jejich splnění je třeba se zabývat dalšími rozhodnými skutečnostmi.

19. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované může oprávněná osoba svůj nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, neboť v takovém případě nelze na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).

20. Právě o takový případ v nyní posuzované věci jde, jelikož žalovaná oceňuje nevydaný pozemek jako pozemek zemědělský, zatímco původní žalobkyně a její nástupci mají za to, že jde o pozemek, který je třeba ocenit jako pozemek určený pro stavbu, přičemž rozdíl v ocenění náhradního pozemku, a tím i výše restitučního nároku z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu je mnohonásobný. V případě, je-li restituční nárok oceněn žalovanou nesprávně, pak tímto nesprávným oceněním žalovaná brání oprávněné osobě v uspokojení jejího restitučního nároku zákonem předpokládaným postupem. V poměrech posuzované věci byla přitom původní žalobkyně při uspokojování svého restitučního nároku aktivní, nicméně žalovaná následně na výzvu původní žalobkyně před podáním žaloby k přecenění odňatého pozemku, a tím i výše jejího restitučního nároku, jeho přeceněním nereagovala, přecenit jej odmítla (jak bylo prokázáno soudem prvního stupně provedenými důkazy) a odmítá jej přecenit i v současné době. Za předpokladu, že ocenění provedené žalovanou je nesprávné, k čemuž soud prvního stupně dospěl a odvolací soud z důvodů dále uvedených považuje tento jeho závěr za správný, jsou tak judikaturní předpoklady pro uplatnění žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků v této věci splněny a námitky žalované jsou v tomto ohledu liché.

21. Přisvědčit přitom nelze ani námitce žalované stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v této otázce, neboť soud prvního stupně zaujal stejný právní názor, který zaujal nyní i odvolací soud, na podkladě skutkového závěru ohledně nesprávného ocenění restitučního nároku původní žalobkyně, a to i s odkazem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve věci týchž účastníků vedené u něj pod sp. zn. 14 C 187/2019, kterým byla tato otázka vyřešena shodně, k odvolání žalované byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dovolání žalované bylo dovolacím soudem odmítnuto (viz také § 13 o. z.).

22. Ve vztahu k ocenění odňatého a nevydaného pozemku se odvolací soud dále vyjádří nejprve k namítané podjatosti znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho vyloučení z podání znaleckého posudku.

23. Odvolací soud k této otázce připomíná, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, jestliže je podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., respektive dle § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb. a též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o. s. ř. důvod pochybovat o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, případně k orgánům provádějícím řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019). V případě důvodu pro možné vyloučení znalce, který spočívá v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, může být takový poměr založen především příbuzenským nebo obdobným vztahem, jemuž na roveň může být v konkrétním případě i vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000). Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a vyzněl v neprospěch tohoto účastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). K vyloučení znalce pak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3355/2020).

24. Zaujal-li tedy v posuzované věci soud prvního stupně v usnesení ze dne 22. 6. 2023, č. j. 5 C 246/2017-716, názor, že skutečnost, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] provedl ocenění restitučního nároku na žádost původní žalobkyně, že obdobné posudky zpracovává í pro jiné restituenty, kteří se sdružili do subjektu zabývajícího se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků, že znalec i zástupkyně žalobce pracují pro restituenty a znají se, nezakládá pochybnosti o nepodjatosti znalce [tituly před jménem] [jméno FO], jde o závěr konformní s ustálenou judikaturní praxí dovolacího soudu.

25. Jinak řečeno, pro závěr o vyloučení znalce [tituly před jménem] [jméno FO] nepostačuje skutečnost, že podle námitek žalované má mít vztah k subjektu zabývajícímu se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků a takový vztah má mít i současná zástupkyně žalobce (dříve substituční zástupkyně žalobce); takový vztah byl však zástupkyní žalobce i znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] popřen. Nejde totiž (i pokud by zde skutečně byla) o skutečnost, která by svědčila o takovém poměru znalce k zástupkyni žalobce či k věci, aby jí byla dotčena nepodjatost znalce. Pouhá skutečnost, že na internetových stránkách subjektu zabývajícího se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků oprávněných osob je jako odborník na poskytování právní pomoci v těchto otázkách uvedena zástupkyně žalobce a jako odborník na posouzení hodnoty restitučních nároků znalec [tituly před jménem] [jméno FO], aniž by se však podle vlastního prohlášení zástupkyně žalobce i znalce na činnosti tohoto subjektu jinak podíleli (byli jeho členy), tedy pro závěr o podjatosti znalce [tituly před jménem] [jméno FO] nepostačuje. Ani skutečnost, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] se profiluje v určité oblasti oceňování nemovitých věcí, ještě pro závěr o jeho podjatosti nesvědčí, neboť specializace znalců na určitý obor znalecké činnosti není ničím výjimečná. To, že je jako znalec uváděn na stránkách subjektu zabývajícího se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků oprávněných osob tak ještě nic nevypovídá o tom, že by jako znalec zákonem stanovené povinnosti nebyl schopen dodržet, tedy že by nebyl schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení. I pokud by zde existoval určitý profesní vztah mezi znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] a zástupkyní žalobce, pak ani tato okolnost by ještě nezakládala předpoklad pro vyloučení znalce z podání znaleckého posudku v této věci, jelikož čistě profesní vztah mezi příslušníky určitých povolání důvodem pro jejich vyloučení není, pokud nepřeroste do roviny osobní. Skutečnost, že by vztah mezi znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] a zástupkyní žalobce byl osobní a dosahoval tedy takové povahy a intenzity, že by i přes zákonem stanovené povinnosti znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nemohl nebo nebyl schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení, tvrzen a ani prokázán nebyl. Obdobně skutečnost, že sama žalovaná využívá pro oceňování restitučních nároků i náhradních pozemků opakovaně služeb stejných znalců, také nevede k závěru, že by z toho důvodu byli tito znalci z podání znaleckého posudku vyloučeni. Odvolací soud tudíž ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] z podání znaleckého posudku v této věci vyloučen není, a tudíž nelze považovat za důvodnou námitku žalované, že by z jím vypracovaného znaleckého posudku z důvodu jeho podjatosti nebylo možné vycházet.

26. Jde-li o otázku ocenění odňatého a nevydaného pozemku, pak odvolací soud poté, co soud prvního stupně dokazování doplnil výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a svědka [jméno FO] a řadou listinných důkazů (k podrobnějšímu vymezení odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku), považuje jeho závěr za správný. Dle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování nyní správně uzavřel, že odňatý a nevydaný pozemek je třeba ocenit jako pozemek určený pro stavbu (nebo ke zřízení zahrady).

27. Obecně k tomu odvolací soud uvádí, že podle ustálené praxe dovolacího soudu i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístnění stavby apod.), lze i takové pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019).

28. Dovolací soud přitom ve své judikaturní praxi současně aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, a ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků jako pozemků stavebních. Kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou dále taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde o toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.

29. Dále lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše uvedených kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace], kdy na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti. Naopak judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, a ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023).

30. V poměrech posuzované věci přitom byly dle odvolacího soudu zjištěny takové skutečnosti, které jednoznačně svědčí pro závěr o stavební povaze odňatého a nevydaného pozemku pozemkového katastru č. parc. [hodnota] v k. ú. [adresa] v době jeho odnětí v roce 1960. Přitom je třeba dle názoru odvolacího soudu přihlédnout k tomu, že podle územně plánovací dokumentace z 30. let 20. století (přehledné regulační a zastavovací plány pro území Prahy VIII – [adresa] s přilehlými částmi území [adresa] VII-Holešovic) byla již v dané lokalitě, včetně odňatého a nevydaného pozemku, plánována výstavba nových domů, že odňatý a nevydaný pozemek tvořil v té době a rovněž v době přechodu na stát součást vojenské střelnice [adresa] a že byl po svém přechodu na stát, byť s určitou časovou prodlevou a stavbami jiného charakteru než plánovanými v 30. letech 20. století, skutečně zastavěn. Zpracování revizního znaleckého posudku navrhovaného žalovanou tak nebylo třeba.

31. V případě námitky žalované ohledně územně plánovací dokumentace z 30. let 20. století a ploch veřejných sadů a soukromých (nezastavitelných) zahrad se odvolací soud ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně a žalobce vycházející z argumentace znalce [tituly před jménem] [jméno FO], tedy že rovněž soukromé (nezastavitelné) zahrady je třeba ocenit ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. stejnou cenou jako pozemky určené pro stavbu, neboť rovněž pozemky určené pro zřízení zahrad jsou dle tohoto ustanovení vyhlášky oceňovány. Nadto s přihlédnutím k ustálené judikatuře dovolacího soudu týkající se areálů (srovnej k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020), je třeba jako pozemek určený pro stavbu ocenit celý odňatý a nevydaný pozemek bez ohledu na to, zda nakonec byl v celém svém rozsahu zastavěn stavbami (byla na nich realizována stavba ve smyslu občanského práva) či tvořil jen součást zastavitelné plochy jako plochy veřejné zeleně a podobně, neboť za zastavěné je nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou (stavbami) bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu (jejich) provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení; vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál. Je tak třeba jako určené ke stavbě ocenit i ty pozemky, které přímo neměly být zastavěny novými domy, ale měly být zastavěny dopravní infrastrukturou či představovat veřejné prostranství (třeba i v podobě veřejných parků a sadů), neboť ve svém komplexu vytváří funkční celek zastavěného území. Podle územně plánovací dokumentace z 30. let 20. století bylo tak třeba dle názoru odvolacího soudu ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, žalobce i znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ocenit odňatý a nevydaný pozemek jako pozemek určený ke stavbě (či ke zřízení zahrad) v celém jeho rozsahu (snad jen pro úplnost odvolací soud dodává, že nelze povahu soukromých nezastavěných zahrad vymezených v územně plánovací dokumentaci ze 30. let 20. století pro jejich odlišnost hodnotit pohledem následné územně plánovací dokumentace ze 60. let 20. století).

32. Dalším argumentem pro závěr o tom, že šlo o pozemek stavebního charakteru, je to, že šlo o součást vojenské střelnice [adresa], která byla tvořena nejen dočasnými stavbami, jak to namítá žalovaná, nýbrž i trvalými stavbami a terénními úpravami, jak to soud prvního stupně provedeným dokazováním zjistil (kdy opět odvolací soud odkazuje ohledně provedených důkazů na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně), které jednoznačně bránily možnosti zemědělského využití tohoto pozemku a naopak svědčily o jeho zastavění (a příslušnosti k areálu vojenské střelnice). Opětovně i zde platí, že všechny pozemky tvořící areál vojenské střelnice je třeba ocenit jako pozemky určené ke stavbě, bez ohledu na to, zda byly v celém svém rozsahu zastavěny stavbami, neboť všechny pozemky se stavbami vojenské střelnice souvisely a byly potřebné k provozu vojenské střelnice.

33. Dále po přechodu na stát také skutečně k zastavění daného pozemku sídlištěm [adresa] došlo. Ačkoli, jak to namítá žalovaná, je pravdou, že územně plánovací dokumentace ohledně zastavění odňatého a nevydaného pozemku sídlištěm [adresa] následuje až po přechodu odňatého pozemku na stát (byť jen s několikaletým odstupem), neznamená to, že by (z toho důvodu) nemohl být charakter tohoto pozemku posouzen jako stavební již v době jeho přechodu na stát. Naopak dle názoru odvolacího soudu nová územně plánovací dokumentace navazuje v otázce zastavitelnosti dané lokality na územně plánovací dokumentaci předchozí, pouze se změnou charakteru zástavby. Zastavění odňatého a nevydaného pozemku po jeho přechodu na stát tedy naopak podporuje správnost závěru o stavebním charakteru odňatého a nevydaného pozemku, neboť rovněž v nové územně plánovací dokumentaci tvořil součást areálu sídliště [adresa] a k jeho zastavění (vybudování areálu sídliště) podle této územně plánovací dokumentace po přechodu na stát také došlo, byť s určitým časovým odstupem. Významným v této souvislosti není ani to, že pozemek nejprve přešel na vojenskou stavební a ubytovací správu s ohledem na to, jakému účelu v té době ještě pozemek sloužil (součást vojenské střelnice), a teprve následně byl převeden mezi státními organizacemi za účelem jeho zastavění sídlištěm. Opět i pro případ zastavění pozemku sídlištěm platí shora uvedená areálová judikatura, tudíž odňatý a nevydaný pozemek je jako určený pro stavbu třeba ocenit celý, byť pouze jeho část byla přímo zastavěna stavbou bytového domu a zbývající jeho část sloužila jako plocha dopravní infrastruktury a veřejných prostranství, neboť i tyto části odňatého pozemku tvořily součást areálu sídliště a sloužily bytovým domům, které byly na daném sídlišti vystavěny.

34. Odvolací soud tedy shrnuje, že i podle jeho názoru bylo třeba odňatý a nevydaný pozemek ocenit jako stavební, a to v celém jeho rozsahu, tudíž je správné ocenění provedené znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], se kterým se soud prvního stupně ztotožnil. Námitky žalované naopak důvodné nejsou, a to opět včetně námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v této otázce, neboť dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně jasně odůvodnil, z jakých důvodů bylo třeba odňatý a nevydaný pozemek ocenit jako pozemek určený pro stavbu.

35. Ostatně i zde platí, že ke stejnému závěru (viz § 13 o. z.) dospěly soudy v pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019, přičemž v tomto řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by měly vést k odchýlení se od tohoto závěru, naopak skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně na podkladě doplněného dokazování podle pokynu odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení správnost tohoto závěru potvrzují (s ohledem na doplnění dokazování a nově zjištěný skutkový stav nejsou již úvahy odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení nyní aktuální, neboť zde vyjádřené pochybnosti o správnosti ocenění odňatého a nevydaného pozemku se vztahovaly k tehdy provedenému dokazování a byly doplněným dokazováním rozptýleny).

36. Pokud bylo dále žalovanou v jejím odvolání argumentováno zadáním revizního znaleckého posudku v dalším řízení týchž účastníků vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 191/2019, pak nebylo doloženo, že by tento revizní znalecký posudek byl zpracován a dospěl k jinému závěru, tudíž pouhá námitka o tom, že v jiném řízení měl být zadán pro přijetí jiného závěru nepostačuje.

37. Jde-li o námitky žalované, že měly být provedeny srážky z ceny odňatého a nevydaného pozemku podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v rozhodném znění, pak dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu rovněž s těmito námitkami řádně vypořádal, kdy nově provedené důkazy prokazují, že v době odnětí pozemku byly vojenské stavby v dané lokalitě napojeny na všechny inženýrské sítě a byly přístupné po zpevněné komunikaci. S ohledem na to je třeba považovat za správný závěr soudu prvního stupně i znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že žádné srážky nebylo namístě z ceny odňatého a nevydaného pozemku podle oceňovací vyhlášky provést, neboť žádné skutečnosti, které by pro jejich aplikaci svědčily, zjištěny nebyly, a naopak námitky žalované stran nemožnosti napojení na některé inženýrské sítě či nedostatek přístupu k pozemku byly vyvráceny.

38. Odvolací soud tudíž shrnuje, že dle jeho názoru je správný závěr soudu prvního stupně, že hodnota odňatého a nevydaného pozemku dle pozemkového katastru č. parc. [hodnota] v k. ú. [adresa] je 3 265 000 Kč, a tedy jedna polovina (původní žalobkyni náležel restituční nárok jen k jedné polovině pozemku) je 1 632 500 Kč, kdy tato částka představuje výši restitučního nároku původní žalobkyně z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu, zatímco žalovaná eviduje výši tohoto restitučního nároku původní žalobkyně jen v částce 70 197,50 Kč, tedy v několikanásobně nižší výši.

39. Dále se odvolací soud zabýval tím, v jakém rozsahu je dosud nárok původní žalobkyně neuspokojen tak, aby následně mohl posoudit, zda požadovanými náhradními pozemky není dosud neuspokojený nárok přečerpán. V té souvislosti vyšel z toho, že původní žalobkyně nárok vyčíslený žalovanou prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách uspokojila co do částky 70 197,45 Kč, tedy k uspokojení následně zbývalo 1 562 302,55 Kč. Původní žalobkyně dále uplatnila svůj restituční nárok z několika rozhodnutí pozemkového úřadu mimo jiné v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústní nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019, v rámci kterého byly rozsudkem ze 15. 12. 2022, č. j. 14 C 187/2019-477, pravomocně vydány náhradní pozemky v hodnotě 444 949,79 Kč. Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí nestanovil, v jaké výši byly uspokojeny jednotlivé dílčí nároky, je dle názoru odvolacího soudu třeba ve shodě s žalobcem vycházet z toho, že došlo k poměrnému uspokojení všech uplatněných nároků v poměru k jejich uplatněné výši. To v poměrech posuzované věci znamená, že celkem byl v tomto řízení uplatněn restituční nárok ze všech rozhodnutí pozemkového úřadu v celkové v té době neuspokojené výši 10 245 687,85 Kč, přičemž na restituční nárok uspokojovaný v nyní posuzované věci připadala částka 1 562 302,55 Kč, podíl restitučního nároku vycházejícího ze stejného rozhodnutí na celkově uplatněném restitučním nároku u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí tak činil 15,2484 %, a tedy výše uspokojení náhradními pozemky v tomto podílu představuje částku 67 847,72 Kč. Celkově tak neuspokojený nárok žalobkyně z nyní posuzovaného rozhodnutí pozemkového úřadu činí ke dni rozhodnutí odvolacího soudu částku 1 494 454,83 Kč. Pokud bylo žalobcem sděleno, že v řízení před Okresním soudem ve Svitavách byly rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 10 C 164/2019-700, vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 1 020 904,93 Kč, tak odvolací soud zjistil, že proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno včasné odvolání, v daném řízení je zatím řešena otázka procesního nástupnictví po zemřelém správci pozůstalosti původní žalobkyně [tituly před jménem] [právnická osoba], a tedy tento rozsudek dosud pravomocný není a jeho prostřednictvím tak k uspokojení nároku žalobkyně dosud nedošlo (i pokud by však již pravomocným byl, pak s ohledem na to, že v tomto řízení uplatnila původní žalobkyně celý restituční nárok, opětovně by došlo k uspokojení jen v poměrné části dle výpočtu žalobce v částce 155 688 Kč). Odvolací soud tedy uzavírá, že dle něj dosud neuspokojená část restitučního nároku žalobkyně uplatněného v této věci činí 1 494 454,83 Kč.

40. Jde-li o náhradní pozemky, jejichž vydání se původní žalobkyně a současný žalobce domáhají, pak účastníci se při jednání před odvolacím soudem shodli na tom, že jejich cena představuje částku 566 489 Kč, tedy dosud neuspokojený restituční nárok žalobkyně je pro jejich vydání dostatečný (a byl by dostatečný i tehdy, pokud by byla na restituční nárok původní žalobkyně uplatněný v této věci započtena hodnota veškerých náhradních pozemků vydaná Okresním soudem v Ústí nad Orlicí).

41. Odvolací soud se tedy dále zabýval tím, zda náhradní pozemky, které soud prvního stupně vydal, jsou skutečně náhradními pozemky k vydání vhodnými. Vzhledem k tomu, že žalovaná v rámci svého odvolání vznesla námitky jen ohledně některých náhradních pozemků, zabýval se odvolací soud podrobněji jen vhodností k vydání těch náhradních pozemků, u kterých námitky žalovanou uplatněny byly.

42. Při tomto svém posouzení vychází odvolací soud z toho, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní pozemky lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě (svévolně či diskriminujícím způsobem) a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě, se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu).

43. Jde-li o náhradní pozemky v k. ú. [adresa], obec [adresa], č. parc. [hodnota] a č. parc. [hodnota], pak ve vztahu k nim žalovaná v odvolání žádné námitky, které by odůvodňovaly, že vydatelnými nejsou, nevznáší, přičemž ani odvolací soud žádné důvody, pro které by šlo o pozemky k vydání nevhodné neshledává, tedy jinak odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, které i v otázce náhradních pozemků a možnosti jejich vydání považuje za dostatečné a přezkoumatelné.

44. Pokud jde o pozemky v k. ú. [adresa] u Semněvic, obec [adresa], č. parc. [hodnota] a č. parc. [hodnota], pak ve vztahu k pozemku č. parc. [hodnota] opětovně žádné odvolací námitky uplatněny nejsou, a ve shodě se soudem prvního stupně považuje odvolací soud i tento pozemek za vhodný k vydání. Pokud jde o pozemek parc. č. [hodnota], ten je územním plánem obce určen k zastavění rodinnými domy, je tedy určen pro bytovou výstavbu. Nicméně v poměrech posuzované věci ani tato skutečnost není důvodem, pro který by tento pozemek nemohl být jako náhradní vydán. Je tomu tak z toho důvodu, že odňatý a nevydaný pozemek, od jehož hodnoty se restituční nárok původní žalobkyně odvíjí, byl rovněž pozemkem určeným k zastavění, a proto i náhradní pozemek určený k zastavění lze považovat za hodnotově ekvivalentní odňatému a nevydanému pozemku. Žádný jiný veřejný zájem na tom, aby právě tento pozemek nebyl jako náhradní vydán, žalovanou tvrzen a prokazován nebyl. Sám o sobě charakter tohoto pozemku jako pozemku určeného územním plánem k zastavění tedy jeho vydání jako náhradního pozemku nebrání, přičemž jeho převod k uspokojení restitučního nároku dle názoru odvolacího soudu ani nijak neomezí rozvoj obce [adresa], veřejný zájem na zachování vlastnictví státu nad zájmem na uspokojení restitučního nároku v tohoto pozemku tedy nepřevažuje.

45. Jde-li o pozemky v k. ú. [adresa], obec [adresa], pak v případě pozemků č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno] žádné odvolací námitky žalovanou uplatněny nebyly, přičemž s ohledem na zjištění soudu prvního stupně případně doplněná listinami předloženými žalovanou v rámci odvolacího řízení, ve vztahu k nim žádné překážky, které by jejich vydání bránily, nejsou přítomny, a to jak ve smyslu existence zákonných výluk, tak ve smyslu jejich jiné nevhodnosti k vydání.

46. V případě pozemku č. parc. [Anonymizováno] bylo žalovanou namítáno, že podle územního plánu obce [adresa] je tomto pozemku (jeho části) umístěna veřejně prospěšná stavba technické infrastruktury (vodovodu). Tato skutečnost byla žalovanou předloženými listinami, včetně výňatku územního plánu obce [adresa] prokázána, nicméně v případě staveb technické infrastruktury nejde dle § 6 odst. 1 písm. b), bod 4 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu o takové stavby, které by vydání pozemků jako pozemků náhradních bránily, tudíž zde, ačkoli to žalovaná namítá, ve skutečnosti zákonná výluka zabraňující možnosti tento pozemek (respektive jeho část) vydat přítomna není. Zároveň z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že stavby technické infrastruktury (ať už vybudované či plánované) nepředstavují ani překážku vhodnosti vydání náhradních pozemků, neboť jde o stavby umisťované pod povrchem pozemku, které zásadně zemědělskému využití pozemku nebrání (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2721/2019, ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3444/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 255/2025). Ani v případě tohoto pozemku tedy odvolací soud žádný důvod, pro který by nemohl být k uspokojení restitučního nároku vydán, za přítomný neshledal.

47. Jde-li o pozemky č. parc. [Anonymizováno] a č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], které jsou podle územního plánu obce [adresa], jak bylo prokázáno již před soudem prvního stupně, určeny ke zlepšení retenční funkce krajiny - obnovení malé vodní plochy (nejde přitom o veřejně prospěšné zařízení, pro jehož zbudování by bylo možné tyto pozemky vyvlastnit), pak odvolací soud dotazem na obec [adresa] zjistil, že obcí [adresa] plánováno obnovení této vodní plochy aktuálně není, není součástí strategického rozvojového plánu obce ani plánu investičních akcí obce (viz sdělení obce [adresa] ze dne [datum]), přičemž aktuálně jsou tyto pozemky stále využívány k zemědělským účelům, kterým podle výpisu z katastru nemovitostí slouží. Za této situace nepovažuje odvolací soud tuto skutečnost, která není zákonnou výlukou znemožňující náhradní pozemek vydat, ani za skutečnost, která by činila tyto pozemky k vydání nevhodnými z jiného důvodu, neboť veřejný zájem na zachování vlastnictví státu u těchto pozemků nepřevažuje nad zájmem na uspokojení restitučního nároku. Platí přitom, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03). Po vydání těchto pozemků budou moci být tyto pozemky i nadále užívány k zemědělským účelům a pro případ, že by jejich noví vlastníci chtěli využít možnosti obnovení malé vodní plochy na části těchto pozemků, nic by jim v tom nebránilo.

48. Jde-li o pozemky č. parc. [hodnota] a č. parc. [Anonymizováno], pak z dokazování provedeného odvolacím soudem vyplynulo, že tyto pozemky jsou skutečně podle platného územního plánu obce [adresa] zahrnuty v koridoru územní rezervy pro dopravní stavbu, tedy Českoleskou tangenciálu (silnici 1. třídy), nicméně pouze s ohledem na vyšší územně plánovací dokumentaci ([adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje), na podkladě které musel být tento koridor územní rezervy do územního plánu obce [adresa] převzat. Pokud by koridor územní rezervy dopravní infrastruktury – Českoleské tangenciály byl stále v [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje zahrnut, nepovažoval by odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že jde o pozemky vhodné k vydání (minimálně v té části, ve které jsou koridorem územní rezervy pro dopravní infrastrukturu dotčeny), za správný, neboť by zde v každém případě převažoval veřejný zájem na zachování vlastnictví státu takových pozemků před jejich vydáním k uspokojení restitučního nároku jako pozemku náhradního. Nicméně odvolací soud zjistil, že na základě aktualizace č. 3 [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje ze dne [datum] došlo k vypuštění územní rezervy koridoru dopravní infrastruktury Českoleské tangenciály ([adresa] – D5) a jejímu nahrazení vymezením ploch a koridorů, ve kterých se ukládá prověření změn jejich využití územní studií, a to územní studií silnice [adresa] (tzv. Českoleská tangenciála) minimálně ve dvou variantách s tím, že řešené území zahrnuje plochu o rozloze mnoha kilometrů čtverečních bez konkrétního vymezení, kudy by Českoleská tangenciála měla vést (plocha je vymezena za účelem prověření plošných nároků a konkrétního trasování pro záměr Českoleské tangenciály). Výše uvedené odpovídá rovněž zprávě o uplatňování [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje ze dne [datum] v tom ohledu, že bude v pořizované aktualizaci č. 3 [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje zrušen koridor územní rezervy Českoleské tangenciály v celém jeho rozsahu (zjištěno z části územního plánu obce [adresa], z části zprávy o uplatňování [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje ve znění aktualizace č. 1, 2 a 4 schválené dne [datum], dále části aktualizace č. 3 [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje, včetně usnesení zastupitelstva Plzeňského kraje ze dne [datum] o přijetí aktualizace č. 3 [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje).

49. Jestliže tedy v době rozhodování odvolacího soudu (a ostatně i soudu prvního stupně) vyšší územně plánovací dokumentace v podobě [adresa] územního rozvoje Plzeňského kraje již územní rezervu koridoru dopravní infrastruktury – Českoleské tangenciály neobsahovala a naopak obsahovala jen oblast, ve které je uloženo prověření jejího využití územní studií, ze které nelze dovodit, že by průběhem Českoleské tangenciály byly namítané pozemky dotčeny a ani že jimi budou dotčeny v budoucnu, je dle názoru odvolacího soudu, ačkoli ke změně územního plánu obce [adresa] nedošlo, třeba vyjít z toho, že koridor územní rezervy dopravní infrastruktury se na předmětných pozemcích již nenachází, neboť ztratil svůj podklad ve vyšší územně plánovací dokumentaci. V takovém případě nelze ale dovodit, že by zde z důvodu již neexistující územní rezervy koridoru dopravní infrastruktury překážka vydatelnosti těchto pozemků existovala.

50. Jde-li o pozemek č. parc. 219, bylo dále žalovanou poukazováno na to, že je v části dotčen veřejně prospěšným opatřením, pro které lze pozemek vyvlastnit, a to lokálním biokoridorem (to bylo provedeným dokazováním prokázáno). Nicméně i v tomto případě má odvolací soud za to, že existence lokálního biokoridoru, byť vymezeného v územním plánu jako veřejně prospěšné opatření (nikoli stavba), pro které lze pozemek vyvlastnit, zákonnou překážku jeho vydání nepředstavuje a dle názoru odvolacího soudu v poměrech posuzované věci nepředstavuje ani jinou překážku vhodnosti daného pozemku k jeho vydání jako pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku. Přitom přihlédl odvolací soud k tomu, že toto veřejně prospěšné opatření zatěžuje pouze část tohoto pozemku, zatímco z části je pozemek stále zemědělsky obhospodařován a bude moci být obhospodařován i do budoucna, přičemž i na nových vlastnících bude, aby respektovali územně plánovací dokumentaci, a bylo-li by toho pro zřízení lokálního biokoridoru třeba, případně strpěli i vyvlastnění části tohoto pozemku. Pokud je k uspokojení restitučního nároku tento pozemek výslovně žádán s vědomím těchto omezení, není dle názoru odvolacího soudu vážný důvod, aby vydán být nemohl, neboť samotným vydáním tohoto pozemku jako pozemku náhradního se dle názoru odvolacího soudu nic ve způsobu jeho užívání nezmění. Ani z tohoto důvodu tedy dle názoru odvolacího soudu veřejný zájem na zachování vlastnictví státu u tohoto pozemku nad zájmem na uspokojení restitučního nároku nepřevažuje 51. Jde-li o poslední pozemek v tomto katastrálním území č. parc. [hodnota], k němuž byly vzneseny odvolací námitky, pak námitka ohledně jeho nevhodnosti k vydání z důvodu, že obklopuje stavby jiného vlastníka, byla vyřešena již před soudem prvního stupně, neboť žalobce nechal zpracovat geometrický plán (který je součástí rozsudku soudu prvního stupně), na základě kterého došlo k oddělení té části pozemku, která stavby ve vlastnictví jiného vlastníka obklopovala. Současně nelze považovat za důvodnou ani námitku žalované, že část tohoto pozemku je již nyní zastavěna pozemní komunikací, jelikož v souvislosti s vypracováním geometrického plánu zadaného žalobcem došlo k oddělení i této části pozemku, tudíž žalobce nyní požaduje vydat pouze tu část pozemku č. parc. [hodnota], na němž se stavba pozemní komunikace nenachází. Ta část původního pozemku č. parc. [hodnota] nyní opět označená jako č. parc. [hodnota] tak představuje pouze zemědělsky obhospodařovatelnou a obhospodařovanou půdu, u níž žádné zákonné výluky bránící jejímu vydání přítomny nejsou, a není zde ani důvod považovat takto oddělený pozemek za jinak nevhodný k vydání. Nevhodnost k vydání nezakládá ani to, že je územním plánem obce [adresa] určen k umístění izolační, ochranné či vyhrazené zeleně, neboť ani to samo o sobě jeho zemědělskému využívání nebrání a ani veřejný zájem na zachování vlastnictví státu v takovém případě nad zájmem na uspokojení restitučního nároku nepřevažuje.

52. Odvolací soud tak shrnuje, že dle něj veškeré pozemky, které byly soudem prvního stupně jako náhradní vydány k uspokojení restitučního nároku, jsou pozemky k vydání vhodnými.

53. S ohledem na to, že v mezidobí došlo k úmrtí původního správce pozůstalosti původní žalobkyně a ke vstupu nového správce pozůstalosti do řízení, nemohl ale odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli jej považuje za věcně správný, podle § 219 o. s. ř. potvrdit, neboť bylo třeba v navrhované smlouvě o vydání náhradních pozemků zohlednit změnu v osobě žalobce a správce pozůstalosti po zemřelé Věře [jméno FO]. Dle názoru odvolacího jde nicméně jen o formulační záležitost, která ničeho nemění na obsahovém požadavku na uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků, tudíž nejde ani o změnu žaloby, která by musela být odvolacím soudem připuštěna. Odvolací soud přitom za účastníka převodní smlouvy označil přímo současného správce pozůstalosti po zemřelé Věře [jméno FO], tedy advokáta [Jméno žalobce], neboť dosud nejsou známy dědicové po zůstavitelce původní žalobkyni Věře [jméno FO], neboť probíhá spor o dědické právo, který v době rozhodování odvolacího soudu nebyl dosud pravomocně ukončen. V souladu se závěry již výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu bylo přitom možné právě se správcem pozůstalosti [jméno FO] v řízení pokračovat a za jeho účasti ve věci rozhodnout. Smlouva o převodu náhradních pozemků dále musela být formulována tím způsobem, že žalobce jako správce pozůstalosti nenabývá tyto pozemky do svého vlastnictví, nýbrž je nabývá ve prospěch dědiců po zemřelé Věře [jméno FO] (ve prospěch pozůstalosti), a tedy vlastníky náhradních pozemků se stanou ve spojení s výsledky řízení o pozůstalosti po Věře [jméno FO] až její dědicové či ti z nich, kterým příslušná část pozůstalosti připadne. S ohledem na potřebu formulační změny žalobního žádání tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně musel podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit způsobem uvedeným ve výroku I tohoto rozsudku, ačkoli stejně jako soud prvního stupně žalobě vyhověl.

54. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přitom nepřehlédl, že původní žalobkyně v této věci uplatnila žalobu, kterou se domáhala vydání řady náhradních pozemků nejen v obvodu Okresního soudu v Domažlicích, nýbrž i v obvodu dalších soudů, přičemž z důvodu výlučné místní příslušnosti byla v příslušných částech věc vyloučena k samostatnému řízení a postoupena příslušným okresním soudům. Tuto skutečnost však odvolací soud k tíži žalující strany nehodnotí, neboť pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v této věci vychází jen z té části věci, pro kterou byl Okresní soud v Domažlicích místně příslušný. Odvolací soud dále nepřehlédl ani to, že původní žalobkyně uplatnila svoji žalobu i ve vztahu k dalším náhradním pozemkům v obvodu Okresního soudu v Domažlicích, kdy v průběhu řízení postupně ve vztahu k řadě těchto náhradních pozemků došlo ke zpětvzetí žaloby (šlo nakonec o veškeré pozemky v katastrálním území [adresa], dále o pozemek č. parc. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] u Semněvic, pozemek č. parc. [Anonymizováno] a část pozemku č. parc. [hodnota] v katastrálním území [adresa]), kdy soudem prvního stupně bylo řízení částečně s ohledem na tato částečná zpětvzetí žaloby zastaveno, případně byla, byť ne zcela případně, tato dispozice s žalobou vyřešena soudem prvního stupně připuštěním změny žaloby. Je pak pravdou, že hodnota náhradních pozemků uvedená v žalobě, ve vztahu ke kterým byla žaloba vzata zpět, je vyšší než hodnota náhradních pozemků, které nakonec byly žalující straně vydány. Odvolací soud má však za to, že není na místě tato částečná zpětvzetí žaloby hodnotit jako neúspěch žalující strany a úspěch žalované. Je tomu tak z toho důvodu, že výběr vhodných náhradních pozemků je pro žalující stranu obtížný, přičemž v řadě případů teprve v průběhu řízení před soudem vyjdou najevo různé skutečnosti, pro které vybrané pozemky nakonec k převodu jako náhradní nejsou pro uspokojení restitučního nároku vhodné (objektivně či i jen subjektivně), což vede žalující stranu k částečnému zpětvzetí žaloby. Tak je tomu dle názoru odvolacího soudu i v posuzovaném případě, proto odvolací soud tato částečná zpětvzetí žaloby jako neúspěch žalující strany ve sporu ve smyslu § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. nehodnotí, současně ale nelze žalující stranu v rozsahu zpětvzaté části žaloby považovat ani za úspěšnou ve sporu dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť důvodem zpětvzetí nebylo chování žalované ve smyslu uspokojení restitučního nároku žalující strany. Odvolací soud tedy žalující stranu považuje za plně úspěšnou ve sporu, nicméně jen v té části žaloby a v té výši hodnoty náhradních pozemků, které jí byly skutečně vydány, tedy v posuzované věci v částce 566 489 Kč, která je tak tarifní hodnotou věci ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu pro určení výše odměny zástupců žalující strany 55. Výše uvedené mimo jiné znamená, že za účelně vynaložené je třeba považovat jen ty úkony právní služby zástupců žalující strany, které se týkaly náhradních pozemků, které byly nakonec k uspokojení restitučního nároku žalující straně vydány, a naopak není možné nahrazovat žalující straně náklady, které se týkaly všech úkonů právní služby vztahujících se k vyloučeným částem věci a dále k částečným zpětvzetím a změnám žaloby, pokud se týkaly jiných náhradních pozemků v obvodu Okresního soudu v Domažlicích, než které byly nakonec k uspokojení restitučního nároku vydány. Není totiž dle názoru odvolacího soudu žádný rozumný důvod pro to, aby žalovaná strana nahrazovala žalující straně náklady za úkony právní služby poskytnuté zástupci žalující strany, kterými žalující strana z jiných důvodů, než z důvodu uspokojení jejího nároku, svůj požadavek v tomto řízení omezovala či jinak předmět tohoto řízení upravovala. Dále odvolací soud v souladu s již ustálenou judikaturou nepovažuje za účelně vynaložené náklady ani ty náklady právního zastoupení žalující strany, které se vztahují k úkonům právní služby souvisejícím s procesními návrhy, se kterými žalující strana neuspěla, tedy s návrhem na vydání předběžného opatření a s návrhem na delegaci věci. Vedle toho účelně vynaloženými nejsou ani ty náklady právního zastoupení žalující strany, které byly vynaloženy nadbytečně či jinak neúčelně.

56. Z výše popsaných důvodů tedy nepovažuje, a to převážně ve shodě se soudem prvního stupně, odvolací soud za úkony právní služby, za které by měla žalovaná poskytovat žalující straně náhradu, následující úkony: 1. sepsání doplnění důkazů ze dne 3. l. 2018, neboť tyto důkazy mohla žalující strana sepsat a předložit již při podání žaloby, 2. sepsání návrhu na změnu žaloby ze dne 12. 1. 2018, 3. sepsání návrhu na částečné zpětvzetí žaloby ze dne 28. 2. 2018, 4. sepsání návrhu na připuštění změny žaloby ze dne 13. 5. 2018, 5. sepsání návrhu na částečné zrušení předběžného opatření ze dne 2. 8. 2018, 6. sepsání návrhu na delegaci z důvodu vhodnosti ze dne 21. 12. 2018, 7. sepsání repliky k vyjádření žalované ze dne 21. 6. 2019 k otázce delegace vhodné, 8. sepsání částečného zpětvzetí žaloby ze dne 2. 12 2019, 9. sepsání vyjádření ze dne 22. 12. 2020 k odvolání žalované, neboť bylo podáno nadbytečně až po rozhodnutí odvolacího soudu a po jeho doručení tehdejšímu zástupci žalobce, 10. sepsání repliky ze dne 11. 9. 2023 k vyjádření žalovaného, která obsahem spisu není, 11. sepsání podání ze dne 10. 10. 2023 a ze dne 2. 11. 2023, kterými žalující strana jen upřesnila svůj požadavek ve vztahu k vydání náhradního pozemku č. [hodnota] v k. ú. [adresa] s ohledem na zpracovaný geometrický plán, neboť nadále požadovala vydání pozemku s menší výměrou.

57. Naopak za účelně vynaložené úkony právní služby zástupci žalující strany před soudem prvního stupně považuje odvolací soud 1. přípravu a převzetí zastoupení, 2. sepsání žaloby ze dne 27. 12. 2017, 3. sepsání doplnění tvrzení žalobkyně ze dne 3. 3. 2020, 4. sepsání vyjádření k námitkám převoditelnosti ze dne 11. 3. 2022, 5. sepsání vyjádření ze dne 25. 4. 2022, 6. sepsání závěrečného návrhu ze dne 10. 5. 2022, 7. sepsání vyjádření ze dne 21. 7. 2023, 8. sepsání vyjádření ze dne 25. 8. 2023, 9. – 16. účast zástupce žalující strany u jednání soudu prvního stupně nepřekračujícího dvě hodiny dne 22. 1. 2020, 9. 3. 2020, 16. 3. 2022, 4. 5. 2022 (ani toto jednání nepřesáhlo dvě hodiny, neboť trvalo od 9:00 hod. do 10:25 hod.), 11. 5. 2022, 5. 6. 2023, 26. 7. 2023, 11. 9. 2023. Za tyto úkony právní služby vykonané před soudem prvního stupně náleží zástupcům žalující strany odměna vždy v plné výši ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu. Dále za účelně vynaložené úkony právní služby zástupci žalující strany před soudem prvního stupně považuje odvolací soud 1. sepsání návrhu na pokračování v řízení ze dne 21. 9. 2020, 2. sepsání sdělení soudu ze dne 16. 4. 2021, 3. sepsání odvolání ze dne 1. 10. 2021 proti usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení (obsahově jde o podání převážně shodné s podáním ze dne 22. 12. 2020), 4. sdělení soudu ze dne 21. 11. 2023 o stavu dědického řízení a vyjádření se ke stavu řízení a procesnímu nástupnictví. V jejich případě jde však o úkony právní služby, za které náleží ve smyslu § 11 odst. 2 písm. b), c), odst. 3 advokátního tarifu odměna jen ve výši poloviny smluvní odměny, neboť jde o úkony právní služby vztahující se nikoli k věci samé, ale pouze k otázkám procesní povahy.

58. Za řízení před odvolacím soudem je třeba považovat za účelně vynaložené úkony právní služby zástupci žalující strany 1. sepsání vyjádření k odvolání proti napadenému rozsudku (s ohledem na okolnosti podání vyjádření k odvolání jde jen o jeden úkon právní služby) a 2. účast u jednání odvolacího soudu dne 26. 1. 2026, za které náleží ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu mimosmluvní odměna v plné výši. Za další účelně vynaložené úkony právní služby zástupkyní žalobce v odvolacím řízení je třeba považovat 1. sepsání vyjádření ze dne 10. 12. 2025 a 2. sepsání vyjádření ze dne 22. 1. 2026, za které ve smyslu § 11 odst. 2 písm. b), c), odst. 3 advokátního tarifu náleží ale odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, jelikož těmito úkony právní služby bylo reagováno pouze na dotaz odvolacího soudu stran uspokojení restitučního nároku žalující strany v souvislosti s dalšími probíhajícími řízeními a dále činěno vyjádření k namítané podjatosti znalce a přezkoumatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně, tedy opětovně jen k otázkám (převážně) procesního charakteru.

59. Za předložení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, který mohl být žalující stranou připojen již k jejímu vyjádření ze dne 10. 12. 2025, náhrada nákladů žalující straně nenáleží, neboť jej žalující strana nemusela předkládat až k výzvě odvolacího soudu.

60. V rámci právního zastoupení žalující strany advokátem bylo tak poskytnuto celkem 18 úkonů právní služby, za které náleží odměna v plné výši, tedy dle § 7 advokátního tarifu v částce 10 580 Kč na každý z nich, a šest úkonů právní služby, za které náleží odměna ve výši jedné poloviny, tedy ve výši 5 290 Kč na každý z nich. Celkem tedy odměna za poskytnuté úkony právní služby činí 222 180 Kč. K poskytnutým úkonům právní služby náleží v náhradě nákladů řízení rovněž náhrada hotových výdajů zástupců žalující strany dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v případě prvních 20 úkonů právní služby učiněných do dne 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč na jeden z nich a v případě 4 úkonů učiněných od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč na jeden z nich, celkem tedy ve výši 7 800 Kč. Dále náleží zástupcům žalující strany dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu náhrada za promeškaný čas cestami k jednáním soudu prvního stupně a soudu odvolacího v tom rozsahu, jak žalující stranou byla tato náhrada vyúčtována, celkem tedy v částce 6 900 Kč. Dále náleží zástupcům žalující strany rovněž náhrada cestovních výdajů za cesty k jednáním soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve dnech 22. 1. 2020, 9. 3. 2020, 16. 3. 2022, 4. 5. 2022, 5. 6. 2023, 26. 7. 2023, 11. 9. 2023 a 26. 1. 2026, ve vztahu ke kterým byla náhrada zástupci žalující strany požadována a vyúčtována, a to po přepočtu odvolacím soudem v celkové výši 17 359 Kč (náhrada cestovních výdajů je vždy vypočtena jako náhrada základní a náhrada za spotřebované pohonné hmoty v souladu s § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 358/2019 Sb., vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 47/2022, vyhlášky č. 467/2022 Sb. následně ve znění vyhlášky č. 85/2023 Sb. a vyhlášky č. 191/2023 Sb. a vyhlášky č. 573/2025 Sb. s tím, že v případě doložených dokladů o nákupu pohonných hmot bylo vycházeno z nákupní ceny pohonných hmot, jinak z ceny vyhláškové, dále z průměrné spotřeby vozidla dle jeho technického průkazu; ve vztahu k cestě konané dne 22. 1. 2020 činí náhrada 1 966 Kč, k cestě konané dne 9. 3. 2020 1 896 Kč, k cestě konané dne 16. 3. 2022 2 337 Kč, k cestě konané dne 4. 5. 2022 2 342 Kč, k cestě konané dne 5. 6. 2023 2 487 Kč, k cestě konané dne 26. 7. 2023 2 295 Kč, k cestě konané na 11. 9. 2023 2 384 Kč a k cestě konané dne 26. 1. 2026 1 652 Kč). Dále je třeba připočítat náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad zástupců žalující strany ve výši 21 %, neboť vždy šlo o plátce daně z přidané hodnoty, která po zaokrouhlení činí 53 390 Kč. Celkem tak náklady právního zastoupení žalující strany za řízení před soudy obou stupňů činí 307 629 Kč.

61. K této náhradě je třeba připočíst ještě náhradu za vyjádření žalobce jako nezastoupeného účastníka ze dne 17. 7. 2025 k dovolání žalované v otázce procesního nástupnictví v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) v částce 450 Kč, kdy naopak vyjádření žalobce ze dne 12. 6. 2025 k odvolání žalované v otázce procesního nástupnictví, byť bylo soudem prvního stupně žádáno, za účelně vynaložený úkon považovat nelze, neboť bylo učiněno až poté, co bylo odvolacím soudem o tomto odvolání dne 16. 4. 2025 rozhodnuto.

62. Celkem tedy náklady řízení žalující strany, které je povinna žalovaná strana nahradit, činí 308 079 Kč. Odvolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů právě částku 308 079 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet zástupkyně žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

63. Dále žalované uložil odvolací soud také povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 9 810 Kč, neboť i žalovanou Českou republiku, za kterou před soudem jedná Státní pozemkový úřad, ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem (náklady výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO]) podle výsledku tohoto řízení tíží, byť bude hrazena opět České republice, ale na účet jiné její organizační složky.

Poučení