62 Af 63/2020–76

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci žalobce: GDI Technology, s. r. o. sídlem Tkalcovská 874/3a, Brno zastoupen JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 proti žalovanému Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1482–10/2020–900000–311, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Shrnutí podstaty věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1482–10/2020–900000–311, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 17. 7. 2019, č. j. 74160–34/2019 – 530000–51. Celní úřad prvostupňovým rozhodnutím vyměřil žalobci konečné antidumpingové clo ve výši 374 372 Kč, a to ve výši rozdílu mezi částkou cla původně vyměřenou rozhodnutím v celním řízení ev. č. 18CZ510000FVT3WQ1 ze dne 22. 11. 2018 (0 Kč) a částkou cla nově stanovenou.

2. Celní úřad nemohl na základě žalobcem předložených podkladů u propuštěného zboží (pažnice, čerpací a vrtné trubky používané při vrtné těžbě ropy nebo plynu, bezešvé, s vnějším průměrem nepřesahujícím 168,3 mm, 290 kusů) ověřit správnost deklarovaného kódu Taric 80, který se určuje podle hodnoty uhlíkového ekvivalentu (dále jen „CEV“) daného zboží. Jelikož celní úřad od žalobce neobdržel žádné podklady, postupoval tak, že do vzorce pro výpočet CEV dosadil hodnoty procentuálního obsahu jednotlivých chemických prvků, které nalezl v technickém katalogu společnosti TMK na internetu. Celní úřad vypočetl, že hodnota CEV dovozeného zboží je ve výši 0,607. Na tomto základě tak celní úřad dospěl k závěru, že v kolonce 33 měl být deklarován kód Taric 20, a tedy že dovozené zboží podléhá antidumpingovému clu.

3. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že daný technický katalog se nevztahuje k produkci daného ruského vývozce. Žalovaný tak považoval závěry celního úřadu za neprůkazné a ztotožnil se se žalobcem, že výrobky splňující kritéria pevnostní skupiny M podle technické normy GOST 632–80 z produkce různých výrobců nemusí mít totožné chemické složení. Nicméně žalovaný uvedl, že prokázat správnost údajů uvedených v celním prohlášení měl při kontrole po propuštění žalobce, nikoliv celní úřad. Žalobce této povinnosti nedostál. Žalovaný pak učinil ohledně chemického složení propuštěného zboží obdobný závěr jako celní úřad, avšak zejména na základě údajů poskytnutých ruskými orgány.

II. Shrnutí procesního postoje žalobce

4. Žalobce namítá, že žalovaný postavil napadené rozhodnutí na skutečnosti, že žalobce nesplnil svoji důkazní povinnost, a na stanovení hodnoty CEV vypočtené z hodnot prvků uvedených v běloruském certifikátu č. 4–2056, o kterém údajně zaměstnanec vývozce, se kterým žalobce nikdy nejednal, prohlásil, že jde o certifikát vztahující se k dovezenému zboží. Žalovaný se s tímto prohlášením spokojil, aniž by jakkoli ověřoval jeho pravdivost. V tomto žalobce spatřuje zásadní pochybení. Žalovaný rovněž pochybil, jestliže na základě tohoto (jediného) neztotožněného certifikátu učinil závěr o hodnotě CEV vztahující se ke všem kontrolovaným prohlášením, byť byli dodavateli dovezeného zboží různí výrobci.

5. Vývozci nic nebránilo v tom, aby certifikát předal, pokud by ho měl k dispozici, společně s předmětným zbožím nebo jej zaslal dodatečně na žádost žalobce. Žádost žalobce se však setkala s negativní odpovědí. Skutečnost, že se certifikát objevil až v rámci šetření ruských orgánů, nasvědčuje tomu, že se dožadovaný subjekt zřejmě snažil vyhovět orgánům svého domovského státu, aniž by skutečné ztotožnění daného certifikátu s dovezeným zbožím bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno. Nadto se nejedná o certifikát vydaný vývozcem, nýbrž o certifikát dodaný běloruským podnikatelským subjektem.

6. Při propuštění dováženého zboží do volného oběhu nebyly ze strany celních orgánů vyžadovány žádné dokumenty vztahující se k hodnotě CEV. Dovezené zboží bylo následně z České republiky vyvezeno. V současné době tedy neexistuje konkrétní vzorek předmětného zboží, který by bylo možné podrobit chemické analýze. Žalobce ani jeho zástupce nebyli v rámci celního řízení upozorněni na nutnost takový vzorek zajistit. Rovněž právní úprava nestanovuje, že by byl dovozce povinen předběžně odebrat vzorky zboží pro případ následné kontroly. Pokud se to tedy snaží žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodit, jedná se o svévoli správního orgánu při intepretaci právního předpisu. Neexistuje pak žádná norma, která by závazně chemické složení materiálu splňujícího požadavky ruské pevnostní normy GOST 632–80 stanovila.

7. Pro KN 7304 29 10 existují pouze dvě podpoložky, a to Taric 20 a Taric 80. Liší se jen ve stanovení hodnoty CEV. Při určení zařazení do podpoložky Taric je povinností celních orgánů založit své rozhodnutí na objektivních a přezkoumatelných kritérií. Pokud je rozhodnutí založeno na pouhém konstatování, které není opřené o žádná fakta, jde o rozhodnutí nezákonné. Žalobce přitom odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu.

8. Žalobce uvádí, že aplikace a intepretace celních předpisů musí respektovat obecně uznávanou zásadu veřejného práva in dubio pro mitius (in dubio pro libertate), přičemž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 11 Af 26/2018–97.

9. Z právní úpravy vyplývá, že v případě nepřímého zastoupení stíhají povinnosti i odpovědnost nepřímého celního zástupce. Ve svém právním hodnocení však v rozporu s tímto závěrem dovozuje žalovaný přímou odpovědnost žalobce.

10. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

11. Napadené rozhodnutí je v souladu s platnými právními předpisy, je přezkoumatelné a žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasným a srozumitelným způsobem vysvětlil důvody výroku napadeného rozhodnutí, zatímco žalobce ani náznakem neunesl důkazní břemeno tvrzení uvedených do celního prohlášení, které učinil prostřednictvím svého nepřímého zástupce. Žalovaný vlastními úkony při nečinnosti žalobce zjistil stav věci co nejúplněji ve smyslu § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a na takto zjištěný stav aplikoval platné právní předpisy. Žalovaný je tak přesvědčen, že žaloba není důvodná, a proto navrhuje, aby ji zdejší soud zamítl. Na svém procesním postoji setrval během celého řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci

12. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s. ř. s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

13. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná; rozhodoval bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky dle § 51 s. ř. s.

14. Zdejší soud předesílá, že ve skutkově a právně obdobné věci již vydal rozsudek, a to č. j. 29 Af 68/2020–89, ze dne 21. 12. 2021, přičemž je třeba uvést, že tamní žalobce podal 5 žalob (věci původně vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 Af 68/2020, sp. zn. 29 Af 69/2020, sp. zn. 29 Af 70/2020, sp. zn. 29 Af 71/2020 a sp. zn. 29 Af 72/2020.). Zdejší soud následně usnesením ze dne 15. 2. 2021, č. j. 29 Af 68/2020–55, spojil uvedené věci ke společnému projednání a rozhodnutí. V nyní posuzované věci se přitom stejně jako v tamní věci jedná o druhově totožné zboží (pažnice, čerpací a vrtné trubky používané při těžbě ropy nebo plynu, bezešvé, s vnějším průměrem nepřesahujícím 168,3 mm). Zdejší žalobce byl rovněž v celním řízení nepřímo zastoupený společností Celní jednatelství Zelinka s. r. o. Totožná je rovněž právní zástupkyně žalobců. Žalobní body jsou pak vymezeny obdobně. Zdejší soud přitom neshledal v nyní posuzované věci důvod pro odchýlení se od závěrů učiněných ve výše uvedeném rozsudku.

15. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce dovezl z Ruska (společnost OOO «NABEREZHNOCHELNINKY PIPE WORKS», 423800, Naberezhnye Chelny, Russia, dále jen „NPW“), pažnice, čerpací a vrtné trubky používané při vrtné těžbě ropy nebo plynu, bezešvé, s vnějším průměrem nepřesahujícím 168,3 mm (290 kusů). Zásilka byla propuštěna do volného oběhu na návrh žalobce, resp. jeho nepřímého zástupce (Celní jednatelství Zelinka s.r.o., dále „CJZ“). Podání celního prohlášení a propuštění zboží do volného oběhu bylo realizováno na Celním úřadu pro hlavní město Prahu. Rozhodnutí v celním řízení vycházelo z celního prohlášení podaného nepřímým zástupcem žalobce. Žalobce v řízení o propuštění zboží do volného oběhu vystupoval jako dovozce a nepřímo zastoupená osoba, na jejíž účet bylo celní prohlášení učiněno (čl. 18 odst. 1 celního kodexu). V kolonce 33 podaného celního prohlášení byl deklarován kód KN 7304 29 10 s kódem Taric 80 se sazbou cla 0 %. V kolonce 34 celního prohlášení byl deklarován kód RU, tedy prohlašovanou zemí původu byla Ruská federace (nepreferenční původ). Uvedením kódu Taric 80 v kolonce 33 celního prohlášení bylo ze strany žalobce, resp. jeho zástupcem deklarováno, že hodnota CEV vypočítaná podle vzorce Světového svářečského institutu (IIW) je v případě dovezeného zboží vyšší než 0,86, a právě proto dovezené zboží nemělo dle deklarovaných údajů podléhat antidumpingovému clu.

16. Dne 27. 2. 2019 zahájil celní úřad u žalobce kontrolu po propuštění zboží zaměřenou na ověření správnosti sazebního zařazení zboží v případě čtyř celních prohlášení. Výsledky kontroly po propuštění zboží jsou shrnuty ve Zprávě o kontrole po propuštění zboží č. j. 74160–29/2019–530000–51 ze dne 12. 7. 2019 (dále „zpráva o kontrole“). Podle obsahu zprávy o kontrole celní úřad zjistil ze žalobcem předložených podkladů, že dovezené zboží je vyrobeno z oceli pevnostní skupiny M podle normy GOST 632–80, sazební zařazení do kódu KN 7304 29 10 bylo deklarováno správně. Avšak na základě žalobcem předložených podkladů nebylo možné ověřit správnost deklarovaného kódu Taric 80 (určuje se dle hodnoty CEV daného zboží). Pokud jde o hodnotu CEV, a tím i správnost deklarovaného kódu Taric, celní úřad od žalobce neobdržel žádné podklady, proto postupoval tak, že do vzorce pro výpočet CEV dosadil hodnoty procentuálního obsahu jednotlivých chemických prvků, které nalezl v Technickém katalogu společnosti TMK vyhledaném na internetu. Celní úřad na základě takto zjištěného stavu věci vypočetl, že hodnota CEV dovezeného zboží je ve výši 0,607. Celní úřad tak dospěl k závěru, že v kolonce 33 byl nesprávně deklarován kód Taric 80 namísto správného kódu Taric 20 a že dovezené zboží podléhá antidumpingovému clu.

17. Jak již bylo naznačeno výše, žalovaný považoval závěry celního úřadu za neprůkazné, neboť celní úřad doměřil antidumpingové clo na základě dokumentace, která se nevztahovala přímo k dovezenému zboží (vztahovala se k trubkám totožných pevnostních parametrů jiného výrobce), a nijak nevysvětlil, proč tak učinil. Technický katalog ruské společnosti TMK se podle tehdejšího obsahu spisu nijak nevztahoval k produkci ruského vývozce NPW, přičemž základním dokumentem dle žalovaného, který vydávají výrobci hutních výrobků (trubky, plechy, tyče, pruty apod.), je hutní či inspekční certifikát o chemickém složení výrobků a o jeho mechanických vlastnostech. Náležitosti takových certifikátů upravují mezinárodní normy. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný k závěru, že celní úřad nevycházel při doměření cla ze správně a úplně zjištěného stavu věci, že řízení je třeba doplnit. Jak vyplývá z obsahu správního spisu i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný proto v průběhu odvolacího řízení doplnil skutkový stav a své rozhodnutí založil na podkladech, které předložil sám žalobce (vlastnosti a rozměry dovezených trubek, obchodní doklady, osoby zúčastněné na obchodních operacích s dovezeným zbožím apod.), a na výsledcích šetření orgánů země vývozu (především certifikát jakosti č. 4–2056), které byly získány na základě a v souladu s platnou mezinárodní dohodou (protokol 2).

18. Zdejší soud má za to, že žalovaný (na rozdíl od celního úřadu) učinil veškeré kroky nezbytné k úplnému zjištění skutkového stavu věci; nelze akceptovat tvrzení žalobce, že žalovaný postupoval účelově, ale naopak tak učinil až za situace, kdy žalobce (v postavení dovozce či jeho zástupce v postavení deklaranta) v podstatě rezignoval na snahu prokázat správnost a pravdivost jimi deklarovaného kódu Taric 80 v celním prohlášení. Zdejší soud se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce informace získané z uvedených skutkových zjištění nijak nevyvrátil; zejména nedoložil, na základě jakých podkladů byl v předmětném celním prohlášení deklarován kód Taric 80 s nulovou sazbou cla. Logicky tak nebyla prokázána správnost a pravdivost tvrzení, že CEV dovezených trubek přesahuje hodnotu 0,86.

19. Žalobce v rámci žalobní argumentace rozporuje, že žalovaný při zjišťování hodnoty CEV vycházel z běloruského certifikátu č. 4–2056, resp. z prohlášení zaměstnance vývozce, že se daný certifikát vztahuje k dovezenému zboží. Žalobce má přitom za to, že žalovaný nikterak neověřil pravdivost daného prohlášení. S tímto hodnocením žalobce se ovšem zdejší soud neztotožňuje. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, žalovaný dne 5. 3. 2020 zařadil do spisu interní sdělení specializovaného útvaru žalovaného, jehož přílohou byly dílčí výsledky šetření ruských orgánů. Mezi přílohami byl také průvodní dopis ruských orgánů, kterým byly sděleny zjištěné skutečnosti k danému celnímu prohlášení. Z dopisu ruských orgánů je zřejmé, že na základě žádosti tuzemských celních orgánů, provedly šetření u dodavatele předmětného zboží a zjistily, že společnost NPW před vývozem do tuzemska zakoupila dané zboží v Bělorusku. Běloruský protějšek pak vydal certifikát jakosti č. 4–2056 obsahující mj. informace o chemickém složení dovezeného zboží, včetně normovaného obsahu jednotlivých chemických prvků. Žalovaný dále zjistil, že přílohy dopisu ruských orgánů jsou zcela ztotožnitelné s podklady, které předložil žalobce. Stejné doklady v podobě faktury, certifikátu – dokladu kvality a technických výkresů, které byly ověřeny otiskem razítka vývozce a nečitelným podpisem předložily i ruské orgány. K těmto dokladům navíc ruské orgány doložily stejným způsobem ověřený balný list a certifikát jakosti č. 4–2056. Balný list obsahoval stejné zboží jako certifikát – doklad kvality předloženy žalobcem. Z obsahu certifikátu jakosti dospěl žalovaný k závěru, že se jedná o stejné trubky, které byly rozhodnutím o propuštění uvolněny do režimu volného oběhu, a to na základě údajů uvedených v předmětném celním prohlášení. Trubky byly ztotožněny stejným vnějším průměrem a silou stěny (s přesností na desetinu mm), a také tím, že splňují požadavky technické normy GOST 632–80. Nadto danou skutečnost potvrdil i vývozce zboží. Žalobce přitom svou argumentaci staví pouze na tom, že žalovanému postačilo k výše uvedenému závěru „prosté“ prohlášení vývozce. Z výše uvedeného je však zřejmé, že tomu tak nebylo. Žalovaný věc posoudil ve vzájemných souvislostech. Žalobce však argumentaci žalovaného zcela přehlíží. Sám žalobce ostatně nedoložil nic, čím by závěr žalovaného vyvrátil. Z certifikátu jakosti jednoznačně vyplývá, že dovezené zboží nepřesahuje hodnotu CEV 0,86. Zdejší soud v souladu s žalovaným dodává, že právě certifikát jakosti je základním dokumentem, který vydávají výrobci hutních výrobků. Certifikát poskytuje informace o chemickém složení výrobku. V případě, že je tedy certifikát ztotožněn se zbožím, jedná se o jednoznačný důkaz o chemickém složení výrobku.

20. Zdejší soud pak v postupu žalovaného neshledává nic závadného či účelového, jak namítá žalobce, tím spíše, že byl v souladu s § 115 daňového řádu o změně postoje žalovaného řádně informován a měl tedy možnost se k jeho stanovisku vyjádřit, což také učinil. K povaze informací poskytnutých ruskými orgány je vhodné dodat, že se nejedná o informace, které by celní orgán musel ověřovat. Nejedná se totiž o „neoficiální“ informace z neověřeného zdroje, nýbrž jde o informace získané na základě součinnosti s ruskými celními orgány v rámci mezinárodní spolupráce na základě Dohody o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé zveřejněné v Úředním věstníku EU dne 28. 11. 1997 pod č. L 327, str. 3 – 69, Protokol 2 o vzájemné správní pomoci za účelem správného používání celních předpisů.

21. Pokud žalobce odkazuje na právní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Afs 251/2015–272, má zdejší soud za to, že postup žalovaného ve světle těchto závěrů obstojí. Nejvyšší správní soud zde nejprve vymezil určitý návod, jak mají celní orgány postupovat při celním zařazení: „Nejprve je třeba (1) přesně určit fyzické vlastnosti zboží a užití, k němuž je určeno; dále (2) je třeba s ohledem na znění položek příslušných tříd a kapitol (a) provést prozatímní zařazení na základě užití, k němuž je zboží určeno, a (b) provést prozatímní zařazení na základě fyzických vlastností zboží; v následující fázi (3) je třeba určit, zda společné posouzení znění položek a poznámek tříd a kapitol umožňuje jednoznačné a přesné zařazení; není–li to možné (4), musí být střet norem vyřešen použitím dalších interpretačních pravidel; nakonec (5) je třeba provést zařazení do (a) podpoložky harmonizovaného systému a (b) podpoložky kombinované nomenklatury.“ V návaznosti na to pak zdůraznil, že „je na správních orgánech, aby za situace, kdy přistoupí ke změně sazebního zařazení zboží a následnému uvalení antidumpingového cla [čl. 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství a § 264 zákona č. 13/1993 Sb., Celního zákona], vyloučily či minimalizovaly pochybnosti o skutkových a právních důvodech zásahu do právní sféry stěžovatele. Nevyšla li v řízení najevo žádná jiná skutková zjištění, která by nejasnost odstranila, je na správních orgánech, a v řízení o správní žalobě i na správním soudu, aby v pochybnostech vycházely z toho, co je pro stěžovatele příznivější.“ 22. V nyní posuzované věci ovšem dle názoru zdejšího soudu žalovaný dospěl ke správnému závěru, že je jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázané, že hodnota CEV žalobcem dovezeného zboží je nižší než 0,86, a právě proto spadá toto zboží do kódu Taric 20 a podléhá antidumpingovému clu na základě PNR 585. Žalobce, který měl nést důkazní břemeno, opak či odlišný stav věci ani náznakem nedoložil. Prokázal pouze tu skutečnost, že zařazení zboží do podpoložky KN 7304 29 10 je správné, avšak nedoložil, proč a na základě jakých podkladů byl v daném případě deklarován kód Taric 80, který žalobce (jeho zástupce) za účelem vyhotovení celních prohlášení sám poskytl. Dle žalovaného žalobce (ani jeho zástupce) neprokázali, že hodnota CEV dovezeného zboží přesahuje hodnotu 0,86, aby oprávněně spadalo do kódu Taric 80 a nepodléhalo antidumpingovému clu, jak bylo uvedeno v celním prohlášení, ačkoliv to bylo jeho povinností. Žalobce nijak nedoložil, že by se pokusil získat doklady o chemickém složení dovezeného zboží, jak uvádí v jednom ze svých podání. Naopak, od počátku tvrdí, že chemické složení zboží nezná a ani znát nebude.

23. Žalobce s tímto názorem setrvale polemizuje, neboť má mimo jiné za to, že celní kodex nestanoví, že by byl dovozce zboží povinen předběžně vzorky odebrat pro případ následné kontroly. Taková povinnost nebyla nikdy ani po dovozcích v obecné praxi vymáhána, a pokud se tak snaží žalovaný dovodit v napadeném rozhodnutí o clu, pak jde zjevně o svévoli správního orgánu při interpretaci právního předpisu. S tímto konstatováním žalobce sice lze souhlasit, nicméně uvedenou povinnost, resp. její porušení žalovaný v napadených rozhodnutích nijak nekonstatoval. Pouze zdůraznil, že dle celního kodexu to je primárně žalobce (deklarant), kdo nese odpovědnost za správnost deklarovaných údajů a má povinnost mít ve vlastnictví všechny podklady, které jsou nezbytné pro aplikaci právních předpisů v souvislosti s propuštěním zboží do navrženého režimu. Právě proto má každá osoba zúčastněná na celních formalitách povinnost poskytnout celním orgánům všechny potřebné doklady a informace pro splnění těchto formalit, a především celních kontrol. S tímto názorem žalovaného se zdejší soud ztotožňuje, neboť podle čl. 15 odst. 1 celního kodexu, „ každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na vyřizování celních formalit nebo na celních kontrolách, poskytne celním orgánům na jejich žádost a v jakémkoli stanoveném termínu všechny potřebné doklady a informace v náležité podobě a veškerou pomoc nezbytnou pro splnění těchto formalit nebo provedení kontrol.“ Z jeho odst. 2 pak vyplývá, že „podáním celního prohlášení, celního prohlášení pro dočasné uskladnění, vstupního souhrnného celního prohlášení, výstupního souhrnného celního prohlášení, prohlášení o zpětném vývozu nebo oznámení o zpětném vývozu určitou osobou celním orgánům nebo podáním žádosti o povolení nebo o jakékoli jiné rozhodnutí se dotyčná osoba stává odpovědnou: a) za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení, oznámení nebo žádosti; b) za pravost, správnost a platnost dokladu podporujícího prohlášení, oznámení nebo žádosti; c) případně za dodržení všech povinností v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu nebo s prováděním schválených operací. První pododstavec se rovněž vztahuje na poskytování jakýchkoli informací v jakékoli podobě požadovaných celními orgány nebo jim předložených. Jestliže prohlášení nebo oznámení podává nebo informace poskytuje celní zástupce dotyčné osoby podle článku 18, je povinnostmi uvedenými v prvním pododstavci tohoto odstavce vázán i celní zástupce.“ Dle čl. 163 odst. 1 a odst. 2 celního kodexu „podklady, které jsou nezbytné pro použití ustanovení upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení, musí být ve vlastnictví deklaranta a být celním orgánům k dispozici v okamžiku podání celního prohlášení. Podklady se celním orgánům poskytují, vyžadují–li to právní předpisy Unie nebo je–li to nezbytné pro účely celní kontroly“.

24. Pokud má žalobce za to, že Celní úřad pro hlavní město Prahu potvrdil správnost údajů, jelikož přistoupil k propuštění předmětného zboží do zamýšleného režimu (v celním prohlášení byl uveden mj. kód Taric 80, kterým žalobce prohlásil, že CEV dovezeného zboží přesahuje hodnotu 0,86, a proto zboží nepodléhá antidumpingovému clu), je třeba (ve shodě se žalovaným) uvést, že celní řízení je založeno na tom, že dovozce má veškeré podklady nutné k propuštění zboží do zamýšleného režimu (na žádost celních orgánů, např. pro účely kontrol, je poskytne) a celní orgány zboží bezprostředně propustí, pokud tomu nebrání jakékoliv překážky. Celní úřad pro hlavní město Prahu tedy správnost, pravdivost či podloženost tohoto údaje nezkoumal (nezabýval se jím), a proto logicky žádný hutní atest nebo jiný důkaz hodnoty CEV dovezeného zboží nepožadoval.

25. Jak v této souvislosti zdůraznil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005–72 (na který odkazuje i žalovaný): „Při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem jednotlivců na co nejrychlejším propuštění zboží a zájmem státu na správném stanovení cla a dalších povinných odvodů do veřejných rozpočtů je nutno vzít na zřetel fakt, že celní orgány nemohou v případě každého jednotlivého dovozu vždy důkladně přezkoumávat správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku ještě předtím, než rozhodnou o propuštění do navrhovaného celního režimu. Takový přístup by zcela jistě vedl k zahlcení celních orgánů a tím i ke značnému a zcela nepřijatelnému prodloužení doby čekání na propuštění zboží do příslušného režimu; sotva lze usuzovat, že by tato výrazná překážka obchodování s dováženým zbožím mohla být v zájmu dovozců, a že by tedy mohla být vyvážena jistotou, že otázkou celního zařazení zboží se již celní orgány v budoucnu zabývat nebudou. Spravedlivou rovnováhu lze naopak vidět v tom, že celní orgány relativně rychle propustí zboží do navrhovaného režimu, aniž by přitom rozhodly o zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, a aniž by se tím zbavovaly možnosti správnost tohoto zařazení následně zkontrolovat postupem podle § 127 celního zákona.“ (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006–120, a ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008–96, které jsou uvedeny na stranách 28 a 30 rozhodnutí žalovaného).

26. Aby však bylo možné uvádět do celního prohlášení správné údaje, je držiteli zboží umožněno, aby po vstupu zboží (které není zbožím EU) na celní území EU (zboží pod celním dohledem) mohl zboží kdykoliv zkontrolovat nebo z něj odebrat vzorky s cílem určit jeho sazební zařazení, celní hodnotu nebo status (čl. 134 odst. 2 celního kodexu). Pokud žalobce uvádí, že neměl informace o hodnotě CEV daného zboží či o jeho chemickém složení a nedisponoval doklady k jejímu prokázání, zdejší soud souhlasí s názorem žalovaného, že mohl a měl po dovozu daného zboží odebrat vzorky dovezeného zboží a tyto podrobit laboratornímu zkoumání právě proto, aby v souladu s čl. 134 odst. 2 celního kodexu („Držitel zboží, které je pod celním dohledem, může na základě povolení celních orgánů zboží kdykoli zkontrolovat nebo z něj odebrat vzorky, zejména s cílem určit jeho sazební zařazení, celní hodnotu nebo celní status.“) a s principy, jimiž je ovládáno celní řízení (odpovědnost deklaranta za správnost a pravdivost poskytnutých informací a podkladů), mohl správně vyplnit celní prohlášení a získat potřebné doklady a informace, jimiž měl při kontrole disponovat. Lze odkázat i na judikaturu Soudního dvora EU (dále „SDEU“), který v rozsudku ze dne 15. 9. 2011 ve věci C–138/10, DP grup EOOD, uvedl: „Výše popsaný systém, který nestanoví systematické ověřování celních prohlášení, předpokládá, že deklarant poskytne celním orgánům správné a úplné informace.“ 27. K námitce žalobce, že žalovaný nemohl dospět k uvedenému závěru o vlastnostech deklarovaného zboží, aniž by měl k dispozici konkrétní vzorek předmětného zboží, který by bylo možné podrobit chemické analýze, lze i v této souvislosti odkázat na judikaturu SDEU, který např. v rozsudku ze dne 22. 11. 2012 ve spojených věcech C–320/11, Digitalnet OOD, C–330/11, Cifrova kompania OOD, C382/11, M SAT CABLE AD a C–383/11, Digitalnet OOD [na který odkazuje i žalovaný a který se sice vztahuje ke starší právní úpravě kontroly po propuštění zboží – Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, nicméně závěry zde zaujaté jsou použitelné i nyní], konstatoval, že „lze kontrolu zboží po jeho propuštění a následnou změnu jeho sazebního zařazení realizovat na základě písemných dokumentů, aniž by celní orgány zboží fyzicky kontrolovaly.“ Stejný názor SDEU vyslovil v rozsudku ze dne 27. 2. 2014 ve věci C–571/12, Greencarrier Freight Services Latvia SIA, bod 28 a násl.: „Celní orgány mohou po propuštění zboží uvedeného v celním prohlášení provést, a to i z úřední povinnosti, přezkum takového prohlášení podle článku 78 celního kodexu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2005, Overland Footwear, C–468/03, Sb. rozh. s. I–8937, body 62, 64 a 66). (…) Nic nebrání tomu, aby celní orgány za tímto účelem vztáhly výsledky kontroly části zboží uvedeného v celním prohlášení na zboží uvedené v dřívějších celních prohlášeních, které již bylo těmito orgány propuštěno, pokud je toto zboží totožné, což může ověřit pouze předkládající soud. Prokázání totožnosti zboží může vycházet zejména z kontroly obchodních dokladů a jiných údajů vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím, a zejména z údajů poskytnutých celním deklarantem, podle nichž toto zboží pochází od stejného výrobce a má označení, vzhled a složení totožné se zbožím uvedeným v těchto dřívějších celních prohlášeních. (…) V tomto ohledu není podstatné, že ve věci, o jakou se jedná v původním řízení, již celní deklarant nemůže požádat o dodatečnou kontrolu dotyčného zboží, případně o doplňující odebrání vzorků. Článek 78 celního kodexu se totiž z podstaty věci použije po propuštění zboží v okamžiku, kdy předložení zboží může být nemožné. Každopádně ze samotného znění čl. 78 odst. 2 celního kodexu plyne, že zpětná kontrola celních prohlášení může být provedena na základě písemných dokumentů, aniž celní orgány musí zboží fyzicky kontrolovat, jelikož taková kontrola se předpokládá, pouze pokud zboží „ještě může být předloženo“.

28. Jak k tomu dle názoru zdejšího soudu správně konstatoval žalovaný, výše uvedené závěry SDEU úzce souvisí s povinnostmi dotčených osob uvádět o dovezeném zboží podrobně veškeré údaje potřebné pro uplatnění právních předpisů v souvislosti s propuštěním zboží do příslušného režimu a současně správnost a pravdivost poskytnutých informací o dovezeném zboží celním orgánům při kontrolách prokázat. Pokud kontrolovaná osoba těmto povinnostem nedostojí, celní orgány nutně vycházejí z vlastních zjištění, a to i ne ve všech detailech úplně přesných zjištění. Pokud kontrolovaná osoba za této situace tvrdí jiné skutečnosti, je povinna je řádně prokázat. To platí i pro žalobce, který pouze účelově odmítá podklady shromážděné žalovaným, aniž by sám ve věci hodnoty CEV dovezeného zboží cokoliv doložil.

29. Zdejší soud se plně ztotožňuje s tím, jak žalovaný vypořádal námitku žalobce, že aplikace a intepretace celních předpisů musí respektovat zásadu in dubio pro mitius. S tvrzením žalobce zdejší soud v obecné rovině souhlasí, nicméně v posuzované věci nebyl pro aplikaci této zásady prostor. Za dané situace (CEV dovozeného zboží nedosahuje hodnoty 0,86, zboží tedy podléhá antidumpingovému clu) neexistuje pro žalobce příznivější výklad práva.

30. Důvodná není ani námitka, že žalovaný dovozuje přímou odpovědnost žalobce v rozporu s čl. 15 odst. 2 celního kodexu. Žalobce zde směšuje dvě různé věci. Předmětem správního řízení bylo doměření antidumpingového cla (celního dluhu), nikoliv odpovědnost za porušení právních předpisů uvedením nesprávných údajů do celního prohlášení (za takové situace by bylo možné dát žalobci za pravdu, neboť odpovědným za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení je deklarant). V daném ohledu je však třeba vycházet z čl. 77 odst. 3 věty první a druhé celního kodexu, podle něhož je dlužníkem za celní dluh deklarant, v případě nepřímého zastupování je dlužníkem také osoba, na jejíž účet je celní prohlášení činěno, tj. v daném případě žalobce. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže vedly dané správní řízení se žalobcem.

31. Zdejší soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec těchto uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti; žalobu tak jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

V. Náklady řízení

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení

I. Shrnutí podstaty věci II. Shrnutí procesního postoje žalobce III. Shrnutí procesního postoje žalovaného IV. Posouzení věci V. Náklady řízení