62 Co 122/2025 - 73

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka Ph.D. ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: Česká republika – [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 1. 2025, č. j. 5 C 239/2024-42, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 10 043 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně k žalovanému učiněné výpovědí z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2024, doručenou dne 4. 6. 2024, je neplatné (výrok I.) a rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 23 961,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Tvrdila, že pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 2. 2008 (na pracovní smlouvě je datum 12. 2. 2008 – pozn. odvolacího soudu) jako [funkce] v 11. platové třídě. Vzhledem k tomu, že žalobkyní dosažené vzdělání je vyšší odborné oproti vysokoškolskému, které je pro 11. platovou třídu požadováno, byla jí v souladu se zákonem udělena výjimka, která nabyla po uplynutí čtyř let trvalý charakter. Dne 5. 3. 2024 žalovaný požádal odborovou organizaci, jejíž je žalobkyně členkou, o souhlas s rozvázáním pracovního poměru žalobkyně a tato dne 18. 3. 2024 svůj souhlas neudělila. Přesto žalovaný dne 15. 4. 2024 přistoupil k výpovědi z pracovního poměru z důvodu, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, když nemá vysokoškolské vzdělání s tím, že ač se zavázala vzdělání si doplnit, doposud tak neučinila. Výpověď žalovaný doručil žalobkyni dne 4. 6. 2024. Žalobkyně dne 7. 6. 2024 žalovanému sdělila, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Poukázala na nesouhlas odborové organizace. Odmítla také, že by nesplňovala zákonné předpoklady pro výkon práce [funkce] a zmínila nerovné zacházení, když žalovaný ve stejné platové třídě zaměstnává nadále i [funkce] pana [jméno FO], jenž má dosaženo vzdělání jen základní. Vzhledem k tomu, že v rozsahu externího grantového projektu pracuje i nadále, byl její pracovní poměr nepřípustně rozvázán výpovědí jen částečně. Ve vztahu k práci na externím grantovém projektu je žalobkyně zařazena do 11. platové třídy a podle ní je také žalovaným odměňována.

3. Žalovaný naopak tvrdil, že byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru i přes nesouhlas odborové organizace. Žalobkyně si byla od počátku vědoma absence požadovaného vysokoškolského vzdělání. Prvně požádala o umožnění zvýšit si kvalifikaci dne 7. 12. 2009, ale studium neabsolvovala. Dne 11. 2. 2016 uzavřela s žalovaným kvalifikační dohodu, na základě, které měla dosáhnout požadovaného vzdělání ke dni 31. 7. 2017. Dodatkem ze dne 27. 7. 2017 byl na žádost žalobkyně termín ukončení studia z dohody vypuštěn. Žalovaný dal žalobkyni prostor vzdělání si doplnit a kvalifikační předpoklad spočívající v potřebném vzdělání jí tak dočasně prominul. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani doposud studium neabsolvovala a nesplňuje tak nadále stanovené předpoklady pro výkon sjednané práce, přistoupil žalovaný k výpovědi zcela oprávněně. [jméno FO] žalovaný udělil výjimku trvalého charakteru, o čemž přijal rozhodnutí. Vůči žalobkyni žádné takové rozhodnutí nikdy nepřijal. Výpověď je v tomto případě platná i navzdory nesouhlasu odborové organizace, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnával. Žalobkyně nevybíravým způsobem šířila o žalovaném veřejně nepodložené, zavádějící a nepravdivé informace. Pokud jde o práci žalobkyně na externím grantovém projektu, pak se jedná o samostatný pracovní poměr.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů došel k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 13. 2. 2008 pracovní smlouvu na dobu neurčitou na druh práce [funkce]. Od počátku byla odměňována v 11. platové třídě, ačkoliv dosahovala jen vyššího odborného vzdělání oproti požadovanému vysokoškolskému. Takto byla zaměstnána až do výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2024. Pouze dne 28. 4. 2023 jí byl dosavadní úvazek na základě změny sjednaných pracovních podmínek snížen na polovinu. Během zaměstnání žalobkyně dvakrát žádala o umožnění zvýšit si kvalifikaci vysokoškolským vzdělání, a to vždy s pozitivní odpovědí žalovaného. Ke druhé žádosti s ní žalovaný uzavřel dne 10. 2. 2016 kvalifikační dohodu, kterou se zavázal umožnit žalobkyni vysokoškolské studium s termínem jeho ukončení do 31. 1. 2017 a za tímto účelem jí poskytovat pracovní úlevy. Žalobkyně se oproti tomu zavázala setrvat v pracovním poměru k žalovanému po dobu tří let od ukončení studia a pro případ porušení tohoto závazku kompenzovat žalovanému náklady se zvýšením její kvalifikace spojené. Na žádost žalobkyně byl dne 27. 7. 2017 z uzavřené kvalifikační dohody vypuštěn termín, do kterého měla vysokoškolské studium dokončit. Sjednané vysokoškolské studium bylo žalobkyni ukončeno, aniž by přistoupila k závěrečné zkoušce s tím, že nové studium nezahájila. Dne 15. 4. 2024 byla žalobkyni, navzdory nesouhlasu odborové organizace jejíž je členkou, dána výpověď z pracovní poměru s tím, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce [funkce]. Žalovaný na stejné pracovní pozici zaměstnává v 11. platové třídě i další osobu nedosahující požadovaného vzdělání, a to panu [jméno FO]. Dne 30. 8. 2023 žalovaný panu [jméno FO] udělil z požadovaného vysokoškolského vzdělání písemnou výjimku. Žalobkyně dne 28. 4. 2023 uzavřela s žalovaným další pracovní smlouvu, a to při polovičním úvazku na dobu určitou od 1. 5. 2023 do 31. 12. 2027 se sjednaným druhem vykonávané práce [funkce] se zařazením v 11. platové třídě.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil (zejména) podle § 52 písm. f), § 61, § 34b odst. 2, § 231, § 234 a § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“) a podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. a č. 341/2017 Sb. a uvedl, že žaloba byla podána včas, v písemné formě a důvod výpovědi byl v ní skutkově řádně vymezen. Dále k věci uvedl, že žalobkyně od počátku splňuje předpoklady pro výkon práce [funkce] jako takové, když tarifikace tohoto povolání začíná v 9. platové třídě, u které postačuje žalobkyní dosažené vyšší odborné vzdělání. Pokud jde o otázku potřeby žalovaného mít podle náročnosti vyžadované práce [funkce] zařazené v 11. platové třídě, u které je dáno vzdělání vysokoškolské, pak jde o předpoklad, ze kterého mohla být ke dni přijetí žalobkyně na pozici [funkce] podle § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 654/2006 Sb. učiněna výjimka a tato mohla být v souladu s § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. učiněna i ke dni, kdy byla žalobkyni dána výpověď. Vzhledem k tomu, že byla žalobkyně s vědomím žalovaného o jejím dosaženém vzdělání zařazena dne 9. 7. 2008 jako [funkce] do 11. platové třídy a po uplynutí čtyř let v ní bez dalšího setrvala, byla jí udělena právě zmíněná zákonná výjimka, která v roce 2012 nabyla trvalý charakter. Žalovaný ve vtahu k výjimce, kterou zákon umožňuje stavěl svoji obranu na tvrzení, že žalobkyně si od počátku byla vědoma absence vysokoškolského vzdělání. Výjimka z něho jí byla udělena dočasně s předpokladem, že si ho doplní, k čemuž také směřovala uzavřená kvalifikační dohoda. Soud I. stupně v uzavření kvalifikační dohody dne 10. 2. 2016 ani v žádosti žalobkyně o umožnění zvýšit si kvalifikaci ze dne 7. 12. 2009 neshledal žalovaným tvrzené jen dočasné prominutí vysokoškolského vzdělání žalobkyni. Kvalifikační dohoda ani žádost žalobkyně, stejně jakožto žádný jiný dokument neobsahoval podmínku, že pokud si žalobkyně vzdělání nedoplní, nebude splňovat předpoklady pro výkon práce [funkce] u žalovaného. Nehledě skutečnosti, že žalobkyni nebyl stanoven ani žádný konečný termín, do které by si měla vzdělání doplnit. Soud I. stupně nicméně nesouhlasil s žalobkyní v tom směru, že v případě práce na externím grantovém projektu se jedná o práci stejně druhově vymezenou jako u činnosti [funkce]. Žalobkyně z tohoto tvrzení v souladu s § 34b odst. 2 zák. práce vyvozovala, že podpisem pracovní smlouvy dne 28. 4. 2023 došlo toliko k dohodě o organizaci práce, nikoliv ke sjednání dalšího nového pracovního poměru a tím pádem byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru jen částečně, tedy nezákonně. Práce [funkce] a [funkce] představují v souladu s nařízením vlády č. 222/2010 Sb., dva samostatné druhy vykonávané práce, které sice mají v některých aspektech podobnou náplň, nikoliv však zaměnitelnou. Výpověď daná dne 15. 4. 2024 žalobkyni se tak vztahovala k celému pracovnímu poměru, a to založenému pracovní smlouvou ze dne 13. 2. 2008. Nicméně nelze v této souvislosti odhlédnout od skutečnosti, že i při práci na externím grantovém projektu je žalobkyně zařazena v 11. platové třídě, ač nedosahuje požadovaného vysokoškolského vzdělání. Pokud může žalobkyně z pohledu žalovaného pracovat pod výjimkou na externím grantovém poměru, pak neexistuje žádný důvod, proč by pod ní nadále nemohla pracovat i jako [funkce]. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že žalovaný rozvázal pracovní poměr s žalobkyní výpovědí ze dne 15. 4. 2024 neplatně, když nebyl naplněn užitý výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zák. práce. Podané žalobě tak vyhověl, aniž by se dále zabýval i vysloveným nesouhlasem odborové organizace s výpovědí a vzniklou tak otázkou předjímanou v § 61 odst. 4 zák. práce.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná plnou náhradu nákladu řízení v celkové výši 23 961,50 Kč podle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“).

7. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal včasné odvolání žalovaný.

8. Žalovaný své odvolání ze dne 18. 3. 2025 doplnil dne 24. 4. 2025 a dne 3. 6. 2025 a v odvolání uplatnil podle obsahu odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Předně nesouhlasil s tím, že žalobkyně od počátku splňuje předpoklady pro výkon práce [funkce] jako takové, ale skutečnost je přesně opačná. Žalovaný naopak od počátku deklaroval, že pro dané zařazení žalobkyně v 11. platové třídě je požadováno vysokoškolské vzdělání. Žalobkyně toto od počátku nesplňovala a žalovaný jí k doplnění vzdělání poskytl určitý čas, aby si toto doplnila. Ze všech kroků zaměstnavatele je patrné, že uvedená výjimka nebyla udělena jako trvalá. Soud I. stupně vytvořil ničím nepodložený konstrukt, podle kterého tato zákonná výjimka v roce 2012 nabyla trvalého charakteru. Naopak je zřejmé, že tato výjimka byla dočasného charakteru a žalobkyni to bylo známo. Vysokoškolské vzdělání oprávněně požaduje zaměstnavatel po všech svých zaměstnancích vykonávajících uvedený druh práce, který je tarifikován v 11. platové třídě. Žalobkyně ve studiu nepokračovala a dále nepokračuje a o neúspěšném ukončení studia ani neinformovala žalovaného. Skutkový stav se však zcela odlišuje od zaměstnance [jméno FO], který je u žalovaného zaměstnán od roku 2008 jako [funkce] v osmé platové třídě a až od 1. 9. 2023 je zaměstnán jako [funkce] v 11. platové třídě a kterému byla udělena výjimka podle § 3 odst. 4 písm. a) předmětného nařízení vlády (tj. na 4 roky). Dále žalovaný zopakoval, že pracovní smlouvou ze dne 29. 4. 2023 byl uzavřen další pracovní poměr z něhož byla žalobkyni dána výpověď dne 15. 4. 2023. Jednalo se tak o zcela jiný další pracovní poměr s různou náplní práce a zde žalovaný žalobkyni zařadil na pracovní pozici [funkce] z důvodu, který je zjistitelný z předložené projektové dokumentace k předmětnému grantu, a to výhradně na omezenou dobu – na určitou dobu.

9. Závěrem žalovaný žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.

10. V doplnění odvolání ze dne 24. 4. 2025 žalovaný předložil listinné důkazy, které navrhl provést. V dalším doplnění ze dne 3. 6. 2025 žalovaný akcentoval, že výjimečné zařazení žalobkyně na dobu delší, než čtyř let nebylo trvalé, rozebral pracovní zařazení pana [jméno FO], které bylo odlišné neboť tento byl v roce [datum] odsouzen a perzekuován Státní bezpečností, atd.

11. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila dne 5. 4. 2023. Uvedla, že nesouhlasí se soudem I. stupně, že pokud měla dvě pracovní smlouvy na podobnou činnost, vedlo to k existenci dvou na sobě nezávislých pracovních poměrů. Podle žalobkyně se jednalo o jeden pracovní poměr z důvodu nedostatečné věcné odlišnosti obou náplní. Napadená výpověď směřovala proti polovině pracovního poměru, což je úkon, který zákon nezná. K části rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni vyhověno uvedla, že nařízení vlády č. 341/2017 Sb. umožňovalo a umožňuje poskytnout výjimku z kvalifikace, a to na dobu 4 let a následně i na dobu delší, pokud jsou splněny další podmínky. Tato výjimka může být učiněna implicitně, nemusí být vydáno písemné rozhodnutí o jejím udělení. Smyslem nařízení vlády, které postuluje možnost výjimky je vytvoření nějaké právní jistoty pro zaměstnance. Pokud tedy na samém počátku nebylo mezi stranami sjednáno výslovně jinak, výjimka trvá déle než čtyři roky a nadále je uplatňována, má se za to, že se mění na výjimku na dobu neurčitou. Opakovaně poukazovala na odlišný postup vůči ní a jinému pracovníkovi. Pokud žalovaný tvrdí, že skutkový stav zde byl odlišný, pak je to pravda, neboť daný pracovník se vzdaluje od požadované kvalifikace nikoliv o jeden, ale o čtyři možné mezistupně vzdělání. Zatímco žalobkyně má vyšší odborné vzdělání, pracovník má vzdělání pouze základní. Nad rámce uvedeného uvedla, že její práce [funkce] může být zařazena do 9. až 11. platové třídy, přičemž v případě jejího zařazení do 9. nebo 10. platové třídy by výpovědní důvod nemohl být dán. Soud I. stupně nicméně nezkoumal, zda zařazení do třídy odpovídá skutečné práci, protože pak by důvody výpovědi nemohly rovněž obstát.

12. Závěrem žalobkyně žádala odvolací soud, aby napadený rozsudek potvrdil.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalovaného není důvodné.

14. Je tomu tak především proto, že soud I. stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze naprosto nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil naprosto logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho zcela pregnantní odůvodnění může odvolací soud odkázat a nemělo by významu, aby jen jinými slovy opisoval to, což již přesvědčivě vyložil soud I. stupně. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

15. Soud I. stupně zjistil správně skutkový stav, když provedl všechny důkazy, které byly k jeho zjištění potřebné v rozsahu, který mu umožnil i učinit správné právní posouzení. Důkazy provedl řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a rovněž je správně zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. tak naplněn není. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem I. stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem I. stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem I. stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem I. stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem I. stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

16. Odvolací soud v intencích shora uvedeného uvádí, že se plně ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně ohledně skutkového stavu věci, který byl popsán v bodu 23. rozsudku soudu I. stupně.

17. Dále pak žalovaná soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu. K tomu odvolací soud uvádí, že soud I. stupně zcela správně postupoval dle § 52 písm. f) zák. práce, dle kterého zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce a podle ustanovení § 3 odst. 3 a 4 nařízení vlády 341/2017 Sb., dle kterých zaměstnavatel může zaměstnance výjimečně zařadit do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, jestliže jiný právní předpis nestanoví jinak, a jestliže a) důvodem je zvláštní povaha vykonávané práce podle § 123 odst. 6 písm. e) zák. práce, která spočívá v umělecké činnosti, uměleckopedagogické činnosti, v činnosti sportovce nebo trenéra, nebo b) jiný právní předpis stanoví pro výkon některých prací nižší vzdělání než potřebné vzdělání podle § 2 odst. 1 nebo pro jejich výkon stanoví jiný kvalifikační předpoklad. Nemůže-li zaměstnavatel obsadit pracovní místo zaměstnancem, který dosáhl potřebného vzdělání, nebo zaměstnancem, kterého může výjimečně zařadit do platové třídy podle odstavce 3, a nestanoví-li jiný právní předpis jinak, může zaměstnance výjimečně zařadit do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání a) až na dobu 4 roků nebo b) na dobu delší, jestliže předchozí praxí nebo po dobu výjimečného zařazení podle písmene a) prokázal schopnost k výkonu požadované práce. Soud I. stupně zcela správně uzavřel, že uvedená výjimka byla žalobkyni udělena od samého počátku jejího působení u žalovaného, když od roku 2008 byla zařazena jako [funkce] v 11. platové třídě. Již v té době muselo být žalovanému zřejmé, že žalobkyně nesplňuje kvalifikační předpoklady pro zařazení na pozici [funkce] v 11. platové třídě. Žalobkyně přitom v uvedené pozici setrvala mnohem déle než po dobu 4 let, jak uvedeno v ustanovení § 3 odst. 4 písm. a). nařízení vlády č. 341/2017. Je tedy zřejmé, že žalobkyni byla konkludentně udělena výjimka podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zmíněného nařízení na dobu přesahující 4 roky. Žádná dohoda o tom, že by si žalobkyně měla doplnit vzdělání mezi účastníky až do roku 2016 neexistovala. Je pravdou, že žalobkyně dvakrát žádala žalovaného o možnosti doplnit si vzdělání, jednou v roce 2009 a podruhé v roce 2016, nicméně uvedené žádosti nebyly podmíněny v případě neúspěchu žalobkyně jejím odchodem od žalovaného. Žalobkyně tedy konkludentně pracovala u žalovaného na pozici [funkce] v 11. platové třídě s vyšším odborným vzděláním a žalovaný to zcela akceptoval.

18. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani následně uzavřená kvalifikační dohoda ze dne 10. 2. 2016, kde jí bylo ze strany zaměstnavatele umožněno zvýšení kvalifikace s tím, že studium bude ukončeno do 31. 1. 2017. Žalobkyně se zavázala k setrvání v pracovním poměru u žalovaného po dobu tří let od dokončení studia a žalovaný se naopak zavázal poskytnout zaměstnanci (žalobkyni) pracovní úlevy. Dodatkem ke kvalifikační dohodě bylo mezi stranami sjednáno, že se vypouští věta, že žalobkyně ukončí studium k 31. 1. 2017. Z uvedeného je tedy zřejmé, že kvalifikační dohoda nezavazovala žalobkyni k nutnosti doplnit si vzdělání, aby splňovala předpoklady pro výkon sjednané práce, ale naopak na jedné straně stál závazek žalovaného umožnit žalobkyni si toto vzdělání doplnit a poskytnout jí k tomu pracovní úlevy a na druhé straně povinnost žalobkyně setrvat u žalovaného v pracovním poměru. Nadto stanovení termínu doplnění vzdělání nebylo v konečné verzi dohody stanoveno.

19. Odvolací soud tedy k této otázce uzavírá, že žalobkyni svědčila výjimka z požadovaného vysokoškolského vzdělání, a tedy nemohla pozbýt předpoklady pro výkon práce, kterou zastávala. Lze ovšem přisvědčit i soudu I. stupně v tom směru, že pokud tarifikace tohoto povolání začíná již v 9. platové třídě, kde je vyšší odborné vzdělání dostačující, bylo na žalovaném, aby jí případně zařadil do příslušné platové třídy.

20. V poslední řadě odvolací soud ještě uvádí, že nesdílí právní námitky strany žalující, že s žalovaným měla uzavřen pouze jeden pracovní poměr z důvodu nedostatečné věcné odlišnosti obou pracovních náplní a vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru směřovala pouze proti polovině jejího pracovního poměru, jedná se o úkon, který zákoník práce nezná a výpověď je už jen z tohoto důvodu neplatná. Soud I. stupně k této otázce uzavřel, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2023 došlo ke sjednání nového pracovního poměru na pozici [funkce]. V tomto směru jsou správné závěry o skutkovém stavu věci, kde bylo prokázáno, že popis pracovní činnosti [funkce] a [funkce] je odlišný. Za této situace nelze než uzavřít, že napadenou výpovědí ze dne 15. 4. 2024 byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr založený pouze pracovní smlouvou ze dne 12. 2. 2008.

21. S ohledem na shora uvedené bylo nadbytečné, aby se soud I. stupně zabýval otázkou, zda lze na žalovaném, jako zaměstnavateli, spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával.

22. Odvolací důvody tak naplněny nejsou a odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalovaná se do nákladového výroku neodvolala.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 043 Kč. Tyto sestávají z nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní služby podle vyhl. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a. t.“), za vyjádření k odvolání ze dne 5. 4. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. a účast na jednání dne 11. 6. 2025 před odvolacím soudem podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. Výše jednoho úkonu právní služby činí podle § 9 odst. 3 písm. a) a. t. 3 700 Kč. Odvolací soud přitom vyšel v případě nároku na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 a. t. K odměně advokáta ve výši 7 400 Kč přičetl dvě náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 300 Kč ve výši 1 743 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 10 043 Kč jsou splatné k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

Poučení