62 Co 130/2022- 366

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [část obce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [část obce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa], [část obce] o přiměřené zadostiučinění, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., II. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] (výrok II.) a co do určení, že žalovaná porušila pracovně právní předpisy (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal konstatování, že žalovaná zasáhla do práv žalobce na ochranu osobnosti, dobré pověsti a důstojnosti a dále stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s odůvodněním, že žalovaná vůči žalobci porušovala práva na rovné zacházení a zákaz [anonymizováno] ve služebním poměru dle § 98 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „služební zákon“). Žalovaná nárok žalobce neuznávala, tvrdila, že ve věci je dán nedostatek pravomoci civilních soudů, protože se jedná o věc služebního poměru žalobce a dále tvrdila, že nedošlo k porušení práva na rovné zacházení či diskriminaci žalobce.

3. Soud I. stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal konstatování, že žalovaná zasáhla do práv žalobce na ochranu osobnosti, jeho dobré pověsti a důstojnosti a dále stanovení povinnosti žalované zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. V prvé řadě dovodil pravomoc civilního soudu a poté se věcí zabýval věcně. Žalobu neshledal důvodnou s tím, že žalovaný nárok plynoucí z ust. § 98 zákona č. 189/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen„ antidiskriminační zákon“) ve spojení s § 16 a § 17 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 29. 7. 2017 (dále jen„ zák. práce“) není dán, protože žalobce netvrdil a neprokázal, že by vůči němu bylo žalovanou postupováno diskriminačně na základě kvalifikovaných důvodů [anonymizováno] uvedených v ust. § 2 antidiskriminačního zákona; kromě toho mu nesvědčí žádné z nároků plynoucích dle § 17 zák. práce, resp. § 10 antidiskriminačního zákona.

4. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uvedl, že je dána pravomoc obecného civilního soudu. Odvolací soud zdůraznil, že se žalobce v žalobě nedomáhal žádného z prostředků nápravy uvedeného v ust. § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, nýbrž konstatování zásahu žalované do žalobcových práv a náhrady nemajetkové újmy v penězích z důvodu porušení zákazu [anonymizováno] žalovanou ve věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování. Odvolací soud dále konstatoval, že k nerovnému zacházení může dojít též z důvodů, které výslovně v antidiskriminačním zákoně nejsou jako diskriminační znaky uvedeny s tím, že § 10 antidiskriminačního zákona rozlišuje mezi porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení a diskriminací; porušení rovnosti i z jiných než diskriminačních znaků vypočtených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona je pak nutno považovat za diskriminaci, neboť ze zásady rovného zacházení vyplývá požadavek, aby služební orgán bezdůvodně nezvýhodňoval ani neznevýhodňoval státní zaměstnance před ostatními srovnatelnými státními zaměstnanci. Odvolací soud rovněž uložil soudu I. stupně, aby se dále zabýval případným snížením důstojnosti či vážnosti žalobce ve společnosti, přičemž doplnil, že snížením důstojnosti či vážnosti ve společnosti ve značné míře je třeba rozumět nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání i šíři okruhu působní nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Odvolací soud v závěru uvedl, že soud I. stupně neopomene rozhodnout i o částečné změně žaloby, jak ji žalobce učinil ve svém závěrečném návrhu ze dne [datum], když z požadovaného zásahu žalované do jeho práv vypustil zásah do jeho dobré pověsti.

5. V závěrečném návrhu ze dne [datum] žalobce změnil (částečně omezil a částečně rozšířil) svůj původní návrh na zahájení řízení tak, že žádal, aby bylo rozhodnuto, že žalovaná porušila pracovně právní předpisy a aby jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka].

6. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud I. stupně řízení co do určení, že žalovaná zasáhla do práv žalobce na ochranu osobnosti, dobré pověsti a důstojnosti žalobce, zastavil a zároveň rozhodl, že se změna žaloby učiněná podáním ze dne [datum] nepřipouští.

7. Následně soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, ale i z výslechu svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], vzal za zjištěné, že žalobce byl přijat do služebního poměru u žalované na služební místo odborný rada – specialista investiční výstavby. Na žalobce bylo hodnotitelem vedoucím oddělení investic Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] vypracováno služební hodnocení za období od 15. 9. do [datum], žalobci byla udělena bodová klasifikace 0,8 se závěrem o nevyhovujících výsledcích s návrhem na odejmutí dosavadního osobního příplatku ve výši [částka]. Následně bylo toto rozhodnutí o platu s odejmutím osobního příplatku zrušeno rozhodnutím náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], s tím, že postup žalované při vydání hodnocení nesplňoval požadavky příslušného nařízení vlády. Dále bylo opakovaně hodnotitelem Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] vypracováno nové služební hodnocení za období od 15. 9. do [datum], žalobci byla udělena bodová klasifikace 0,9 s návrhem na snížení dosavadního osobního příplatku ve výši [částka] na [částka]. Dále žalobce hodnotila ředitelka odboru majetkového Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum], kde byly žalobci vytčeny nedostatky odborných znalostí/postupu/ závěrů žalobce a jeho konfliktní povaha, žalobci byla udělena bodová klasifikace 0,4 se závěry o nevyhovujících výsledcích, obsažen byl návrh na odebrání celého dosavadního osobního příplatku ve výši [částka]. Rozhodnutí o platu (žalobce) [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], kterým byl žalobci odebrán dosavadní osobní příplatek ve výši [částka], a služební hodnocení (žalobce), které bylo podkladem daného rozhodnutí o platu ze dne [datum], byly bez bližšího odůvodnění zrušeny usnesením předsedy žalované ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Žalobci byl od [datum] přiznán plat ve 13. platové třídě, 12. platovém stupni ve výši [částka] a osobní příplatek ve výši [částka]. Dne [datum] žalobce opět hodnotili Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] a žalobci byla opětovně vytýkána konfliktní povaha a odborné nedostatky, žalobci byla udělena bodová klasifikace 1, bylo doporučeno ponechat stávající osobní příplatek [částka]. Služební hodnocení žalobce za rok [rok] bylo vyhotoveno [datum] Ing. [příjmení], žalobci byla udělena bodová klasifikace 2,7 (dostačující výsledky) s tím, že žalobce udržuje konstruktivní vztahy s kolegy a běžně se zapojuje do týmových aktivit, obtížné situace a konflikty dokáže řešit, bylo doporučeno ponechat stávající osobní příplatek [částka]. Žalobci byly Ing. [příjmení] a Ing. [příjmení] uděleny písemné výtky vždy se zcela konkrétní specifikací vytýkaných pochybení žalobce při plnění pracovních úkolů, a to např. výtky při zpracování záměru [anonymizováno], výzva k důslednému využívání pracovní doby, výtka při přípravě akcí [anonymizována dvě slova], opakovaná výzva k důslednému dodržování služební doby, výtka za řádné nevyužívání služební doby/nepovolené absence na pracovišti od 16. 9. do [datum], výtka za neetické chování vůči nadřízenému, kterou podepsala za Ing. [příjmení] v. z. pí [příjmení], výtka za nevhodné („ arogantní, s despektem“) chování vůči nadřízenému, výtka týkající se pochybení v souvislosti s veřejnou zakázkou [anonymizována čtyři slova] komise II. stupně zřízená u Ministerstva vnitra rozhodnutím č. j.: MV [číslo] [rok] dne [datum] změnila výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobce je vinen kárným proviněním dle § 88 odst. 1 služebního zákona které spáchal tím, že podepsal zápis o předání a převzetí staveniště při realizaci akce„ [anonymizováno] – [anonymizováno] b [obec]“ před účinností smlouvy o dílo č. [rok], ve zbytku (co do uložení písemné důtky a náhrady nákladů řízení) prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí kárné komise byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]. Dále soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod body [anonymizováno] – [anonymizováno] uvedl, co zjistil z výpovědí výše označených svědků.

8. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § [anonymizováno], § 17, § 265 odst. 1 a § 275 odst. 1 zák. práce a podle § 2, § 10 antidiskriminačního zákona. Uzavřel, že po nástupu ředitelky [příjmení] na dané pracoviště, došlo z jejího popudu a okruhu jí blízkých spolupracovnic pí [příjmení], příp. [příjmení] na daném pracovišti k vytvoření nepřátelského pracovního prostředí, které vykazovalo známky tzv. bossingu, a to zejména vůči žalobci z důvodu ukončení jeho dřívějšího osobního vztahu s pí [příjmení]. Soud I. stupně v daném případě dospěl k závěru, že prakticky všechny znaky bossingu na daném pracovišti, podrobně a spontánně popsaly ve svých výpovědích svědkyně [příjmení], [příjmení], [ulice] a [příjmení]. Vůči žalobci se přitom daná jednání projevovala konkrétně tím, že na žalobce byla opakovaně vydávána formálně (právně) i obsahově vadná služební hodnocení, což je potvrzeno i rozhodnutími nadřízených orgánů, kterými byla daná vadná hodnocení opakovaně rušena a z nichž plyne, že daná hodnocení zejména neobsahovala jasná a konkrétní hodnotící kritéria a podklady, na jejichž základě měla být daná hodnocení učiněna. V hodnoceních pak např. byla žalobci mimo jiné vytýkána i jeho nepřátelská povaha a nevhodné chování k ostatním kolegům, což však zcela popřeli ve věci vyslechnutí svědci [příjmení], [příjmení], [příjmení], [ulice] i [příjmení]. Pokud pouze právě nadřízení žalobce [příjmení] a [příjmení] ve svých výpovědích uváděli nevhodné chování žalobce, z těchto výpovědí vyplývá, že toto tvrzené jednání žalobce pociťovali vůči sobě pouze tito jeho nadřízení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že svědci [příjmení], [příjmení], [příjmení], [ulice] a [příjmení] dostatečným způsobem potvrdili, že písemné výtky udílené žalobci byly na daném pracovišti zcela neobvyklé, nepřiměřené a namířené na žalobce právě z důvodu osobních antipatií vůči němu ze strany jeho nadřízených. Dále uvedl, že samozřejmě nezpochybňuje, že pracovní výkony žalobce nemusely být bezvadné, a tedy že některé z jemu udělených výtek mohly být (z části) důvodné, ale forma, četnost a způsob udílení výtek žalobci svědčí o osobních a nikoli skutečně pracovních důvodech udílení těchto výtek. Za další projevy bossingu je pak nutno považovat i jeho opakované stěhování do různých kanceláří bez jakéhokoli logického odůvodnění v návaznosti na žalobcem prováděné pracovní činnosti, nadměrné a na daném pracovišti neobvyklé sledování docházky žalobce a kontroly jeho návštěv internetu.

9. Soud I. stupně tedy došel k závěru, že žalovaná vůči žalobci porušila své výše uvedené zákonné povinnosti a žalobce tak má dle § 10 antidiskriminačního zákona mimo jiné právo na přiměřené zadostiučinění, resp. dle § 124 odst. 1 věta první služebního zákona ve spojení s § 265 odst. 1 zák. práce právo na náhradu škody, resp. ve smyslu ust. § 275 odst. 1 zák. práce náhradu nemajetkové újmy, která mu právě v příčinné souvislosti s porušením těchto právních povinností při plnění pracovních úkolů ze strany žalovaného prokazatelně vznikla. S ohledem na to, že uvedení do původního stavu v daném případě není možné, jako přiměřené zadostiučinění je dáno finanční odškodnění. Soud I. stupně vzal v úvahu, že jednáním nadřízených žalobce bylo zasaženo do osobností sféry žalobce, když danému jednání byli účastni jeho kolegové, tedy byla podstatným způsobem snižována jeho důstojnost a vážnost na pracovišti. S ohledem na množství zákonných opravných prostředků, které žalobce využil k bránění svého práva na obdržení včasného a bezvadného služebního hodnocení, jakož i práva na řádný přezkum udílených pracovních výtek je dále zřejmé, že žalobce dané jednání vůči sobě úporně pociťoval a prožíval jako závažné, nedůvodné a neospravedlnitelné. Přitěžujícím faktem bylo, že toto jednání bylo dlouhodobé. Dále bylo přihlédnuto k tomu, že veškerá jednání vůči žalobci byla činěna výhradně na jeho pracovišti, tedy měla jen omezený dopad do osobnostní sféry žalobce a neměla širší dopad na veřejný či rodinný život žalobce, služební hodnocení žalobce nebyla veřejně přístupná. Jako adekvátní finanční odškodnění soud i. stupně stanovil částku [částka] s tím, že jde o částku spíše symbolickou.

10. Soud I. stupně žalobu co do částky [částka] zamítl a rovněž z procesních důvodů zamítl i nárok žalobce na konstatování, že žalovaný porušil pracovně právní předpisy, když toto konstatování je předně zcela konzumováno přiznáním náhrady nemajetkové újmy v penězích, kromě toho tento nárok žalobce, jak byl po změně žaloby specifikován žalobním petitem, je zcela neurčitý a jako takový samostatně stojící žalobní petit nemohl být úspěšný.

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný z části, avšak výše plnění, resp. forma plnění, záležela na úvaze soudu, přiznal plnou náhradu nákladů řízení, a to dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb..

12. Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání žalobce i žalovaná.

13. Žalobce podal odvolání dne [datum], a to do výroku I. rozsudku, nikoliv však do celého znění, ale pouze co do částky přisouzené soudem I. stupně. Současně je z důvodu synallagmatického vztahu dotčený i výrok II., event. výrok IV. Uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jak ho označil a uvedl, že se domnívá, že částka [částka] neodpovídá skutečnostem prokázaným při jednání a okolnostem projednávaného případu. Soud I. stupně věc správně právně posoudil, nicméně nevyhodnotil dostatečně všechny okolnosti případu. Přisouzená částka by v sobě měla obsahovat složku, která by rovněž odrážela skutečnost, že protiprávní jednání žalované zasáhlo do jeho možných příjmů. Výše přiměřeného zadostiučinění neměla být v symbolické rovině, ale mělo by odrážet jeho ztrátu finanční. Soud I. stupně nezohlednil, že v roce [rok] neměl možnost se ucházet o jiné služební místo v rámci státní správy z důvodu nespravedlivého hodnocení a musel to„ přetrpět“ u žalované nebo zcela opustit státní správu. Tyto své argumenty v odůovdnění odvolání podrobně rozebral, a to včetně závěrů, k nimž prvostupňový soud dospěl. V závěru se žalobce vyjádřil i k případným nákladům řízení, kdy uvedl, že žalovaná má jistě specializované odborníky a není jasné, proč vynakládá finanční prostředky na komerční zastoupení.

14. Závěrem žalobce žádal odvolací soud, aby změnil výrok I. rozsudku soudu I. stupně tak, že rozhodne o přiměřeném zadostiučinění ve spravedlivější, tedy vyšší částce.

15. Odvolání žalované ze dne [datum] směřovalo do výroků I. a IV. rozsudku soudu I. stupně a žalovaná v něm uplatnila odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a f) o. s. ř. Nejprve zrekapitulovala dosavadní postup v řízení a dále poukázala na skutečnost, že rozsudek soudu I. stupně je překvapivý, když soud I. stupně nerespektoval postup ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., když po vrácení věci odvolacím soudem rozhodl bez dalšího na základě totožného skutkového stavu zcela odlišně. I přes nově opačný právní názor nebyla žalovaná řádně vyzvána k doplnění tvrzení a návrhu důkazů a nebylo tedy postupováno tradičním procesním způsobem ve sporech vedených ohledně tvrzené [anonymizováno], tj. obrácením důkazního břemene zaměstnavatele.

16. Žalovaná se dále neztotožňuje se skutkovými zjištěními a s právním posouzením soudem I. stupně. Žalovaná již v průběhu řízení poukazovala na zjevnou neurčitost žalobního návrhu, kdy žalobce trvale zaměňoval podmíněnost jednotlivých procesních povinností. Koncentrace řízení byla u jednání dne [datum], na němž byl žalobce vyzván, aby doplnil skutková tvrzení a navrhl důkazy k prokázání s kým, na základě jakého diskriminačního znaku byl žalobce diskriminován a jakým konkrétním způsobem byla snížena důstojnost žalobce nebo jeho vážnost ve společnosti. Žalobce pouze uvedl, že konkrétní způsoby a formy diskriminačního jednání poukáže v průběhu soudního jednání, kdy tyto měly vyplynout z výslechů svědků. Žalovaná je tedy toho názoru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní. Je zcela nepřípustný postup, že žalobce pouze uvede, že byl diskriminován a teprve po výslechu svědků uvede, v čem [anonymizováno] spočívala. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce v žalobním návrhu označoval jednání, kterých se žalovaná měla vůči němu dopouštět natolik obecně a vágně, že tyto nemohou dostát zákonnému požadavku unesení břemene tvrzení. Konkrétnější tvrzení začal žalobce uplatňovat až v závěrečném návrhu, dávno po koncentraci řízení. Dále uvedla, že je názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná porušení rovného zacházení či zákazu [anonymizováno] vůči žalobci dopustila. Žalovaná trvá na tom, že služební hodnocení odpovídaly pracovním výsledkům. Rovněž Ing. [příjmení] uvedl, že kontrola trávení času na internetu probíhala u zaměstnanců plošně. Písemné výtky byly vždy podloženy konkrétními případy pochybení žalobce a byly činěny v rámci pravomocí nadřízených zaměstnanců žalobce. Výtky byly vždy s žalobcem projednány a byl mu dán prostor pro nápravu těchto pochybení. Veškeré výtky pak podléhaly příslušnému přezkumu služebně nadřízeným orgánem. Většina výtek byla nadřízeným služebním orgánem potvrzena a v jednání vedoucích zaměstnanců nebylo shledáno pochybení. Služební hodnocení žalobce za rok [rok] bylo zrušeno z důvodů formálních nedostatků. Dále žalovaná upozornila na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti kárné komisi II. stupně zřízené u Ministerstva vnitra, když žalobce byl rozhodnutím kárné komise uznán vinným ze spáchání kárného provinění státního zaměstnance podle ust. § 88 odst. 1 zákona o státní službě. Z uvedeného vyplývá chybný závěr soudu I. stupně, že způsob, forma a četnost výtek svědčí o osobních a nikoliv pracovních důvodech udílení výtek.

17. Dále žalovaná uvedla, že soud I. stupně nesprávně posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, když zákonné podmínky pro její přiznání nebyly splněny. Žalobci nevznikla žádná tvrzená škoda (újma). Žalobce nikterak neprokázal, že by byla jeho důstojnost či vážnost ve společnosti snížena ve značné míře. Rozsudek soudu I. stupně není v tomto ani řádně odůvodněn. Nadto soud I. stupně přistoupil velmi vágně ke stanovení nemateriální újmy ve výši [částka]. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], v němž dovolací soud konstatoval, že se má soud opírat o zcela konkrétní přezkoumatelná hlediska.

18. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku I. a IV. tak, že se žaloba žalobce zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně aby rozhodl, že se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

19. Podáním ze dne [datum] se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce a uvedla, že ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu I. stupně není žalobce k podání odvolání oprávněn. Z opatrnosti pak uvedla, že pokud žalobce požaduje, aby přiměřené zadostiučinění odráželo i jeho ztrátu finanční, tak toto neodpovídá typu žaloby, kterou žalobce zvolil. Popřela, že by žalobce diskriminovala nebo že by vůči němu porušila zásadu rovného zacházení, pokud pak jde o služební hodnocení ze dne [datum], tak toto žalobci nebylo vydáno.

20. Ve vztahu k odvolání žalobce žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby odvolání žalobce odmítl, alternativně pak, aby jej zamítl.

21. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované podáním ze dne [datum], v němž v prvé řadě odkázal na své odvolání, dále se vyjádřil ke služebnímu hodnocení a k tomu, jak vůči němu žalovaná postupovala.

22. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci.

23. Při jednání před odvolacím soudem dne [datum] žalobce upřesnil, že jeho odvolání směřuje do výroku II. rozsudku soudu I. stupně a nikoli do výroku I., jak uvedl v písemném vyhotovení ze dne [datum]. K tomu odvolací soud poznamenává, že akceptoval upřesnění tohoto odvolání, neboť z kontextu textu odvolání bylo patrné, čeho se žalobce domáhá. K podání odvolání do výroku I. je legitimován pouze ten účastník, jemuž z tohoto rozhodnutí může vzniknout újma na právech (k tomu srovnej [spisová značka]).

24. K namítanému nedostatku pravomoci civilních soudů odvolací soud plně odkazuje na předchozí rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kde bylo s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], dle kterých je dána obecná pravomoc civilního soudu, byť se jedná o služební poměr podle služebního zákona.

25. Projednávanou věc je třeba posoudit podle zák. č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 1. 10. 2015 (zákoník práce, ve zkratce zák. práce) a zák. č. 198/2009 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2015 (antidiskriminační zákon).

26. Žalobce se žalobou domáhal konstatování zásahu žalované do žalobcových práv a náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to z důvodu porušení zákazu [anonymizováno] žalovanou ve věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování.

27. Podle ustanovení § 1a odst. 1 písm. e) zák. práce smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou (mimo jiné) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich [anonymizováno].

28. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

29. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zák. práce je v pracovněprávních vztazích zakázána jakákoliv [anonymizováno]. Pojmy přímá [anonymizováno], nepřímá [anonymizována čtyři slova], pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon.

30. Podle ustanovení § 17 zák. práce právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích upravuje antidiskriminační zákon.

31. Podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od [anonymizováno], aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

32. Podle ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku [anonymizováno] ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

33. Podle ustanovení § 10 odst. 3 antidiskriminačního zákona výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

34. Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od [anonymizováno], aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku [anonymizováno] ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), popřípadě, aby mu byla nahrazena škoda. V případě, že se zaměstnanec (uchazeč) domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne z povahy věci - jednak tvrdit (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci (uchazeči) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a k tomu kumulativně - že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

35. Dále odvolací soud obecně konstatuje, že otázkou, jakou právní úpravou se řídí právní prostředky ochrany proti nerovnému zacházení se zaměstnanci, a dále otázkou, jaké jsou rozhodné okolnosti při posuzování přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích, se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], který dovodil, že na uvedenou problematiku je třeba aplikovat jak zák. práce, tak i antidiskriminační zákon. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se podává, že zásada rovného zacházení je povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. [obec] rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. Též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). [anonymizováno] je v pracovněprávních vztazích charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Z uvedeného je zřejmé, že povinnost zajišťovat rovné zacházení, jak je upravena v ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce, má zaměstnavatel vůči zaměstnanci v tam uvedených oblastech. Na rozdíl od zákazu [anonymizováno] nemusí být pohnutkou (motivem) nerovného zacházení některý z diskriminačních důvodů. Pojem„ bossing“ není zákonným termínem; půjde-li o nežádoucí chování související s některým z diskriminačních důvodů, může naplnit znaky skutkové podstaty [anonymizováno] ve smyslu § 4 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Bude-li chybět některý z diskriminačních důvodů, může být toto chování posouzeno jako porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci v zákonem upravené oblasti ve smyslu § 16 zák. práce.

36. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 880/15, ze dne [datum], kde stěžovatel namítal diskriminaci při ukončení pracovního poměru, tedy v rámci pracovněprávního vztahu. Ústavní soud uvedl, že princip rovnosti (zákazu [anonymizováno]) se v této oblasti promítá jednak do ustanovení zák. práce (§ 16, 110) a jednak do antidiskriminačního zákona, který jako lex generalis vedle vymezení základních pojmů užívaných v oblasti [anonymizováno] (např. přímá a nepřímá [anonymizována dvě slova], pronásledování atd.) a případů, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje též právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích (§ 17 zák. práce). Bez ohledu na to, o jaký typ nerovného zacházení se jedná, jeho prokázání zakládá rozpor s čl. 3 odst. 1 Listiny. Ochrana práva na zajištění rovného zacházení a ochrana před diskriminací přísluší soudům (čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ve vztahu k dokazování diskriminačního jednání se v řízení před obecnými soudy aplikuje ustanovení § 133a o. s. ř. Podle tohoto ustanovení: "Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, [anonymizována dvě slova], věku anebo [anonymizováno] orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách, … je žalovaná povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení." V diskriminačních sporech tedy dochází k přesunu důkazního břemene na žalovanou, a to z důvodu, že je to zpravidla žalovaná, která ve sporech tohoto typu disponuje potřebnými informacemi. Jedná se o výjimku z obecného principu dokazování (§ 120 o. s. ř.), kdy každý účastník nese důkazní břemeno ve vztahu k těm skutečnostem, které tvrdí. Osoba, která tvrdí, že je obětí [anonymizováno], sice musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné [anonymizováno] (musí prokázat prima facie zásah), jestliže tak ale učiní, je tím založena vyvratitelná domněnka, ve vztahu ke které leží povinnost dokázat opak na straně žalované. Důkazní břemeno tedy neleží pouze a výlučně na straně žalované, ale též na straně žalující. Žalobce je tak povinen prokázat znevýhodňující zacházení, tedy že s ním bylo ve srovnání s tzv. komparátorem (osobou ve srovnatelné situaci) zacházeno znevýhodňujícím způsobem. Pokud strana žalující svou část důkazního břemene unese, dochází k přesunu důkazního břemene na žalovanou, která prokazuje svá tvrzení, že k diskriminaci na základě zakázaných důvodů v daném případě nedošlo. Jinými slovy, v případě, že dojde k přesunu důkazního břemene, žalovaná musí prokázat, že její rozhodnutí je odůvodněno nikoli diskriminačními (zakázanými) důvody, nýbrž jinými (přípustnými) důvody (srov. též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum], S. [příjmení] proti [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], C [číslo], bod 55).

37. Odvolací soud k tomu uvádí, že pokud žalobce tvrdil, že s ním bylo zacházeno nerovně (diskriminačním způsobem), neboť mu byly ukládány výtky, které jiným zaměstnancům ukládány nebyly, dostával neadekvátní hodnocení, byl často stěhován do jiných kanceláří a byla mu nadměrným způsobem kontrolována docházka a používání internetu, tak bylo rovněž na něm, aby uvedené prokázal. Byť lze přisvědčit soudu I. stupně v tom směru, že z popudu paní [příjmení] a okruhu jí blízkých kolegyň došlo k vytvoření nepřátelského pracovního prostředí, které nejen vůči žalobci vykazovalo známky tzv. bossingu, některé otázky zůstaly stále nedořešeny. Především odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobce brojil proti ukládání opakovaných a častých výtek a hájil se jejich neopodstatněností. Soud I. stupně dovodil, že nezpochybňuje, že pracovní výkony žalobce nemusely být bezvadné a některé z udělených výtek mohly být z části důvodné, forma a četnost udílení výtek žalobci však svědčí o osobních a nikoli skutečně pracovních důvodech udílení těchto výtek, a to i přes to, že v bodě 18. rozsudku konstatoval, že výtky byly uděleny vždy se zcela konkrétní specifikací vytýkaných pochybení žalobce při plnění pracovních úkolů. Pokud pak žalobce uváděl, že převážná část těchto výtek byla později zrušena, pak takový závěr nevyplývá z žádného důkazu zmíněného soudem I. stupně. Z výpovědí vyslechnutých svědků pak vyplývá, že tito nebyli seznámeni s obsahem výtek, které byly žalobci ukládány. Dle odvolacího soudu je tedy závěr soudu I. stupně o tom, že ukládání výtek žalobci naplňovalo znaky nerovného zacházení přinejmenším předčasný, a to zejména za situace, kdy žalobce nebyl dosud řádně poučen dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhl důkazy k prokázání, že s ním bylo zacházeno nerovně oproti jiným zaměstnancům, tedy, že mu byly ukládány výtky za činnosti či porušení pracovněprávních předpisů, které jiným zaměstnancům za stejné činnosti či porušení ukládány nebyly.

38. Pokud soud I. stupně došel k závěru, že projevem bossingu bylo nadměrné a na daném pracovišti neobvyklé kontrolování návštěv internetu, tak i v tomto případě odvolací soud podotýká, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Dle provedeného dokazování soudem I. stupně se k otázce kontroly času stráveného na internetu vyjádřila pouze svědkyně [příjmení] a dále svědek [příjmení]. Svědkyně [příjmení] přitom uvedla, že dostala informaci od paní [příjmení] ohledně sledování internetu u žalobce a na základě této zprávy požádala bezpečnostního ředitele o přístup k těmto datům, které sloužily jako podklad k proškolení všech zaměstnanců o přístupu na internet a následným kontrolám všech zaměstnanců bezpečnostním odborem. V souladu s touto výpovědí vypovídal i svědek [příjmení], který potvrdil, že celý odbor obdržel výtku za přístupy na internet. Závěr soudu I. stupně je tedy i v této otázce předčasný, když žalobce dosud ani neprokázal, že by vůči němu bylo postupováno nerovně oproti jiným zaměstnancům a kontroly sledování internetu v pracovní době byly namířeny jen proti jeho osobě.

39. Nad rámec uvedeného však odvolací soud podotýká, že nezpochybňuje, že na pracovišti, kde působil žalobce, bylo vůči zaměstnancům postupováno nekorektně a chování nadřízených vykazovalo znaky„ bossingu“, neboť v tomto duchu vypovídala převážná většina svědků, nicméně závěry uvedené v rozsudku soudu I. stupně nemají oporu v provedeném dokazování.

40. Na soudu I. stupně bude, aby žalobce poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že je povinen prokázat znevýhodňující zacházení, tedy že s ním bylo ve srovnání s ostatními zaměstnanci zacházeno znevýhodňujícím způsobem, resp., že zaměstnavatel porušil svou povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci v zákonem upravené oblasti. K tomu odvolací soud akcentuje, že svoji povinnost tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobce beze zbytku splnil; nesplnil však zcela svoji povinnost důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak vyplývá z výše uvedeného.

41. Teprve poté, kdy bude mít postaveno na jisto, že žalobce svou část důkazního břemene unese, tedy prokáže, že s ním bylo zacházeno nerovně, dochází k přesunu důkazního břemene na žalovanou, která prokazuje svá tvrzení, že k diskriminaci žalobce nedošlo, a to ve smyslu ust. § 133a o. s. ř.

42. Pro úplnost odvolací soud dodává, že soudní judikatura dovodila, že žalobu pro neunesení důkazního břemene lze zamítnout pouze tehdy, pokud je účastník řízení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. řádně poučen (vyjma případu, kdy se k jednání bez včasné a důvodné omluvy nedostaví) a i přes toto poučení buď nenavrhne žádné důkazy, nebo důkazy, které k prokázání skutkových tvrzení navrhne, nepostačují (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dále ze dne [anonymizována dvě slova], sp. zn. [spisová značka], publikované v časopisu Soudní judikatura, svazek 3, ročník [rok], strana 194, uveřejněno pod publ. [číslo] [rok]). Nejvyšší soud ČR navíc ve svém rozsudku velkého senátu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dovodil, že poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto z důvodu neunesení důkazního břemene by účastník nemohl být ve věci úspěšný.

43. Teprve poté, co by žalovaná své břemeno tvrzení a důkazní neunesla a bylo by postaveno na jisto, že s žalobcem bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem., bude se soud I. stupně věnovat požadovanému zadostiučinění.

44. Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od [anonymizováno], aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku [anonymizováno] ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), popřípadě, aby mu byla nahrazena škoda.

45. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat (byť sama o sobě nebude odůvodňovat podstatně vyšší náhradu). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (shodně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], jehož závěry lze vztáhnout i na nároky podle ust. § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona) O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, jestliže újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Ust. § 10 odst. 2 a 3 antidiskriminačního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

46. V intencích shora uvedeného bude na žalobci, který se domáhal finančního zadostiučinění, aby tvrdil a prokázal, že byla snížena dobrá pověst nebo důstojnost jeho osoby nebo byla ohrožena jeho vážnost ve společnosti. Teprve poté se bude soud I. stupně zabývat výši poskytnutého zadostiučinění, když se bude snažit opírat o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Zejména se pokusí najít srovnatelné případy ve smyslu § 13 o. z. a pokud se to nepodaří, bude se řídit vlastní, nicméně přezkoumatelnou úvahou.

47. Vzhledem k uvedenému odvolací soud zrušil postupem dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a IV. a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení. V něm se soud I. stupně zaměří na to, aby z provedených důkazních návrhů učinil relevantní skutková zjištění ve směrech výše uvedených. Zejména bude na soudu I. stupně, aby žalobce poučil dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby prokázal své tvrzení, že s ním bylo zacházeno nerovně oproti jiným zaměstnancům, tedy, že mu byly ukládány výtky za činnosti či porušení pracovněprávních předpisů, které jiným zaměstnancům za stejné činnosti či porušení ukládány nebyly a že s ním bylo zacházeno nerovně ve vztahu k hodnocení zaměstnance a ke kontrolám užívání internetu. Nerovné zacházení v oblasti nadměrného dodržování docházky a častého stěhování do jiných kanceláří bylo dle odvolacího soudu prokázáno. Teprve poté, kdy soud I. stupně dospěje k závěru, že žalobce svá tvrzení ohledně nerovného zacházení prokázal, dojde k přesunu důkazního břemene na žalovanou, kterou soud I. stupně poučí dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala, že k diskriminaci žalobce nedošlo. V případě, že by žalovaná své břemeno tvrzení a důkazní neunesla, bude se soud I. stupně zabývat žalobcem požadovaným finančním zadostiučiněním, přičemž jasně a srozumitelně vylíčí, jakými konkrétními hledisky se soud řídil a jak k přisouzené částce dospěl. V konečném rozhodnutí pak soud I. stupně rozhodne i o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

48. Výrok č. III. nebyl napaden odvoláním žádným z účastníků a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení