62 Co 134/2025 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] adresa pro doručování: [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 2. 2025, č. j. 11 C 71/2024-67, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 15 669,50 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že v řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí [funkce] [orgán] [instituce] ze dne 3. 2. 2023, č. j. [spisová značka], vedeném u [funkce] [ústřední orgán] pod sp. zn. [spisová značka], bylo porušeno právo žalobce na sdělení jmen, služebního či obdobného označení a služebního zařazení oprávněných úředních osob, pověřených vedením úkonů odvolacího řízení, upravené § 15 odst. 4 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když jména, služební či obdobné označení a služební zařazení těchto osob nebylo žalobci, k jeho opakovaným žádostem, žalovanou sděleno (výrok I.), žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení výši 25 897,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po rozšíření žaloby domáhal zaplacení shora uvedené částky 50 000 Kč jako nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem žalované. Tvrdil, že vykonává službu [název] a dne 8. 2. 2023 podal odvolání proti rozhodnutí [funkce] [orgán] [instituce] (dále také jen „[funkce]“) ze dne 3. 2. 2023, č. j. [spisová značka] (dále také jen „Prvotní rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta jeho žádost o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů. Následně dne 26. 4. 2023 podal žádost k přijetí opatření proti nečinnosti v předmětném odvolacím řízení a požádal o sdělení jména a služebního zařazení oprávněné úřední osoby, pověřené prováděním úkonů služebního orgánu. Na tuto žádost nebylo reagováno, proto dne [datum] žádost zopakoval. Ani na to žalovaná nereagovala a údaje o pověřených osobách žalobci nesdělila. Tím se dopustila nesprávného úředního postupu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když porušila právo žalobce podle § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“). Tímto postupem vznikla žalobci nemajetková újma spočívající v pocitu frustrace z arogance moci a dále v prohloubení ztráty důvěry žalobce v řádný výkon státní moci služebními orgány. Nemajetková újma by dle žalobce vznikla jakékoliv jiné osobě, jež by se nacházela v jeho postavení. Při jednání před soudem I. stupně žalobce upřesnil, že zadostiučinění se domáhá výlučně za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem žalované v odvolacím řízení a spočívajícím výlučně v nedodržení § 15 správního řádu.

3. Žalovaná nárok sporovala a tvrdila, že tento byl již dostatečně vypořádán v období před podáním žaloby, a to sdělením [funkce] ze dne 15. 2. 2024, č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce vyrozuměn o skutečnosti, že [funkce] [ústřední orgán] nevyhověla jeho žádosti na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, neboť jestliže žalobce podal odvolání proti prvotnímu rozhodnutí dne 8. 2. 2023, počala tím odvolacímu orgánu běžet lhůta 90 dnů k vydání rozhodnutí o odvolání podle § 149 zákona o [služba] z povolání a žalobce tak k žádosti, podané dne 26. 4. 2023, tedy 77. den trvání lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání, nebyl oprávněn. Žalovaná namítala, že požaduje-li žalobce v průběhu tohoto řízení náhradu újmy za nesprávný postup ve vztahu k odvolacímu řízení, pak v předsoudní fázi uplatnil nárok na satisfakci ve vztahu k řízení o opatření proti nečinnosti, tedy žalobce uplatnil náhradu újmy z jiného skutku než na který se odkazuje v řízení před soudem. Jeho nárok je tedy předčasný. Dle žalované se mohl žalobce s požadovanými údaji seznámit přímo ze spisu v sídle žalované, jež je zároveň místem výkonu služby žalobce.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel z nesporných skutečností účastníků řízení a z provedených důkazů a došel k závěru, že žalobce podal dne [datum] odvolání proti prvotnímu rozhodnutí [funkce] ze dne [datum]. Následně dne [datum] podal u [funkce] [ústřední orgán] žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, v níž mimo jiné požádal o sdělení údajů o pověřených osobách, přičemž tento požadavek zopakoval v opakované žádosti ze dne 5. 6. 2023, doručené žalované téhož dne, v níž upřesnil, že požaduje sdělení údajů o pověřených osobách ve vztahu k odvolacímu řízení. Na tento požadavek žalovaná nereagovala a údaje o pověřených osobách žalobci dosud nesdělila. Žalovaná žádost dne 29. 6. 2023 zpracovala výlučně v rozsahu požadavku na přijetí opatření proti nečinnosti v odvolacím řízení a předložila ji [funkce] [ústřední orgán] ke schválení a podpisu rozhodnutí o nečinnosti, jež bylo následně vydáno dne 10. 7. 2023 pod č. j. [spisová značka]. Požadované údaje o pověřených osobách žalovaná dosud žalobci nesdělila. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto rozhodnutím o odvolání ze dne 21. 6. 2023, jež bylo žalobci doručeno dne 26. 6. 2023, pročež žalobce vzal v mezidobí podanou správní žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované zpět a Městský soud v [místo] svým usnesením ze dne 2. 8. 2023, řízení o správní žalobě zastavil, kdy v odůvodnění konstatoval, že žalovaná nevydala rozhodnutí o odvolání v zákonné lhůtě, ač jí v dodržení zákonné lhůty nebránila žádná objektivní překážka. Dne 23. 8. 2023 žalobce uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění jemu vzniklé újmy, způsobené nesdělením údajů o pověřených osobách žalovanou, přičemž náhradu újmy požadoval formou peněžitého plnění ve výši 20 000 Kč. Žalovaná žádost o zadostiučinění vyřídila sdělením k žádosti o zadostiučinění datovaným k 15. 2. 2024 a doručeným do datové schránky žalobce dne 4. 3. 2024. Ve sdělení k žádosti o zadostiučinění žalovaná uznala, že žalobci nebyly do skončení řízení o jeho žádosti k přijetí opatření proti nečinnosti sděleny údaje o pověřených osobách, dále však odmítla jeho nárok na peněžité zadostiučinění pro nepřiměřenost takové formy satisfakce, a prohlásila, že se samotné konstatování porušení práva jeví dostatečným, aniž by však současně v tomto sdělení proklamované zadostiučinění formou konstatování porušení konkrétního práva žalobci vůbec poskytla.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 1, § 13, § 14, § 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), dále podle § 1 a 144 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o [služba], ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon [název]“) a podle § 1, § 4 odst. 4 a § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“). Uvedl, že žalobce řádně nárok uplatnil ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk u žalované a splnil rovněž časovou podmínku uplatnění nároku. Sdělení k žádosti o zadostiučinění bylo žalobci doručeno až po uplynutí zákonné lhůty k vyřízení jeho nároku. Žalovaná tak v rozporu s ust. § 15 odst. 2 OdpŠk neuspokojila žalobcem uplatněný nárok v zákonné šestiměsíční lhůtě, pročež byl žalobce oprávněn domáhat se jeho uspokojení v řízení před soudem. Dále soud I. stupně citoval jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu a došel k závěru, že existence hned prvního předpokladu odpovědnosti za škodu v podobě nesprávného úředního postupu je dána. Žalovaná se jej dopustila nesdělením požadovaných údajů o pověřených osobách. Ohledně druhého předpokladu odpovědnosti za škodu – vzniku újmy na straně žalobce, soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2555/2010. Pokud žalobce v řízení dostatečným způsobem popsal původ jemu vzniklé nemajetkové újmy, a to pocitem frustrace z arogance moci a dále prohloubením ztráty důvěry žalobce v řádný výkon státní moci služebními orgány, tak soud I. stupně je názoru, že obdobnými pocity by byl jistě stižen každý účastník nejen řízení v režimu zákona [název], ale i jiného správního řízení. Za takových okolností je vznik újmy žalobce, představovaný jeho sice dostatečně popsanými, avšak vnitřními a objektivně neměřitelnými pocity, presumován. Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou nemajetkovou újmou žalobce je rovněž dána, neboť právě absence jakékoliv reakce na opakované žádosti žalobce o sdělení údajů o pověřených osobách vedla k frustraci a narušení důvěry žalobce v jednání orgánů veřejné správy. Žalobci tak vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované.

6. Při posouzení vhodné formy zadostiučinění soud I. stupně postupoval podle ust. § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk a došel k závěru, že újma způsobená žalobci je zcela nepatrná. Přestože žalobce nebyl ani ke dni doručení rozhodnutí o odvolání, tj. ke dni 26. 6. 2023, uspokojen co do jeho požadavku na sdělení údajů o pověřených osobách, bylo dne 26. 6. 2023 o odvolání žalobce rozhodnuto, tento byl ve věci samé úspěšný, neboť prvotní rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, a odpadly i sekundární nežádoucí dopady, jimiž v řízení žalobce argumentoval, tj. nemožnost objednat se k nahlédnutí do spisu pro neznalost pověřených úředních osob a spisové značky a nemožnost uplatnit vůči těmto osobám případnou námitku podjatosti. Dále soud I. stupně poukázal na skutečnost, že v poměru k jiným právům osob, které mohou být nesprávnými úředními postupy veřejné správy zasažena, jakými jsou osobní svoboda, právo na soukromý a rodinný život či právo na zachování tělesné a dušení integrity, je zásah do osobnostní sféry žalobce nepatrný. V dané věci rovněž nešlo o řízení mediálně či jinak veřejností sledované. Nikoliv každé procesní pochybení orgánu veřejné správy je automaticky projevem arogantního či svévolného postoje, případně nerovným přístupem státu vůči jednotlivci. S ohledem na uvedené považoval soud I. stupně za adekvátní formu odčinění nemajetkové újmy konstatování porušení jeho práva. Dosavadní reakci žalované, vtělenou do sdělení k žádosti o zadostiučinění ze dne 15. 2. 2024, soud I. stupně nepovažoval za konstataci porušení práva.

7. Námitka žalované, že žalobce v předsoudní fázi požadoval satisfakci újmy jemu vzniklé v odlišném řízení, než které bylo předmětem dokazování v řízení před soudem v této věci, byla posouzena jako nedůvodná, neboť žalobce právě již v žádosti o zadostiučinění zcela určitě uvedl, že mu nemajetková újma měla vzniknout nesdělením údajů o pověřených osobách. Nedůvodnou byla shledána rovněž námitka o tom, že žalobce mohl vzniklé újmě předejít nahlédnutím do spisu, když pochybení žalované spočívá především v tom, že na doručené podání nijak nereagovala, byť tak učinit měla a mohla.

8. Výrok II. o nákladech řízení odůvodnil podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť skutečnost, že žalobce v tomto řízení o odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk dosáhl satisfakce (byť v jiné než požadované formě), je nutno považovat za jeho plný úspěch ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), a proto mu poskytl plnou náhradu nákladů řízení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb.

9. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

10. Žalobce odvoláním ze dne 13. 3. 2025 napadl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. a uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Uvedl, že rozsudek soudu I. stupně je kvalitní s dokonale zjištěným skutkovým stavem vycházejícím z precizního dokazování, je poctivě odůvodněný s výjimkou stanovení formy zadostiučinění. Právo na sdělení jména a dalších údajů k oprávněné úřední osobě vyplývá z ust. § 15 odst. 4 správního řádu. Žalobci dodnes nebyly požadované údaje sděleny, a proto tímto odvoláním zároveň opakovaně vyzývá žalovanou, aby mu požadované údaje sdělila. Již s ohledem na uvedené pokládá žalobce konstatování porušení práva za nedostatečnou satisfakci. Soud I. stupně pochybil ve výroku o náhradě nákladů řízení, když nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za 7 paušálních náhrad podle vyhlášky 254/2015 Sb. po 300 Kč za předžalobní výzvu, třikrát účast na jednání a třikrát příprava na jednání, celkem tedy 2 100 Kč. Uvedený postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu, rozhodnutí č. j. [spisová značka]. Závěrem žalobce žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaná odvoláním ze dne 27. 3. 2025, které doplnila podáním ze dne 4. 4. 2025 napadla rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. a uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Zopakovala, že podáním ze dne 23. 8. 2023 žalobce žádal žalovanou o poskytnutí zadostiučinění v penězích za nesprávný úřední postup. Žalovaná tuto žádost vyřídila sdělením ze dne 15. 2. 2024, kde uvedla, že se jeví jako dostačující konstatování porušení práva. Dále uvedla, že soud I. stupně poučil žalobce dle ustanovení § 118a o. s. ř. o nutnosti prokázat tvrzené okolnosti vzniku nemajetkové újmy žalobce za nesprávný úřední postup žalované v odvolacím řízení spočívající v nesdělení požadovaných údajů o oprávněné úřední osobě pověřené provádění úkonů v odvolacím řízení. Žalobce však požadovanému poučení nevyhověl a důkazní břemeno v uvedeném neunesl. Soud I. stupně následně na věc aplikoval nesprávnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR s tím, že pocitem frustrace a arogance státní moci by byl stižen každý jiný účastník řízení. Uvedenou judikaturu však na věc stáhnout nelze, neboť žalobce dostatečně neuvedl, v čem jeho újma spočívala, resp. pocit frustrace a arogance státní moci shledává jako zcela nedostatečný. Soud I. stupně dostatečně nepřihlédl k osobě žalobce, který má právní vzdělání, disponuje vysokou odbornou erudicí a je velmi zdatný v jejím uplatňování. Je zkušeným zaměstnancem resortu žalované a již mnoho let vede s žalovanou několik desítek soudních sporů. Vedení sporů je pro žalobce již rutinní záležitostí. Soud I. stupně vůbec nevzal na zřetel tyto okolnosti týkající se žalobce. Naopak žalovaná souhlasí se soudem I. stupně, že zásah do osobnostní sféry žalobce byl minimální. Žalovaná se dále neztotožňuje s tím, že žalobce nemohl vzniklé újmě předejít, neboť žalobce žalovanou za účelem nahlížení do spisu vůbec nekontaktoval, ačkoliv tak učinit mohl. Žalovaná nezastává názor, že by zákonodárce na základě formulace požadavku na konstatování práva dle ust. § 31a odst. 2 OdpŠk skutečně zamýšlel zavést požadavek na jednoznačné uvedení odpovědi žadateli zmíněním slova „konstatuji“. Konstatování porušení práva již přitom bylo učiněno ze strany žalované ve sdělení ze dne 15. 2. 2024. Nárok žalobce byl tedy dostatečně vypořádán žalovanou před podáním žaloby.

12. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba bude v plním rozsahu zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně, aby rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Žalobce se k podanému odvolání žalované vyjádřil dne 28. 4. 2025. Předně uvedl, že žalovaná vyřídila žádost žalobce ze dne 23. 8. 2023 po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, a to dne 4. 3. 2024. Žaloba byla tedy podána důvodně. Žalovaná sice ve svém podání ze dne 15. 2. 2024 pochybení uznala, ale konstatování porušení práva neuvedla. Nadto porušení povinností trvá dodnes, neboť žalovaná stále požadované informace nesdělila. Pokud žalovaná uvedla, že s ní žalobce vede velké množství soudních sporů, tak k tomu uvedl, že příčinou je neustálé porušování právních a vnitřních předpisů ze strany žalované při výkonu veřejné moci. Poukazování na množství sporů je projevem nedostatku pokory a sebereflexe, neboť žalobce by žádný spor nevedl, kdyby žalovaná dodržovala český právní řád. Argument, že si měl žalobce zjistit požadované údaje ze spisu, je v rozporu s principem dobré správy. O tom, že by se žalobce úspěšně domohl nahlížet do spisu lze jenom pochybovat.

14. Žalovaná se rovněž stručně vyjádřila k odvolání žalobce podáním ze dne 31. 3. 2025. Ničeho nad rámec svého odvolání však neuvedla.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, že splňují náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobce je zcela nedůvodné a odvolání žalované bylo shledáno částečně důvodným co do výroku o nákladech řízení.

16. Na prvním místě odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil naprosto logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho odůvodnění může odvolací soud odkázat.

17. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

19. Předně je tedy třeba konstatovat, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Prvním předpokladem odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávního úředního postupu. Za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 OdpŠk, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí.

20. Dle žalobních tvrzení je vznik nemajetkové újmy spojován s nesprávným úředním postupem žalované v odvolacím řízení a spočívajícím výlučně v nedodržení ust. § 15 odst. 2 správního řádu, a to konkrétně v nesdělení požadovaných údajů o oprávněné úřední osobě pověřené prováděním úkonů v odvolacím řízení.

21. Podle ustanovení § 15 odst. 2 správního řádu úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen "oprávněné úřední osoby").

22. Podle ustanovení § 15 odst.4 správního řádu o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena.

23. Smyslem ustanovení § 15 odst. 2 správního řádu je především zabránit anonymitě výkonu veřejné správy a posílit postavení účastníka řízení tím, že účastník řízení má v každém okamžiku řízení možnost zjistit, kdo je v jeho věci oprávněn činit v řízení úkony. To mu také umožní posoudit případné vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování věci a případně namítat její podjatost. Zároveň je zavedením tohoto institutu posílena odpovědnost konkrétních osob, které vykonávají veřejnou správu. Skutečnost, že lze zjistit, která osoba je oprávněnou úřední osobou, má význam rovněž pro posouzení případné odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu (shodně Komentář Jemelka, Pondělíčková, Bohadlo, Správní řád, 7. vydání, 2023, s. 111–114).

24. Ust. § 15 odst. 4 správního řádu umožňuje účastníkovi řízení v kterémkoli okamžiku řízení zjistit, kdo je v řízení oprávněnou úřední osobou. Účastník řízení, popř. jeho zástupce, má právo kdykoli do spisu nahlédnout (§ 38 odst. 1). Požádá-li o to účastník řízení, správní orgán ho o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, informuje (buď písemně, nebo ústní formou; § 15 odst. 1). Je-li v daném řízení oprávněných úředních osob více, musí být ve spisu proveden záznam o všech těchto osobách (z tohoto záznamu ve spisu by mělo být rovněž zřejmé, jaké konkrétní úkony v řízení jednotlivé oprávněné úřední osoby prováděly) a správní orgán musí na požádání účastníka řízení informovat o všech oprávněných úředních osobách.

25. Ze shora uvedené zákonné dikce vyplývá, že žalovaná měla k žádosti žalobce povinnost sdělit jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena oprávněná osoba, popř. osoby, které budou rozhodovat o jeho odvolání. Nesporné mezi účastníky přitom bylo, že žalovaná na dotaz žalobce nereagovala a požadované informace o oprávněných osobách ve smyslu ust. § 15 odst. 2 a 4 správního řádu žalobci nesdělila. Závěr soudu I. stupně, že nesdělením údajů o pověřených osobách se tak žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk, tak je správný. Dle odvolacího soudu jsou vyjma odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu splněny i další předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to vznik újmy na straně žalobce a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním titulem a vznikem újmy. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že pocity frustrace a arogance moci a nedůvěrou v řádný výkon státní správy by trpěly i jiné osoby na místě žalobce, pokud by jim bylo odpíráno zákonné právo. Je zjevné, že právě nereagování na žádosti žalobce o sdělení oprávněných osob, které budu rozhodovat o jeho odvolání, tedy absence reakce na otázku, na kterou měl ze zákona právo, vedla u žalobce k citovaným pocitům frustrace a bezmoci. Žalobci tak s ohledem na uvedené vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

26. Nemajetková újma se podle § 31a odst. 2 OdpŠk odškodní poskytnutím peněžité satisfakce, pokud ji nebylo možno odškodnit jinak a konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, která se poskytuje. Jedná se o nejmírnější formu satisfakce, která je namístě tam, kde došlo k zanedbatelné (mírné) újmě na straně poškozeného. Odvolací soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k poskytnutému konstatování porušení práva, jako formy zadostiučinění je zcela přiléhavé a lze na něj v plném rozsahu odkázat. Nemělo by významu jen jinými slovy opisovat, co již přesvědčivě vyložil soud I. stupně. Pokud byla tedy žalobci jako forma zadostiučinění přiznána satisfakce ve formě konstatování porušení práva, jsou závěry v rozsudku soudu I. stupně zcela správné.

27. Ke stěžejní námitce žalované, že konstatování porušení práva z její strany již bylo učiněno před zahájením soudního řízení při předběžném projednání nároku dne 15. 2. 2024, odvolací soud uvádí, že dojde-li soud v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu k závěru, že porušení práva poškozeného bylo již řádně konstatováno v rámci předběžného projednání, a má-li tuto formu zadostiučinění (případně i včetně vyslovené omluvy) za přiměřenou, žalobu jako nedůvodnou zamítne. Nepochybně není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo i v případě, kdy řádná omluva byla vyslovena již ze strany jednajícího orgánu veřejné moci (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Naproti tomu, jestliže úřad (zde žalovaná) konstatování porušení práva neposkytne a rozhodne se je poskytnout až soud, musí zahrnout konstatování porušení práva do výroku svého rozsudku (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). Jak vyplývá z dopisu ze dne 15. 2. 2024 a jak správně uzavřel soud I. stupně, konstatování porušení práva se žalobci tímto vyjádřením nedostalo. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR musí být soudem výslovně uvedeno, k porušení, kterého práva nebo práv poškozeného došlo. To samozřejmě platí i pro stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání. Žalovaná však zmíněným dopisem ve smyslu uvedeného nekonstatovala, k jakému konkrétnímu porušení práva z její strany došlo. Z poslední věty zmíněného podání „na základě uvedeného se jeví samotné konstatování porušení práva jako dostačující“ nelze dovodit, že by snad žalovaná uznala existenci nesprávného úředního postupu na její straně a snažila se žalobci poskytnout nejmírnější formu satisfakce v podobě konstatování porušení práva. Ve smyslu shora uvedené judikatury pro absenci správního konstatování porušení práva ze strany žalované, toto konstatoval až soud I. stupně a odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

28. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c) e) a g) o. s. ř. naplněny nejsou. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ohledně výroku o nákladech řízení mezi účastníky však rozsudek soudu I. stupně změnil, jak bude uvedeno níže.

29. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně postupoval správně pokud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, když bylo konstatováno porušení práva ze strany žalované a správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Odvolací soud však nesouhlasí s výši, která byla žalobci přiznána. S ohledem na výše zmíněné tedy uvádí, že žalobci přísluší náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem, konkrétně odměna za celkem 3 úkony právní služby stanovených podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, účinného do 31. 12. 2024 (dále a předtím jen „a. t.“) vycházejíc z tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovenou podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t., čemuž odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč. Konkrétně náleží žalobci odměna za úkony příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a jedno vyjádření k výzvě soudu ze dne 5. 9. 2024. Další vyjádření ze dne 30. 5. 2024 a 26. 9. 2024 neshledává odvolací soud účelně vynaloženými náklady, neboť žalobce neuvedl ničeho nového, věc byla po skutkové stránce jednoduchá a veškeré relevantní skutečnosti již měly být uvedeny v žalobě. Dále odvolací soud přiznal žalobci odměnu za 1 úkon právní služby stanovený dle a. t. účinného od 1. 1. 2025 vycházejíc z tarifní hodnoty 30 000 Kč stanovenou podle § 9a odst. 2 písm. b) a.t. za podání k výzvě soudu ze dne 23. 1. 2025, čemuž odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč. K odměně ve výši 11 600 Kč náleží 4 režijní paušály, z toho 3 po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 a. t., tedy 900 Kč a jeden za 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Soud I. stupně přiznal nesprávně režijní paušál ve výši 450 Kč za všechny 4 úkony právní služby. V poslední řadě bylo žalobci přiznáno i DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. z částky 12 950 Kč ve výši 2 719,50 Kč. Celkem tak žalobci za celé řízení před soudem I. stupně náleží na náhradě nákladů částka 15 669,50 Kč. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že mu měla být přiznána náhrada celkem za 7 paušálních náhrad podle vyhlášky 254/2015 Sb., celkem tedy 2 100 Kč. Podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. soud přizná náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem účastníku, který nebyl v řízení zastoupen. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení před soudem I. stupně byl právně zastoupen advokátem, uvedené ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. se na žalobce nevztahuje. Žalobce byl právně zastoupen i v době konání jednání před soudem I. stupně a absence právního zástupce u těchto jednání na tom nemůže ničeho změnit.

30. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku III. změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že výši náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně určil částkou 15 669,50 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (výrok II. tohoto rozsudku).

31. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že obě procesní strany byly se svými odvoláními neúspěšné (žalovaná byla pouze částečně úspěšná co do výroku o nákladech řízení), a jejich neúspěch je ve své podstatě srovnatelný, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok ad III. rozsudku tohoto soudu).

Poučení