62 CO 147/2022 - 145

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr: Luďka Pilného a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], zastoupená advokátem doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., sídlem [adresa], o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka], jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] k rukám advokáta doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne [datum] je neplatná (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.). Po provedeném dokazování listinnými důkazya svědeckými výpověďmi vzal za zjištěné, že žalobkyně byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a vykonávala pro ni práci na pozici specialistky odd. PR a komunikace. [ulice] náplní práce žalobkyně bylo vytváření a finální kontrola textových pokladů pro PR komunikaci žalované, podílení se na vytváření komunikační strategie žalované, vytváření tiskových zpráv a podkladů pro tiskové konference, vytváření textových podkladů pro sociální sítě, vytváření textových konceptů propagačních materiálů (plakátů, letáků, apod.). Náplní práce žalobkyně bylo dle nalézacího soudu i natáčení videoodpovědí s lékaři v rámci série„ Zeptali jsme se za vás“. K problémům se žalobkyní začalo docházet dle soudu I. stupně od roku [rok]. Nadřízená žalobkyně [jméno] [příjmení] zadala žalobkyni pokyn zpracovat tiskovou zprávu, na což žalobkyně reagovala odmítnutím zprávu napsat. Žalobkyně se posléze za svou nevhodnou reakci písemně omluvila a přiznala svoji chybu. K situaci uvedené pod 1. výpovědním důvodem došlo na pracovní schůzce k akci při výročí nemocnice, jíž se účastnila žalobkyně, paní [příjmení] a obchodní zástupce společnosti [právnická osoba], pan [příjmení]. Žalobkyně byla o této schůzce písemně informována s tím, že v rámci schůzky bude moci klást případné dotazy. [příjmení] [příjmení] udělila žalobkyni v rámci schůzky pokyn, aby připravila e-mail adresovaný lékařům v rámci akce při výročí nemocnice, na což žalobkyně reagovala tak, ať je paní [příjmení] obvolá sama nebo ať se s nimi sejde. K odmítnutí pokynu uvedeného v 2. výpovědním důvodu došlo dle nalézacího soudu v červenci [rok] při schůzce ohledně natáčení videí„ Zeptali jsme se za vás“, které se účastnila žalobkyně, paní [příjmení] a pan [příjmení]. [příjmení] [příjmení] udělila žalobkyni pokyn, aby videa natáčela s kolegou z IT na profi kameru, což žalobkyně odmítla. K situaci popsané pod 3. výpovědním důvodem došlo dne [datum], kdy udělila paní [příjmení] písemně žalobkyni pokyn, aby upravila tiskovou zprávu tak, že doplní tituly ke jménům lékařů a v závěru dva odstavce upraví tak, aby z toto nekoukala reklama na [právnická osoba] a da [obec]. Žalobkyně reagovala tak, aby si to vedení upravilo samo a vyjádřila svůj názor na informace ohledně [právnická osoba] s tím, že ve zprávě na ni není žádná óda. Po zopakování pokynu žalobkyně sice tiskovou zprávu upravila, avšak nikoli podle pokynu nadřízené. Z uvedených výpovědních důvodů žalovaná ukončila s žalobkyní pracovní poměr, a to výpovědí ze dne [datum]. Žalobkyně s výpovědí a důvody v ní uváděnými nesouhlasila a trvala na dalším zaměstnávání, což žalované písemně oznámila dne [datum].

2. Soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že postoj žalobkyně k plnění pracovních povinností a k jí vykonávané práci nelze považovat za bezproblémový. K problémům v komunikaci s její nadřízenou začalo docházet od roku [rok]. Ve dnech [datum] a [datum] došlo k odmítnutí pokynu uděleného nadřízenou před dalšími osobami, což nalézací soud považoval za závažnější okolnost. Současně shledal soud I. stupně vyšší intenzitu porušení povinností žalobkyně, a to s ohledem na způsob odmítnutí splnit pokyn, kdy žalobkyně reagovala tak, aby si její přímá nadřízená daný úkol zajistila sama. Pokyny byly ze strany nadřízené zadávány dle přesvědčení nalézacího soudu jasně a jednoznačně, případně byl žalobkyni dán prostor pro získání dodatečných informací. Důsledkem porušení povinností žalobkyně bylo to, že její přímá nadřízená musela nad rámec svých úkolů plnit i úkoly žalobkyně. Videoodpovědi lékařů nebyly od konce července [rok] natáčeny vůbec. Dvě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a to neuposlechnutí pokynů nadřízené, dosahují dle soudu I. stupně intenzity porušení pracovní kázně závažným způsobem, čímž došlo dle soudu k naplnění hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Třetí porušení, a to zpracování textové úpravy tiskové zprávy, by dle soudu samoo sobě intenzity pro podání výpovědi nedosahovalo. K námitce žalobkyně ohledně platového zařazení, osobního příplatku a vyplácení mimořádné odměny nalézací soud uvedl, že tyto nedokládají spokojenost žalované s výkonem práce žalobkyně. V důsledku přijatých závěrů soud I. stupně shledal, že žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobkyní výpovědí ze dne [datum] platně, a proto žalobu na určení neplatnosti zamítl.

3. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, a proto jí přiznal za 8 úkonů právní služby, 8 režijních paušálů a DPH částku [částka].

4. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a uplatnila v něm odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Je přesvědčena, že soud I. stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně uvedla, že předně nesouhlasí s použitím svědectví paní [jméno] [příjmení] soudem I. stupně jako s důkazem, na jehož základě byla soudem učiněna celá řada skutkových závěrů rozhodných pro právní posouzení věci. K tomu poukázala na hodnověrnost svědecké výpovědi paní [jméno] [příjmení], když soud I. stupně dle žalobkyně zcela přehlíží zcela zjevný a neřešitelný konflikt zájmů na její straně, neboť byla v rozhodné době zaměstnankyní žalované a v době popisované ve výpovědi byla přímou nadřízenou žalobkyně, přičemž byla přímým účastníkem tří posuzovaných událostí. Posuzování neplatnosti výpovědi je dle žalobkyně faktickým posuzováním a rozhodováním o sporu mezi žalobkyní a paní [jméno] [příjmení], byť je tento spor z formálně právních důvodů před soudem veden jako spor mezi žalobkyní a žalovanou. Dle žalobkyně došlo postupem soudu I. stupně při posuzování hodnověrnosti svědkyně [příjmení] k narušení rovnosti účastníků řízení před soudem. Dle názoru žalobkyně je zcela nemyslitelné, aby jedna a tatáž fyzická osoba vystupovala vůči žalobkyni nejprve jako nositel práv žalované, která vůči žalobkyni formuje a projevuje vůli žalované v pracovněprávních vztazích, a následně aby tatáž fyzická osoba v soudním řízení, které se týká žalované, vystupovala jako subjekt odlišný od obou účastníků daného sporu, tj. jako svědek, na základě jehož výpovědi jsou následně soudem učiněny rozhodné závěry ohledně skutkového stavu věci a na ně navazující právní posouzení případu. Dle přesvědčení žalobkyně neměl soud I. stupně ke svědecké výpovědi paní [jméno] [příjmení] vůbec přihlížet nebo k ní měl přihlížet pouze v rozsahu, ve kterém je tato výpověď podepřena i jiným důkazy nebo nespornými tvrzeními žalobkyně. Žalobkyně dále nalézacímu soudu vytkla, že se při zjišťování skutkového stavu nezaměřil na to, aby určil, jaký konkrétní pokyn měla žalobkyně v jednotlivých případech, které jsou jí vytýkány, porušit. Tato skutečnost je dle žalobkyně pro učinění závěru o protiprávním jednání žalobkyně zcela klíčová, neboť bez znalosti přesné formulace konkrétního pokynu nelze uvažovat o správnosti posouzení jeho možného porušení. Ke skutkovému popisu prvního výpovědního důvodu žalobkyně uvedla, že jej i nadále považuje za nepravdivý s tím, že kromě výpovědi [jméno] [příjmení] závěry nalézacího soudu nevyplývají z žádného jiného provedeného důkazu. Pokyn, na který poukazuje soud I. stupně nebyl současně dle žalobkyně formulován dostatečně určitě. Soud I. stupně dle žalobkyně vůbec nevzal v potaz okolnosti a průběh jednání s panem [příjmení]. V případě druhého výpovědního důvodu žalobkyně zopakovala, že popis předmětné události opět neodpovídá pravdě, což připustila i sama žalovaná, která v řízení tvrdila, že se schůzka konala dne [datum]. Přesné datum schůzky však nebylo v řízení dle žalobkyně spolehlivě prokázáno a nelze tak postavit najisto, zda žalovaná nepromeškala dvouměsíční lhůtu stanovenou ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce, což v odvolání podrobně rozebrala. Závěr soudu I. stupně, že k rozhodné skutečnosti mělo dojít v červenci [rok] je dle žalobkyně pro posouzení platnosti výpovědi zcela nedostatečný. Rovněž průběh schůzky nebyl dle žalobkyně v řízení spolehlivě prokázán a nebylo zjištěno, jaký konkrétní pokyn měla žalobkyně porušit, když navíc natáčení videí nepatřilo mezi její pracovní povinnosti. K třetímu výpovědnímu důvodu uvedla, že předmětný popis považuje žalobkyně za nedostatečný a neurčitý, když z něj nevyplývá, zda žalobkyně odmítla něco vykonat nebo zda něco vykonala a její nadřízená nebyla jen s obdrženým výsledkem spokojená. K tomu je navíc z předložených důkazů dle žalobkyně zcela patrné, že žalobkyně neodmítla splnit pracovní úkol. Nalézací soud se dle žalobkyně omezil pouze na obecné konstatování, že tisková zpráva byla žalobkyní upravena v rozporu s daným pokynem, ačkoliv není uvedeno, jaké konkrétní rozpory to měly být. Bez dostatečných důkazů a odůvodnění dospěl soud I. stupně k závěru, že k problémům se žalobkyní začalo docházet od roku [rok]. Žalobkyně poukázala na to, že v roce [rok] jí byla pravidelně každý měsíc vyplácena mimořádná měsíční odměna, a to i v srpnu, tedy po obou událostech, které jsou ve výpovědi předkládány jako důvod výpovědi, tzn. po [datum] i po [datum].

5. Soud I. stupně se dále dle žalobkyně vůbec nezabýval posouzením všech hledisek rozhodujících pro posouzení intenzity porušení povinností žalobkyní, když nehodnotil míru zavinění zaměstnance, způsob porušení konkrétních povinností zaměstnance, jakož i další důsledky porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, způsobenou škodu apod. Žalobkyně je proto toho názoru, že jednání, které je jí ve výpovědi vytýkáno, nelze kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti zaměstnance, nýbrž nanejvýš jako méně závažné porušení povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, věty za středníkem. V uvedené souvislosti upozornila, že od žalované nikdy neobdržela jakékoli písemné upozornění či jinou obdobnou výtku, ze které by vyplývala jakákoli nespokojenost zaměstnavatele s plněním jejích pracovních povinností nebo jejím chováním. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a určil neplatnost výpovědi ze dne [datum], případně aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně poukázala na skutečnost, že soud I. stupně na rozdíl od žalobkyně vyhodnotil výpovědi svědků jako kontinuální a věrohodné. Zdůraznila důležitost výpovědí všech svědků, nejen paní [příjmení]. Výpověď paní [příjmení] byla dle žalované použitelná, neboť odpovídala tvrzením dalších osob, jakož i předloženým důkazům ve věci. Ve vztahu k jednotlivým výpovědním důvodům žalovaná uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni byl dán ve všech případech konkrétní pokyn, který odmítla splnit, respektive, který ve třetím případě následně splnila s chybami. Nesplnění pokynu zaměstnavatele zaměstnancem je dle žalované natolik závažným porušením předpisů vztahujících se k vykonávané práci, že odůvodňuje v každém jednotlivém případě udělení výpovědi dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce. Z uvedených důvodů žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnila a navrhla, aby ho odvolací soud potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

8. Žalobkyně v prvé řadě uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

9. Podle ust. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

10. Podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

11. Podle ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

12. Podle ust. § 301 písm. a) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.

13. K hodnocení důkazů uvádí odvolací soud následující. Soud I. stupně provedl všechny důkazy řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř., řádně je zhodnotil podle zásad uvedených v ust. § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu; soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, tedy učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru.

14. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem I. stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem I. stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem I. stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem I. stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem I. stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Protože hodnocení důkazů soudem I. stupně pravidla volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. respektuje, odvolací soud pro odlišného hodnocení (po zopakování či doplnění důkazního řízení podle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř.) neshledal důvod.

15. Žalobkyně v prvé řadě namítla nepoužitelnost výpovědi svědkyně [příjmení]. Byť lze se žalobkyní souhlasit, že svědkyně [příjmení] měla s ohledem na svoji pracovní pozici u žalované zájem na výsledku vedeného sporu, soud I. stupně si byl této skutečnosti při posouzení věrohodnosti její výpovědi vědom, když tuto porovnával s výpovědí dalších svědků, a to pana [příjmení] a pana [příjmení], přičemž dospěl ke správnému závěru, že výpověď paní [příjmení] a výpovědi jmenovaných svědkův podstatných souvislostech vzájemně korespondují. Odvolací soud v tomto směru ještě doplňuje, že svědek [příjmení], který není zaměstnancem žalované, popsal událost vztahující se k prvnímu výpovědnímu důvodu shodně se svědkyní [příjmení], přičemž svědky popsané závěry z předmětné schůzky jsou navíc potvrzovány i provedeným listinným důkazem, a to e-mailem svědka [příjmení] zaslaným svědkyni [příjmení] dne [datum]. Oproti tomu nebyl v řízení navržen či proveden důkaz, který by věrohodnost výpovědi svědkyně [příjmení] zpochybnil. Nalézací soud tudíž zcela správně při zjištění skutkového stavu vycházel i z výpovědi svědkyně [příjmení], když tato byla významným důkazem pro rozhodnutí věci nikoli však důkazem jediným. Ve světle uvedeného proto není možné přijmout závěr žalobkyně, že k výpovědi svědkyně neměl soud I. stupně vůbec přihlížet nebo pouzev rozsahu, ve kterém je tato výpověď podepřena i jiným důkazy nebo nespornými tvrzeními žalobkyně.

16. Pokud žalobkyně dále postupu soudu I. stupně vytkla, že se při zjišťování skutkového stavu nezaměřil na to, aby určil, jaký konkrétní pokyn měla žalobkyně v jednotlivých případech, které jsou jí vytýkány, porušit, nelze ani s tímto závěrem žalobkyně souhlasit. V přezkoumávané výpovědi jsou pokyny ve vztahu k jednotlivým výpovědním důvodům specifikovány dostatečným způsobem, kdy není nezbytné, aby byl pokyn nadřízeného uveden doslovně či aby byl specifikován do všech podrobností. Pro posouzení, zda došlo k nesplnění daného pokynu, je dostačující, aby byl tento dostatečným způsobem individualizován a aby byl jednoznačný. Pokyny uvedené ve výpovědi tyto podmínky splňují. V případě prvních dvou výpovědních důvodů kromě svědkyně [příjmení] i svědci [příjmení] [příjmení] potvrdili, jaké pokyny byly žalobkyni uloženy a rovněž, že žalobkyně předmětné pokyny výslovně splnit odmítla. V případě třetího výpovědního důvodu je pokyn obsažen v e-mailu svědkyně [příjmení] adresovaném dne [datum] žalobkyni, kde svědkyně [příjmení] požádala žalobkyni, aby provedlav e-mailu specifikovaným způsobem úpravu tiskové zprávy, a odmítnutí splnění pokynu je obsaženo v odpovědi, kde žalobkyně uvedla, ať si to vedení doupraví podle potřeby. Na daném závěruo nesplnění příslušného pokynu nemění nic ani skutečnost, že žalobkyně posléze na opakované naléhání svědkyně [příjmení] určité úpravy tiskové zprávy provedla.

17. V případě prvního výpovědního důvodu se nelze ztotožnit se závěrem žalobkyně, že kromě výpovědi [jméno] [příjmení] závěry nalézacího soudu nevyplývají ze žádného jiného provedeného důkazu. Závadné jednání žalobkyně je potvrzováno nejen výpovědí svědkyně [příjmení], ale rovněž zejména výpovědí svědka [příjmení], který výslovně v rámci své výpovědi uvedl:„ ….Mgr. [příjmení] zadávala konkrétní práci žalobkyni, která spočívala v sepsání e-mailu a oslovení lékařů, aby spolupracovali s tímto projektem. Stanovisko paní doktorky bylo odmítavé. Určitě tam zaznělo, já to dělat nebudu.“ a podpůrně i e-mailem zmíněným výše.

18. Ve vztahu ke druhému výpovědnímu důvodu soud I. stupně pochybil, pokud uzavřel, že k odmítnutí pokynu došlo v červenci [rok]. [jméno] žalovaná v řízení potvrdila, že ke schůzce, na které došlo za přítomnosti svědka [příjmení] k přezkoumávanému pokynu svědkyně [příjmení], nedošlo dne [datum], jak bylo uvedeno ve výpovědi, ale dne [datum] Ani tento termín však nebyl v řízení jednoznačně prokázán, když svědkyně [příjmení] při svém výslechu uvedla, že to bylo někdy během července s tím, že video se vystavovalo na stránky nemocnice na začátku srpna, zatímco svědek [příjmení] k termínu schůzky při výslechu uvedl, že to bylo někdy před covidem, neví přesně kdy. Za této situace, kdy nebylo v řízení spolehlivě prokázáno, kdy došlo k jednání žalobkyně uvedenému v druhém výpovědním důvodu,a nelze tak učinit závěr, zda byla dodržena lhůta stanovená ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce, neměl nalézací soud k předmětnému výpovědnímu důvodu přihlížet. Ani odvolací soud však nemá pochybnost, že k uvedenému jednání žalobkyně popsanému v druhém výpovědním důvodu nejdříve v roce [rok] a nejpozději v roce [rok] skutečně došlo a že v přítomnosti svědka [příjmení] byl žalobkyni svědkyní [příjmení] udělen pokyn, aby spolupracovala s pracovníky IT při natáčení videí profesionální kamerou a nenatáčela již videa na mobilní telefon, přičemž žalobkyně splnění pokynu odmítla s tím, že je to její projekt a že to tak dělá od samého počátku. Protože ovšem není zřejmé, zda v případě tohoto skutku byla zachována dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůty podle § 58 odst. 1 zák. práce, odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně tento skutek jako důvod k výpovědi pracovního poměru žalobkyni nehodnotil.

19. Pokud se jedná o třetí výpovědní důvod, odkazuje odvolací soud jednak na své závěry ohledně určitosti pokynů uvedené v odst. 16 výše a dále na závěry soudu I. stupně, které shledává dostatečnými a přesvědčivými.

20. Přestože žalobkyně namítla, že mimořádná měsíční odměna byla žalobkyni vyplacena i v srpnu [rok] za červenec [rok], nebyla tato skutečnost, prokazována toliko neznámým zpracovatelem vytvořenou tabulkou s přehledem příjmů žalobkyně od žalované, způsobilá zvrátit správný závěr o platnosti výpovědi dané žalobkyni žalovanou.

21. Při posouzení intenzity porušení povinností žalobkyní soud I. stupně nepochybil, pokud ve vztahu k prvnímu výpovědnímu důvodu reflektoval zejména přítomnost svědka [příjmení] při odmítnutí splnění pokynu, který navíc situaci označil za nepříjemnou a atmosféru za vypjatou. Odvolací soud se v neposlední řadě ztotožňuje i s hodnocením intenzity porušení povinností ve vztahu ke třetímu výpovědnímu důvodu.

22. I přesto, že odvolací soud dospěl v případě druhého výpovědního důvodu oproti soudu I. stupně k odlišnému právnímu závěru, jak je uvedeno v odst. 18 shora, je rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, neboť pro platnost přezkoumávané výpovědi bylo dostačující prokázání existence prvního výpovědního důvodu, kdy předmětné jednání žalobkyně závažné porušení povinností zaměstnance předpokládané ust. § 52 písm. g) zákoníku práce za současného přihlédnutí k existenci třetího výpovědního důvodu a prokázanému jednání žalobkyně specifikovanému ve druhém výpovědním důvodu představuje. Jak zopakoval Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Ve světle uvedeného závěru, kdy nesplnění pokynu nadřízené žalobkyní nebylo ojedinělé, nebylo možné dospět k jinému závěru, než, že žalobkyně své povinnosti porušila závažným způsobem odůvodňujícím postup dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce.

23. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. dány nejsou, a proto napadený rozsudek ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Ve výroku II. o nákladech nalézacího řízení změnil odvolací soud napadený rozsudek pouze ve vztahu k výši těchto nákladů, když žalované nepřiznal odměnu za podání ze dne [datum], kterým žalovaná předložila toliko pracovní řád žalované, související režijní paušál a příslušnou DPH, jinak ho i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, neboť je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši [částka], které sestávají z odměny stanovené dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši [částka] za dva úkony uvedené v § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu á [částka] (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) a z náhrady za 2 režijní paušály á [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.

Poučení