62 Co 18/2025 - 138

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Tvrdkové a soudců JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D., a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 128 040 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2024, č. j. 28 C 74/2024-106, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2024, č. j. 28 C 74/2024-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. co do částky 59 007,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 59 007,52 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně řízení o žalobě zčásti zastavil co do částky 67 459,48 Kč, dále uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 573 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 4. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 67 459,48 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do 7. 6. 2024 (výroky I. a II. rozsudku, které nebyly odvoláním napadeny) a dále žalobu zčásti zamítl co do částky 59 007,52 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 2 516,80 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výroky III. a IV.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplatit částku 128 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 128 040 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení z titulu náhrady škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním, která měla spočívat ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v trestním řízení, vypočtených podle advokátního tarifu. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením [orgán], [nazev], [nazev], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], pro [podezřelý výraz]. Žalobce podal dne 18. 10. 2019 návrh na zastavení trestního stíhání, o němž rozhodl státní zástupce [nazev] státního zastupitelství v [adresa] usnesením ze dne 22. 10. 2020, č. j. [spisová značka], tak, že [podezřelý výraz] stíhání žalobce a dalších spoluobviněných zastavil podle § 172 odst. 1 písm. b) [podezřelý výraz] řádu. Usnesení o zastavení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne 27. 10. 2020. Žalobce nárok na náhradu uplatnil u žalované výzvou doručenou jí dne 26. 10. 2023.

3. Žalovaná žalobci v průběhu řízení částečně plnila, a to v částce 64 942,68 Kč, ve zbývajícím rozsahu s nárokem žalobce nesouhlasila. Nezpochybnila tvrzené uplatnění nároku na náhradu škody dne 26. 10. 2023. Souhlasila s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce bylo nezákonné a základ vzniku odpovědnosti za škodu je v tomto případě dán. Nesouhlasila však s částí žalobcem uplatňovaných úkonů.

4. Žalobce v reakci na částečné plnění ze strany žalované vzal žalobu zčásti zpět. Plnění od žalované obdržel dne 7. 6. 2024. Žalobu vzal zpět celkem o 67 459,48 Kč, přičemž nad rámec plnění od žalované byla ve zpětvzetí zahrnuta i částka 2 516,80 Kč, kterou žalobce do nároku uplatněného žalobou započítal omylem a neměla být požadována.

5. Soud I. stupně ve svém rozsudku po skutkové stránce zjistil, že žalobce dne 26. 10. 2023 uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 128 040 Kč za obhajobu v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním žalobce. Žalovaná mu dne 7. 6. 2024 zaplatila částku 64 942,68 Kč. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno [orgán] dne 10. 10. 2016 a zastaveno usnesením státního zástupce ze dne 22. 10. 2020, které nabylo právní moci dne 31. 10. 2020. Žalobce svému právnímu zástupci [Jméno advokáta] za obhajobu zaplatil částku 128 040 Kč. Výše náhrady za cestovné a promeškaný čas činila 8 801,64 Kč.

6. Dále soud I. stupně konstatoval, že mezi stranami byl nesporný rozsah části právních služeb poskytnutých žalobci v rámci obhajoby, zabýval se tedy podrobněji pouze těmi úkony, u kterých byl nějaký spor. Konkrétně šlo o následující úkony, ohledně kterých žalovaná částečně plnila: - odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 11. 2016, za které žalovaná žalobci uhradila náhradu odpovídající polovině mimosmluvní odměny dle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu; - účast u výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO] dne 12. 6. 2017 (v rozsudku soudu I. stupně se objevuje i ve zjevně nesprávné verzi 12. 6. 2016), za kterou žalovaná s ohledem na délku trvání výslechů, jež na sebe bezprostředně navazovaly, žalobci zaplatila náhradu odpovídající třem úkonům v sazbě snížené o 20 % vzhledem ke společné obhajobě oproti žalobcem požadovaným celkem čtyřem úkonům ve snížené sazbě; - účast u výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO] dne 27. 7. 2017, za kterou žalovaná s ohledem na délku trvání výslechů, jež na sebe bezprostředně navazovaly, žalobci zaplatila náhradu odpovídající třem úkonům v sazbě snížené o 20 % vzhledem ke společné obhajobě oproti žalobcem požadovaným celkem čtyřem úkonům ve snížené sazbě.

7. Dále šlo o následující úkony, ohledně kterých žalovaná neplnila vůbec: - úkony provedené před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2016, tedy účast u prohlídky nebytových prostor ve dnech 10. 12. 2014 až 11. 12. 2014, účast na výslechu statutárních orgánů dne 11. 12. 2014, porada s klientem dne 11. 12. 2014 a účast u výslechu dne 11. 12. 2014; - návrh na doplnění znaleckých otázek ze dne 6. 5. 2019, který žalovaná v trestním spisu nedohledala; - návrh na vyloučení věci jiného obviněného k samostatnému projednání ze dne 17. 10. 2019, který podle žalované nebyl vynaložen za účelem zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce.

8. Soud I. stupně po skutkové stránce jen k těmto sporným položkám zjistil, že žalobce prostřednictvím obhájce podal dne 7. 5. 2019 (v rozsudku soudu I. stupně se objevuje i ve zjevně nesprávné verzi 7. 5. 2016) opětovně návrh na doplnění znaleckých otázek, dále že žalobce navrhl návrhem doručeným Městskému [orgán] v [adresa] dne 22. 10. 2019 vyloučit věc dalšího obviněného ze společného řízení k samostatnému projednání z důvodu procesní ekonomie a zájmu na rychlosti řízení, dále že právní zástupce žalobce se účastnil dne 12. 6. 2017 v čase od 10.05 do 12.25 hod. na [orgán] výslechu svědka [jméno FO] a od 12.30 do 15.30 hod. výslechu svědka [jméno FO] a dále že právní zástupce žalobce se účastnil dne 27. 7. 2017 od 9:10 do 10:50 hod. výslechu svědka [jméno FO] a od 11:10 do 13:15 hod. výslechu svědka [jméno FO].

9. Soud I. stupně po právní stránce věc posoudil podle § 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31 odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“), a podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Vzhledem k zahájení trestního stíhání žalobce usnesením ze dne 10. 10. 2016, které je nezákonným rozhodnutím, je dána existence odpovědnostního titulu a žalobce má právo na náhradu všech nákladů obhajoby, které účelně vynaložil na odstranění nezákonného rozhodnutí. Výši odměny soud I. stupně posuzoval podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, přičemž sazba za úkon činila 2 300 Kč za úkon, náhrada hotových výdajů činila 300 Kč za úkon a náhrada za promeškaný čas činila 100 Kč za započatou půlhodinu.

10. Jednotlivé sporné položky soud I. stupně konkrétně posoudil následovně: - odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 11. 2016 posoudil shodně se žalovanou jako odpovídající poloviční mimosmluvní odměně dle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu, přičemž odkázal též na usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. [spisová značka], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023; - účast u výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO] dne 12. 6. 2017 posoudil tak, že vzhledem k přestávce mezi oběma výslechy v délce pouze 5 minut se tyto místně a časově bezprostředně navazující úkony sčítají, přičemž odkázal též na usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka]; - obdobně účast u výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO] dne [datum] posoudil tak, že vzhledem k přestávce mezi oběma výslechy v délce pouze 20 minut se tyto místně a časově bezprostředně navazující úkony sčítají; - ohledně úkonů provedených před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2016 uvedl, že vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí je podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti vázán na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci. V případech, kdy v trestním řízení došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je tímto titulem nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. [spisová značka]. Úkony učiněné před zahájením trestního stíhání tedy nelze považovat za účelně vynaložené náklady v souvislosti se zrušením či změnou nezákonného rozhodnutí. Za nepřiléhavý okolnostem věci soud I. stupně pokládal žalobcem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. [spisová značka] - ohledně návrhu na doplnění znaleckých otázek ze dne 6. 5. 2019 shledal, že byl realizován a byl účelný, neboť směřoval ke zvrácení nepříznivého výsledku trestního stíhání pro žalobce; proto za něj jako za jedinou ze sporných položek náhradu přiznal, a to ve výši celkem 1 573 Kč; - ohledně návrhu na vyloučení věci jiného obviněného k samostatnému projednání ze dne 17. 10. 2019 uvedl, že nebyl vykonán za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí, nýbrž šlo o úkon procesního charakteru, který ze své povahy nemohl přispět k požadovanému zastavení trestního stíhání ve vztahu k žalobci.

11. Soud I. stupně dále žalobci přiznal z těch částek, v nichž nárok uplatnil důvodně, úrok z prodlení, a to počínaje od uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované, tedy od 27. 4. 2024. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud I. stupně odůvodnil zásadou úspěchu ve věci, přičemž zohlednil též, v jaké míře lze zastavení žaloby přičíst procesnímu zavinění žalobce a v jaké bylo důsledkem zpětvzetí žaloby pro plnění žalované po zahájení řízení. Jelikož při tomto posouzení byl celkový procesní úspěch obou stran srovnatelný, rozhodl soud I. stupně, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

12. Proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, jehož důvody následně doplnil. Odvolání podle svého obsahu a odvolacího návrhu mířilo ve vztahu k výroku III. pouze proti zamítnutí žaloby co do částky 59 007,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 59 007,52 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení, nikoli co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 516,80 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do zaplacení.

13. Odvolací důvody žalobce vymezil citací § 205 odst. 2 písm. b) a g) o. s. ř. Věcně k nim především uvedl, že mu soud I. stupně měl přiznat náhradu též za úkony provedené před zahájením trestního stíhání. Premisu, z níž vycházel soud I. stupně, označil žalobce za sice obecně platnou, nicméně neřešící, zda je za vadné nutno považovat veškeré úkony trestního řízení. Poukázal na to, že na zastoupení má od počátku trestního řízení právo podezřelý, svědek i osoba, u níž je prováděna domovní prohlídka nebo prohlídka nebytových prostor, a je v rozporu s principem spravedlnosti a principem odškodnění nezákonného stíhání, že tyto úkony, které byly součástí celého řízení, mají zůstat nenahrazeny. V případě žalobce jde přitom o téměř polovinu nákladů na právní zastoupení v trestním řízení. Podle mínění žalobce vyložil soud I. stupně judikaturu Ústavního soudu nesprávně. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. [spisová značka], v němž Ústavní soud mj. uvedl, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly, a že nemá být odčiněna pouze újma vzniklá vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, ale veškerá újma, jež je přičitatelná státu za postup jeho orgánů, který se následně ukáže jako nezákonný či chybný; usnesení o zahájení trestního stíhání slouží jako odpovědnostní titul, na základě kterého se může poškozený domoci mj. náhrady škody od státu a který se vztahuje i na kroky orgánů veřejné moci, jež jeho vydání předcházely. Žalobce připustil, že sám Ústavní soud uvedl, že náhrada za škodu vzniklou před zahájením trestního stíhání je výjimkou z obecného pravidla, která je namístě pouze při existenci konkrétních, výjimečných okolností, nicméně podle žalobce právě v jeho případě takové okolnosti výjimečné byly, soud I. stupně se takovým posouzením nezabýval a závěry Ústavního soudu učiněné v uvedeném nálezu jsou tak obecné, že úkony obhajoby je třeba odškodnit bez ohledu na fázi, v níž byly provedeny. U žalobce šlo ve dnech 10. a 11. 12. 2014 o účast právního zástupce při prohlídce jiných prostor a pozemků v nemovitosti ve vlastnictví žalobce, dále u domovní prohlídky v domě žalobce a jeho manželky, dále u prohlídky firemního vozidla a dále u výslechu žalobce, jakož i o poradu s klientem (byť ve vyúčtování právního zástupce nebyly tyto úkony zcela přesně popsány, resp. označeny). Tyto úkony byly časově zatěžující a zasahovaly do ústavně zaručených práv žalobce.

14. Dále žalobce trval na tom, že mu měla být přiznána náhrada v rozsahu celého úkonu právní služby za odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle jeho mínění je taková stížnost úkonem povahou a účelem nejbližší úkonům dle § 11 odst. 1 písm. d) či k) advokátního tarifu, neboť je úkonem ve věci samé. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2844/2023 podle žalobce ignoruje existenci ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu.

15. Dále žalobce trval na tom, že výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] je nutno hodnotit samostatně, přičemž každý z nich svou délkou přesahoval dvě hodiny, tudíž je nelze sčítat a náleží za ně náhrada odpovídající celkem čtyřem úkonům právní služby. Podle žalobce má každý svědek jinou pozici vůči obviněnému, dosvědčuje jiné skutečnosti, takže jak příprava na úkon, tak jeho průběh, včetně konkrétních otázek na svědka, jsou odlišné. Přístup zvolený soudem I. stupně by nutil obviněné a zejména jejich obhájce svoji obhajobu v trestním řízení omezovat na jakési minimum a nerozlišovat osoby svědků, což v žádném případě neodpovídá úloze obhajoby.

16. Pokud šlo o výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], uznal žalobce, že i při nesčítání časů jejich výslechů jde v souhrnu stále celkem jen o tři úkony právní služby. Odvolací soud tedy konstatoval, že byť se žalobce proti napadenému rozsudku odvolal i ve vztahu této položce, neuvedl k ní nic, čím by zpochybnil správnost rozhodnutí soudu I. stupně o ní.

17. Konečně žalobce trval i na tom, že soud I. stupně měl přiznat náhradu též za úkon datovaný 17. 10. 2019, tedy návrh na vyloučení věci jiného obviněného k samostatnému projednání. Podle žalobce šlo o návrh směřující k podstatnému zlepšení ekonomie řízení a šetření nákladů obhajoby. Obhájce není povinen činit jen úkony vedoucí k zastavení řízení, ale též ke zkrácení a ušetření nákladů klienta.

18. Jelikož soud I. stupně v podstatné míře neměl žalobu výrokem III. napadeného rozsudku částečně zamítnout, je podle žalobce nesprávným i výrok IV. o náhradě nákladů řízení. Žalobce navíc podal žalobu v situaci, kdy žalovaná nevyřídila výzvu v zákonné lhůtě a hrozilo mu promlčení. Podle žalobce to soud I. stupně na první pohled zohlednil, ale nebylo zohledněno, že žalobce byl nucen vést řízení u soudu, avšak nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení.

19. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky 59 007,52 Kč s příslušenstvím a přizná žalobci náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že napadený rozsudek je správný, a odkázala na své původní vyjádření k žalobě a na odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

22. Po skutkové stránce odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně zjistil skutkový stav věci správně, v tomto směru mu žádný z účastníků ani nic konkrétního nevytýkal. Odvolací soud na skutkové závěry soudu I. stupně pro stručnost odkazuje. Ke skutkovému stavu se připínal jeden ze žalobcem uplatněných důvodů, konkrétně důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem. Odvolací soud nicméně konstatoval, že šlo o odvolací důvod okolnostem věci zcela nepřiléhavý. V projednávané věci takový případ vůbec nenastal, tedy nedošlo k tomu, že by soud I. stupně k nějakému tvrzení nebo důkaznímu návrhu nepřihlížel z důvodu nesprávného posouzení účinků koncentrace řízení, což má na mysli ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

23. Druhý žalobcem uplatněný odvolací důvod směřoval proti právnímu posouzení věci soudem I. stupně. I to shledal odvolací soud správným.

24. Podle § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle § 5 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

27. Podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

28. Podle § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 téhož ustanovení náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

29. Odvolací soud posoudil jednotlivé zbývající sporné položky požadované náhrady škody podle citovaných zákonných ustanovení a nad rámec toho, co k nim již uvedl soud I. stupně a na co odvolací soud jinak odkazuje, k nim dodává následující závěry. Úkony právní služby učiněné před zahájením trestního stíhání žalobce.

30. Obecně neplatí, že by každý měl automaticky právo na náhradu veškerých nákladů vzniklých v souvislosti s trestním řízením, a to i kdyby se následně ukázalo, že takové trestní řízení nemělo být vedeno. Žalobce sám ve svém odvolání uvádí příklad podezřelého či svědka, přičemž ti mohou využít právní pomoci, aniž by třeba vůbec byli následně trestně stíháni. V takovém případě ovšem chybí souvislost nákladů, které na právní pomoc takové osoby vynaložily, s nějakým nezákonným rozhodnutím. Odpovědnost státu za škodu spočívající ve vynaložení těchto nákladů pak nevzniká. Je proto zapotřebí zabývat se tím, zda jsou v případě žalobce ve vztahu ke všem jím uplatňovaným položkám nákladů na právní služby naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované.

31. Soud I. stupně v napadeném rozsudku správně poukázal na judikaturu, která konstantně zastává názor, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. [spisová značka]). Z toho logicky vyplývá i názor zastávaný soudem I. stupně, že úkony právní služby učiněné před zahájením trestního stíhání nelze považovat za účelně vynaložené náklady na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v intencích § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

32. Podle mínění odvolacího soudu je věci nepřiléhavý nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. [spisová značka] V něm šlo o to, že stěžovatel byl vzat do vazby, přičemž když bylo jako nedůvodné posouzeno samotné trestní stíhání stěžovatele, bylo nutno jako nedůvodné posoudit též jeho omezení vazbou o prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Podle Ústavního soudu je „třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby“. Odvolací soud tento závěr nijak nezpochybňuje, nicméně okolnosti projednávané věci byly zcela odlišné. V případě žalobce jde o náhradu škody, jež spočívá v nákladech na obhajobu za právní služby, které nebyly trestním stíháním žalobce vyvolány. Předmětné právní služby by žalobci byly poskytnuty zcela stejně, i kdyby následně, o téměř dva roky později po jejich poskytnutí, nebylo trestní stíhání žalobce vůbec zahájeno. Nešlo při nich o úkony orgánů činných v trestním řízení, které by žalobce nebyl povinen snášet nebýt trestního stíhání.

33. Žalobce dále poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. [spisová značka]. Tento nález se netýkal náhrady škody, nýbrž zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ústavní soud v něm mj. uvedl: „Osoba, která byla povinna podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že se jí dostane náležitého odčinění, nedospějí-li tyto orgány k přesvědčivému závěru, že spáchala trestnou činnost. (…) [Zahájení] trestního stíhání (…) je sice významný milník trestního řízení, se kterým jsou spojeny příslušné právní následky, avšak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly. (…) Stát nelze a priori zbavit jeho odpovědnosti strohým konstatováním, že v době, kdy nastaly negativní události v životě stěžovatele, ještě nebylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání; tím spíše, jestliže nastaly těsně před formálním zahájením trestního stíhání dne 30. 6. 2005 (manželka stěžovatele spáchala sebevraždu 26. 6. 2005, tj. pouhé čtyři dny před zahájením trestního stíhání; stěžovatel byl hospitalizován dne 29. 4. 2005, tedy pouhé dva měsíce před zahájením). (…) Nemá být odčiněna pouze újma vzniklá vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, ale veškerá újma, jež je přičitatelná státu za postup jeho orgánů, který se následně ukáže jako nezákonný či chybný (…). Usnesení o zahájení trestního stíhání slouží jako odpovědnostní titul, na základě kterého se může poškozený domoci náhrady škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu od státu a který se vztahuje i na kroky orgánů veřejné moci, jež jeho vydání předcházely.“ 34. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil nutnost individualizovaného posouzení přihlížejícího ke konkrétním okolnostem případu. Citované úvahy ostatně sám Ústavní soud nečinil jako zakládající odpovědnost státu ve všech případech za vše, co se odehrálo před zahájením trestního stíhání. Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, že „nedeklaruje, že jednotlivcům vzniká bez dalšího náhrada či přiměřené zadostiučinění za jakoukoliv újmu jim způsobenou postupem orgánů činných v trestním řízení nehledě na jeho fázi a výsledek; takové posouzení přísluší především obecným soudům v každém jednotlivém případě. Stále je třeba mít na zřeteli, že extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést k důsledku, jejž doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (…), který se v lepším případě projevuje v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (…), v horším případě až v rezignaci na výkon veřejné moci (…). Skutkové okolnosti případu stěžovatele jsou však natolik jedinečné (sebevražda manželky pouhé 4 dny před formálním zahájením trestního stíhání), že je byly soudy povinny zohlednit při svém procesním postupu – aby dostály požadavkům na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (…) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních – výjimečných – okolností. Tento nález nekonstituuje univerzální právo každého jednotlivce domáhat se náhrady újmy proti státu jen proto, že vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a že se musel podrobit s tím souvisejícím ‚běžným‘ úkonům orgánů činných v trestním řízení. V nyní projednávané věci ovšem shledal Ústavní soud takové mimořádné okolnosti (…), na základě kterých dospěl k závěru, že apriorní nezohlednění negativních následků v životě stěžovatele před zahájením trestního stíhání není ústavně konformní.“ 35. Odvolací soud pokládal za vhodné obsáhleji citovat z posledně uvedeného nálezu právě proto, aby bylo zřejmé, že omezení jeho dopadu na případy výjimečných okolností poškozeného není projevem jakýchsi obav Ústavního soudu, které zmiňuje žalobce ve svém odvolání, nýbrž výsledkem cílené úvahy. Ústavní soud v nálezu nepopřel výchozí princip, pouze s ohledem na mimořádné, v citovaném nálezu opakovaně zdůrazňované okolnosti týkající se stěžovatele (zejména sebevražda manželky v jím tvrzené souvislosti s postupem [orgán], časově jen těsně předcházející zahájení trestního stíhání) pokládal za potřebné jej výjimečně neaplikovat.

36. Podle názoru odvolacího soudu okolnosti nyní projednávané věci jsou zcela nesouměřitelné se skutkovými okolnostmi tvrzenými stěžovatelem ve věci řešené Ústavním soudem v naposled citovaném nálezu. Již ze skutkových tvrzení žalobce je patrné, že u něho o žádné konkrétní výjimečné okolnosti nešlo. Odvolací soud nezpochybňuje, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostorů je nepříjemně zasahujícím úkonem, nicméně nesrovnatelná s tím, co vedlo Ústavní soud v citovaném nálezu k zásahu do rozhodnutí obecných soudů. Na rozdíl od okolností řešených uvedeným nálezem je zde i značný časový odstup téměř dvou let do zahájení trestního stíhání. Podle toho, co uplatňuje žalobce v nynějším řízení, v tomto mezidobí téměř dvou let k poskytování právních služeb v rámci jeho obhajoby ani nedošlo. Nelze hovořit o nějakém dlouhodobém či kontinuálním závažném zasahování do jeho ústavně zaručených práv. Za výjimečnou okolnost nepokládal odvolací soud ani to, že v případě žalobce šlo v této položce o necelou polovinu nákladů na právní zastoupení v trestním řízení, neboť to byla víceméně nahodilá okolnost. Zcela tytéž úvahy by platily, i kdyby v řízení šlo dokonce od počátku jen o náklady spojené s právními službami poskytnutými před zahájením trestního stíhání žalobce.

37. Odvolacímu soudu je známo, že ve věci [jméno FO] zastupovaného týmž právním zástupcem jako žalobce v nynější věci rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. [spisová značka], tak že se s názorem soudu I. stupně (že náhrada za úkony před zahájením trestního stíhání nepřísluší) neztotožnil a označil jeho posouzení za formalistické. Jednotlivé případy je však nutno posuzovat individuálně. Odvolací soud v nynějším řízení z vyložených důvodů nemá za to, že by u žalobce existovaly výjimečné okolnosti opodstatňující vykročit z mezí obecného pravidla, že se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání, jak o tom výslovně hovoří Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. [spisová značka]. Zda takové výjimečné okolnosti existovaly u pana [jméno FO], nepřísluší odvolacímu soudu v nynějším řízení hodnotit. Odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

38. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání včetně jejího odůvodnění bylo namístě hodnotit jako úkon právní služby s mimosmluvní odměnou ve výši jedné poloviny. Je tomu tak proto, že šlo o úkon, který až do 31. 12. 2024 nebyl výslovně uveden ani v § 11 odst. 1, ani v § 11 odst. 2 advokátního tarifu, tudíž za něj podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu náležela odměna jako za úkon povahou a účelem nejbližší. Lze souhlasit se soudem I. stupně, že nejblíže zde odpovídá stížnost ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu.

39. Soud I. stupně výstižně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023. Žalobce z něho ve svém odvolání selektivně citoval pouze z odstavce 30 odůvodnění a označil jej za zjevně nelogický a nesmyslný. Při tom ovšem žalobce pominul bezprostředně navazující text bodu 31 odůvodnění, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že úkony ve věci samé jsou takové úkony, jež se vztahují k meritornímu rozhodnutí, což je v případě trestního řízení ve vztahu k obviněnému rozhodnutí o jeho vině a trestu. Naopak stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na zastavení trestního stíhání či návrh na přezkum postupu státního zastupitelství směřují k vydání nemeritorních rozhodnutí, jako je zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, jeho zastavení nebo přezkum postupu podřízeného státního zastupitelství. Není tedy žádný důvod aplikovat podpůrně ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a ovšem stejně tak ani písm. k), neboť i to míří co do řádného opravného prostředku na odvolání ve věci samé, ať už v řízení civilním nebo trestním, ne na odvolání či stížnosti v nemeritorních otázkách; na ty míří ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) a d) advokátního tarifu.

40. Lze dodat, že teprve od 1. 1. 2025 byl advokátní tarif novelizován tak, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla výslovně zařazena do § 11 odst. 1 písm. n) advokátního tarifu, a to dle důvodové zprávy k novelizační vyhlášce č. 258/2024 Sb. za předpokladu, že bude obsahovat skutkové a právní odůvodnění. Postupu soudu I. stupně týkajícímu se doby před 1. 1. 2025 tak není co vytknout ani z tohoto hlediska. Dále lze odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v posouzení, že za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny úkonu právní služby, neboť nejde o úkon ve věci samé, neshledal ani nic protiústavního. K tomu lze odkázat na řadu jeho usnesení, např. ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. [spisová značka], ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. [spisová značka], ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. [spisová značka]. Sčítání časů výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO].

41. Soud I. stupně nepochybil, když vzhledem k přestávce mezi oběma výslechy v délce pouze 5 minut na ně nahlížel v jejich součtu. Výstižně odkázal též na usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo vysvětleno, že při přestávce mezi vyšetřovacími úkony kratší než 30 minut je namístě ji zahrnout do doby jejich konání, při delší přestávce jde o promeškaný čas advokáta.

42. Argumentaci žalobce, že každý svědek má jinou pozici vůči obviněnému, dosvědčuje jiné skutečnosti, takže jak příprava na úkon, tak jeho průběh, včetně konkrétních otázek na svědka, jsou odlišné, shledal odvolací soud nepřesvědčivou. Zcela totéž by bylo možno uvést např. o výslechu svědků v hlavním líčení. I tam musí obhájce být připraven na to, že každý svědek může být vyslýchán k něčemu jinému, kladeny mu jiné dotazy apod. V hlavním líčení ovšem k žádnému vnitřnímu štěpení celkového času na dílčí úseky odpovídající např. výslechu jednotlivých svědků nedochází. Odvolací soud nevidí důvodu, proč by u výslechů v přípravném řízení měl být náhled jiný, jestliže jsou tyto výslechy provedeny v těsné časové návaznosti, podobně jako by tomu bylo právě třeba v hlavním líčení. O žádné poškozování obhajoby či nucení k omezení obhajoby na minimum zde rozhodně nejde. Sčítání časů výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO].

43. Soud I. stupně nepochybil ani v této otázce, ohledně níž lze jinak odkázat na výše řečené. Žalobce sám nadto akceptoval, že i při jím prosazovaném postupu odděleného posuzování obou výslechů by se u těchto výslechů dospělo ke stejnému výsledku, tudíž žalovaná plnila zcela adekvátně. Návrh na vyloučení věci jiného obviněného k samostatnému projednání.

44. Soud I. stupně též správně posoudil návrh na vyloučení věci jiného obviněného k samostatnému projednání tak, že nebyl vykonán za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí, nýbrž šlo o úkon procesního charakteru, který ze své povahy nemohl přispět k požadovanému zastavení trestního stíhání ve vztahu k žalobci. Odvolací soud nijak nehodnotí, zda bylo správným postupem, či chybou právního zástupce, že takový úkon učinil. Nicméně nelze opomíjet, že podle § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti má jít o náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, což není tento případ.

45. Z hlediska účelnosti daného úkonu není na odvolacím soudu, aby spekuloval, zda by vyloučení trestní věci jiného obviněného v daném případě bylo procesně hospodárné, nebo ne. Žalobce podal tento návrh v podstatě souběžně s návrhem na zastavení trestního stíhání, kterému bylo posléze vyhověno. Chybí zde tedy i jakákoli opora, nad rámec pouhé spekulace, pro závěr, že tento návrh byl úkonem účelným.

46. Odvolací soud tedy uzavřel, že právní posouzení věci soudem I. stupně bylo ve všech odvoláním napadených položkách požadované náhrady škody správné.

47. Odvolací soud konečně neshledal, že by byl naplněn nějaký jiný, žalobcem neuváděný odvolací důvod týkající se výroku III. napadeného rozsudku o věci samé.

48. Nákladový výrok IV. napadeného rozsudku shledal odvolací soud rovněž správným. Argumentace žalobce ohledně hrozícího promlčení byla nepřiléhavá. Jednak mu nic nebránilo nárok uplatnit dříve než téměř tři roky po zastavení trestního stíhání, jednak v té části, v níž žalobu podal důvodně a poté ji vzal zpět pro plnění žalované, na něj soud I. stupně nahlížel jako na procesně úspěšného. Důvodem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, jak soud I. stupně rozhodl, bylo, že žalobce nad rámec důvodně uplatňovaných částek požadoval nedůvodně částky další, takové, ohledně nichž mu žalovaná neplnila a ani nebylo žalobě vyhověno. To se potom logicky promítlo do posouzení celkové úspěšnosti stran podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Částečná úspěšnost žalobce byla tedy soudem I. stupně zohledněna zcela správně.

49. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

50. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Výše náhrady činí celkem 900 Kč a sestává z paušální náhrady hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti a účast na jednání odvolacího soudu).

51. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř.

Poučení