62 Co 180/2025 - 227

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [advokát] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2025, č. j. 67 C 323/2022-200 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 90 970 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám právní zástupkyně žalované [Jméno advokátky], advokátky, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 480 000 Kč na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované k rukám její právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 114 141 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit státu náklady řízení ve výši 19 378 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 25. 11. 2022, kterou se žalobce po částečném zpětvzetí a tomu odpovídajícím částečném zastavení řízení domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů zaplacením částky 480 000 Kč. Žalobce tvrdil, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 1. 6. 2018, za jeho trvání došlo smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 26. 11. 2019 ke zrušení a zániku společného jmění manželů (aniž by bylo vypořádáno) a rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] bylo manželství pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. Žalobce prodejem konkrétního osobního automobilu, který byl v jeho výlučném vlastnictví, na základě kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2019 získal částku kupní ceny ve výši 480 000 Kč, z toho 150 000 Kč v hotovosti a 330 000 Kč převodem na účet žalované č. [č. účtu]. Uvedená hotovost ve výši 150 000 Kč byla na tentýž účet žalované vložena dne 29. 10. 2019. Těchto celkem 480 000 Kč coby vnos žalobce do nevypořádaného společného jmění manželů účastníků použila žalovaná na úhradu svého výlučného závazku. Dne 2. 1. 2020 uzavřela kupní smlouvu, na jejímž základě zakoupila níže specifikovanou nemovitost v katastrálním území [adresa], obec [adresa], za kupní cenu ve výši 4 000 000 Kč, s tím, že na úhradu rezervační zálohy použila částku 100 000 Kč.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Podle ní finanční prostředky žalobcem označené jako vnos nemohou být jako vnos vypořádány, neboť jde o pohledávku mezi žalobcem a žalovanou, která nenáleží do společného jmění manželů. Tato pohledávka, pokud by vůbec existovala a nebyla promlčena, by stála mimo společné jmění a musela by být vypořádána v jiném řízení. Žalobce si toho byl vědom, proto v roce 2022 uplatnil svůj tvrzený nárok na zaplacení této částky u Obvodního soudu pro [adresa] v řízení sp. zn. [spisová značka], kde tvrdil, že představuje půjčku žalované poskytnutou za účelem úhrady výlučných závazků žalované. Toto řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Podle tvrzení žalobce byla částka 480 000 Kč vnosem, přitom ale současně tvrdil, že ji žalovaná použila na vlastní investice mimo společné jmění manželů. Žalobce neuvedl, na co konkrétně měl být jeho vnos použit kromě tvrzení, že částka měla být od počátku použita na výlučnou potřebu žalované. Ke dni zániku společného jmění se na bankovním účtu užívaném oběma účastníky nenacházela. Účet byl užíván nejen k potřebám manželů, ale též k podnikání žalobce; převody v řádech statisíců byly běžné. Dále žalovaná uvedla, že žalobce nikdy nežádal vypořádání aktiv spočívající v zůstatcích na účtech, ani nežádal, aby žalovaná do společného jmění vrátila něco, co by snad dle jeho úvah měla odklonit; neoznačil žádnou pohledávku společného jmění za žalovanou. Pro případ, že by soud uvažoval o vypořádání žalobcem nárokované částky v rámci jakéhosi širšího vypořádání společného jmění manželů, žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalovaná z uvedených důvodů navrhovala zamítnutí žaloby.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil na základě provedeného dokazování zejména následující skutečnosti (přičemž odvolací soud pro stručnost pomíjí to, co se vázalo k původně požadovanému vypořádání nemovité věci a pro zbytek předmětu řízení nemá relevanci). Manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum]. Žalobce jako výlučný vlastník motorového vozidla tovární značky [název] toto vozidlo kupní smlouvou ze dne 24. 10. 2019 prodal společnosti [právnická osoba] za částku 480 000 Kč s tím, že 150 000 Kč bylo uhrazeno v hotovosti a částka 330 000 Kč měla být převedena na účet č. [č. účtu] do 1. 11. 2019. Na účet č. [č. účtu] byla dne 29. 10. 2019 vložena částka 150 000 Kč a dne 31. 10. 2019 na něj byla převodem z účtu vedeného na společnost [právnická osoba] uhrazena částka 330 000 Kč. Žalobce a žalovaná se dohodli smlouvou o zúžení společného jmění manželů ze dne 26. 11. 2019 ve formě notářského zápisu na zúžení jejich společného jmění na režim oddělených jmění. Žalovaná koupila na základě kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2020 pozemek parc. č. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo], v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni [datum].

5. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Uvedl, že podle ustálené judikatury může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. Předmětem nynějšího řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 26. 11. 2022. Žalobce tak učinil ve vztahu k tvrzenému vnosu ve výši 480 000 Kč, který podle něho žalovaná použila výhradně na úhradu svého výlučného závazku, když po zániku společného jmění uzavřela dne 2. 1. 2020 kupní smlouvu, na jejímž základě koupila nemovitost v katastrálním území [adresa] za kupní cenu 4 000 000 Kč. Soud prvního stupně argumentaci žalobce označil za rozpornou, neboť žádal vypořádat svůj vnos do společného jmění z výlučných prostředků, aniž konkrétně uvedl, do jakého majetku tvořícího masu zaniklého společného jmění byl vnos poskytnut. Jestliže současně tvrdil, že ze svého výlučného majetku vynaložil na společný majetek částku 480 000 Kč, kterou žalovaná použila na úhradu svého výlučného závazku, pak jeho nárok uplatněný v řízení nemohl logicky směřovat k vypořádání tzv. vnosu. To by předpokládalo tvrzení o investici výlučného majetku do majetku ve společném jmění. Vypořádání vnosu z výlučného majetku do majetku společného předpokládá, aby bylo tvrzeno, že výlučné finanční prostředky či majetek jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství (společného jmění), a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by při vypořádání společného jmění mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich. Žalobce v zákonné tříleté lhůtě požadavek na vypořádání vnosu z výlučného do společného majetku neuplatnil. Předpokladem existence vnosu jednoho z manželů je obohacení společného majetku manželů. Investice výlučných prostředků jednoho z manželů musí směřovat vůči věci, která již součástí společného jmění je, nebo která se (v přímé souvislosti s investicí) součástí společného jmění stává. Investice výlučného majetku do majetku žalované vnosem ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. není a nelze ji v rámci řízení o vypořádání společného jmění vypořádat. Rozpornost tvrzení žalobce ohledně částky 480 000 Kč soud prvního stupně spatřoval i v tom, že se žalobce této částky domáhá v předmětném řízení z titulu vnosu do společného jmění, ačkoliv sám uvedl, že se této částky domáhal v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] z titulu zápůjčky poskytnuté žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že v nynějším řízení se o žádný vnos žalobce nejedná. Žalobce nespecifikoval, které konkrétní movité či nemovité věci byly do společného jmění z jeho prostředků pořízeny; jím označená částka nebyla vynaložena na pořízení některé z věcí, které by byly soudem vypořádávány. Následné přizpůsobování skutkových tvrzení žalobcem podle procesní situace bylo činěno až po uplynutí zákonné tříleté lhůty a po koncentraci řízení. Z vyložených důvodů soud prvního stupně žalobu ve zbývajícím rozsahu předmětu řízení zamítl.

6. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. Zohlednil, že přestože jde o iudicium duplex, ze strany žalobce šlo o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, čemuž odpovídá jak částečné zpětvzetí žaloby, tak i to, že zaplacení předmětné částky se žalobce již dříve neúspěšně domáhal v jiném řízení z titulu zápůjčky. Proto není namístě postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž s ohledem na zvláštní okolnosti případu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. soud prvního stupně neshledal. Proto žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výši celkem 114 141 Kč konkrétně vypočetl v odstavci 34 odůvodnění napadeného rozsudku. O platebním místě rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

7. O náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., přičemž s ohledem na úplný procesní neúspěch žalobce mu uložil uhradit ji v plné výši 19 378 Kč odpovídající znalečnému soudem ustanovené znalkyně, sníženému o žalobcem zaplacenou zálohu.

8. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu soud prvního stupně rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, a to v celém jeho rozsahu, přičemž jeho odůvodnění ještě doplnil. Žalobce citoval odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Věcně k nim uvedl, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, chybí v něm úvahy při hodnocení důkazů a konkrétní skutkové závěry. Soud prvního stupně neuvedl, jakou mají zjištění z jednotlivých důkazů relevanci k prokázání nároku „na úhradu uvedené ceny díla“ (sic). Absentuje srozumitelný závěr, kterým by se soud prvního stupně vypořádal se zjištěními, která „z listinných důkazů a výpovědí svědků učinil“ (sic). Dále uvedl, že právním důvodem žaloby je vypořádání společného jmění tak, že žalobce žádá uhradit částku 480 000 Kč. Žalobce v žalobě vymezil a popsal skutek, tedy převod uvedené částky na účet, k němuž neměl přístup, tedy ze žaloby je jasné, jaký skutek je předmětem řízení a čeho se žalobce domáhá. Žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat, neboť hmotněprávní posouzení věci náleží soudu (iura novit curia). Napadený rozsudek je s tím v příkrém rozporu a posouzení věci je nesprávné. V doplnění odvolání žalobce rozvedl, že v řízení bylo prokázáno, že částka 480 000 Kč pocházela výlučně z jeho majetku, byla vložena na společný transakční účet a stala se aktivem společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že půjčka mezi manželi v době trvání společného jmění není možná a žalobce předmětnou částku žalované nedaroval (což by v době trvání manželství možné bylo), nepřipadá do úvahy žádný jiný právní titul, na jehož základě by se nároku na vrácení částky 480 000 Kč mohl domáhat, než vypořádání společného jmění manželů. Žalovaná se odmítla vyjádřit k tomu, jak bylo s předmětnou částkou naloženo a na jaké účely byla použita. Pokud oprávněný manžel objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace a důkazy potřebné pro vypořádání společného jmění manželů, neboť je má k dispozici povinný manžel, postačí, když oprávněný manžel přednese soudu alespoň opěrné body skutkového stavu, a následně je na povinném manželovi, aby situaci vysvětlil. Žalovaná se k výdajům z transakčního účtu v období mezi 29. 10. 2019 a 26. 11. 2019 odmítla vyjádřit, ač v tomto období provedla nejméně tři významné transakce v souhrnu ve výši 600 000 Kč. Dále žalobce uvedl, že jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Pokud tedy soud prvního stupně řešil, zda jde o vnos podle § 741 odst. 1 písm. b) o. z., nebo naopak o investici výlučného majetku podle § 741 odst. 1 písm. c), měl právní kvalifikaci provést sám. Soud prvního stupně se dále ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení zcela neoprávněně odchýlil od zásady iudicia duplex dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 59/23. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v rozsahu částky 480 000 Kč vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

10. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že s rozhodnutím soudu prvního stupně souhlasí. Žalobce od počátku řízení tvrdil, že finanční prostředky, které získal za prodej svého vozidla, použila žalovaná na úhradu svého výlučného závazku; od tohoto tvrzení se až do koncentrace neodchýlil. V řízení, které vedl předtím, než zahájil řízení o vypořádání společného jmění manželů, tytéž prostředky po žalované vymáhal z titulu neuhrazené půjčky. Žalobce netvrdil, že by tyto prostředky měly být investovány na pořízení nějaké konkrétní věci do společného jmění manželů, pouze opakoval, že je vložil na společný účet a žalovaná je použila na své výhradní závazky. Pokud se tak stalo, nešlo o pohledávku žalobce za společným jměním, ale za žalovanou. Tím se soud nebyl oprávněn v tomto řízení zabývat. Žalobce s účtem vedeným na jméno žalované běžně manipuloval a platil z něho své úhrady v rámci podnikání a běžného života, tudíž jeho tvrzení, že nevěděl, kdy na něj byla připsána částka 480 000 Kč, je účelové. Žalobce nikdy nevložil finanční prostředky na společný účet s úmyslem investovat je do společného jmění jako vnos. Jestliže žalobce tvrdí, že finanční prostředky žalované nedaroval, a navíc je žádal žalobou z roku 2022 vrátit zpět jako neuhrazenou půjčku, těžko se mohlo jednat o investice z výlučného vlastnictví do společného jmění. Na účtu byly prostředky jak společné, tak výlučné, žalovaná na něm měla výlučné prostředky z darů. Výlučné prostředky se nikdy nemohly automaticky stát vnosem, pokud nebyly jejich vlastníkem jako vnos do společného jmění za konkrétním účelem vloženy. Žalovaná poukázala na judikaturu, podle níž náhrada za prostředky vnesené do společného jmění manželů přichází v úvahu jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci, pokud taková věc ke dni zániku společného jmění manželů existuje, nebyla spotřebována a neztratila hodnotu. Podle žalované se žalobcem uplatněné prostředky na účtu ke dni zániku společného jmění nenacházely, neboť byly spotřebovány. Je pravdou, že žalovaná se odmítla vyjádřit k dalšímu hospodaření s finančními prostředky, avšak učinila to proto, že žalobce se začal domáhat tohoto přezkoumávání až po uplynutí tříleté lhůty pro vypořádání společného jmění a po koncentraci řízení. Jeho pozdějšími tvrzeními se soud neměl vůbec zabývat. Za těchto okolností se již ani nelze domáhat informačního deficitu. Žalobce se pravděpodobně unáhlil, když v žalobě požadoval vypořádat pouze některé položky, navíc takové, které do společného jmění nepatří, nicméně požadavku na vypořádání dalších položek po uplynutí lhůty nelze poskytnout právní ochranu. Dále uvedla, že žalobce nikdy nežádal vypořádání žádných případných investic ze společného jmění do výlučného majetku žalované. Soud nemůže svým právním posouzením nahrazovat nedostatky skutkových tvrzení a činit předmětem vypořádání, co žalobce nežaloval. Pokud žalobce v odvolání tvrdí, že namísto jeho vnosu do společného jmění má být vypořádána investice ze společného jmění do výlučného vlastnictví žalované, jde o nový, v minulosti neuplatněný požadavek; žalovaná namítla jeho promlčení. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání žalobce je pouze částečně důvodné ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak důvodné není.

12. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně a v míře dostatečné pro potřeby rozhodnutí ve věci. Žádný z účastníků správnost skutkových zjištění obsažených v napadeném rozsudku ani nijak konkrétně nezpochybňoval. Odvolací soud na ně odkazuje.

13. Pokud jde o odvolací důvod spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pokládá jej odvolací soud za zjevně nepřiléhavý. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Z napadeného rozsudku je přitom zcela zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a na jakých důvodech své rozhodnutí založil, a žalobce byl zjevně schopen formulovat své odvolání a konkrétně s napadeným rozsudkem polemizovat. Vzhledem k tomu, že odvolání obsahuje pasáže, které se nemohou týkat nynějšího řízení („cena díla“, „výpovědi svědků“), je možné, že celá úvaha o nepřezkoumatelnosti byla kopírována z nějakého jiného podání v nesouvisející věci; žalobce ostatně při jednání odvolacího soudu připustil, že zmínka o díle byla omylem. V každém případě je však tato úvaha neopodstatněná.

14. Těžištěm odvolání je nesouhlas žalobce s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud k této argumentaci uvádí následující.

15. Podle § 736 věty první o. z., je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním.

16. Podle § 740 o. z., nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

17. Podle § 741 o. z., nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

18. Podle § 742 odst. 1 o. z., nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, g) přihlédne se k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí nebo činu povahy úmyslného trestného činu, zejména k jeho povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání.

19. Žalobce ve svém odvolání správně uvádí, že nebyl povinen svůj nárok právně kvalifikovat. To však neznamená, že by soud nebyl vázán předmětem řízení, jak jej žalobce nastolil. Uvedený princip, tedy že soud sám uplatněný nárok právně kvalifikuje, neznamená, že by soud za žalobce nárok vymezoval či dotvářel. V souladu s dispoziční zásadou je jednoznačné vymezení uplatněného nároku na žalobci, pouze s tím, že toto vymezení nečiní pomocí právní kvalifikace, nýbrž prostřednictvím žalobního návrhu a skutkových tvrzení, na nichž je založen. „Soudní praxe vychází z dvojčlenné teorie předmětu sporu, podle které je tento předmět vymezen jak žalobním návrhem (petitem), tak i skutkovými tvrzeními, jimiž byl uplatněn; přitom není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který je předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3862/2018). Právní posouzení takto vymezeného nároku soudem ovšem pochopitelně není libovolné, nýbrž je limitováno právě tím, co po skutkové stránce uvedl žalobce a čeho se domáhá. Jestliže žalobcem uplatněnému návrhu a jím vylíčenému skutkovému ději odpovídá konkrétní právní norma, pod niž soud nárok subsumuje a podle níž jej posoudí, je takový postup soudu zcela řádný, a to i v případě, že v důsledku aplikace správné normy je nárok shledán neopodstatněným.

20. Žalobce v řízení od počátku tvrdil, že zaplacení částky ve výši 480 000 Kč na účet vedený na jméno žalované představuje vnos do společného jmění manželů a že žalovaná tuto částku použila výhradně na úhradu svého výlučného závazku. Při tomto vymezení žalobou uplatněného nároku žalobcem bylo zcela namístě, že soud prvního stupně jeho důvodnost posuzoval primárně v intencích § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Jestliže dospěl k závěru, že – v rozporu s názorem žalobce – nešlo o vynaložení výhradního majetku na společný majetek, pak nemohla hypotéza této právní normy být naplněna; nejde o vnos, který by měl při vypořádání společného jmění být zohledněn. Dále ovšem platí, že nedošlo-li k rozmnožení společného majetku účastníků vnosem žalobce, pak případné čerpání z něho pro výlučné potřeby žalované nepředstavuje ani vynaložení hodnoty ze společného majetku na výhradní majetek žalované. Nejde tedy ani o něco, co by bylo relevantní z pohledu ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o. z., kterým žalobce argumentoval v odvolání.

21. Stěžejní je, zda je správnou úvaha soudu prvního stupně, že zaplacení částky 480 000 Kč na účet žalované nerozmnožilo společné jmění manželů účastníků. I v tomto směru ovšem soud vychází ze skutkových tvrzení žalobce. Žalobce netvrdil, že by za tyto finanční prostředky byla pořízena nějaká společná věc. „Podle jednotné soudní praxe i podle jasného znění zákona věci pořízené za peníze výlučně náležející jednomu manželovi, jsou ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, nepatří do společného jmění manželů a v řízení o vypořádání tohoto jmění se nestávají předmětem vypořádání. Jsou-li takové prostředky vynaloženy na běžnou spotřebu (…), nelze za to požadovat náhradu. Náhrada za prostředky vnesené do společného jmění manželů tak přichází v úvahu skutečně jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci, a to za předpokladu, že taková věc ke dni zániku společného jmění manželů existuje, resp. nebyla spotřebována či neztratila hodnotu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006). Vzhledem k tomu, že již sám žalobce tvrdil, že jím poskytnuté prostředky měla žalovaná použít na svůj výlučný závazek, je tím pojmově vyloučeno, že by za ně byla pořízena nějaká společná věc. Z doplnění odvolání se odvolacímu soudu jeví, že žalobce se možná domnívá, že již vložením a převodem na účet žalované, který určitým způsobem využíval i žalobce, se finanční prostředky staly vnosem do společného jmění manželů. Nic takového ovšem ze zákona neplyne. Je zapotřebí vzít v úvahu, že samotné vložení či převod peněz na účet může mít rozličný právní důvod, či může nastat i bez právního důvodu, a teprve je-li tato transakce spojena s pořízením nějaké společné věci, lze uvažovat o vynaložení dané částky na společný majetek. Mezi manželi je právně možná zápůjčka, darování a třeba i plnění bez právního důvodu (např. převod peněz uskutečněný omylem na účet manžela). To platí i v době, kdy jejich společné jmění není nijak modifikováno; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017: „Nic tedy nebrání tomu, aby manželé uzavřeli za trvání manželství (bez toho, aby byl rozsah SJM modifikován) smlouvu o půjčce, při níž se smluvní závazky obou stran budou vztahovat k oddělenému majetku každého z manželů.“ Z naposledy citovaného rozhodnutí zároveň logicky vyplývá, že samotný převod peněz z výlučných prostředků jednoho manžela na účet vedený na jméno druhého manžela nepředstavuje automaticky vnos do společného jmění, neboť podle dovolacího soudu se v něm nižší soudy naopak měly zabývat tím, na co převedené prostředky byly použity, a teprve podle toho učinit závěr, zda je namístě zohlednit je ve vypořádání společného jmění.

22. Závěr soudu prvního stupně o tom, že není namístě částku 480 000 Kč vloženou, resp. převedenou na účet žalované zohlednit při vypořádání společného jmění manželů, je tedy správný, neboť nepředstavuje žádný z případů podle § 742 odst. 1 písm. b) ani c) o. z.; ostatní tam uvedená pravidla jsou zde zjevně nepřiléhavá. Ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně se jeví, že částka zaplacená z prostředků žalobce na účet žalované by mohla zakládat nějaký jiný závazek. Žalobce výslovně popírá, že by šlo o zápůjčku či dar, nicméně obecně by bylo možno uvažovat i o závazku z bezdůvodného obohacení (aniž by odvolací soud nyní předjímal, jaký by měl být výsledek hypotetického sporu o něj). Nicméně takový nárok žalobce neuplatnil. Žalobce by mohl vedle nároku na vypořádání společného jmění manželů (u něhož dokonce ani není povinen vyčíslovat výši částky požadované na vyrovnání vypořádacího podílu – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3448/2021) v rámci objektivní kumulace nároků požadovat též např. vydání bezdůvodného obohacení, nicméně v takovém případě by tyto nároky musely být odlišeny skutkově a zejména by každý z nich musel být založen na vylíčení k němu se připínajících skutkových okolností. Nic takového žalobce v nynějším řízení neuplatnil. Nepřipadá v úvahu, aby v situaci, kdy žalobce jednoznačně požaduje (pouze) konstitutivně vypořádat společné jmění manželů, se soud zabýval např. nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (a tedy požadavkem na vydání deklaratorního rozhodnutí o pohledávce, jež již měla vzniknout dříve), když ten nebyl uplatněn. Jak uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3862/2018, „předmět sporu v řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí (a takovým je i rozhodnutí o vypořádání SJM) má dvě složky: ‚Je to jednak žádost navrhovatele o konstituování nového hmotněprávního vztahu (založení, změnu nebo zrušení materiálního právního vztahu), jednak skutkový základ takového opatření, vyplývající z podstatných skutkových tvrzení navrhovatele, která odpovídají skutkovým znakům hmotněprávní normy, předpokládající možnost vydání konstitutivního soudního rozhodnutí‘“. Výjimka z pravidla, že soud je vázán žalobou, dle § 153 odst. 2 o. s. ř. se dle téhož rozhodnutí „týká ‚vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání, takže zamítnutí žaloby v případě, že žalobce by výsledek úvahy soudu správně předem neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné‘ (…). Rozhodně sem nepatří (…) nároky z bezdůvodného obohacení, a to jen proto, že jsou (dispozitivně) upraveny v občanském zákoníku; při takovém přístupu by totiž pod zmíněnou výjimku patřilo vše, co je upraveno hmotným právem, a uplatnění dispoziční zásady v řízení by bylo naprostou výjimkou, pokud by vůbec přicházelo do úvahy. (…) K náležitostem žaloby o vypořádání společného jmění manželů patří i tvrzení skutkových okolnosti zakládajících společné jmění ohledně položek navržených k vypořádání a žalobní návrh, domáhající se vypořádání konkrétních položek. Jestliže soud zjistí, že některá z položek navržených k vypořádání součástí společného jmění manželů není, nemůže ji do vypořádání zahrnout; v takovém případě může rozhodnout o nároku, který neplyne z vypořádání společného jmění, jen tehdy, pokud jej žalobce řádně (§ 79 o. s. ř.) učiní předmětem řízení.“ 23. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně správně posoudil nárok na vypořádání společného jmění manželů, který žalobce uplatnil, jako nedůvodný, neboť částka 480 000 Kč z výhradních prostředků žalobce nepřispěla – dle jeho vlastní skutkové verze, s níž v tomto korespondují i výsledky dokazování, – k rozmnožení společného majetku. Při vypořádání společného jmění provedeném podle pravidel § 742 odst. 1 o. z. tedy nepředstavuje důvod, pro který by bylo namístě žalobci na vyrovnání vypořádacích podílů přiznat jakoukoli částku. Žalobou uplatněný nárok, jak byl žalobcem skutkově vymezen, je tedy nedůvodný a právní posouzení věci soudem prvního stupně ve výsledku správné. Jelikož okruh zjištěných skutkových okolností byl pro posouzení uplatněného nároku zcela dostatečný, soud prvního stupně neměl důvodu zabývat se hypotetickým informačním deficitem na straně žalobce; ten nebyl příčinou, pro který žalobce se svým nárokem neuspěl. Pouze pro úplnost pak odvolací soud dodává, že argumentovalali žalovaná též promlčením žalobou uplatněného nároku, nebylo to již jen s ohledem na datum zániku manželství ([datum]) a datum podání žaloby (25. 11. 2022) přiléhavé, neboť podle § 646 o. z. mezi manžely po dobu trvání manželství promlčecí lhůta nepočíná ani neběží. Soud prvního stupně nicméně na promlčení své rozhodnutí nezaložil.

24. Odvolací soud shrnuje, že žádný z odvolacích důvodů nebyl naplněn a rozhodnutí soudu prvního stupně je v meritu věcně správné. Pokud jde o nákladové výroky, soud prvního stupně správně zohlednil procesní neúspěch žalobce. Žalobce vzal žalobu zčásti zpět bez toho, aniž by se tak stalo pro chování žalované, a ve zbytku byla jako nedůvodná zamítnuta. V tomto případě jde o zcela odlišnou situaci, než na kterou míří žalobcem zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Stanovisko je založeno na myšlence, že není-li v řízení majícím povahu iudicii duplicis žaloba zamítnuta, nelze zpravidla určit úspěšnost účastníků. V nynějším řízení ovšem právě k zamítnutí žaloby (po částečném zpětvzetí přičitatelném rovněž zcela žalobci) došlo. Žalované tak náleží plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení mezi účastníky se však odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela neztotožnil.

25. Pokud jde o výši tarifní hodnoty, nebylo důvodu neaplikovat ustanovení § 8 odst. 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), podle něhož se ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. To platí i tehdy, pokud soud následně dospěje k závěru, že věc, pohledávku či dluh učiněné předmětem vypořádání vypořádat nelze, neboť do společného jmění oproti názoru účastníka nespadají. Dále je zapotřebí zohlednit, že žalobce na počátku řízení učinil jeho předmětem to, co podle něho mělo hodnotu celkem 800 000 Kč (a tarifní hodnota tedy činila 400 000 Kč), následně však v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (s právní mocí usnesení o částečném zastavení řízení ke dni 14. 2. 2025) se jeho předmět omezil na hodnotu 480 000 Kč (a tarifní hodnota tedy činila 240 000 Kč). S ohledem na ustanovení § 8 odst. 1 a. t. je tedy třeba posoudit úkony právní služby provedené od počátku řízení do 14. 2. 2025 za použití § 7 bod 6. a. t. tak, že odměna za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. činí 9 900 Kč. Obdobně u úkonů právní služby provedených od 14. 2. 2025 odměna za zastupování advokátem za jeden úkon podle § 11 odst. 1 a. t. činí 9 260 Kč. Za účelné úkony právní služby lze pokládat v období do 14. 2. 2025 celkem 7 úkonů: převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.; ne však opakovaně po změně právního zástupce], vyjádření k žalobě ze dne 9. 3. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně doplnění ze dne 13. 6. 2023, které mohlo být obsaženo již v původním vyjádření k žalobě], účast při ústním jednání před soudem dne [datum] [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.], účast při ústním jednání před soudem dne [datum] [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.], vyjádření ve věci samé ze dne 15. 11. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.], účast při ústním jednání před soudem dne [datum] [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.] a vyjádření ve věci samé ze dne 22. 1. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.]; v období od 14. 2. 2025 pak celkem 2 úkony: vyjádření ve věci samé ze dne 21. 3. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.] a účast při ústním jednání před soudem dne [datum] [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Soud prvního stupně správně nezohledňoval jako samostatný úkon vyčíslení nákladů řízení podáním ze dne 30. 3. 2025, které mohlo být učiněno již při ústním jednání dne [datum]. Celková částka odměny za právní zastoupení žalované před soudem prvního stupně činí 7 x 9 900 Kč + 2 x 9 260 Kč, tedy 87 820 Kč.

26. K jednotlivým úkonům právní služby dále přísluší paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t., a to po 300 Kč za úkony učiněné před 1. 1. 2025 a po 450 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025 (s ohledem na novelizaci provedenou vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb. a její článek II Přechodné ustanovení). Jelikož jde o celkem 6 úkonů učiněných před 1. 1. 2025 a 3 úkony učiněné od 1. 1. 2025, činí její celková výše 6 x 300 Kč + 3 x 450 Kč, tedy 3 150 Kč.

27. Pokud šlo o žalovanou požadovanou náhradu nákladů za cestovné a cestou promeškaný čas advokátky, která ji zastupovala, odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o opodstatněnosti této náhrady. Žalovaná má bydliště v [místo], jednání soudu probíhalo [Anonymizováno] v Praze a není pochyb o tom, že v Praze působí řada advokátů, kteří by žalovanou mohli zastupovat. Bylo samozřejmě plným právem žalované zvolit si právní pomoc advokátky sídlící mimo Prahu, nicméně v takovém případě nejsou náklady spojené s cestami advokátky z [místo] do [místo] a zpět potřebné k účelnému bránění práva.

28. Celková náhrada nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně tedy činí 87 820 Kč + 3 150 Kč, tj. 90 970 Kč.

29. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil ve výrocích I. a III. Ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky; jinak jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil co do platební povinnosti, lhůty k plnění a platebního místa.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení úspěšná s výjimkou poměrně nepatrného neúspěchu v posouzení výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí celkem 19 420 Kč a sestává z odměny za zastupování advokátem po 9 260 Kč podle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a 6, § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t. za 2 úkony právní služby učiněné od 1. 1. 2025 (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) a paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedené 2 úkony.

31. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalované odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

32. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

Poučení