62 Co 211/2024 - 988

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0]s., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o 191 228 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2024, č. j. 17 C 410/2015-908 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 510 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 191 228 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 8 284,5 Kč od 16. 11. 2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 8 284,50 Kč od 16. 12. 2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 523 Kč od 16. 1. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 070,50 Kč od 16. 2. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 12 282 Kč od 16. 4. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 7 887 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 830,50 Kč od 16. 6. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 582 Kč od 16. 11. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 164 Kč od 16. 12. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 873 Kč od 16. 1. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 157,50 Kč od 16. 2. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 014,50 Kč od 16. 3. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 072,50 Kč od 16. 4. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 347,50 Kč od 16. 5. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 917,50 Kč od 16. 11. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 917,50 Kč od 16. 12. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 917,50 Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 200 Kč od 16. 2. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 901,50 Kč od 16. 4. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok ad I.), rozhodl dále, že žaloba se co do částky 634 621 Kč spolu se zbývajícím úrokem z prodlení z jednotlivých žalovaných částek zamítá (výrok ad II.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 124 516 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta (výrok ad III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy, včetně příplatků za práci přesčas v období od října 2012 do dubna 2015.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Mezitímním rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j.17 C 410/2015-577, určil, že žaloba je co do základu po právu s tím, že o výši náhrady za práci přesčas za měsíce říjen 2012 až duben 2015 a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v odůvodnění mezitímního rozsudku uzavřel, že žalobce v požadovaném období vykonal celkem práce přesčas v rozsahu 2 189 hodin, tyto mu proplaceny nebyly a nebyly mu kompenzovány ani poskytnutím náhradního volna. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného svým usnesením dne 16. 11. 2022, č. j. 62 Co 329/ 2022-632, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl zejména to, že žalovanému nebylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tíži jeho důkazního břemene ve vztahu k tvrzení o tom, že evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, jehož závěry podrobně rozebral a uvedl, že žalobce předložil jako evidenci pracovní doby docházkový systém – počítačové sjetiny na č. l. 15-49 spisu, které považoval za řádnou evidenci pracovní doby podle § 96 zákoníku práce. Pokud žalovaný toto zpochybnil, aniž by předložil jinou evidenci, tak je na něm, aby v souladu s uvedeným judikátem Nejvyššího soudu ČR své tvrzení o tom, že evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti, prokázal (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Dále bylo soudu prvního stupně uloženo poskytnout žalovanému poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby žalovaný upřesnil, kdy žalobce měl přesně vykonat práce přesčas, která mu měla být kompenzována poskytnutím náhradního volna podle § 114 zákoníku práce, jak tvrdí. V závěru zrušujícího rozhodnutí odvolací soud předběžně konstatoval, že nárok žalobce na úhradu přesčasových hodin se za současného stavu řízení jeví jako důvodný co do základu alespoň zčásti, pokud se žalovanému nepodaří prokázat, že evidence pracovní doby předložená žalobcem, tedy sjetina docházkového systému, kterou žalobce předložil, neodpovídá skutečnosti, respektive že žalobce v tvrzených přesčasových hodinách práci pro žalovaného nevykonával a pokud by snad nějaké přesčasy vykazoval, tak mu tyto byly kompenzovány náhradním volnem.

4. Soud prvního stupně v dalším řízení žalovaného v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušujícím usnesení řádně poučil v usnesení ze dne 19. 12. 2012 a v návaznosti na reakci žalovaného řízení doplnil. Po provedeném dokazování, které učinil zejména z výpovědi žalobce, výpovědí svědků, listinných důkazů a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2020, č. j. 20 C 133/2015-684, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 23 Co 212/2020-714, zjistil skutkový stav, který podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. K tomu odvolací soud ve stručnosti odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, která prvostupňový soud popsal v odstavcích 11–48 odůvodnění napadeného rozsudku. Podstatné odstavce 45 a 48 odvolací soud uvádí v doslovném znění.

5. Soud provedl důkaz výplatními páskami žalobce na čl. 692 až 707 za 10/2012 do 4/2016, z nichž učinil zjištění, která pro přehlednost uvádí v níže uvedené tabulce: měsíc Počet odpracovaných hodin mzda odměna Nepřítomnost v hodinách [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] 32 000 [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

6. Žalobce pracoval u žalovaného jako správce univerzitní budovy na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 3. 2010 s uváděným týdenním rozsahem pracovní doby 40 hod. a pracovní dobou od 8:00 hod. do 16:30 hod. a v pracovních sobotách od 8:00 do 18:00 hod. Konkrétní náplň práce byla mezi stranami sice vymezena písemně, ale byla rozšířena o zvyklosti, které oběma stranám sporu (zřejmě) vyhovovaly. Po skončení pracovního poměru pana [jméno FO] /správce budovy v [adresa]/ žalobce převzal část jeho pracovní náplně a za tím účelem uzavřel nad rámec pracovního poměru dohodu o provedení práce ze dne 31. 5. 2013 a dohodu o pracovní činnosti /obsluha výměníku v [adresa]/ s [právnická osoba] ze dne 1. 11. 2013. Žalobce se čipoval ve vnitřním systému žalovaného, aniž rozlišoval, kdy vykonával práci na základě pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Nad rámec toho byly žalobci nařizovány pracovní soboty v době výukového období u žalované. Žalobce u žalovaného odpracoval v žalovaném období 66 pracovních sobot /pracovní doba 12 hodin/, přičemž náhradním volnem /a to zřejmě ne v celém rozsahu 12 hodin/ bylo kompenzováno pouze 9. Pokud žalobce uvedl, že neměl kdy si čerpat náhradní volno, s ohledem na své mimořádné pracovní zatížení, pak soud tomuto tvrzení zcela uvěřil. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že žádné přesčasové hodiny ani práce v sobotu žalobci proplacena nebyla. Žalobce dostával od žalovaného mimořádné odměny /celkem 193 000 Kč/, jejichž zdůvodnění však žalobci ani soudu neposkytl.

7. Soud prvního stupně uvedl, že všechny důkazy zhodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech podle § 132 o.s.ř. a výsledně došel k závěru, že žaloba je částečně opodstatněná. Současně vysvětlil, že některé navržené důkazy, například výslechy svědků, neprovedl proto, že na jejich provedení účastnici netrvali nebo uvedené osoby v mezidobí zemřely, nebo to neumožňoval jejich dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

8. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákoníku práce 262/2006 Sb. Uvedl jeho §§ 81 odst. 1, 79 odst. 1, 96 odst. 1; tato zákonná ustanovení odcitoval a podrobně rozebral. Konstatoval, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně, přičemž toto ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit. Pracovní smlouva, kterou žalobce uzavřel s žalovaným, je v rozporu se zákoníkem práce, protože nařizovala práci v sobotu ve dnech kombinované výuky, a to od 8:00 do 18:00 hodin. K tomuto soud prvního stupně poznamenal, že práci nařízenou zaměstnavatelem v sobotu nad rámec stanovené maximální přípustné pracovní doby 40 hodin týdně je nutno považovat za práci nařízenou přesčas podle § 93 a následujících zákoníku práce, přičemž nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. Již samotné vymezení pracovní soboty jako 10hodinové směny je podle soudu prvního stupně v rozporu se zákoníkem práce, když při 26 pracovních sobotách v roce takto nařízená práce přesčas (260 hodin) výrazně překračovala maximální limit stanovený zákoníkem práce. Zákoník práce umožňuje tento limit překročit se souhlasem zaměstnance podle § 93 odst. 3 zákoníku práce. Souhlas žalobce v daném případě nebyl prokazován a sama skutečnost, že takto byla podepsána pracovní smlouva, neznamená, že zaměstnanec s rozsahem práce přesčas nad zákonný rámec 150 hodin ročně souhlasit.

9. Soud prvního stupně dále uvedl podle § 127 odst. 3 zákoníku práce, podle něhož zaměstnanci přísluší za práci přesčas doby nepřetržitého odpočinku v týdnu příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku, pokud se místo příplatku strany nedohodnou na poskytnutí náhradního volna, neboť pokud si nesjednaly mzdu s přihlédnutím k práci přesčas.

10. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaný v rozporu s ustanovením podle § 96 zákoníku práce evidenci pracovní doby žalobce nevedl, když elektronický systém, tedy tzv. čipovací systém, který měl ve svých budovách zaveden, nebyl evidencí pracovní doby, neboť se v něm neevidovaly všechny zákonem požadované údaje. Tento systém sloužil především k umožnění vstupu do budov, vstupu do jednotlivých místnosti a k evidenci pohybu osob po budovách. Z údajů, které byly zaznamenány v čipovacím systému a které předložil žalobce, tak podle soudu nelze vycházet, protože tyto neodpovídají skutečnosti. Pokud zaměstnavatel v rozporu se zákonem nevede evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce jednotlivých zaměstnanců, tak to neznamená, že práce zaměstnanců tuto povahu automaticky ztrácí; důsledkem toho je, že na ni nelze odkázat při prokazování práce přesčas. Výkon a rozsah práce přesčas je tak nutno prokázat jinými skutečnostmi, například výpověďmi svědků a listinami.

11. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba, za které je nárokováno proplacení přesčasové práce, jejíž přesnou výši nelze zjistit vůbec nebo s velkými obtížemi, nemůže být prohlášena za neopodstatněnou, tedy žaloba nemůže být zamítnuta, ale podle ustanovení § 136 o. s. ř. je třeba určit výši nároku podle úvahy, když je nutno vycházet z okolností případu (k tomu Nejvyšší soud ČR sp. zn. 21 Cdo 1916/2024). Soud prvního stupně tak stanovil odměnu za práci žalobce podle úvahy podle § 136 o. s. ř., k čemuž odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, jehož závěry rozebral. Odvolací soud dále cituje doslova odstavce 65–73 odůvodnění napadeného rozsudku ohledně odpracovaných přesčasových hodin za požadované období od 10/2012 do 4/2015.

12. V IV. čtvrtletí 2012 žalobce odpracoval pracovní soboty 13. 10. 2012, 20. 10. 2012, 27. 10. 2012, 3. 11. 2012, 10. 11. 2012, 24. 11. 2012, 1. 12. 2012, 8. 12. 2012, 15. 12. 2012, žádné náhradní volno nečerpal. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 184,10 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 2 761,50 Kč hrubého.

13. V I. čtvrtletí 2013 žalobce odpracoval pracovní soboty dne 19. 1. 2013, 2. 3. 2013, 9. 3. 2013, 16. 3. 2013, 23. 3. 2013 žádné náhradní volno nečerpal. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 204,70 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 070,50 Kč hrubého.

14. V II. čtvrtletí 2013 žalobce odpracoval pracovní soboty 6. 4. 2013, 13. 4. 2013, 20. 4. 2013, 27. 4. 2013, 3. 5. 2013, 11. 5. 2013, 17. 5. 2013, 25. 5. 2013, žádné náhradní volno nečerpal. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 262,90 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 943,50 Kč hrubého.

15. Ve III. čtvrtletí 2013 žalobce neodpracoval žádnou pracovní sobotu. Ve IV. čtvrtletí 2013 žalobce odpracoval pracovní soboty 5. 10. 2013, 12. 10. 2013, 19. 10. 2013, 2. 11. 2013, 9. 11. 2013, 23. 11. 2013, 30. 11. 2013, 7. 12. 2013, 14. 12. 2013, 21. 12. 2013. Žalobce čerpal náhradní volno dne 25. 10. 2013. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 219,40 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu s odečtením soboty 19.10.2013, za kterou čerpal náhradní volno, mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 291 Kč hrubého.

16. V I. čtvrtletí 2014 žalobce odpracoval pracovní soboty dne 11. 1. 2014, 18. 1. 2014, 22. 2. 2014, 1. 3. 2014, 8. 3. 2014, 15. 3. 2014, 22. 3. 2014, 29. 3. 2014. Žádné náhradní volno nečerpal. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 334,30 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 5 014,50 Kč hrubého.

17. V II. čtvrtletí 2014 žalobce odpracoval pracovní soboty dne 5. 4. 2014, 12. 4. 2014, 26. 4. 2014, 17. 5. 2014, 24. 5. 2014. Žalobce čerpal náhradní volno dne 29. 5. 2014, 30. 5. 2014. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 252,17 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu s odečtením dvou pracovních sobot 17. 5. 2014 a 24. 5. 2014, za které čerpal náhradní volno, mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 782,55 Kč hrubého.

18. Ve III. čtvrtletí 2014 žalobce neodpracoval žádnou pracovní sobotu. Ve IV. čtvrtletí 2014 žalobce odpracoval pracovní soboty 4. 10. 2014, 11. 10. 2014, 18. 10. 2014, 1. 11. 2014, 8. 11. 2014, 22. 11. 2014, 29. 11. 2014, 6. 12. 2014, 13. 12. 2014, 20. 12. 2014. Žalobce čerpal náhradní volno dne 14. 11. 2014. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 331,50 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu s odečtením jedné pracovní soboty 8. 11. 2014, za kterou čerpal náhradní volno, mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 4 972,50 Kč hrubého.

19. V I. čtvrtletí 2015 žalobce odpracoval pracovní soboty dne 10. 1. 2015, 17. 1. 2015, 28. 2. 2015, 7. 3. 2015, 14. 3. 2015, 28. 3. 2015. Žalobce čerpal náhradní volno 26. 2. 2015, 27. 2. 2015, 19. 3. 2015, 20. 3. 2015. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 248 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu s odečtením pracovních sobot 28. 2. 2015, 7. 3. 2015, 14. 3. 2015, 28. 3. 2015, za které čerpal náhradní volno, mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 100 Kč hrubého.

20. Ve II. čtvrtletí 2015 žalobce odpracoval pracovní soboty dne 11. 4. 2015, 18. 4. 2015 a 25. 4. 2015. Žalobce čerpal náhradní volno 5. 6. 2015. Jeho průměrný hodinový výdělek vypočtený podle § 351 a násl. ZP činil 260,10 Kč. Za každou takto odslouženou pracovní sobotu s odečtením pracovní soboty 25. 4. 2015, za kterou čerpal náhradní volno, mu s připočtením 50 % za práci přesčas a v den pracovního klidu náleží 3 901,50 Kč hrubého.

21. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobce má nárok na spravedlivou odměnu za práci přesčas nejméně ve výši 191 228 Kč a v tomto rozsahu proto žalobě výrokem I rozsudku vyhověl. Poznamenal k tomu, že výpočty, které provedl, jsou pouze orientační, neboť řadu vstupních údajů nelze přesně stanovit, když nelze určit, v jakém rozsahu a za jaké dny čerpal žalobce náhradní volno či zda skutečně odpracoval v sobotu směnu v trvání 10 hodin, tyto výpočty proto podle soudu slouží pouze jako podklad pro úvahu podle § 136 o. s. ř., když soud se pokoušel najít, spravedlivé“ odměny.

22. Spolu s částkou 191 228 Kč přiznal soud prvního stupně též úrok z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

23. Výrokem II zamítl žalobu jako neopodstatněnou ve zbývajícím rozsahu.

24. O nákladech řízení účastníků prvostupňový soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy podmínky pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. neshledal. K tomu uvedl, žalobce se musel být vědom toho, že si nárokuje jako práci přesčas i práce, kterou konal na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce a že část jeho nároku je zjevně bezdůvodná.

25. Soud prvního stupně proto přiznal náhradu poměrné části nákladů řízení žalovanému, a to v rozsahu jeho úspěchu, který činí 23,16 % (53,68 % odpovídající částce 124 516 Kč 76,84 % odpovídající zbývající částce 634 621 Kč, rozdíl je 23,16 %). Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení soud prvního stupně vyčíslil v odstavci 78 odůvodnění rozhodnutí, když vyšel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif. K tomu poznamenal, že žalovaný sice požadoval proplacení 32 úkonů právní služby, za účelně vynaložené náklady právního zastoupení však soud nepřiznal všechny, když některé z u účtovaných úkonů za úkony ve smyslu advokátního tarifu nepovažoval nebo je nepovažoval za účelně vynaložené ve věci s tím, že žalovaný soud zahlcoval opakovanými nevyžádanými podáními novými dodatečně vytvářenými „důkazy“, které z procesního hlediska nebyly důkazy.

26. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

27. Odvolání žalobce směřovalo do výroku III. rozsudku a žalobce uplatnil odvolací důvod podle § 205 o.s.ř. písm. g) o. s. ř. Žalobce namítl především, že soud prvního stupně pochybil, když o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv podle jeho názoru mělo být postupováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Důvody, proč mělo být takto postupováno, žalobce v odvolání podrobně rozebral, když shrnul zejména okolnosti případu za stavu, kdy žalobce sice měl úspěch pouze částečný, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. K prokázání nároku předložil žalobce evidenci příchodů a odchodů do práce zachycenou v docházkovém systému žalovaného a pokud jsou v tomto systému nějaké nesrovnalosti, tak to nemůže být žalobci přičítáno k tíži. Základ nároku nepochybně byl dán, když žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení přesčasové práce za období od října 2012 od dubna 2015, přičemž dohoda o provedení práce s [právnická osoba]. (původně [právnická osoba]) byla uzavřena až dne 31. 5. 2013 a dohoda pracovní činnosti s žalovaným dokonce až 1. 11. 2013. Proto nemůže závěr prvostupňového soudu ohledně nákladového výroku účastníků obstát, neboť při takovémto výkladu by muselo platit, že by do doby uzavření uvedených dohod nárok žalobce z uvedeného důvodu nemohl být bezdůvodný vůbec, protože žalobce konal práce pouze v pracovním poměru.

28. Podle žalobce rozhodnutí soudu ohledně nákladového výroku není zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a zcela postrádá sankční funkci náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalovanému. Žalovaný nevedl řádné evidence pracovní doby a nyní je nákladovým výrokem natolik zvýhodněn za to, že tuto evidenci nevedl.

29. Žalobce shrnul, že mu měla být náhrada nákladů řízení přiznána zcela podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a závěrem navrhl, aby odvolací soud změnil tak, že žalobci přizná náhradu nákladů řízení ve výši 290 843 Kč.

30. Odvolání žalovaného směřovalo do výroků II. a III. rozsudku a byly v něm uplatněny odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Žalovaný k tomu v úvodu odvolání poukázal na identický spor, který vedla též manželka žalobce, kdy jediným rozdílem byla žalovaná částka. Právní argumentace a důkazy byly naprosto shodné, řízení ohledně nároků manželky žalobce bylo vedeno pod sp. zn. 20 C 133/2015 u téhož soudu prvního stupně s tím, že soudkyně navrhla přerušení řízení do skončení řízení 20 C 133/2015. Tento názor soudkyně,, strany přijaly“, poté však byl žalovaný překvapen, když došlo k vydání rozsudku.

31. K tomu žalovaný, poznamenal, že v řízení sp. zn. 20 C 133/2015 byla žaloba výsledně pravomocně zamítnuta, přičemž o zamítnutí bylo rozhodnuto všemi instancemi, včetně Nejvyššího soudu ČR. V uvedeném řízení nárok nebyl shledán v rozporu s dobrými mravy – viz protokol z jednání dne 22. 3. 2017. V napadeném rozsudku soud prvního stupně nevysvětluje, z jakého důvodu svůj právní názor změnil.

32. K věci samé žalovaný uvedl, že soud I. stupně v napadeném rozhodnutí uvedl hodiny, které žalobci přiznává, když tedy 660 přesčasových hodin, tyto dovozuje z tvrzených sobotních výuk v sobotách, soud vychází celkem z 66 sobot, k tomu však přiřkl žalobci též přesčasové hodiny o sobotách dne 15. 12. 2012, 5. 1. 2013, 12. 1. 2013, 18. 5. 2013 – zde není sobota ale pátek, - 29. 11. 2014 a 28. 2. 2015. Podle žalovaného tyto soboty žalobci přiznat nelze, protože je žalobce v žalobě nepožadoval přiznat jako dny, za které by nárokoval jakoukoliv, byť jednu přesčasovou hodinu. Přesto mu soud prvního stupně mzdu, včetně příplatku za práci přesto přiznal i za tyto dny, ačkoli podle žalovaného není možno ze strany soudu samovolně nárok uplatněný žalobou takto rozšířit. Rozhodnutí soudu je tak nepřezkoumatelné.

33. Další skupinu přiznaných sobot tvoří ty, kdy žalobce prokazatelně čerpal náhradní volno – dne 19. 10. 2013, 17. 5. 2014, 8. 11. 2014, 17. 1. 2015, 7. 3. 2015, 14. 3. 2015 a 25. 4. 2015, tedy opět není možné žalobci za tyto dny přesčasové hodiny nárok přiznat.

34. Nadto prvostupňový soud zcela pominul a nevypořádal s tvrzením žalovaného o tom, že žalovaný měl uzavřenou pracovní smlouvu i s žalobcovou manželkou, když právě pracovní doba těchto dvou pracovních poměrů byla rozložena do celého dne – žalobce 8:00 - 16:30 a manželka žalobce 12:00 - 20:

30. Toto však soud prvního stupně věc vůbec neřešil.

35. Pod bodem c) odůvodnění odvolání žalobce vyčíslil odměny, které za dobu trvání pracovního poměru žalobci za sporné období vyplatil. Tyto představují, celkem částku 193 000 Kč, které byly žalobci vyplaceny nad rámec jeho smluvní mzdy. V rozsahu této částky žalovaný uplatnil procesní obranu spočívající v zápočtu částky 193 000 Kč oproti nároku žalobce, soud prvního stupně se však s touto obranou vůbec nepořádal a jeho rozsudek je tak v této části nepřezkoumatelný. Pokud by takto provedený zápočet žalovaného byl vzat v úvahu, tak by nárok žalobce zanikl zcela, neboť přesahuje částku přiznanou výrokem I. rozsudku. Pohledávka žalovaného vůči žalobci promlčena není, protože se mohla s žalobcovou pohledávkou protnout „právě v již předmětném žalobou uplatněném období“ 36. Soud prvního stupně také nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil, od již vydaných rozhodnutí vyšších soudů, která jsou pravomocná, což opět způsobuje nepřezkoumatelnost, k čemuž žalovaný zmínil rozhodnutí ze dne 6. 2. 2020, č. j. 20 C 133 2015-684, v němž soud dospěl k závěru, že elektronický evidenční systém, tak zvaný čipovací systém zavedený žalovaným v jeho budovách, není a nebyl bez dalšího řádnou evidenci pracovní doby žalovaného. Závěry rozhodnutí vydaných v řízení sp. zn. 20 C 133/2015 žalovaný rozebral, když uvedl dále rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 23 Co 212/2022–714 a Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 170/2021-736.

37. Soud prvního stupně pochybil i v nákladovém výroku, když jeho rozhodnutí je v této části také nepřezkoumatelné. K tomu žalovaný namítl, že nepožadoval odměnu za porady, které probíhaly po celou dobu řízení, přičemž se jednalo o desítky hodin, požadoval toliko úkony, která byly účelně vynaloženy. Neuznání veškerých úkonů soud prvního stupně zdůvodnil pouze tak, že má za to, že jedná o částečně o neúčelně vynaložené náklady právní služby, což ovšem již dále nezdůvodnil. Pokud soud prvního stupně přiznal žalobci odměnu za celkem 66 dnů z uplatněných 683 dnů, tak žalobce uspěl v rozsahu 8,94 %, tedy výpočet soudu prvního stupně v tomto směru je nesprávný, protože žalovanému měly být přiznány náklady řízení v rozsahu 82,12 %, za stavu, kdy žalovaný byl úspěšný v 91,06 %. Za tohoto stavu by bylo možno uzavřít, že žalobce měl úspěch velice nízký a žalobci (správně, míněno zřejmě žalovanému) měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši s přihlédnutím k § 136 o. s. ř.

38. Za zásadní vadu napadeného rozsudku považuje žalovaný to, jakým způsobem byla vypočítána mzda za tvrzené sobotní přesčasy. K tomu odvolatel odkázal na § 114 zákoníku práce, kdy soud I. stupně počítal dosaženou mzdu z průměru na dovolenou za předchozí čtvrtletí, příplatky za práci přesčas a za práci v sobotu činí 35 % z průměru na dovolenou za předchozí čtvrtletí. Podrobný způsob výpočtu provedl žalovaný v odůvodnění odvolání pod bodem h), namítl věcnou nesprávnost napadené rozhodnutí z tohoto důvodu, že pokud soud I. stupně aplikoval správný výpočet, tak měl dojít k částce 166 596 Kč, navíc po odpočtu dnů, které žalobce sám nenárokoval, vychází částka ve výši 150 970 Kč. Takovéto rozhodnutí by tak mělo vliv i na výši nákladů řízení, které by žalovanému musely být přiznány ze 100 %.

39. Žalovaný dále nesouhlasil s dalším závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaný evidence pracovní doby žalobce v rozporu se zákoník práce nevedl. Takovéto tvrzení je podle žalovaného nepravdivé, k čemuž poznamenal, že soud prvního stupně k tomu uvádí, že kombinovaná výuka probíhala, byť pravidelně, ale dělo se tak zřejmě každou třetí sobotu v průběhu zimního a letního semestru, což bylo mezi účastníky nesporné. Není jasné, proč tedy soud prvního stupně užitím slova,, zřejmě“ v tomto směru spekuluje o tom, kdy výuka probíhala. Soud prvního stupně také pochybil, když uvěřil tvrzení žalobce o tom, že ten neměl možnost čerpat náhradní volno s ohledem na své mimořádné pracovní zatížení – odstavec 48 napadeného rozsudku. Toto tvrzení je nesprávné též proto, že soud na jedné straně sám uznává, že žalobce náhradní volno skutečně čerpal, což ani žalobce nepopírá, na druhé straně však soud uvádí, že žalobce si náhradní volno vybrat nemohl. Žalovaný znovu poukázal na to, že žalobci byly vyplaceny mimořádné odměny ve výši 193 000 Kč, což zcela skoro koresponduje s částkou, která odpovídá přesčasům, za které soud přiznal žalobci odměnu. Za této situace podle žalovaného nebylo možno postupovat podle § 136 o. s. ř., protože existuje řada konkrétních důkazů, na jejich základě lze zcela exaktně rozhodnout a není třeba volné úvahy.

40. V závěru odvolání se vyjádřil též osobně žalovaný, který výsledně shrnul, že žalobci byl přiznán neexistující nárok, který není předmětem žaloby, žalovaný má zaplatit přesčasového hodiny za dny, za které žalobce přesčasy nenárokuje. Takovýto názor je absurdní, kdy podle názoru žalovaného nalézací soud již ztratil přehled o objektivizaci požadavku žalobce a na základě jakési volné úvahy zcela nepodložené rozhodl o přiznání určité části nároku žalobce, která nemá oporu v provedeném dokazování. Nadto je uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný k tomu zmínil ustavení § 6 až § 8 o. z., uvedl judikáty sp. zn. 21 Cdo 176/2013 a 22 Cdo 4741/2015.

41. Žalovaný závěrem žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

42. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odkázal na správné rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku I. Pokud žalovaný poukazuje na řízení sp.zn.20 C 133/2015, tak jde o zcela odlišný spor, kdy nelze přisvědčit žalovanému v tom, řekl, že jde o identický spor, v němž mají být důkazy naprosto shodné a jediným rozdílem byla žalovaná částka. Spor manželky žalobce paní [jméno FO] byl zcela odlišný, pokud jde o rozsah provedeného dokazování a s tím souvisí rozsah zjištěného skutkového stavu.

43. Žalobce nesouhlasil s námitkou žalovaného o nepřezkoumatelnosti rozsudku, odůvodnění rozsudku splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. Není ani pravdou, že by soud prvého stupně rozhodl nad rámec žaloby, k tomu žalobce shrnul, že požadoval zaplacení částky 825 849 Kč a pokud mu soud přiznal 191 228 Kč, tak mu nepřiznal více, než žalobce požadoval.

44. Ohledně námitky započtení, která byl uplatněna v závěrečném návrhu, žalobce namítl, že na tuto námitku reagoval tak, že žalovaný vůči žalobci žádnou pohledávku nemá, námitka započtení proto není započitatelná a nadto je i promlčená. Námitku promlčení žalobce uplatnil. K tomu žalobce dále zmínil ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. Uvedl, že pohledávka není způsobilá započtení také proto, že je nejistá, respektive neurčitá.

45. Pokud žalovaný v odvolání přichází s novými důkazy, které mají prokázat, že nárok žalobce není po právu, tak je překvapivé, že po celou dobu devítiletého soudního sporu nedoložil řádnou evidenci pracovní doby žalobce. Nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy, jak žalovaný namítá, k čemuž žalobce zmínil své pracovní vytížení a akcentoval, že správci budov museli být žalovanému neustále k dispozici a jediným určujícím hlediskem množství práce byly provozní potřeby žalovaného. Žalovaný vůči žalobci zjevně porušoval zákoník práce.

46. Žalobce žádal potvrzení rozsudku ve výroku I. jako věcně správného.

47. K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že v podstatě odkázal na své odvolání, nesouhlasil s tvrzením žalobce, že by žalovaný nevedl řádně evidenci pracovní doby a nesouhlasil ani s dalším závěrem o tom, že předložená pracovní smlouva žalobce je rozporu se zákoníkem práce. Nárok žalobce není po právu. Zápočtem uplatněným žalovaným se soud prvního stupně vůbec nezabýval a pokud žalobce tuto otázku neřeší v odvolání, protože se odvolal jen do nákladového výroku, tak z toho podle žalovaného plyne, že i žalobce zápočet provedený žalovaným akceptoval. V závěru žalovaný shrnul, že postup soudu podle § 136 o. s. ř. v daném případě nebyl v souladu se zákonem.

48. Žalovaný v podání ze dne 12. 8.2024 doručeném odvolacímu soudu až dne 26. 8. 2024 (!) provedl zjednodušený výklad založený důkazů a doplňující vyjádření ke dnům přiznaných soudem prvního stupně“, v němž uvedl jako přílohu tabulku s označením dnů výuky v sobotu, data, místností výuky, následujících dnů, začátků výuky v pondělí v místnostech, kde se vyučovalo předchozí sobotu, dále podrobně popsal ,,soboty přiznané k proplacení“.

49. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích odvolání obou účastníků (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval informací o obsahu pracovního poměru – pracovní náplní žalobce ze dne 17. 5. 2012 a 2. 5. 2013. Po takto doplněném důkazním řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce do nákladového úroku je částečně důvodné, naopak odvolání žalovaného opodstatněné není.

50. Žalovaný v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

51. Dále žalovaný uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění odvolání však podrobněji nespecifikuje, v čem spatřuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tak, jak předpokládá § 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.; pouze opakovaně namítá, že rozsudek je nepřezkoumatelný. S touto námitkou však odvolací soud nesouhlasí. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně provedl v průběhu více jak osmiletého řízení velmi obsáhlé dokazování, podrobně zjistil skutkový stav a s provedenými důkazy se řádně vypořádal, jak bude uvedeno ještě dále. Odůvodnění napadeného rozsudku splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., soud prvního stupně v něm přehledně vysvětlil, co je předmětem řízení, jaký byl postup v řízení, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil podle § 132 o. s. ř., z kterých důkazů při zjištění skutkového stavu vycházel, z kterých nikoliv, uvedl skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil, a to, jak ho posoudil po stránce právní. Některé nepřesnosti nebo nesprávnosti, jak bude uvedeno ještě dále, odůvodnění rozsudku nečiní nepřezkoumatelným tak, jak žalovaný opakovaně namítá, když je lze přičíst i složitosti sporu, a ne zcela zřetelné průkaznosti důkazních prostředků.

52. Zásadní námitky žalovaného se však týkají skutkového stavu, který soud prvého stupně podle názoru žalované zjistil neúplně a tedy nesprávně, když žalovaný namítá zejména nesprávné hodnocení všech provedených důkazů, v důsledku toho i nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. K tomu uvádí odvolací soud následující.

53. Žalovaný zejména v průběhu odvolacího jednání dne 28. 8. 2024 uplatnil v rámci ústního doplnění odvolání celou řadu námitek vůči postupu soudu prvního stupně v řízení. Poukazoval především na několikerou změnu v obsazení senátu, k čemuž odvolací soud ovšem uvádí, že je pravdou, že ke změnám v obsazení senátu docházelo, nicméně každá změna vždy probíhala v souladu s ustavením § 119 odst. 3 o. s. ř., takže postupu soudu v tomto směru nelze ničeho vytknout. Pokud pak žalovaný uplatnil další výtky, když poukazoval na,, nekompetentní přístup [tituly před jménem] [jméno FO]“ a podobně, tak k takovýmto výhradám se odvolací soud nebude vyjadřovat, neboť jde o zjevně subjektivní hodnocení žalovaného, které bylo učiněno prostřednictvím jeho zástupce – advokáta, tedy profesionála v oboru právo, který je povinen respektovat zákon č. 85/1996 o advokacii i stavovské předpisy a dodržovat určitou advokátní etiku. Výtky žalovaného v tomto směru jsou ovšem na její samotné hraně. Odvolací soud proto nebude dále tato ryze subjektivní hodnocení žalovaného jakkoliv posuzovat; pouze dodává, že napadený rozsudek nevydala soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], jak žalovaný zjevně dovozuje, ale Obvodní soud pro Prahu 3, který jednal v senátním složení. K další námitce žalovaného ohledně toho, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné proto, že předsedkyně senátu měla v průběhu řízení při jednání účastníků naznačit, že žaloba se jí jeví jako nedůvodná a že by bylo účelné řízení přerušit, poté ovšem rozhodla jinak, uvádí odvolací soud, že takovémuto postupu soudu nelze ničeho vytknout, neboť úkolem soudu je mimo jiné dbát, aby soudní řízení působilo smírně, a není proto v rozporu s občanským soudním řádem, pokud se předsedkyně senátu pokouší vést účastníky k mimosoudnímu vypořádání sporu. Pokud poté soud rozhodne jinak, než soudce, resp. senát původně naznačovaly, tak se tak děje na základě provedeného důkazního řízení po zhodnocení důkazů a právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, tedy poté, kdy řízení řádně proběhne. Názor soudce se v průběhu v tomto případě osmiletého řízení jistě může měnit a takovouto změnu názoru proto nelze považovat za překvapivé rozhodnutí, jak žalovaný namítá. Pravdou je, že řízení bylo z iniciativy soudu pravomocně přerušeno usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 17 C 410/2015–265, do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 20 C 133/2015 týkajícího se téhož žalovaného ve věci žalobkyně [jméno FO] (manželky žalobce v tomto řízení), nicméně v tomto řízení poté, kdy zmiňované řízení bylo pravomocně skončeno, bylo dále pokračováno a odvolacímu soudu tak není zřejmé, v čem žalovaný v tomto směru shledává vadu řízení. Soud prvního stupně pokračoval v řízení procesně korektním způsobem poté, když překážka, pro kterou bylo řízení ve smyslu § 111 odst. 2 o. s. ř. přerušeno, odpadla.

54. Odvolací soud tak uzavírá, že ani odvolací soud podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. naplněn není.

55. Základní úvahou, kterou se soud prvního stupně zabýval a k čemuž žalovaný uplatnil své zásadní námitky, je to, zda a jakým způsobem byla jiná evidence pracovní doby. K tomu odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na závěry, které vyjádřil ve svém zrušujícím usnesení ze dne 16. 11. 2022, v němž poukázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 4, ročník 2013 uveřejněné pod pořadovým číslem 46/2013 na straně 586, jehož právní větu odcitoval. Od závěrů vyjádřených v tomto zrušujícím usnesení nemá odvolací soud důvodu se, jakkoliv odchylovat. Soud prvního stupně postupoval správně, když v souladu s pokynem odvolacího soudu žalovaného poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání tvrzení o tom, že evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti s tím, že nedoložení důkazů podle tohoto poučení může mít za následek neúspěch ve věci. Žalovaný byl též poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k upřesnění tvrzení ohledně toho, kdy měl žalobce práci přesčas vykonat, jakým způsobem mu to bylo kompenzováno poskytnutím náhradního volna podle § 114 zákoníku práce s tím, že takto doplněné tvrzení je třeba rovněž doložit důkazy s tím, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní může mít rovněž za následek neúspěch ve věci. Žalovaný opakovaně namítal a několikrát zdůraznil i ve svém odvolání, že evidence pracovní doby předložená žalobcem – počítačové sjetiny na č. l. 15-49 spisu – představují toliko docházkový systém, tedy čipové označení příchodu odchodu do zaměstnání, ale nejsou evidencí pracovní doby ve smyslu § 96 zákoníku práce. S tímto závěrem žalovaného odvolací soud souhlasí; ostatně ve svém zrušujícím usnesení sám naznačil, že takováto evidence náležitosti citovaného zákona skutečně nesplňuje. Žalovaný však přehlíží, že ustanovení § 96 odst. 1 zákoníku práce ukládá povinnost vést evidenci pracovní doby zaměstnavateli, tedy žalovanému a nikoliv žalobci s tím, že podle citovaného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3989/2011 prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval. Zaměstnanec pak má za tohoto stavu právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaný pracovní dobu žalobce neevidoval tak, jak mu zákon ukládá. V řízení bylo prokázáno, že evidenci pracovní doby mělo provádět každé oddělení, kde daný zaměstnanec působil, respektive vedoucí daného oddělení, v případě žalobce šlo o svědkyni [jméno FO], která byla jako vedoucí ekonomického a správní odboru bezprostřední nadřízenou žalobce. Z její výpovědi však vyplynulo to, že tato řádně pracovní dobu žalobce neevidovala, což odvolací soud konstatoval již ve svém předchozím zrušujícím usnesení. Ani ona čipovací systém jako evidence docházku, tedy evidenci pracovní doby, nepovažovala, vnímala ho pouze jako evidenci pohybu osob po budově. Mzdová účetní žalovaného, svědkyně [jméno FO], která byla vyslechnuta na základě pokynu odvolacího soudu, jako OSVČ zpracovávala mzdové podklady pro žalovaného přesčasy evidovala tehdy, pokud byly nahlášeny. K tomu, že by u žalovaného byla prováděna jakákoliv evidence pracovní doby, se však svědkyně nevyjádřila, respektive takovýto závěr z její výpovědi učinit nelze, což soud prvního stupně zhodnotil správně. Odvolací soud k tomu uvádí, že lze připustit, že v případně žalobce, jehož pracovní náplň byla značně rozmanitá, by evidování pracovní doby podle § 96 zákoníku práce bylo obtížné, v tomto směru lze ovšem odkázat na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, podle něhož zákoník práce neurčuje, jakým způsobem má být evidence pracovní doby prováděna, je tedy pouze věcí zaměstnavatele, jaký způsob evidence zvolí tak, aby tento byl průkazný a měl vypovídací hodnotu a splňoval náležitosti § 96 zákoníku práce.

56. Odvolací soud tedy souhlasí s názorem žalovaného o tom, že evidence pracovní doby u žalovaného řádně prováděna nebyla, k tomu ovšem dodává, že tuto měl provádět žalovaný a pokud tak nečinil, tak jak správně soud prvního stupně, poznamenal, neznamená to, že práce zaměstnanců ztrácí charakter práce přesčas za předpokladu, že splňuje kritéria uvedená v § 93 zákoníku práce. To, že zaměstnavatel nedodržuje zákoník práce, totiž nemůže být zaměstnanci na újmu, a to i se zřetelem na zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce a obecně platnou zásadu, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání, nemůže těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 o. z. za použití § 4 zákoníku práce).

57. Z informace o obsahu pracovního poměru žalobce se dne 17. 5. 2012 a stejně tak i ze dne 2. 5. 2013, kterými odvolací soud důkazní řízení zopakoval postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř., je zřejmý druh práce, který žalobce zastával, když tento byl zaměstnán jako správce budovy [adresa] a zástupce za správce budovy [adresa] a v budově [adresa] (informace o pracovním poměru ze dne 17. 5. 2012), podle informací z obsahu pracovního poměru ze dne 2. 5. 2023 byl žalobce dále zaměstnán jako správce budovy [adresa] a zástup správce budovy v budově [adresa] a budovy [adresa]. V obou těchto listinách však pracovní náplň žalobce byla vymezena značně rozsáhle tak, že již ze samotného výčtu všech povinností žalobce, který je obsažen takřka na dvou stranách hustě psaného textu, je zřejmé, že žalobce měl celou řadu povinností za stavu, kdy fakticky působil jako správce tří budov. Je tak nepochybné, že k tomu, aby všechny své povinnosti plnil, byl v pracovní době plně vytížen a již z prosté logiky věci vyplývá, že plnění všech těchto povinností nemohl stihnout v pracovní době. Nadto nelze přehlédnout to, jakým způsobem byla v obou těchto informacích sjednána pracovní doba žalobce, která od pondělí do pátku činila celkem 42,5 hodin, včetně 30minutové přestávky na jídlo a oddech každý den podle § 88 zákoník práce, která se do pracovní doby nezapočítává (§ 88 odst. 4 zákoníku práce), tedy je zřejmé, že stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin týdně byla plně vyčerpána podle ujednání účastníků za pracovní dny pondělí až v pátek. Kromě toho ovšem žalobce, jak bylo v řízení prokázáno, měl pracovní dobu též v sobotu od 8:00 do 18:00 hodin ve dnech kombinované výuky, která, jak vyplynulo z výsledků dokazování, probíhala u žalovaného v letním i zimním semestru zpravidla každý třetí týden. Již z takovéhoto vymezení je nepochybné, že žalobce nutně musel vykonávat práci přesčas, aby mohl dostát svým pracovním povinnostem podle pracovní smlouvy a pokud mu za práci vykonávanou v sobotu nebyla poskytnuta mzda, včetně příplatku za práci přesčas nebo poskytnuto náhradní volno ve smyslu § 114 zákoníku práce, tak nelze než uzavřít, že žalovaný postupoval vůči žalobci protiprávně v rozporu se zákoníkem práce. Práce vykonávaná v sobotu totiž nutně splňovala znaky práce přesčas, tak jak je stanoví § 93 zákoníku práce, když definice práce přesčas je obsažena v § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce. Práce vykonávaná žalobcem v sobotu byla zjevně konaná, na příkaz žalovaného jako zaměstnavatele nebo alespoň minimálně s jeho souhlasem. Je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že uzavřená pracovní smlouva žalobce je v rozporu se zákoníkem práce, pokud jde o rozsah pracovní doby, jak soud prvního stupně podrobně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí v odstavci 53, neboť pracovní smlouva předpokládá práci v sobotu v rozsahu, který se vymyká kritériím délky práce přesčas podle § 93 odst. 2 (nikoliv odst. 3, jak soud prvního stupně uvádí) – 8 hodin týdně, 150 hodin ročně.

58. Úvahy shora naznačené ohledně evidence pracovní doby by byly významné pro rozhodnutí soudu, zejména tehdy, pokud by žalobce v odvolání požadoval kromě proplacení,, pracovních“ sobot též zaplacení práce přesčas konanou v pondělí až v pátek nad stanovenou pracovní dobu – nárok sice uplatnil v žalobě, avšak do zamítavého výroku ad II. se již neodvolal. Soud prvního stupně ovšem, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, přistoupil k problematice „minimalistickým způsobem“, kdy vyšel z toho, že výši nároku určil podle § 136 o. s. ř. za stavu, kdy z předložených důkazů nebylo možno výši nároku žalobce přesně určit. Prvostupňový soud tak přiznal toliko odměnu včetně příplatku za práci konanou v sobotách v požadovaném období od října 2012 do dubna 2015, které pro žalobce byly ,,pracovní“, tedy kdy probíhala kombinovaná výuka. K naznačenému postupu soudu prvního stupně podle § 136 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně sice uvedl, že tento postup zvolil, výsledně ovšem přiznaný nárok výrokem I rozsudku určil nikoliv volnou úvahou (podloženou konkrétními skutkovými zjištěními) ale na základě provedených důkazů, kdy jak je zjevné z výpočtů provedených pod body 65-73 odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně provedl poměrně exaktní výpočet: uvedl konkrétní pracovní soboty, kdy žalobce pro žalovaného pracoval, vyšel z 10 hodinové pracovní doby stanovené v pracovní smlouvě podle informace o obsahu pracovního poměru (sobota od 8:00 do 18:00 hodin), poté vypočetl průměrný hodinový výdělek podle zásad uvedených v § 351 a následujících zákoníku práce, určil mzdu za každou takto odslouženou pracovní sobotu, s připočtením padesátiprocentního příplatku podle § 127 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalobce pracoval ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu podle § 92 zákoníku práce, současně ovšem zohlednil náhradní volna, která za práci přesčas žalobci byla poskytnuta podle § 114 zákoníku práce. K samotnému výpočtu uvádí odvolací soud následující.

59. Soud prvního stupně vyšel, jak již je shora naznačeno, z průměrného hodinového výdělku za příslušné čtvrtletí v období od října 2012 do doby dubna 2015, který vypočetl podle pravidel uvedených v § 351 a následujících zákoníku práce a na základě toho určil výši mzdy, včetně příplatku za práci přesčas za každou odpracovanou sobotu. Odvolací soud částečně sdílí výtky žalovaného (a to je v podstatě jediná námitka žalovaného, kterou odvolací soud shledává částečně relevantní) v tom směru, že soud prvního stupně pochybil, když žalobci přiznal mzdu, včetně příplatku za práci přesčas i za ty pracovní soboty, které žalobce nenárokoval. Z výčtu celkem 6 pracovních sobot uvedených žalovaným však odvolací soud dovozuje, že takto soud prvního stupně postupoval pouze v případě 4 pracovních sobot, a to konaných dne 15. 12. 2012, 18. 5. 2013 (kdy soudem uváděné datum 17. 5. 2013 byl pátek, jde o zjevný překlep), 29. 11. 2014 a 28. 2. 2015. V případě pracovních sobot uváděných žalovaným ve dnech 5. 1. 2013 a 12. 1. 2013 je třeba uvést, že tyto pracovní soboty sice soud prvního stupně cituje v odst. 64, v němž vyjmenovává všechny pracovní soboty, kdy byla žalobci nařízena práce přesčas, ovšem ve výsledných počtech v odstavcích 65-73 je již nezohledňuje. Je třeba přisvědčit žalovanému v tom, že uvedené 4 pracovní soboty dne 15. 12. 2012, 18. 5. 2013, 29. 11. 2014 a 28. 2. 2015 žalobce skutečně nenárokoval, tedy mzda, včetně příplatku za práci přesčas za tyto soboty mu nenáleží.

60. K samotnému výpočtu, jinak odvolací soud poukazuje toliko na nesprávný způsob určení výše mzdy, včetně příplatku za práci přesčas, pokud jde o pracovní soboty konané v prvním čtvrtletí roku 2015 – odst. 72 odůvodnění rozsudku. Vyjdeme-li z průměrného hodinového výdělku 248 Kč, je zřejmé, že s připočtením 50 % příplatku činí celková výše mzdy za každou odpracovanou v sobotu 3 720 Kč a nikoliv 3 100 Kč, jak vyčíslil soud prvního stupně – i zde jde podle přesvědčení odvolacího soudu o zřejmou chybu v počtech.

61. Součet všech nároků tak, jak jsou vypočteny v odst. 65-73 tedy nároku na mzdu, včetně příplatku za práci přesčas za požadované období ovšem podle výsledného propočtu odvolacího soudu činí, nikoliv 191 228 Kč, ale 212 832 Kč (24 853,50 Kč za čtvrtletí roku 2012 + 15 352,50 Kč za první čtvrtletí 2013, 31 548 Kč za druhé čtvrtletí roku 2013, 29 619 Kč za třetí čtvrtletí roku 2013, 40 116 Kč za první čtvrtletí roku 2014, 11 347,50 Kč za druhé čtvrtletí roku 2014, 44 752,50 Kč za třetí čtvrtletí roku 2014, 7 440 Kč za první čtvrtletí roku 2015 a 7 803 Kč za druhé čtvrtletí roku 2015). Po odečtení přiznané mzdy soudem prvního stupně za shora citované čtyři pracovní soboty, za něž žalobci nárok nenáleží, je třeba dovodit, že výše nároku žalobce i tak přesahuje soudem prvního stupně přiznanou částku 191 228 Kč výrokem I rozsudku. Nárok za mzdu, včetně příplatku za práci přesčas za tyto 4 pracovní soboty, činí 14 777,50 Kč, po odečtení této částky od výsledné sumy 212 832 Kč dostáváme částku 198 054,50 Kč. Zamítavý výrok II. rozsudku ovšem odvoláním dotčen nebyl (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud vycházel z průměrného hodinového výdělku určeného v jednotlivých čtvrtletích správně soudem prvního stupně a dále z desetihodinové pracovní doby o těchto pracovních sobotách. Odvolací soud dále pro úplnost uvádí, že při určení výše nároku žalobcem samozřejmě shodně se soudem prvého stupně zohlednil náhradní volna, které žalobci byla poskytnuta, za ně nárok žalobci nenáleží; v tomto směru ostatně mezi účastníky sporu nebylo. Určitou nepřesnost v odůvodnění rozsudku, kdy soud prvního stupně na jedné straně uvádí, že žalobce nemohl pro pracovní vytížení náhradní volno jakkoliv čerpat, na druhé straně s ním ovšem pracuje, odvolací soud nehodnotí jako natolik významnou, aby způsobila zmatečnost, respektive nepřezkoumatelnost rozsudku. K jednotlivým dlužným částkám mzdy náleží žalobci úrok z prodlení, jehož výši soud prvního stupně určil správně podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výpočet žalovaného provedený pod bodem h) jeho odvolání je odvolacímu soudu nesrozumitelný, lze jen odkázat na správný výpočet soudu prvního stupně – s korekcí odvolacího soudu, jak vyplývá z výše uvedeného.

62. Soudu prvního stupně třeba vytknout, že se nezabýval námitkou započtení, kterou žalovaný uplatnil v samotném závěru řízení, ve svém závěrečném návrhu, který učinil v písemné podobě v podání ze dne 19. 12. 2023 (v podání uvedeno chybně datum 19. 12. 2024). S ohledem na to, že tato námitka je zjevně nedůvodná, když její neopodstatněnost, ba až absurdnost, je zřejmá již ze samotného způsobu jejího uplatnění, a toho, co je v ní uplatněno, lze uzavřít, že takovouto námitku lze jako neopodstatněnou odmítnout bez jakéhokoliv dokazování. Odvolacímu soudu tak nic nebránilo v tom, aby se s ní vypořádal sám, aniž by v tomto směru bylo nutno důkazní řízení, jakkoliv doplňovat či snad z důvodu předpokládaného rozsahu dokazování věc vracet soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 219a odst. 2 o. s. ř. po zrušení rozsudku. Námitka započtení spočívá v odměnách, které za uvedené období žalovaný žalobci vyplatil v celkové výši 193 000 Kč. V tomto směru mezi účastníky nebylo sporu; žalobce nepopíral, že mu odměny byly poskytnuty, nicméně za stavu, kdy odměny jako nenárokové složky mzdy byly přiznány na základě rozhodnutí žalovaného, který tak zjevně učinil poté, když dospěl k závěru, že žalobci tyto odměny náleží, je třeba hodnotit jeho následné chování, kdy žalovaný toto své rozhodnutí po několika letech ,,revokuje“ a domáhá se vrácení vyplacených odměn zpět, jako nezákonné, hrubě odporující dobrý mravům a zásadám slušnosti tak, jak předpokládá § 6-8 o. z. za použití § 4 zákoníku práce. Byl to především žalovaný, který postupoval vůči žalobci protiprávně, když dlouhodobě nerespektoval ustanovení zákoníku práce a neproplácel žalobci práci přesčas, žalobce za vykonanou práci odměňoval v rozporu se zákoníkem práce, jak vyplývá ze shora uvedeného a pokud žalovaný nyní chce těžit ze svého protiprávního jednání, pak takovéto jednání nemůže požívat ochrany. Je s podivem, že námitku započtení žalovaný uplatňuje po více jak 8 letech trvání řízení pravděpodobně v reakci na postup žalobce, který se domáhá svých zákonných nároků. Žalovaný sám rozhodl o vyplacení odměny od odměn žalobci a domáhal se vrácení těchto odměn je rovněž v rozporu s principy právní jistoty a zásadou zvláštní ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu /§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce/. Nadto odvolací soud shodně s žalobcem uzavírá, pohledávka uplatněná k započtení žalovaným je promlčena, když ke stavění promlčení v daném případě dochází nikoliv podání žaloby dne 18. 11. 2015, jak se zřejmě žalovaný domnívá, ale až okamžikem, kdy byla uplatněna námitka u soudu, tedy dne 19. 1. 2024 při jednání před soudem prvního stupně. K tomu je třeba poukázat na ustanovení § 331 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat pouze tehdy, jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do tří let od jejich výplaty. V daném případě byl žalobce nepochybně v dobré víře, že mu odměny byly práce po právu a nemohl ani náznakem se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že by snad mělo jednat o částky neoprávněně vyplacené, když tyto odměny žalovaný zpochybnil fakticky až v závěrečném návrhu po více jak osmiletém řízení. Nadto, pokud žalovaný požadoval jejich vrácení, činí tak zjevně podstatně déle jak tři roky ode dne, kdy tyto částky byly žalobci vyplaceny.

63. K řízení vedenému u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 133/2015 je nutno uvést, že byť v případě na první pohled obdobného nároku manželky žalobce [jméno FO] bylo výsledně rozhodnuto v neprospěch zaměstnankyně, tak tento její případ natolik odlišný, že postup podle § 13 o. z. za použití § 4 zákoníku práce zde nepřichází v úvahu. Toto ostatně naznačil odvolací soud již ve svém zrušujícím usnesením ze dne 16. 11. 2022. Podobnost je vidět toliko v osobě žalovaného, kdy žalovaným byl pokaždé stejný subjekt a částečně i ve vymezení předmětu sporu, kdy jak žalobce, tak [jméno FO] požadovali proplacení práce přesčas za stejné období, [jméno FO] měla ale sjednán jiný druh práce než žalobce, její pracovní náplň byla převážně odlišná, tvořily ji úklidové práce, které se navíc týkaly toliko jedné budovy, a to ještě na celé, neboť čas úklidu budovy zajišťovala úklidová firma. Výsledky dokazování v řízení sp. zn. 20 C 133/2015 byl zcela odlišné od tohoto řízení a lze tak uzavřít, že právní případ žalobkyně [jméno FO] se v podstatných znacích od sporu žalobce odlišuje, a žalovaný proto nemohl mít ani legitimní očekávání, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako spor manželky žalobce.

64. K odvolání žalobce do nákladového výroku uvádí odvolací soud následující.

65. Soud prvního stupně postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyšel ze základní zásady občanského soudního řízení – úspěchu ve věci. Správně vyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu, k čemuž odvolací soud k námitce žalovaného uvádí, že poměr úspěchu a neúspěchu je třeba odvozovat od celkové částky, která byla žalobci výsledně přiznaná v poměru k částce, která byla předmětem sporu, nikoliv od ,,počtu pracovních sobot“, kdy žalovaný tvrdí, že soud přiznal žalobci pouze odměnu za práci za 66 dnů z celkem uplatněných 683 dnů, z čeho dovozuje, že žalobce byl úspěšný toliko z 8,94 % … . Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení je třeba zvažovat podle předmětu řízení, a nikoliv ze skutkových tvrzení tak, jak to činí žalovaný. Takovýto názor je zjevně nesprávný nemající oporu v ústavě § 142 o. s. ř. a ani v jiných ustanoveních občanského soudního řádu.

66. Postupu soudu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ovšem nelze v principu ničeho vytknout, jak je uvedeno výše, soud prvního stupně vyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení zcela správně. Podle přesvědčení odvolacího soudu důvody pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, splněny nejsou. Nelze přehlédnout, že žalobce byl výsledně úspěšný (a to zčásti i proto, že se neodvolal do výroku II., jak je uvedeno shora) jen v malé části nedosahující ani jedné čtvrtiny hodnoty sporu, naopak jeho neúspěch byl výrazný. Nadto podle přesvědčení odvolacího soudu rozhodnutí nezáleželo toliko na úvaze soudu, protože je zjevné, že soud prvního stupně rozhodl na základě provedeného dokazování, když výrok I. má oporu v konkrétních skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Nelze ani přehlédnout, že žalobce svůj nárok výrazně nadhodnotil za stavu, kdy do něj zahrnul i práci konanou na základě dohody provedení práce, respektive dohody o pracovní činnosti, když jde o jiné pracovněprávní vztahy.

67. Odvolací soud považuje za účelné uvést zásady, jimiž se rozhodování o nákladech řízení řídí.

68. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, má právo na náhradu nákladů, které při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, do jehož právní sféry bezdůvodně zasahoval (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2862/07). Výjimku z tohoto pravidla představuje ust. § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudu, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníka řízení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 191/06). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1840/10).

69. Ustanovení § 150 o. s. ř., zakotvující – při splnění podmínky, že pro to jsou důvody zvláštního zřetele hodné – diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal možnost zcela volné úvahy soudu (ve smyslu absolutní libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/06). Jde o ustanovení s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015).

70. Soud aplikující § 150 o. s. ř. musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřit jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000). Soud by ke zkoumání možné aplikace § 150 o. s. ř. měl přistoupit zejména tehdy, pokud se z obsahu spisu podávají indicie, že by přiznání nákladů řízení mohlo být objektivně vnímáno jako příliš tvrdé či dokonce nespravedlivé.

71. Odvolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalovanému náhrada nákladů řízení nebyla přiznána podle § 150 o. s. ř., byť tento měl ve sporu z větší části úspěch. Tyto spatřuje především v okolnostech sporu, kdy spor byl zjevně zaviněný žalovaným, který vůči žalobci dlouhodobě a systematicky porušoval zákoník práce, ukládal mu na práci přesčas, aniž by mu ji adekvátně kompenzoval mzdou včetně příplatku za práci přesčas nebo poskytnutím náhradního volna. Nelze opomenout ani postoj žalovaného v průběhu řízení, který nárok žalobce od počátku odmítal a jak správně soud prvního stupně poznamenal, soud,, zahlcoval“ různými důkazy, které často byly neopodstatněné. Pominout nelze ani to, že v předchozím odvolacím řízení žalovaný v podání ze dne 15. 11. 2022 předloženým odvolacímu soudu těsně před odvolacím jednáním předložil jakési sdělení jeho IT oddělení, z něhož dovodil, že sjetiny docházkového systému předložené žalobcem jsou zcela nevěrohodné s tím, že je nikdo předtím ze zaměstnanců žalovaného neviděl. Odvolací soud se k tomuto,, důkazu“ vyjádřil pod bodem 28 odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí dne 16. 11. 2022 tak, že ho odmítl. V neposlední řadě pominout nelze ani kompenzační námitkou uplatněnou v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně, jak je popsáno výše, která je neopodstatněná, ryze účelová, až šikanózní. Žalobce je starobním důchodcem, jeho příjmy jsou značně omezené, naopak žalovaný je sice obecně prospěšnou společností, avšak s mnohamilionovým rozpočtem, kdy nepřiznání náhrady nákladů řízení se jeho majetkových poměrů výrazněji nedotkne. Všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu považuje odvolací soud za natolik významné, že plně postup podle § 150 o. s. ř. plně odůvodňují.

72. Odvolací soud tak uzavírá, že nejsou naplněny ani odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ve výroku III. ho změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

73. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení již byl z převažující části úspěšný žalobce, který zcela uspěl ve vztahu k odvolání žalovaného do výroku o věci samé ad I. rozsudku a zčásti byl úspěšný ohledně svého odvolání do nákladového výroku, kdy odvolací soud odvolacím výtkám žalobce vyhověl přiznáním postupu podle § 150 o. s. ř. (nikoliv ale podle §142 odst. 3 o. s. ř. jak žalobce navrhoval.). Žalobci tak přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady odvolacího řízení sestávají z odměny za 2 úkony právní služby po 8780 Kč, počítáno z tarifní hodnoty 191 228 Kč, podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif, (sepis odvolání a účast na odvolacím jednání) a konečně odměna za 1 úkon právní služby za 3 050 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (sepis odvolání žalobce nákladového výroku). K úkonům patří ještě náhrada za 3 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je výsledně 21 510 Kč. Náklady odvolací řízení jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám advokáta žalobce.

74. Výrok II. odvoláním dotčen nebyl, a zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu podle § 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.

Poučení