62 Co 242/2024 - 331

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], 460 15 Liberec zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o [částka] Kč k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 C 108/2022-301 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba ohledně částky [částka], jinak se ohledně částky [částka] v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0]

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do tří od právní moci rozsudku (výrok ad I) a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok ad II). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky správního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk), jímž mělo být stavební řízení o odstranění terénních úprav – zemního valu – na pozemcích č. parc. 208 a 227/3 v katastrálním území [adresa], vedené [právnická osoba] [adresa] – Magistrátem města [adresa] nad Nisou.

2. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Je předchozí rozsudek dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž jako žalovaný vystupovala - Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, byl k odvolání žalovaného zrušen ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky [částka] a ve výroku o nákladech řízení usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu zamítl co do částky [částka] a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] v třídenní pariční lhůtě k rukám právní zástupce žalobce.

3. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl procesní vadu spočívající v nesprávném určení organizační složky státu, která je oprávněna za stát jednat. K tomu, vysvětlil, že žalovaný subjektem je Česká republika, za níž jednají ve věci náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady vymezené v § 6 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 82/1998 Sb. – OdpŠk. Odvolací soud konstatoval, že věcně legitimovaným účastníkem řízení je nikoliv Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, s nímž soud prvního stupně prakticky po celou dobu řízení jednal, ale Česká republika – Ministerstvo dopravy podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk jako příslušný úřad, v jehož odvětví státní správy ke škodě došlo. Byť před stavebním úřadem [právnická osoba] [adresa] probíhala podstatná část správního řízení, kdy toto náleží do působnosti v odvětví státní správy Ministerstva pro místní rozvoj, tak za situace, kdy toto řízení mělo být od samého počátku vedeno pouze jedním subjektem, a to silničním úřadem [právnická osoba] [adresa], respektive po zásahu odvolacího správního orgánu podle § 80 správního řádu silničním úřadem [právnická osoba] [adresa], odvolací soud dovodil, že věc spadá do působnosti Ministerstva dopravy.

4. Odvolací soud současně poukázal na nesprávné posouzení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Závěr soudu prvního stupně o tom, že řízení bylo spíše jednodušší, a proto je na místo odškodnění zvýšit o 10 %, je nepřezkoumatelný, k čemuž odvolací soud poznamenal, že řízení bylo složitější po stránce instanční, procesní i skutkové. Soud prvního stupně pochybil i tím, když odškodnění zvýšil o 10 % proto, že žalobce se svým jednáním na délce řízení nijak nepodílel. Takovýto postoj účastníka řízení zvýšení odškodnění podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk neumožňuje. Naopak, pokud jde o zvýšení odškodného o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci /§ 31 odst. 3 písm. d) OdpŠk/, odvolací soud konstatoval, že takovéto zvýšení není zcela adekvátní s ohledem na naprosto nekoncentrovaný postup správních orgánů, nesprávně vedené tzv. vedlejší řízení, opakované rušení rozhodnutí správních orgánu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, závažné procesní vady a nerespektování závazného právního názoru správního orgánu vyššího stupně.

5. Soud prvního stupně v dalším řízení jednal s účastníkem na straně žalovaného [název]. Vyšel z nesporného zjištění, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného – Ministerstva pro místní rozvoj, na žádost nebylo reagováno.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména ze správních spisů, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazu zjistil. Tento uvedl pod body 18–19 odůvodnění rozsudku, v němž zejména popsal průběh správních řízení vedených v této věci, a to řízení stavebního a řízení silničního a na to navazujícího soudního řízení správního. V následujících bodech popsal další skutková zjištění, která učinil, když vyšel zejména z toho, že podle kupní smlouvy ze dne [datum] žalobce a jeho manželka nabyli pozemek č. parc. [číslo] v k. ú. [adresa], do společného jmění a podle výpisu z katastru nemovitostí ho prodali stavebníkovi s právními účinky vkladu ke dni [datum].

7. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž uvedl čl. 6 odst. 1 této Úmluvy, dále uvedl § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V neposlední řadě postupoval podle OdpŠk – § 5, § 6 odst. 1-3, § 13, § 31a, § 32 a § 35 uvedeného zákona. Po právní stránce odkázal na právní názor vyjádřený odvolacím soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne [datum] pokud jde o určení organizační složky na straně žalovaného, která je oprávněna za Českou republiku jednat. Shrnul, že Městský soud v Praze posoudil řízení jako jeden celek s počátkem odvozeným od okamžiku, kdy stavební úřad žalobce informoval o zahájení řízení o odstranění terénních úprav a koncem odvozeným až od okamžiku, že žalobce přestal být vlastníkem daného pozemku. Tento právní závěr vychází ze skutečnosti, že od samotného počátku mělo správně probíhat pouze jedno řízení, a to řízení o odstranění pevné překážky, a nikoliv že řízení mělo být „rozkouskováno“ do jednotlivých dílčích řízení. Uvedený závěr vylučuje i premisu žalovaného o promlčení nároku žalobce. Soud prvního stupně zdůraznil specifičnost věci, kdy neměla být v souladu se zákonem vedena tři řízení, ale řízení jediné, a to řízení o odstranění pevné překážky a je bez významu, jak žalobce svůj nárok kvalifikoval. Jednotlivá řízení na sebe ani nenavazovala, nýbrž byla, pokud jde o stavební řízení a řízení silničně správní vedena opět nesprávně souběžně. Řízení byla do vysoké míry propojena, když řízení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace bylo v zásadě řízením o předběžné otázce pro řízení o odstranění terénních úprav, a i pro řízení odstranění pevné překážky. Řízení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace pak plynule přešlo do řízení o odstranění pevné překážky, kdy první řízení bylo zastaveno dne [datum] a dne [datum] vydal silniční úřad [adresa] oznámení o tom, že zahajuje správní řízení o odstranění pevné překážky. Prvostupňový soud poznamenal, že žalobce jako právní laik se těžko mohl orientovat v postupu správních orgánů, a to z důvodu jejich značné nekoordinovanosti a zmatečnosti s ohledem na posloupnost jednotlivých úkonů. Na základě těchto závěrů tak soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění není promlčen ani částečně, kdy žalobce podal žalobu k soudu dne [datum] a konec posuzovaného řízení, tedy i počátek běhu promlčecí lhůty nutno odvodit ode dne [datum].

8. Soud prvního stupně konstatoval, že délka řízení 16 let a 4 měsíce (od [datum] do [datum]) je nepřiměřená, žalobci tedy přísluší odškodnění nemajetkové újmy v podobě peněžité kompenzace. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky [částka] za každý rok trvání řízení, tedy [částka] za každý měsíc trvání řízení, neboť délka řízení byla extrémní, násobně delší, než by bylo vzhledem k okolnostem případu možno očekávat. Žalobce požadoval odškodnění za 15 let 4 měsíce trvání řízení, celkem tedy jde o částku [částka], k čemuž prvostupňový soud poznamenal, že nepřistoupil k jejímu snížení na polovinu za první 2 roky řízení proto, že žalobce za první rok řízení odškodnění nepožadoval. Podle soudu dále řízení by mohlo být skončeno právě v dané roční lhůtě a délku řízení nad tuto dobu již soud prvního stupně považoval za adekvátní, odškodnit základní, tedy nikoliv sníženou částkou za 1 rok trvání řízení. ˇ 9. Základní výši odškodnění soud prvního stupně modifikoval podle pravidel určených Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen Stanovisko). K jednotlivým kritériím podle §31 a odst. 3 OdpŠk uvedl následující.

10. Pokud jde o složitost, soud prvního stupně s odkazem na Stanovisko a právní názor vyjádřený Městským soudem v Praze v jeho zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že předmětem řízení bylo v podstatě to, zda pozemek představuje účelovou komunikaci, či nikoliv. Bylo však složitější po stránce procesní, a to s ohledem na skutečnost, že věc bylo opakovaně řešena na dvou stupních orgánů správní soustavy, výsledně byla dvakrát řešena soudy, a to v druhém případě na dvou stupních – krajský soud a Nejvyšší správní soud. Řízení bylo složitější po stránce procesní, komplikováno bylo množstvím různých procesních návrhů a podání účastníků, nebylo jednoduché ani po stránce skutkové, protože musel být prováděno rozsáhlé dokazování. Proto soud prvního stupně odškodnění snížil z tohoto důvodu o 20 %.

11. K chování žalobce jako účastníka správního řízení uvedl, že žalobce svým jednáním k délce řízení nepřispěl, nebyl nečinný, nežádal o prodloužení lhůty, nepodával podání obstrukčního charakteru, což soud prvního stupně vyhodnotil jako neutrální skutečnost. Pro zvýšení odškodnění však hovoří ta skutečnost, že žalobce se snažil přispět ke skončení řízení, když správnímu orgánu setrvale sděloval, že se na pozemku nachází účelová komunikace, poukazoval na to, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho a že nejsou dodržovány zákonné lhůty. Nadto dne [datum] doručil stavebnímu úřadu podání, v němž žádal, aby bylo pokračováno v řízení o odstranění terénních úprav, neboť silniční úřad již rozhodl ve věci týkající se pozemku č.p.

228. Z důvodu jednání žalobce soud prvního stupně odškodnění zvýšil o 10 %.

12. K dalšímu kritériu – postup orgánů veřejné moci - soud prvního stupně, konstatoval že je na místě odškodnění zvýšit o 40 % s ohledem na naprosto nekoncentrovaný postup správních orgánů, nesprávně uvedené vedlejší řízení, opakované rušení rozhodnutí správních orgánu prvního stupně pro závažné procesní vady, kdy v případě opakovaných zrušení rozhodnutí docházelo doslova k procesnímu ping pongu, nadto takřka po 14 letech odvolací orgán po zahájení řízení dospěl k tomu, že celé silniční správní řízení je vedeno nesprávně, neboť nemělo být vedeno řízení o určení právního vztahu, ale řízení o odstranění pevné překážky.

13. K významu předmětu řízení pro poškozeného soud prvního stupně uvedl, že nešlo o řízení, které by pro žalobce mělo zvýšený význam ve smyslu judikatury. Žalobce tvrdil, že pozemek zakoupil k plánovanému rekreačnímu využití a že vytvořením pevné překážky byl v přístupu k němu značně omezen, proto ho mohl k rekreaci užívat velmi omezeně, pozemek byl v důsledku omezeného přístupu do jisté míry znehodnocen, na druhé straně, ovšem pozemek sloužil pouze k rekreaci, nikoliv k výstavbě bydlení. Z důvodu tohoto kritéria soud prvního stupně proto k modifikaci odškodnění nepřistoupil. Výsledně tedy základní odškodnění zvýšil o [částka] představující 30 % (+10 %, +40 % - 20 %). K tomu ještě konstatoval, že nepřehlédl, že účastníkem správního řízení byla vedle žalobce i jeho manželka, podle soudu však nebylo na místě částku odškodnění modifikovat z důvodu sdílené újmy, když žalobu na náhradu nemateriální újmy podal pouze žalobce. Ohledně částky [částka] soud prvního stupně proto žalobě vyhověl.

14. Výrok o náhradě řízení účastníků odůvodnil úspěchem žalobce ve sporu, když odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – usnesení ze dne [datum], sp. zn [spisová značka] a rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Náklady řízení přiznal žalobci vůči žalovanému s tím, že tyto sestávají ze soudního poplatku a nákladů právního zastoupení. Tyto vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí, na které odvolací soud odkazuje.

15. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. V něm v podstatě zopakoval argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně a uplatnil zejména odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a dále též odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

16. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je příslušnou organizační složkou státu ve vztahu k té posuzované části řízení, která probíhala před obecným stavebním úřadem. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], z něhož citoval, uvedl § 14 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., které vymezuje působnost Ministerstva pro místní rozvoj. Pokud se měl [právnická osoba] [adresa] dopustil nesprávného úředního postupu jak obecný stavební úřad, nelze pro potřeby posouzení nároku podle č. zákona 82/1998 Sb. dovozovat příslušnost žalovaného. Žalovaný tak vyslovil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozhodnutí ze dne [datum] a soudu prvního stupně vytkl pochybení při určení příslušnosti žalovaného, čímž byly opomenuty základní principy občanského soudního řízení.

17. Soud prvního stupně pochybil i při posouzení námitky promlčení, k čemuž žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Podle žalovaného také v otázce promlčení stejně jako ve věci určení příslušné organizační složky státu je třeba předmětnou věc posoudit podle reálného stavu daného případu, tedy že byla vedena tři správní řízení, a nikoliv celou věc hodnotit z titulu toho, že dvě z těchto tří řízení byla vedena nesprávně a mělo být od počátku vedeno pouze řízení jediné, a to řízení o odstranění pevné překážky. Podle názoru žalovaného tak nárok žalobce vztahující se k řízení o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace promlčen je, opačný závěr soudu prvního stupně je nesprávný.

18. Žalovaný rovněž nesouhlasil s procentuální modifikací základní výše odškodnění, když pokud soud prvního stupně pro složitost věci odškodnění snížil o 20 % a pro postup správních orgánů naopak ho zvýšil o 40 %, tak podle žalovaného se v komparaci těchto dvou okolností daného případu zvýšení o 40 % jeví neadekvátní a neproporcionální, neboť složitost tohoto řízení se nezbytně promítá do postupu správních orgánů v daném řízení.

19. Žalovaný zároveň navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu dalšímu řízení.

20. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s právním názorem odvolacího soudu v otázce věcné legitimace žalovaného, správně posoudil i námitku promlčení vznesenou žalovaným. Výše přiměřeného zadostiučinění byla určena rovněž správně a nelze akceptovat tvrzení žalovaného o tom, že nedošlo k znehodnocení pozemku žalobce. Znepřístupněním pozemku stejně jako nemožností pozemek obdělávat k tomuto znehodnocení nepochybně došlo.

21. Žalobce žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

22. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to bez nařízení odvolacího jednání postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. Odvolání žalovaného shledal důvodným toliko částečně, ale z jiných důvodů, než které žalovaný v odvolání uvádí.

23. Základní námitka žalovaného směřovala do určení organizační složky oprávněné za Českou republiku jednat. K tomu odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na právní názor, který vyjádřil ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka], od nějž nemá důvodu se jakkoliv odchylovat. Z jeho podstatných důvodů odvolací soud uvádí, že věcně legitimovaným účastníkem řízení je Česká republika – za níž jednají ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady vymezené v § 6 odst. 2 písm. a) a b) OdpŠk. Z ust. § 6 odst. 3 tohoto zákona ve znění účinném od [datum], vyplývá, že došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věta druhá třetí, a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž proběhlo správní řízení. Soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku ze dne [datum] vyšel z toho, že v daném případě probíhalo více správních řízení, za něž žalobce požaduje odškodnění z titulu jejich nepřiměřené, nicméně odvolací soud konstatoval že sporné řízení sestává ze dvou dílčích řízení, a to 1. řízení stavební vedeném [právnická osoba] [adresa], odbor stavební a životního prostředí (stavební úřad) a 2. řízení silničně dopravní vedené nejprve [právnická osoba] [adresa], odbor správy majetku, dopravní (silniční úřad) a později u [právnická osoba] [adresa], odbor silniční (silniční úřad). Řízení silničně dopravní bylo vedeno nejprve jako tzv. vedlejší řízení v návaznosti na rozhodnutí stavebního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne [datum] o přerušení řízení za účelem rozhodnutí silničního úřadu podle § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., ohledně posouzení charakteru pozemku jako účelové komunikace a toto vedlejší řízení probíhalo až do rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne [datum], který pověřil výsledně vyřízením věci silniční úřad [právnická osoba] [adresa] na základě institutu ochrany před nečinností podle § 80 odst. 3 správního řádu. Krajský úřad Libereckého kraje, odbor dopravy uvedeným rozhodnutím pověřil podle § 80 odst. 4 písm. c) správního řádu s odkazem na ust. § 80 odst. 1 a 3 správního řádu vedením silničně dopravního řízení [právnická osoba] [adresa], odbor dopravní jako pověřený správní úřad, který svým usnesením ze dne [datum] řízení o určení právního vztahu vedené na základě žádosti [tituly před jménem] Ježka podle § 142 odst. 1 správního řádu ve věci existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku [číslo] v katastrálním území [adresa] v obci [adresa] zastavil a bezprostředně na to svým rozhodnutím [datum] zahájit správní řízení podle § 46 správního řádu o odstranění pevné překážky z pozemku podle § 29 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb. Odvolací soud dovodil, že silniční úřad [právnická osoba] [adresa] tak na sebe atrahoval řízení vedlejší jako řízení hlavní a výsledně rozhodl konečným rozhodnutím ze dne [datum], kterým nařídil odstranění pevné překážky ze sporného pozemku podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání účastníka potvrzeno Krajským úřadem Libereckého kraje ze dne [datum], následná správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j [spisová značka] a nakonec Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [číslo], zamítl kasační stížnost. Tedy: z vedlejšího řízení se stalo hlavní řízení a za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že věcně legitimovaným účastníkem řízení je nikoliv [název], s níž soud prvního stupně dříve jednal, ale [název] podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk jako příslušný úřad, v jehož odvětví státní správy ke škodě došlo. Na tom nic nemění ani to, že žalobce požadoval nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé stavební řízení, neboť je povinností správních orgánů určit, jak bude dotčené řízení vedeno, tedy řízení nemělo být vedeno jako stavební, ale jako dopravně silniční, které je plně v kompetenci ústředního orgánu státní správy – [název]. Odvolací argumentace žalovaného není způsobilá na tom cokoliv zvrátit a odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. naplněn není.

24. Je správný názor soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce není promlčen, když žalobce podal žalobu k soudu dne [datum] a konec posuzovaného řízení, tedy i počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk, je nutno odvodit ode dne [datum], kdy posuzované řízení pro žalobce skončilo. Tímto dnem se žalobce o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. K tomu Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně dovodil, že promlčecí lhůta počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se proto běh promlčecí lhůty od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. část III., bod 2 Stanoviska). Tento závěr poté dovolací soud ve své judikatuře vícekrát zopakoval a na něj dále navázal, jak patrno z jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], dále z rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], z usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], z rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], z usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (dopadajícího na případ restitučního řízení a na něj navazujícího vkladového řízení), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II[číslo], z usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. [číslo]/22, a z usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (týkajícího se, jako je tomu i nyní, postupně vedených řízení směřujících k uspokojení téhož restitučního nároku), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo]. Odvolací soud tak nesdílí názor žalovaného, který s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dovozoval, že je třeba předmětnou věc posoudit podle reálného stavu daného případu, tedy že byla vedena tři správní řízení a pro každé takovéto řízení posuzovat počátek běhu promlčecí doby zvlášť. Správně mělo být vedeno jen jedno řízení, jak je vysvětleno shora a pokud takto postupováno nebylo, tak žalovaný nyní nemůže těžit z tohoto svého protiprávního jednání spočívajícího ve vadném postupu v řízení (§ k tomu obdobně § 6 odst. 2 o. z. za použití § 26 OdpŠk). Žalobci nelze klást k tíži, že se v takto složitém a zmatečně vedeném správním řízení nedokázal orientovat.

25. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda odškodňované správní řízení, je řízením, které lze podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak, jak ho definuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva. K tomu považuje za nutné poznamenat, že judikatura Nejvyššího soudu ČR se v této otázce vyvíjela. Ve svém rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 2017, uveřejněný pod poř. č. 113/2017 na str. 1489, Nejvyšší soud ČR dovodil, že závěr o tom, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní. Uvedený právní názor byl překonán nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 102, ročník 2020, uveřejněném pod poř. č. 199/2020 na str. 267, v němž Ústavní soud dovodil, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

26. Naříkané správní řízení je nepochybně řízením, které pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ČR podřadit, když odvolací soud podotýká, že uvedené řízení splňuje i kritéria dříve platných judikaturních závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem ČR ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Předmětem správního řízení byla ochrana vlastnického práva žalobce, tedy práva zaručeného ústavou ČR (k tomu srovnej čl. 11 Listiny základních práv a svobod), kdy žalobce ve správním řízení domáhal odstranění nadzemního valu, kterým mu bránil v přístupu k nemovitosti, kterou vlastnil. Nadto na správní řízení navazovalo i soudní řízení správní, které ve smyslu čl. 6 Úmluvy režimu odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a presumpce vzniku nemateriální újmy podléhá. Tento názor ostatně (mlčky) vyjádřil odvolací soud již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku a vycházel z něj taktéž správně soud prvního stupně.

27. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že délka řízení, která byla v daném případě činila 16 let 4 měsíce, je nepřiměřená, kdy soud prvního stupně správně vymezil počátek řízení datem [datum], kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení řízení o odstranění terénních úprav a konec řízení datem [datum], kdy žalobce přestal být vlastníkem sporného pozemku. Správní řízení sice ještě ukončeno nebylo, avšak žalobce se již přestalo týkat, tedy újma z titulu jeho nepřiměřené délky mu již dále nevznikala. Správní řád (zák. č. 500/2004 Sb.) stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí ve svém § 71, kdy povinností správního orgánu je vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu (§ 71 odst. 1 správního řádu) s tím, že pokud rozhodnutí bez zbytečného odkladu vydat nelze, je povinností správního orgánu rozhodnout nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítávají doby uvedené v § 70 odst. 3 písm. a) a b) správního řádu. V souzeném případě ovšem délka správního řízení byl mnohonásobně překročena: 16 letech a 4 měsíce je délka zcela neadekvátní a lze ji považovat za extrémní, k čemuž odvolací soud poznamenává, že v případě soudního řízení, které zpravidla trvá déle, se považuje za extrémní délku řízení doba přesahující 10 let. Pokud tedy správní řízení v daném případě trvalo déle než 16 let, zcela nepochybně jde o dobu extrémní, a to značně. Na místě je proto přiznat žalobci odškodnění, když je zřejmé, že konstatování porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě jako adekvátní prostředek nápravy zcela jistě ne nepostačuje (§ 31a odst. 1 a odst. 2 věta prvá OdpŠk). Vznik nemajetkové újmy, kterou je třeba odškodnit peněžitým zadostiučiněním, se v daném případě předpokládá.

28. Při určení její výše soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně správně určil výši základního odškodnění v sazbě [částka] za každý rok trvání řízení, když judikaturní rozmezí stanovené Nejvyšším soudem ČR v jeho sjednocujícím Stanovisku sp. zn. [číslo] [částka] až [částka] za každý rok trvání řízení. S ohledem na extrémní délku řízení bylo namístě určit výši odškodnění v horní polovině uvedeného judikaturního rozpětí /§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/, v případě prvních 2 let trvání řízení jde ale o částky poloviční. K tomu odvolací soud poznamenává, že žalobce požadoval odškodnění takové újmy až od druhého roku trvání řízení, tedy nikoliv za 16 let a 4 měsíce ale toliko za 15 let a 4 měsíce, což odůvodnil tím, že předpokládal, že řízení může trvat po dobu 1 roku. Soud prvního stupně v souladu s tímto skutkovým vymezením provedl odškodnění žalobce za 15 let a 4 měsíce trvání řízení, když ovšem vyšel z toho, že základní odškodnění za druhý rok trvání řízení, tedy první rok, za nějž žalobce požadoval odškodnění, již nesnižoval na jednu polovinu. Tento jeho názor ovšem není správný. Soud je vázán skutkovým vymezením nároku tak, jak ho žalobce provedl, nikoliv právním posouzením a pokud žalobce odškodnění za první rok trvání řízení nepožadoval, pak je sice správné mu toto odškodnění nepřiznat, nicméně to neznamená, že odškodnění za druhý rok trvání řízení již na poloviční částku nebude sníženo právě s ohledem na to, žalobce odškodnění za první rok trvání řízení nepožadoval. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně nesdílí, odškodnění za první rok trvání řízení, za nějž žalobce odškodnění požaduje (tedy druhý rok trvání řízení celkem, pozn. odvolacího soudu), proto snížil na jednu polovinu, jak bude uvedeno ještě dále.

29. Soud prvního stupně při vázanosti právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesením ze dne [datum] správně zohlednil ostatní kritéria, když konstatoval, že řízení bylo složitější po stránce procesní a instanční, řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů, dvakrát na to navazovalo soudní řízení správní, které v druhém případě probíhalo rovněž na dvou stupních soudní soustavy, ty u krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, když ve věci navíc ještě rozhodoval Ústavní soud ČR, který stojí mimo soustavu obecných soudů. Řízení sice bylo jednodušší po stránce právní; jeho předmětem bylo (toliko) odstranění terénních úprav provedených neoprávněně na příjezdové cestě k pozemku žalobce, nicméně zcela jistě bylo složitější po stránce skutkové, neboť jak je zřejmé z obsahu správního spisu, bylo namístě provést podrobnější dokazování za účelem zjištění skutkového stavu. Pokud soud prvního stupně snížil o odškodnění o 20 % z důvodu složitosti /§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/, je tento jeho postup zcela správný.

30. Soud prvního stupně rovněž správně zohlednil i další kritérium, a to jednání poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk), když zohlednil, že se žalobce na délce správního řízení nijak nepodílel, naopak se snažil aktivně přispět k jeho urychlení tím, že se opakovaně urgoval vydání rozhodnutí, poukazoval na to, že se opakovaně překračovaly zákonné lhůty, poskytoval součinnost správním orgánům, zvýšení odškodnění o 10 %, tak, jak ho soud prvního stupně učinil, je z tohoto hlediska zcela adekvátní.

31. Soud prvního stupně také správně posoudil další kritérium, a to postup orgánů veřejné moci během řízení, /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/. K tomu správně poukázal na naprosto nekoncentrovaný postup správních orgánů, a to jak stavebního úřadu [právnická osoba] [adresa], tak silničního úřadu [právnická osoba] [adresa], kdy, jak je vysvětleno shora, bylo nesprávně vedeno tzv. vedlejší řízení, které vůbec nemělo být vedeno, v tomto vedlejším řízení navíc byla opakovaně rušena rozhodnutí správních orgánů prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného procesního názoru, tedy závažné procesní vady, když jak soud prvního stupně správně poznamenal, s ohledem na počet zrušujících rozhodnutí v této fázi řízení lze konstatovat, že šlo o doslovný instanční ping pong mezi správními orgány dvou stupňů, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla rušena opakovaně a ze zcela zásadních důvodů zjednodušeně proto, že správní orgán nerespektoval zákon ani judikaturu. Soud prvního stupně z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení odškodnění zvýšil o 40 % a podle přesvědčení odvolacího soudu je takovéto navýšení odškodnění zcela adekvátní, když je třeba uvést, že průtahy správních orgánů, opakovaná rušení rozhodnutí správních orgánů prvního stupně, nesprávně vedené tzv. vedlejší řízení a v neposlední řadě naprosto nekoncentrovaný postup správních orgánů zásadním způsobem přispěly k délce řízení, k čemuž odvolací soud poznamenává, že poté, kdy Krajský úřad Libereckého kraje svým usnesením ze dne [datum] pověřil v rámci institutu ochrany před nečinností podle § 80 správního řádu vyřízením věci silniční úřad [adresa], když tento úřad podobně postupoval zcela koncentrovaně a řízení ukončil rozhodnutím v poměrně krátké lhůtě. Jeho rozhodnutí obstálo v odvolacím správním řízení, a poté i v řízení před Krajským soudem v [adresa] a Nejvyšším správním soudem na základě správní žaloby a výsledně též před Ústavním soudem, který dne [datum] odmítl ústavní stížnost. Podle přesvědčení odvolacího soudu zvýšení odškodnění z tohoto důvodu o 40 % není neproporcionální a neadekvátní ve vztahu ke snížení odškodnění pro složitost věci o 20 %, když jde o dvě různá kritéria, která nelze směšovat.

32. Také význam předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/, soud prvního stupně zhodnotil zcela správně, když z hlediska tohoto kritéria nepřistoupil ke korekci (snížení) odškodnění. Význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní. Žalobce sice tvrdil, že tento byl značný proto, že mu byl zásadním způsobem omezen přístup k jeho nemovitosti, která tak byla zhodnocena, nicméně soud prvního stupně správně zohlednil to, že nemovitost žalobce užíval pouze k rekreaci. Nejde o řízení privilegované ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného předpokládá a tento nebyl žalobcem ani prokázán.

33. Soud prvního stupně tak přiznal odškodnění v celkové výši [částka] (základní odškodnění za 15 let a 4 měsíce trvání řízení [částka] + navýšeno o 30 % (-20 % + 10 % + 40 %). Odvolací soud, jak vysvětlil již shora, odškodnění za druhý rok trvání řízení snížil odškodnění na jednu polovinu, tedy o částku [částka] ([částka] +30 %). Přiměřené odškodnění tak dosahuje částky [částka], která podle přesvědčení odvolacího soudu je plně adekvátní jako kompenzace újmy, která žalobci nepřiměřenou délku správního řízení vznikla.

34. Odvolací soud tak zjištěný skutkový stav posoudil částečně odlišně a napadený rozsudek ve výroku I. postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba ohledně částky [částka] zamítá, jinak je ohledně zbývající částky [částka] v tomto výroku potvrdil podle § 219 jako věcně správný.

35. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobce byl v řízení z převážné části úspěšný, když výše plnění v daném případě závisela na úvaze soudu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak má právo na náhradu nákladů řízení zcela. Tyto sestávají ze soudního poplatku z žaloby ve výši [částka] a z nákladů právního zastoupení: odměna za celkem [hodnota] úkonů právní služby po [částka] podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif, k tomu náleží ještě náhrada za 8 režijních paušálů po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právních služby v souvislosti se dvěma jednání před soudem prvního stupně, 2× [částka] tedy 2× 5 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu, dále cestovné k těmto dvěma jednáním z advokátní kanceláře zástupce žalobce k procesnímu soudu a zpět - toto činí [částka] podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. za účast u jednání dne [datum] a [částka] za jednáních dne [datum] podle vyhlášky č. 398/2023. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně i předchozího odvolacího řízení činí [částka], k tomu náhrada za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. je [částka], včetně soudního poplatku výsledně je [částka].

36. V odvolacím řízení žalobce byl rovněž z převážné části úspěšný, podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení: odměna za 1 úkon právní služby ve výši [částka] podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, náhrada za 1 režijní paušál ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. je [částka].

37. Náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení jsou splatné k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení