62 Co 253/2024 - 769

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupen [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0], [tituly za jménem], advokátem [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [společnost 2], IČO [IČO] [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupen [tituly před jménem] [jméno FO], advokátkou [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 779 991 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 166 980 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2024, č. j. 19 C 60/2017-718, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení o žalobě činí 389 808,40 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení o vzájemné žalobě činí 223 442,70 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě ve výši 28 362 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemné žalobě ve výši 19 554 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 779 991 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z částky 743 318 Kč od 14. 2. 2017 do zaplacení (výrok I ), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu řízení částku 319 338 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II), žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 166 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 166 980 Kč od 24. 11. 2016 do zaplacení a částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a konečně mu uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě 228 149,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok IV).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 779 991 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 669 354 Kč s příslušenstvím z titulu plateb poskytnutých žalovanému na základě uzavřené smlouvy o dílo a částek 73 964 Kč s příslušenstvím a 36 673 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. V průběhu řízení podal žalovaný vůči žalobcům vzájemnou žalobu, kterou požadoval zaplacení částky 166 980 Kč příslušenstvím jako doplatek ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Svým prvním rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-[číslo], uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 669 354 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (ad I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 73 964 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 2017 do zaplacení a částky 36 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 2. 2020 do zaplacení (ad II.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč se smluvním úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně od 24. 11. 2016 do zaplacení spolu s částkou 1 200 Kč jakožto minimální výši nákladů spojených s uplatněním pohledávky (ad III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 156 657 Kč k rukám zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (ad IV.).

4. Tento rozsudek Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. [spisová značka], ve výroku I. změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 669 354 Kč s úroky z prodlení 8,05 % ročně od 14. 2. 2017 do zaplacení zamítá (výrok I.), dále tento rozsudek ve výroku II. ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II) a ve výrocích III. a IV. ho zrušil věc v tomto rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Prvostupňový soud vyšel z nesporného tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dne 21. 3. 2016 smlouva o vytvoření webové prezentace, včetně příloh P1 a P2 a žalobce od této smlouvy odstoupil dopisem z 2. 2. 2017, původně sjednaný termín dokončení 30. 6. 2016 byl účastníky prodloužen do 31. 7. 2016. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobce hradil jednotlivé části díla a i kdyby soud připustil závěr, že jednotlivé části díla byly dokončeny, tak to nic nemění na tom, že dílo jako celek dokončeno nebylo a nebylo ani předáno za a situace, kdy nebylo po dobu více jak 30 dnů žalovaným prováděno minimálně v částce roku 2016 od prosince a v lednu 2017. Žalobci tak vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, má proto nárok na vrácení zaplaceného plnění v částce 669 354 Kč. Naopak soud prvního stupně neshledal důvodným požadavek žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč představující dosud neproplacené faktury (vzájemná žaloba) neboť pokud žalobce od smlouvy o dílo platně odstoupil, tak nárok žalovaného na zaplacení doplatku ceny díla dán není. Neshledal důvodným ani požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku IX bod 2 smlouvy o dílo není dostatečně určité a srozumitelné.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že bez ohledu na to, zda k odstoupení od smlouvy o dílo došlo platně, či nikoliv, tak je zřejmé, že platby v celkové výši 669 354 Kč žalovanému byl poskytnuty zcela po právu, neboť v případě platného odstoupení od smlouvy nastávají jeho účinky toliko do budoucna podle článku VIII bod 8.5 smlouvy tak, jak si to účastníci dohodli. Pokud by k odstoupení platně nedošlo, tak smlouva o vytvoření webové prezentaci by platila i nadále. Požadavek žalobce na vrácení plateb ve výši 669 354 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud neshledal opodstatněným, naopak přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti žaloby, pokud jde o zaplacení smluvní pokuty ve výši 73 964 Kč s příslušenstvím a 36 673 Kč s příslušenstvím. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že nesrozumitelnost a neurčitost ujednání o smluvní pokutě nezpůsobuje částečnou neplatnost smlouvy, ale to, že toto ujednání je třeba hodnotit jako zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží podle § 553 o. z. a § 554 o. z.

6. Ohledně požadavku žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč uplatněného vzájemnou žalobou jako nedoplatku ceny díla odvolací soud konstatoval, že je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že nastaly podmínky splatnosti těchto částek, tedy je na žalovaném, aby tvrdil, že splnil své povinnosti podle uzavřené smlouvy, tedy především že jednotlivé části díla řádně dokončil, žalobci správně vyúčtoval a nastaly tak podmínky splatnosti uvedené částky.

7. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 23 Cdo 71/2022–587, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021 v prvním výroku a v potvrzující části druhého výroku a rozsudek Obvodního soudu ze dne 12. 1. 2021 ve výroku I. a výroku II. vyjma té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč od 21. 2. 2022 zaplacení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR shledal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se při řešení otázky aplikace zákonných výkladových kritérií při výkladu smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR. K tomu Nejvyšší soud ČR odkázal na ustavení § 555 - § 558 o. z. která odcitoval, dále poukázal na svou judikaturu – rozsudek z 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a další a výsledně shrnul, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty prvé o. z., kdy se nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ze zjištěných skutečností. Tuto vůli, tedy úmysl jednajícího, je třeba posuzovat v okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn, kdy se stal perfektním. Při výkladu právního jednání je určující skutečná vůle – úmysl – jednajícího, která byla nebo musela být známa adresátovi, a tu je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, například objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li t skutečnou vůli, tedy úmysl jednajícího, zjistit, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 věta druhá o. z. v němž je uveden demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. K tomu dovolací soud poukázal na rozdíl při výkladu právních úkonů podle dříve platného občanského zákoníku – § 35 odst. 2 zák. č. 40/ 1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, který vycházel z formálního hlediska projevu vůle, zatímco nový občanský zákoník – zákon č. 89/ 2012 Sb. klade důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Dovolací soud odvolacímu soud vytkl, že postupoval v rozporu s těmito pravidly při interpretaci sporného čl. 8.5 smlouvy o dílo ohledně toho, že si strany dohodly účinky odstoupení od smlouvy do budoucna, z čehož odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemohla od smlouvy odstoupit účinky ex tunc podle § 2004 odst. 1 o. z. K tomu se ovšem odvolací soud vůbec nezabýval úmyslem jednajících stran s přihlédnutím k rozhodným okolnostem podle § 556 odst. 2 o. z. V rozporu s výkladovými pravidly postupoval odvolací soud i při interpretaci jiných částí smlouvy, když vycházel z toho, že dílo bylo plněno po částech, které byly postupně dokončovány. Takovýto závěr nemohl být učiněn za stavu, kde nebylo na základě řádně provedeného výkladu postaveno na jisto, zda úmysl stran směřoval skutečně k provádění, respektive dokončení a předání jednotlivých částí díla, nebo zda naopak směřoval k provedení díla jako celku, tedy že povinnost zhotovitele provést dílo podle § 2586 odst. 1 o. z. měla být splněna až dokončením a předáním díla jako celku s tím, že jednotlivé dílčí části měly pro stranu význam pouze pro účely určení splatnosti jednotlivých plateb za cenu díla a pro průběžné kontroly provádění díla, jak tvrdí žalobce. Odvolací soud pochybil i při výkladu ujednání o smluvní pokutě, pokud vyšel pouze v textu čl. 9.2 smlouvy, aniž se zabýval skutečnou vůlí jednajících stran.

8. Nejvyšší soud také již opakovaně dovodil při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012).

9. Soud prvního stupně v dalším řízení dokazování doplnil listinnými důkazy a dále zejména výslechem tehdejšího místopředsedy představenstva žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]. Poté zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že mezi nimi byla uzavřena dne 21. 3.2016 smlouva o vytvoření webové prezentace, včetně příloh P1 a P2, od této smlouvy žalobce odstoupil dopisem z 2. 2. 2017, mezi účastníky bylo nesporné, že termín dokončení díla byl prodloužen do 31. 7. 2016, tedy o 30 dnů, než předpokládala původní smlouva.

10. Pod body 17-64 soud prvního stupně popsal zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů – v tomto směru odvolací soud na odůvodnění rozsudku plně odkazuje. Výsledně pod bodem 65 soud prvního stupně shrnul, že výslechy svědků považoval za důvěryhodné, kdy si sice byl vědom ekonomické provázanosti některých svědků s účastníky řízení, avšak zároveň zohlednil, že svědci vypovídali spontánně a v jejich výpovědích nejsou rozpory, všichni svědci se snažili odpovídat na doplňující dotazy.

11. Zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník, ve zkratce o. z. Odkázal na jeho §§ 556 odst. 2, 1975, 1977, 2001, 2002, 2004, 2604, 2605, 2632, 2586 odst. 1 a § 2587; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Dále poukázal na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 14. 12. 2022 ohledně výkladu právního jednání. Poté uzavřel, že na základě smlouvy o dílo podle § 2586 a následujících o. z. se žalovaný zavázal vytvořit pro žalobce za podmínek stanovených ve smlouvě webovou prezentaci na adrese [název], podrobná specifikace díla byla provedena v článku II s odkazem na přílohu P2, způsob předání a převzetí díla byl upraven v článku III a cena díla byla určena podle podmínek článku IV. Žalobce od smlouvy odstoupil podle článku VIII bod 8.3 písm. b) pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalovaného spočívající v prodlení se zhotovením díla po dobu delší než 30 dnů. Na podkladě těchto dílčích závěrů soud prvního stupně dovodil, že odstoupením od smlouvy doručeným žalovanému dne 3. 2. 2017 žalobce odstoupil od smlouvy s účinky ex nunc, což lze dovodit nejenom z článku VIII bod 8.5. ale také ze skutečné vůle stran, která v řízení vyšla najevo. K tomu soud prvního stupně odkázal na výpověď předsedy představenstva žalobce, kdy žalobce od smlouvy odstupoval s úmyslem získat od žalovaného zpracované části díla s tím, že si dílo jako celek dodělá sám. Výkladu článku VIII bodu 8.5. pak plně odpovídají i geneze samotné smlouvy a znění jednotlivých návrhů, které byly shrnuty do e-mailové komunikace, k čemuž soud nejprve odkázal zejména e-mail ze dne 2. 3. 2016. poznamenal dále, že na tom nemůže nic změnit ani samotné znění dotčeného článku smlouvy, které připouštělo teoreticky různé výklady.

12. Soud prvního stupně rozebral článek VIII bod 8.5 smlouvy o dílo a uvedl, že z článku II bod 2.1. a z článku IV bod 4.1 je zřejmé, že dílo mělo být prováděno po částech, které měly být vytvářeny postupně. V souladu s tím byl zhotovitel, tedy žalovaný, oprávněn po dokončení jednotlivých částí díla vystavovat faktury objednateli, tedy žalobci, což se také stalo. Pro tento závěr svědčí již samotný prostý jazykový výklad, a dále provedené dokazování ohledně skutečné vůle stran. Z toho vyplynulo, že uvedené ustanovení bylo předmětem vyjednávání mezi stranami, přičemž z komentářů připojených k návrhu smlouvy je zřejmé, obě strany souhlasily s tím, že dílo bude plněno po částech. K tomu soud prvního stupně opět odkázal na e-mailovou komunikaci ze dne 2. 3. 2016 a připojený návrh smlouvy, v rámci něhož se vyjadřují oba účastníci tak, že s takovýmto řešením výslovně souhlasí. Soud prvního stupně dále uvedl článek IV bod 4.2 smlouvy o dílo ohledně způsobu úhrady ceny díla s tím, že tato má být prováděna bezhotovostně na účet zhotovitele na základě vystavených faktur tak, jak budou dokončovány jednotlivé části díla, kterými se rozumí jednotlivé oceněné položky podle přílohy P2. Podmínkou splatnosti ceny není předání a převzetí díla, resp. dokončení určitých jednotlivých částí ve smyslu článku III smlouvy o vytvoření webové prezentace. Uvedené závěry vyplývají ze samotného jazykového výkladu dotčeného ustanovení smlouvy a vyplynuly též z doplněného dokazování, když z jednotlivých návrhů smlouvy a komunikace je zřejmé, že skutečná vůle stran směřovala právě k tomuto výsledku. Nadto žalobce jednotlivé části díla plnil a žalovaný za ně hradil vystavené faktury.

13. Žalovaný pak žalobci předal jednotlivé části díla tak, jak mu smlouva ukládala, předával testovací servery, což potvrdili svědci [jméno FO], [FO2], když svědek [jméno FO] je zaměstnancem žalobce, svědek [FO2] pak je osoba samostatně výdělečně činná, která pro žalovaného pracovala jako subdodavatel. Pokud žalobce nebyl s výsledkem práce spokojen, mohl se domáhat nároků z titulu odpovědnosti za vady.

14. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaný plnil jednotlivé části díla, které řádně vyhotovil, řádně vyúčtovat a žalobce za ně hradil vystavené faktury. Pokud poté žalobce od smlouvy dne 2. 2. 2017 odstoupil s účinky ex nunc, tak veškeré platby učiněné do tohoto data byly provedeny po právu a na straně žalované tak nezakládají bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. Soud prvního stupně proto žalobu ohledně částky 669 354 Kč s příslušenstvím zamítl.

15. Ohledně požadavku žalobce na úhradu smluvní pokuty v částkách 73 964 Kč představující pokutu za období od 1. 8. 2016 do 9. 3. 2017 a ve výši 36 673 Kč představující smluvní pokutu za období od 10. 3. 2017 do 9. 3. 2020 soud prvního stupně poukázal na nesrozumitelné a neurčité ujednání obsažené v článku IX bod 9.2 smlouvy, když uvedená nesrozumitelnost nebyla odstraněna ani výkladem právním jednáním podle zásad uvedených v § 555 a následujících o. z. Ze samotného jazykového výkladu uvedeného ustanovení nelze zjistit nic víc, než to, ž smluvní pokuta by se měla vypočítávat z dlužné částky denně, má činit 0,05 % dlužné částky denně, žalovaný však žalobci nic nedluží. Za tohoto stavu podle soudu smluvní pokutu vypočítat nelze a o neurčitosti a nesrozumitelnosti svědčí i ta skutečnost, že v rámci doplněného dokazování sám předseda představenstva žalobce uvedl, že žalobce nechtěl a neusiloval o uplatnění tvrdých sankcí ve smlouvě. Skutečnou vůlí tak stěží mohlo být to, že dotčený článek smlouvy měl být vykládán tak, že úmyslem stran bylo určit výši smluvní pokuty pro žalovaného, nikoliv jako procento z dlužné částky, ale jako procento z ceny díla. Tomu ovšem neodpovídá provedené dokazování, a to i přes opakované poučení žalobce podle § 118a o. s. ř., kdy žalobce nenabídl žádné relevantní důkazy. Soud prvního stupně proto žalobu ohledně smluvní pokuty v uvedených částkách 73 964 Kč a 36 673 Kč s příslušenstvím rovněž zamítl. Připomněl názor Nejvyššího soudu ČR o tom, že lze dovodit, že při výkladu projevu vůle účastníků je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovali nelogicky – k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 a další, výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Soud prvního stupně projevil jisté pochopení pro ,,rozhořčení žalobce“, nicméně výsledek je dán zejména tím, jakou smlouvu si účastníci uzavřeli. Smlouva byla zjevně koncipována ve prospěch žalovaného, ale protože byla uzavřena mezi obchodními profesionály, tak takovéto nerovnováze nic nebrání.

16. K požadavku žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč s příslušenstvím, které se žalovaný domáhal vzájemnou žalobu, soud prvního stupně uvedl, že tato suma sestávala z dílčích položek vyúčtovaných fakturami na částku 43 560 Kč, 29 040 Kč, 21 780 Kč, 72 600 Kč, všechny byly splatné 23. 11. 2016. Pokud bylo dovozeno, že žalobce od smlouvy odstoupil s účinky ex nunc dopisem z 2. 2. 2017 doručeným žalovanému dne 3. 2. 2017, tak v této době smlouva platila bez ohledu na skutečnost, zda žalobce od ní odstoupil dne 3. 2. 2017 platně, či neplatně. Požadavky na proplacení vystavených faktur, které byly vyúčtovány v souladu s článkem IV tak jsou oprávněné za situace, když z provedeného dokazování vyplynulo, že dotčené části díla byly provedeny. Žalovaný práce provedl a řádně vyfakturoval, soud prvního stupně k tomuto znovu zopakoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že skutečná vůle stran směřovala k vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy s účinky ex tunc, a to sice čl. 8.5 smlouvy. Vůle směřovala k plnění díla po částech, které měly být postupně dokončovány, jednotlivé části díla neměly význam pouze pro účely určení splatnosti jednotlivých plateb ceny díla.

17. Částka 43 560 Kč představovala odměnu žalovaného za projektové vedení a konzultace slovy s ujednáním obsaženým v příloze P2 ke smlouvě o vytvoření webové prezentace, přičemž bylo prokázáno, že byly poskytnuty služby v rozsahu 48 hodin. Dále žalovaný požadoval po žalobci úhradu poimplementační podpory v rozsahu 32 hodin, tyto práce měl spočívat v poskytování podpory a vypořádání připomínek a požadavků žalobce po předání webu a e-shopu, které bylo předmětem smlouvy. Práce byly prováděny v souladu s přílohou P2 po dobu dvou měsíců, žalovaný z tohoto titulu požadoval zaplacení částky 29 040 Kč, kterou řádně vyfakturoval. V neposlední řadě požadoval žalovaný zaplacení 21 780 Kč za 48 hodin práce (správně 24 hodin práce, pozn. odvolacího soudu) na službách spočívajících v přesměrování starých URL a analýze odkazového profilu, když z provedeného dokazování vyplynulo, že tyto práce provedeny byly. Žalovaný rovněž provedl vícepráce podle objednávky žalobce v rozsahu 80 hodin, celkem 77 600 Kč (správně 72 600 Kč, pozn. odvolacího soudu), tyto práce žalovaný rovněž vyfakturoval řádně a jeho požadavek na úhradu uvedené sumy tak je zcela po právu, včetně příslušenství v podobě smluvního úroku podle článku IX smlouvy. Hodinová sazba za všechny tyto práce uplatněné vzájemnou žalobou činila 750 Kč.

18. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl, a naopak zcela vyhověl vzájemné žalobě žalovaného.

19. Výroky o nákladech řízení účastníků ad II. a IV. odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěchem žalovaného v řízení. K tomu uvedl, že rozhodoval zvlášť o nákladech řízení o žalobě a o nákladech řízení o vzájemné žalobě. Nárok na náhradu nákladů řízení za obě řízení přiznal v plném rozsahu žalovanému, který v obou těchto řízeních měl úspěch, náklady řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za vzájemnou žalobu a za odvolání a z nákladů právního zastoupení vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí, na které odvolací soud plně odkazuje. Soud prvního stupně k nákladům právního zastoupení uvedl jednotlivé úkony právní služby, které považoval za účelně vynaložené a naopak vysvětlil, že nepřiznal náhradu nákladů řízení za další úkony účtované žalovaným, když tyto nebyly vynaloženy účelně. Podrobný výčet těchto úkonů uvedl pod body 115-120 odůvodnění svého rozsudku.

20. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

21. Žalobce své blanketní odvolání doplnil podáním ze dne 10. 6. 2024. Jeho odvolání směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně a žalobce v něm uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. V úvodu zdůraznil, že podstatou sporu je, s jakými účinky žalobce od smlouvy o vytvoření webové prezentace odstoupil. K tomu v podstatě zopakoval argumentaci, kterou uplatnil v řízení před soudem prvního stupně, poukázal na to, že se spor snažil vyřešit smírně, byl ochoten převzít od žalovaného i nedokončené dílo s tím, že by ho dokončil vlastními silami a web zpřístupnil veřejnosti, toto ovšem žalovaný odmítl a žalobci přístup k rozpracovaným webovým stránkám neumožnil. Žalobci proto nezbylo, než od smlouvy odstoupit a webové stránky nechat zhotovit i jiným dodavatelem, jinak by dílo neměl do dnešního dne.

22. Žalobce zopakoval podstatné závěry soudu prvního stupně uvedené v napadeném rozsudku. Uvedl, že v řízení se prokázalo, že od smlouvy odstoupil s účinky ex tunc, poukázal na to, že jednotlivá ustanovení smlouvy si protiřečí, nejsou jednoznačná, bylo proto provést třeba výklad ustanovení této smlouvy. Na základě výkladu pak je nutno dojít k závěru, že předmětem smlouvy je dílo jako celek, k čemuž žalobce odkázal na článek III smlouvy, který odcitoval. Plnění po částech mělo praktický význam pouze pro účely fakturace, takže i kdyby došlo k řádnému předání části díla, tak žalobce dílo nemohl řádně využít, neboť autorskoprávní licence na něj měla přijít až v okamžiku převzetí díla jako celku. Žalobce si objednal u žalovaného webovou prezentaci umístěnou na [název], dílo bylo takto definováno, nikdy nebylo implementováno na webové rozhraní [název] Žalovaný nepostupoval v souladu se smlouvou o dílo, pokud jde o předání jednotlivých částí díla. Žalobce dále odkázal § 2605 o. z., podle něhož se dílo považuje za dokončené, pokud je předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu, což se v daném případě nestalo. Z toho dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení § 2004 odst. 2 o. z., když částečné plnění pro žalobce jako věřitele nemělo význam. K tomu odkázal na konstantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a zdůraznil, že nemá jít pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Žalobce uvedl čl. 8.5 smlouvy a namítl, že tento obsah je nejednoznačný, nabízí právní domněnku odstoupení od smlouvy s účinky do budoucna, pokud nebude v konkrétním případě prokázán opak. K tomu odkázal na odstoupení ze dne 2. 2. 2017, z něhož vyplývá vůle žalobce od smlouvy odstoupit s účinky ex tunc. E-mailová komunikace doložená žalovaným k obsahu tohoto článku prokazuje toliko to, že jednatel žalovaného a marketingový ředitel žalobce sjednávali obsah smlouvy, s odstoupením od smlouvy s účinky do budoucna vyslovil pan [jméno FO], marketingový ředitel žalobce, souhlas za předpokladu, že na žalobce přejdou autorskoprávní licence k užívání díla. Toto však žalovaný neakceptoval, protože podle čl. 6.3. smlouvy měla na žalobce přejít autorskoprávní licence k užívání díla jako celku, a to až v okamžiku převzetí díla jako celku. Finální text smlouvy komunikaci jednatele žalovaného a zaměstnance žalobce ovšem neodpovídá. Předmětná emailová komunikace tak vyjadřuje možnou variantu smluvního jednání za daných podmínek přijatelnou pro obě strany, která se ovšem do textu smlouvy následně nepromítla, respektive nebyly splněny všechny podmínky tohoto ujednání. Žalobce k tomu odkázal na výpověď předsedy představenstva, zdůraznil, že úmyslem stran bylo dohodnout účinky odstoupení ex tunc, opačný závěr prokázán v řízení nebyl. Předseda představenstva žalobce ve své účastnické výpovědi dne 7. 12. 2023 jednoznačně uvedl, že žalobce chtěl dílo jako celek, jednotlivé etapy ho nezajímaly. Pokud vypověděl, že byli připraveni dílo dokončit sami, odkazoval tím na jednu z variant řešení, kterou žalovanému navrhoval. Jak je zřejmé z emailové komunikaci, toto řešení bylo logické, žalovaný ovšem na něj nepřistoupil. Závěry soudu prvního stupně jsou nepřesvědčivé, podle názoru žalobce si soud vybírá pouze ta ustanovení, která se mu ,,hodí“, aniž by smlouvu vykládal v celém jejím kontextu, zejména v kontextu s akceptačním řízením podle čl. 3.3 smlouvy, předání kódových zdrojů podle čl. 3.4 a přechod autorskoprávní licence podle čl. 6.3. smlouvy, a to v souladu s principem spravedlivého uspořádání vztahů. Dílčí závěr soudu o tom, že žalovaný žalobci předal části díla, tak není pravdivý a neodpovídá provedenému dokazování. Zároveň bylo prokázáno, že ještě ke dni odstoupení od smlouvy zůstaly některé požadavky žalobce nedodělány. Nikdy nebyl dokončen zkušební provoz, ani k finální akceptaci díla nikdy nedošlo tak, jak předpokládá čl. 3.2 smlouvy. Žalobce nemohl uplatňovat práva z vadného plnění, protože tato vznikají až po předání díla, k tomu ovšem mezi účastníky nedošlo. Částečné plnění žalovaného pro žalobce žádný význam neměl, protože žalobce nemohl dílo užívat a žalobci vzniklo právo podle § 2004 odst. 2 o. z. od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění. K tomu žalobce zdůraznil principy spravedlnosti poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jehož závěry v podstatných bodech odcitoval. Zdůraznil, že nemá k dispozici od žalovaného žádný výsledek práce, a to přesto, že žalovaný měl opakovanou příležitost dílo žalobci zpřístupnit, avšak přesto tak nikdy neučinil, částečné plnění pro žalobce nemá ekonomický význam, žalobce dílo ani nemůže předat novému zhotoviteli webové prezentace k využití. Je proto spravedlivé, aby žalobci bylo zachováno právo na odstoupení od smlouvy účinky ex tunc, opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by zhotovitelé mohli úmyslně své závazky porušovat, respektive neplnit a obohacovat se tak. Nadto závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku odporují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2022 v této věci. K tomu žalobce odkázal na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v tomto rozhodnutí ohledně výkladu projevu vůle.

23. Žalobce nesouhlasil ani s právními závěry soudu prvního stupně ohledně ujednání o smluvní pokutě, když s ohledem na systematiku čl. 9 smlouvy bylo nepochybně vůlí stran sjednat smluvní pokutu pro objednatele pro případ porušení povinnosti k úhradě ceny díla a smluvní pokutu pro zhotovitele pro případ porušení povinnosti zhotovit dílo včas, tedy sankcionovat porušení nejdůležitějších povinností každé ze smluvních stran. K tomu žalobce odkazoval čl. 9 odst. 2 smlouvy o dílo, kdy podmínka pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty je dostatečně určitá, nepůsobí jakékoliv výkladové potíže. Pokud jde o výši smluvní pokuty, žalobce připustil, že došlo při textaci ke zřejmé chybě: pokuta ve výši 0,05 % dlužné částky denně, maximálně však do výše 20 % celkové ceny bez DPH odkazující na dlužnou částku nereflektuje, k jakému porušení povinnosti se vztahuje, tedy že se nesankcionuje prodlení se zaplacením, ale prodlení s dokončením díla. Je však třeba při výkladu přihlížet ke smlouvě jako celku, jejímu účelu a všem ustanovením ve vzájemných souvislostech. Podle názoru žalobce je tak třeba výši smluvní pokuty stanovit podle druhého výkladově bezproblémového kritéria, tedy jako 20 % z ceny díla, tak jak strany nepochybně zamýšlely. K chybě došlo zřejmě při zkopírování části čl. 9.1.

24. Žalobce vyslovil nesouhlas s posouzením soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu žalovaného, když soud prvního stupně fakticky převzal argumentaci žalovaného a s námitkami žalobce se nijak nevypořádal. Žalobce se vyjádřil k jednotlivým fakturám vystaveným žalovaným, když pokud jde o fakturu č. [číslo] ze dne 2.11. 2016 na služby projektového vedení a konzultací v částce 36 000 Kč, tak k tomu nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly, jaké konkrétní práce byly pro žalobce provedeny, ze smlouvy ani z výpovědí svědků [jméno FO], [FO2] a [jméno FO] nic takového nevyplývá. E-mail ze 14. 10. 2016 pouze prokazuje, že dílo ke dni 14. 10. 2016 dokončeno nebylo, provedení služeb neprokazuje ani email z 2. 11. 2016. K tomu žalobce rozebral e-mailovou komunikaci účastníků a shrnul, že z toho vyplývá že žalovaný plánoval služby žalobci poskytnout v budoucnu poté, kdy bude webová prezentace předána, to se ale nikdy nestalo. Ohledně faktury č. [číslo] ze dne 2. 11. 2016 za služby poimplementační podpory ve výši 29 040 Kč, nelze souhlasit se závěry soudu prvního stupně o tom, že tato poimplementační podpora byla poskytnuta, když k testovacímu provozu díla na serveru žalobce nikdy nedošlo, zdrojové kódy žalobci poskytnuty nikdy nebyly, k čemuž žalobce odkázal na výpověď svědka [jméno FO] či [FO2]. Ohledně faktury č. [číslo] z[Anonymizováno]2. 11. 2016 na služby základní SEO ve výši 21 780 Kč žalobce namítl, že tyto služby mu byly poskytnuty pouze částečně, pokud žalovaný poskytl částečné analýzy vztahující se k minulému webu žalobce, tedy se nejedná o plnění podle smlouvy. Služby projektové vedení a konzultace a poimplementační podpory a SEO analýza měly být ve smyslu přílohy č. 2 smlouvy součástí díla, avšak ani tyto služby řádně poskytnuty nebyly a nebylo prokázáno, že byl dodržen postup pro předání části díla podle čl. 3.2. smlouvy. Rovněž tak pokud jde o fakturu č. [číslo] ze dne 2. 11. 2016 představující vícepráce podle objednávky žalobce ve výši 72 600 Kč, tak k tomu nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly, jaké konkrétní práce byly pro žalobce provedeny a jaké výši byla dohodnuta jejich cena, soud prvního stupně pouze odkázal na objednávku žalobce, ale žádná takováto objednávka neexistuje. Vyúčtování tzv. víceprací započalo spory mezi účastníky, když žalobce od počátku namítal, že se nejedná o vícepráce, ale o práce předpokládané smlouvou o webové prezentaci. Tyto měly být žalovaným poskytnuté žalobci v rámci odsouhlasené ceny za dílo. Žalobce k tomu zmínil e-mailovou komunikaci účastníků v 18. 8. 2016 a 16. 9. 2016, poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 593/04, který odcitoval a zdůraznil, že byl pro porušeno jeho práva na spravedlivý proces.

25. V závěru odvolání žalobce zmínil, že rozhodnutí je pro něj překvapivé, když 7. 12. 2023 předseda senátu účastníky seznámil s předběžným názorem o tom, že nárok žalobce spatřuje jako oprávněný, poté již nedošlo k řádnému doplnění dokazování a ani nebyla uplatněna nová tvrzení, rozsudek, proto je pro žalobce překvapivý. Nadto žalobce zmínil vady výroku I. rozsudku, kdy příslušenství uvedené ve výroku I. neodpovídá žalobě.

26. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení tak, aby se soud prvního stupně s námitkami žalobce vypořádal. V opačném případě žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno, a naopak bude zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.

27. Odvolání žalovaného směřovalo do výroků II. a IV. rozsudku o nákladech řízení a žalovaný namítl odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. K tomu zrekapituloval, v jakém rozsahu byly žalovanému náklady řízení přiznány za v řízení o žalobě i vzájemné žalobě a nesouhlasil s tím, že mu na náhrada nákladů řízení za tyto některé úkony přiznána nebyla. Zdůraznil, že od počátku sporu vystupuje v řízení jako žalovaný, tedy on neměl v úmyslu řešit spor soudně, žalobce jako pán sporu vymáhá plnění, na které nemá nárok, proto žalovanému nezbylo než se adekvátně procesně bránit, a to zákonem relevantním způsobem. Žalovaný zdůraznil složitost sporu, délku řízení, která již činí sedm let, v řízení došlo k několika meritorním rozhodnutím či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, došlo ke změně rozhodujícího soudce v prvním stupni. Ve složitějších věcech je pluralita písemných podání poměrně běžnou záležitostí a již z tohoto důvodu nelze podle názoru žalovaného náhradu nákladů řízení za tyto úkony takto krátit. Žalovaný zmínil jednotlivá podání z 21. 11. 2017, 27. 2. 2019 a 24. 9. 2019, která byla učiněna rovněž účelně, to platí též pro vyjádření ze 14. 9. 2023 a 15. 1. 2024. K těmto jednotlivým úkonům žalovaný uvedl, v čem spatřoval jejich přínos pro řízení, když shrnul, že těmito vyjádřeními reagoval na skutková nebo právní tvrzení žalobce. Účelné byly též čtyři úkony spočívající v nahlížení do spisu. Žalovaný souhlasí tím, že soud by měl posuzovat účelnost jednotlivých úkonů ve smyslu advokátního tarifu, toto ostatně vyplývá též z ustanovení judikatury Ústavního soudu ČR, smyslem toho ovšem je, aby institut náhrady nákladů řízení nebyl zneužíván. Žalovaný si svoji účast v soudním procesu nevybral, pouze je nucen hájit svá práva. K tomu citoval závěr Nejvyššího soudu ČR se zřetelem k účelu civilního procesu. Výsledně shrnul, že úkony, které v řízení vynaložil, byly v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. vynaloženy účelně. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 446 533,20 Kč a ve výroku IV. tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 316 140,80 Kč.

28. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a na jeho správné právní posouzení. Soud prvního stupně provedl správně výklad smlouvy o webové prezentaci podle zásad uvedených v § 555 a následujících o. z. Pokud jde o posouzení účinků odstoupení ex tunc, nebo ex nunc, výklad provedený soudem prvního stupně žalovaný rozebral s tím, že námitky žalovaného obsažené v odvolání k tomu považuje za účelové. Úmyslem stran bylo sjednání odstoupení od smlouvy s účinky ex nunc, což v řízení bylo jasně prokázáno. Pokud jde o předání díla, žalobce se snaží dovodit účinky odstoupení ex tunc, z ustanovení § 2004 odst. 2 o. z., toto však platí pouze tehdy, není mezi stranami ujednáno jinak, což v daném případě nastalo, neboť strany sjednaly odstoupení s účinky do budoucna. Pokud žalobce tvrdí, že předmětem smlouvy bylo dílo jako celek proto, že autorskoprávní licence se měla vztahovat k dílu jako celku a dále tvrdí, že plnění po částech mělo význam jen pro účely fakturace, tak takovéto tvrzení žalovaný musí zcela odmítnout, když strany si v článku III jednoznačně sjednaly, že se dílo předává po jednotlivých částech, nikde se neuvádí to, že by toto platilo pouze pro účely fakturace. Neobstojí ani tvrzení žalobce ohledně autorskoprávní licence: podle čl. 6.3. smlouvy měla autorskoprávní licence k dílu přejít na žalobce až v okamžiku předání kompletního díla, tedy ne jednotlivých částí a že až do okamžiku nabytí této licence žalobce neměl oprávnění k užívání jednotlivých částí díla. Z geneze smluvního ujednání je nutno dovodit, že licence k užívání díla se týká i ostatních částí díla, a i kdyby se týkala pouze díla jako celku, tak to neznamená, že by z tohoto důvodu nemohly být jednotlivé části díla předány dříve a provedeny samostatně ve smyslu § 2606 o. z. K tomu žalovaný odkázal na své vyjádření ze 14. 9. 2023. Pokud dále žalobce namítá, že některé části díla nebyly řádně předány, protože nebyly nahrány na testovací server žalobce a že neproběhl testovací provoz, tak s tím žalovaný nesouhlasí. Všechny části díla, které jsou předmětem sporu, řádně předány byly v souladu se smlouvou a byly odsouhlaseny. K tomu žalovaný odkázal na svá dosavadní vyjádření, v nichž rozebral, jakým způsobem došlo k předání jednotlivých částí díla.

29. Pokud jde o ujednání smluvní pokuty, tak toto prošlo celkem čtyřikrát přezkumem soudu, nalézací soud v obou rozhodnutích, jakožto i odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěly v této otázce ke shodnému závěru o tom, že ujednání o smluvní pokutě je zdánlivé pro přílišnou neurčitost a nesrozumitelnost. Dovolací soud k tomu pouze judikoval, že se musí vycházet z toho, že se smluvní strany při sjednání smlouvy nechtěly chovat nelogicky, s čímž žalovaný souhlasí. Dovolací soud toliko zkritizoval procesní postup odvolacího soudu a následně nalézací soud postupoval zcela v souladu s právním názorem dovolacího soudu, což řádně zdůvodnil v bodě 90 rozsudku.

30. Protinávrh žalovaného byl posouzen soudem prvního stupně rovněž správně, když prvostupňový soud shledal, že nárok žalovaného na zaplacení požadované částky je oprávněný a byl v řízení řádně prokázán. K tomu žalovaný rozebral jednotlivá plnění, která žalobci v rámci uvedené smlouvy poskytl. V ostatním odkázal na dosavadní podání a žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a III. potvrdil jako věcně správný.

31. Žalobce se ve svém vyjádření k odvolání žalovaného vyslovil souhlas s postupem soudu, pokud tento žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za některé úkony, když písemná vyjádření žalovaného mají repetitivní obsah a neodpovídají a neobsahují žádná nová tvrzení. Takto vzniklé náklady řízení tak nebyly vynaloženy účelně. Soud prvního stupně by ovšem podle žalobce pochybil, když počítal stejné úkony v rámci náhrady nákladů řízení za žalobu a za vzájemnou žalobu jako dvojnásobné úkony, které žalobce v odvolání vyjmenoval. Takto soud prvního stupně přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za dvacet úkonů dvojmo a v tomto rozsahu je nákladový výrok nedůvodný.

32. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a odvolání žalobce neshledal opodstatněným. Odvolání žalovaného je důvodné částečně.

33. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

34. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud nezjistil porušení práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s veškerými relevantními argumenty uplatněnými žalobcem v průběhu řízení, závěry vyjádřené v napadeném rozsudku jsou logické, přesvědčivé a na sebe navazující. Ani případný odlišný názor soudu, resp. předsedy senátu vyjádřený ústně oproti tomu, jak soud výsledně rozhodl, porušení tohoto ústavního práva nezakládá.

35. Odvolací soud předesílá, že je stejně jako soud prvního stupně vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 14. 12.2022 v této věci (§ 243g odst. 1 část věty prvé za středníkem o. s. ř.). Soud prvního stupně v intencích tohoto právního názoru postupoval, když svoji pozornost zaměřil na výklad právního jednání, tedy výklad smlouvy o vytvoření webové prezentace jejíž součástí jsou přílohy P1 a P2, uzavřené dne 21. 3. 2016 mezi účastníky. K tomu při jednání z 14. 9. 2023 žalovaného poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně toho, jaký byl skutečně úmysl stran při sjednávání čl. 8.5 smlouvy o vytvoření webové prezentace ze dne 21. 3. 2016, tedy zejména aby žalovaný doplnil skutková tvrzení a označil důkazy k tomu, že úmyslem stran bylo sjednat ve smlouvě o vytvoření webové prezentace v čl. 8.5 účinky odstoupení vždy do budoucna, tedy odchylně od § 2004 o. z. Žalovaný byl současně poučen o následcích neuposlechnutí výzvy. V reakci na toto poučení žalovaný skutková tvrzení doplnil a k jejich prokázání označil důkazy. Soud prvního stupně poté při jednání ze 7. 12. 2023 vyslechl jako účastníka řízení předsedu představenstva žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], který za žalobce spornou smlouvu tehdy jako místopředseda představenstva podepsal. Za žalovaného pak smlouvu uzavřel jednatel [jméno FO], který soudem prvního stupně již vyslechnut byl. Prvostupňový soud učinil správná skutková zjištění ohledně výkladu sporného bodu VIII. bod 8.5 smlouvy, že úmyslem stran bylo sjednat si účinky odstoupení od smlouvy z důvodů ve smlouvě vysloveně uvedených ex nunc, tedy do budoucna, odchylně od zákonné úpravy provedené podle § 2004 odst. 1 o. z., podle něhož odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku. K tomu odvolací soud uvádí, že při zjišťování toho, jaká byla skutečná vůle, tedy úmysl obou jednajících stran při uzavření smlouvy o vytvoření webové prezentace, je nutno zohlednit celý kontraktační proces, nikoliv pouze finální fázi podpisu smlouvy, respektive návrhu smlouvy o vytvoření prezentace, ale jednání účastníků, která tomu předcházela. Je zřejmé, že návrh smlouvy vytvořil žalovaný, žalobci ho zaslal k připomínkám, za žalobce návrh připomínkoval zejména marketingový ředitel [jméno FO], který byl ostatně také v příloze č. 1 ke smlouvě označen jako kontaktní osoba za žalobce. Soud prvního stupně k tomu správně odkázal na e-mail žalovaného adresovaný žalobci ze dne 1. 3. 2016 (č. l. 618 spisu p. v.), v němž žalovaný mimo jiné vysvětluje žalobci, že podle návrhu smlouvy o vytvoření webové prezentace pro případ odstoupení od smlouvy, kdy se od smlouvy odstupuje s účinky do budoucna, si obě strany ponechaly ty části plnění, které do té doby obdržely a případné úhrady do té doby vystavených faktur za dílčí část plnění získává žalobce licenci na tyto části díla. Žalovaný se žalobce dotazuje, zda tento souhlasí s tím, aby byl odstraněn poslední komentář žalobce (týkající se ujednání o odstoupení po částečném plnění díla), na což žalobce reaguje dne 2. 3. 2016 tak, že s tímto návrhem souhlasí. Jak správně soud zdůraznil, proti ujednání stran ohledně účinků odstoupení od smlouvy ex nunc žalobce ničeho nenamítal. Na to navazuje, respektive s tím souvisí ujednání účastníků obsažené v článku III smlouvy o vytvoření webové prezentace, který rovněž předpokládá, že dílo bude předáváno po částech, a to nahráním jeho jednotlivých částí na testovací servery zhotovitele nebo objednatele. S tím souvisí i navazující ujednání o ceně a platebních podmínkách v článku IV, kdy je zřejmé, že cena díla nebyla sjednána konečnou částkou ale ,,ve výši součtu jednotlivě oceněných částí díla ve smyslu přílohy P2 této smlouvy tím, že části díla jsou oceněny v závislosti na časové náročnosti jejich provádění hodinovou sazbou práce na těchto částek díla“, v podrobnostech je pak rozsah dohodnutých prací obsažen v příloze P2, která je (spolu s přílohou P1) nedílnou součástí smlouvy. Z výpovědi jednatele žalovaného [jméno FO] a předsedy představenstva žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] jakož i z listinných důkazů, zejména pak z e-mailové korespondence účastníků jednoznačně vyplynulo, že jejich skutečná vůle směřovala k tomu, že dílo má být předáváno po částech podle toho, jak se tyto budou dokončovat, s čímž souvisí i ujednání o platebních podmínkách, cena díla je splatná v návaznosti na jednotlivé předané části díla, tak jak vyplývá z článku IV ve spojení s článkem III smlouvy o vytvoření webové prezentace. Soud prvního stupně správně poznamenal, že podmínkou splatnosti není předání a převzetí díla, respektive dokončení částí díla ve smyslu článku III smlouvy o vytvoření webové prezentace a za této situace je zcela nerozhodná námitka žalobce o tom, že dílo nebylo dosud řádně provedeno, neboť nebylo dokončeno a předáno tak, předpokládá § 2604 o. z, když nebyla předvedena jeho způsobilost sloužit ke svému účelu podle § 2605 odst. 1 věta prvá o. z. zcela bezpředmětná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobci jednotlivé části díla v souladu se smlouvou předal, když mu předal testovací servery. Je tedy zřejmé, že žalovaný plnil své dílčí povinnosti předáním jednotlivých částí díla, které poté řádně vyúčtoval a žalobce je hradil. V řízení bylo nesporně zjištěno a ostatně mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že žalobce za předané části díla zaplatil žalovanému celkem 669 354 Kč a pokud poté dne 2. 2. 2017 od smlouvy odstoupil, stalo se tak s účinky ex nunc, tedy účinky do budoucna a ve smyslu článku VIII bod 8.5 platí, že veškerá jeho plnění byla je třeba považovat za oprávněná, když opak v řízení prokázán nebyl – ostatně i v tomto směru tížilo důkazní břemeno žalobce.

36. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně při výkladu právního jednání zcela respektoval výkladová pravidla obsažená v § 555 až § 557 o. z., když zkoumal především skutečnou vůli (záměr) účastníků při uzavírání smlouvy o vytvoření webové prezentace. K tomu žalovaný u soudu tvrdil a také prokázal, že jeho skutečná vůle je v souladu s písemným textem smlouvy o vytvoření webové prezentace, kterou účastníci spolu uzavřeli. Pokud žalobce toto popíral, bylo na něm, aby toto tvrzení prokázal, což se mu ovšem ani při řádném poučení soudem podle § 118 a odst. 3 o. s. ř., které se mu dostalo při jednání dne 6. 11. 2023, nepodařilo. V podstatě jediný důkaz, který žalobce v reakci na toto poučení uplatnil, byl výslech předsedy představenstva [tituly před jménem] [jméno FO], z jehož výpovědi soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění o tom, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o webové prezentaci tak, aby žalobci byly postupně předávány jednotlivé části díla. Předseda představenstva sice tvrdil, že dílo tak, jak mu bylo předáno po jednotlivých částech, pro něj nemá žádný význam, neboť jej nemůže použít, avšak připustil, že žalobce měl zájem jednotlivé části díla přebírat a že tato praxe mezi účastníky při plnění smlouvy fakticky probíhala, a to až do doby, než mezi nimi došlo ke sporu ohledně dalšího plnění smlouvy. Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, zejména pak z výpovědi předsedy představenstva [tituly před jménem] [jméno FO] je zřejmé, že žalobce si zjevně až dodatečně uvědomil důsledky smlouvy o vytvoření webové prezentace, které pro něj vyplývají z ujednání ohledně způsobu plnění díla po částech a z toho, jak bylo dohodnuto ukončení smlouvy jednostranným právním jednání – odstoupením s účinky ex nunc, - k tomu je ovšem třeba uvést, že úmysl (vůli) stran je třeba ve smyslu § 556 o. z. zkoumat, a to i s přihlédnutím k obecně platné zásadě závaznosti smluv (pacta sunt servanta), podle stavu, jaký byl ke dni uzavření smlouvy a pokud některá ze smluvních stran tento úmysl dodatečně mění, tak k této okolnosti nastalé po jejím uzavření již nelze přihlížet (nedojde-li k uzavření platné dohody o změně smlouvy).

37. K argumentaci žalobce o tom, že částečné plnění pro něj nemělo žádný smysl, že dílo nemůže užívat, odvolací soud uvádí, že relevantní je to, že účastníci si částečné plnění a na to navazující splatnost vystavených faktur vyúčtovaných za odevzdané části díla dle smlouvy o zhotovení webové prezentace dohodly a smluvní ujednání má přednost před zákonnou úpravou. Poukaz žalobce na ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. je tak nepřípadný. Pokud žalobce namítá, že dílo nemůže užívat, tak je na něm, aby se adekvátním způsobem domáhal nápravy uplatněním režimu odpovědnosti za vady podle § 2615 a následujících o. z. Žalobce však své nároky z titulu odpovědnosti za vady nepožaduje. Pokud tvrdí, že dílo nemůže užívat proto, že testovací servery jsou uloženy na serveru žalovaného, k němuž nemá přístup, a že je může pouze uživatelsky spravovat, tedy pouze do nich nahlédnout, nemůže v nich činit jakékoliv změny, tak splatnost jednotlivých částí díla je vázána nikoliv na předání zdrojových kódů podle článku III bod 3.4 smlouvy, ale na to, jak jsou části díla dokončeny tak, jak je specifikováno v článku IV bod 4.2 smlouvy. Pokud žalobce nemá zálohy zdrojových kódů díla, jak tvrdí, tak je na něm, aby tento svůj požadavek uplatnil adekvátní procesním prostředkem, předání záloh zdrojových kódů díla však na splatnost ceny díla nemá vliv. Znamená to, že i tak je žalobce povinen doplatit žalovanému cenu za veškeré části předaného díla uplatněné vzájemnou žalobou, a to včetně za vícepráce, které žalovaný pro žalobce vykonal. Žalobci nelze přisvědčit v tom, že na něj měla přejít autorskoprávní licence k užívání díla jako celku, a to až v okamžiku převzetí díla jako celku, neboť z ujednání obsaženého v čl. VI bod 6.3 smlouvy nic takového nevyplývá. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poznamenává, že skutečnost, že smlouva je koncipována tak, že je výhodná pro žalovaného, na její platnost nemá vliv, k tomu je třeba zdůraznit zásadu pacta sunt servanta.

38. Odvolací soud v tomto směru v ostatním odkazuje na správné, přesvědčivé a podrobné zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se bez výhrad ztotožňuje.

39. Soud prvního stupně správně věc posoudil právní účinky ujednání účastníků ve smlouvě o vytvoření webové prezentace ohledně smluvních sankcích obsažených v článku IX smlouvy. Strany si sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení každé z nich, kdy podle článku IX bod 9.2 v případě prodlení zhotovitele s provedením díla se zhotovitel zavazuje zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,05 % dlužné částky denně, maximálně však do výše 20 % celkové ceny bez DPH. Odvolací soud k tomu již ve svém předchozím rozsudku shodně se soudem prvního stupně dovodil, že takovéto ujednání je neurčité za stavu, kdy zhotovitel, který má plnit smlouvu o provedení díla, nemůže být v prodlení s plněním peněžitého závazku, neboť žalobci žádné peněžité plnění neposkytuje. Soud prvního stupně při respektování právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 14. 12. 2022 provedl výklad této části právního jednání, a to podle zásad uvedených § 555 a následujících o. z. a správně dovodil, že za situace, kdy předseda představenstva sám ve své účastnické výpovědi potvrdil, že při ujednání o smluvní pokutě nebylo úmyslem žalobce uplatňovat vůči žalovanému ,, takto tvrdé sankce“, tak je třeba dovodit, že úmysl při sjednávání smluvních sankcích žalobce neměl v úmyslu, aby vůči žalovanému byly uplatňovány sankce v podobě smluvní pokuty, tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že takovéto ujednání proto zůstalo neurčité i při použití všech interpretačních pravidel pro výklad právního jednání tak, jak je popsal Nejvyšší soud ČR ve svém zrušujícím rozsudku. Lze nanejvýše připustit, že výše smluvní pokuty v případě prodlení zhotovitele ve smyslu článku IX bod 9.2 smlouvy o vytvoření webové prezentace byla omezena maximální částkou - 20 % celkové ceny díla bez DPH, avšak vypočítat konkrétní výše smluvní pokuty pro případ daného prodlení bylo nemožné za stavu, kdy nebylo možno určit, kolik činí ,,0,05 % z dlužné částky denně“ tak, jak je v tomto ujednání obsaženo. Odvolací soud znovu připomíná, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním peněžitého závazku, který vůči žalobci neměl a bylo by naprosto nelogické, aby výše smluvní pokuty byla vypočítávána z případného dlužného peněžitého plnění druhé strany, tedy žalobce, který by ostatně v prodlení ani být nemusel. Odvolací soud si je vědom judikaturních závěrů Nejvyššího soudu ČR v tom směru, že je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavřít se při uzavření smlouvy chovají logicky, nicméně je třeba uvést, že ani rozšiřujícím výkladem právního jednání zcela jistě nelze dovodit, jakým způsobem smluvní pokuta v případě prodlení zhotovitele měla být vypočítávána. Na tom nemění nic vysvětlení žalobce o tom, že k tomuto pochybení zřejmě došlo při kopírování čl. IX bod 9.1 do článku IX bod 9.2 smlouvy, když ani žalobce v odvolání nenabízí konkrétní postup, jak smluvní pokutu vypočítat. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě je i po provedeném výkladu natolik nesrozumitelné a neurčité, že jde o zdánlivé právní jednání podle § 553 o. z. k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. K tomu dodává, že jak je naznačeno shora, s ohledem na vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] v jeho účastnické výpovědi, že žalobce ani nepředpokládal, že by vůči žalovanému takto tvrdé sankce uplatňoval, je třeba dovodit, že v tomto případě nebyla ani vážně projevena vůle také předpokládá § 552 o. z.

40. Žalovaný v řízení naopak řádně prokázal, že pro žalobce provedl práce, které vyúčtoval a které nyní uplatňuje ve vzájemné žalobě. Tyto sestávají z několika dílčích položek, a to z částky 43 560 Kč za projektové vedení konzultace - 48 hodin po 750 Kč + DPH, 29 040 Kč za poimplementační podporu - 32 hodin po 750 Kč + DPH, 21 780 Kč za další služby, celkem 24 hodin po 750 Kč plus DPH a konečně nad rámec smlouvy o vytvoření webové prezentace částku 72 600 Kč představující 80 hodin práce po 750 Kč – vícepráce nad rámec smlouvy. K tomu byl žalovaný řádně poučen podle § 118 a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazu ohledně tvrzení o tom, jaké konkrétní práce pro žalobce včas s uplatněnou vzájemnou žalobu vykonával. Žalovaný své důkazní břemeno unesl, když tvrdil, a prokázal, že všechny uvedené práce skutečně řádně vykonal v podrobnostech k tomu odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku obsažené pod body 99-102, když soud prvního stupně podrobně popsal, z kterých důkazů vycházel. Odvolací soud se s takovýmto hodnocením soudu zcela ztotožňuje a bez výhrad na ně odkazuje.

41. Z uvedeného je zřejmé, že požadavek žalobce na vrácení plnění, které žalovanému poskytl na základě smlouvy otevření webové prezentace ve výši 669 354 Kč není po právu, stejně tak je nedůvodný jeho požadavek na zaplacení smluvní pokuty v částkách 73 964 Kč a 36 673 Kč. Naopak důvodným byl shledán požadavek žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z prodlení tak, jak bylo ujednáno v článku IX smlouvy o vytvoření webové prezentace. Protože smlouva o vytvoření webové prezentace hlavy byla uzavřena mezi podnikateli, je opodstatněný též požadavek žalovaného na zaplacení minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

42. Odvolací soud shrnuje, že žalovaný v řízení zcela prokázal, že jeho úmysl (vůle) při uzavírání smluv byla zcela obsažena v písemném textu znění o vytvoření webové prezentace a byla s ní zcela v souladu. Naopak žalobce své tvrzení o tom, že jeho úmysl (vůle) byla oproti písemnému znění smlouvy zcela odlišná, neprokázal. Odvolací důvody podle § 205 o. s. ř. písm. e) a g) o. s. ř. naplněny nejsou, a odvolací soud neshledal ani jiné odvolacím důvody uvedené v § 205 odst. 2 o. s. ř. (§ 212a odst. 1 o. s. ř).

43. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích I. a III. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. K odvolání žalovaného do nákladových výroků uvádí odvolací soud následující.

44. Soud I. stupně správně přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to jak za řízení o žalobě, tak za řízení o vzájemné žalobě. Prvostupňový soud postupoval také správně, když o nákladech řízení za každé z těchto řízení rozhodoval samostatnými výroky, neboť v řízení o žalobě a o vzájemné žalobě je nutno rozlišit. K vyčíslení jednotlivých nákladů řízení odvolací soud uvádí.

45. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se řídil správnou úvahou, kdy tarifní hodnotu pro výpočet nákladů právního zastoupení žalovaného, který byl před soudy obou stupňů (resp. i před soudem dovolacím) zastoupen advokátem, stanovil podle pravidel § 6 odst. 1 a § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění (dále jen „a. t.“), tedy v řízení o žalobě do dne 3. 9. 2020 z tarifní hodnoty 743 318 Kč, přičemž náhrada za jeden úkon učiněného do tohoto data činila částka 11 300 Kč. Poté, co došlo k rozšíření žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2020, č. j. 19 C 60/2017–[číslo] (nabytí právní moci dne 3. 9. 2020), činila tarifní hodnota sporu 779 991 Kč, a náhrada za jeden úkon částku ve výši 11 420 Kč. Soud prvního stupně postupoval bezvadně i co se týče určení tarifní hodnoty pro řízení o vzájemné žalobě ve výši 166 980 Kč a náhrady za jeden úkon ve výši 7 780 Kč.

46. Žalovaný v odvolání proti nákladům řízení namítá jejich nesprávnost v rozsahu 9 úkonů právní služby v rámci řízení o žalobě a stejných 9 úkonů v rámci řízení o vzájemném návrhu, za které soud prvního stupně odměnu a náhradu hotových výdajů nepřiznal, konkrétně se jednalo o tyto úkony právní služby: podání ve věci samé ze dne 21. 11. 2017, ze dne 27. 2. 2019, ze dne 24. 9. 2019, ze dne 14. 9. 2023, ze dne 15. 1. 2024 a dále za úkony spočívající v nahlížení do spisu ve dnech 7. 9. 2020, 4. 1. 2021, 16. 12. 2021 a 30. 3. 2023.

47. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 10. 6. 2024, co se týče nákladových výroků rozsudku namítl, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, kdy přiznal náhradu nákladů řízení za celkem 20 stejných úkonů žalovaného dvakrát, tedy jak v rámci řízení o žalobě, tak i v řízení o vzájemné žalobě. Svou argumentaci v replice ze dne 17. 10. 2024 doplnil v tom smyslu, že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, podle kterého se považuje v případě projednávaní nároků uplatněných žalobou a vzájemnou žalobou ve společném řízení při rozhodování o nákladech řízení každý z nich za samostatnou věc. Avšak, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 3/24 (správně III. senát ÚS, pozn. odvolacího soudu) vytkl, že v napadeném rozsudku soud prvního stupně chybně aplikoval multiplikační princip, tedy náhradu za totožné úkony dvojmo.

48. Odvolací soud námitku žalobce ohledně nesprávně dvojnásob počítaných stejných úkonů hodnotí jako lichou. K tomu žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, ze kterého jasně plyne, že otázka náhrady nákladů řízení je posuzovaná samostatně (a takto má byt přiznána i její náhrada), a dále závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 3/24 dezinterpretoval. Odvolacímu soudu je tento nedávný nález znám, přičemž Ústavní soud v něm výslovně připustil interpretaci advokátního tarifu jakožto podzákonného předpisu v tom směru, že náhrada nákladů také za řízení o vzájemném návrhu nemusí být honorovaná dvakrát, ale je možné zvolit v případě výpočtu jiný (rovněž spravedlivý) postup, spočívající v tom, že při stanovení odměny za společný úkon (jak v řízení o žalobě, tak o vzájemném návrhu) se bude vycházet z tarifní hodnoty určené součtem částek, která jsou předmětem obou těchto řízení. Postup, který zvolil soud prvního stupně, kdy náklady řízení za každé z řízení rozlišil, je tak jistě správný.

49. Co se týče námitek žalovaného týkající se nepřiznání odměny za úkony spočívající v nahlížení do spisového materiálu odkazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, ve kterém tento sice připustil možnost, aby nahlížení do spisu bylo považováno za samostatný právní úkon /nikoliv jako součást úkonu dle § 11 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) a. t./, avšak nutno zdůraznit, že pouze výjimečně, s tím že je vždy nutno zkoumat účelnost takto provedeného úkonu. Nadto, v konkrétní procesní situaci se musí jednat o takové prostudování spisu, které by se kvalitativně blížilo úkonu podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) a. t., tedy prostudování spisu před skončením vyšetřování (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Z ničeho se přitom nepodává, že by účelem zmíněných nahlížení do spisu mělo být seznámení se advokátkou žalovaného s rozsáhlou masou pro ni neznámých listinných důkazů (nahlížení trvalo dne 7. 9. 2020 – 15 min, dne 4. 1. 2021 – 10 min., dne 16. 12. 2021 – 35 min a dne 30. 3. 2023 – 20 min.), kdy tato skutečnost je stěžejní, aby vůbec paralela s úkonem „prostudování spisu při skončení vyšetřování“. V této souvislosti odvolací soud odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, kde je otázka možného úkonu nahlížení do spisu podrobněji, právě i s citací jiných rozhodnutí rozebrána, a kde je například uvedeno: „Ačkoliv lze tuto výjimku připustit, je třeba ji vykládat spíše restriktivně. To znamená, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna, nýbrž jen prostudování spisu „po skončení vyšetřování“, přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srovnej § 166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů)“. S ohledem na výše uvedené, při zohlednění nezbytnosti a účelnosti postupu, jakož i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (například možnost v případě potřeby seznámit se s obsahem spisu před ústním jednáním ve věci), odvolací soud uzavírá, že ani v jednom z výše uvedených případů nahlížení, jej nepovažuje za náklad zastoupení, za který by měla být přiznána odměna jako za samostatný úkon právní služby.

50. Ohledně námitek žalovaného týkajících se zmíněných písemných podání žalovaného ve věci ze dne 21. 11. 2017 (duplika), 27. 2. 2019, 24. 9. 2019, 14. 9. 2023 a 15. 1. 2024, odvolací soud uvádí, že jim přisvědčuje, avšak pouze zčásti. Za všechna tato písemné podání, zejména s ohledem na skutečnost, že argumentačně reagovala na tvrzení žalobce, nebo/a také poskytovaly tvrzení a návrhy žalovaného v řízení o žalobě nikoliv nepodstatná, přiznal odvolací soud odměnu i za ně podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. Pokud však jde o řízení o vzájemném návrhu, tak odměnu přiznal za dupliku žalovaného ze dne 21. 11. 2017 a vyjádření žalovaného ze dne 27. 2. 2019 /srov. § 11 odst. 1 písm. d) a. t./, které zdůvodňovaly, a to dosti podrobně, i tento nárok. S ohledem na skutečnost, že úkony vyjádření ze dne 24. 9. 2019 a ze dne 14. 9. 2023 se nárokem uplatněným vzájemnou žalobou v zásadě vůbec nezaobíraly a ve vyjádření ze dne 15. 1. 2024 pouze stručně, s tím že šlo argumentaci již opakující se z předešlých podání žalovaného, odvolací soud uzavírá, že mu odměna za tyto úkony nenáleží.

51. Odvolací soud uvádí, s přihlédnutím k výše uvedenému, že žalovanému náleží v řízení o žalobě náhrada odměny advokáta v částce 11 300 Kč za každý z těchto 13 úkonů v souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t.: převzetí zastoupení, vyjádření se k žalobě ze dne 17. 5. 2017, duplika žalovaného ze dne 21. 11. 2017, účast na jednání dne 23. 11. 2017, účast na jednání dne 31. 7. 2018, reakce na výzvu soudu ze dne 29. 8. 2018, účast na jednání dne 11. 12. 2018, vyjádření žalovaného ze dne 27. 2. 2019, účast na jednání dne 7. 3. 2019, účast na jednání dne 9. 5. 2019, účast na jednání dne 25. 7. 2019, vyjádření žalovaného ze dne 24. 9. 2019, účast na jednání dne 16. 1. 2020 a v částce 11 420 Kč za každý z těchto 12 úkonů advokáta podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t.: účast na jednání dne 7. 1. 2021, odvolání žalovaného ze dne 5. 3. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 23. 8. 2021, účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2021, vyjádření k dovolání žalobce ze dne 21. 2. 2022, účast na jednání dne 3. 4. 2023, vyjádření žalovaného ze dne 14. 9. 2023, účast na jednání dne 14. 9. 2023, účast na jednání dne 6. 11. 2023, účast na jednání dne 7. 12. 2023, vyjádření žalovaného ze dne 15. 1. 2024, účast na jednání dne 22. 1. 2024.

52. Celkem tak žalovanému v řízení o žalobě náleží náhrada nákladů sestávající z odměny ve výši 283 940 Kč (13 x 11 300 = 146 900 Kč a 12 x 11 420 = 137 040 Kč), z 25 paušálních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tedy částka 7 500 Kč, z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. z částky 291 440 Kč, tedy částka 61 202,40 Kč a náhrada za zaplacený soudní poplatek za odvolání v předchozím odvolacím řízení ve výši 37 166 Kč. Účelně vynaložené náklady žalovaného v řízení o žalobě tak činí výsledně částku 389 808,40 Kč.

53. Za řízení o vzájemné žalobě přiznává odvolací soud žalovanému náhradu odměny v částce 7 780 Kč za každý z těchto 21,5 úkonů advokáta v souladu s § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) a odst. 2 písm. c) a. t.: převzetí zastoupení, podání vzájemného návrhu ze dne 17. 5. 2017, duplika žalovaného ze dne 21. 11. 2017, účast na jednání dne 23. 11. 2017, účast na jednání dne 31. 7. 2018, reakce na výzvu soudu ze dne 29. 8. 2018 - úkon, účast na jednání dne 11. 12. 2018, vyjádření žalovaného ze dne 27. 2. 2019, účast na jednání dne 7. 3. 2019, účast na jednání dne 9. 5. 2019, účast na jednání dne 25. 7. 2019, účast na jednání dne 16. 1. 2020, účast na jednání dne 7. 1. 2021, odvolání žalovaného ze dne 5. 3. 2021, účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2021, vyjádření na výzvu soudu ohledně vzájemné žaloby ze dne 1. 11. 2021 , účast na jednání dne 3. 4. 2023, účast na jednání dne 14. 9. 2023, vyjádření na výzvu soudu ohledně vzájemné žaloby ze dne 3. 10. 2023, účast na jednání dne 6. 11. 2023, účast na jednání dne 7. 12. 2023, účast na jednání dne 22. 1. 2024 .

54. Dále odvolací soud korigoval nákladové položky, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně, nepřiznal v řízení o žalobě a o vzájemné žalobě žalovanému náhradu odměny za účast na jednání konaném dne 12. 1. 2021 a dne 29. 1. 2024, kterého se právní zástupkyně žalovaného ve skutečnosti nezúčastnila. Naopak, přiznal náhradu spočívající v odměně za účast na jednání u soudu I. stupně, které se konalo dne 22. 1. 2024 v souladu s § 11 odst. 1 písm. g) a. t. Pro úplnost zbývá dodat, že v řízení o vzájemném návrhu hodnotil odvolací soud úkon reakce na výzvu soudu ze dne 29. 8. 2018 pouze poloviční sazbou mimosmluvní odměny /srov. § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 a. t./, kdy rozsahem ani náročností nedosahoval úrovně plné sazby za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu (jednalo se zejména o navrhování důkazních prostředků). Konečně, odvolací soud v řízení o vzájemné žalobě nepřiznal odměnu za úkony vyjádření k odvolání ze dne 23. 8. 2021, ve kterém se k předmětnému nároku vyjádřil žalovaný velmi stručně, aniž by přinesl cokoliv nového a vyjádření k dovolání žalobce ze dne 21. 2. 2022, které se z podstaty věci (dovolací řízení se týkalo pouze nároku uplatněného žalobou) nároku uplatněného vzájemnou žalobou netýkalo.

55. Celkem tak za řízení o vzájemné žalobě náleží žalovanému náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta ve výši 167 270 Kč (21 x 7 780 + 1 x 3 890 Kč), z 22 paušálních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tedy částka 6 600 Kč, z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. z částky 173 870 Kč, tedy částka 36 512,70 Kč a náhrada za zaplacený soudní poplatek za vzájemný návrh včetně jeho doplatku, spolu ve výši 13 060 Kč (8 349 Kč + 4 711 Kč). Účelně vynaložené náklady žalovaného v řízení o vzájemné žalobě tak výsledně činí částku 223 442,70 Kč.

56. Odvolací soud proto napadený rozsudek v nákladových výrocích a II a IV změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř., že náklady řízení o žalobě činí 389 808,40 Kč a vzájemné žalobě 223 442,70 Kč, jinak ho v těchto výrocích potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

57. Výroky o nákladech odvolacího řízení o žalobě a o vzájemné žalobě jsou odůvodněny § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v obou těchto řízeních rovněž úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávající z nákladů právního zastoupení. Náklady řízení o žalobě představují odměnu za 2 úkony právní služby po 11 420 Kč podle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, náhradu za 2 režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu plus náhradu za DPH 21 %, podle § 137 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je výsledně 28 362 Kč. Náklady odvolacího řízení o vzájemné žalobě jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby po 7 780 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, dále náhradou za 2 režijní paušály po 300 Kč, a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou za DPH 21 % podle §137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. je výsledně 19 554 Kč. Náklady odvolacího řízení o žalobě i o vzájemné žalobě jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám advokátky žalovaného. V obou řízeních úkony představují vyjádření žalovaného k odvolání žalobce a účast právní zástupkyně žalovaného při odvolacím jednání dne 23. 10. 2024, k čemuž odvolací soud uvádí, že jako účelně vynaložený náklad nehonoroval další úkon – odvolání žalovaného do nákladového výroku – za stavu, kdy, jak je zřejmé z výše uvedeného, s tímto svým odvoláním žalovaný uspěl jen zčásti.

Poučení