62 Co 313/2025 - 89

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Jana Chmela, Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] proti žalovanému: [právnická osoba]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o žalobě proti diskriminaci a na náhradu újmy k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2025, č.j. 8 C 77/2025-48 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení činí 10 709 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 139 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že žalovaný závažně porušil žalobcovo právo na rovné zacházení v přístupu k zaměstnání a dopustil se vůči žalobci diskriminačního jednání, se zamítá (výrok ad I.), žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok ad II.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení v částce 19 057,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok ad III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném určení toho, že žalovaný vůči němu závažně porušil právo na rovné zacházení v přístupu k zaměstnání a dopustil se vůči němu diskriminačního jednání a dále zaplacení nemajetkové újmy jako náhrady za toto diskriminační jednání v částce 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (bez bližší specifikace období, za nějž ho požaduje – pozn. odvolacího soudu).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 5-8, v nichž uvedl zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů. Zjištěný skutkový stav shrnul pod bodem 10 odůvodnění rozsudku, odvolací soud ho uvádí v doslovném znění.

4. Žalobce jako uchazeč reagoval na inzerát žalovaného zveřejněný na webových stránkách [webová stránka] a označený jako „Asistentka obchodního týmu – [právnická osoba].“. Žalovaný se po zhodnocení projeveného zájmu žalobce o danou pracovní pozici a žalobcem zaslaného životopisu rozhodl nepozvat žalobce na pohovor. Na pracovní pohovor k dané pozici pozval žalovaný minimálně tři muže, kteří shodně jako žalobce projevili zájem o totožnou pracovní pozici označenou jako „Asistentka obchodního týmu – [právnická osoba].“.

5. Soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním dále uvedl, že provedl i jiné důkazy, avšak neučinil z nich žádná relevantní zjištění. Zamítl další důkazní návrhy žalovaného ohledně dalších sporů, které žalobce v obdobných věcech vede, dále zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování výslechem navržených svědků jako nadbytečných, stejně tak neprovedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 25 C 42/2025 a 25 C 39/2025 z téhož důvodu. Vyšel z toho, že skutkový základ byl mezi účastníky v zásadě nesporný.

6. Zjištěný skutkový stav posoudil zejména podle zákona č. 198/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoník práce, ve zkratce zák. práce a podle zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti. Uvedl § 2 odst. 2 a 3 antidiskriminačního zákona, dále § 5 odst. 2 a § 10 tohoto zákona, § 30 odst. 1 zákoníku práce a § 12 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, tato zákonná ustanovení odcitoval. Poté shrnul, že žalovaný uveřejnil inzerát nabídku práce, kterou označil jako,, Asistentka obchodního týmu – [právnická osoba].“, žalovaný dále vymezil prostřednictvím inzerátu požadavky na uchazeče a další parametry dané pozice, k čemuž soud prvního stupně konstatoval, že označení inzerátu jako asistentka není vhodné a neodpovídá požadavkům, které zákony kladou na nabídky zaměstnání. Pouze tato skutečnost ovšem neznamená, že nabídka zaměstnání jako celek má diskriminační charakter, tak, že by byla způsobilá vyvolat u žalobce jakýkoliv dojem diskriminačního jednání. Jedná se o rozpor se zákonem o zaměstnanosti, co však pro právní posouzení důvodnosti žaloby prvostupňový soud považoval za irelevantní.

7. I přes nevhodné označení inzerátu ovšem z jeho dalšího obsahu nelze dovodit, že by nabídka byla určena pouze pro ženy a že by žalovaný z možných uchazečů osoby mužského pohlaví automaticky vylučoval. Další obsah inzerátu vyzněl spíše neutrálně, na některých místech užívá ženský rod a jinde naopak mužský rod. Žalobce se snažil tvrdit, že již tím, že žalovaný tento inzerát takto zveřejnil a žalobce se s ním seznámil, bylo zasaženo do jeho práv. této jeho argumentaci však prvostupňový soud nepřisvědčil. Inzerát efekt, který mu žalobce přisuzuje, neměl, žalobce sám tvrdil a dokládal, že na tento inzerát reagoval a o pracovní pozici se ucházel. Je tedy zřejmé, že se nemohl cítit vyloučený z okruhu uchazečů na daný inzerát. Pokud by tomu tak bylo, tak by na pracovní nabídku vůbec nereagoval.

8. Žalovaný v reakci na nabídku žalobci odpověděl, že ho neshledává vhodným pro danou pracovní pozice, své rozhodnutí nijak nezdůvodnil, podle soudu ovšem je právem zaměstnavatele vybrat si jednotlivého uchazeče pro další část výběrového řízení. Právní předpisy proces výběru zaměstnance nějak neregulují. Výjimka je pouze tehdy, pokud by důvody byly diskriminační, avšak o takový případ se zde nejedná.

9. Soud prvního stupně dále uvedl, že vychází z § 133a o. s. ř., který podrobně rozebral poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR – nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018. Žalobce přes poučení soudu nedoplnil tvrzené důkazy tak, aby mohlo dojít k přenesení důkazního břemene na žalovaného. Svůj tvrzený nárok založit pouze na tom, že si všiml inzerátu a že v dalším procesu výběru uchazečů už nebyl úspěšný, to ovšem bez jakéhokoliv srovnávání či minimálně tvrzení o tom, že by právě s žalobcem v porovnání s komparátorem bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem z diskriminačního důvodu. Takovéto srovnání podle soudu nelze bez dalšího dovozovat jen z označení inzerátu.

10. Na základě těchto závěrů prvostupňový soud uzavřel, že v části týkající se pouze zveřejnění inzerátu nebylo ani nemohlo být zasaženo do práv žalobce, když žalobce na něj i přes výtky k němu reagoval. Nebylo tak zjištěno porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení, nedošlo k diskriminaci žalobce z důvodu pohlaví podle § 1 písm. a), § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona a žaloba podle § 10 tohoto zákona tak nemůže být úspěšná. Soud prvního stupně ji proto zamítl.

11. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif.

12. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání, doplnil podáním ze dne [datum] a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), d), e), a g) o. s. ř.

13. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. uvedl, že soud byl nesprávně obsazen, když věci v oblasti diskriminace řeší soud ve složení senátu nikoliv samosoudce.

14. Žalobce dále shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní posouzení, soudu prvního stupně vytkla neprovedení všech navržených důkazů. Namítl tak nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav. Podle žalobce žalovaný svá tvrzení uplatněná v řízení nijak neprokázal, k čemuž poukázal na § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a poukázal na zásadu obráceného důkazního břemene. Žalobce, ač k tomu nebyl povinen, navrhl výslech [jméno FO], tento důkaz navrhl i žalovaný a prvostupňový soud pochybil, když ho neprovedl. Odůvodnění tohoto postupu je pouze strohé, nekompletní a nedostačující, v rozporu se zákonem. Jediný způsob, jak mohl soud prvního stupně zjistit, že žalovaný vůči němu postupoval diskriminačně, by byl výslech paní [jméno FO]. Pouze provedením tohoto důkazu by bylo zjištěno, zda žalovaný postupoval, nebo nepostupoval v rámci výběrového řízení diskriminačně. Prvostupňový soud měl předvolat,, mužské uchazeče o zaměstnání“, když z listinných důkazů není zřejmé, na jaký inzerát tito uchazeči reagovali s ohledem na to, že žalovaný dovozuje poznání k pohovoru dvou mužů z roku 2024 a není zde žádné pojítko o tom, že by se jednalo o identické výběrové řízení, na které se hlásil žalobce. Žalovaný se tím podle žalobce snaží odvrátit pozornost soudu a vmanipulovat soud do vyfabulovaného příběhu o tom, že pozval mužské uchazeče k pohovoru, ačkoliv tomu tak nebylo.

15. Žalobce dále namítl nesprávné právní posouzení s poukazem na rozpor se závěry Soudního dvora Evropské unie, k čemuž uvedl rozhodnutí Soudního dvora ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. C 180/95, jehož obsah uvedl. Dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. C-54/07, které se týkalo diskriminace z důvodu etnického nebo rasového původu, avšak závěry v něm vyslovené lze použít i v této věci. Také požadoval, aby žalovaný doložil statistiky všech uchazečů o zaměstnání, kteří na daný inzerát reagovali s odlišením pohlaví, a to za účelem doložení toho, že v rámci výběrových řízení nepostupoval diskriminačně. Ani tento důkaz prvostupňový soud neprovedl, jeho neprovedení nijak nezdůvodnil. Žalobce zmínil také bagatelizaci jednání žalovaného ze strany soudu, kdy ten přehlédl jednak evropskou judikaturu, ale nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou žalobce v řízení označil – rozhodnutí sp. zn. 6 Ad 6/2024, 60 Ad 2/2021 a 9 Ads 174/2023.

16. Inzerát byl koncipován tak, že žalovaný jednoznačně preferoval osoby ženského pohlaví, čemuž nasvědčuje ženský rod, který v označení inzerátu použil. Tvrzení soudu o pouhé nevhodnosti názvu pozice je nepřípustné právě s odkazem na judikaturu, kterou žalobce uvedl. Smyslem zákazu diskriminace při přístupu žalobce k zaměstnání podle § 4 zákona o zaměstnanosti je poskytnout žalobci ochranu v rámci nových příležitostí a proti diskriminaci při ucházení o zaměstnání u žalovaného. Ustanovení § 12 zákona o zaměstnanosti pojednává o nabídce zaměstnání, nikoliv pouze o detailech uvedených v nabídce zaměstnání, tedy zákon o zaměstnanosti nerozlišuje část nabídky na její nadpis a další podrobnosti. Celá nabídka tak musí být nediskriminační v celém svém obsahu. Žalobce zdůraznil význam zákazu diskriminace při přijímání do zaměstnání, tento považuje za zásadní, neboť jsou-li fyzické osoby limitovány ve výběru zaměstnání diskriminačním jednáním potencionálních zaměstnavatelů, nemůže dojít k uplatnění ani ostatních zásad a principů v oblasti rovného zacházení.

17. Soud prvního stupně pochybil i v nákladovém výroku, když nesprávně vyčíslil náklady řízení žalovaného, které určil v takřka dvojnásobné oproti tomu, co požadoval žalovaný. Prvostupňový soud také nezákonně vyměřil žalobci soudní poplatek za odvolání, když oběti diskriminace nelze stanovit částku k úhradě 4 000 Kč a odepřít jim tak spravedlnost. Žaloba byla podána pro diskriminační jednání žalovaného, jejím účelem je ochrana před diskriminací a soudní poplatek tak měl být určen podle položky 40 sazebníku poplatků v částce 1 000 Kč, což platí v případě, že je současně uplatněn peněžitý nárok na přiměřené zadostiučinění. V tomto případě by se tedy hradila částka ve výši 2 000 Kč.

18. V závěru odvolání žalobce své odvolací námitky shrnul, zdůraznil, že mu byla postupem žalovaného způsobena nemateriální újma spočívající v ponížení, je namístě proto žalobci přiznat peněžité zadostiučinění požadované výši. K tomu odkázal na § 10 odst. 2. antidiskriminačního zákona.

19. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaný v svém písemného vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Prvostupňový soud zjistil skutkový stav správně a pokud žalobce k odvolání předkládá další důkaz, jakýsi příspěvek z facebookové stránky žalovaného, tak se jedná o nepřípustné novum podle § 205a o. s. ř. Nesprávná je i námitka žalobce ohledně chybně obsazeného soudu, když v diskriminačních sporech soudy v senátech nerozhodují. Nadto nejde ani o pracovněprávní spor, v němž soud v senátě sice rozhoduje, avšak žalobce nebyl zaměstnancem žalovaného. Pokud soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, tak je osobitým právem soudu určit, které důkazy považuje za relevantní a které proto provede.

21. Žalobce se mýlí, pokud tvrdí, že v dané věci mělo být aplikováno obrácené důkazní břemeno. Bylo na něm, aby nejprve prokázal, že s ním bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem z diskriminačního důvodu a teprve poté přechází důkazní břemeno na žalovaného. K tomu byl ostatně žalobce správně soudem poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., svoji poučovací povinnost však nesplnil. Soud prvního stupně správně neprovedl důkaz výslechem svědkyně [jméno FO], k čemuž žalovaný zmínil, že žalobce se sám na nabízený inzerát přihlásil a nebyl jedinou osobou mužského pohlaví, která tak učinila. Soud prvního stupně tak správně posoudil, že k porušení práv žalobce na rovné zacházení, respektive k diskriminaci žalobce nedošlo.

22. Žalovaný žádal potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

23. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobce opodstatněným do výroků I. a II. o věci samé. Částečně důvodné odvolání je do nákladového výroku III. rozsudku.

24. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy žalobce následně namítal nesprávné obsazení soudu, odvolací soud uvádí, že novela občanského soudního řádu provedená s účinností od 1. ledna 2025 zákonem č. 319/2024 Sb. novelizovala § 36a o. s. ř. tak, že v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje samosoudce (§ 36a odst. 1 o. s. ř.), a to ve všech sporech. Byť v daném případě jde nepochybně o pracovní spor, kdy žalobce sice nebyl zaměstnancem žalovaného, ale o práci u něj se ucházel a pracovní vztahy je třeba chápat v širším smyslu, tak soud první stupně nepochybil, když jednal toliko samosoudcem. Řízení bylo zahájeno již za účinnosti uvedené novely občanského soudního řádu po 1. lednu 2025. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak naplněn není.

25. Odvolací soud předně uvádí k žalobnímu petitu obsaženému v napadeném rozsudku pod výrokem I. uvádí, že jde o určovací žalobní návrh, jímž se domáhal žalobce určení toho, že žalovaný závažně porušil jeho právo na rovné zacházení v přístupu k zaměstnání a dopustil se vůči němu diskriminačního jednání. Jde o konstatování stavu, kdy je nadbytečné, aby se žalobce takovéhoto určení domáhat samostatným výrokem rozsudku za situace, kdy otázka, zda se žalovaný vůči žalobci dopustil diskriminace, či nikoliv, je podstatou sporu. Určovací návrh, jehož hmotněprávní podmínkou je prokázání naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. je za této situace zcela nadbytečný, když pokud by soud prvního stupně žalobě alespoň zčásti vyhověl, tak by dovodil, že žalovaný vůči žalobci zásadu rovného zacházení a zákaz diskriminace porušil a již není nutno toto konstatovat v petitu rozsudku. Žalobce soudem prvního stupně nebyl poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby tvrdil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na takovémto určení a aby ho prokázal, podle přesvědčení odvolacího soudu by ovšem takovéto poučení bylo přepjatým formalismem za stavu, kdy tento naléhavý právní zájem na požadované určení žalobce nemá a mít ani nemůže. Žaloba proto byla výrokem I. rozsudku zamítnuta ohledně tohoto určení důvodně již proto, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem tak, jak předpokládá § 80 o. s. ř.

26. Jde o diskriminační spor, kdy žalobce tvrdí že se žalovaný vůči němu dopustil porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace z důvodu pohlaví. K tomu odvolací soud považuje nejprve za účelné uvést judikaturní závěry vyjádřené zejména Nejvyšším soudem ČR v antidiskriminačních sporech.

27. Podle § 133a odst. 1 o. s. ř. pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách, b) na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství ve spolcích a jiných zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, nebo c) na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám56d), je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

28. Ustanovení § 133a o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci. Zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

29. Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, publikovaný ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9-10, ročník 2010, uveřejněný pod poř. č. 108/2010 na str. 1078).

30. Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), popřípadě, aby mu byla nahrazena škoda. V případě, že se zaměstnanec (uchazeč) domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost – jak plyne z povahy věci - jednak tvrdit [ § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci (uchazeči) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a k tomu kumulativně - že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

31. Žalobce vymezil, čím se žalovaný vůči němu dopustil diskriminačního jednání, respektive porušení zásady rovného zacházení. Toto jednání spatřuje ve zveřejnění inzerátu, který byl označen tak, že žalovaný shání poptává pozici,, asistentka obchodního týmu [Jméno žalovaného].“. Tím, že žalovaný uvedeným inzerátem nabízí práci pouze osobám ženského pohlaví, se žalobce cítí diskriminován. V dalším textu žaloby však nikterak nevymezuje, v čem se toto jednání žalovaného žalobce dotklo, jaká újma mu tím byla způsobena; skutková tvrzení, která obsáhle uplatňuje dalších částech žaloby, se týkají pouze obecného výkladu zásady zákazu diskriminace a zásady rovného zacházení ve vazbě na konkrétní zákonná ustanovení, judikaturu, procesní aspekty v podobě,, přenesení důkazního břemene“ s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, respektive práva Evropské unie. Skutková tvrzení, které se týkají konkrétní osoby žalobce však v žalobě absentují a žalobce je neuplatnil ani v průběhu dalšího řízení. K výzvě soudu ze dne [datum] toliko upřesnil znění žalobního petitu, avšak i to učinil neúplně, kdy neuvedl, od jakého data požaduje k částce 35 000 Kč zákonný úrok z prodlení. Při jednání před soudem prvního stupně dne [datum] žalobce k dotazu soudu uvedl, že diskriminační jednání ze strany žalovaného spatřuje jednak v tom inzerátu či formulaci té pracovní nabídky a jednak ve skutečnosti, že ze strany žalovaného na něj bylo reagováno tak, že nebyl pozván na pracovní pohovor. Poté na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že neunáší další břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně skutečnosti, jakým konkrétním jednáním žalovaného mělo být zasaženo do práv žalobce nebýt diskriminován s tím, že byl poučen o následcích neuposlechnutí výzvy, žalobce toliko v obecné rovině odkázal na blíže neurčenou judikaturu Ústavního soudu ČR a na znění inzerátu, z něhož je podle něj zřejmé, že se jedná o nerovné zacházení, když porušení zásady rovného zacházení spatřoval již v tom, jak je inzerát formulován, nadto zmínil šetření ze strany inspektorátu práce. To, jakým způsobem se ho uvedené znění uvedený inzerát dotkl, však nijak nespecifikoval, ačkoliv, jak je vysvětleno shora, i v diskriminačních sporech je povinností žalobce tvrdit a prokázat újmu, která mu diskriminačním jednáním, respektive porušení zásadového zacházení měla vzniknout. Další tvrzení doplněné žalobcem při tomto jednání po poučení soudu o zákonné koncentraci, kdy žalobce uvedl, že došlo k osobnostní újmě, jednáním žalovaného byla porušena žalobcova důstojnost, z toho vyplývá i psychická újma, došlo k zásahu do chráněných práv žalobce, kdy došlo ke ztrátě příležitosti výdělku, ztrátě času, poškození dobré pověsti a dobrého jména žalobce, nepostačuje.

32. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že označení inzerátu tak, jak ho žalovaný koncipoval,, asistentka obchodního týmu [právnická osoba].“ není zcela vhodné, když takovéto označení nepochybně je v rozporu v ustanovení § 12 odst. 1 zákona 435/2024 Sb., o zaměstnanosti. Takovéto nesprávné označení inzerátu však nelze hodnotit samostatně, ale je třeba jej vykládat v kontextu s celým obsahem inzerátu, přičemž z jeho dalšího znění již nelze dovodit, že by toto mělo diskriminační charakter tak, že by jím byly diskriminovány osoby mužského pohlaví. V úvodu inzerátu je vymezeno, že žalovaný chce,, rozšířit tým o dalšího kolegu“, tedy zjevně tímto kolegou může být i osoba mužského pohlaví. Pod sloupcem „požadavky“ je sice opětovně užit ženský rod,, asistentka fakturantka“, toto označení je však uvedeno jako kvalifikační, když výhodou pro vyhodnocení nabídky žalovaného jsou zkušenosti na této pozici. Z dalšího textu inzerátu – další požadavky na tuto profesi, vymezení náplně práce, to, co žalovaný nabízí a jaké bude mzdové ohodnocení – diskriminaci či porušení zásady rovného zacházení dovodit nelze.

33. Žalobce sice tvrdí, že se cítil býti zveřejněním takovéhoto inzerátu diskriminován, v řízení však bylo prokázáno a ostatně žalobce to uvádí také, že se o práci zajímal, na uvedený inzerát reagoval, sice žalovaný vyhodnotil jeho nabídku jako nevyhovující a na pracovní pohovor již žalobce nepozval, zákaz diskriminace, respektive porušení zásady rovného zacházení však nelze vykládat tak, že by povinností zaměstnavatele bylo též uchazeče o zaměstnání, který se na danou pozici přihlásí, přijmout. Inzerát byl určen blíže neurčenému okruhu osob, a je zcela na zaměstnavateli, jakým způsobem si nabídky ze strany zájemců o zaměstnání v reakci na uvedený inzerát vyhodnotí, jakým způsobem provede výběrové řízení, kým nabízenou pozici obsadí a zda jí vůbec obsadí, v tomto směru, jak soud prvního stupně správně uvádí, právní předpisy postup při výběru zaměstnance neurčují. Opačný názor by byl ostatně protismyslný.

34. Žalobce svoji žalobu koncipuje tak, že má za to, že již samotné zveřejnění textu inzerátu, který má diskriminační charakter, zakládá nárok osoby, která se na takovýto inzerát přihlásí a ve výběrovém řízení neuspěje, nárok podle § 10 antidiskriminačního zákona. Tak tomu ovšem není. Porušení takovéto povinnosti může být důvodem pro uložení veřejnoprávní sankce Státním úřadem inspekce práce, nicméně nezakládá to bez dalšího soukromoprávní nárok z diskriminačního sporu.

35. Odvolací soud k tomu poukazuje na skutkově obdobné věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 Co 321/2025 a 23 Co 290/2025, které mu jsou známy z úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.) a známy jsou i účastníkům tohoto řízení, v nichž se žalobce proti jiným zaměstnavatelům domáhal obdobných nároků s tím, že diskriminační jednání dovozoval z obdobných skutečností: zveřejnění inzerátu, kterým zaměstnavatel poptával na danou pozici pouze osoby ženského pohlaví. V obou uvedených sporech byla žaloba zamítnuta s obdobným závěrem, že pouhé zveřejnění takovéhoto inzerátu nárok žalobce na zaplacení zadostiučinění nezakládá. Byť je třeba posuzovat každý případ individuálně, tak zásada podobnosti případů ve smyslu § 13 o. z. za použití § 4 zákoníku práce se zde plně uplatní, neboť skutkové okolnosti jsou natolik podobné, že žalovaný má legitimní očekávání, aby jeho případ byl posouzen obdobně jako již pravomocně skončené spory.

36. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že s ním bylo zacházeno závadným způsobem, nadto ani přes řádné poučení neprokázal, jakým způsobem se ho tvrzené jednání žalovaného dotklo. Za dané situace již bylo nadbytečné doplňovat dokazování dalšími navrženými důkazy ze strany obou účastníků, neboť skutkový stav byl soudem prvého stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možno ve věci rozhodnout.

37. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. tak naplněny nejsou. Není dán ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když odůvodnění rozsudku splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, jak hodnotil provedené důkazy uvedl také, proč z dalších provedených důkazů neučinil žádná relevantní skutková zjištění a proč zamítl další důkazní návrhy. Skutkový stav, který zjistil dostačujícím způsobem, pak správně zhodnotil po stránce právní /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.

38. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

39. Soud prvního stupně nepochybil, když úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení; tyto však nesprávně vyčíslil. Žalobce sice uplatnil dva žalobní petity, nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu jde o jeden diskriminační spor, který v sobě obsahuje jeden nárok. Úkon právní služby v tomto sporu je třeba honorovat odměnou podle § 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, tedy 2 500 Kč za každý úkon právní služby (tarifní hodnota 35 000 Kč). Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení v řízení před soudem prvního stupně tak činí celkem 10 709 Kč /3× úkon po 2 500 Kč +3× náhrada za režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst.4 advokátního tarifu plus náhrada za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř./. Nadto odvolací soud poukazuje na to, že sám žalovaný v závěrečném návrhu požadoval náklady řízení v nižší částce, na což žalobce správně poukazuje. Požadavek žalobce v tomto směru tak je třeba respektovat.

40. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že náklady řízení činí 10 709 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení žalovaný rovněž uspěl a má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení: odměna za 2 úkony právní služby po 2 500 Kč podle § 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za použití § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, náhrada za 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu plus náhrada za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., celkem 7 139 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou splatné k rukám advokáta žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.

42. Na místě je soud prvního stupně upozornit, že byl nesprávně vyměřen soudní poplatek z odvolání ve výši 4 000 Kč. Podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba sazbu poplatku za odvolání určit podle položky 22 bod 1. písm. b) a položky 4 bod 1. písm. c) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, částkou 2 000 Kč, když jde o jeden návrh za stavu, kdy pro odvolací řízení není v diskriminačních sporech na rozdíl od soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně upravena zvláštní sazba soudního poplatku. Přeplatek na soudním poplatku v částce 2 000 Kč prvostupňový soud žalobci vrátí postupem podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích.