62 Co 33/2026 - 137

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o 47 566,17 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2025, č. j. 21 C 176/2023-108 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 47 566,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 10. 2023 do zaplacení a žalobce zavázal povinností zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu porušení zásady rovného zacházení. Částka 47 566,17 Kč představuje rozdíl mezi jím dosaženou základní tarifní hrubou měsíční mzdou a základní tarifní hrubou měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance [jméno FO] za období od září 2020 do srpna 2022.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pod body 12-26 uvedl zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů. V bodě 27 vysvětlil, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy s tím, že zamítl další důkazní návrhy jako nadbytečné. V bodě 29 shrnul skutkový stav, který výsledně zjistil. Ten odvolací soud uvádí v doslovném znění.

3. Žalobce [Jméno žalobce] byl u žalovaného zaměstnán od 1. 12. 2017 do 31. 8. 2022. V žalovaném období pracoval na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo], s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa], pracoviště [adresa]. Základní tarifní hrubá měsíční mzda žalobce v rozhodném období od září 2020 do března 2021 činila [částka] a od dubna 2021 činila [částka]. Žalobce má mimo jiné řidičský průkaz skupiny C od roku 1997, než byl zaměstnán u žalované pracoval u [orgán] [adresa]. Žalobce pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, s různými časy začátku a konce pracovní doby, v prvních třech měsících rozhodného období pracoval v denních či odpoledních směnách, odpolední směny zasahovaly do práce v noci v rozsahu od 22:00 do 04:20 hodin a ranní a odpolední směny se mu zpravidla střídaly po týdnu. Poté žalobce pracoval v nepravidelné pracovní době, v brzkých ranních (pracovní dobu nezačínal před 03:00 hodinou) a denních směnách, práci v noci téměř nevykonával, od února 2021 měl zpravidla pracovní dobu od 06:45 do 14:45, 15:00 nebo 15:15 hodin. Výjimečně vykonal celonoční směnu, např. dne 7. 2. 2021 v čase od 20:50 do 06:50 hodin, občas pracoval v sobotu nebo neděli. Pracovní směna žalobce, která zasahovala i do práce v noci, nepřesahovala zpravidla délku 4 hodin práce v noci. Žalobce v rozhodném období vykonal celkem 2 619 jízd, z toho 1 484 jízd ve městě [adresa] a 1 jízdu v [adresa], 32 jízd nad 100 km, 476 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 06:00 hodin, z toho 242 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin.

4. Označený srovnatelný zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalovaného od 31. 12. 1983 do 30. 11. 2022, v rozhodném období pracoval u žalované rovněž na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo]. Základní tarifní hrubá měsíční mzda zaměstnance [jméno FO] od září 2020 do března 2021 činila [částka] a od 1. 4. 2021 činila [částka]. Zaměstnanec [jméno FO] pracoval v ranních, odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Pravidelně vykonával celonoční směny mezi 22:00 hodin až 06:00 hodin. Zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období od září 2020 do srpna 2022 vykonal 2 616 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 32 jízd v délce nad 100 km, 1 063 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 06:00 hodin, z toho 743 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 04:00 hodin.

5. Označený zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalovaného od 20. 8. 2012 na pozici řidič, s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa], pravidelné pracoviště [adresa]. Základní tarifní hrubá měsíční mzda zaměstnance [jméno FO] od září 2020 do března 2021 činila [částka] a od dubna 2021 činila [částka]. Zaměstnanec [jméno FO] pracoval v odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období od září 2020 do srpna 2022 vykonal 6 243 jízd, z toho 5 740 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 14 jízd v délce nad 100 km, 936 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 06:00 hodin, z toho 579 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 04:00 hodin.

6. Žalobce v rozhodném období prováděl trasy v rámci [adresa] a [adresa] s 2 až 5 zastávkami na trase, zejména v rámci [adresa] a dále mezi [adresa] a [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa] atd. či [adresa], vše vozidlem [název], přičemž žalobce prováděl i manipulaci se zdvižným čelem. Žalobce konal jízdy s krátkými či středně dlouhými přejezdy, v rozhodném období vykonal 32 jízd nad 100 km. Zaměstnanec [jméno FO] prováděl trasy mezi jednotlivými pracovišti žalované v rámci [adresa], ale i mimo [adresa], například [adresa] a další, se 3 až 9 zastávkami na trase; jednalo se o svozy v rámci hlavní, okresní a oblastní přepravní sítě, od hromadných podavatelů. Zaměstnanec [jméno FO] denně opakovaně zajížděl na [místo] [adresa] k nejméně 3 výměništím a dále na detašované pracoviště, dokud nebylo uzavřeno. Zaměstnanec [jméno FO] jezdil zejména vozidly řady [název] a [název], prováděl manipulaci se zdvižným čelem. Zaměstnanec [jméno FO] prováděl jízdy s krátkými přejezdy a častějšími zastávkami, dlouhé trasy nad 100 km vykonával příležitostně, v rozhodném období provedl 32 jízd nad 100 km. Zaměstnanec [jméno FO] prováděl trasy mezi jednotlivými pracovišti žalované v rámci [adresa] v hlavní a oblastní přepravní síti, prováděl zejména jízdy s krátkými přejezdy a častějšími zastávkami (10–20 zastávek), delší přejezdy vykonával výjimečně, v rozhodném období provedl 14 jízd nad 100 km, přejezdy nepřesahovaly délku nízkých desítek kilometrů. Práce řidiče zahrnuje kromě přepravy též převzetí zásilek a předání zásilek, tj. nakládku a vykládku. [místo] [adresa] je největším [místo] s pěti výměništi, řidiči mezi nimi musí přejíždět, v [adresa] se nakládá na jednom místě.

7. V období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2022 došlo v [adresa] v silničním provozu k 43 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 268 nehodám s těžkým zraněním, 2 779 nehodám s lehkým zraněním, 29 931 nehodám bez zranění, tj. celkem 33 021 nehodám. Oproti tomu v místě [adresa] došlo v období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2022 k 11 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 59 nehodám s těžkým zraněním, 790 nehodám s lehkým zraněním, 5 073 nehodám bez zranění, tj. celkem 5 933 nehodám. Hustota provozu v roce 2020 v [adresa] dosahovala vyšší intenzity než hustota provozu v [adresa], a to téměř dvojnásobně. Systém odměňování žalované se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic, v rámci typové pozice jsou zařazeni do tarifního stupně, pro který je stanoveno rozmezí výše minimální a maximální základní tarifní hrubé měsíční mzdy, která jim může být určena. Systém typových pozic je u žalované určován na základě komplexního analytického hodnocení prací dle metodické příručky [název]. Individuální rozhodování o výši základní tarifní hrubé měsíční mzdy konkrétních zaměstnanců probíhá na úrovni jednotlivých pracovišť žalované. Je realizováno vedoucími zaměstnanci v rámci přiděleného objemu mzdových prostředků na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců dle směrnice Systém hodnocení zaměstnanců.

8. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění účinném do 30. 11. 2022, zákoník práce, ve zkratce zák. práce. Odkázal na jeho § 16 odst. 1, § 109 odst. 1, 2 a 4, § 110, § 265 odst. 1 a 2, tato zákonná ustanovení odcitoval. Poté konstatoval, že pro posouzení základu nároku se zabýval tím, zda je práce vykonávaná žalobcem, řidičem v tarifním stupni [číslo] v [místo] [adresa], stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými řidiči v tarifním stupni [číslo] v [místo] [adresa] - [jméno FO] a [jméno FO]. Oba tito zaměstnanci pracovali u žalovaného na stejné pracovní pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobce, o čemž mezi účastníky nebylo sporu. Soud prvního stupně dále konstatoval, že věc je skutkově obdobná s věcí již projednávanou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], je však třeba posoudit vždy individualizaci konkrétního případu. Soud prvního stupně se tak zabýval tím, jaká je skutečná náplň práce a pracovní podmínky zaměstnanců, kteří jsou porovnávání ([funkce]), jejich pracovní výkonnost související s namáhavostí, složitostí a odpovědností práce a pracovní podmínky, nestačí pouze vycházet z toho, že uvedení zaměstnanci byli zařazeni do stejné typové pozice a stejného tarifního stupně jako žalobce.

9. Soud prvního stupně porovnal jednotlivá kritéria stanovená § 110 zákoníku práce pro posouzení toho, zda práce zastávaná žalobcem je prací stejnou nebo práci stejné hodnoty jako práce srovnávaných zaměstnanců. Výsledně pod bodem 47 konstatoval, že práce žalobce a [funkce] byla odlišná, a to nikoliv v zanedbatelných intencích, když při srovnání zaměstnanců postačuje toliko jediné odlišné kritérium uvedené v § 110 zákoníku práce. Žalobce byl řidičem u žalovaného v počátku rozhodného období 3 roky, práci vykonával v [místo] [adresa], kde se jednalo o jednodušší uspořádání pracoviště pro nakládku a vykládku přepravovaného zboží, prováděl jízdy s kratšími i středně dlouhými přejezdy a s méně zastávkami, dlouhých přejezdů nad 100 km vykonal 32 za celé rozhodné období.

10. V bodě 48 soud prvního stupně shrnul, jak posoudil jednotlivá kritéria pro určení toho, zda práci žalobce a práce srovnávaných zaměstnanců byla prací stejnou nebo prací stejné hodnoty. Odvolací soud právní závěry soudu uvádí v doslovném znění.

11. Žalobce měl zpočátku nepravidelně stanovenou pracovní dobu, jízdy prováděl v prvních třech měsících rozhodného období v denních či odpoledních směnách, odpolední směny zasahovaly do práce v noci v rozsahu od 22:00 do 04:20 hodin, ranní a odpolední směny se mu zpravidla střídaly po týdnu. Poté žalobce pracoval v brzkých ranních (pracovní dobu nezačínal před 03:00 hodinou) a denních směnách, práci v noci téměř nevykonával, od února 2021 měl stanovenou pracovní dobu zpravidla od 06:45 do 14:45, 15:00 nebo 15:15 hodin. Práci v noci vykonával výjimečně. Oproti tomu zaměstnanec [jméno FO] měl k počátku rozhodného období praxi 37 let, pracoval na [místo] [adresa], které bylo specifické svým uspořádáním a nakládka a vykládka probíhala na několika výměništích v rámci několika budov areálu a řidiči museli přesně znát, kde mají jaké přepravované zboží naložit a vyložit a danou nakládku či vykládku zorganizovat tak, aby došlo k účelnému vyložení či naložení zboží. Práce řidiče na [místo] [adresa] je proto objektivně náročnější a komplexnější vzhledem k většímu počtu budov a pracovišť, které je nutno obsloužit. Řidič koordinuje svoji činnost mezi pěti budovami a jedním detašovaným pracovištěm, přičemž v každé budově se nachází odlišný druh zásilek. Oproti tomu řidič v [místo] [adresa] provádí nakládku na jedné rampě, což výrazně snižuje složitost plánování nakládky či vykládky. Dále zaměstnanec [jméno FO] prováděl jízdy s kratšími přejezdy, častějšími zastávkami a častěji manipuloval s přepravovaným zbožím, což činilo jeho práci náročnější po fyzické stránce. Vzhledem k tomu, že jízdy byly prováděny zejména v intravilánu [adresa], byla daná práce s ohledem na hustotu provozu a časté změny, uzavírky, riziko zpoždění či další nahodilosti složitější i po stránce psychické. Opomenout nelze ani skutečnost, že zaměstnanec [jméno FO] pracoval pravidelně v celonočních směnách (pozn. soudu v době od 22:45 – 7:00, což soud v předmětném řízení považuje s ohledem na vymezení práce v noci za celonoční směnu), které se mu střídaly se směnami ranními a odpoledními, rovněž provedl více jízd, které částečně zasahovaly do doby definované jako práce v noci, a to o více než 50 % oproti žalobci. Práce žalobce tedy nemůže být s ohledem na uvedené se zaměstnancem [jméno FO] srovnatelná. Stejné co u zaměstnance [jméno FO] platí rovněž u zaměstnance [jméno FO], neboť i zde se práce zaměstnance [jméno FO] odlišovala od práce žalobce s ohledem na odlišnost pracoviště, jeho složitost a specifičnost, odlišně rozvrženou pracovní dobu do odpoledních a nočních směn, které se po týdnu zpravidla střídaly, a odlišné pracovní podmínky v intravilánu [adresa], neboť zaměstnanec [jméno FO] prováděl zejména krátké přejezdy s mnoha zastávkami v rámci [adresa], což mělo dopad na náročnost práce jak po fyzické (časté nastupování a vystupování z a do vozidla, častější nakládky a vykládky a manipulace s převáženým zbožím), tak psychické stránce (častější manipulace s nákladním vozidlem, parkování, couvání, a to vše v hustém provozu, riziko zpoždění). Rovněž zaměstnanec [jméno FO] oproti žalobci vykonal více jízd v noci, a to o více než 50 %, a dále pravidelně vykonával celonoční směny (pozn. soudu v době od 22:45 – 7:00, což soud považuje s ohledem na vymezení práce v noci za celonoční směnu). Dalším rozdílem mezi prací žalobce a označeného zaměstnance [jméno FO] byla odlišná intenzita práce, neboť zaměstnanec [jméno FO] provedl o 58 % více jízd, když žalobce provedl v rozhodném období 2 619 jízd, zatímco zaměstnanec [jméno FO] 6 243 jízd. Daná skutečnost mělo dopad na fyzickou náročnost práce, neboť zaměstnanec s narůstajícím počtem zastávek častěji nastupuje do a vystupuje z vozidla a častěji manipuluje se zásilkami. Takováto odlišnost rovněž není zanedbatelná a má vliv na náročnost práce po stránce fyzické. Skutečnost, že zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] nebyli odměňováni stejně jako žalobce, je s ohledem na uvedené v daném případě legitimní, neboť jak výše uvedeno, jejich práce se v kritériích předvídaných § 110 zák. práce (délka praxe, druh práce s ohledem na charakter jízd, pracovní prostředí, rozvržení pracovní doby a pracovní podmínky) lišila, přičemž se jednalo o odlišnosti významné, které měly dopad na náročnost jejich práce. V posuzovaném případě je s ohledem na uvedené rozhodná zejména odlišná délka praxe u žalobce a zaměstnance [jméno FO] i zaměstnance [jméno FO], odlišná intenzita práce u žalobce a zaměstnanců [jméno FO] a zejména [jméno FO], odlišný počet vykonaných jízd ve velkém městě a v noci mezi žalobcem a označenými zaměstnanci a odlišné pracovní podmínky, co do složitosti uspořádání [místo] v [adresa] a v [adresa] a odlišných dopravních podmínek, ve kterých žalobce a označení zaměstnanci práci vykonávali. Soud souhlasí s žalobcem, že nelze najít zcela shodného zaměstnance k posouzení, zda práce žalobce a označeného zaměstnance je stejná či stejné hodnoty, tedy mohou existovat odlišnosti mezi srovnávanými zaměstnanci a jejich odměňování by mělo být stejné, avšak musí se jednat o odlišnosti zanedbatelné, nemající dopad na náročnost, složitost či odpovědnost jejich práce. Tomu tak v daném případě není, výše uvedené rozdíly v práci žalobce a označených zaměstnanců jsou značného charakteru, intenzita jejich práce, jak uvedeno výše, byla značně odlišná, a proto je legitimní, že měli odlišně stanovenou mzdu.

12. Na základě těchto závěrů soud prvního stupně výsledně uzavřel, že žalovaný v řízení prokázal důvody pro odlišné odměňování, žalobce tak neoznačil srovnatelného zaměstnance, ale naopak bylo zjištěno, že se jedná o zaměstnance nesrovnatelné. Žalovaný se tak vůči žalobci porušení zásady rovného zacházení nedopustil, proto soud prvního stupně žalobu zamítl.

13. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že tyto vyčíslil podle vyhlášky č. 254/2015 v odůvodnění svého rozhodnutí.

14. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání doplnil podáním ze dne 28. 11. 2025 a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. V něm nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a skutkové a právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl. Poté, vysvětlil pojem zásady spravedlivého odměňování podle § 16 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 110 zákoníku práce. K tomu zejména akcentoval Směrnici Rady 75/117/EHS, kterou Rada Evropské unie uložila členským státům povinnost přijmout do svých vnitrostátních právních řádů opatření, která umožní všem zaměstnancům domáhat se stejné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Smyslem a účelem této směrnice není trestání zaměstnanců za nepatrné rozdíly v práci, ale naopak omezení libovůle zaměstnavatele v rámci odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochrana práv zaměstnance. Pokud by byl správný závěr soudu prvního stupně o tom, že zaměstnanec domáhající se náhrady škody u soudu z důvodu nerovného odměňování dosáhne úspěchu pouze tehdy, pokud nalezne naprosto stejného srovnatelného zaměstnance, tedy [funkce] pro účely řízení o náhradě škody, respektive takového, který vykonává naprosto stejnou práci ve všech ohledech, kdy zde nebude žádného rozdílu, tak tím naprosto znemožníme jakémukoliv zaměstnanci domáhat se náhrady škody z důvodu nerovného odměňování. Takový výklad je v rozporu s § 110 zákoníku práce. Žalobce k tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ve věci [jméno FO] sp. zn. [spisová značka], [jméno FO] sp. zn. [spisová značka] a [jméno FO] sp. zn. [spisová značka], kteří u žalovaného pracovali také jako řidiči, rovněž se domáhali náhrady škody z titulu nerovného odměňování a ve sporu uspěli.

15. V další části odvolání se žalobce pod bodem V. vyjádřil ke kritériu odlišné pracovní doby žalobce a srovnávaných zaměstnanců. Uvedl, že jeho pracovní doba začínala nepravidelně, žalobce pracoval v nočním režimu pracoval také o víkendech, což podrobně rozebral. Během rozhodného období měl téměř každý den začátek pracovní doby v jinou denní dobu, jakož i téměř každý den ukončil práci v jinou denní dobu. Srovnatelní zaměstnanci měli na rozdíl od žalobce začátek i konec podstatně stabilnější a pravidelnější. Lze tak uzavřít, že práce žalobce byla oproti práci srovnatelných zaměstnanců co do pravidelnosti a stability začátku a konce pracovní doby, a tedy i náročnosti rozvržení, podstatně složitější než práce srovnatelných zaměstnanců. Srovnatelní zaměstnanci stejně jako žalobce také pracovali v noci, ale nevykonávali celonoční směny. Nepravidelný režim, v němž žalobce pracoval, měl horší vliv na jeho zdravotní stav, hrozilo u něj vyšší riziko mikrospánku a snížení míry koncentrace. Představoval tak vyšší míru fyzické a zejména psychické zátěže.

16. Ohledně délky praxe jako kritéria, pro odlišné odměňování žalobce uvedl, že delší praxe zaměstnance musí mít relevantní vztah k vykonávané práci a její zohledňování pro účely rozdílného odměňování tak musí být legitimní. Délka praxe může být relevantním kritériem pouze tehdy, je-li podmínkou výkonu konkrétní práce či zárukou lepších znalostí a schopností významných pro výkon práce. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 627/2021, jehož závěry odcitoval a shrnul, že žalovaný neprokázal, v čem konkrétně se právě delší praxe u srovnatelných zaměstnanců nad rámec praxe žalobce reálně promítla do vyšší složitosti, odpovědnosti nebo výkonnosti jejich práce.

17. K argumentu ohledně typu prováděných jízd, náročnějšího provozu v [adresa] a odlišným podmínkám pro nakládku a vykládku na pracovištích žalobce a srovnatelných zaměstnanců žalobce uvedl, že se jedná o činnost, které je pro zaměstnance obou výměnišť v [adresa] i [adresa] rutinní. Nakládku a vykládku na výměništích popsal. K argumentu ohledně složitosti provozu, nehodovosti apod., která je podle soudu vyšší v [adresa], žalobce uvedl, že srovnatelní zaměstnanci pracovali rovněž v nočních směnách, a tedy argument ohledně intenzity a složitosti provozu v [adresa] není relevantní. Složitost a intenzita provozu v nočních hodinách je velmi nízká a nehodovost je externí faktor, z něhož nevyplývá, že jízda v [adresa] rizikovější. Skutečnost, že v [adresa] je obecně vyšší provoz, a tedy úměrně vyšší nehodovost, vyšší počet uzavírek, objížděk a světelných křižovatek, chodců, cyklistů, tak není relevantní.

18. Žalobce i srovnatelní zaměstnanci byli po celé rozhodné období zařazeni na stejnou typovou pozici a do stejného tarifního stupně, vykonávali pracovní činnost spočívající v řízení nákladních vozidel, přepravě [Typ] zásilek, jejich nakládce a vykládce, manipulace s bezpečnostními boxy a vedení přepravní dokumentaci. Všichni také pracovali v nočních směnách a o víkendech, jejich režim zahrnoval jak městský, tak meziměstský provoz. Žalobce tak vykonával podle § 110 zákoníku práce práci stejnou nebo práci stejné hodnoty jako srovnatelní zaměstnanci. Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, když důvody pro odlišné odměňování zde dány nejsou, k čemuž žalobce poznamenal, že soud nesprávně posoudil vliv délky praxe na odlišné odměňování žalobce a srovnatelných zaměstnanců. Jsou tak naplněny odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaný vyvracel důvody odvolání a akcentoval zejména, že žalobce vykonával v podstatně menším rozsahu práce v noci, když tyto mu byly výsledně propláceny jako práce přesčas. Ostatní srovnávání zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] pracovali v noci ve větším rozsahu. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval evidencí pracovní doby žalobce, [jméno FO] a [jméno FO] za rozhodné období od září 2020 do srpna 2022. Po takto doplněném důkazním řízení neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

21. V prvé řadě prvé řadě je třeba uvést, že žalobce označil v žalobě jako srovnatelného zaměstnance ([funkce]) pouze [jméno FO]. Při jednání před soudem prvního stupně dne 21. 1. 2025 k výslovnému dotazu soudu uvedl, že srovnatelným zaměstnancem co do výše škody je označen pouze pan [jméno FO], pokud uvádí též [jméno FO], tak se tak děje k vyvrácení tvrzení ohledně zohlednění kritérií tvrzených žalovaným v tomto sporu co do stanovení výše odměňování. Z takovéhoto vyjádření je zřejmé, že žalobce [jméno FO] jako [funkce] výslovně neoznačil, nicméně soud prvního stupně se jím poté zabývá stejně jako [funkce] [jméno FO], když dokazování týkající se posouzení práce stejné nebo práce stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce provádí stejným způsobem k oběma z nich. K tomu odvolací soud dodává, že zaměstnance [jméno FO] žalobce uvedl včas, než nastaly účinky koncentrace podle § 118b o. s. ř., ke které soud prvního stupně přistoupil až v závěru tohoto jednání. Pokud se soud prvního stupně zabýval oběma těmito [funkce], tak odvolací soud tento postup akceptuje za stavu, kdy [jméno FO] byl žalobcem výslovně označen rovněž, byť k němu žalobce poznamenal, že tento je uváděn pouze k vyvrácení tvrzení ohledně zohlednění kritériích žalovaným co do stanovení výše odměňování. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

22. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

23. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Podle odstavce 5 téhož ustanovení pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

24. Judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

25. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech [funkce] kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, dovodil, že mzda zaměstnanci se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků; za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

26. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a výsledně po zjištění skutkového stavu dovodil, že v případě žalobce se nejedná o práci stejnou nebo o práci stejné hodnoty oproti srovnávaným zaměstnancům [jméno FO] a [jméno FO], když uzavřel, že práce [funkce] byla složitější. K tomu odvolací soud uvádí následující.

27. V řízení bylo prokázáno, že všichni tito tři zaměstnanci jako řidič jezdí různě dlouhé trasy, vykonávají cesty v městském i mimoměstském provozu, v případě žalobce však bylo prokázáno, že tento absolvoval více jízd meziměstských, tedy více delších jízd v meziměstském provozu. Podle přesvědčení odvolacího soudu z toho, zda řidič jezdí v městském provozu nebo meziměstském provozu nelze dovozovat, že práce jednoho z nich je složitější. Je třeba zohlednit i subjektivní kritérium, když někomu může vyhovovat spíše jízda v provozu města, resp. velkoměsta a jinému jízda (klidnější) mimo městské trasy. Je také nepřípadný poukaz žalovaného na to, že jízda v podmínkách [adresa] je podstatně složitější oproti jízdám v jiných městech, když jak v případě [adresa], tak v případě [adresa] se jedná o velká města, kdy složitost dopravy v obou z nich je v podstatě srovnatelná, nadto odvolací soud poznamenává, že každý z těchto zaměstnanců vykonává jízdy v určitých trasách, tedy žádný z nich nejezdí po celém území daného města. Uzavírky, objížďky, světelné či nesvětelné křižovatky jsou v obou městech, takže ani v tomto směru nelze shledávat žádný rozdíl. Za rozhodný argument pak odvolací soud nepovažuje ani složitější nakládku v [adresa], kterou tvrdí žalovaný, když v jiné věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo prokázáno, že systém nakládky a vykládky je na výměništích v [adresa] obdobný tomu, jak ho soud prvního stupně popsal, pokud jde o výměniště v [adresa]. Řidiči nakládku a vykládku fakticky neprovádějí, materiál založený k přepravě naloží vysokozdvižný vozík obsluhovaný jiným zaměstnancem. Skutečnost, že v [místo] [adresa] mohou být zásilky nakládány na více výměništích a že to může vyžadovat vyšší nároky při organizaci práce, zatímco v [adresa] tomu je naopak, není rovněž podle přesvědčení odvolacího soudu relevantní, a nelze z ní dovozovat větší složitost práce za stavu, kdy v případě nakládky v obou těchto městech se vždy jedná o rutinní činnost, kterou fakticky provádí jiný zaměstnanec. To, že řidiči v [adresa] musí zajíždět k více výměništím, nemůže bez dalšího za následek legitimní věcný důvod pro rozdílné odměňování, když ani nebylo tvrzeno či prokazováno, že by řidiči v [adresa] takto činili vždy. Rozsah nakládky je určen nosností vozidla a není rozhodné, zda je vozidlo řidiče naloženo najednou nebo na více výměništích. Ani nehodovost, která byla zjištěna na území [adresa] vyšší oproti [adresa], (což je ostatně také obecně známo, pozn. odvolacího soudu), nemůže být považována za relevantní kritérium, když k tomu je třeba poznamenat, že pouhý počet nehod nesvědčí o tom, že jízda [adresa] rizikovější. V [adresa] je totiž také podstatně vyšší provoz, nehodovost je tomu úměrná. V případě uzavírek, objížděk či světelných křižovatek, větší hustoty provozu celkem jde o veličinu proměnnou a nadto ani tato sama o sobě není relevantní.

28. V případě dalšího kritéria tvrzeného žalovaným – délky praxe – je třeba připustit, že tato je u žalobce a srovnávaných zaměstnanců odlišná. Judikatura Nejvyššího soudu toto kritérium považuje za relevantní pro porovnání práce stejné nebo práce stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 427/2021). Uvedený judikát připouští, že zaměstnanec s delší praxí může být honorován vyšší odměnou, respektive výši tarifní mzdou, nicméně nemusí tomu tak být vždy. I zde třeba posoudit každý případ individuálně a zejména zvážit, zda existuje vztah mezi povahou vykonávané práce a zkušeností získanou výkonem této práce. Délka praxe tak nemůže být jako kritérium odůvodňující odlišné odměňování považována paušálně bez dalšího, ale jen tehdy, má-li praktická zkušenost relevantní vztah k vykonávané práci.

29. V daném případě měl žalobce na počátku rozhodného období sice nejkratší praxi v délce 2 let a 9 měsíců, zatímco zaměstnanec [jméno FO] 36 let 8 měsíců a [jméno FO] 8 let a 1 měsíc, nicméně pokud žalobce měl praxi delší jak 2,5 roku, tak podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba ho považovat již za zkušeného řidiče, kdy délka praxe je natolik dostačující, že mu umožňovala plnit pracovní úkoly z tohoto hlediska stejně jako zkušenější zaměstnanci, resp. zaměstnanci s delší praxí. V případě žalobce tak nešlo o řidiče začátečníka, k čemuž odvolací soud poznamenává, že žalobce podle svého tvrzení, které žalovaný nezpochybnil, disponoval řidičským oprávněním skupiny C již od roku 1997, tedy řízení nákladního vozidla u žalovaného pro něj od začátku pracovního poměru nepředstavovalo zkušenost začátečníka.

30. Nicméně jako odlišné kritérium, pro které [funkce] [jméno FO] a [jméno FO] nelze považovat za srovnatelné zaměstnance, považuje odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rozvržení pracovní doby do směn a zejména práci v noci (§ 110 odst. 4 zákoníku práce). V řízení bylo prokázáno, že všichni zaměstnanci pracovali v různých směnách, ve všední dny i o víkendu, všichni pracovali v noci. V případě noční práce, která je § 78 odst. 1 písm. j) zákoníku práce definována jako práce konaná v noční době mezi 22 a 6 hodinou, bylo v odvolacím řízení prokázáno, že v rozhodném období od září 2020 do srpna 2022 žalobce odpracoval v noci celkem 292 hodin, [jméno FO] 979 hodin a [jméno FO] 512 hodin. Je tedy zřejmé, že práce v nočních hodinách byla u žalobce výrazně nižší než u srovnávaných zaměstnanců, kdy v případě [funkce] [jméno FO] jde o rozdíl takřka trojnásobný a v případě [funkce] [jméno FO] téměř dvojnásobný. Odvolací soud si je vědom toho, že z hlediska posouzení toho, zda se jedná o práci stejnou nebo práci stejné hodnoty není možno striktně trvat na tom, že všechna rozhodná kritéria musí být naprosto identická, toto ostatně fakticky ani není možné; v praxi by přijetí takovéhoto názoru znamenalo, že srovnatelný zaměstnanec není, nicméně v daném případě rozdíl mezi noční prací žalobce a srovnávaných zaměstnanců je natolik výrazný, že ho nelze přehlédnout a pominout. Nadto je třeba uvést, že žalobce nekonal celonoční směny, tedy práce od 22 hodin do 6 hodin vcelku, které [jméno FO] a zejména [jméno FO] konali. Odvolací soud nemohl pominout ani to, že jak správně žalovaný poukázal, od února 2021 byla žalobcova pracovní doba, pokud jde o začátek jeho směn, víceméně stejná, v některých měsících většina směn začínala v 6.45, resp. 6.30 hodin, s některými výjimkami a končila v odpoledních hodinách, tedy lze konstatovat, že v období od února 2021 již měl z větší části pravidelnou pracovní dobu, což mu umožnilo lépe organizovat si volný čas a aktivity. Odvolací soud považuje vyšší počet hodin práce v noci u srovnávaných zaměstnanců za natolik výrazný, že jde o relevantní kritérium, které odůvodňuje to, aby srovnávaní zaměstnanci byli odměňováni odlišně, tedy aby měli vyšší základní tarifní mzdu oproti žalobci. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR postačuje, aby jediné toto kritérium ve smyslu § 110 zákoníku práce bylo odlišné tak, aby práci daného zaměstnance nebylo možno považovat za práci stejnou nebo práci stejné hodnoty, jak § 110 odst. 1 zákoníku práce předpokládá. Odvolací soud tak sdílí právní názor soudu prvního stupně o tom, že žalovaný prokázal, že jsou dány důvody pro odlišné odměňování žalobce oproti srovnávaným zaměstnanců, když žalobce jiné srovnatelné zaměstnance neoznačil. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není, když soud prvního stupně rozhodl na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu /§ 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř./.

31. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalobce ostatně v případě tohoto odvolacího důvodu ani nevymezuje, v čem by měl spočívat.

32. Závěrem odvolací soud uvádí, že si je vědom toho, že v jiných řízeních (řízení sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] např.) vedených u tohoto senátu dospěl ohledně jiných řidičů v pozici žalobců k odlišnému rozhodnutí, když shledal, že zásada, podle níž za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, porušena byla. K tomu je ovšem třeba uvést, že v obou těchto věcech dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k odlišným skutkovým a právním závěrům. Tato rozhodnutí tak nelze paušalizovat, každý případ je třeba posuzovat individuálně (§ 13 o. z. za použití § 4 zák. práce), což odvolací soud zdůrazňuje v celé své dosavadní rozhodovací praxi k této problematice. V této věci shledal natolik odlišné znaky, že rozdílné rozhodnutí je plně odůvodněno.

33. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný v tomto řízení rovněž uspěl a má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávající z paušální náhrady jeho hotových výdajů. Tyto představují náhradu za dva režijní paušály podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. b), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., celkem 2× 300 Kč, je výsledně 600 Kč.

Poučení