62 Co 381/2024 - 848

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [advokát] sídlem [Jméno advokáta A] proti žalovanému: [právnická osoba], reg. č. [číslo], sídlem [adresa], podnikající v ČR prostřednictvím [společnost] organizační složka, IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 2 701 218,24 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2024, č. j. 16 C 72/2017–602 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení činí 626 576,40 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku ve výši 2 701 218,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 619,78 Kč od 11. 10. 2014 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 11. 2014 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 1. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 2. 2015 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 3. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 4. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 5. 2015 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 6. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 8. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 9. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 10. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 11. 2015 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 12. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 1. 2016 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 2. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 4. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 6. 2016 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2016 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 8. 2016 do zaplacení; 42 374,27 Kč od 11. 9. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 12. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 1. 2017 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 3. 2017 do zaplacení; 42 374,27 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení; 33 605,82 Kč od 11. 5. 2017 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení, 42 389,96 Kč od 11. 9. 2017 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11. 10. 2017 do zaplacení; 40 635,44 Kč od 11. 11. 2017 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 35 374,88 Kč od 11. 1. 2018 do zaplacení; 40 635,44 Kč od 11. 2. 2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11. 3. 2018 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11. 4. 2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11. 6. 2018 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 38 882,92 Kč od 11. 7. 2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11. 8. 2018 do zaplacení; 42 389,96 Kč od 11. 9. 2018 do zaplacení; 35 374,88 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení; 42 389,96 Kč od 11. 11. 2018 do zaplacení; 30 113,32 Kč od 11. 12. 2018 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. (výrok ad I. rozsudku), žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 337,66 Kč od 11. 10. 2014 do zaplacení; 15 337,60 Kč od 11. 11. 2014 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 1. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 2. 2015 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 3. 2015 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 4. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 5. 2015 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 6. 2015 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 9. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 10. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 11. 2015 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 12. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 1. 2016 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 2. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 4. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 6. 2016 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2016 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 8. 2016 do zaplacení; 16 126,69 Kč od 11. 9. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 12. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 1. 2017 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 3. 2017 do zaplacení; 16 126,69 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení; 12 177,54 Kč od 11. 5. 2017 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení, 16 111 Kč od 11. 9. 2017 do zaplacení; 13 742 Kč od 11. 10. 2017 do zaplacení; 15 322 Kč od 11. 11. 2017 do zaplacení; 14 531 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení; 16 C 72/2017 spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 12 952 Kč od 11. 1. 2018 do zaplacení; 15 322 Kč od 11. 2. 2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11. 3. 2018 do zaplacení; 14 531 Kč od 11. 4. 2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení; 14 531 Kč od 11. 6. 2018 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 14 531 Kč od[Anonymizováno]11. 7. 2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11. 8. 2018 do zaplacení; 16 111 Kč od 11. 9. 2018 do zaplacení; 12 952 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení; 16 111 Kč od 11. 11. 2018 do zaplacení; 10 583 Kč od 11. 12. 2018 do zaplacení zamítá (výrok ad II. rozsudku), žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 638 156,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok ad III. rozsudku).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném náhrady mzdy z titulu neplatného zrušení pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 po změně žaloby připuštěné soudem za období od září 2014 do 22. 11. 2018.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Předchozím rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č. j. 16 C 72/2017-337, žalobu o zaplacení částky 1 859 313,12 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 za období od září 2014 do července 2017 zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce svým usnesením ze dne 9. 6. 2022, č. j. [spisová značka], tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s poukazem na to, že soud prvního stupně pochybil, když postupoval nesprávně podle § 119 odst. 3 o. s. ř. při změně v obsazení senátu v průběhu řízení.

4. Obvodní soud pro [adresa] v jiné věci svým usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. [spisová značka], připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání z 1. 2. 2023 a dále spojil věci vedené u OS pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a 16 C 72/2017 ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 16 C 72/2017. V řízení sp. zn. [spisová značka] se žalobce domáhal proti žalovanému náhrady mzdy za období od srpna 2017 do 22. 11. 2018 v celkové výši 841 905,12 Kč. Předmětem tohoto sporu po spojení obou věcí ke společnému projednání tak zůstala částka 2 701 218,24 Kč (1 859 313,12 Kč + 841 905,12 Kč), to vše s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z titulu náhrady mzdy z neplatné výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2014 od září 2014 do 22. 11. 2018.

5. Soud prvního stupně řízení doplnil. Vyšel ze nesporného zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 pracoval u žalovaného na pozici obchodního zástupce s dnem nástupu 1. 3. 2011 a místem výkonu práce [adresa], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Výpovědí z pracovního poměru dne 26. 6. 2014 s ním byl rozvázán pracovní poměr podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neplatnost této výpovědi byla pravomocně určena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. [spisová značka].

6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní postup v řízení a poukázal na ostatní řízení vedená věci ve věci týchž účastníků ohledně náhrady mzdy.

7. V řízení sp. zn. [spisová značka] vedeném u soudu prvního stupně se žalobce domáhal náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 20. 11. 2012 za období od 26. 11. 2012 do 31. 8. 2014.

8. V řízení sp. zn. [spisová značka] se žalobce domáhal náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020.

9. Soud prvního stupně dále uvedl řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná žalobci dopisem 29. 5. 2020. Řízení výsledně skončilo zastavením z důvodu zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 24. 10. 2022, č. j. [spisová značka].

10. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 14-23 popsal skutkový stav, který z jednotlivých provedených důkazů zjistil. Ten odvolací soud uvádí v doslovném znění.

11. Hrubá mzda žalobce za červenec 2012 činila 51 250 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 19 a výpis z účtu ke dni 10. 7. 2012), za srpen 2012 činila 62 612 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 19 p.v. a výpis z účtu ke dni 14. 8. 2012) a za měsíc září 2012 činila 52 308 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 20 a výpisu z účtu ke dni 13. 9. 2012). Zúčtovaná mzda bez náhrady mzdy za dovolenou za třetí čtvrtletí 2012 činila celkem 129 718 Kč. Uvedené čtvrtletí mělo celkem 62 pracovních dnů a dále 3 dny státních svátků. Po odečtení celkem 14 dnů dovolené a při osmihodinové pracovní době činil průměrný hodinový výdělek žalobce 317,94 Kč. Za období měsíců listopad 2011 až říjen 2012 byl žalobci zúčtován v jednotlivých měsících hrubý příjem (mzda a náhrada mzdy za dovolenou) ve výších za jednotlivé měsíce: 45 489 Kč, 45 979 Kč, 45 000 Kč, 45 384 Kč, 46 847 Kč, 78 200 Kč, 45 547 Kč, 45 000 Kč, 51 250 Kč, 62 612 Kč, 52 308 Kč a 98 612 Kč (prokázáno z přehledu a výplatních pásek žalobce za jednotlivé měsíce). Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky (zjištěno dopisem ze dne 17. 7. 2017 spolu s podacím lístkem a dopisem ze dne 21. 7. 2020).

12. Žalobce byl hlášen na Úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání v době od 26.11.2012 (prokázáno potvrzením Úřadu práce ze dne 26. 11. 2012). Dne 17.9.2013 žalobce podal žádost o zaměstnání na webovém serveru [název] (prokázáno tiskem z web. [název]) a absolvoval pohovory s potenciálními zaměstnavateli (prokázáno potvrzení o pohovoru ze dne 28.8.2013, 4.11.2013, 5.11.2013, 7.11.2013, 8.11.2013, 11.11.2013, 13.11.2013). Dne 30.10.2013 žalobce uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zaměstnavatelem společností [právnická osoba], podle které vykonával práci ve funkci [název] s datem nástupu do práce od 1.11.2013, zkušební dobou v délce dvou měsíců a za základní mzdu ve výši 37 000 Kč a s osobním ohodnocení po skončení zkušební doby ve výši 8 000 Kč (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 30.10.2013 a mzdovým výměrem ze dne 30.10.2013). Pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] skončil dne 28.2.2014 dohodou o ukončení pracovního poměru ze dne 27.2.2014 (prokázáno Dohodou o ukončení pracovního poměru), kdy dne 11. 6. 2014 rozhodl insolvenční soud o úpadku společnosti pro prohlásil konkurs (prokázáno usnesení Krajského soudu v [místo] ze dne 11.6.2014, č.j. [spisová značka]). Žalobce dále nastoupil u společnosti [právnická osoba] jako zaměstnanec na pozici distribuce jídel se stanovenou pracovní dobou 20 hodin týdně za hodinovou mzdu 100 Kč, a to od 1.6.2015 (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 2015 a mzdového ujednání z téhož dne). Pracovní poměr trval do 30. 6. 2016 (prokázáno sdělením Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2020). Dne 4.7.2016 pak žalobce nastoupil do společnosti [právnická osoba] jako [funkce]. Mzdovým výměrem ze 4.7.2016 mu byla stanovena základní měsíční mzda částkou 10 000 Kč s osobním ohodnocením 4 000 Kč a měsíční prémiovou složkou mzdy 0-15 000 Kč. Týdenní pracovní doba činila 40 hodin (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 4.7.2016). Dopisem z 26.7.2016 zrušil žalobce pracovní poměr ve zkušební době k 31.7.2016 (prokázáno dopisem ze dne 26. 7. 2016). Za 28 dní od 4.7.2016 do 31.7.2016 činí vyměřovací základ důchodového pojištění 22 128 Kč (prokázáno Potvrzením o zaměstnání a Evidenčním listem důchodového pojištění). Žalobce dále pracoval jako zaměstnanec u společnosti [právnická osoba] s nástupem do práce dne 21.9.2016 na pozici distribuce jídel s pracovní dobou 20 hodin týdně. Pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Hodinová sazba mzdy žalobce činí 100,- Kč. (prokázáno pracovní smlouvou z 21.9.2016, dodatkem č. 1 ze dne 19. 6. 2017 a mzdovým ujednání ze dne 21. 9. 2016). Žalobce ve svém daňovém přiznání k dani z přijmu fyzických osob za rok 2014 vykázal pouze příjmy ze závislé činnosti ve výši 694 405 Kč (prokázáno sdělením Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2020).

13. V přehledu nejpoptávanějších specializovaných pozic na dočasný pracovní poměr za rok 2016, byl v oboru [název] uveden rovněž [funkce] (prokázáno mzdovými průzkumy za rok 2016 - strana 41, od společnosti [právnická osoba]) Průměrná mzda se pohybuje mezi 35 000 Kč až 65 000 Kč, nejčastější mzda pak činí 45 000 Kč (prokázáno Mzdovým průzkumem za rok 2017 a 2018 od společnosti [právnická osoba]).

14. Z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], jednatele a společníka personální agentury [právnická osoba], dříve [právnická osoba], bylo zjištěno, že byl dlouholetým dodavatelem, když osobně hledal zaměstnance pro žalovanou. V období let 2014 až 2017 byl v každém následujícím čtvrtletí větší nedostatek obchodníků. V roce 2014 byl velký tlak na dobré obchodníky a obchodník je ze všech statistik jedna z nejpoptávanějších pozic vůbec. Technický svět potřebuje obchodníka s technickým zázemím a je jedno, zda ten člověk studoval spalovací motory, obrábění nebo vytváření kovů, produkt příslušné firmy se musí naučit, takže poptávka trhu je po obchodnících s technickým zázemím. Rozlišuje se, zda se jedná o strojaře nebo elektrotechniky, popřípadě chemiky, ve strojařské oblasti není ale důležité, jakou má dotyčný předchozí zkušenost, neboť to trh práce nerozlišuje, protože se stejně na příslušný produkt musí obchodník v té dané firmě, kam nastoupí, zaškolit. Obchodní zástupci s technickým zázemím jsou více ceněni, v absolutních číslech se hledá více obchodníků pro potraviny, ale v technické oblasti je daleko větší nedostatek. V technické oblasti je daleko menší počet kvalifikovaných lidí, kteří splňují požadavky na obchodní zkušenost, technické vzdělání, praxi v technickém oboru, takže je po nich poptávka vyšší. Díky tomu jsou tam vyšší mzdy, protože když je vyšší poptávka, tak se lépe platí. V dané oblasti je převis nabídek pracovních pozic nad zájemci o tyto pracovní pozice. Tento převis je u všech obchodních pozic včetně technických. Průměrná mzda v období 2014 a 2017 se pohybuje okolo 40 000 Kč měsíčně hrubého, v průběhu těchto tří let to stouplo na 50 000 Kč měsíčně hrubého základní mzdy bez bonusů. Zájemce najde práci v této oblasti velmi rychle, samotný proces výběrové řízení může trvat dva – tří měsíce vzhledem k pohovorům, ale v technickém oboru obchodník (obchodní zástupce) najde práci maximálně do tří, čtyř měsíců.

15. V obchodním oddělení žalovaného působili, vedle vedoucího oddělení [jméno FO], zaměstnanci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] na pozicích co do pracovní náplně srovnatelných s činností žalobce podle jeho pracovní smlouvy (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, a rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne 10. 10. 2018, č. j. [spisová značka]). [jméno FO] pracuje u žalovaného na pozici obchodní zástupce od 1. 3. 2011 se základní mzdou ve výši 45 000 Kč. [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 pro žalovanou celkem 456 hodin a jeho hrubá mzda činila celkem částku ve výši 123 598 Kč (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. [spisová značka]). [jméno FO] pracuje u žalovaného na pozici obchodní zástupce od 1. 3. 2011 se základní mzdou ve výši 1 800 EUR. [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 celkem 496 hodin a jeho hrubá mzda činila částku ve výši 5 243,48 EUR (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne[Anonymizováno]3. 7. 2020, č. j. [spisová značka]), tj. při orientačním přepočtu průměrným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou k březnu roku 2014 (27,40 Kč/1 EUR) činí částku ve výši 143 671,35 Kč. [tituly před jménem] [jméno FO] pracuje u žalovaného na pozici produktový manažer od 1. 4. 2013. [tituly před jménem] [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 celkem 476 hodin a jeho hrubá mzda činila částku ve výši 151 988 Kč (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. [spisová značka]).

16. Soud prvního stupně se nejprve zabýval pravomocí k projednání tohoto sporu. Uzavřel, že tato je dána podle § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

17. Na zjištěný skutkový stav aplikoval zákoník práce – zákon č. 262//2006 Sb. Odkázal na jeho § 69, § 351 až § 356 a § 141; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Poté uzavřel, že žalovaný po podání výpovědi dne 26. 6. 2014 žalobci nepřiděloval práci, výpověď byla shledána neplatnou, a žalobce má proto právo podle § 69 odst. 2 zákoníku právo na náhradu mzdy ode dne, kdy bylo žalovanému doručeno oznámení žalobce dne 3. 7. 2014 do 22. 11. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnost výpovědi z 26. 6. 2014.

18. Při určení výše průměrného výdělku soud prvního stupně vyšel z pravděpodobného výdělku, když za rozhodné období považoval stav ke dni 1. 7. 2014 podle rozhodného období od 1. 4. 2014 do 30. 6. 2014 (tedy druhé čtvrtletí roku 2014, pozn. odvolacího soudu). Protože žalobce v prvním čtvrtletí roku 2014 u žalovaného nepracoval, soud prvního stupně určil náhradu mzdy podle § 355 zákoníku práce jako pravděpodobný výdělek. Pod bodem 37 popsal kritéria pro určení výše pravděpodobného výdělku a odkázal na výpočet, který provedl v rozsudku ze dne 3. 7. 2020, č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že žalobce v prvním čtvrtletí roku 2014 dosáhl podle § 355 zákoníku práce pravděpodobného výdělku minimálně 317,94 Kč. Vycházel přitom ze srovnatelných výdělků zaměstnanců žalovaného pánů [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO].

19. Soud prvního stupně výsledně určil pravděpodobný průměrný hodinový výdělek žalobce za období od 1. 9. 2014 do 22. 11. 2018 částkou 317,94 Kč, když zohlednil za 8hodinovou pracovní dobu a počet pracovních dnů bez svátků. Uvedl dále, že žalobci náleží náhrada mzdy za dobu delší 6 měsíců v plné výši, když neshledal důvody pro přiměřené snížení této náhrady. Procesní povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti, že jsou splněny předpoklady uvedené v § 69 odst. 2 o. s. ř. zákoníku práce, má zaměstnavatel – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1085/2008. Dále uvedl podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 a uzavřel, že nelze dovodit, že by žalobce měl v rozhodném období možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce ještě výhodnějších, než které měl u žalovaného. K tomu vysvětlil, že na trhu práce sice byl dostatek volných pracovních míst obchodních zástupců v jiných oborech, nikoliv však že by se jednalo o práci s rovnocennými či výhodnějšími podmínkami, než měl žalobce u žalovaného. Odkázal na poučení, které podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl žalovanému a dodal, že ani po tomto poučení nedospěl k jinému závěru, než který následně učinil, když uzavřel, že podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy dány nejsou. Zaměstnání, které žalobce v rozhodném období získal, byla jen dočasného charakteru a s nižším výdělkem.

20. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a spolu s dlužnou částkou přiznal žalobci též úrok z prodlení podle § 1968 o. z. ve výši určené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně splatnosti mzdy odkázal na § 141 odst. 1 a 3 zákoníku práce s tím, že mzda byla splatná do desátého dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl žalobci nárok na mzdu a žalovaný je tak v prodlení ode dne následujícího po splatnosti mzdy za každý jednotlivý měsíc.

21. K námitce promlčení ohledně části příslušenství soud prvního stupně odkázal na § 609 věta prvá o. z.§ 610 odst. 1 věta prvá o. z. a § 619 odst. 1 a 2 o. z. a § 629 odst. 1 o. z. Uvedl, že žalobce se nejprve domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z čisté mzdy, změnou žaloby pak požadoval úrok z prodlení z hrubé mzdy, tato změna byla učiněna 9. 1. 2023 ve vztahu k období od září 2014 do července 2017 a až 1. 2. 2023 ve vztahu k období od srpna 2017 do listopadu 2018. S ohledem na splatnost mzdy soud prvního stupně uzavřel, že poslední den běhu promlčecí lhůty za listopad roku 2018 připadl na den 10. 12. 2021 a je tak promlčen. Tím spíše jsou promlčeny i nároky na mzdu v podobě rozdílu mezi hrubou mzdou a čistou mzdou za předcházející měsíce.

22. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši s tím, že byl v řízení zcela úspěšný. Náklady řízení soud prvního stupně vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 54-58, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Žalobci byly přiznány na nákladech řízení soudní poplatky z žaloby a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/ 1996 Sb. – advokátní tarif.

23. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

24. Odvolání žalobce směřovalo do výroku II. rozsudku a žalobce soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o závěr o promlčení té části nároku, ve které žalobce požadoval úrok z prodlení z hrubé mzdy, kdy žalobce v žalobě původně vyčíslil úroky ze mzdy čisté. K tomu uvedl, že nárok na úroky z prodlení ze mzdy uplatnil a skutečnost, že se jedná o vyčíslení v čisté mzdě, vyplývá z výpočtových tabulek. Žalobce nebyl poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o možném odlišném právním posouzení v řízení sp. zn. [spisová značka], kdy mu sice bylo přiznáno příslušenství v žalované výši, ale v odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se jedná o vyčíslení v hrubé mzdě, čímž by žalovaný nárok snížen, aniž by došlo k částečnému zamítnutí žaloby. Podle žalobce je takovýto postup nesprávný, není vyloučeno přiznat nárok na náhradu mzdy v čisté mzdě, tedy žalobě na zaplacení čisté mzdy vyhovět s tím, že je na žalovaném, aby zaplatil dobrovolně příslušné odvody. Žalobce odkázal na změny žaloby, které uplatnil a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví i v tomto rozsahu.

25. Odvolání žalovaného směřovalo do výroků I. a III. Žalovaný uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně o tom, že nejsou dány podmínky pro snížení, respektive nepřiznání náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce v platném znění. Soud prvního stupně nesprávně posoudil výpočet pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce, když nezohlednil všechny provedené důkazy, jeho rozsudek je zmatečný a nepřezkoumatelný, neboť fakticky neobsahuje téměř žádné vlastní zdůvodnění; soud prvního stupně pouze rekapituluje stav jiných řízení vedených mezi účastníky. Nadto je jeho rozhodnutí překvapivé, když v předchozím rozsudku ze dne 6. 12. 2021 dospěl k závěru, že podmínky pro krácení náhrady mzdy dány byly a žalobu zamítl. Uvedený rozsudek sice byl zrušen, ale toliko z procesních důvodů. Napadený rozsudek je proto pro žalovaného překvapivý, neboť žalovaný nebyl seznámen s jiným právním názorem soudu prvního stupně na věc, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.

26. Podle názoru žalovaného důvody pro aplikaci § 69 odst. 2 zákoníku práce a snížení, respektive nepřiznání náhrady mzdy, splněny byly, k čemuž žalovaný odkázal na účastnický výslech žalobce provedený v řízení sp. zn. [spisová značka]. Žalobce má vysokoškolské vzdělání v oboru polygrafie, studoval německém Lipsku, a tedy velmi dobře ovládá německý jazyk, navzdory tomu si však nehledal a nehledá žádnou práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci.

27. Nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadou poctivosti podle § 6 o. z. Žalovaný rozebral ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, které nemá sankční povahu; nejedná se o pokutu. Soud prvního stupně se nevypořádal s námitkou žalovaného ohledně toho, že uvedené zákonné ustanovení má být vykládáno s poukazem na ustanovení § 109 zákoníku práce a že účelem § 69 odst. 2 zákoníku práce je mimo jiné zabránit nespravedlivým situacím, kdy zaměstnanec, ačkoliv měl a má možnost být zaměstnán, tak nečiní a prostředky se snaží získat pouze po svém bývalém zaměstnavateli, pro kterého žádnou práci nevykonává. K tomu žalovaný odkázal na judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, kterou označil, uvedl výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO], kterou soud prvního stupně nijak nezohlednil. Shrnul, že pokud by žalobce skutečně aktivně hledal své pracovní uplatnění, tak by neměl problém pracovní místo velmi rychle najít, navíc se svým vysokoškolským vzděláním a jazykovými znalostmi. Závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že uvedené důkazy nemají dostatečnou vypovídající hodnotu, nemá oporu v právních předpisech. Žalovaný opakovaně akcentoval účelové jednání ze strany žalobce, který se bez objektivního důvodu práci nehledal, do práce se nezapojil více jak 12 let a pokud tvrdí, že musel být připraven k nástupu do práce u žalovaného, a proto jinou práci nemohl vykonávat, tak bylo a je možné najít velké množství brigád se značně výhodnějším mzdovým ohodnocením než 100 Kč na hodinu, jak bylo v řízení prokázáno. Žalobce však neměl skutečný zájem jinou práci najít.

28. Soud prvního stupně nesprávně vypočetl náhradu mzdy, když fakticky převzal výpočet provedený v řízení sp. zn. 22 Cdo 292/ 2014, který však nemůže být relevantní pro výpočet náhrady mzdy v jiném období. To, že o nějakém nároku bylo rozhodnuto pravomocně soudním rozhodnutím, ještě neznamená, že přiznaný nárok má oporu v hmotném právu. Soud prvního stupně k tomu nezohlednil všechny provedené důkazy, nevyjádřil se ke mzdovým listům ostatních zaměstnanců za žalované období. Nadto určil nesprávně rozhodné období, když jeho závěr o tom, že celé žalované období mělo být určeno podle prvního čtvrtletí roku 2014, je nesprávný; soud zde chybně vychází z „jakýchkoliv“ mzdových nároků žalobce z roku 2012. Žalovaný dále odkázal na ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce, soudu prvního stupně vytkl, že nezohlednil všechna kritéria uvedená v tomto zákonném ustanovení, kterými jsou obvyklá výše jednotlivých složek mzdy či mzda srovnatelných zaměstnanců. Srovnání s jinými zaměstnanci, bylo provedeno jen velmi povrchně a s irelevantním prvním kalendářním čtvrtletím roku 2014.

29. Nadto soud prvního stupně pochybil i při určení splatnosti mzdy, k čemuž žalovaný odkázal na § 141 odst. 1 a 3 zákoníku práce. Uvedl čl. III. odst. 1 pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 a nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o tom, že v pracovní smlouvě byla sjednána splatnost mzdy, respektive náhrady mzdy, neboť podle ustálené rozhodovací praxe nelze vycházet pouze z jazykového výkladu, ale při výkladu takovéhoto ujednání je nutno provést komplexní výklad. K tomu odkázal na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2565/2011, které podrobně odcitoval.

30. Soud prvního stupně pochybil i v nákladovém výroku, když neoprávněné přiznal žalobci část náhrady nákladů řízení, konkrétně nárok na náhradu za promeškaný čas ve výši 9 570 Kč podle advokátního tarifu v souvislosti s cestou právního zástupce žalobce na soudní jednání dne [datum]. Uvedené jednání proběhlo pouze za účelem vyhlášení rozsudku s tím, že účastníci se ho nemuseli účastnit, jak bylo avizováno při předchozím jednání dne [datum]. V den [datum] bylo jednání odročeno na den [datum], aniž by došlo k uvedení důvodů zrušení tohoto jednání a za těchto okolností by proto žalobci náhrada za promeškaný čas neměla být přiznána. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení.

31. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odvolací argumentaci žalovaného odmítl, nesouhlasil s jeho názorem o tom, že napadené rozhodnutí je překvapivé. Soud prvního stupně správně aplikoval § 69 odst. 2 zákoníku práce, když dovodil, že podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy splněny nejsou. Nesouhlasil s názorem žalovaného o tom, že přiznaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Připomněl, že s ním žalovaný nejprve neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě dne 20. 11. 2012, žalobce byl nařčen ze zpronevěry 250 000 Kč, ačkoliv se uvedeného jednání nedopustil. Soud prvního stupně dal žalobci za pravdu, v řízení sp. zn. [spisová značka] žalobce uspěl a po vynesení rozsudku očekával jednání o možném nástupu do práce nebo ukončení pracovního poměru dohodou s uspokojením jeho dosavadních nároků, což se ale nestalo. K tomu uvedl, že měl snahu získat zaměstnání, což v řízení prokázal, nadto žalovaný mohl celou záležitost rychle vyřešit tím, že by se dohodl se žalobcem na skončení jeho pracovního poměru a vyplatil mu náhradu mzdy do konce srpna 2014, příp. odstupné, což však neučinil.

32. Soud prvního stupně nepochybil ani při výpočtu náhrady mzdy, pokud vyšel z výpočtu provedeného v řízení sp. zn. [spisová značka]. Rozsudek v tomto řízení vydaný nabyl právní moci a obstál před soudem odvolacím i dovolacím. Splatnost byla rovněž určena správně v souladu s pracovní smlouvou k desátému dni kalendářního měsíce následující po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu. Prvostupňový soud nepochybil ani při určení výše nákladů řízení, když náhrada za čas promeškaný v souvislosti se jednáním dne [datum] byla žalobci přiznána rovněž právem. Žalobce žádal potvrzení napadení rozsudku ve výroku I. jako věcně správného.

33. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval pracovní smlouvou žalobce ze dne 1. 3. 2011. Po takto doplněném dokazování shledal odvolání žalobce zcela neopodstatněné, odvolání žalovaného je nedůvodné do výroku o věci samé ad I., zčásti důvodné je do nákladového výroku ad III.

34. Žalovaný v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). Řízení v daném případě ovšem při prvním jednání nebylo řádně zkoncentrováno, takže tento odvolací důvod proto dán být nemůže.

35. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., který oba účastníci namítali, uvádí odvolací soud následující. Pokud soud prvního stupně svým předchozím rozsudkem ze dne 6. 12. 2021 rozhodl zamítavě, když shledal důvody pro moderaci náhrady mzdy o 100 %, zatímco napadeným rozsudkem rozhodl zcela opačně a důvody pro moderaci neshledal, tak jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, kterému by mělo předcházet poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Podstatné je to, že soud prvního stupně posoudil důvodnost žaloby v intencích jejích skutkových tvrzení podle relevantních ustanovení zákoníku práce, jeho rozhodnutí není nijak překvapivé, když tuto překvapivost nelze spatřovat v tom, že vyznělo v neprospěch žalovaného. Zde je třeba uvést, že soud prvního stupně napadený rozsudek vydal po změně v obsazení soudu, čemuž předcházelo správné poučení podle § 119 odst. 3 o. s. ř., poté, kdy v následujícím řízení provedl (další) dokazování ve značném rozsahu tak, že zjistil jiný skutkový stav než soud prvního stupně při vydání svého prvního rozsudku zrušeného na podkladě odvolání žalobce odvolacím soudem. Nadto odvolací soud poznamenává, že soud prvního stupně ve svém předchozím zamítavém rozsudku náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalobci nepřiznal zcela, ačkoliv to zákoník práce v § 69 odst. 2 ve znění účinném od 1. 1. 2012 na rozdíl od předchozího zákoníku práce 65/1965 Sb. (k tomu srovnej jeho § 61 odst. 2) neumožňoval. Z ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce 262/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2012 vyplývá, že soud může náhradu mzdy nebo platu přiměřeně snížit za dobu přesahující 6 měsíců na návrh zaměstnavatele z důvodů v tomto zákonném ustanovení uvedených, nemůže ji ale nepřiznat vůbec. Odvolací soud pak pro úplnost uvádí, že nezjistil ani žádné jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tak, jak má na mysli ustanovení § 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř. Odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je naprosto srozumitelné a není zmatečné, jak žalovaný dovozuje. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak naplněn rovněž není 36. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., když soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně na základě obsáhlého dokazování, kdy všechny důkazy učinil postupem podle § 122 a následujících o. s. ř. a řádně je zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Je třeba připustit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel zčásti z výsledků jiných řízení ve věci týchž účastníků ve sporech o náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, tomuto jeho postupu však nelze ničeho vytknout, a to i s ohledem na zásadu podobnosti případů (§ 13 o. z. za použití § 4 zákoníku práce), kdy je účelné, aby všechny tyto případy, které se v podstatných znacích shodují, byly rozhodnuty stejně, nejsou-li zde důvody pro odchýlení se. Takovéto okolnosti, které by odchýlení odůvodňovaly, zde ani odvolací soud neshledal.

37. Podle § 69 odst. 1 zák. práce ve znění platném od 31. 12. 2011, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

38. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce má právo na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání výpovědí z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2014, když tato byla pravomocně určena soudním rozhodnutím. Náhrada mu přísluší za dobu od září 2014 do 22. 11. 2018 tak, jak ji žalobce po spojení věcí ke společnému projednání požadoval. V řízení bylo jednoznačně prokázáno a mezi účastníky ostatně ani není sporu o tom, že žalovaný uvedeném období žalobci nepřiděloval práci tak, jak mu ukládá § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, nastala tak překážka v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalobci přísluší náhrada mzdy.

39. Při určení její výše soud prvního stupně správně vycházel z pravděpodobného výdělku žalobce podle § 355 zák. práce za stavu, kdy za rozhodné období považoval správně podle § 354 odst. 1 zák. práce předchozí kalendářní čtvrtletí, tedy v daném případě druhé čtvrtletí roku 2014, a to pro celé žalované období. Z dikce § 69 odst. 2 zák. práce ani z judikatury Nejvyššího soudu ČR nelze dovodit, že by rozhodné období mělo být určeno pokaždé jinými čtvrtletími, jak se žalovaný domnívá. V souladu s ustanovením § 354 odst. 2 zákoníku práce a § 355 zákoníku práce pak soud prvního stupně zjišťoval pravděpodobný výdělek k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období, tedy k 1. 7. 2014.

40. Při určení jeho výše respektoval zákonná kritéria uvedená v § 355 zákoníku práce tak, jak byla vymezena též judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

41. Podle § 355 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle § 355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

42. Zákon taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba vycházet při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“. Ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělku, které by byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je zřejmé, že je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy apod. V tomto rámci lze potom – jako k určitému korektivu – přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci dotčeného zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon také formou demonstrativního výčtu dává soudu k úvaze, aby při zjišťování pravděpodobného výdělku přihlédl „zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty“. Ostatní hlediska zákon ponechává zcela na úsudku soudu tak, aby se jím stanovený průměrný výdělek skutečně jevil jako „pravděpodobný“. V tomto rámci tedy nemusí být vyloučeno – odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout i k jiným okolnostem, jestliže jsou významné pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném „zřejmě“ dosáhl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009). Podle platné judikatury Nejvyššího soudu ČR je při stanovení pravděpodobného výdělku významná také okolnost jakých výdělku dosahoval poškozený zaměstnanec (žalobkyně) v daném pracovním zařazení v minulosti, a to i v relativně vzdálenějším časovém období, obzvláště za situace, kdy vztaženo na daný případ, žalovaný tvrdí, že u něho nebyli srovnatelní zaměstnanci, kteří by vykonávali stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako žalobkyně, a tyto výdělky porovnat s výsledkem zjištění jakého výdělku by poškozený zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“ dosáhl.

43. Při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“ je třeba mj. přihlédnout také k okolnosti, jakého výdělku zaměstnanec dosahoval v daném pracovním zařazení v minulosti, a to i v relativně vzdálenějším časovém období.

44. Odvolací soud se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, který za srovnatelné zaměstnance považoval [jméno FO] [jméno FO], [jméno FO] – oba obchodní zástupce, tedy zaměstnance pracující na stejné pracovní pozici jako žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO], produktového manažera. V případě tohoto zaměstnance jde sice o pozici odlišnou, avšak z hlediska výše mzdy srovnatelnou, protože se jeví účelné, aby pro určení pravděpodobného výdělku bylo porovnáno více zaměstnanců. V odůvodnění svého rozhodnutí se prvostupňový soud podrobně zabýval výší mzdy těchto srovnatelných zaměstnanců v prvním čtvrtletí roku 2014 předcházejícímu rozhodnému období, když lze předpokládat, že ve druhém čtvrtletí by byla situace obdobná. Soudu prvního stupně podle přesvědčení odvolacího soudu nelze vytknout, že fakticky převzal výpočet provedený soudem prvního stupně ve věci týchž účastníků v jiném řízení sp. zn. [spisová značka] (původně vedeno před spojením věcí ke společnému projednání pod sp. zn. [spisová značka], pozn. odvolacího soudu), v němž za rozhodné období považoval první čtvrtletí roku 2014, vycházel ovšem také z pravděpodobného výdělku, byť v uvedeném řízení se žalobce domáhal náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 20. 11. 2012 a požadoval náhradu mzdy za období od 26. 11. 2012 do 31. 8. 2014. Soud v uvedeném řízení dospěl k pravděpodobnému průměrnému hodinovém výdělku ve smyslu § 356 a § 355 zákoníku práce, který určil ve výši 317,94 Kč. Prvostupňový soud, jak shora naznačeno, tento výpočet převzal a odvolací soud takovýto postup zcela akceptuje za stavu, kdy, jak je uvedeno již výše, lze důvodně předpokládat, že ve druhém čtvrtletí roku 2014 by pravděpodobný výdělek žalobce určený podle kritérií uvedených v § 355 zákoníku práce byl stejný. To, že v řízení sp. zn. [spisová značka] byla náhrada mzdy požadovaná z předchozího rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nepovažuje odvolací soud za podstatné za stavu, kdy rozhodné období, za nějž se pravděpodobný výdělek určuje, je časově blízké rozhodnému období v tomto sporu – druhému čtvrtletí roku 2014 a žalovaný žalobci práci podle pracovní smlouvy nepřiděloval. Celkovou výši náhrady mzdy tak soud prvního stupně určil správně ve výši uplatněné žalobou v částce 2 701 218,24 Kč za celé období od září 2014 do 22. 11. 2018.

45. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledává důvody pro moderaci náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce tak, jak žalovaný navrhoval. K tomu soud prvního stupně provedl poměrně podrobné dokazování, z něhož vyplývá, že žalobce v uvedeném období vyvíjel poměrně značnou snahu k tomu, aby našel uplatnění na trhu práce, avšak pracovní pozice, které zastával, nelze považovat za srovnatelné nebo dokonce ještě výhodnější oproti práci, kterou měl zastával u žalovaného podle platné pracovní smlouvě. K tomu soud prvního stupně správně odkázal na závěry již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR k této problematice.

46. Odvolací soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, podle něhož k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce je možné přistoupit i tehdy, nevyužije-li zaměstnanec nabídky jiné práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, dané mu ještě před uplynutím doby (prvních) šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, má-li zaměstnanec možnost na základě této nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto šesti měsíců (např. proto, že nabídka práce stále trvá, nebo proto, že zaměstnanec má možnost si sjednat pozdější den nástupu do práce).

47. Nejvyšší soud v uvedeném judikátu dále vyslovil názor, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je projevem zásady ochrany práv zaměstnance a má jak sankční, tak i satisfakční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015). K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky ke snížení náhrady mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014).

48. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral pracovní pozice, které žalobce zastával po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí a správně dovodil, že je za srovnatelná místa v žádném případě považovat nelze. Pokud žalovaný poukazoval na výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO], jednatele a společníka personální agentury [právnická osoba], který je dlouholetým dodavatelem žalovaného, tak tato jeho výpověď sama o sobě ve srovnání s ostatními důkazy provedenými k otázce, zda se žalobce mohl zapojit nebo zapojil do zaměstnání jinde, jakou práci hledal a jakého výdělku dosáhl, skutkové závěry soudu prvního stupně nijak nevyvrací. Namítá-li žalovaný, že žalobci z titulu neplatné výpovědi z pracovního poměru již zaplatil značnou sumu, tak je třeba uvést, že délka sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru jako kritérium pro snížení náhrady mzdy nemůže být považována (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3032/2011). Odvolací soud nesdílí názor žalovaného o tom, že žalobce vůči němu jedná šikanózně, nepoctivě a zneužívá svého postavení pramenícího z toho, že s ním žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí. Žalovanému je sice třeba přisvědčit v tom, že náhrada mzdy podle § 69 zákoníku práce nepředstavuje sankci zaměstnavatele za to, že se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr, ale má představovat ekvivalent náhrady mzdy, který si zaměstnanec nevydělal, respektive nemohl vydělat proto, že mu zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou práci, nicméně v daném případě nejde .o to, aby žalovaný byl potrestán za neplatné rozvázání pracovního poměru, ale o to, aby žalobce byl mzdově saturován tak, jako kdyby u obžalovaného práci konal. Nadto odvolací soud poznamenává, že žalovaný sám mohl zabránit, či alespoň omezit nárok žalobce na náhradu mzdy např. tím, že by žalobce vyzval k tomu, aby k žalovanému nastoupil přinejmenším do doby, než bude pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, nebo aby s ním pracovní poměr rozvázal platným způsobem již dříve. To, že tak neučinil, když ostatně nic takového netvrdí, nelze přičítat žalobci k tíži. Jednání žalobce tak nelze považovat za nepoctivé a odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že důvody pro snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce dále nejsou.

49. K odvolání žalobce do výroku II. odvolací soud uvádí, že sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že právo žalobce na úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních částek navýšených o rozdíl mezi hrubou mzdou a čistou mzdou je promlčeno tak, jak stanoví § 609 o. z. ve spojení s § 610, § 619 a § 629 odst. 1 o. z. za použití § 4 zákoníku práce. Řízení bylo zahájeno dne 31. 8. 2017 podáním žaloby u soudu. V původně podané žalobě požádal žalobce požadoval náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od září 2014 do července 2017. V jiném řízení (později připojeném k tomuto řízení) o žalobě sp. zn. [spisová značka], požadoval náhradu mzdy od srpna 2017 do 22. 11. 2018. Před spojením obou těchto věcí ke společnému projednání žalobce požadoval úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních částek čisté mzdy a pokud v průběhu řízení tento svůj nárok rozšířil změnou žaloby připuštěnou soudem, když požadoval úrok z prodlení z hrubé mzdy, tak změna žaloby byla učiněna až 9. 1. 2023 ve vztahu k období od září 2014 do července 2017 a 1. 2. 2023 ve vztahu k období od srpna 2017 do listopadu 2018. Je tak zřejmé, že úrok z prodlení z takto navýšených částek ve výši rozdílu mezi hrubou mzdou a čistou mzdou je s ohledem na tříletou promlčecí lhůtu (§ 629 odst. 1 o. z. za použití § 4 zákoníku práce) promlčen. Tento závěr soudu prvního stupně je zcela správný, odvolací argumentace žalobce v tomto směru je nepřípadná a odvolacího soudu ne zcela srozumitelná. Je sice pravdou, že žalobce požadavek na příslušenství z dlužných částek vždy uplatnil včas, avšak z částek nižších, navýšení požadoval až v průběhu řízení poté, kdy tento jeho nárok již byl promlčen. K tomu odvolací soud odkazuje též na shodný závěr vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024, v obdobné věci týchž účastníků za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020. Namístě nebylo ani poučení žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř., když zde platí obdobně jako u žalovaného, že soud prvního stupně posoudil důvodnost žaloby v intencích jejích skutkových tvrzení podle relevantních ustanovení zákoníku práce, jeho rozhodnutí proto není nijak překvapivé. Odvolání žalobce do výroku II. rozsudku tak není opodstatněné.

50. Ohledně splatnosti mzdy soud prvního stupně správně dovodil, že účastníci si splatnost mzdy dohodli, kdy ujednání účastníků má přednost před zákonnou úpravu provedenou v § 141 zákoníku práce. Splatnost byla určena tak, že mzda je splatná do desátého dne měsíce následující po měsíci, ve kterém žalobci vznikla na mzdu nárok. K tomu odvolací soud odkazuje na znění pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 3. 2011, článek III. odst. 1 (provedenou odvolacím soudem k důkazu), podle něhož je zaměstnavatel povinen ,,platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu dle mzdového výměru podle vnitřního předpisu zaměstnavatele, s jehož zněním účinným ke dni uzavření této pracovní smlouvy byl zaměstnanec seznámen, splatnou k 10. dni kalendářního měsíce následující po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo některou její složku převodem na účet zaměstnance, který zaměstnanec zaměstnavateli pro tento účel sdělí“. Odvolacímu soudu je známa judikatura Nejvyššího soudu ČR, která rozlišuje termíny,, splatnost mzdy“ a ,,výplatní termín“. Zatímco ustanovení § 141 zákoníku práce stanoví splatnost mzdy tak, že mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce nejpozději v kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve které vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo na plat nebo některou její složku, tedy například mzda za měsíc březen 2020 je splatná do 30. dubna 2020, tak zákoník práce umožňuje, aby si splatnost mzdy účastníci dohodli odlišně. Není-li takovéto dohody, pak platí zákonná úprava splatnosti mzdy podle § 141 zákoníku práce. V daném případě si účastníci ovšem splatnost mzdy dohodli odlišně tak, jak vyplývá z pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011, když ujednání obsažené v článku III. odst. 1 je v tomto směru zcela určité a jednoznačné nevzbuzující žádné pochybnosti. K tomu odvolací soud připomíná, že pracovní smlouva byla uzavřena ještě před účinností nového občanského zákoníku – zákon č. 89//2012 Sb., - který ve svém § 555 a následujících upravuje výkladová pravidla odlišně od úpravy výkladových pravidel pro právní úkony podle dříve platného občanského zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, k čemuž odvolací soud poukazuje především na § 35 odst. 2 a 3 tohoto občanského zákoníku. Odvolací soud zde připomíná, že zákoník práce č. 262/2006 Sb. byl až do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2008, č. 116/2008 Sb. založen na tzv. delegačním principu občanského zákoníku (k tomu srovnej § 4 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 13. 4. 2008), odkaz na občanskoprávní úpravu právních úkonů a jejich výkladu však obsahoval jeho § 18, který výslovně stanovil, že se právní úkony se řídí mimo jiné § 34-39 občanského zákoníku – zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a za situace, kdy pracovní smlouva byla uzavřena ještě před účinností nového občanského zákoníku nelze výklad tohoto právního úkonu provádět podle § 555 a následujících o. z. (jak dovodil podle přesvědčení odvolacího soudu nesprávně Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024, pozn. odvolacího soudu), neboť ten v době jejího uzavření ještě neplatil. Proto se odvolací soud spokojil pouze s jazykovým výkladem uvedené pracovní smlouvy ohledně splatnosti mzdy, který provedl z textu této pracovní smlouvy za stavu, kdy dříve platný občanský zákoník zdůrazňoval formální hledisko projevu vůle. Jak již je uvedeno shora, ujednání obsažené v článku III. odst. 1 pracovní smlouvy účastníků ze dne 1. 3. 2011 ohledně splatnosti mzdy je v tomto směru zcela jednoznačné a určité, nevzbuzující jakýkoliv jiný výklad. Závěr soudu prvního stupně o splatnosti jednotlivých mezd, resp. náhrad mezd k desátému dni následujícího měsíce, za něž nárok vznikl, je proto správný. Právní posouzení věci soudem prvního stupně tak je rovněž správné /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./.

51. Soud prvního stupně přiznal žalobci správně též náhradu nákladů řízení, která mu náleží v plné výši, avšak nikoliv podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale správně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce neuspěl jen v nepatrné části sporu – výrok II. ohledně části příslušenství. Při vyčíslení těchto nákladů zohlednil všechny úkony právní služby, které byly učiněny účelně, vyjma náhrady za ztrátu času promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif za účast na jednání dne 22. 2. 2024 ve výši 9 570 Kč. K tomu odvolací soud zcela přisvědčuje námitkám žalovaného. Z obsahu spisu je zřejmé, že předchozí jednání [datum] bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den [datum] ve 12:45 hodin. V uvedený čas se ovšem vyhlášení rozsudku nekonalo, přičemž z obsahu spisu je zřejmé (č. l. 590 spisu) že předsedkyně senátu dala kanceláři soudu pokyn dne [datum] ve 14:24 hodin (tedy po čase plánovaného vyhlášení rozsudku) k odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na [datum] ve 14:20 hodin. V daném čase také vyhlášení rozsudku bylo provedeno, přičemž z obsahu protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne [datum] na č. l. 592-593 spisu je zřejmé, že se k němu dostavila zástupkyně žalobce v substituci [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve spise však není zaznamenáno, že by se zástupce žalobce dostavil také ke zrušenému jednání dne [datum] a za této situace proto náhrada za promeškaný čas za toto neuskutečněné jednání žalobci nepřísluší. Odměnu za úkon ve výši jedné poloviny za účast na vyhlášení rozsudku dne [datum] však žalobci upřít nelze za stavu, kdy je sice pravdou, že účast zástupce žalobce u tohoto jednání nebyla nutná, avšak je právem žalobce, respektive jeho zástupce, se takovéhoto jednání účastnit.

52. Odvolací soud proto od jinak správně určené výše náhrady nákladů řízení v částce 638 156,40 Kč odečetl částku 11 580 Kč představující náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 9 570 + náhradu za DPH 21 % a dospěl tak k částce 626 576,40 Kč, která žalobci na nákladech řízení přísluší.

53. Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ve výroku o nákladech řízení III. rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 626 576,40 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

54. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěch obou účastníků v odvolacím řízení byl v zásadě stejný. Ani jeden z účastníků neuspěl se svým odvoláním do věci samé, žalovaný do nákladového výroku uspěl jen z malé části, takže účastníci si ponesou tyto náklady řízení ze svého.