16 C 72/2017 - 602

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitkou Kubešovou a přísedících Márie Čerňanské a JUDr. Zdeňka Nopa ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [jméno žalované], sídlem [adresa], jednající prostřednictvím [Anonymizováno] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu mzdy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku ve výši 2 701 218,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 619,78 Kč od 11. 10. 2014 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 11. 2014 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 1. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 2. 2015 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 3. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 4. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 5. 2015 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 6. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2015 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 8. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 9. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 10. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 11. 2015 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 12. 2015 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 1. 2016 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 2. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 4. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 6. 2016 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2016 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 8. 2016 do zaplacení; 42 374,27 Kč od 11. 9. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 12. 2016 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 1. 2017 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení; 37 112,80 Kč od 11. 3. 2017 do zaplacení; 42 374,27 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení; 33 605,82 Kč od 11. 5. 2017 do zaplacení; 38 867,29 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení; 40 619,78 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení; 35 360,00 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení, 42 389,96 Kč od 11.9.2017 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11.10.2017 do zaplacení; 40 635,44 Kč od 11.11.2017 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11.12.2017 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 35 374,88 Kč od 11.1.2018 do zaplacení; 40 635,44 Kč od 11.2.2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11.3.2018 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11.4.2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11.5.2018 do zaplacení; 38 882,92 Kč od 11.6.2018 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 38 882,92 Kč od 11.7.2018 do zaplacení; 37 128,40 Kč od 11.8.2018 do zaplacení; 42 389,96 Kč od 11.9.2018 do zaplacení; 35 374,88 Kč od 11.10.2018 do zaplacení; 42 389,96 Kč od 11.11.2018 do zaplacení; 30 113,32 Kč od 11.12.2018 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 337,66 Kč od 11. 10. 2014 do zaplacení; 15 337,60 Kč od 11. 11. 2014 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 1. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 2. 2015 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 3. 2015 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 4. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 5. 2015 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 6. 2015 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 9. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 10. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 11. 2015 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 12. 2015 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 1. 2016 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 2. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 4. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 6. 2016 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2016 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 8. 2016 do zaplacení; 16 126,69 Kč od 11. 9. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 12. 2016 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 1. 2017 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení; 13 757,60 Kč od 11. 3. 2017 do zaplacení; 16 126,69 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení; 12 177,54 Kč od 11. 5. 2017 do zaplacení; 14 546,63 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení; 15 337,66 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení; 12 966,88 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení, 16 111 Kč od 11.9.2017 do zaplacení; 13 742 Kč od 11.10.2017 do zaplacení; 15 322 Kč od 11.11.2017 do zaplacení; 14 531 Kč od 11.12.2017 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 12 952 Kč od 11.1.2018 do zaplacení; 15 322 Kč od 11.2.2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11.3.2018 do zaplacení; 14 531 Kč od 11.4.2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11.5.2018 do zaplacení; 14 531 Kč od 11.6.2018 do zaplacení; spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 14 531 Kč od 11.7.2018 do zaplacení; 13 742 Kč od 11.8.2018 do zaplacení; 16 111 Kč od 11.9.2018 do zaplacení; 12 952 Kč od 11.10.2018 do zaplacení; 16 111 Kč od 11.11.2018 do zaplacení; 10 583 Kč od 11.12.2018 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 638 156,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] 2017 vedenou pod sp. zn. 16 C 72/2017 domáhal náhrady mzdy za období září 2014 až červenec 2017 ve výši 1 859 313,12 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobou ze dne [datum] 2020 vedenou pod sp. zn. 11 C 13/2020 se žalobce domáhal po žalované náhrady mzdy za období od 1. 8. 2017 do 22. 11. 2018 ve výši 841 905,12 Kč. Obě žaloby žalobce odůvodnil zejména tím, že žalobce pracoval v pracovním poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] 2011 na pozici obchodního zástupce. Již dne [datum] 2012 obdržel od obžalované okamžité zrušení pracovního poměru, kdy toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 22 C 80/2012–193 ze dne 13. 3. 2014 označeno za neplatné a žalobce se současně domáhá náhrady mzdy za období do 31. 8. 2014 v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 292/2014. Žalobce dne [datum] 2014 obdržel od žalované výpověď z pracovního poměru. O neplatnosti výpovědi bylo rozhodováno v řízení ve věci sp. zn. 22 C 292/2014. Žalobce sdělil žalované, že trvá na tom, aby byl dál zaměstnáván, žalobce se tak domáhá náhrady mzdy počínaje měsícem září roku 2014, když pracovní poměr u žalované měl skončit k 31. srpnu 2014 do 22. listopadu 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o neplatnosti výše uvedené výpovědi. Výši náhrady mzdy žalobce dovozuje z hrubé měsíční mzdy za třetí čtvrtletí roku 2012, kdy hrubá měsíční mzda za měsíc červenec 2012 činila 51 250 Kč. V srpnu roku 2012 činila hrubá měsíční mzda částku 62 612 Kč. Za měsíc září roku 2012 činila hrubá měsíční mzda částku 52 308 Kč. Průměrný hodinový výdělek žalobce tedy činil 317,94 Kč. Doplňuje však, že od roku 2012 mzda dle Českého statistického úřadu stoupla, a pokud by žalovaná dvakrát neplatně nerozvázala pracovní poměr, vydělával by žalobce dosud minimálně stejně kolik vydělával v roce 2012.

2. K námitce žalované, že se žalobce nenechal zaměstnat, a proto by měla být náhrada mzdy moderována žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce nemá vypořádané vztahy s žalovanou a může být kdykoliv povolán zpět k výkonu práce je pro ostatní zaměstnavatele nežádoucí. Žalobce se dne 26. 11. 2012 přihlásil jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, pracovní nabídky aktivně vyhledával na internetu, pracovní místo poptával také prostřednictvím internetové inzerce v časopisu Svět tisku. V oboru polygrafie byl však žalobce v hledání zaměstnání neúspěšný. Žalobce nastoupil dne [datum] 2013 na pozici vedoucí tisku ve společnosti [právnická osoba] za mzdu ve výši 37 000 Kč hrubého a maximálně 8 000 Kč osobního ohodnocení. Žalobce neměl k dispozici osobní automobil a jeho pracovní poměr skončil dne [datum] 2014, když zaměstnavatel nevyplatil žalobci mzdu a dostal se do špatné finanční situace vedoucí až k rozhodnutí o úpadku v rámci insolvenčního řízení. Dále žalobce pracoval jako řidič ve společnosti [právnická osoba] od 1. 6. 2016 do 30. 6. 2016 na 20 hodin týdně a hrubé hodinové mzdě 100 Kč. Od 4. 7. 2016 do 31. 7. 2016 pracoval jako řidič ve společnosti [právnická osoba]. na 40 hodin týdně a hrubé měsíční mzdě 10 000 Kč. Od 21. 9. 2016 dosud pracuje žalobce jako řidič [právnická osoba] na 20 hodin týdně s hrubou hodinovou mzdou ve výši 100 Kč.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala, navrhla žalobu zamítnout, žalovaná zdůraznila, že počátek sporu mezi žalobcem a žalovanou je již v roce 2012, kdy bylo žalobci dáno okamžitě zrušením pracovního poměru, žalobce se tak kontinuálně domáhá náhrady mzdy od roku 2012 do roku 2018, kdy žalovaná má za to, že v této věci by měla být uplatněna moderace dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, a náhrada mzdy by měla být snížena. Žalovaná namítala, že žalobce se bez relevantního důvodu nezapojil do zaměstnání, ačkoliv zde existovala reálná možnost nechat se zaměstnat, pokud by žalobce aktivně hledal zaměstnání. S ohledem na osobu s jeho zkušenostmi by za několik málo měsíců práci v Praze nebo ve Středočeském kraji našel za stejných, případně dokonce lepších podmínek. V danou chvíli žalobce pro žalovanou fakticky žádnou práci nevykonává, a v podstatě není možné očekávat, že by žalovaný vůbec měl zájem žalobce dále zaměstnávat. Žalobce se neúčastnil žádných skutečných pohovorů na otevřené pracovní pozice. Žalobce zcela účelově předložil soudu potvrzení o absolvování pohovorů. Rovněž zaměstnavatelé uvedení v potvrzeních o pracovních pohovorech volnou pracovní pozici obchodního zástupce neinzerovali. Žalovaná však zdůrazňuje, že podstatou pro snížení náhrady mzdy je reálná možnost se na daném druhu práce nechat zaměstnat. Situace na trhu práce byla v rozhodném období taková, že pracovní pozice obchodního zástupce byla nejpoptávanější pozicí mezi zaměstnavateli.

4. Zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č. j. 16 C 72/2017-337, že žaloba o zaplacení částky 1 859 313,12 Kč se zamítá. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že situace na trhu práce umožňovala žalobci, aby získal zaměstnání v oblasti obchodního zástupce v technických oborech v řádu několika týdnů. Rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, č. j. 62 Co 175/2022-368 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vyčetl soudu prvního stupně špatný postup podle § 119 odst. 3 o. s. ř.

5. Ve spojené věci rozhodl soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2022, č. j. 11 C 13/2020-256 tak, že přiznal žalobci náhradu mzdy ve výši 841 905,12 Kč. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že pravděpodobný průměrného hodinového výdělku žalobce i za období od 1. 8. 2017 do 22. 11. 2018 činí částku 317,94 Kč. Soud žalovanou poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nezbytnosti prokázání skutkových předpokladů pro případné krácení náhrady, že by žalobce měl konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za srovnatelných či výhodnějších podmínek, zejména mzdových. Z provedeného dokazování však takový závěr neučinil. A dovodil, že u žalobce nejsou důvody pro nepřiznání nebo snížení náhrady mzdy. Rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 23 Co 9/2023-372 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávný procesní postup, kdy nevydal rozhodnutí, že v přerušeném řízení se pokračuje. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce splnil předpoklady pro přiznání náhrady mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce, kdy pro určení výše náhrady je nutné vycházet z pravděpodobného výdělku žalobce, který se bude zjišťovat ke dni 1. 7. 2014.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce na základě pracovní smlouvy z [datum] 2011 pracoval u žalovaného (tehdy ještě pod jménem [právnická osoba]) na pozici obchodního zástupce se dnem nástupu do práce od [datum] 2011 a místem výkonu práce [adresa]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou na plný úvazek.

7. Soud vycházel ze všech předložených listinných důkazů a po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

8. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] 2012 bylo zdejším soudem shledáno neplatným, a to z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že by žalobce převzal v hotovosti částku 250 000 Kč, která měla náležet žalované a kterou jí údajně nepředal (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 22 C 80/2012-193, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2014). Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28.8.2014 vedenou původně pod sp. zn. 22 C 415/2014 se pak žalobce domáhal na žalované náhrady mzdy ve výši 437 584,42 Kč s příslušenstvím za období od 26. 11. 2012, kdy po okamžitém zrušení pracovního poměru z 20.11.2012 oznámil žalovanému jako zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, do 31. 8. 2014, kdy měl skončit pracovní poměr žalobce u žalované na základě výpovědi žalované z [datum]2014. Soud neshledal důvody pro ponížení náhrady mzdy a tuto žalovanému přiznal v plné výši (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, kde řízení ve věci 22 C 415/2014 a 22 C 292/2014 bylo spojeno ke společnému projednávání)

9. Po obdržení výpovědi ze dne 26. 6. 2014 žalobce informoval žalovanou, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván (zjištěno z dopisu ze dne 3. 7. 2014 spolu s podacím lístkem a informací České pošty o sledování zásilek).

10. Výpověď daná žalobci žalovanou ze dne [datum] 2014 byla zdejším soudem rovněž shledána neplatnou, a to z toho důvodu, že rozhodnutí vedoucího organizační složky [tituly před jménem] [jméno FO] bylo přijato pouze za účelem možnosti ukončení pracovního poměru se žalobcem. Rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato a nemohlo být příčinou nadbytečnosti jakéhokoli zaměstnance. (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, kde řízení ve věci 22 C 415/2014 a 22 C 292/2014 bylo spojeno ke společnému projednávání). Rozsudek zdejšího soudu byl odvolacím soudem v první části potvrzen (ve zbytku byl zrušen a vrácen). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud rozhodnutím o organizační změně, jehož výsledkem bylo zrušení jediné pracovní pozice, a to pozice obchodního zástupce, byly od počátku sledovány jiné, než zákonem předvídané, cíle, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato, a tak nebyly splněny předpoklady platné výpovědi. Pro účely nároku na náhradu mzdy za období od 29. 6. 2014 však nelze vycházet z průměrného výdělku žalobce ve 3. kalendářním čtvrtletí roku 2012, nýbrž rozhodným obdobím je 1. kalendářní čtvrtletí roku 2014, neboť pokud žalovaná nepřidělovala žalobci po právní moci rozhodnutí soudu, tj. od 29.6.2014, práci podle pracovní smlouvy, vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce. Protože žalobce v tomto rozhodném období u žalované nepracoval, je třeba určit výši náhrady mzdy na základě pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce (zjištěno z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, který nabyl právní moci 22. 11. 2018). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (zjištěno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 3992/2019-570).

11. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2020, č. j. 22 C 292/2014-606 pak Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalované zaplatit žalobci částku 466 306,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení představující doplatek náhrady mzdy za období od 26. 11. 2012 do 31. 8. 2014, když žalovaná již žalobci část náhrady mzdy zaplatila, a to ve čtyřech platbách celkem ve výši 410 485 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud zkoumal výdělky u [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a z jejich mzdových listů vypočetl průměrný hodinový výdělek v rozhodném období. Žalobci tak přiznal náhradu mzdy založenou na pravděpodobném hodinovém výdělku ve výši 317,94 Kč s tím, že by žalobce u žalované dosáhl výdělku minimálně v této hodinové výši, přičemž neshledal předpoklady pro snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce. V bodu 42 rozsudku poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1085/2008, ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, rozsudek ze dne 31.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015 i ze dne 26.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 3032/2011, z nichž vyplývá, že snížení náhrady mzdy je na místě pouze tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných (místo, druh, mzda), nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020 č. j. 22 C 292/2014-606). K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 23 Co 161/2021-644, který nabyl právní moci 8. 7. 2021.

12. Rozsudkem ze dne 10. 2. 2023 č.j. 25 C 172/2021-300 zdejší soud zamítl žalobu žalobce na zaplacení náhrady mzdy za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020, když dospěl k závěru, že žalobě žalobce není na místě vyhovět. Soud zohlednil širší okolnosti celého vztahu mezi žalobcem a žalovaným, když počátek sporů spadá do roku 2012. Soud dospěl k závěru, že na situaci žalobce je třeba analogicky aplikovat § 69 odst. 2 zákoníku práce (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 10.února 2023 č.j. 25 C 172/2021-300). K odvolání žalobce usnesením ze dne 31.7.2023, č.j. 30 Co 175/2023-370 Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce a nikoliv podle § 69 odst. 2 zákoníku práce. Rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 25 C 172/2021-400 zdejší soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 1 126 779,36 Kč hrubého představující náhradu mzdy za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 (zjištěno rozsudkem zdejšího soudu ze dne ze dne 6. 9. 2023, č. j. 25 C 172/2021-400).

13. Žalobce se dále domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z 29. 5. 2020. Rozsudkem ze dne 6. 10. 2021 č.j. 11 C 12/2020-108 zdejší soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne [datum] 2020 a doručena žalobci dne [datum] 2020 je neplatná (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne ze dne 6.října 2021 č.j. 11 C 12/2020-108). K odvolání žalovaného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021 č. j. 30 Co 400/2021-149 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2022 č. j. 21 Cdo 1701/2022-195, který nabyl právní moci 4.10.2022, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.prosince 2021 č. j. 30 Co 400/2021-149 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.10.2021 č. j. 11 C 12/2020-108 zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Následně žalobce vzal žalobu zpět. Usnesením ze dne 24. 10. 2022 č. j. 11 C 12/2020-218 zdejší soud proto řízení zastavil.

14. Hrubá mzda žalobce za červenec 2012 činila 51 250 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 19 a výpis z účtu ke dni 10. 7. 2012), za srpen 2012 činila 62 612 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 19 p.v. a výpis z účtu ke dni 14. 8. 2012) a za měsíc září 2012 činila 52 308 Kč hrubého (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 20 a výpisu z účtu ke dni 13. 9. 2012). Zúčtovaná mzda bez náhrady mzdy za dovolenou za třetí čtvrtletí 2012 činila celkem 129 718 Kč. Uvedené čtvrtletí mělo celkem 62 pracovních dnů a dále 3 dny státních svátků. Po odečtení celkem 14 dnů dovolené a při osmihodinové pracovní době činil průměrný hodinový výdělek žalobce 317,94 Kč.

15. Za období měsíců listopad 2011 až říjen 2012 byl žalobci zúčtován v jednotlivých měsících hrubý příjem (mzda a náhrada mzdy za dovolenou) ve výších za jednotlivé měsíce: 45 489 Kč, 45 979 Kč, 45 000 Kč, 45 384 Kč, 46 847 Kč, 78 200 Kč, 45 547 Kč, 45 000 Kč, 51 250 Kč, 62 612 Kč, 52 308 Kč a 98 612 Kč (prokázáno z přehledu a výplatních pásek žalobce za jednotlivé měsíce).

16. Žalobce vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky (zjištěno dopisem ze dne 17. 7. 2017 spolu s podacím lístkem a dopisem ze dne 21. 7. 2020).

17. Žalobce byl hlášen na Úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání v době od 26.11.2012 (prokázáno potvrzením Úřadu práce ze dne 26. 11. 2012). Dne 17.9.2013 žalobce podal žádost o zaměstnání na webovém serveru ww.[Anonymizováno].cz (prokázáno tiskem z web. stránek www.[Anonymizováno].cz) a absolvoval pohovory s potenciálními zaměstnavateli (prokázáno potvrzení o pohovoru ze dne 28.8.2013, 4.11.2013, 5.11.2013, 7.11.2013, 8.11.2013, 11.11.2013, 13.11.2013). Dne 30.10.2013 žalobce uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zaměstnavatelem společností [právnická osoba]., podle které vykonával práci ve funkci vedoucího tisku s datem nástupu do práce od [datum]2013, zkušební dobou v délce dvou měsíců a za základní mzdu ve výši 37 000 Kč a s osobním ohodnocení po skončení zkušební doby ve výši 8 000 Kč (prokázáno pracovní smlouvou ze dne [datum]2013 a mzdovým výměrem ze dne [datum]2013). Pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] skončil dne [datum]2014 dohodou o ukončení pracovního poměru ze dne [datum]2014 (prokázáno Dohodou o ukončení pracovního poměru), kdy dne 11. 6. 2014 rozhodl insolvenční soud o úpadku společnosti pro prohlásil konkurs (prokázáno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11.6.2014, č.j. KSPH [insolvenční spisová značka]). Žalobce dále nastoupil u společnosti [právnická osoba] jako zaměstnanec na pozici distribuce jídel se stanovenou pracovní dobou 20 hodin týdně za hodinovou mzdu 100 Kč, a to od 1.6.2015 (prokázáno pracovní smlouvou ze dne [datum] 2015 a mzdového ujednání z téhož dne). Pracovní poměr trval do 30. 6. 2016 (prokázáno sdělením Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2020). Dne [datum]2016 pak žalobce nastoupil do společnosti [právnická osoba] jako řidič – skladník. Mzdovým výměrem ze 4.7.2016 mu byla stanovena základní měsíční mzda částkou 10 000 Kč s osobním ohodnocením 4 000 Kč a měsíční prémiovou složkou mzdy 0-15 000 Kč. Týdenní pracovní doba činila 40 hodin (prokázáno pracovní smlouvou ze dne [datum]2016). Dopisem z 26.7.2016 zrušil žalobce pracovní poměr ve zkušební době k 31.7.2016 (prokázáno dopisem ze dne 26. 7. 2016). Za 28 dní od [datum]2016 do 31.7.2016 činí vyměřovací základ důchodového pojištění 22 128 Kč (prokázáno Potvrzením o zaměstnání a Evidenčním listem důchodového pojištění). Žalobce dále pracoval jako zaměstnanec u společnosti [právnická osoba] s nástupem do práce dne [datum]2016 na pozici distribuce jídel s pracovní dobou 20 hodin týdně. Pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Hodinová sazba mzdy žalobce činí 100,- Kč. (prokázáno pracovní smlouvou z [datum]2016, dodatkem č. 1 ze dne [datum] 2017 a mzdovým ujednání ze dne [datum] 2016). Žalobce ve svém daňovém přiznání k dani z přijmu fyzických osob za rok 2014 vykázal pouze příjmy ze závislé činnosti ve výši 694 405 Kč (prokázáno sdělením Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2020).

18. V přehledu nejpoptávanějších specializovaných pozic na dočasný pracovní poměr za rok 2016, byl v oboru Marketing a Sales uveden rovněž Sales Representative, tj. obchodní zástupce (prokázáno mzdovými průzkumy za rok 2016 - strana 41, od společnosti [právnická osoba]) Průměrná mzda se pohybuje mezi 35 000 Kč až 65 000 Kč, nejčastější mzda pak činí 45 000 Kč (prokázáno Mzdovým průzkumem za rok 2017 a 2018 od společnosti [právnická osoba]).

19. Z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], jednatele a společníka personální agentury [právnická osoba], dříve [právnická osoba], bylo zjištěno, že byl dlouholetým dodavatelem, když osobně hledal zaměstnance pro žalovanou. V období let 2014 až 2017 byl v každém následujícím čtvrtletí větší nedostatek obchodníků. V roce 2014 byl velký tlak na dobré obchodníky a obchodník je ze všech statistik jedna z nejpoptávanějších pozic vůbec. Technický svět potřebuje obchodníka s technickým zázemím a je jedno, zda ten člověk studoval spalovací motory, obrábění nebo vytváření kovů, produkt příslušné firmy se musí naučit, takže poptávka trhu je po obchodnících s technickým zázemím. Rozlišuje se, zda se jedná o strojaře nebo elektrotechniky, popřípadě chemiky, ve strojařské oblasti není ale důležité, jakou má dotyčný předchozí zkušenost, neboť to trh práce nerozlišuje, protože se stejně na příslušný produkt musí obchodník v té dané firmě, kam nastoupí, zaškolit. Obchodní zástupci s technickým zázemím jsou více ceněni, v absolutních číslech se hledá více obchodníků pro potraviny, ale v technické oblasti je daleko větší nedostatek. V technické oblasti je daleko menší počet kvalifikovaných lidí, kteří splňují požadavky na obchodní zkušenost, technické vzdělání, praxi v technickém oboru, takže je po nich poptávka vyšší. Díky tomu jsou tam vyšší mzdy, protože když je vyšší poptávka, tak se lépe platí. V dané oblasti je převis nabídek pracovních pozic nad zájemci o tyto pracovní pozice. Tento převis je u všech obchodních pozic včetně technických. Průměrná mzda v období 2014 a 2017 se pohybuje okolo 40 000 Kč měsíčně hrubého, v průběhu těchto tří let to stouplo na 50 000 Kč měsíčně hrubého základní mzdy bez bonusů. Zájemce najde práci v této oblasti velmi rychle, samotný proces výběrové řízení může trvat dva - tří měsíce vzhledem k pohovorům, ale v technickém oboru obchodník (obchodní zástupce) najde práci maximálně do tří, čtyř měsíců.

20. V obchodním oddělení žalované působili, vedle vedoucího oddělení [jméno FO], zaměstnanci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] na pozicích co do pracovní náplně srovnatelných s činností žalobce podle jeho pracovní smlouvy (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434). 21. [jméno FO] pracuje u žalované na pozici obchodní zástupce od [datum] 2011 se základní mzdou ve výši 45 000 Kč. [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 pro žalovanou celkem 456 hodin a jeho hrubá mzda činila celkem částku ve výši 123 598 Kč (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. 22 C 292/2014-606). 22. [jméno FO] pracuje u žalované na pozici obchodní zástupce od [datum] 2011 se základní mzdou ve výši 1 800 Euro. [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 celkem 496 hodin a jeho hrubá mzda činila částku ve výši 5 243,48 Euro (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. 22 C 292/2014-606), tj. při orientačním přepočtu průměrným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou k březnu roku 2014 (27,40 Kč/1 EUR) činí částku ve výši 143 671,35 Kč. 23. [tituly před jménem] [jméno FO] pracuje u žalované na pozici produktový manažer od [datum] 2013. [tituly před jménem] [jméno FO] odpracoval v prvním čtvrtletí roku 2014 celkem 476 hodin a jeho hrubá mzda činila částku ve výši 151 988 Kč (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. 22 C 292/2014-606).

24. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti nové nebo relevantní pro rozhodnutí ve věci.

25. Žalovaná je právnická osoba se sídlem v Polské republice, proto se soud nejprve zabýval otázku rozhodného práva.

26. Podle § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně volby práva, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož pracovní smlouva byla uzavřena 1. 3. 2011, je třeba otázku rozhodného práva posoudit podle tehdy účinného znění zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které však v § 2 odkazuje na případnou přednostní úpravu mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Podle nařízení Evropského parlamentu a rady ES č.593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) článku 3 bod 1. smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Podle článku 4 bod 1. tohoto nařízení v míře, ve které právo rozhodné pro smlouvu nebylo zvoleno podle článku 3, je právo rozhodné pro smlouvy určeno takto: a) smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště; b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Podle článku 8 bodu 1 nařízení individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným stranami v souladu s článkem 3. Tato volba však nesmí zaměstnance zbavit ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku. Podle bodu 2 v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi. Podle bodu 3 nelze-li rozhodné právo na základě odstavce 2 určit, řídí se smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance zaměstnala. Podle bodu 4 vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije se právo této jiné země. Právní vztahy mezi účastníky založené pracovní smlouvou se řídí českým právním řádem, tedy právem, které si účastníci zvolili (viz článek 5 bod 2 pracovní smlouvy), a to s ohledem na článek 45 odst. 1 smlouvy mezi Českou republikou a Polskem o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, která byla publikována pod číslem 42/1989 Sb. zákonů.

27. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobce podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (dále rovněž jako „zák. práce“), konkrétně podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, dle kterého dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle odst. 2 přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

28. Podle § 351 zákoníku práce má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

29. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

30. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle odst. 2 za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

31. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle odst. 2 průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

32. Podle § 355 odst. 1 zákoníku práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odst. 2 pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

33. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

34. Podle § 141 zák. práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (odst. 1). Pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1 (odst. 3).

35. Protože po podání výpovědi z pracovního poměru žalovanou dne [datum] 2014 žalovaná nepřidělovala žalobci práci a výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] 2014 byla shledána neplatnou, má žalobce proti žalované podle § 69 odst. 1 zák. práce nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy bylo žalované doručeno oznámení žalobce ze dne 3. 7. 2014, že trvá na dalším zaměstnávání, až do 22. 11. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnosti výpovědi ze dne [datum] 2014, neboť do tohoto dne žalovaná neumožnila žalobci pokračovat v práci ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru. Náhradou mzdy za období od 3. 7. 2014 do 31. 8. 2014 se zabýval již soud v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 292/2014, a proto zdejší soud v souladu s žalobním návrhem posuzoval toliko období od 1. 9. 2014 do 22. 11. 2018.

36. Výše průměrného výdělku by měla být primárně určena podle mzdy zúčtované k výplatě za rozhodné období, tedy kalendářní čtvrtletí předcházející dni vzniku práva na náhradu mzdy, v tomto případě by tedy měla být zjištěna ke dni 1. 7. 2014 podle rozhodného období od 1. 4. do 30. 6. 2014.

37. Jelikož však žalobce u žalované v rozhodném období (tedy v prvním čtvrtletí roku 2014) u žalované nepracoval, náhradu mzdy je třeba určit podle § 355 zák. práce z pravděpodobného výdělku, tedy z hrubé mzdy nebo platu, kterého by žalobce zřejmě dosáhl. Při určení výše pravděpodobného výdělku soud přihlédl k obvyklým složkám mzdy a k obvyklé mzdě kolegů žalobce z obchodního oddělení žalované. Soud vzal v úvahu hrubou mzdu za období od července 2012 do září 2012 ve výši 129 718 Kč a rozsah odpracovaných hodin ve výši 408 hod. Dospěl tak k závěru, že žalobcem dosažený průměrný výdělek v posledním uceleném kalendářním čtvrtletí, kdy žalovaná žalobci práci přidělovala, tedy třetím čtvrtletí 2012, činil 317,94 Kč za hodinu. Zohlednil rovněž skutečnost, že průměrná hrubá mzda vyplacená za třetí čtvrtletí roku 2012 nebyla excesivní s ohledem na výplaty mzdy v předchozích měsících. Dále vyšel z toho, že v daném odvětví nedošlo k poklesu mezd, naopak dle výpovědi svědka [jméno FO] mzdy dlouhodobě spíše rostly. Soud též přihlédl k výdělkům dosahovaným dalšími zaměstnanci působícími v obchodním oddělení žalované; jejich výdělky (mzda a náhrada mzdy) byly v případě [jméno FO] přibližně shodné s tím, čeho se domáhal žalobce v tomto řízení, konkrétně 319,3 Kč za hodinu, v případě [jméno FO] a [jméno FO] šlo o částku mírně nižší (271,05 Kč za hodinu a 289,66 Kč za hodinu). Nad rámec uvedeného, soud dodává, že žalovaná ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2023 uvedla, že příjmy zaměstnanců žalované, pana [jméno FO], pana [jméno FO] a pana [jméno FO] v období od září roku 2014 až do července 2017 nebyly vyšší, než které za příslušný konkrétní a shodný měsíc požaduje žalobce, tj. nebyly vyšší než 317,94 Kč.

38. Výpočtem pravděpodobného výdělku se zdejší soud zabýval již v rozsudku ze dne 3. 7. 2020, č. j. 22 C 292/2014-606, když dospěl k závěru, že žalobce by v prvním čtvrtletí roku 2014 dosáhl podle § 355 zák. práce pravděpodobného výdělku minimálně ve výši 317,94 Kč. Pro určení výše pravděpodobného výdělku vycházel rovněž ze mzdy zaměstnanců žalované pana [jméno FO], pana [jméno FO] a pana [jméno FO]. Celkový výpočet a závěr o pravděpodobném výdělku za první čtvrtletí roku 2014 byl jako správný potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 23 Co 161/2021-644. S ohledem na provedené dokazování, kdy v řízení nebyly provedeny jiné důkazy týkající výpočtu pravděpodobného výdělku, neměl soud důvod odchýlit se od výše uvedených rozhodnutí z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva.

39. V celkovém pohledu tedy náhrada mzdy požadovaná žalobcem byla zcela srovnatelná s výdělky dosahovanými ostatními zaměstnanci obchodního oddělení žalované. Korespondovala též s výpovědí svědka [jméno FO] coby poradce žalované v personální oblasti, že podle jeho mínění se v období let 2014 až 2017 průměrná mzda srovnatelné pozice v Praze a okolí pohybovala v částce zhruba 40 až 50 tisíc Kč měsíčně a stále stoupala.

40. S ohledem na uvedené skutečnosti soud určil výši pravděpodobného průměrného hodinového výdělku žalobce za období od 1. 9. 2014 do 22. 11 2018 ve výši 317,94 Kč. Při výpočtu zohlednil osmihodinovou pracovní dobu a počet pracovních dnů (bez svátků) v jednotlivých měsících výše uvedeného období.

41. Žalobci proto podle § 69 odst. 1 a § 208 zák. práce náleží právo na níže uvedenou náhradu mzdy za období [Anonymizováno]tj. celkem částku 2 701 218,24 Kč.

42. Protože žalobci náleží náhrady mzdy za dobu delší než šest měsíců, navrhovala žalovaná podle § 69 odst. 2 zák. práce, aby soud její povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížil vzhledem k tomu, že žalobce úmyslně nevyužil svůj pracovní potenciál na trhu práce.

43. Procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v § 69 odst. 2 zák. práce má zaměstnavatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1085/2008, ze dne 22. 1. 2009). Snížení náhrady mzdy je namístě pouze tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných (místo, druh, mzda), nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003).

44. Nejvyšší soud dále uvedl v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, že pro posouzení, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda žalobce vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné příjmy, popřípadě zda byl evidována u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy, by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že žalobce měl objektivní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce obchodní zástupce, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, a této možnosti bez vážných důvodů nevyužil. „V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.“ Za kritérium pro rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zák. práce nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3032/2011). V projednávané věci soud dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by žalobce měl ve smyslu výše uvedené judikatury objektivní (skutečnou) možnost zapojit se v rozhodném období do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než které měl u žalované. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že na trhu práce byl dostatek volných pracovních míst obchodních zástupců v jiných oborech, nikoliv však, že se jednalo práci s rovnocennými či dokonce výhodnějšími podmínkami, než měl žalobce u žalované. Přestože ve mzdových průzkumech od společnosti [právnická osoba] byl obchodní zástupce uveden mezi nejpoptávanějšími pozicemi, neznamená to, že se jedná o obchodního zástupce v pracovní oblasti, ve které působil žalobce, ani za stejných či dokonce výhodnějších podmínek. Ve vztahu k žalobci nemá tento obecný průzkum trhu práce dostatečnou vypovídací hodnotu, nezohledňuje jeho specifickou pozici, neuvádí konkrétní pracovní nabídky ani pracovní podmínky a benefity. Žalovanou tížilo břemeno důkazní ve vztahu k prokázání tvrzení, že žalobce měl možnost zapojit se do práce obchodního zástupce za podmínek rovnocenných či výhodnějších u jiného zaměstnavatele. Soud k tomuto žalovanou poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (v rámci spojeného řízení 11 C 13/2020), avšak ani z předložených a provedených důkazů nedospěl k jinému závěru.

45. Žalobce rovněž vyvíjel aktivitu k získání zaměstnání (absolvoval pracovní pohovory, podal si inzerát na práci na profesním webu). Zaměstnání v oboru dočasně získal u společnosti [právnická osoba]., kde působil v období od [datum] 2013 do [datum] 2014 na pozici vedoucí tisku se mzdou ve zkušební době prvních dvou měsíců ve výši 37 000 Kč hrubého, ale již jen s ohledem na nižší mzdu než měl žalobce u žalované, se však nejednalo o rovnocenné zaměstnání, navíc tento pracovní poměr musel žalobce ukončit kvůli špatné finanční situaci společnosti a následného zahájení insolvenčního řízení. Délku řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pak nelze zohlednit, jakož nelze i zohlednit, že žalobci již byla poskytnuta dostatečná náhrada mzdy v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 292/2014, neboť v uvedeném řízení šlo o zcela jiný nárok vycházející z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením.

46. Soud souhlasí s názorem žalobce, že pokud zájemce o práci hledá uplatnění na trhu práce s výhradou, že pracovní poměr u nového zaměstnavatele ukončí, jakmile mu jeho dosavadní zaměstnavatel umožní návrat do práce, je v situaci nesrovnatelné s běžným uchazečem, který takovou podmínku nepotřebuje. Pozice uchazeče, který je takto vázán být připraven okamžitě se vrátit do práce k dosavadnímu zaměstnavateli, je podstatně horší.

47. Ze všech těchto skutečností pak soud dospěl k závěru, že předpoklady pro snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zák. práce splněny nejsou.

48. Vzhledem k tomu soud žalobě o zaplacení dlužné náhrady mzdy vyhověl co do jistiny ve výši 2 701 218,24 Kč spolu s požadovanými úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to až do zaplacení příslušné náhrady mzdy. Náhrada mzdy je podle ust. § 141 odst. 1 a 3 zák. práce splatná v pravidelném termínu pro výplatu mzdy, kterým byl podle Smlouvy 10. den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl žalobci nárok na mzdu. Žalovaná je tak v prodlení vždy ode dne následujícího po splatnosti mzdy za každý jednotlivý měsíc (výrok I.).

49. Dle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

50. Dle § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

51. Dle § 619 odst. 1 a 2 o . z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

52. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

53. Žalobce se domáhal nejprve zaplacení zákonného úroku z prodlení z čisté mzdy. Změna žaloby, kterou se žalobce domáhal zákonného úroku z prodlení z hrubé mzdy byla učiněna až dne 9. 1. 2023 ve vztahu k období od září 2014 do července 2017 a až 1. 2. 2023 ve vztahu k období od srpna 2017 do listopadu 2018. Vzhledem ke splatnosti mzdy k 10. dni následujícího měsíce, připadá poslední den běhu promlčení lhůty pro mzdový nárok za listopad roku 2018 na 10. 12. 2021. Žalobce tak uplatnil svůj nárok po uplynutí promlčecí lhůty, kdy žalovaná vznesla námitku promlčení. Soud proto nárok žalobce uplatněný po uplynutí promlčecí lhůty zamítl, tj. zákonný úrok z prodlení z rozdílu mezi hrubou a čistou mzdou (výrok II.).

54. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), a žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, přiznal požadovanou náhradu nákladů řízení ve výši 638 156,40 Kč, složenou z částky 42 096 Kč za zaplacený soudní poplatek ve věci sp. zn. 11 C 13/2020, z částky 185 932 Kč (2 x 92 966 Kč) za zaplacený soudní poplatek ve věci sp. zn. 16 C 72/2017, z mimosmluvní odměny advokáta za 9 úkonů právní služby ve věci sp. zn. 16 C 72/2017 podle § 11 odst. 1 po 15 740 Kč z tarifní hodnoty 1 859 313,12 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 3. návrh ve věci samé- žaloba ze dne 31. 8. 2017, 4. účast na jednání před mediátorem dne 15. 10. 2019, 5. účast na jednání před soudem dne 17. 6. 2020, 6. vyjádření žalobce ze dne 29. 6. 2020, 7. účast na jednání před soudem dne 2. 9. 2020, 8. účast na jednání před soudem dne 15. 9. 2021, 9. účast na jednání před soudem dne 29. 11. 2021, 10. podání žalobce- odvolání ze dne 1. 2. 2022), a dále 2 úkony podle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu po 7 870 Kč z tarifní hodnoty 1 859 313,12 Kč (11. vyjádření k odvolání žalované ze dne 3. 4. 2023, 2. předžalobní výzva ze dne 17. 7. 2017).

55. Dále se náklady řízení skládají z mimosmluvní odměny advokáta za 8 úkonů právní služby ve věci sp. zn. 11 C 13/2020 podle § 11 odst. 1 po 11 700 Kč vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „A.T.“) z tarifní hodnoty 841 905,12 Kč (3. návrh ve věci samé- žaloba ze dne 30. 7. 2020, 4. vyjádření žalobce ze dne 2. 2. 2021, 5. účast na jednání před soudem dne 6. 10. 2021, 6. vyjádření žalobce ze dne 11. 11. 2021, 7. účast na jednání před soudem dne 17. 1. 2022, 8. účast na jednání před soudem dne 24. 10. 2022, 9. vyjádření žalobce k odvolání žalované ze dne 13. 12. 2022, 10. vyjádření žalobce ze dne 21. 2. 2023), a dále 1 úkon podle § 11 odst. 2 A.T. po 5 850 Kč z tarifní hodnoty 841 905,12 Kč (2. předžalobní výzva ze dne 9. 7. 2020).

56. O nákladech řízení po spojení obou výše uvedených věcí rozhodl soud podle § 8 odst. 2 A. T. a přiznal žalobci mimosmluvní odměnu advokáta za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 a odst. 3 A.T. po 19 140 Kč (1. účast na jednání před soudem dne 14. 9. 2023, 2. vyjádření žalobce a závěrečný návrh ze dne 13. 11. 2023, 3. účast na jednání před soudem dne 15. 2. 2024), a dále 1 úkon podle § 11 odst. 2 a odst. 3 A.T. ve výši jedné poloviny (5. účast na vyhlášení rozsudku soudem dne 24. 2. 2024), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou na jednání nařízení na 22. 2. 2024 ve výši 9 570 Kč dle § 14 odst. 2 A.T.

57. Dále soud přiznal náhradou hotových výdajů advokáta za uvedených 24 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 68 312,58 Kč a náhradu na 21 % DPH ve výši 69 518,40 Kč.

58. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za převzetí a přípravu zastoupení ve věci 11 C 13/2020, neboť se ze právní zástupce žalobce byl již zcela obeznámen se soudním sporem a podaná žaloba mohla být jen návrhem na rozšíření žaloby ve věci 16 C 72/2017 a nikoliv samostatnou žalobou.

59. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť neshledal důvodu pro určení lhůty delší na zákonné platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.