62 Co 388/2024 - 247

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. René Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] insolvenční správce úpadce [Jméno zainteresované společnosti 1/0] v likvidaci, IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] proti žalovanému: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o 172 667 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2024, č. j. 10 C 79/2024-212 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 172 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 172 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení zbývající částky 780 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 172 667 Kč od 30. 4. 2024 do 8. 7. 2024 (výrok II), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 24 362 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k právní zástupce žalobce (výrok III). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce jako insolvenční správce [Jméno zainteresované společnosti 1/0] v likvidaci domáhal po žalovaném zaplacení částky celkem 953 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v [místo] (tehdy Krajský obchodní soud v [místo], pozn. odvolacího soudu) pod sp. zn. [spisová značka], původně pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen pro stručnost řízení sp. zn. [spisová značka], pozn. odvolacího soudu). V uvedeném řízení se [Jméno zainteresované společnosti 1/0] vystupující tehdy pod obchodní firmou [společnost 2] domáhala po [společnost 3] vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení částky 4 047 791 Kč s 6 % úrokem ode dne 26. 5. 1996 do zaplacení a provizi ve výši 1/3 % ze směnečné sumy, tedy částku ve výši 13 492 Kč.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména listinných důkazů, když vyšel z nesporného zjištění, že žalobce nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 8. 1. 2024, zjistil skutkový stav, který podrobně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a to zejména pod body 4 a 5, v nichž shrnul průběh řízení vedeného u Krajského soudu v [místo] pod položkou [spisová značka] a konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] ohledně dlužníka – úpadce [společnost 3]. Na průběh obou těchto řízení odvolací soud v plném rozsahu odkazuje tak, jak to soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal.

3. Žalovaný v rámci předběžného projednání nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, které trvalo 25 let a 8 měsíců, jako satisfakci poskytl žalobci konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk). Peněžité zadostiučinění žalobci nepřiznal s tím, že pro to neshledal podmínky.

4. Soud prvního stupně dále zjistil, že zrušení konkurzu na úpadce [společnost 3] bylo zveřejněno v obchodním rejstříku 24. 5. 2019, dne [datum] byla [právnická osoba] po zrušení konkurzu vymazána z obchodního rejstříku.

5. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1, § 2, § 5, § 13, § 26, § 31a, § 14 a § 15 odst. 2 OdpŠk, uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Vyšel z toho, že žalobce svůj nárok u žalovaného předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, a věc proto může být projednána před soudem. Následně se zabýval tím, zda je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu a dospěl k závěru, že tato podmínka splněna je. K tomu uvedl, že délka naříkaného řízení vedeného u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] činila od 4. 12. 1997, kdy byl podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, do 21. 8. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v [místo] ze dne 13. 7. 2023, č. j. [spisová značka]. Délka řízení tedy dosáhla 25 let a 8 měsíců, což je doba nepřiměřená. Vysvětlil kritéria pro určení, zda věc byla projednána v přiměřené lhůtě s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí označil. Délka naříkaného řízení byla výrazně ovlivněna vedením konkurzního řízení na majetek žalovaného – [společnost 3] toto řízení bylo vedeno u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a to od 21. 12. 1998, respektive 12. 2. 1999, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz, do 5. 2. 2019, kdy byl konkurz zrušen. Konkurzní řízení tak 19 let a 11 měsíců a probíhalo bez průtahů a výraznějších prodlev, jeho délka byla ovlivněna tím, že byl zpeněžován majetek značné hodnoty, dále značným množstvím věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky a množstvím incidenčních sporů.

6. V rámci posuzovaného směnečného řízení soud prvního stupně neshledal nečinnost soudu, řízení probíhalo bez průtahů, k zaviněným průtahům však došlo po skončení konkurzu, kdy tento byl zrušen dne 5. 2. 2019, tato skutečnost byla vyznačena v obchodní rejstříku dne 24. 5. 2019, spis byl ovšem předložen odvolacímu Vrchnímu soudu v [místo] až dne 31. 3. 2023. Celková délka řízení tak již neodpovídala složitosti věci, když samotné směnečné řízení bez konkurzního řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Účastníci se na délce řízení nijak nepodíleli, byť je třeba připustit, že žalobce na délce řízení podílel tím, když dne 1. 6. 1998 byl vyzván k úhradě soudního poplatku za podané odvolání, což dal na opakované výzvy neučinil, poplatková povinnost byla žalobci uložena až v konečném rozsudku odvolacího soudu. Význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní, prvostupňový soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že tento byl pro žalobce nepatrný. Soud prvního stupně shledal chybný jeho názor o tom, že žalobce si musel být vědom nižší míry uspokojení své pohledávky již v okamžiku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného, neboť v naříkaném řízení je odškodňováno civilní řízení, kdy neuspokojená pohledávka v konkurzním řízení nezaniká a žalobce se tak může domáhat nadále jejího vymoření po zrušení konkurzu. Na základě toho prvostupňový soud uzavřel, že význam řízení byl pro žalobce běžný a nebylo významné, zda poškozeným subjektem je fyzická nebo právnická osoba (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn.30 Cdo 3326/2009). Na tom nic nemění ani to, že v rámci konkurzního řízení bylo na předmětný směnečný peníz v původně žalované částce 4 047 791 Kč s příslušenstvím uhrazeno toliko 1 713 996 Kč a neuhrazena zůstala částka 2 333 795 Kč s příslušenstvím.

7. Soud prvního stupně dovodil, že je namístě přiznat žalobci peněžité odškodnění, neboť nebyly shledány žádné okolnosti pro to, aby se žalobce spokojil toliko s konstatováním porušení práva (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

8. Při úvaze o výši zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z kritérií stanovených Nejvyšším soudem ČR v judikatuře, kterou označil, když výše odškodnění činí 15 000 Kč - 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let jde o částku poloviční. Dovodil, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, vyplývá, že do celkové doby řízení je třeba zásadně započítat i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno.

9. Při stanovení základní částky odškodnění ročně soud prvního stupně zohlednil, že řízení trvalo extrémně dlouhou dobu překračující 10 let, trvalo takřka 26 let, a proto přiznal odškodnění v základní výměře 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let částku poloviční. Základní odškodnění tak dosáhlo částky 493 333 Kč za 25 let a 8 měsíců trvání řízení. K tomu pod bodem 23. odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že nezohlednil vliv inflace či změny kurzu měny, k čemuž odkázal na Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/ 2010 a četnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil, přičemž vyšel z rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii. Výsledně uzavřel, že základní částka odškodnění 15 000 Kč - 20 000 Kč za každý rok trvání řízení je stanovena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva –rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 a další.

10. Základní odškodnění ve výši 493 333 Kč soud prvního stupně modifikoval podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Řízení po stránce skutkové, právní i procesní a z hlediska počtu soudních instancích nebylo nijak složité, soud prvního stupně však zohlednil konkurzní řízení, pro které muselo být přerušeno směnečné řízení ze zákona od 12. 2. 1999 do 5. 2. 2019. Konkurzní řízení bylo procesně a skutkově extrémně složité s ohledem na přihlášených věřitelů - 17 700 , značný majetek, který byl zpeněžován, tento činil 6 000 000 000 Kč, v průběhu řízení byla vydávána částečná rozvrhová usnesení, 704 věřitelům musel být ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, 302 věřitelů bylo neznámých a 161 věřitelů zemřelo, muselo být proto rozhodnuto o procesním nástupnictví, bylo rozhodováno o popření pohledávek ve značném množství a také proběhlo značné množství incidenčních sporů. V konkurzním řízení byl také ustanoven zvláštní správce pro oblast práva z důvodu značné náročnosti konkurzu a s ohledem na počet věřitelů, bylo opakovaně rozhodováno na více stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně tak dospěl ke snížení zadostiučinění z hlediska složitosti případu o 80 %, když směnečné řízení bylo z důvodu konkurzu přerušeno na 19 let a 11 měsíců. Prvostupňový soud připustil, že jde o výrazné snížení, poukázal však na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, když jde o výjimečný případ, u něhož lze o takovémto výrazné snížení odškodnění uvažovat.

11. Z hlediska kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se na délce řízení nepodílel ani negativně ani pozitivně, opakovaná výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání výraznou prodlevu nezpůsobila, řízení se prodloužilo toliko o 5 měsíců.

12. Z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk odškodnění navýšil o 15 %, a to z důvodu průtahů, které vznikly v odvolacího směnečném řízení po skončení konkurzu, kdy konkursní řízení skončilo 5. 2. 2019, dne 24. 5. 2019 byla tato skutečnost vyznačena v obchodní rejstříku, avšak až 31. 3. 2023 byl spis předložen odvolacímu Vrchnímu soudu v [místo].

13. Význam předmětu řízení pro žalobce jako poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk byl standardní.

14. Na základě těchto závěrů soud prvního stupně výsledně dospěl k odškodnění v částce 172 667 Kč, když základní odškodnění ve výši 493 333 Kč snížil o 65 % (- 80 % z důvodu složitosti + 15 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci). V tomto rozsahu žalobě vyhověl a ohledně zbývající částky 780 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

15. K částce 172 667 Kč přiznal žalobci též úrok z prodlení, který odůvodnil § 1968, §1970 a § 605 odst. 2 o. z. s poukazem na § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení vůči žalovanému v plné výši s ohledem na jeho úspěch v základu sporu, když výše nároku závisela na úvaze soudu. Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 31. V závěru svého rozsudku poznamenal, že nerozhodoval o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného, neboť žalovaný je stejně jako žalobce od soudních poplatků osvobozen.

17. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Jeho odvolání směřovalo do výroků I. a III rozsudku a žalovaný uplatnil odvolací důvod podle § 205 písm. g) o. s. ř. Nejprve stručně zrekapituloval skutkové a právní závěry k nimž prvostupňový soud dospěl, zmínil okolnosti případu, zejména akcentoval, že konkurzní řízení trvalo 19 let a 11 měsíců a probíhalo bez průtahů a výraznějších prodlev, bylo mimořádně složité, avšak soud prvního stupně tuto skutečnost nedostatečně zohlednil pro určení odškodnění ze směnečného řízení. Poukázal dále na význam konkurzního řízení, který se odvíjí dle konstantní judikatury zejména od rozsahu uspokojení přihlášené pohledávky, kdy v konkursní řízení má věřitel jistotu, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou, nejistota zůstává toliko ohledně výše jejího uspokojení, která bývá zpravidla minimální. Žalobce si již při uplatnění své pohledávky v rámci konkurzního řízení musel být vědom toho, jaké obtíže jsou s tím spojeny, že pohledávka je obtížněji vymahatelná a bude uspokojena jen v malé části. Žalobce se o řízení nijak nezajímal, proto podle žalovaného ani nemohl pociťovat nejistotu spojenou s jeho výsledkem. V konkurzním řízení panovala nejistota pouze ohledně toho, v jaké míře bude pohledávka věřitele uspokojena, přičemž již dne 8. 11. 1999, proběhla první schůze věřitelů, na které bylo konstatováno, že ke dni 3. 11. 1999 činí výše přihlášených pohledávek 6 043 232 468,32 Kč, ke dni 8. 11. 1999 se přihlásilo 17 727 věřitelů, takže muselo být zřejmé, že míra jejich uspokojení bude nižší. Pohledávka žalobce v konkurzní řízení byl uspokojena v rozsahu 42,34 %.

18. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil i to, že s ohledem na extrémní délku řízení a jeho konkurzní charakter byla procesní aktivita účastníků mizivá, což se nepochybně odrazilo i na úkornosti vnímání celého řízení. Žalobce byl procesně pasivní, o čem svědčí i to, že po skončení konkurzního řízení sám nepodal podnět pokračování v řízení a musel být odvolacím soudem vyzýván ke sdělení, zda na podaném odvolání trvá. Jeho reakce pak byla urgována přípisem ze dne 19. 4. 2023. Význam předmětu řízení tak byl pro žalobce podle žalovaného nepatrný, a proto konstatování porušení práva se jeví jako adekvátní satisfakce.

19. Žalobce fakticky nejistotě ohledně výsledku konkurzního a směnečného řízení vystaven nikdy nebyl, když mu od počátku muselo být zřejmé, jakým zhruba procentem bude uspokojen. Význam předmětu řízení pro žalobce byl zanedbatelný a pokud jde o průtah, který nastal u Vrchního soudu v [místo], jemuž byl předložen spis až 31. 3. 2023, tak ten je třeba ve vztahu k žalobci hodnotit jako zcela bezpředmětný, když pohledávka žalobce byla již předtím částečně uspokojena v rámci konkurzu. Žalobci tak nemohla vzniknout újma, kterou by bylo nutno odškodnit peněžitou satisfakcí.

20. Žalovaný závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobci bude uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

21. Žalobce svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Zrekapituloval skutkové a právní závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl a poukázal na nerovný, až diskriminační přístup žalovaného vůči němu, když ve věci jiného poškozeného, věc vedená u žalovaného pod sp. zn. 105/2009–ODSK, byl poškozený [tituly před jménem] [jméno FO]. nar.[datum], odškodněn částkou ve výši 53 000 Kč za nepřiměřenou délku směnečného řízení o zaplacení směnečného dluhu ve výši 3 800 000 Kč, vedeno u Krajského soudu v [místo], kdy směnečné řízení trvalo 5 let, 5 měsíců a 7 dní a probíhalo na jednom stupni soudní soustavy.

22. Žalobce dále obsáhle citoval z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na straně 7-9 svého vyjádření popsal jednotlivé případy, kdy bylo přiznáno odškodnění soudem. Uvedl též judikaturu Ústavního soudu ČR, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 1320/10, vedeno u Evropského soudu pro lidská práva ve věci stěžovatelky [jméno FO]. proti České republice, stížnost č. 41305/11. Závěrem žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a III. potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a odvolání žalovaného shledal opodstatněným.

24. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, který je v zásadě mezi účastníky nesporný, když průběh směnečného řízení vedeného u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] a konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí; v tomto směru mezi účastníky sporu rovněž nebylo. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, který ostatně zastává taktéž žalovaný, že je naplněna skutková podstata odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce směnečného řízení vedeného u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když délka řízení 25 let a 8 měsíců není přiměřená, a to bez ohledu na okolnosti, které k tomu přispěly – zde odvolací soud připomíná, že řízení bylo po dobu takřka 20 let přerušeno z důvodu probíhajícího konkurzu, jak bude vysvětleno ještě dále. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem tak je dána.

25. Soud prvního stupně vyšel z toho, že vznik nemajetkové újmy, kterou je třeba odškodnit v penězích, se v daném případě presumuje (§ 31a odst. 2 OdpŠk), když samotné konstatování porušení práva neshledal jako adekvátní prostředek nápravy. Tento jeho názor však odvolací soud nesdílí.

26. K tomu je třeba úvodem uvést, že konstatování porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě je prvotní formou zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy v případě, že se jeví jako postačující. Judikatura Nejvyššího soudu ČR (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) vychází dlouhodobě z toho, že v případě, kdy jde o řízení, které spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jako je tomu v tomto případě, je namístě přiznat peněžité zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy, kdy vznik nemajetkové újmy se předpokládá. Judikatura Nejvyššího soudu ČR ovšem i tak připouští jako adekvátní prostředek nápravy toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. Zde odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž byla podaná ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, v němž Nejvyšší soud uvedl, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.

28. Odvolací soud vzal v úvahu všechna relevantní kritéria ve smyslu § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk. Je pravdou, že délka řízení, která dosáhla takřka 26 let, je extrémně nepřiměřená, k tomu je ovšem třeba uvést, že po odečtení délky trvání konkursního řízení, po kterou bylo naříkané řízení přerušeno (od 12. 2. 1999 do 5. 2. 2019) činí tato délka 5 let a 9 měsíců, což je doba, která sice rovněž není přiměřená, avšak zcela jistě již není nepřiměřená extrémně. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit v tom, že nejde o řízení se zvýšeným významem pro účastníky, za něž jsou považována řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, statusových, či ve věcech sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nicméně již nelze souhlasit s jeho názorem o tom, že význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní. Předmětem sporu bylo zaplacení částky 4 047 791 Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z titulu vystavené směnky žalovaným – [společnost 3]. Šlo tedy o spor, který měl základ v obchodních vztazích. Nelze přehlédnout, že řízení sice bylo zahájeno 4. 12. 1997, avšak Krajský obchodní soud v [místo] rozhodl rozsudkem již dne 6. 5. 1998, tedy necelý půlrok po zahájení řízení, teda zcela jistě v době, kterou nelze považovat za nepřiměřenou, neboť každé řízení musí po určitou dobu trvat. Prvostupňové rozhodnutí vyznělo v neprospěch žalobce, neboť směnečný platební rozkaz ze dne 2. 4. 1998 byl jím v plném rozsahu zrušen, nicméně nelze pominout, že poté, když byl na majetek žalovaného prohlášen konkurz dne 12. 2. 1999 usnesením Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], tak žalobce v konkurzu svoji pohledávku řádně a včas přihlásil, přičemž jak je zřejmé z průběhu konkurzního řízení, přihláška pohledávky byla přezkoumána na přezkumném jednání dne 6. 4. 2001 a byla zjištěna ve výši 4 047 791 Kč, tedy ve výši částky, která byla předmětem sporu odškodňovaného řízení; konkurzním správcem nebyla popřena. Za tohoto stavu je třeba zohlednit specifika konkurzního řízení, byť si je odvolací soud vědom, že odškodňovaným řízením zde není konkurzní řízení, ale řízení vedené u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Konkurzní řízení se ale k tomuto řízení úzce vztahuje za stavu, kdy z důvodů prohlášeného konkurzu na majetek žalované [společnost 3] bylo naříkané řízení po dobu takřka 20 let přerušeno. Odvolací soud proto uzavírá, že význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní do prohlášení konkurzu, tedy do 12. 2. 1999, což znamená 1 rok a 2 měsíce. Po zahájení řízení, po prohlášení konkurzu na majetek [společnost 3], si žalobce byl vědom toho, že svoji pohledávku může v konkursní řízení přihlásit, což také řádně a včas učinil. Poté již měl jistotu ohledně toho, že jeho pohledávka je řádně přihlášena, a tedy může být uspokojena podle zásad uvedených v tehdy platném zákonu o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. Nejistota se poté, kdy na přezkumném jednání nebyla popřena, týkala pouze rozsahu tohoto uspokojení. Pokud by ovšem pohledávka nebyla uspokojena zcela nebo byla uspokojena jen v nepatrné části, tak z toho již nelze činit odpovědným stát, neboť stát neodpovídá za dobytnost pohledávky věřitele. Význam předmětu řízení pro žalobce se tak stal prohlášením konkurzu na majetek [společnost 3] takřka mizivý, žalobce totiž měl jistotu, že svoji pohledávku uplatnil řádně avšak nemůže být uspokojen dříve, než skončí konkurz. Prohlášením konkurzu na majetek úpadce bylo řízení přerušeno ze zákona /§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání/.

29. Nelze pominout ani to, že po skončení konkurzu dne 5. 2. 2019 bylo odvolacím řízení pokračováno, přičemž Vrchní soud v [místo] svým rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. [spisová značka], k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně dne 6. 5. 1998 změnil tak, že směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v [místo] ze dne 2. 4. 1998 se ponechává v platnosti. Konečné rozhodnutí tedy bylo učiněno ve prospěch žalobce, ovšem za stavu, kdy pohledávka žalobce již byla v rozsahu 42 % uspokojena v konkurzním řízení. Pominout nelze ani to, že Vrchní soud v [místo] vydal rozsudek proti žalovanému [společnost 3] za stavu, kdy tento subjekt byl po skončení konkurzu dne [datum] vymazán z obchodního rejstříku, tedy jako právní subjekt zanikl, ztratil způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř., neboť neměl právního nástupce. Uvedené rozhodnutí, byť vyznělo příznivě pro žalobce, tak pro něj mělo pouze akademický význam, neboť po neexistujícím žalovaném se nemohl domáhat jeho splnění.

30. Lze tedy uzavřít, že význam předmětu řízení pro žalobce byl výsledně takřka nulový. Odvolací soud si je vědom průtahu, na který správně poukázal soud prvního stupně. Tento činil takřka 4 roky, kdy konkurzní řízení skončilo 5. 2. 2019, čímž důvody pro přerušení řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zák. o konkurzu a vyrovnání odpadly, avšak až dne 1. 2. 2023 byla věc předložena odvolacímu Vrchnímu soudu v [místo] k rozhodnutí, nicméně i přesto lze uzavřít, že zde jsou výjimečné okolnosti, pro které považuje odvolací soud za adekvátní prostředek zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterého se žalobce již dostalo mimosoudně, neboť žalovaný svoji odpovědnost z titulu nesprávného úředního postupu uznal a uvedené zadostiučinění žalobci poskytl. Takřka čtyřletý průtah podle přesvědčení odvolacího soudu nijak neprohloubil nejistotu žalobce ohledně výsledku řízení za stavu, kdy tento již byl uspokojen v konkurzu a následné odvolací řízení v odškodňovaném směnečném řízení tak proto bylo v podstatě již jen formální, a to i se zřetelem k tomu, že žalovaná [společnost 3] byla po skončení konkurzu z obchodního rejstříku vymazána. K poukazu žalobce na podle něj obdobné případy, v nichž odškodnění poškozenému přiznáno bylo odvolací soud dodává, že případy uváděné žalobcem v jeho vyjádření k odvolání nejsou v podstatných znacích srovnatelné (§ 13 o. z. za použití § 26 OdpŠk), a to zejména proto, že v nich není zvažováno konkurzní řízení, které je v této věci podstatné, jak je zřejmé z výše uvedeného.

31. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že jsou splněna všechny zákonná kritéria pro to, aby byla použita výjimka ze zásady, podle níž zadostiučinění za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení lze odškodnit zásadně v penězích. Konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je zcela adekvátní prostředky nápravy a za této situace odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že se žaloba na zaplacení částky 172 667 Kč s příslušenstvím zamítá.

32. S ohledem na změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V řízení uspěl žalovaný, který tak má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v paušální náhradě jeho hotových výdajů: v řízení před soudem prvního stupně a stejně tak i v řízení před soudem odvolacím jde vždy o 3 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015, celkem 1 800 Kč. Úkony před soudem prvého stupně představují sepis vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. 8. 2024, úkony v odvolacím řízení pak jsou sepis odvolání, příprava k účasti na odvolacím jednání a účast na odvolacím jednání dne 4. 12. 2024.

33. Výrok II. odvoláním dotčen nebyl, a zůstal tak stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2).

Poučení