62 Co 398/2021- 332

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-277, ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-311 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum] ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum] do výroku č. I rozsudku se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum] se ve výroku č. II rozsudku potvrzuje.

III. Ve výroku č. III se rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum] mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem ze dne [datum] rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok II) a že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody za neoprávněnou a neekonomickou opravu jeho vozidla Kia Ceed 1.6 CRDI, [registrační značka] (dále jen„ vozidlo“). Z žalobních tvrzení vyplynulo, že žalobkyně předala své vozidlo dne [datum] k opravě žalované, kdy tato v důsledku nesprávného postupu (při umísťování vozidla na zvedací stolici se toto zřítilo z výšky několika metrů a zároveň se nabodlo na jeden ze zvedacích háků) zavinila jeho další poškození v rozsahu parametru tzv. totální škody. Následně žalovaná i přes nesouhlas žalobkyně vozidlo opravila. Žalobkyně měla zato, že volba způsobu náhrady škody žalované nepřísluší, a proto si vozidlo u žalované nevyzvedla a domáhala se zaplacení celkové ceny vozidla.

3. Žalovaná naopak před soudem I. stupně tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že žalovaná opraví vozidlo na své náklady a navrhovala zaplatit žalobkyni částku stanovenou znalcem [příjmení] odpovídající snížení hodnoty vozidla po poškození a jeho opravě ve výši [částka] včetně DPH.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů a výslechu svědků, zjistil, že v provozovně žalované došlo k poškození vozidla žalobkyně, a to jeho levé části. Žalobkyně nesouhlasila s opravou po poškození, přesto tak žalovaná učinila. Žalobkyně odmítla převzít vozidlo od žalované, neboť nedošlo k dohodě o ceně, za kterou by žalovaná vozidlo odkoupila. Žalovaná navrhla k vypořádání žalobkyni částku [částka], o kterou se snížila hodnota vozidla po poškození a provedené opravě s ohledem na závěry znalce [příjmení] [příjmení]. Soudem ustanovený znalec [příjmení] [příjmení], který vozidlo osobně ohledal, dospěl k závěru, že oprava takto poškozeného vozidla je vhodná, snadná a ekonomicky rentabilní. Pokud pojišťovny posuzují takové poškození jako totální škodu, s takovým postupem se neztotožňuje. Nicméně pojišťovny hledí výlučně na ekonomické aspekty, když lze zbytky vozidla mnohdy prodat za větší částku, než je jeho celková hodnota, nehledí však na využitelnost vozidla, které je funkční a bezpečné po opravě. Tržní cena vozidla v důsledku poškození, ke kterému došlo po pádu z heveru, se snížila o [částka] až [částka].

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil (zejména) podle § [číslo] odst. 1, § [číslo], § [číslo] odst. 1, § 2910 a § 2944 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud I. stupně uzavřel, že rozhodoval o škodě, kterou žalovaná způsobila a přestože bylo prokázáno, že žalobkyně nesouhlasila s opravou vozidla pádem z heveru, žalovaná tak učinila. Nicméně předmětem sporu byla dle prvoinstančního soudu náhrada škody a tedy otázka, o jakou částku se snížila hodnota poškozeného vozidla a zasáhla tak do majetkové sféry žalobkyně. Nešlo se ztotožnit s argumentací žalobkyně, že by škoda odpovídala ceně, kterou mělo vozidlo po opravě poškození. Žalobkyně požadovala [částka], žalovaná nabízela zprostředkování prodeje za [částka], rozdíl je ve [částka]. Uplynutím času se přirozeně hodnota vozidla snižuje. Rozhodla-li se žalobkyně s vozidlem nenakládat, snížila tím jeho hodnotu a přirozeně se toto snížení odráží i v jeho majetkové sféře. Přestože soudem I. stupně ustanovený znalec [příjmení] [příjmení] vyhotovil znalecký posudek po osobním ohledání vozidla a logicky zdůvodnil své závěry, zejména ohledně nevhodnosti posoudit poškození vozidla pojišťovnou jako totální škodu, vyšel soud z částky stanovené znalcem [příjmení] [příjmení] [částka], neboť tuto částku žalovaná nabízela na vyrovnání, přestože je stanovena vyšší než cena stanovená znalcem [příjmení] [příjmení].

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 150 o. s. ř. s ohledem na vznik sporu, kdy poškození vozidla zavinila ve své provozovně žalovaná, která je současně velkou společností, do jejíž majetkové sféry nepřiznání nákladů řízení, z pohledu soudu, významně nezasáhne. V této souvislosti bylo přihlédnuto i k vyplacenému pojistnému plnění zaměstnanci žalovaného.

7. Doplňujícím usnesením ze dne [datum], soud I. stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 náklady státu ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.) a o povinnosti žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prhu 8 náklady státu ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). Odkázal přitom na svá usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-118, kterým bylo přiznáno svědečné [jméno] [příjmení] ve výši [částka], usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-221, kterým bylo přiznáno znalečné Ing. [jméno] [příjmení] ve výši [částka], usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-300, kterým bylo přiznáno znalečné Ing. [jméno] [příjmení] ve výši [částka] a usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2017-303, kterým bylo přiznáno znalečné Ing. [jméno] [příjmení] ve výši [částka]. Uvedl, že celkové náklady činí částku [částka], ale vzhledem k tomu, že žalobkyně byla neúspěšná co do 88 %, je povinna uhradit 88 % nákladů, tedy [částka] a vzhledem k tomu, že již uhradila dvakrát částku [částka] jako zálohu na dokazování, je povinna doplatit částku [částka]. Žalovaná byla neúspěšná co do 12 % a je tedy povinna zaplatit 12 % náhrady nákladů státu, tedy částku [částka]. Odvolací soud bude nadále pro obě tato rozhodnutí užívat souhrnné označení – rozsudek soudu I. stupně.

8. Proti rozsudku i proti doplňujícímu usnesení podala odvolání žalobkyně, a to do všech jeho výroků a žalovaná podala odvolání do výroku č. III rozsudku soudu I. stupně.

9. Žalobkyně uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e, a g) o. s. ř. Uvedla, že je nespornou skutečností, že došlo k poškození vozidla žalobkyně, když bylo vozidlo žalovanou opravováno po dopravní nehodě. Vozidlo bylo poškozeno pádem z heveru. Ke sporným otázkám pak soud I. stupně dovodil z provedeného dokazování nesprávná skutková zjištění. Skutkový závěr soudu o tom, že technický stav vozidla a bezpečnost nejsou ohroženy, nevyplývá z provedeného dokazování. Naopak se znalec vyjádřil o nutnosti provedení opravy v autorizovaném servisu, což v daném případě nebylo naplněno a také uvedl, že žalovaná neprováděla proměření geometrie a kontrolu vozidla po opravě z hlediska bezpečnosti a technický stav a kvalitu opravy nebylo možno prověřit. Žalobkyně dále uvedla, že se soud I. stupně zabýval nesprávnou otázkou, a sice o jakou hodnotu se snížila cena vozidla po opravě po pádu heverem. Zcela však opomenul právo žalobkyně zvolit si způsob náhrady způsobené škody a dále se nezabýval skutečností, že žalovaná její přání neuposlechla a přes její nesouhlas zcela svévolně vozidlo opravila. Uvedeným postupem bylo rozhodnuto de facto v rozporu se zákonnou úpravou, tedy v rozporu s ust. § 2951 odst. 1 o. z., neboť nebylo respektováno, že si žalobkyně zvolila náhradu škody v penězích a nikoliv uvedení v předešlý stav. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2221/07. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma, nicméně v tomto případě byla žalobkyni kompenzována majetková újma minimálně, a to navíc v situaci neautorizované opravy vybavením a součástkami bez garance potřebné kvality a bez provedení testů a technického zhodnocení kvality.

10. V další části odvolání žalobkyně rozebrala pojem – uvedení do původního stavu, akcentovala právo volby způsobu náhrady škody, uvedla, že náklady na opravu vozidla přesáhly hranice úměrnosti. Pokud je pak nyní žalobkyně nucena si ponechat neodborně opravené vozidlo, u něhož ani znalec nebyl schopen ověřit bezpečnost a kvalitu opravy, jedná se o porušení principu plné kompenzace. Postupem a rozhodnutím soudu I. stupně je fakticky schvalováno nezákonné jednání žalované. Dále žalobkyně namítala, že kromě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci, je rozsudek soudu I. stupně i nedostatečně odůvodněn. Z rozsudku soudu I. stupně není zřejmé, proč se nezabýval skutkovým závěrem, o kterém sám konstatoval, že jej považuje za prokázaný (nesouhlas žalobkyně s opravou vozidla), a přistoupil k rozhodnutí o částce, o kterou se snížila hodnota vozidla po provedené opravě. Dále soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobkyně na přiznání plné kompenzace při nemožnosti uvedení vozidla v předešlý stav, navíc v situaci, kdy s opravou vozidla žalobkyně nesouhlasila. Napadený rozsudek je podle názoru žalobkyně nepřezkoumatelný.

11. Žalobkyně závěrem žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ve výroku č. III aby ho změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Pokud by odvolací soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

12. Žalovaná napadla odvoláním rozsudek soudu I. stupně ve výroku III rozsudku soudu I. stupně a uplatnila odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Uvedla, že nárok žalobkyně od počátku uznávala, neshody panovaly pouze o výši poskytnuté škody. V rozsahu pohledávky na náhradu škody ve výši [částka] mohl soud I. stupně rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dále uvedla, že oba účastníci jsou právnickými osobami, kdy oběma účastníkům by mělo být zřejmé, že pokud neuspějí v soudním sporu, je takový neúspěch stíhán povinností uhradit druhému účastníkovi náklady řízení. O nákladech řízení tak mělo být rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

13. Žalovaná závěrem žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku III změnil tak, že žalované se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení.

14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné. Naopak odvolací soud shledal opodstatněným odvolání žalované do výroku č. III rozsudku soudu I. stupně.

15. Stranou věcného přezkumu odvolacím soudem zůstal výrok č. I rozsudku soudu I. stupně, neboť z povahy odvolání jako opravného prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že k jeho podání je legitimován pouze ten účastník, jemuž z tohoto rozhodnutí může vzniknout újma na právech (k tomu srovnej R 62/1960). Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala odvolání rovněž do výroku č. I rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo žalobkyni vyhověno, žádná újma jí tímto výrokem rozsudku nevzniká a vzniknout ani nemůže, neboť rozsudek ve výroku č. I se jí nijak nedotýká. Odvolací soud proto odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, aniž by zkoumal věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

16. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění a uvedl, jak skutková zjištění posoudil po stránce právní.

17. Dle ustanovení § 2944 o. z. každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak.

18. Dle ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

19. Odvolací soud uvádí, že ustanovení § 2944 o. z. by mělo působit preventivně na toho, kdo přebírá věc do detence. Stíhá ho povinnost nakládat s věcí řádně, aby věc nebyla poškozena, ztracena či zničena. Přechází na něj nebezpečí škody na věci, neboť druhá strana odevzdáním věci ztrácí možnost věc sama chránit a očekává, že bude zajištěna péče o věc ze strany toho, komu byla věc předána. Zároveň má ten, kdo předal věc druhému, právo po něm požadovat náhradu škody za případné zničení, ztrátu či poškození svěřené věci. Sankce pak dopadá na škůdce bez zřetele na jeho zavinění. Základním předpokladem pro uplatnění práva z náhrady škody ve smyslu shora uvedeného je existence závazku věřitele a dlužníka. Škodní událost přitom musí nastat v období od převzetí věci do jejího opětovného vydání, resp. do doby, kdy věc měla být věřitelem opět převzata. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s událostí. Občanský zákoník přitom uvádí tři případy škody – poškození, ztrátu a zničení. Za poškození věci se považuje snížení jejích užitných vlastností, přičemž nezáleží na způsobu poškození. Zničením věci označuje případ, že věc již neexistuje ve své funkční podobě, že přestala být věcí v právním slova smyslu. Povinnost k náhradě škody vzniká bez ohledu na zavinění. V souzeném případě pak bylo mezi stranami nesporné, že žalobkyně svěřila své vozidlo do opravy k žalované, a to za účelem opravy po dopravní nehodě, kterou způsobila třetí osoba. Mezi stranami je rovněž nesporné, že se vozidlo při umísťování na zvedací stolici za účelem opravy zřítilo z výšky několika metrů a zároveň se nabodlo na jeden ze zvedacích háků. Vzhledem k tomu, že vozidlo je stále umístěno u žalované, je opraveno a znalci hodnoceno jako vozidlo pojízdné i bezpečné, odvolací soud uvádí, že se nejednalo o úplnou destrukci vozidla, tedy o jeho zničení, ve smyslu shora uvedeného, ale pouze o jeho poškození.

20. S ohledem na výše uvedené, tedy nesporné tvrzení stran sporu o poškození vozidla žalobkyně, byl nárok na náhradu újmy ve smyslu ust. § 2951 o. z. nezpochybnitelný. [příjmení] byl pouze o výši kompenzace požadované újmy. Dle ust. § 2951 o. z. má –li být nahrazena majetková škoda, je třeba rozhodnout o způsobu, jakým k tomu dojde. Dle uvedeného ustanovení se škoda primárně nahrazuje uvedením do předešlého stavu a pouze když o to požádá poškozený, nebo když není naturální restituce možná, přichází na řadu peněžní náhrada. Obecně platí, že přednost naturální restituce přiznaná textem zákona se uplatní tehdy, požaduje-li škůdce náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob zvolí. Výsledný stav naturální restituce má být takový, jaký by byl, pokud by vůbec poškozený neutrpěl újmu. Navrácení do předešlého stavu, ve kterém by oba stavy (předcházející škodě a porestituční) byly naprosto totožné, je iluzorní, neboť nikdy nelze dosáhnout přesně téhož stavu. Proto je lepší hovořit o obnovení původního hospodářského stavu. (shodně Komentář C. H. Beck, [příjmení] [příjmení], Občanský zákoník VI Závazkové právo. Zvláštní část, 1. vydání, 2014, s. [číslo]). Zároveň je třeba si v této souvislosti uvědomit, že naturální restituce může být dražší než„ pouhé poskytnutí peněžní náhrady“. Byla-li by pak naturální restituce učiněna tak, že by byla použitá věc nahrazena věcí novou nebo by použitá věc získala po opravě vyšší hodnotu, mohlo by to vést k obohacení poškozeného. Pokud uvedení věci do původního stavu není dobře možné nebo o to poškozený požádá, nastupuje peněžitá náhrada. Při určení výše peněžité náhrady je nutné určit výši nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění bylo provedeno uvedením věci v předešlý stav (např. náklady na opravu, náklady na obstarání stejné či obdobné věci). Pokud tedy žalobkyně namítala, že žalovaná zvolila naturální kompenzaci namísto žalobkyní zvolené kompenzace v penězích, tak s tímto odvolací soud nesouhlasí, neboť nad rámec naturální kompenzace žalovaná od počátku navrhovala i finanční kompenzaci, a to ve výši stanovené znalcem ([částka]). V tomto případě byla tak žalobkyni poskytnuta smíšená kompenzace za škodu způsobenou na převzaté věci. I když pak soud I. stupně dokazováním došel k závěru, že žalobkyně si naturální kompenzaci nezvolila, nemůže uvedené vést k závěru, že by v tomto případě měla žalobkyně nárok na škodu ve výši celé hodnoty vozidla. Jak již bylo uvedeno shora, k úplné destrukci vozidla nedošlo, vodidlo je pojízdné a bezpečné; v tomto odvolací soud plně odkazuje na závěry skutkového stavu soudu I. stupně, od nichž nemá důvodu - po případném zopakování či doplnění dokazování postupem podle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. - se jakkoli odchylovat. Žalobkyni tak náleží pouze škoda, která jí skutečně vznikla. Primárním vodítkem pro stanovení výše peněžité náhrady škody je výše nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění bylo provedeno uvedením věci v předešlý stav. V tomto případě byla tedy žalovaná povinna plnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla. Vzhledem k tomu, že již v mezidobí vozidlo sama opravila, poskytla nad rámec pouze finanční kompenzaci dle ohodnocení znaleckým posudkem, o jakou částku se cena vozidla snížila. V tomto směru soud I. stupně zcela správně došel k závěru, že žalobkyni náleží pouze částka ve výši [částka], představující znehodnocení převzaté věci, tj. vozidla žalovanou. K námitce žalobkyně, že měla být poskytnuta náhrada škody ve výši představující celou cenu vozidla, odvolací soud uvádí, že naopak tímto by došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně. Uvedené závěry pak podle odvolacího soudu plně korespondují i s rozhodnutím Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 2221/07 zmíněné samotnou žalobkyní, dle kterého právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. Odvolací soud tedy uzavírá, že opravou předmětného vozidla a poskytnutím finanční kompenzace ve výši [částka] je plně kompenzována majetková újma, která žalobkyni vznikla.

21. Nad rámec výše uvedeného k četným námitkám žalobkyně, že soud I. stupně nezohlednil skutečnost, že vozidlo bylo opraveno v neautorizovaném servisu, odvolací soud uvádí, že sama žalobkyně po nehodě způsobené třetí osobou, svěřila toto vozidlo do opravy právě žalované, tedy neautorizovanému servisu. Námitky, že je nucena si ponechat neodborně opravené vozidlo, jsou tedy zcela liché.

22. Odvolací soud však shledal důvodnou odvolací námitku žalované týkající se nákladů řízení. Odvolací soud nesouhlasí s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. a odůvodněním soudu I. stupně, že s ohledem na vznik sporu, kdy poškození vozidla zavinila žalovaná, která je velkou společností, nepřiznání nákladů řízení do její majetkové sféry významně nezasáhne. Předně je třeba uvést, že soud I. stupně pochybil, pokud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by předem účastníky o této možnosti poučil a nechal je k uvedenému se vyjádřit. Odvolací soud připomíná, že z četné judikatury Ústavního soudu ČR jednoznačně vyplývá, že podmínkou aplikace § 150 o. s. ř., pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 46/13, II. ÚS 828/06, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 2397/17, I. ÚS 3237/17 a další). Nadto odvolací soud uvádí, že kromě absence poučení o možnosti použití ustanovení § 150 o. s. ř., nebyly splněny ani podmínky pro jeho aplikaci. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 2259/13). Odvolací soud po zhodnocení všech okolností uzavírá, že v uvedené věci nebyly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly náklady řízení úspěšné straně nepřiznat, účastníci řízení ničeho takového ani netvrdili a soud I. stupně své rozhodnutí v tomto bodě ani řádně nezdůvodnil. Skutečnost, že žalovaná je podnikatelem, do jehož majetkové sféry, nepřiznání nákladů řízení významně nezasáhne, není a ni nemůže být důvodem pro aplikaci uvedeného ustanovení. Nemůže jím být ani okolnost, že zaměstnanci žalované bylo vyplaceno pojistné plnění, neboť v tomto směru soud I. stupně neprovedl žádného bližšího dokazování a nadto placení pojištění a následné čerpání pojistného nemůže jít k tíži jedné ze stran.

23. O nákladech řízení před soudem I. stupně mělo být rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem za osm úkonů právní služby podle vyhl. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ a. t.“), za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), vyjádření k žalobě ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., účast na jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., účast na jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., účast na jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., vyjádření ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., vyjádření k znaleckému posudku ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t.. Výše jednoho úkonu právní služby činí dle ust. § 6 odst. 1, § 7 odst. 5., a. t. [částka]. K odměně advokáta ve výši [částka] je nutno přičíst ještě osm náhrad paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za každý z těchto úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. z částky [částka] ve výši [částka]. Celkové náklady žalované tak činí částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná co do částky [částka] představující 12 % a žalovaná byla úspěšná co do částky [částka], tedy do 88 %, rozhodl odvolací soud tak, že je žalobkyně povinna uhradit žalované 76 % nákladů (88 % - 12 %), tedy celkem částku [částka].

24. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů výrokem II rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, neboť došel k závěru, že odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. naplněny nejsou, a ve výroku III postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že výše nahrazovaných nákladů řízení činí [částka].

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšné žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] Tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní služby, za podání ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. a účast na jednání dne [datum] před odvolacím soudem podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t.. Výše jednoho úkonu právní služby činí dle ust. § 6 odst. 1, § 7 odst. 5., a. t. [částka]. K odměně advokáta ve výši [částka] přičetl dvě náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za každý z těchto úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.