62 Co 480/2024 - 56

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobkyně: [jméno FO] bytem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 130 000 Kč s příslušenstvím odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2024, č. j. 37 C 59/2024-30 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku ad I. potvrzuje.

II. Ve výroku ad II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se ohledně zbývající částky 76 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 200 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 938 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl na zaplacení zbývající částky 99 062 Kč s úrokem prodlení v zákonné výši z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8 800 Kč v téže lhůtě počítané od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] – odškodňované řízení, obdobně též naříkané řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že uvedené řízení bylo kompenzačním řízením za řízení vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], ohledně něhož se žalobkyně obrátila dne 9. 11. 2018 na žalovaného s žádostí o odškodnění, žalovaný přijetí její žádosti potvrdil a již presumoval nedodržení zákonné šestiměsíční lhůty pro její vyřízení. Protože v uvedené lhůtě na žádost skutečně nereagoval, žalobkyně podala dne 28. 3. 2024 žalobu v této věci.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména ze spisu Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně u žalovaného podáním doručeným dne žalovanému dne 26. 9. 2023 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný žádosti nevyhověl s tím, že ve svém stanovisku z 25. 3. 2024, konstatoval absenci odpovědnostního titulu v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení.

3. Soud prvního stupně popsal průběh řízení sp. zn. [spisová značka] pod bodem 7. odůvodnění svého rozhodnutí, na který odvolací soud plně odkazuje.

4. Zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. – OdpŠk. Odkázal na jeho § 1, § 13 odst. 1, § 15, § 31a, uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Poté uvedl čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který rozebral. Odkázal na Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále Stanovisko) a vysvětlil kritéria pro určení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a to, jakým způsobem se v případě naplnění skutkové podstaty odpovědnosti za škodu z tohoto titulu provádí odškodnění.

5. Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, konstatoval, že za rozhodné období pro určení počátku odškodnění v řízení je třeba považovat datum 9. 11. 2018, kdy byla v původním řízení doručena žalobkyně žalovanému v rámci předběžného projednání nároku. Konec rozhodného období nastal dne 19. 8. 2023, kdy odškodňované řízení bylo pravomocně skončeno. Celková doba řízení tak činila 4 roky a 9 měsíců a tuto dobu soud prvního stupně na rozdíl od žalovaného neshledal jako přiměřenou. K tomu zohlednil všechna relevantní kritéria s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil. Uvedl, že řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy, po hmotněprávní stránce a skutkové stránce bylo standardně obtížné a v tomto směru se neztotožnil s argumentací žalobkyně. Uvedl dále, že je notorietou, že rozhodování o náhradách újmy podle OdpŠk patří mezi složitější spory. Žalobkyně se na celkové délce řízení nijak nepodílela, naopak se snažila řízení urychlit svými stížnostmi na průtahy. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobkyni soud prvního stupně vyšel z relevantní judikatury – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1980/2014, a shledal ho standardním. Pokud jde o postup soudů jako kritérium klíčové pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud prvního stupně k tomu konstatoval období nečinnosti, a to od 11. 9. 2019, kdy bylo řízení částečně zastaveno do částky 49 000 Kč s příslušenstvím, do 31. 7.2020, kdy bylo nařízeno jednání. Naopak řízení před Nejvyšším soudem podle názoru prvostupňového soudu neprobíhalo s průtahy, a to s ohledem na povahu řízení před Nejvyšším soudem, kdy za průtah nelze označit dobu jednoho roku od zahájení řízení.

6. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že naříkané řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a je tedy dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu. K tomu poznamenal, že sice zohlednil též to, že řízení probíhalo v době pandemie covid-19, avšak v tomto směru se nelze spokojit pouze s tímto obecným tvrzením, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní vliv pandemie na průběh řízení. Průtahy, k nimž v průběhu řízení došlo, byly nepochybně způsobeny podle soudu stáží věc vyřizující soudkyně u Krajského soudu v [místo], a nikoliv omezeními spojenými s pandemií, jak tvrdil žalovaný. Prvostupňový soud konstatoval, že nepřehlédl, že Krajský soud v [místo] ve svém rozsudku dne 25. 5. 2020, č. j. [spisová značka], v němž krajský soud uvedl, že období od 11. 9. 2019 do 30. 7. 2020 nebylo obdobím nečinnosti, protože bylo poznamenáno nouzovým stavem v souvislosti s pandemií covid-19, nicméně soud prvního stupně s tímto rozsudkem vyslovil nesouhlas a zopakoval, že ani v tomto směru se nelze spokojit s pouhým obecným tvrzením o existenci pandemie covid 19.

7. Skutková podstata odpovědnosti žalovaného za škodu z titulu nesprávného úředního postupu tedy je dána a soud prvního stupně se zabýval výší odškodnění nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla. Základní odškodnění stanovil v částce 15 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let určil částku poloviční, tedy za 4 roky a 9 měsíců činí základní odškodnění částku 56 250 Kč. Tuto sumu pak ponížil o 30 % proto, že na rozhodování se opakovaně podílely soudy tří stupňů soudní soustavy, dále byla vypočtená částka snížena o dalších 20 % z důvodu složitosti původního řízení, a to zejména s ohledem na procesní složitost, naopak byla navýšena o 5 % z důvodů postupu soudů v původním řízení. Výsledně tedy základní odškodnění bylo sníženo o 45 % na konečnou částku 30 938 Kč a v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl.

8. Spolu s touto částkou přísluší žalobkyni i úroky z prodlení podle § 15 odst. 2 OdpŠk s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou soud prvního stupně označil. Vyšel z toho, že prodlení žalovaného nastalo dne 27. 3. 2024 po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku.

9. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně výrokem I. žalobě částečně vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu žalobu výrokem II. zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobkyni přiznal náhradu nákladů za řízení v plné výši. Tyto sestávají ze soudního poplatku a z nákladů právního zastoupení, které vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v odůvodnění svého rozhodnutí.

11. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo do výroků II. a III. rozsudku. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla především nesprávné právní posouzení. V prvé řadě namítla, že pokud soud konstatoval, že pokud řízení probíhalo v několika stupních soudní soustavy, tak to musí mít za následek prodloužení délky původního řízení a z tohoto důvodu proto také odškodnění snížil, tak podle žalobkyně je třeba každou věc posuzovat individuálně, když v daném případě počet stupňů soudní soustavy o složitosti věci nesvědčí, jak dovodil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. K tomu zmínila též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, jehož závěry uvedla. Pokud prvostupňový soud uzavřel, že po hmotněprávní stránce i stránky skutkové je notorietou, že rozhodování o náhradách újmy podle OdpŠk patří mezi složitější spory, tak se jedná o nesprávné právní hodnocení a odůvodnění. Žalobkyně nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že řízení je třeba hodnotit jako složitější a v této souvislosti zmínila vnitřní rozpor napadeného rozsudku, když soud v bodě 26. konstatuje, že ve věci nebylo prováděno rozsáhlé dokazování a soudy byly schopny vyřídit věc v zásadě v rámci jednoho jednání.

12. V další části odvolání žalobkyně zmínila své aktivity, které činila k urychlení řízení: opakované stížnosti, které podávala a v tomto směru vytkla prvostupňovému soudu chybné hodnocení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. c) bodu OdpŠk. Podle názoru žalobkyně mělo být odškodnění z důvodu aktivit žalobkyně za účelem urychlení řízení navýšeno. Soud prvního stupně rovněž nesprávně zhodnotil další kritérium, a to význam předmětu řízení pro žalobkyni, k čemuž žalobkyně poukázala na to, že již toto řízení samo o sobě bylo řízením kompenzačním. K tomu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně uváděla, že je třeba na takovéto řízení pohlížet podstatně přísněji než na běžná řízení, s touto námitkou se však prvostupňový soud nevypořádal. Zmínila též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou by měl odvolací soud zohlednit. V daném případě totiž podle žalobkyně nelze vycházet jen ze sjednocujícího Stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. V případě kompenzačního řízení je třeba poskytnout odškodnění „zvlášť vysoké“. K tomu zmínila rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka], který z tohoto důvodu odškodnění navýšil. Obdobně uvedla rozsudek Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], rozsudek Obvodní soud pro [adresa] č. j. [spisová značka], jehož závěry obsáhle citovala.

13. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci podle § 31a písm. d) OdpŠk žalobkyně namítla, že soud prvního stupně v tomto směru nedostatečně zohlednil období nečinnosti a dále to, že žalobkyni byl nezákonně vyměřil soudní poplatek za odvolání, na to navazovalo rozhodnutí o zastavení řízení vynesené s velkým zpožděním a v důsledku tohoto vadného postupu orgánů veřejné moci tak jednoduchou záležitost vyřizoval soud tak dlouho, že došlo k dalšímu prodloužení řízení takřka o 14 měsíců. Žalobkyně dále odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 1808/2020–109, jehož závěry odcitovala.

14. Soud prvního stupně podle názoru žalobkyně pochybil při určení základní částky odškodnění. Pokud řízení trvalo 4 roky a 9 měsíců, tak takovouto délku řízení je třeba hodnotit jako extrémně dlouhou, resp. násobně delší, nežli bylo možno se zřetelem ke všem okolnostem očekávat. Základní odškodnění proto mělo být určeno ve vyšší sazbě.

15. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že sazby pevných částek měly být aktualizovány s ohledem na dobu, která od sjednocujícího Stanoviska Nejvyššího soudu od roku 2011 uplynula. K tomu poukázala na reálnou hodnotu peněz, kdy všechny rozhodné okolnosti napovídají tomu, že před 13 lety stanovené rozpětí absolutními čísly již nyní neodráží požadavky na přiměřené zadostiučinění.

16. Soud prvního stupně pochybil i v nákladovém výroku, když při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel z odměny za právní zastoupení podle § 9 odst.4 písm. a) advokátního tarifu, který se na danou věc nevztahuje. Tarifní hodnota měla být určena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu při výchozím použití celé žalované částky, k čemuž žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR, která vychází z toho, že tarifní hodnota se určuje z výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. K tomu označila četnou judikaturu Ústavního soudu ČR, z níž obsáhle citovala, zdůraznila, že soud žalobkyni na nákladech řízení zkrátil, čímž porušil její právo na spravedlivý proces.

17. V neposlední řadě soud prvního stupně pochybil i při určení lhůty k plnění, když aktivisticky rozhodl ve prospěch státu, a navíc v rozporu s rozhodováním odvolacího soudu. Není důvodu pro to a bylo by v rozporu se zásadou rovnosti v právech a povinnostech účastníků, aby byl žalovaný, jakkoliv výjimečně zvýhodňován v otázce splatnosti plnění. Zákonná lhůta k plnění je třídenní a tu je povinen strpět každý subjekt; tak proč by měl být zvýhodňovaný právě žalovaný, a to nota bene za situace, kdy pro to neexistuje žádný relevantní důvod, když žalovaný ani žádný neoznačil. Časový prostor mezi vyhlášením a právní mocí rozsudku je pravidelně dostatečný pro jakékoliv administrativní zpracování, a tedy i pro přípravu splnění povinností žalovaného, které plynou z rozhodnutí. Na podporu toho žalobkyně zmínila rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], z něhož citovala.

18. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil jako nepřezkoumatelný a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby ho změnil tak, žalobě zcela vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení v plné výši ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.

19. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to bez nařízení odvolacího jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy účastníci s tímto postupem souhlasili. Odvolání žalobkyně shledal částečně opodstatněným.

21. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, když průběh odškodňovaného řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] byl mezi účastníky v zásadě nesporný. Ohledně průběhu tohoto řízení odvolací soud plně odkazuje na bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž nemá žádné výhrady. Mezi účastníky rovněž není sporu o tom, že žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně uplatnila u žalovaného dne 26. 9. 2023, žalovaný na žádost žalobkyně odškodnění reagoval negativně, když existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu neshledal.

22. Soud prvního stupně určil správně délku odškodňovaného řízení, když za jeho počátek považoval datum 9. 11. 2018, kdy žalobkyně uplatnila u žalovaného nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky původního řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Po uplynutí šestiměsíčních lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk žalobkyně podala žalobu k soudu. Odkodňované řízení sp. zn. [spisová značka] vedené u Městského soudu v [místo] skončilo dne 16. 8. 2023, kdy nabyl právní moci konečný rozsudek Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího ze dne 31. 7. 2023. Ani v tomto směru mezi účastníky nebylo sporu.

23. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně sdílí názor žalobkyně o tom, že délka řízení 4 roky a 9 měsíců není přiměřená všem okolnostem, zejména pak charakteru řízení, jeho složitosti, rozsahu dokazování, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o kompenzační řízení, jímž měla být odčiněna újma vzniklá žalobkyni nepřiměřenou délkou původního řízení vedeného taktéž u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. U takovéhoto řízení by tedy bylo možné předpokládat, že soudy budou postupovat maximálně rychle tak, aby účastníku, který se domáhá odškodnění, nevznikala další újma v souvislosti s nepřiměřenou délku (také) tohoto řízení. Je tak správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá třetí OdpŠk je dán. Žalobkyni proto přísluší zadostiučinění, a to v peněžité podobě, když vznik újmy, kterou je namístě odškodnit v penězích, se v daném případě předpokládá (§ 31a odst. 2 OdpŠk).

24. Při určení rozsahu tohoto odškodnění soud prvního stupně postupoval podle kritérií uvedených podle § 31a odst. 2 a 3 S konečnou výši odškodnění tak, jak ho soud prvního stupně stanovil, se však odvolací soud neztotožňuje.

25. Soud prvního stupně vyšel zejména ze Stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, které předpokládá, že základní odškodnění dosahuje zpravidla rozmezí 15 000-20 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let jde o částky poloviční. Soud prvního stupně určil odškodnění v nejnižší sazbě v rámci tohoto rozmezí, tedy částkou 15 000 Kč za každý rok trvání řízení respektive 7 500 Kč za první 2 roky. Odvolací soud k tomu uvádí, že výčet kritérií pro určení výše odškodnění podle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk je demonstrativní (k tomu srovnej slovo zejména v § 31a odst. 3 OdpŠk). Podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba v daném případě přihlédnout k tomu, že, jak již shora naznačeno, šlo o kompenzační řízení, jímž měla být odčiněna újma, vzniklá žalobkyni nepřiměřenou délku jiného řízení a za situace, kdy i v tomto odškodňujícím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu stejného druhu, považuje odvolací soud za spravedlivé, aby tato skutečnost byla rovněž zohledněna, a odškodnění určeno ve vyšší sazbě, a to základní částkou 16 000 Kč za každý rok trvání řízení, respektive 8 000 Kč za první 2 roky trvání řízení. Naproti tomu odvolací soud nesdílí názor žalobkyně o tom, že by toto odškodnění mělo být určeno v sazbě při horní hranici, když délka řízení 4 roky a 9 měsíců je podle žalobkyně extrémní. Takovýto názor nemá oporu v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu ČR, která za extrémní délku řízení považuje řízení delší než 10 let. Odvolací soud nevidí důvodu, proč by toto kritérium nemělo být aplikováno i v případě kompenzačního řízení, k čemuž připomíná, že tato skutečnost byla zohledněna již tím, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně určil vyšší sazbu základního odškodnění za každý rok trvání řízení částkou 16 000 Kč, resp. 8 000 Kč, jak je vysvětleno shora. Uvedené kritérium tak ve prospěch žalobkyně nelze zohledňovat dvakrát a odvolací soud znovu uvádí, že délka řízení 4 roky a 9 měsíců sice je dlouhá, avšak nikoliv extrémní, když nedosahuje ani poloviny délky řízení, která je stanovena jako hranice pro extrémní řízení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR.

26. K jednotlivým kritériím uvedených v § 3 a odst. 3 OdpŠk uvádí odvolací soud následující.

27. Celková délka řízení byla, jak je už uvedeno, sice nepřiměřená, avšak nikoliv extrémní, odškodnění v základní sazbě 16 000 Kč za každý rok celého řízení (8 000 Kč za první 2 roky trvání řízení) je proto adekvátní /§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/.

28. Složitost řízení /§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/ soud prvního stupně zhodnotil v bodě 22. odůvodnění svého rozsudku tak, že po hmotněprávní a skutkové stránce byla věc standardně obtížná, složitější však byla po procesní stránce. S takovýmto hodnocením se odvolací soud ne zcela ztotožňuje. Je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že po hmotněprávní i skutkové stránce byla věc standardně obtížná, skutečně nešlo o složitý spor, když kompenzační spory v obecné rovině za složité považovat nelze; na druhé straně ale je nelze považovat ani za jednoduché, jak namítá žalobkyně. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem řízení nebylo složitější ani po stránce procesní, když aplikace procesních předpisů nezbytných pro řádný průběh řízení v daném případě nebyla nikterak komplikovaná. Je sice pravdou, že v řízení bylo rozhodnuto o změně žaloby podle § 95 o. s. ř. – k tomu usnesení na č. l. 44 spisu Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], rozhodováno bylo i o částečném zpětvzetí žaloby, na základě něhož bylo řízení ohledně částky 49 000 Kč a části příslušenství usnesením soudu dne 11. 9. 2019 na č. l. 39 tohoto spisu zastaveno, dále bylo (nesprávně) zastaveno odvolací řízení usnesením ze dne 24. 3. 2021- č. l. uvedeného 69 spisu pro nezaplacení soudního poplatku, které potom bylo výsledně změněno k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v [místo] jako soudu odvolacího ze dne 15. 3. 2022 – k tomu č. l. 76 spisu, nicméně ve všech těchto případech šlo o běžná procesní rozhodnutí, která se nijak nevymykají rámci procesních rozhodnutí v jiných řízení; nešlo o složitá rozhodnutí, která by musela být náročně odůvodňována, respektive připravována. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že odškodnění je namístě snížit, a to o 30 %, jak to učinil soud prvního stupně z důvodu opakovaného rozhodování ve více stupních soudní soustavy, kdy ohledně zastavení odvolacího řízení pro zaplacení soudních poplatků bylo řízení vedeno ve dvou stupních soudní soustavy a ohledně rozsudku, tedy konečného rozhodnutí, probíhalo dokonce na třech stupních soudní soustavy za stavu, kdy proti rozsudku odvolacího Krajského soudu v [místo] bylo podáno dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Pochopitelně, rozhodování na více stupních soudní soustavy výslednou délku řízení nutně musí prodloužit. Snížení odškodnění o 20 % z důvodu procesní složitosti tak, jak to učinil soud prvního stupně však již však již není na místě. Zde je třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že sama skutečnost, že věc je rozhodována na více stupních soudní soustavy, ho složitým nečiní, jak však soud prvního stupně správně poznamenal, délku řízení logicky prodlužuje.

29. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil další kritérium, a to jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Žalobkyně se svým přístupem domáhala urychlení řízení, když podala celkem 2 stížnosti na odstranění průtahů, přičemž obě tyto stížnosti byly shledány důvodnými. Prvostupňový soud tento přístup žalobkyně nezohlednil vůbec, podle přesvědčení odvolacího soudu je na místě, aby odškodnění bylo z tohoto důvodu přiměřeně zvýšeno, a to o 10 %.

30. K postupu orgánů veřejné moci během řízení, tedy k významnému kritériu pro určení výše odškodnění podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, soud prvního stupně konstatoval a zohlednil toliko jediný průtah v řízení, a to od 11. 9. 2019, kdy bylo řízení částečně zastaveno, do 31. 7. 2020, kdy bylo nařízeno jednání ve věci, tedy průtah v délce 10 měsíců. Řízení je však zaznamenáno ještě dalším průtahem, a to ode dne, kdy věc byla předložena odvolacímu Krajskému soudu v [místo] k rozhodnutí o odvolání žalobkyně do usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze dne 24. 3. 2021, kdy věc napadla u odvolacího krajského soudu dne 20. 4. 2021, o odvolání žalobkyně však bylo rozhodnuto (až) dne 15. 3. 2022, tedy takřka s 11 měsíčním časovým odstupem, přičemž z odůvodnění měnícího rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v [místo] je zřejmé, že šlo o poměrně jednoduché rozhodnutí, k jehož vydání odvolací soud nemusel shromažďovat jiné podklady, šlo pouze o právní posouzení, které v té době již bylo poměrně zřejmé a vyjasněno judikaturou Ústavního soudu ČR. Naproti tomu ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu Městskému soudu v [místo] nelze vytýkat závažné procesní pochybení v podobě zastavení odvolacího řízení za stavu, kdy problematika výše soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutím v řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem sice již byla vyjasněna judikaturou Ústavního soudu ČR (k tomu srovnej nález ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 94, ročník 2019 uveřejněný na straně 166 pod pořadovým číslem 91/2019, obdobně též nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 93, ročník 2019, uveřejněný na straně 345 pod pořadovým číslem 70/2019), nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba zohlednit, že právní úprava provedená v zákoně č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích tomto směru nebyla zcela jednoznačná a i přes závaznost nálezů Ústavního soudu ČR nelze soudu upřít právo na nezávislé rozhodování. Z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení považuje odvolací soud za adekvátní zvýšení odškodnění kvůli dvěma shora označeným průtahům o 10 %.

31. Význam předmětu řízení pro žalobkyni jako poškozenou podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk byl standardní. Byť šlo o kompenzační řízení, tak nelze přehlédnout, že takovéto řízení nepatří mezi tzv. privilegovaná řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za něž jsou považována řízení ve věcech opatrovnických, pracovních, rodinných, osobnostních či trestních, u nichž se zvýšený význam pro poškozeného předpokládá. Žalobkyně tento zvýšený význam pro sebe dovozovala pouze z toho, že jde o kompenzační řízení, tato skutečnost již byla zohledněna při určení výše základního odškodnění, jak uvedeno shora.

32. K požadavku žalobkyně na zohlednění toho, že kritéria pro určení výše odškodnění byla přijata Nejvyšším soudem ČR v jeho shora citovaném Stanovisku před více než dnes již 14 lety a za tu dobu se vlivem inflace, nárůstu cen a dalších skutečností tento stav podstatně změnil tak, že takovéto plnění již nelze považovat za adekvátní, uvádí odvolací soud následující:

33. Posouzením otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval a uvedl: „Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Odvolací soud tedy nevidí důvodu pro to, aby před odškodnění nebylo určeno v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR bez navýšení.

34. Odvolací soud tak uzavírá, že základní odškodnění v částce 60 000 Kč (2× 8 000 Kč + 2× 16 000 Kč +12 000 Kč za 9 měsíců je třeba snížit celkem o 10 % (- 30 %, za to že řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy +10 %, za jednání žalobkyně jako poškozené a +10 % za postup orgánů veřejné moci během řízení). Výše odškodnění tak dosáhla částky 54 000 Kč a tuto sumu považuje odvolací soud za adekvátní odškodnění způsobilé odčinit nemateriální újmu, která žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vznikla. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že odškodnění má být přiměřené; odvolací soud však nevidí prostor pro to, aby bylo „zvlášť vysoké,“ jak žalobkyně požadovala jenom proto, že jde o řízení kompenzační – k tomu viz výklad výše.

35. Žalobkyni k přiznané částce 54 000 Kč přísluší též úrok z prodlení, když počátek prodlení prvostupňový soud určil správně v souladu s § 14 a 15 odst. 1 OdpŠk tak, že nastal po uplynutí šestiměsíční doby stanovené k předběžnému projednání nároku. Výše úroků z prodlení je odůvodněna § 1970 o. z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

36. Zákonná lhůta k plnění je ve smyslu § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 3 dny. Občanský soudní řád však ve svém § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. umožňuje určit lhůtu delší, což soud prvního stupně učinil, když žalovanému povolil dlužnou částku spolu s příslušenstvím žalobkyni zaplatit v patnáctidenní lhůtě. Tento závěr zdůvodnil známým úředním postupem žalovaného a odvolací soud takovýto názor soudu prvního stupně zcela sdílí. Odvolacímu soudu jsou sice známa jiná rozhodnutí odvolacích senátů tohoto soudu, která žalobkyně v odvolání cituje, nicméně se s nimi neztotožňuje a za stavu, kdy tato rozhodnutí nebyla podrobena přezkumu Nejvyšším soudem, či Ústavním soudem ČR, tak je nelze považovat za závaznou judikaturu. Žalobkyni sice je třeba přisvědčit v tom, že stát jako účastník řízení má rovné postavení jako každý jiný účastník řízení (§ 18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), nicméně schvalovací postup žalovaného při výplatě peněžité částky je striktně určen jeho interními předpisy se zřetelem k tomu, že se jedná o hospodaření se státními penězi. Za tohoto stavu trvat bezvýhradně na určení třídenní pariční lhůty by automaticky znamenalo, že se žalovaný dostane do prodlení. Podle přesvědčení odvolacího soudu časové zdržení v délce 12 dnů je natolik nepodstatné, že žalobkyni nijak nezasáhne a není třeba ho dále podrobněji zdůvodňovat.

37. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ve výroku II. ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni (dalších) 23 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 3. 2024 do zaplacení, a to v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku, jinak tento rozsudek ohledně zbývající částky 76 000 Kč s odpovídajícím příslušenstvím k této částce potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

38. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně v základu sporu uspěla, má proto s poukazem na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše plnění závisela na úvaze soudu. Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku z žaloby a z nákladů právního zastoupení. Zde odvolací soud uvádí, že pokud jde o stanovení sazby odměny za úkon právní služby, tak mu sice je známa judikatura Ústavního soudu ČR, která preferuje, aby bylo přednostně postupováno v případě, že předmět plnění lze ocenit, podle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy aby byla odměna za úkon právní služby určena z tarifní hodnoty, která je dána výše výší požadovaného plnění, nicméně uvedený závěr v případě těchto druhů sporu aplikovat nelze. Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 jednoznačně vysvětlil, že při stanovení tarifní hodnoty podle advokátního tarifu je namístě aplikovat § 9 odst.4 písm. a), když nelze přehlédnout, že jde o řízení, v němž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, které tak představuje kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozeného v širším smyslu slova. Odvolací soud k tomuto dodává, že žalobkyně jako poškozená je dostatečně zvýhodněna již tím, že přestože v řízení z větší části neuspěla – přiznané odškodnění nedosahuje ani 50 % požadované částky – tak má právo na náhradu nákladů řízení zcela, ačkoliv pokud byl potom postupováno podle zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., tak by to byla naopak ona, která by byla povinna hradit poměrnou část nákladů řízení žalovanému. Akceptace názoru žalobkyně o tom, že by odměna za úkon měla být určena podle výše peněžitého plnění, by vedla výsledně toho, že by poškozený v uvedených sporech neúměrně nadhodnocoval požadované částky, a to za účelem navýšení nákladů řízení, když by mu bylo zřejmé, že i pokud by uspěl jen v nepatrné části sporu, nebo dokonce jen tak, že by mu bylo poskytnuto toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tak by mu byly přiznány i tak náklady řízení zcela a v neadekvátní výši. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že odměnu za úkon právní služby účast je třeba určit z tarifní hodnoty 50 000 Kč, čemuž odpovídá odměna 3 100 Kč za každý úkon právní služby.

39. Celkové náklady řízení tak představují kromě soudního poplatku v částce 2 000 Kč náklady právního zastoupení za celkem 3 úkony právní služby po 3 100 Kč – příprava a převzetí věci, sepis žaloby a sepis odvolání, k tomu přistupuje náhrada 3 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst.4 advokátního tarifu, celkem, včetně soudního poplatku jde o 12 200 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a to shodně jako v případě přiznané kompenzace z výše uvedených důvodu také v delší pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.

Poučení