62 Co 85/2025 - 81

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Tvrdkové a soudců JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D., a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 72 253 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2024, č. j. 11 C 156/2024-41, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2025, č. j. 11 C 156/2024-50 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 31 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 150 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 31 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 150 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 41 103 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 103 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 17 097,75 Kč k rukám právního zástupce žalobce rovněž do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplatit částku 72 253 Kč s úrokem z prodlení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce tvrdil, že se v posuzovaném řízení domáhal žalobou ze dne 7. 1. 2025 určení, že je výlučným vlastníkem konkrétních nemovitých věcí (konkrétních pozemků) v katastrálním území [adresa], obec [adresa], z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobce byl zapsán jako jejich výlučný vlastník, který je nabyl na základě darování od své matky [jméno FO], současně však byla jako jejich spoluvlastník s podílem o velikosti 1/4 zapsána [jméno FO], která uvedený podíl měla nabýt děděním po [jméno FO] (své matce a zároveň matce [jméno FO]). Okresní soud v [adresa] svým rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. [spisová značka], žalobě částečně vyhověl, přičemž určil žalobce jako výlučného vlastníka části pozemků (soudem I. stupně v napadeném rozsudku označených jako „polní pozemky“); ohledně dalších (obdobně označených jako „lesní pozemky“) rozhodl, že [jméno FO] je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4, v dalších výrocích zamítl další uplatněné nároky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zmíněný rozsudek byl následně doplněn rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 17. 2. 2020, č. j. [spisová značka], a doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. [spisová značka]. K odvolání žalobce v posuzovaném řízení Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. [spisová značka], prvostupňový rozsudek částečně potvrdil, částečně změnil. K dovolání [jméno FO] v posuzovaném řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. [spisová značka], rozsudek Krajského soudu v [adresa] zrušil. Následně Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. [spisová značka], prvostupňový rozsudek potvrdil s upřesněním jeho výroku. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, č. j. [spisová značka], druhý rozsudek Krajského soudu v [adresa] částečně zrušil. Ústavní stížnost [jméno FO] proti druhému rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. [spisová značka] Podle žalobce je výsledkem popsaného, že řízení týkající se polních pozemků již bylo ukončeno, zatímco řízení týkající se lesních pozemků stále probíhá. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k polním pozemkům téměř 9 let od podání žaloby dne 7. 1. 2015 do vydání usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, což je nepřiměřeně dlouhá a nezákonná doba, neodpovídající složitosti a náročnosti věci. Prvostupňový rozsudek byl vydán až dne 17. 1. 2020, ačkoli žaloba byla podána již dne 7. 1. 2025. Délka soudního řízení nebyla zapříčiněna chováním žalobce. Průtahy vzniklé v důsledku nesprávnosti právních závěrů Krajského soudu v [adresa], kterou opakovaně shledal Nejvyšší soud, nemohou jít k tíži žalobce. Újma žalobce je dána již samotnou neúměrnou délkou řízení. Význam řízení byl dán i naléhavým právním zájmem žalobce na určení vlastnického práva s ohledem na duplicitní zápis v katastru nemovitostí. Žalobce byl po celou dobu řízení ve výrazné nejistotě, což představovalo tlak na jeho psychiku, vyvolávalo starosti a omezovalo žalobce v rozvíjení jiných aktivit a naplňování jeho osobnosti. Za to požadoval zadostiučinění v penězích ve výši 157 503 Kč. Tuto částku si vypočetl jako 20 000 Kč za rok řízení (tedy 1 667 Kč za měsíc řízení), sníženo na polovinu za první dva roky trvání posuzovaného řízení. Vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. S ohledem na inflační znehodnocení peněz, které za dobu od vydání stanoviska přesáhlo 40 %, je namístě s ohledem na princip rovného zacházení a zásady spravedlnosti zvýšit rozpětí uvedené ve zmíněném stanovisko nejméně o 1/3. V tomto směru uplatnil žalobce svůj nárok u žalované dne 19. 1. 2024. Žalovaná mu sdělila stanoviskem ze dne 18. 7. 2024, že podle ní činí odpovídající výše zadostiučinění částku 82 250 Kč. Vypočetla ji tak, že vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok (s výjimkou prvních dvou let) a snížila ji s ohledem na složitost věci a stupně soudní soustavy o 30 %. Vypočtenou částku žalobci zaplatila.

3. Žalovaná se žalobou uplatněným nárokem nesouhlasila. Potvrdila, že žalobce uplatnil dne 19. 1. 2024 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 157 503 Kč za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení. Žalovaná dne 18. 7. 2024 konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 82 250 Kč. Posuzované řízení probíhalo po dobu 8 let a 10 měsíců opakovaně na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Soud prvního stupně rozhodl jednou, odvolací soud třikrát, dovolací soud dvakrát a Ústavní soud jednou. V řízení nedocházelo k výrazným průtahům mezi jednotlivými úkony soudů. Negativní vliv na délku řízení mělo rušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná přihlédla ke všem okolnostem případu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 117 500 Kč, když v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok (1 250 Kč za měsíc) trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, neboť každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Žalovaná neshledala důvody pro navýšení základní částky nad 15 000 Kč za jeden rok řízení. Ohledně požadavku žalobce na navýšení z důvodu inflace odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž plyne, že to není důvodné. Ani Evropský soud pro lidská práva, přes nárůst inflace, který je obecně známý a týká se celé Evropské unie, zatím nedospěl k navyšování částek přiznávaných v průběhu let jako odškodnění za nepřiměřené délky řízení. Rozsah, který stanovil Nejvyšší soud v rámci sjednocujícího stanoviska v roce 2011, je i nadále plně použitelný. Vypočtená základní částka byla žalovanou snížena s ohledem na složitost projednávané věci a stupně soudní soustavy o 30 %. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem. Soudy v něm posuzovaly existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, vydržení vlastnictví matkou žalobce, která mu měla nemovitosti darovat, a držbu u pozemků, k nimž svědčilo právo užívání tzv. socialistickým organizacím. Bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování. Po procesní stránce bylo rozhodnuto o přerušení řízení, o částečném zastavení řízení a o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření. Snížení základní částky zadostiučinění s ohledem na kritérium počtu stupňů soudní soustavy je důvodné. Nejvyšší soud sice zrušil rozsudek odvolacího soudu, nicméně poprvé k tomu došlo z důvodu zaujetí jiného právního názoru na otázku, která v jeho judikatuře nebyla vyřešena. To nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Mimo to v řízení rozhodoval i Ústavní soud. Žalobce ani ostatní účastníci se na délce řízení výrazně nepodíleli. Význam řízení zhodnotila žalovaná jako standardní. Podle ní žalobce netvrdil žádné konkrétní zásahy, které měla způsobit nepřiměřená délka posuzovaného řízení, mimo nejistoty ohledně výsledku řízení.

4. Soud I. stupně ve svém rozsudku po skutkové stránce zjistil a detailně popsal, jak probíhalo posuzované řízení. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odstavec 9 napadeného rozsudku, z něhož lze zejména zmínit následující skutečnosti. Žaloba žalobce v posuzovaném řízení byla podána dne 7. 1. 2015 proti [jméno FO] a [jméno FO]. Jeho argumentace se opírala o to, že [jméno FO] zčásti děděním, zčásti vydržením nabyla vlastnické právo v souhrnu k celku předmětných nemovitých věcí a ty posléze darovala žalobci. Žalobce navrhl přerušení posuzovaného řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde se řešily obdobné otázky ohledně dalších nemovitostí. [jméno FO] v posuzovaném řízení vznesla v březnu 2015 vzájemný návrh na určení svého vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech. V dalších měsících roku 2015 se účastníci posuzovaného řízení k věci, a to jak k žalobě, tak ke vzájemnému návrhu, vyjadřovali. V prosinci 2015 bylo rozhodnuto o přerušení řízení do rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí o přerušení řízení v únoru 2016 zčásti potvrzeno, zčásti změněno s tím, že řízení o vzájemném návrhu [jméno FO] v rozsahu nemovitostí řešených v řízení sp. zn. [spisová značka] je namístě zastavit pro překážku věci rozhodnuté. Okresní soud v [adresa] to učinil v květnu 2016, k odvolání [jméno FO] bylo usnesení o částečném zastavení řízení potvrzeno v červenci 2016, spis byl vrácen prvostupňovému soudu v září 2016. V mezidobí bylo dovolání v řízení sp. zn. [spisová značka] odmítnuto, Okresní soud v [adresa] proto rozhodl o pokračování v přerušeném řízení a v prosinci 2016 nařídil ústní jednání na duben 2017. Při prvním ústním jednání dne 6. 4. 2017 proběhla diskuse o možném smírném řešení a obsáhlé doplnění tvrzení a důkazních návrhů; k tomu si účastníci vyžádali ještě dodatečnou lhůtu 30 dnů. Bylo prováděno dokazování listinami, za účelem pokračování v tom bylo jednání odročeno na 23. 8. 2017. Účastníci posuzovaného řízení svá tvrzení a důkazní návrhy dále ve značném rozsahu doplnili. Významné množství listin předložila [jméno FO] až dne 18. 8. 2017, k žádosti žalobce bylo proto ústní jednání odročeno na 23. 11. 2017. Následně bylo odročeno z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně [jméno FO] na 15. 2. 2018. Při uvedeném jednání bylo provedeno velké množství listinných důkazů, za účelem pokračování v dokazování bylo jednání odročeno na 16. 5. 2018 s předvoláním 6 svědků. K žádosti žalobce ze dne 14. 5. 2018 bylo jednání odročeno na 26. 9. 2018. Při něm došlo k výslechu 4 svědků, jednání bylo odročeno na 9. 1. 2019. V mezidobí byl proveden výslech 1 svědkyně dožádaným soudem. Opět z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně [jméno FO] bylo jednání k žádosti ze dne 7. 1. 2019 odročeno na 13. 3. 2019. Při jednání dne 13. 3. 2019 se zástupci účastníků posuzovaného řízení dohodli na pokusu o smírné řešení, dále bylo provedeno větší množství listinných důkazů; jednání bylo odročeno na 20. 6. 2019. Opět z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně [jméno FO] bylo jednání k žádosti ze dne 18. 6. 2019 odročeno na 25. 7. 2019. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování znaleckým posudkem předloženým [jméno FO] dne 8. 7. 2019 a dále velkým množstvím dalších listin. Jednání bylo odročeno na 16. 10. 2019, kdy bylo opět prováděno dokazování listinami. Jednání bylo dále odročeno na 12. 12. 2019, kdy bylo opět prováděno dokazování listinami. Dokazování bylo ukončeno a jednání odročeno za účelem přednesu závěrečných návrhů a rozhodnutí na den 17. 1. 2020, kdy byl Okresním soudem v [adresa] vyhlášen rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku bylo vypraveno dne 17. 2. 2020 současně s písemným vyhotovením doplňujícího rozsudku vyhlášeného dne 17. 2. 2020. Proti rozsudku se odvolal žalobce i [jméno FO], následně soud činil úkony odvolacího řízení, spis byl předložen Krajskému soudu v [adresa] v květnu 2020. V červnu 2020 byl vrácen bez věcného vyřízení s pokynem k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení souvisejících s vyhlášením doplňujícího rozsudku. Tomuto pokynu prvostupňový soud vyhověl a po právní moci doplňujícího usnesení byl spis dne 1. 9. 2020 opětovně předložen krajskému soudu. Odvolací jednání se konalo dne 8. 10. 2020, bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 15. 10. 2020, kdy se tak stalo. Spis byl vrácen prvostupňovému soudu v listopadu 2020. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 22. 11. 2020, dne 21. 1. 2021 proti němu podala [jméno FO] dovolání. Následně prvostupňový soud činil úkony dovolacího řízení a spis předložil Nejvyššímu soudu dne 9. 4. 2021. Ten rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, přičemž zrušil rozsudek krajského soudu s ohledem na nesprávné vyřešení právních otázek, které dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny. Spis byl vrácen prvostupňovému soudu dne 30. 9. 2021, následně byl znovu předložen odvolacímu soudu. Odvolací jednání bylo nařízeno na den 20. 1. 2022. Z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně [jméno FO] bylo jednání k žádosti ze dne 18. 1. 2022 odročeno na 17. 3. 2022. Vzhledem k jejímu obsáhlému doplňujícímu podání došlému odvolacímu soudu dne 16. 3. 2022 bylo odvolací jednání odročeno na 14. 4. 2022. Při tomto jednání byl vyhlášen druhý rozsudek krajského soudu. V květnu 2022 byl spis vrácen prvostupňovému soudu a druhý rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2022. Dne 21. 6. 2022 podal žalobce dovolání a návrh na nařízení předběžného opatření zakazujícího žalované nakládat s podílem na nemovitostech. Návrh byl zamítnut usnesením ze dne 23. 6. 2022. Dne 22. 7. 2022 podala dovolání [jméno FO]. Po učinění úkonů dovolacího řízení prvostupňovým soudem byl spis dne 5. 12. 2022 předložen Nejvyššímu soudu. Ten rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, kterým rozsudek krajského soudu částečně zrušil; dovolání [jméno FO] odmítl. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud nedostatečně zabýval existencí okolností umožňující učinit závěr o držbě lesních pozemků [jméno FO]. Spis byl vrácen prvostupňovému soudu v srpnu 2023 a v září 2023 byl znovu předložen krajskému soudu, který usnesením ze dne 6. 10. 2023 rozsudek prvostupňového soudu částečně, ve vztahu k lesním pozemkům, zrušil. Spis byl vrácen prvostupňovému soudu v listopadu 2023. Usnesením ze dne 22. 11. 2023 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti druhému rozsudku Nejvyššího soudu, druhému rozsudku krajského soudu a rozsudku prvostupňového soudu. Prvostupňový soud nařídil v lednu 2024 další ústní jednání na 24. 4. 2024. Z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně Věry Chalupové bylo jednání k žádosti ze dne 19. 4. a 21. 4. 2024 odročeno na 15. 8. 2024. Při tomto jednání účastníci posuzovaného řízení doplňovali svou argumentaci. Následně byla nařízena ústní jednání na dny 11. 10. a 18. 10. 2024 za účelem provedení výslechů svědka a [jméno FO] prostřednictvím videokonference. První z nich bylo zrušeno na žádost žalobce a [jméno FO] ze dne 9. 10. 2024, druhé z nich na žádost žalobce ze dne 10. 10. 2024. Další jednání mělo být konáno dne 22. 11. 2024, opět za účelem výslechu [jméno FO] prostřednictvím videokonference. To bylo odročeno na žádost žalobce ze dne ze dne 6. 11. 2024 na den 22. 1. 2025. Řízení dosud nebylo skončeno.

5. Dále soud I. stupně zjistil, že kumulovaná průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen činila v České republice za roky 2011 až 2023 celkem 58,93 %; dále že roční průměr bazických indexů, tj. míry inflace vyjádřené přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (průměr roku 2015=100) vyjadřující změnu cenové hladiny sledovaného měsíce příslušného roku proti průměru roku 2015, činil 94,8 za rok 2011 a 147,8 za rok 2023, rozdíl je tedy 53; dále že průměrná hrubá měsíční mzda (na přepočtené počty) za 1.-2. čtvrtletí roku 2011 činila ve mzdové sféře 20 463 Kč (medián), resp. 24 868 Kč (průměr) a v platové sféře 23 111 Kč (medián), resp. 24 418 Kč (průměr), a dále že průměrná hrubá měsíční mzda (na přepočtené počty) za 1.-2. čtvrtletí roku 2023 činila ve mzdové sféře 37 308 Kč (medián), resp. 45 136 Kč (průměr) a v platové sféře 42 241 Kč (medián), resp. 45 406 Kč (průměr).

6. Dále soud I. stupně zjistil, že žádostí došlou žalované dne 19. 1. 2024 uplatnil žalobce u žalované požadavek na zaplacení částky 157 503 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, resp. jeho části trvající 8 let, 10 měsíců a 15 dnů. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 18. 7. 2024, kterým přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 82 250 Kč.

7. Soud I. stupně po právní stránce věc posoudil podle § 5, § 13 až 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“). Konstatoval, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 7. 1. 2015 a ke dni rozhodování soudu I. stupně, tj. ke dni 11. 12. 2024, nebylo dosud skončeno. Zabýval se nicméně pouze dobou požadovanou žalobcem k odškodnění, tedy od 7. 1. 2015 do 22. 11. 2023 (8 let a 10,5 měsíců, tedy 106,5 měsíců). Usoudil, že posuzované řízení bylo v uvedené době složité jak po skutkové, tak i procesní a právní stránce. Skutkově byly zjišťovány okolnosti vyřízení dědického řízení po zůstavitelce [jméno FO] a zápisu vlastnického práva [jméno FO] do katastru nemovitostí a okolnosti týkající se držby pozemků a dobré víry v době před 30 až 40 lety. Tato skutková složitost se promítla do složitosti procesní, kdy bylo provedeno obrovské množství listinných důkazů a vyslechnuto několik svědků. K procesní složitosti je dále nutno přičíst, že předmětem řízení byl nejen žalobní požadavek žalobce, ale též vzájemný návrh [jméno FO], což jednak vyvolalo nutnost provedení dalších procesních úkonů na počátku řízení, jednak bylo rozhodováno o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu pro překážku věci rozhodnuté. Soud v posuzovaném řízení se též musel vypořádat se značnou procesní aktivitou účastníků, kdy zejména žalobce a [jméno FO] jej zahlcovali velmi častými a obsáhlými podáními. Posuzované řízení bylo po dobu asi 10 měsíců přerušeno do doby skončení dovolacího řízení v související věci účastníků. K procesním komplikacím a prodloužení řízení významně přispěla právní zástupkyně [jméno FO], neboť z důvodů na jejich straně bylo zmařeno konání šesti soudních jednání s prodloužením řízení o celkem téměř 11 měsíců. Okresní soud v [adresa] rozhodoval jednou ve věci samé (včetně doplňujícího rozsudku a doplňujícího usnesení), dále pak o přerušení řízení a pokračování v přerušeném řízení, o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu, o svědečném a o návrhu na nařízení předběžného opatření. Krajský soud v [adresa] rozhodoval třikrát ve věci samé a dále pak o odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát ve věci samé, jednou pak rozhodoval Ústavní soud. Účastníkům řízení nelze upřít možnost využití opravných prostředků, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak k provedení úkonů před předložením spisu vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření, vybrání soudního poplatku apod.), tak i k vlastnímu nastudování a projednání věci před vyšší instancí; to nelze přičítat žalované. Podle soudu I. stupně nešlo v posuzovaném řízení o tzv. soudní „pingpong“, neboť první rozsudek krajského soudu byl zrušen z důvodu jiného právního názoru Nejvyššího soudu na posouzení otázek, které dosud nebyly ani v jeho judikatuře řešeny, a rozsudek prvostupňového soudu byl posléze částečně zrušen zejména z důvodu, že v mezidobí došlo k pozemkovým úpravám, které je nutno v rozhodnutí zohlednit. K tíži žalované tak lze přičíst jen částečné zrušení druhého rozsudku krajského soudu, kterému dovolací soud vytkl, že se nedostatečně zabýval existencí okolností umožňujících učinit závěr o držbě lesních pozemků. Právní složitost věci způsobilo zejména posuzování otázky držby a vydržení pozemků, ke kterým svědčilo tzv. socialistickým organizacím právo užívání podle předpisů přijatých před 1. 1. 1990; ta předtím nebyla řešena ani v judikatuře Nejvyššího soudu.

8. Podle soudu I. stupně orgány veřejné moci (soudy) v posuzovaném řízení postupovaly v zásadě plynule a bez průtahů, úkony činily v přiměřených lhůtách. Poukázal pouze na několik dílčích prodlev k tíži žalované. Po zaplacení soudního poplatku byl vzájemný návrh zaslán k vyjádření dalším účastníkům až za 3,5 měsíce, v čemž lze spatřovat průtah asi 2 měsíce. Dne 8. 12. 2016 bylo nařízeno první ústní jednání na den 6. 4. 2017, tj. za 4 měsíce, což lze i s ohledem na již uběhlou dobu řízení hodnotit jako dobu nepřiměřeně dlouhou a způsobující průtah asi 1 až 2 měsíce. Ústní jednání nařízené na den 16. 5. 2018 bylo pro nemoc žalobce odročeno až na den 26. 9. 2018, tj. téměř za 4,5 měsíce, v čemž lze spatřovat průtah asi 2 měsíce. Při předložení spisu prvostupňovým soudem krajskému soudu v roce 2020 vznikla prodleva v délce asi 3 měsíců spojená s doplňujícím rozhodováním o nákladech řízení, přičitatelná Okresnímu soudu v [adresa], tedy žalované. K tíži žalované pak jde i zrušení druhého rozsudku krajského soudu.

9. Žalobce svým postupem k délce řízení nijak zásadně, nad rámec procesní aktivity zohledněné již v procesní složitosti věci, nepřispěl. Odůvodnění blanketního odvolání proti usnesení o přerušení řízení po jednom týdnu a odročení ústního jednání nařízeného na den 16. 5. 2018 pro nemoc žalobce na den 26. 9. 2018, kdy tato 4,5měsíční prodleva byla zatížena i průtahem na straně soudu, byly z pohledu celkové délky řízení zanedbatelné.

10. Význam předmětu řízení pro žalobce soud I. stupně zhodnotil jako běžný. Posuzované řízení nebylo řízením s typově zvýšeným významem pro poškozeného, za která jsou považována např. řízení trestní, opatrovnická, ve věci osobního stavu apod. Přestože šlo o určení vlastnického práva k nemovitostem, žalobce ani netvrdil žádné skutečnosti, které by měly pro něho činit předmět posuzovaného řízení individuálně významnějším, a zvýšeného významu se nedovolával. Skutečnosti uváděné žalobcem k významu předmětu posuzovaného řízení, tedy nejistota, stres, zátěž dlouhotrvajícím řízením atd., představují samu podstatu odškodňované nemajetkové újmy.

11. Na základě popsaných hledisek dospěl soud I. stupně k závěru, že odškodňovanou dobu řízení v délce 8 let a 10,5 měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti. Tento nesprávný úřední postup byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu představované stavem nejistoty, do níž byl žalobce jako poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Žalovaná to ostatně i uznávala. Ve shodě s účastníky dospěl soud I. stupně dále k závěru, že za tuto nemajetkovou újmu je třeba poskytnout zadostiučinění v penězích, neboť pouhé konstatování porušení práva by s ohledem na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty nebylo dostatečné. Vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Uvedl, že vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení již byla výrazně nepřiměřená, nelze vyjít při stanovení základní částky ze spodní hranice rozpětí, tudíž za přiměřenou pokládal částku 16 000 Kč za jeden rok řízení. Dále pokládal za nutné zohlednit snížení hodnoty peněz oproti době, kdy bylo přijato zmíněné stanovisko. Vzhledem k nárůstu mezd a cen přes 50 % již částky v něm stanovené neodpovídají současné ekonomické realitě. Na to musí reagovat i rozhodovací praxe tak, aby poskytovanému zadostiučinění byla zachována jeho satisfakční funkce. Nemajetkovou újmu nelze nahradit, lze ji pouze nedokonale odčinit. Přiznané zadostiučinění má poškozenému poskytnout zdroj, aby si mohl pořídit něco penězi ocenitelného, co oproti vytrpěnému příkoří přinese do imateriální sféry jeho života určitou „dávku radosti“ způsobilé alespoň částečně odčinit utrpěnou újmu. Je-li vzhledem k ekonomickému vývoji tato „dávka radosti“ v současnosti menší, ztrácí poskytnuté zadostiučiní svou satisfakční funkci; proto by měla jeho výše vývoj ve společnosti reflektovat. Obdobně lze odkázat na valorizace náhrad za jiné újmy, např. vzniklé zásahem do zdraví. Na základě toho soud I. stupně navýšil rozpětí uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu o 50 %, na 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení, a pro účely předmětného nároku aplikoval výchozí částku 24 000 Kč (namísto shora uvedených 16 000 Kč) za rok řízení, tedy 2 000 Kč za měsíc řízení, redukovanou za první dva roky trvání posuzovaného řízení na polovinu.

12. Soud I. stupně následně přistoupil k modifikaci dle kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti. Konkrétně s ohledem na popsanou složitost věci ve všech jejích aspektech základní částku snížil o 40 %. Naproti tomu nespatřoval důvodu k modifikaci založené na postupu orgánů státu v posuzovaném řízení, neboť neměl na celkovou dobu řízení výrazně negativní vliv přičitatelný žalované, ani na postupu žalobce či významu předmětu řízení pro žalobce. Za odškodňovaných 106,5 měsíce trvání posuzovaného řízení tedy žalobci vznikl nárok na zaplacení zadostiučinění ve výši 113 400 Kč, z čehož již obdržel 82 250 Kč. Rozdíl ve výši 31 150 Kč soud I. stupně žalobci přiznal a ve zbytku žalobu zamítl.

13. O úroku z prodlení rozhodl soud I. stupně podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení spojil s uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Žádost žalobce byla doručena žalované dne 19. 1. 2024 a lhůta šesti měsíců skončila dne 19. 7. 2024. Žalobce úrok z prodlení požadoval od 22. 7. 2024, přičemž soud I. stupně z uvedených důvodů pokládal jeho nárok i v tomto směru za opodstatněný.

14. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobce dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované poskytnout mu zadostiučinění za nemateriální újmu, lze na něho pohlížet, jako by byl plně úspěšný, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění v plné výši.

15. Lhůtu k plnění soud I. stupně stanovil podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. jako delší s odůvodněním, že je mu z jeho činnosti známo, že takto odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu vystupující v řízení za žalovanou řídí.

16. Proti rozsudku soudu I. stupně podali včasné a přípustné odvolání oba účastníci, a to žalobce do zamítavého výroku II. a do výroku III. o náhradě nákladů řízení, žalovaná do vyhovujícího výroku I. a do výroku III. o náhradě nákladů řízení.

17. Žalobce vymezil odvolací důvody citací § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Věcně k nim uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že by z důvodu složitosti věci bylo namístě snížit základní částku o 40 %. Podle žalobce šlo o „klasický spor“ o určení vlastnického práva spočívající v otázkách dědění a vydržení. Obdobné spory již byly ve vztahu k užívání pozemků v rámci jednotných zemědělských družstev opakovaně rozhodovány. Na judikaturu v tomto směru relevantní žalobce poukazoval již v rámci odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu. Nešlo proto o věc natolik složitou, aby to odůvodňovalo snížení základní částky o 40 %. Pokud šlo o složitost věci po procesní stránce, podle žalobce se jednalo o obvyklé dokazování; za rozhodující pokládal ověřování skutečností souvisejících s dobrou vírou při držbě, což je běžné i v jiných obdobných sporech. Složitost věci byla podle žalobce dána opakovanými pochybeními soudu, především chybným právním hodnocením ze strany Krajského soudu v [adresa]. Opakované rozhodování není samo o sobě známkou složitosti sporu, nýbrž důkazem nesprávného postupu soudů. Dále žalobce uvedl, že nesouhlasí s přihlížením k procesní aktivitě žalobce a [jméno FO], neboť účastníci se svými podáními snažili bránit svá práva; procesní aktivitu žalobce mu nelze přičítat k tíži snížením základní částky zadostiučinění. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví.

18. Žalovaná vymezila odvolací důvod citací § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Věcně k němu uvedla, že soud I. stupně nesprávně a v rozporu s judikaturou soudů včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přistoupil k valorizaci odškodnění vycházejícího ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu o 50 %. Poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. [spisová značka], podle něhož ještě není ústavněprávně nepřijatelné, že Nejvyšší soud nezměnil svou judikaturu k základní částce zadostiučinění v návaznosti na změnu hospodářských poměrů. Žalovanou již poskytnutá částka zadostiučinění je zcela způsobilá k odčinění újmy žalobce vzniklé nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žaloba proto měla být zcela zamítnuta. Nedůvodnost žaloby se měla promítnout i do nákladového výroku, přičemž navíc soud I. stupně nezohlednil, že advokátní kancelář právního zástupce žalobce má pobočku v [adresa], tudíž výdaje spojené s cestou a s tím související promeškaný čas jsou neúčelné. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zcela zamítne, a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

19. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná. Podle ní žalobce ve svém odvolání neuvedl žádná konkrétní pochybení soudu I. stupně při činění skutkových závěrů. Pokud jde o složitost věci řešené v posuzovaném řízení, soudy se v něm musely věnovat obsáhlému dokazování. Procesní složitost věci žalobce rovněž nedůvodně bagatelizoval. Soud I. stupně správně přihlédl i k chování účastníků řízení a nekladl k tíži žalované prodlužování řízení jak z důvodu opakovaných žádostí o odročení jednání ze strany obou stran sporu, tak i z důvodu činění podání a předkládání důkazních prostředků těsně před konáním jednání. Složitost řízení byla zohledněna správně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku II. potvrdil, v ostatních výrocích pak aby rozhodl v intencích odvolání žalované.

20. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce. Podle něho je neudržitelné, aby nebyla při navýšení základní částky zadostiučinění zohledněna inflace. Názor zastávaný judikaturou Nejvyššího soudu vede k nespravedlivému krácení přiznaného zadostiučinění a opomíjí skutečnost, že základní částky stanovené v roce 2011 již neodpovídají současným ekonomickým podmínkám. Tento přístup zakládá nerovné zacházení s poškozenými v závislosti na tom, v jakém časovém období svůj nárok uplatnili. Soud I. stupně tedy při navýšení základní částky postupoval správně. Pokud šlo o nákladový výrok, přiznání náhrady nákladů řízení je důsledkem úspěchu žalobce v řízení. Co se týče výpočtu její výše, věcí se od počátku zabýval právní zástupce žalobce z [adresa]. Existence pobočky advokátní kanceláře, která žalobce zastupuje, v [adresa], je zcela irelevantní. Náklady spojené s účastí právního zástupce na jednání soudu jsou standardní a na jejich účelnosti nic nemění ani substituční zastoupení. Navrhl, aby odvolací soud odvolání žalované zamítl a uložil jí zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.

21. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Jednání nebylo podle § 211 ve spojení s § 115a o. s. ř. třeba nařizovat, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili a k rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zapotřebí provádět žádné další dokazování.

22. Odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované naproti tomu důvodné je.

23. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, odvolací soud se s jeho závěry v tomto směru ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Žalobce, který ve svém odvolání uvedl odvolací důvod týkající se skutkového stavu [tedy důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], k němu neuvedl nic konkrétního, čím by měl být naplněn, tedy v čem podle něho dospěl soud I. stupně k nesprávným skutkovým zjištěním. Odvolací soud žádnou takovou nesprávnost neshledal. Polemika obou účastníků s napadeným rozsudkem mířila obsahově do právního posouzení věci.

24. Podle § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle § 5 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

27. Podle § 14 odst. 3 zákona o odpovědnosti uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

28. Podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odst. 2 téhož ustanovení domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

29. Podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. Soud I. stupně správně vyšel z citovaných zákonných ustanovení, přihlédl též k principům vysloveným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „stanovisko NS“), své rozhodnutí řádně zdůvodnil a s řadou jeho úvah lze souhlasit. S některými dílčími právními závěry soudu I. stupně se nicméně odvolací soud neztotožnil, což se promítá i do celkové výše přiměřeného zadostiučinění, na něž vzniklo žalobci právo, a do celkového výsledku řízení.

31. Lze předeslat, že pokud by posuzované řízení jako celek bylo možno považovat za přiměřeně dlouhé, k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení a vzniku práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu by vůbec nedošlo (srov. část III. stanoviska NS). Odvolací soud se proto především zabýval tím, zda posuzované řízení, ohledně něhož byl nárok uplatněn ve vztahu k době trvání od 7. 1. 2015 do 22. 11. 2023, bylo nepřiměřeně dlouhé. Soud I. stupně v tomto směru dovodil, shodně s názorem obou účastníků řízení, že tomu tak bylo.

32. Kritéria k posouzení, jaká délka řízení by byla přiměřená, jsou obdobná a obdobně hodnocená jako kritéria pro následné stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a zahrnují především složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. část IV. stanoviska NS). Odvolací soud se proto bude zabývat těmito aspekty již v rámci posouzení celkové (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nicméně úvahy k tomu vyslovené budou následně aplikovány též ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění.

33. Co se týče složitosti případu, je namístě zohlednit skutkovou složitost, složitost právního posouzení a složitost procesní, včetně zohlednění počtu instancí, v nichž byla věc rozhodována. V posuzovaném řízení se řešila mj. otázka nabytí vlastnického práva vydržením na základě skutečností, k nimž došlo v době poměrně vzdálené (řádově před desítkami let), což je z hlediska zjišťování skutkového stavu typicky značně komplikované. Ke zjištění skutkového stavu bylo v posuzovaném řízení zapotřebí provést velké množství listinných důkazů a vyslechnout několik svědků. Ke skutkové složitosti posuzovaného řízení přispěla značná obsáhlost skutkových tvrzení jeho účastníků, především tedy žalobce a [jméno FO]. Posuzované řízení tedy bylo po skutkové stránce zvýšeně složité.

34. Pokud jde o složitost právního posouzení, podle názoru odvolacího soudu nešlo v posuzovaném řízení po právní stránce ani o spor zcela jednoduchý, ani o spor mimořádně složitý. Otázka vydržení ve spojení s užíváním pozemků různými typy subjektů v době před rokem 1989 nebyla v posuzovaném řízení řešena jako zcela unikátní, žalobce na určitou relevantní judikaturu v posuzovaném řízení i poukazoval, nicméně je zároveň skutečností, že dovolací soud ve svém prvním zrušovacím rozsudku (ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810) výslovně konstatoval, že otázka držby pozemků zatížených resp. nezatížených právem užívání tzv. socialistických organizací nebyla v jeho judikatuře dosud vyřešena. Celkově lze tedy složitost právního posouzení v posuzovaném řízení hodnotit jako zvýšenou, byť ne mimořádně vysokou.

35. Pokud jde o procesní složitost, účastníci posuzovaného řízení byli procesně velmi aktivní, a to jak co do vyjádření k věci, tak i co do procesních úkonů a návrhů, přičemž v některých případech jejich úkony nutně vedly k prodloužení nezbytné doby řízení (víceré žádosti jak žalobce, tak [jméno FO] o odročení jednání, vyjádření činěná postupně a v některých případech až těsně před jednáním soudu či ve lhůtách prodloužených na žádost toho kterého účastníka). Na tomto místě odvolací soud k argumentaci žalobce podotýká, že nejde o to, že by mu kladl jeho procesní aktivitu za vinu a za to by mu odepřel či snížil zadostiučinění, nýbrž jde pouze o reflexi objektivního faktu, že jakýkoli orgán veřejné moci může potřebovat více času na to, aby na vysokou procesní aktivitu účastníků mohl reagovat, takže řízení si logicky může vyžádat delší dobu, aniž by za to měla nést odpovědnost žalovaná. V posuzovaném řízení se musel soud dále vypořádat též s tím, že byl podán vzájemný návrh, řízení bylo přerušeno s ohledem na souběžný související spor účastníků, musel rozhodnout o částečném zastavení řízení i o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posuzované řízení tedy bylo po procesní stránce značně složité.

36. Složitost řízení v sobě zahrnuje i to, že v důsledku využití opravných prostředků ze strany účastníků jak proti meritorním, tak proti procesním rozhodnutím (ve vztahu k posledně uvedeným proti usnesení o přerušení i usnesení o částečném zastavení řízení) se nezbytná doba trvání řízení prodlužuje o čas potřebný k vyřízení opravných prostředků, což pochopitelně zahrnuje nejen vlastní přezkumnou činnost funkčně příslušného soudu, ale též přípravné a následné úkony předkládajícího soudu. V posuzovaném řízení tak jeho složitost objektivně zvyšovalo vyřizování podaných odvolání, dovolání i ústavní stížnosti. Pokud jde o navýšení složitosti řízení v důsledku druhého dovolacího a třetího odvolacího řízení v posuzovaném řízení, ty již byly vyvolány nedostatky druhého rozsudku krajského soudu; sice tedy na jednu stranu zvyšovaly složitost věci, na druhou stranu ale spadají do kritéria postupu orgánů veřejné moci (takže ve výsledku nebudou k tíži žalobce, což je úvaha souladná i s nosnými myšlenkami žalobcem zdůrazněného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).

37. Pokud jde další kritéria, tedy o chování poškozeného (žalobce), postup orgánů veřejné moci a význam řízení pro poškozeného (žalobce), odvolací soud konstatoval, že žalobce svou procesní aktivitou přispěl ke zvýšení složitosti věci (k tomu viz výše), nicméně jinak jeho počínání nemělo na potřebnou délku řízení významný dopad; nelze říci, že by řízení obstruoval či úmyslně protahoval. Orgány veřejné moci (soudy) postupovaly v posuzovaném řízení v zásadě plynule, průtahy shledané soudem I. stupně (na jeho závěry v tomto směru odvolací soud odkazuje) byly poměrně marginální, za nejvýznamnější faktor přičitatelný v tomto směru žalované lze pokládat zrušení druhého rozsudku krajského soudu a nutnost jeho opětovného (třetího) rozhodování. Dále je podle mínění odvolacího soudu ovšem nutno zohlednit i to, že k vydání prvního meritorního rozhodnutí (rozsudku prvostupňového soudu z ledna 2020) došlo až po zhruba pěti letech po podání žaloby. Přestože k tomu významně přispěla skutková, právní i procesní složitost věci (v detailech viz výše) a přestože konkrétní průtahy byly shledány jen v marginálním rozsahu (k tomu rovněž viz výše), bylo by namístě očekávat, že zejména prvostupňový soud bude celkovým způsobem vedení a organizace řízení usilovat o dřívější rozhodnutí ve věci. Co se týče významu řízení pro poškozeného, odvolací soud zcela souhlasí se soudem I. stupně v tom, že posuzované řízení mělo pro žalobce běžný, ne nějak mimořádně zvýšený význam, přičemž typově nešlo o žádné z řízení, u kterých by to bylo možno předpokládat, a žalobce žádné individuální okolnosti, které by význam řízení pro něj zvyšovaly, neuplatnil; jím uváděné okolnosti (nejistota, stres, časová zátěž) jsou důvodem, pro který vůbec k odškodňování nepřiměřeně dlouhých řízení dochází, nicméně nešlo o okolnosti, které by vyžadovaly, aby právě posuzované řízení bylo nějak zvláště rychlejší oproti jiným.

38. Při zohlednění výše uvedených dílčích úvah odvolací soud uzavřel shodně se soudem I. stupně, že posuzované řízení, v délce uplatněné žalobcem v nynějším řízení (přesně 106,5 měsíců), bylo nepřiměřeně dlouhé. Za nejvýznamnější faktory, které k překročení přiměřené délky přispěly, lze pokládat vedle složitosti věci jednak poněkud pomalejší postup prvostupňového soudu v posuzovaném řízení, jednak vydání druhého rozsudku krajského soudu, který byl dovolacím soudem zrušen, s nutností opětovného rozhodování, tedy postup orgánů veřejné moci, který nelze složitostí řízení, byť významně zvýšenou, plně ospravedlnit. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti.

39. Pokud jde o újmu vzniklou z toho žalobci, význam posuzovaného řízení pro něj nelze na základě skutkových okolností věci hodnotit jako nepatrný a soud I. stupně správně shledal, že žalobce nebyl povinen jím tvrzenou nejistotu, stres a zátěž z dlouhotrvajícího řízení prokazovat nad rámec základního rozsahu, v němž je lze předpokládat (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010); žalobce netvrdil, že by mu tyto útrapy vznikaly v nějakém mimořádném rozsahu či byly spojeny s nějakými dalšími netypickými, rozsah újmy zvyšujícími okolnostmi. Lze tedy uzavřít, že žalobci vznikla nemajetková újma, za kterou mu náleželo peněžité zadostiučinění.

40. Odvolací soud vyšel z rozpětí základní částky přiměřeného zadostiučinění od 15 000 Kč do 20 000 Kč za rok (sníženo na polovinu za první dva roky řízení), jak vyplývá ze stanoviska NS. Na rozdíl od soudu I. stupně neshledal důvodu k přehodnocení tohoto rozpětí z důvodu zvýšení cen, mezd či obecně změny hospodářských poměrů v České republice za dobu od přijetí uvedeného stanoviska. K této otázce se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud i Ústavní soud, přičemž opakování obsahu jednotlivých rozhodnutí obou zmíněných soudů by bylo nadbytečné. Odvolací soud proto pro stručnost poukazuje pouze na nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud provedl novou, podrobnou analýzu recentní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, své i Ústavního soudu a poté uzavřel, že základní částka dle stanoviska NS stále vyhovuje vyžadovanému standardu ochrany práv; soud má mimo to možnost se od ní odchýlit s ohledem na okolnosti konkrétního případu (viz zejména odstavce 65 až 82 odůvodnění uvedeného rozsudku).

41. Odvolací soud neshledal, že by v předmětné věci existovaly nějaké specifické okolnosti, pro které by již v rámci stanovení základní částky bylo namístě z uvedeného rozpětí vykročit. Za přiměřenou pokládal částku mírně nad spodní hranici uvedeného rozpětí, tedy 16 000 Kč za rok (sníženo na polovinu za první dva roky). Posuzované řízení totiž odvolací soud hodnotil jako již významně delší, než by bylo možno pokládat za přiměřené, ale ještě ne extrémně dlouhé ve smyslu násobného překročení přiměřené délky. Tomuto závěru odpovídá zvolení základní částky v uvedené výši. Konkrétní doba trvání posuzovaného řízení je pak zohledněna způsobem určení výše zadostiučinění, v konečném výsledku se tedy jeho délka téměř devíti let odráží. Nynější (kompenzační) řízení není nijak nepřiměřeně dlouhé, aktuálně trvá zhruba šest měsíců, žalobce v tomto směru ostatně nic neuplatňoval. Z tohoto posledně uvedeného hlediska tedy není pro zvýšení základní částky zadostiučinění důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012).

42. S ohledem na řečené dospěl odvolací soud k závěru, že základní částka za předmětných přesně 106,5 měsíců trvání posuzovaného řízení činí celkem 126 000 Kč (tj. 16 000 Kč za prvních 24 měsíců a dále 82,5 / 12 x 16 000 = 110 000 Kč za dalších 82,5 měsíců do 22. 11. 2023).

43. Uvedenou základní částku je na místě modifikovat na základě aspektů uvedených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Shora podrobně podané hodnocení posuzovaného řízení co do jednotlivých aspektů se promítá do modifikace základní částky následovně: - vzhledem ke zvýšené skutkové složitosti posuzovaného řízení je namístě snížit základní částku o 10 %; - vzhledem ke zvýšené právní složitosti posuzovaného řízení je namístě snížit základní částku o 10 %; - vzhledem ke značně zvýšené procesní složitosti posuzovaného řízení (odvolací soud zde připomíná především vysokou procesní aktivitu účastníků a nutnost vypořádat se s řadou procesních návrhů) je namístě snížit základní částku o 15 %; - vzhledem k rozsáhlému využití opravných prostředků a následně i ústavní stížnosti je namístě s ohledem na počet instancí snížit základní částku o 20 %. K tomu odvolací soud podotýká, že tato úprava zahrnuje též tu část instanční složitosti, která je přičitatelná žalované, ovšem která bude následně zohledněna v kritériu postupu orgánů veřejné moci, takže ve výsledku nepůjde k tíži žalobce (viz již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21); - jednání samotného poškozeného (žalobce) důvod pro další modifikací základní částky nezakládá, procesní aktivita účastníků posuzovaného řízení byla již promítnuta do kritéria procesní složitosti (viz výše); - vzhledem k postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení je namístě zvýšit základní částku o 20 %. Odvolací soud zde zohledňuje postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, který k prodloužení posuzovaného řízení nad nezbytnou dobu přispěl, tedy především pomalejší, byť ne nutně průtahový, postup prvostupňového soudu v posuzovaném řízení (který odvolací soud zohledňuje zvýšením základní částky o 10 % z uvedených celkem 20 %) a dále vydání druhého rozsudku krajského soudu, který byl dovolacím soudem zrušen s nutností opětovného rozhodování (který odvolací soud zohledňuje zvýšením základní částky o 10 % z uvedených celkem 20 %, což v důsledku zmírňuje na polovinu vliv instanční složitosti posuzovaného řízení jako celku na modifikaci základní částky – viz výše. Ve zbývajícím rozsahu byla instanční složitost dána využitím opravných prostředků účastníky, na které sice samozřejmě měli právo, nicméně objektivně prodlužovalo nezbytnou dobu trvání řízení); - význam řízení pro poškozeného byl hodnocen jako běžný, nezakládá tedy důvod pro další modifikaci základní částky. Žádné další relevantní okolnosti potenciálně zakládající důvod pro úpravy základní částky odvolací soud neshledal.

44. Popsané úvahy v souhrnu vedou ke snížení základní částky o 35 % (-10–10–15–20 +20 = -35) na celkem 81 900 Kč. Tuto výslednou částku přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobci za nesprávný úřední postup pokládá odvolací soud za nikoli pouhý výsledek mechanického výpočtu, nýbrž za přiměřeně zohledňující všechny okolnosti věci, jak plyne z podrobných úvah vyložených shora. Jelikož žalobci se již před zahájením řízení dostalo plnění v částce 82 250 Kč, tedy dokonce mírně vyšší, byla žaloba od počátku zcela neopodstatněná.

45. Právní posouzení věci soudem I. stupně tedy ve výsledku správné nebylo, což naplňuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. uplatněný žalovanou proti vyhovujícímu výroku I. napadeného rozsudku; v návaznosti na to je důvodné též její odvolání proti nákladovému výroku III. napadeného rozsudku Odvolání žalobce proti zamítavému výroku II. napadeného rozsudku naproti tomu důvodné není, žádnou vadu napadeného rozsudku ve vztahu k tomuto výroku odvolací soud neshledal, a to ani z hlediska odvolacích důvodů žalobcem neuplatněných.

46. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zcela zamítl, a ve výroku II. jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

47. Vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že právo na jejich náhradu přiznal v plné výši žalované, která byla procesně zcela úspěšná.

48. Výše náhrady nákladů řízení žalované činí celkem 1 800 Kč a sestává z paušální náhrady hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 6 úkonů (vyjádření k žalobě, příprava účasti a účast na jednání dne 11. 12. 2024, odvolání proti rozsudku, vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku, vyjádření na výzvu odvolacího soudu).

49. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení