62 Co 98/2025 - 145

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 643 669,51 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2024, č. j. 56 C 3/2024-82 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 263 094,01 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 263 094,01 Kč za dobu od 9. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 263 094,01 Kč za dobu od 10. 8. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 273 276,06 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 367 393,45 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 629 368,35 Kč od 9. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 629 368,35 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 17 075,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 643 669,51 Kč s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 629 368,35 Kč od 9. 8. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 629 368,35 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení. Nárok podle žalobkyně vznikl ze smlouvy o hotovostním úvěru č. [číslo] uzavřené dne 15. 12. 2021 prostředky komunikace na dálku. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 690 000 Kč, žalovaný se zavázal za úvěr zaplatit poplatek 13 800 Kč a dále jej splácet měsíčními splátkami ve výši 8 995 Kč. Úrok byl sjednán na 8,49 % ročně. Žalovaný splatil celkem 154 415 Kč. Během trvání úvěrového vztahu se žalovaný 2023 dostal do prodlení s úhradou splátek, za což mu byly poskytovatelem úvěru účtovány smluvní pokuty. Jelikož ani následně nebyl úvěr i přes upomínku řádně splácen, žalobkyně využila své právo podle podmínek smlouvy všechny pohledávky zesplatnit, což učinila ke dni 9. 8. 2023. Podle žalobkyně neuhrazená jistina úvěru činí 629 368,35 Kč, neuhrazené úroky ke dni zesplatnění 13 801,16 Kč a neuhrazené smluvní pokuty 500 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Příjmy a výdaje žalovaného byly verifikovány dle údajů o životním minimu a o výši normativních nákladů na bydlení. Byl učiněn dotaz do bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS; u žalovaného nebyly zjištěny exekuce. Ohledně žalovaného byl zjištěn příjem z podnikatelské činnosti ve výši 50 000 Kč měsíčně čistého od zaměstnavatele – společnosti [právnická osoba]., dále že je rozvedený, bydlí v nájmu, má jedno dítě, jeho celkové výdaje včetně splátek úvěrů činily 28 000 Kč, příjmy (nespecifikovaných) ostatních členů domácnosti činily 10 000 Kč, dále měl úvěr z roku 2017 se zbývající jistinou 263 094 Kč a splátkou 8 552 Kč a úvěr z roku 2013 se zbývající jistinou 49 056 Kč. Disponibilní čistý měsíční příjem žalovaného činil 40 552 Kč. Předmětným úvěrem poskytnutým v roce 2021 došlo k refinancování úvěru z úvěrové smlouvy č. [číslo] z roku 2017 uzavřené mezi společností [právnická osoba]., jejíž jmění fúzí přešlo na žalobkyni, a žalovaným ve výši 490 000 Kč; refinancováním byl úvěr z roku 2017 ve zbývající částce 263 094,01 Kč zcela uhrazen. Rovněž při uzavírání smlouvy z roku 2017 byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného s měsíčním příjmem deklarovaným ve výši 48 000 Kč, z bankovního výpisu ověřeným ve výši 33 929 Kč; dále bylo i v tomto případě zjištěno, že je žalovaný rozvedený, bydlí v nájmu, má jedno dítě a celkové výdaje včetně splátek úvěru činí 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný v té době měl úvěry z roku 2013 se splátkami 1 856 Kč a 8 235 Kč a dále kontokorentní úvěr. Vypočten byl disponibilní příjem žalovaného ve výši 8 727 Kč. Údaje byly ověřovány z bankovních výpisů. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle něhož nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost dlužníka, ale musí být postaveno najisto, že nebyl schopen úvěr splácet. Z toho důvodu pokládala žalobkyně obě uvedené úvěrové smlouvy, z roku 2021 i 2017, za platně sjednané.

3. Žalovaný se žalobou uplatněným nárokem nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Smlouva je dle žalovaného neplatná, neboť nebyla řádné posouzena úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Tvrzení žalobkyně jsou rozporná, neboť měsíční příjmy žalovaného byly žalobkyní uvedeny ve výši 50 000 Kč, výdaje 28 000 Kč a zároveň byl tvrzen disponibilní čistý příjem 40 552 Kč. Žalobkyně nevzala v úvahu zejména náklady na bydlení, výživu nezletilého dítěte, vlastní životní náklady žalovaného a splácení dalšího úvěru. Bývalý zaměstnavatel žalovaného byl již v době poskytnutí úvěru zadlužen s ohledem na pandemii koronaviru. Žalovaný vznesl kompenzační námitku co do částky 228 245,77 Kč, neboť měl za to, že na základě úvěrové smlouvy z roku 2017 mu byla poskytnuta částka 500 000 Kč, ale žalobkyni zaplatil 728 245,77 Kč, rozdíl tedy namítl k započtení proti pohledávce žalobkyně založené na úvěrové smlouvě z roku 2021. I úvěrová smlouva z roku 2017 byla totiž podle žalovaného neplatná, neboť i při jejím sjednávání nebyla zkoumána úvěruschopnost žalovaného.

4. Soud I. stupně po skutkové stránce zjistil, že strany se smlouvou ze dne 28. 11. 2017 dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč s finanční částkou poskytnutou na účet žalovaného ve výši 490 000 Kč. Dále se smlouvou ze dne 15. 12. 2021 dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 690 000 Kč s tím, že na základě toho byla v prosinci 2021 částka 263 094,01 Kč poslána na účet úvěru podle smlouvy z roku 2017 a žalovanému na účet poskytnuty částky 426 906 Kč a 785,07 Kč. Žalovaný na úvěr podle smlouvy z roku 2017 uhradil celkem 418 262,93 Kč. Na úvěr podle smlouvy z roku 2021 uhradil 154 415 Kč, následně přestal splácet. Úvěruschopnost žalovaného při sjednávání obou smluv byla zkoumána způsobem, který soud I. stupně detailně popsal v odst. 5 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Soud I. stupně po právní stránce věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném vždy ke dni uzavření té které úvěrové smlouvy. Konstatoval, že ve věci jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z. Citoval ustanovení § 3 odst. 1 písm. c), § 75, § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1, § 588, § 1879, § 1880 odst. 1 a § 2991 o. z. Vyšel z toho, že uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost. Její nedostatečné prověření vede k neplatnosti úvěrové smlouvy. Poskytovatel nemůže spoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem, v takovém případě by nešlo o postup s odbornou péčí. V tomto směru soud I. stupně odkázal i na patřičnou judikaturu. Následně uvedená východiska aplikoval na obě úvěrové smlouvy uzavřené mezi stranami, tedy jak z roku 2021, tak z roku 2017. Dospěl k závěru, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala ani pro jednu z uvedených smluv, že zjišťovala a ověřovala výdaje žalovaného, které následně by v souladu se zákonem byla povinna porovnávat s jeho příjmy.

6. Žalobkyně co do konkrétních poměrů žalovaného měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného z období bezprostředně předcházejícího uzavření každé ze smluv. Soud I. stupně konstatoval, že byť z nich bylo patrné, že v období před uzavřením obou smluv o úvěru žalovaný získával příjem ve výši zhruba 50 000 Kč, což odpovídalo sdělení žalovaného před uzavřením každé ze smluv a prokazovalo jeho příjmy, nebyly z nich seznatelné pravidelné výdaje žalovaného. Ty žalobkyně nekonkretizovala a nebylo patrné jejich zjišťování. Navíc z výpisů vyplývalo, že výdaje v několika měsících přesahovaly příjmy žalovaného; například dle výpisu za říjen 2017, tedy bezprostředně před uzavřením první z úvěrových smluv, výdaje dvojnásobně přesahovaly příjmy žalovaného a činily 119 475,68 Kč. Ve vztahu k úvěrové smlouvě z roku 2021 výpis z účtu žalovaného za září 2021 obsahoval pouze několik drobných položek výdajů. Chybělo nájemné, byť bylo uvedeno, že žalovaný v nájmu žije. Nebyly seznatelné náklady na dítě, ač žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni uvedl, že ho má. Dle výpisu z účtu za říjen 2021 činily celkové výdaje v měsíci 97 191,52 Kč, příjmy jen 50 976 Kč, tedy téměř o polovinu méně. Rovněž v listopadu 2021 byl příjem žalovaného nižší než výdaje, neboť celkové výdaje činily 66 013,92 Kč, příjmy 50 976 Kč, navíc zde opětovně chybělo nájemné. Soud I. stupně proto nepokládal výdaje žalovaného za zjištěné a ověřené ze strany žalobkyně. Nemohla tedy při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného postupovat s řádnou péčí. Navíc z výpisů z účtu bylo podle soudu I. stupně patrné, že žalovaný nebyl schopen ani jeden z úvěrů splácet již v době jejich sjednání, na čemž nic nemění ani to, že první úvěr po delší dobu splácel.

7. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Za této situace jsou obě úvěrové smlouvy neplatné, přičemž jde o neplatnost absolutní, jelikož při pominutí řádného zkoumání úvěruschopnosti jde o jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z. Tento výklad je jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele, přičemž lze odkázat mj. na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C679/18, OPR-Finance, dle něhož soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka, a pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost, jelikož by to bylo v rozporu se směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Soud I. stupně se s tím ztotožnil.

8. S ohledem na neplatnost obou úvěrových smluv je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Na základě smlouvy z roku 2017 byla žalovanému poskytnuta částka 490 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil celkem 418 262,93 Kč. Žalobkyni celou poskytnutou částku nevrátil. Kompenzační námitka žalovaného založená na tvrzeném „přeplacení“ úvěru podle smlouvy z roku 2017 je proto nedůvodná. Na základě smlouvy z roku 2021 byla žalovanému poskytnuta částka celkem 427 691,06 Kč, žalovaný žalobkyni vrátil 154 415 Kč, zbývá tedy zaplatit 273 276,06 Kč. Tuto částku soud I. stupně žalobkyni přiznal a „ve zbytku“ žalobu výrokem II. zamítl. Vzhledem k tomu, že doba plnění je v souladu s § 87 odst. 1 větou poslední zákona o spotřebitelském úvěru stanovena až rozsudkem, zamítl soud I. stupně vedle části požadované jistiny též nárok na úrok i úrok z prodlení. Přisouzenou částku s ohledem na její výši uložil žalovanému zaplatit do čtyř měsíců od právní moci rozhodnutí, což se mu jevilo jako přiměřené možnostem žalovaného. Žalovaný k tomu tvrzení a důkazy ani přes výzvu soudu nepředložil, soud I. stupně tedy vyšel z měsíčního příjmu ve výši 50 000 Kč.

9. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud I. stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť oba byli částečně úspěšní. Podrobný výpočet provedl v odst. 33 odůvodnění napadeného rozsudku. O platebním místě a lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř., resp. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti rozsudku soudu I. stupně podali včasné odvolání oba účastníci, řízení o odvolání žalovaného však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání.

11. Žalobkyně nejprve podala odvolání jako blanketní s tím, že napadá výrok II. rozsudku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta co do částky 367 393,45 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 629 368,35 Kč za dobu od 9. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 629 368,35 Kč za dobu od 10. 8. 2023 do zaplacení, a dále výrok III. o náhradě nákladů řízení. Následně žalobkyně v podání, kterým doplnila důvody odvolání, uvedla, že ve vztahu k výroku II. napadá rozsudek co do částky 263 094,01 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 263 094,01 Kč za dobu od 9. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 263 094,01 Kč za dobu od 10. 8. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části původně podané odvolání vzala zpět, přičemž o tomu odpovídajícím částečném zastavení odvolacího řízení rozhodl odvolací soud samostatným usnesením.

12. Žalobkyně ve svém odvolání citovala odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Věcně k nim uvedla, že soud I. stupně nesprávně posoudil úvěr na základě smlouvy z roku 2017 poskytnutý žalovanému její právní předchůdkyní, neboť i když to v napadeném rozsudku výslovně neuvedl, měl za to, že úvěr nezanikl splněním, ale došlo jen ke změně závazku. Podle žalobkyně však úvěrová smlouva z roku 2017 zanikla, nedošlo jen k její změně, a to k okamžiku úplného uhrazení. Soud I. stupně měl zkoumat, zda byly splněny podmínky pro zánik závazku splněním, a nikoli aplikovat ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Odkázala na podporu své argumentace mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 ICdo 154/2022. Dále vyslovila své stanovisko, že předloženými důkazy dostatečně prokázala splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy z roku 2017. Navíc podle ní nestačí pro neplatnost smlouvy, že nebyla úvěruschopnost řádně posouzena, nýbrž musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl úvěr schopen splácet; to podle ní vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Žalovaný úvěry splácel více než pět let, což dokládá, že v době posuzování jeho úvěruschopnosti je splácet schopen byl. Soud I. stupně tedy nesprávně dovodil výši dlužné částky, neboť měl zohlednit též částku 263 094,01 Kč, která byla poskytnuta v roce 2021 na uhrazení úvěru z roku 2017 (ten tím byl splacen), s úrokem a úrokem z prodlení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že souhlasí s rozsudkem soudu I. stupně. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Není ani pravdou, že by žalovaný úvěr řádně splácel. Jak plyne ze splátkového kalendáře předloženého žalobkyní, s výjimkou jedné splátky hradil splátky pozdě. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II. napadeného rozsudku není důvodné a že ve vztahu k výroku III. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí.

15. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně v dostatečném rozsahu a řádně zjistil skutkový stav věci; s jeho závěry odvolací soud souhlasí a pro stručnost na ně odkazuje. Zejména je třeba zdůraznit, s ohledem na část odvolací argumentace žalobkyně, že soud I. stupně správně shledal, že žalobkyně, resp. ve vztahu ke smlouvě z roku 2017 její právní předchůdkyně, neprovedla ověření deklarovaných výdajů žalovaného a neměla k dispozici žádné doklady, které by je v deklarované výši potvrzovaly. Soud I. stupně správně poukázal na to, že podle výpisů z účtu, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, výdaje žalovaného v měsících předcházejících sjednání obou úvěrů výrazně převyšovaly jeho příjmy. Zároveň výrazně převyšovaly i částky, které tvrdila sama žalobkyně jako ty, z nichž se při poskytnutí úvěru vycházelo (25 000 Kč v roce 2017, resp. 28 000 Kč v roce 2021). O tom, že výdaje zkoumány a ověřovány nebyly, svědčí i celkově zběžný a vnitřně rozporný přístup k údajům o žalovaném. Například lze poukázat na to, že u smlouvy z roku 2021 bylo uváděno, že žalovaný má (tentýž) příjem současně z podnikatelské činnosti a od zaměstnavatele; stejně tak není vůbec zřejmé, jak byl vypočten disponibilní čistý příjem ve výši 40 552 Kč při měsíčním příjmu ve výši 50 000 Kč a deklarovaných výdajích ve výši 28 000 Kč. Žalovaný při sjednávání obou smluv uvedl, že má jedno dítě, poskytovatel úvěru se však zjevně nijak nezabýval tím, zda je s tím spojena nějaká vyživovací povinnost a v jaké výši.

16. Vzhledem k tomu se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem soudu I. stupně, který dospěl k tomu, že při řádném nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného jsou obě úvěrové smlouvy, jak z roku 2017, tak z roku 2021, neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (žalovaný ji ovšem též ve vztahu k oběma smlouvám uplatnil). I v tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž odvolací soud souhlasí.

17. Žalobkyně ve svém odvolání interpretovala závěr soudu I. stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy z roku 2017 jako závěr o tom, že došlo ke změně závazku. Odvolací soud pro tento výklad napadeného rozsudku žádnou oporu nespatřuje. Soud I. stupně žádnou změnu závazku z předchozí úvěrové smlouvy nedovodil a vzhledem ke shledání její neplatnosti k tomu ani neměl důvod. Za nepřiléhavou proto pokládal odvolací soud argumentaci žalobkyně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 ICdo 154/2022. V něm dovolací soud konstatoval, že konsolidační úvěry jsou zpravidla samostatnými úvěrovými smlouvami, nikoli změnou původního závazku. S tím ovšem napadený rozsudek není v rozporu, právě naopak, neboť soud I. stupně obě úvěrové smlouvy hodnotil samostatně a obě shledal neplatnými z důvodů sice věcně velmi obdobných, ale týkajících se každé z nich samostatně.

18. Pokud žalobkyně argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, nelze pomíjet, že uvedené rozhodnutí bylo založeno na zcela odlišných skutkových okolnostech, než které byly zjištěny v projednávané věci. Ve zmíněném případu řešeném Nejvyšším soudem byl poskytnutý spotřebitelský úvěr zcela splacen a teprve následně se právní nástupkyně spotřebitele domáhala zaplacení rozdílu mezi celkovou splacenou částkou a částkou poskytnutou spotřebiteli z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. V nynější věci jsou však okolnosti zásadně odlišné. Žalovaný ani jeden z poskytnutých úvěrů z let 2017 a 2021, pokud by byly brány jako platně vzniklé závazky, fakticky nesplatil. První z nich byl formálně splacen jen pomocí části druhého úvěru, tzn. nikoli z prostředků žalovaného. Ze „splacení“ úvěru tímto způsobem tedy vzhledem k odlišnosti skutkových okolností od případu řešeného Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí nelze žádný závěr o úvěruschopnosti žalovaného učinit. Lze též dodat, že případ řešený Nejvyšším soudem se týkal spotřebitelského úvěru ve výši 18 000 Kč, nikoli ve výši 500 000 Kč, resp. 690 000 Kč jako v nynějším sporu, což může pochopitelně rozsah zkoumání a ověřování úvěruschopnosti spotřebitele také významně ovlivnit.

19. S ohledem na závěr o neplatnosti obou úvěrových smluv představuje rozdíl mezi poskytnutou jistinou a tím, co žalovaný uhradil, bezdůvodné obohacení, pro jehož vrácení platí specifická úprava § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že ve vztahu ke smlouvě z roku 2021 činil uvedený rozdíl částku 273 276,06 Kč, který soud I. stupně žalobkyni správně přisoudil. Není důvodu, proč by k této částce mělo být přičítáno dalších 263 094,01 Kč, jak požadovala žalobkyně v odvolání. Tuto částku totiž žalovanému neposkytla. Nebyla mu fakticky vyplacena, žalobkyně ji jen formálně použila ke shora zmíněnému „splacení“ úvěru z roku 2017, který ovšem poskytla rovněž ona sama, resp. její právní předchůdkyně, jejíž jmění na ni přešlo fúzí. „Splatila“ ji tedy sama sobě. Reálně tudíž došlo v podstatě pouze k účetní operaci, kdy domnělá pohledávka z úvěru z roku 2017 (domnělá proto, že vzhledem k neplatnosti též smlouvy z roku 2017 zjevně v uvedené výši neexistovala) byla snížena na nulu, žalovaný spotřebitel však žádné další prostředky ve výši 263 094,01 Kč neobdržel. Soud I. stupně proto při vypořádání ze smlouvy z roku 2021, které bylo předmětem sporu, zcela správně k této operaci s částkou 263 094,01 Kč nepřihlédl. Odvolací soud poznamenává, že ze závěrů soudu I. stupně vyplývá, že žalovaný nevrátil žalobkyni vše, co obdržel podle neplatné smlouvy z roku 2017 (jeho námitku započtení založenou na domnělém „přeplacení“ úvěru z roku 2017 soud I. stupně neakceptoval, když dovodil, že obdržel 490 000 Kč a vrátil jen 418 262,93 Kč). Nicméně vypořádání ze smlouvy z roku 2017 nebylo předmětem řízení, žalobkyně se z tohoto titulu ničeho nedomáhala, tudíž soud I. stupně nemohl překračovat, co předmětem řízení bylo.

20. Napadený rozsudek je tedy ve výroku II. věcně správný, neboť žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení částek v tomto výroku specifikovaných. Odvolací soud nicméně shledal, že soud I. stupně nevypořádal celý předmět řízení, a to co se týče části jistiny (o příslušenství naopak rozhodl v úplnosti). Žalobkyně totiž požadovala zaplacení jistiny ve výši 643 669,51 Kč. Soud I. stupně jí vyhověl co do 273 276,06 Kč a žalobu zamítl co do 367 393,45 Kč. Součet těchto částek činí pouze 640 669,51 Kč. Žaloba tedy zůstala nevypořádána co do částky 3 000 Kč, a napadený rozsudek je proto nutno pokládat, byť tak nebyl označen a zjevně ani míněn, za pouze částečný podle § 152 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to nebylo namístě v něm rozhodovat o náhradě nákladů řízení, neboť to je v tomto případě zapotřebí učinit v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) a zohlednit též, jak bude rozhodnuto o zbývající částce jistiny 3 000 Kč. Napadený rozsudek je tedy ve vztahu k nákladovému výroku zatížen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž nápravu nelze v odvolacím řízení zjednat, jelikož soud I. stupně musí pro úplné posouzení poměru úspěchu účastníků ve věci rozhodnout i o zbytku předmětu řízení.

21. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil ve výroku II. v rozsahu, v němž odvolání nebylo vzato zpět. Ve výroku III. o náhradě nákladů řízení jej podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

22. V dalším řízení soud I. stupně konečným rozhodnutím (rozsudkem, případně usnesením, pokud by došlo např. ke zpětvzetí žaloby ve zbývajícím rozsahu) vypořádá zbývající částku 3 000 Kč a nově rozhodne o náhradě nákladů celého řízení, včetně náhrady nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

23. Soud I. stupně neopomene rozhodnout též o vrácení příslušné části soudního poplatku z odvolání žalobkyni vzhledem k částečnému zastavení odvolacího řízení pro částečné zpětvzetí odvolání před zahájením jeho věcného projednání (§ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

24. Řízení o odvolání žalovaného proti výroku I. napadeného rozsudku bylo soudem I. stupně zastaveno, zůstal tak stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení