63 A 18/2024–52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: M. M., narozený dne bytem zastoupen advokátem Mgr. Davidem Zahumenským sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno proti žalované: obec Dolní Novosedly sídlem Dolní Novosedly 55, 397 01 Dolní Novosedly o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nečinnosti žalované, která nerozhodla o pořízení změny územního plánu a o jejím obsahu, neprojednala návrh na pořízení takové změny, a řádně nepostupovala při pořizování a vydání změny územního plánu tak, aby byl odstraněn nezákonný stav, v důsledku čehož je na pozemcích žalobce tzv. bílé místo, takto:

Výrok

I. Postup žalované, která v rozporu s § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. (§ 114 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb.), po zrušení části jejího územního plánu – rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2021, č. j. 61 A 24/2021–286 – nerozhodla o pořízení změny územního plánu a o jejím obsahu, neprojednala návrh na pořízení takové změny, a řádně nepostupovala při pořizování a vydání změny územního plánu tak, aby byl odstraněn nezákonný stav, v důsledku něhož je na pozemcích žalobce tzv. bílé místo, je nezákonný.

II. Žalované se zakazuje pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícím v neprojednání změny územního plánu a nerozhodnutí o jejím pořízení, a to v rozsahu, kterým byl původní územní plán žalované zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2021, č. j. 61 A 24/2021–286.

III. Žalované se přikazuje, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku projednala a rozhodla o návrhu na pořízení změny územního plánu v uvedeném rozsahu a aby ve lhůtě 1 roku od právní moci tohoto rozsudku změnu územního plánu vydala.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 476,70 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby a vyjádření žalované

1. V projednávané věci je otázkou, zda žalovaná zasáhla do veřejných subjektivních práv žalobce tím, že po zrušení části územního plánu obce, týkající se pozemků ve vlastnictví žalobce, krajským soudem, nerozhodla o pořízení změny územního plánu v rozsahu této částečně zrušené regulace.

2. Právní mocí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dne 27. 9. 2021) ze dne 1. 9. 2021, č. j. 61 A 24/2021–286, byl zrušen územní plán žalované vydaný usnesením zastupitelstva ze dne 29. 5. 2020, č. XB, a to v části týkající se pozemků žalobce – parc. č. XA a XB v katastrálním území XA.

3. V důsledku tohoto zrušení je dle žalobce na dotčených pozemcích tzv. bílé místo. Pozemky jsou nezastavitelné a fakticky se tak jedná o stavební uzávěru, která mu znemožňuje realizovat jeho plán tyto pozemky zastavět. K tomu žalobce již v minulosti podnikl příslušné kroky, kdy dne 14. 10. 2019 získal územní rozhodnutí, jímž na jeho pozemku byla umístěna stavba spočívající ve vedení elektrické energie. Nynější nečinnost žalované tak významně zasahuje do vlastnických práv žalobce. Ten nemůže se svými pozemky disponovat, jejich prodej, coby nezastavitelného území, by byl učiněn značně pod cenou.

4. Povinnost žalované v tomto směru konat a nezákonnost této nečinnosti žalobce dovozuje z judikatury Nejvyššího správního soudu. Konkrétně zmiňuje rozhodnutí ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 127/2014–32, č. 3180/2015 Sb. NSS, dle kterého zásahem může být nevydání akčního plánu dle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší. Dále rozhodnutí uvedeného soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 2 As 132/2016–86, kde byl jako zásah posouzeno nevydání regulačního plánu a rozhodnutí ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 As 322/2016–58, neaktualizace územního plánu. Zásahem je pak dle žalobce též nezahájení pořizování změny územního plánu po zrušení jeho části a nečinnost při pořízení a vydání takové změny.

5. Povinnost zastupitelstva v takové situaci konat žalobce dovozuje z § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon („stavební zákon z roku 2006“). V návaznosti na ni podal žalobce podnět ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje, který starostu žalované v červnu roku 2023 vyzval k zajištění předložení návrhu na pořízení změny a k jejímu bezodkladnému projednání zastupitelstvem obce. Na tuto výzvu nebylo žalovanou reagováno.

6. Žalobce navrhuje, aby krajský soud označil za nezákonný zásah postup žalované, která v rozporu s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, po zrušení části jejího územního plánu – rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2021 č. j. 61 A 24/2021–286 – nerozhodla o pořízení změny územního plánu a o jejím obsahu, neprojednala návrh na pořízení takové změny, a řádně nepostupovala při pořizování a vydání změny územního plánu tak, aby byl odstraněn nezákonný stav, v důsledku něhož je na pozemcích žalobce tzv. bílé místo. Současně se žalobce domáhá toho, aby krajský soud zakázal žalované pokračovat v zásahu popsaném v předchozí větě a přikázal žalované, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku projednala návrh na pořízení změny a rozhodla o pořízení změny územního plánu a o jejím obsahu v návaznosti na citovaný rozsudek krajského soudu a ve lhůtě do 1 roku od právní moci rozsudku vydala takovou změnu územního plánu.

7. Žalovaná se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

II. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

8. Krajský soud shora popsanou žalobu nejprve usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. 63 A 18/2024–18, odmítl z důvodu absence plausibilního tvrzení zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce. Konstatoval, že se pojmově o nezákonný zásah jednat nemůže, neboť na pořízení územního plánu ani na jeho změnu není právní nárok. To opřel o judikaturu správních soudů – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 40 A 10/2020–99, rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6 As 231/2021–30 a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 9 As 302/2016–68. Vyvrátil též tvrzení žalobce o vzniku tzv. bílého místa na jeho pozemcích po zrušení jejich územně plánovací regulace, když citoval judikaturu správních soudů, podle níž po zrušení změny územního plánu vstoupí v účinnost územní plán v podobě před zrušenou změnou – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2974/2020; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2012, č. j. 63 A 1/2012–54, publ. pod č. 2740/2013 Sb. NSS, kde tento soud dovodil, že „na pořízení nového územního plánu je nutno nahlížet jako na faktickou změnu územně plánovací dokumentace předchozí“; dále na rozsudek posledně uvedeného soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 63 A 3/2014–137; jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 A 61/2014–161. Krajský soud argumentačně pokryl též situaci, kdy žádný předchozí územní plán vydán na území konkrétní obce nebyl. K tomu odkázal na § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z roku 2006, dle něhož nemá–li obec vymezené zastavěné území, je zastavěným územím zastavěná část obce vymezená k 1. září 1966 a vyznačená v mapách evidence nemovitostí. Zmíněno bylo též obdobné řešení vymezené v § 116 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona („nový stavební zákon“), dle kterého se při vymezení zastavěného území vychází z posledního účinného územního plánu. Krajský soud dále s odkazem na rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015–79 (územní plán Špindlerův Mlýn), doplnil, že popsaná pravidla se vztahují i na situaci, kdy správním soudem došlo ke zrušení územního plánu v části týkající se konkrétních pozemků: „Soud zrušil územní plán Špindlerova Mlýna, jen pokud jde o vymezení zastavěného území ve vztahu k pozemku p. č. 96/16. Na uvedený pozemek je tudíž nadále nutno nahlížet jako na pozemek, u nějž nebylo o jeho zařazení či nezařazení do zastavěného území územním plánem vůbec rozhodnuto. Otázku, zda do zastavěného území spadá, bude muset stavební úřad u tohoto konkrétního pozemku řešit individuálně podle § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. […]. Pozemek tedy byl z hlediska začlenění do zastavěného území rozsudkem krajského soudu ‚očištěn‘ od územně plánovací regulace a pohlíží se na něj jako na pozemek v obci, která nemá územní plán (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 6 As 155/2014–73, bod [37]).“ 9. Krajský soud v předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalobce nemůže být nečinností obce při vydávání územního plánu jakkoli dotčen na svých veřejných subjektivních právech, neboť mu žádné právo na vydání územního plánu (a to ani ve vztahu k jeho pozemkům) nesvědčí. O žalobou tvrzené bílé místo (stavební uzávěru) se nejedná, neboť se přímo z dopadající právní úpravy (potažmo navazující soudní judikatury) podává, jaká regulace se po zrušení územního plánu v části týkající se konkrétních pozemků uplatní.

10. Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu neztotožnil a rozhodnutím ze dne 7. 2. 2025, č. j. 3 As 148/2024–41, usnesení krajského soudu zrušil. Oproti krajskému soudu dospěl k závěru, že rozumná pochybnost o tom, zda žalobní tvrzení může či nemůže mít povahu nezákonného zásahu, je dána. Dle kasačního soudu tomu mj. nasvědčuje i obsáhlost argumentace krajského soudu. Jako nesprávný označil závěr zdejšího soudu ohledně „ožití“ původního územního plánu po zrušení nového. Pokud dojde k vydání zcela nového územního plánu (tj. původní územní plán je beze zbytku nahrazen územním plánem novým), pak jeho zrušením nemůže dojít k obnovení původního územního plánu (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 155/2014–73; ze dne 24. 6. 2022, č. j. 3 As 363/2020–49; a ze dne 6. 9. 2024, č. j. 7 As 321/2023–29 či ze dne 25. 8. 2015, č. j. 7 As 321/2023–29). Závěr krajského soudu ohledně zákonem a judikaturou předvídané situace v případě (částečného) zrušení územního plánu se dle kasačního soudu míjí s žalobní argumentací, kterou nebylo sporováno, že důsledky zrušení územního plánu mají zákonem předvídané následky. Žalobce tvrdil, že tento následek (tj. vznik „bílého místa“) spolu s trvající nečinností žalované zasahují do jeho vlastnického práva. Je tedy otázkou, zda nečinnost žalované prodlévající s pořízením a schválení změny územního plánu, je nezákonným zásahem či nikoli. Nejvyšší správní soud přisvědčil žalobci, že „[s]e zjevně ocitá v absurdní situaci: dosáhl sice dříve úspěchu před krajským soudem, neboť dosáhl zrušujícího rozsudku, avšak význam tohoto rozsudku je nyní „vyprázdněn“ nečinností žalované, která na zrušující rozsudek měla v souladu s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 reagovat, avšak zůstává nečinná.“ III. Vyjádření žalobce k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 11. Žalobce v reakci na výzvu soudu poukázal na povinnost zastupitelstva žalované po zrušení územně plánovací dokumentace či její části bezodkladně rozhodnout o pořízení změny, tato povinnost plyne jak z § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, tak z § 114 odst. 1 nového stavebního zákona. Jedná se o přikazující imperativ a obec nemůže zůstat nečinná, musí postupovat bezodkladně. K tomuto pojmu žalobce citoval z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 51 A 15/2019–24, dle kterého jde o lhůtu v řádech dnů, maximálně týdnů, vždy v co nejkratším časovém úseku v závislosti na konkrétních okolnostech věci. Žalovaná je však v tomto směru nečinná a ve věci jsou dány značné průtahy.

12. Popsanou nečinností je žalobce dotčen na svých právech jednak z důvodu omezení vlastnického práva, když na jeho pozemku je bílé místo bez regulace, kde nelze realizovat výstavbu a jednak z důvodu nejistoty ohledně toho, jakým způsobem bude pozemek regulován. Žalobce na pozemcích zprvu plánoval výstavbu fotovoltaické elektrárny. Ačkoli pro tento záměr původně měl souhlas žalované, ta mu jej nakonec nevydala, neboť nesouhlasila s průběhem elektrického vedení přes obecní pozemky. Následně žalobce svůj záměr přehodnotil a chtěl na pozemcích vybudovat a následně prodat či pronajmout podnikatelské objekty. Za tímto účelem získal dne 14. 10. 2019 územní rozhodnutí o umístění stavby vedení elektrické energie. Žalovaná však i tento záměr zmařila právě vydáním územního plánu, jímž pozemky žalobce přeřadila do nezastavěných ploch. Popsanou regulaci však krajský soud v rozhodnutí ze dne 1. 9. 2021, č. j. 61 A 24/2021–286, shledal neproporcionální. Zásah do vlastnických práv žalobce opřel o závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17, který uvedl, že i pouhé vymezení územní rezervy, která určitým způsobem omezuje vlastníka, je omezením vlastnického práva, neboť ten s ním nemůže disponovat.

13. Rovněž nejistota ohledně regulace se dotýká žalobcových práv. Ten v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2007, č. XA, dle kterého byl stěžovatel z důvodu přijetí územního plánu vystaven nejistotě ohledně možnosti dispozice s jeho pozemky. IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Přípustnost žaloby 14. Krajský soud shledal, že žaloba je přípustná. V otázce přípustnosti podané žaloby, přitom vycházel především z rozhodnutí NSS ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019–39, č. 4178/2021 Sb. NSS, ve věci ŽAVES.

15. Rozšířený senát v něm dovodil, že „[t]en, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (nepovolené terénní úpravy), se může bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s. ř. s.). Vyhoví–li soud takové žalobě, určí, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení podle § 129 odst. 2 stavebního zákona.

117. Pokud nebude zásahová žaloba odmítnuta proto, že v žalobě označené jednání nemůže být již z povahy věci nezákonným zásahem [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], je namístě zkoumat její přípustnost z hledisek § 85 s. ř. s., části věty před středníkem. Soud si musí nejprve ujasnit, zda projednávaná žaloba je ‚zápůrčí‘, tj. směřuje proti zásahu, který doposud nebyl ukončen, anebo ‚určovací‘, tedy směřuje proti zásahu, který již ukončen byl. Zatímco u určovací žaloby nezkoumá, zda se žalobce ochrany před zásahem či jiné formy nápravy mohl domáhat jinými právními prostředky, a pokud ano, zda tak učinil, u zápůrčí žaloby takové zkoumání provést musí. Zjistí–li, že uvedené právní prostředky měl žalobce k dispozici, avšak nevyužil jich, musí soud žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s.

118. Neuplatnil–li žalobce před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v jeho faktické nečinnosti ve věci zahájení správního řízení z moci úřední podnět podle § 42 správního řádu, respektive podnět nadřízenému správnímu orgánu k přijetí opatření proti nečinnosti (§ 80 odst. 2 správního řádu), soud žalobu odmítne pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s.“ 16. Uvedené závěry jsou nepochybně aplikovatelné i na případ nečinnosti obce, která v rozporu s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, resp. § 114 odst. 1 nového stavebního zákona, bezodkladně nerozhodla o pořízení změny územního plánu po jeho zrušení.

17. Žalobce tvrdí, že uvedená nečinnost žalované zasahuje do jeho vlastnického práva, neboť v důsledku ní nemůže s pozemky disponovat, a rovněž se dotýká jeho práv z důvodu nejistoty, která ohledně způsobu regulace tohoto území panuje. V projednávaném případě tak jde s ohledem na žalobou tvrzenou trvající nečinnost žalované o žalobu zápůrčí, lhůta pro její podání je z tohoto důvodu zachována (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, zn. II. ÚS 635/18, č. 94/2018 USn.).

18. Žalobce se nápravy nezákonného stavu pokoušel dosáhnout prostřednictvím podnětu k nápravě nečinnosti žalované adresovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje dne 22. 5. 2023. Ten starostu obce v rámci státního dozoru dle § 171 stavebního zákona z roku 2006, dne 29. 6. 2023 vyzval k zajištění předložení návrhu na pořízení změny. Žalovaná je však i přes tuto výzvu nečinná. IV.B Věcné posouzení 19. Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v mezích uplatněných žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí (§ 87 odst. 1 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání za splnění podmínek vymezených v § 51 odst. 1 větě první s. ř. s.

20. Soud vázán výše popsanými závěry Nejvyššího správního soudu přistoupil k věcnému posouzení toho, zda nečinnost žalované ve spojení s jejími následky v podobě vzniku tzv. bílého místa na pozemcích žalobce zasahují do jeho vlastnického práva.

21. Shora zmíněným rozhodnutím zdejšího soudu došlo ke zrušení územního plánu žalované v části týkající se pozemků žalobce, která tyto pozemky zahrnula mezi nezastavitelné plochy. Nový územní plán obce, jež nahrazoval původní územní plán, ve kterém byly tyto pozemky vymezeny jako zastavitelné, tak byl v uvedené části zrušen a na pozemcích žalobce nyní absentuje územně plánovací regulace.

22. Vzhledem k tomu, že částečně zrušen byl nový územní plán obce, nenastala situace, kdy by v této zrušené části došlo k obnovení původního územního plánu jako je tomu v případě, kdy dojde ke zrušení části změny územního plánu (srov. rozhodnutí NSS ze dne 28. 1.2015, č. j. 6 As 155/2014–73 či ze dne 24. 6. 2022, č. j. 3 As 363/2020–49). Na pozemky žalobce je tak nutno nahlížet jako na pozemky, u nichž nebylo územním plánem rozhodnuto o jejich zařazení či nezařazení do zastavěného území obce. Povinností zastupitelstva žalované bylo v tomto v případě v souladu s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, resp. v souladu s § 114 odst. 1 nového stavebního zákona, bezodkladně pořídit v deregulované části novou územně plánovací dokumentaci.

23. Žalovaná je však v tomto směru nečinná, ode dne právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu – 27. 9. 2021, nečiní žádné úkony směřující k pořízení územně plánovací dokumentace vztahující se k pozemkům žalobce. Pokud posledně zmiňovaná ustanovení stavebního zákona hovoří o povinnosti zastupitelstva obce bezodkladně pořídit novou územně plánovací dokumentaci, pak v projednávaném případě nepochybně došlo ze strany žalované k porušení této povinnosti. Žalovaná totiž více jak 3 roky nečiní v tomto směru žádné kroky k nápravě, ačkoli byla Krajským úřadem Jihočeského kraje již v červnu roku 2023 vyzvána k zajištění předložení návrhu na pořízení změny a k jejímu bezodkladnému projednání zastupitelstvem obce. Žalovaná přitom netvrdí žádné objektivní důvody, pro které by své povinnosti vymezené v § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 (§ 114 odst. 1 nového stavebního zákona), nebyla schopna dostát. K žalobě se v průběhu celého soudního řízení nijak nevyjádřila.

24. Krajský soud tak má postaveno najisto, že ze strany žalované došlo k porušení objektivního práva. Je proto nyní třeba posoudit, zda došlo taktéž k porušení veřejného subjektivního práva žalobce, tedy, zda uvedená protizákonná nečinnost žalované a s ní spojené následky v podobě nemožnosti dispozice s pozemky a nejistotě ohledně způsobu jejich regulace zasahuje do žalobcových vlastnických práv.

25. Soud dospěl k závěru, že k porušení těchto práv žalobce došlo.

26. Jakkoli jsou i nadále platné závěry rozhodnutí NSS ve věci územního plánu Špindlerova Mlýna (kasační soud se k závěrům krajského soudu plynoucím z tohoto rozhodnutí nijak nevyjádřil), které krajský soud citoval shora pod bodem 8, tedy, že otázka existence zastavěného území na pozemcích, kde absentuje územně plánovací regulace, by měla být řešena příslušným stavebním úřadem podle § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z roku 2006, resp. § 116 odst. 2 nového stavebního zákona, nelze odhlédnout od nepřiměřené nejistoty, které je žalobce stran způsobu regulace na pozemcích vystaven.

27. Žalobou zmiňovaná nejistota je jedním ze zásadních aspektů ovlivňujících výkon vlastnického práva k pozemkům. Jejich vlastník totiž nemá informace o tom, jakým způsobem může se svým nemovitým majetkem nakládat, tedy zda vůbec a za jakou cenu budou pozemky zcizitelné. V nynější věci je situace o to závažnější, pokud žalobce již v roce 2019 získal pro dané pozemky územní rozhodnutí o umístění stavby vedení elektrické energie. Po právu tak očekával, že bude moci realizovat svůj stavební záměr. Tak tomu však již téměř pět let není, protože žalovaná novým územním plánem dotčené pozemky zařadila do nezastavitelného území obce, a přestože tento územní plán byl soudem již v roce 2021 zrušen, obec nečiní žádné kroky k přijetí regulace dotčeného území a žalobce tak již čtyři roky zůstává v nejistotě ohledně možností jeho využití.

28. Význam právní jistoty vlastníků pozemků plynoucí z územně plánovací regulace akcentoval také NSS v žalobou odkazovaném rozhodnutí ze dne 21. 6. 2018, č. j. 2 As 132/2016–86. V této věci byla v území do doby schválení regulačního plánu vyhlášena stavební uzávěra. Kasační soud s ohledem na účel regulačního plánu (§ 61 stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2007), naznal, že „[v]ydáním regulačního plánu by žalobce získal informace o dlouhodobých podmínkách, za jakých může realizovat svůj podnikatelský záměr. Nejedná se o totožnou situaci, která by nastala v případě zrušení stavební uzávěry bez dalšího. […] nevydáním regulačního plánu, jehož vydáním by zanikla stavební uzávěra, je žalobce přímo zkrácen na možnosti realizovat svůj podnikatelský záměr (1. a 2. podmínka), přičemž nečinnost žalovaného (spočívající v nevydání regulačního plánu) po dobu 9 let po vydání opatření o stavební uzávěře je nezákonným zásahem (3. podmínka). Uvedená nečinnost nepochybně není rozhodnutím (4. podmínka) a v důsledku nečinnosti stěžovatele bylo přímo zasaženo proti žalobci (5. podmínka).“ (důraz doplněn)

29. Zcela případná je pro nynější věc též judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na kterou žalobce poukázal v rámci vyjádření k závěrům zrušujícího rozhodnutí kasačního soudu v této věci. Zmíněn byl rozsudek ve věci R. v. P. ze dne 17. 7. 2007, č. XA. V uvedeném případě byl stěžovatel toho názoru, že došlo k porušení jeho práva na pokojné užívání jeho majetku, protože pozemky, které vlastnil, byly k nějakému neurčenému budoucímu datu určeny k vyvlastnění. Stěžovatel nebyl formálně zbaven svého majetku, protože zůstal zákonným vlastníkem. V důsledku provedených plánovacích opatření však byla jeho vlastnická práva zbavena jakéhokoli hospodářského významu. Argument vlády, že se stěžovatel mohl pokusit prodat svůj pozemek, zcela ignoroval skutečnost, že tržní hodnota pozemku byla výrazně snížena mj. v důsledku následného nejistého osudu nemovitosti. ESLP dospěl k závěru, že plánovaným budoucím nedatovaným vyvlastněním pozemku stěžovatele došlo k faktickému zablokování jakékoli stavby na tomto pozemku, přičemž toto zablokování nesloužilo žádnému bezprostřednímu ani střednědobému účelu v zájmu společenství. V důsledku toho byl stěžovatel povinen nést nadměrnou individuální zátěž a byla mu přiznána náhrada nemajetkové újmy. (důraz doplněn)

30. Krajský soud dospěl k závěru, že nečinnost žalované, která v rozporu s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, resp. s § 114 odst. 1 nového stavebního zákona, bezodkladně nerozhodla o pořízení územního plánu v rozsahu krajským soudem zrušené části tohoto plánu, vztahující se na pozemky žalobce, ve spojení s následky této nečinnosti, zasahuje do veřejných subjektivních práv žalobce. Konkrétně do jeho vlastnického práva, kdy žalobce je vystaven nepřiměřené nejistotě ohledně způsobu regulace, resp. možného využití těchto pozemků. Vydáním územního plánu v této části by žalobce získal informace o dlouhodobých podmínkách, za kterých může realizovat svůj stavební záměr. Žalovaná však svou nečinností, rozpornou s § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 (§ 114 odst. 1 nového stavebního zákona), fakticky vyprázdnila význam shora zmiňovaného rozsudku zdejšího soudu, kterým byl její územní plán částečně zrušen.

V. Závěr a náklady řízení

31. Ze všech uvedených důvodů soud s ohledem na skutkový a právní stav věci ke dni tohoto rozhodnutí, který je v tomto případě podle § 87 odst. 1 věty první s. ř. s. pro posouzení věci rozhodující, žalobě v souladu s § 87 odst. 2 s. ř. s. vyhověl a v souladu se závěry rozhodnutí NSS ve věci ŽAVES (bod 108), určil nezákonnost dosud trvajícího postupu žalované, která je nečinná, když po zrušení části jejího územního plánu – rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2021 č. j. 61 A 24/2021–286 – nerozhodla o pořízení změny územního plánu a o jejím obsahu, neprojednala návrh na pořízení takové změny, a řádně nepostupovala při pořizování a vydání změny územního plánu tak, aby byl odstraněn nezákonný stav, v důsledku něhož je na pozemcích žalobce tzv. bílé místo.

32. Krajský soud současně žalované zakázal pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícímu v neprojednání změny územního plánu v rozsahu, kterým byl původní územní plán žalované zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 9. 2021, č. j. 61 A 24/2021–286, a nerozhodnutí o jejím pořízení. Krajský soud dále žalované přikázal, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku projednala a rozhodla o návrhu na pořízení změny územního plánu v uvedeném rozsahu a aby ve lhůtě 1 roku od právní moci tohoto rozsudku změnu územního plánu vydala. Stanovené lhůty krajský soud s ohledem na několikaletou nečinnost žalované hodnotí jako přiměřené.

33. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Dle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl krajský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

34. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky za žalobu a kasační stížnost ve výši 2 000 Kč a 5 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě a o kasační stížnosti – ve výši 3 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby – převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a sepsání kasační stížnosti a 3 × 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů [§ 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024]; a dále jeden úkon právní služby – písemné podání ve věci samé (vyjádření ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu) 1 x 4 620 Kč a 1 x 450 Kč [jeden úkon právní služby a paušální náhrada hotových výdajů dle § 7 bod 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025]. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 18 476,70 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 25 476,70 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

35. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci, obsah žaloby a vyjádření žalované II. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem III. Vyjádření žalobce k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Přípustnost žaloby IV.B Věcné posouzení V. Závěr a náklady řízení