63 A 2/2025– 103

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: D. Y., narozený dne bytem státní příslušnost: zastoupený advokátkou Mgr. Ulyanou Šauerovou se sídlem Moravská 854/2, 312 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 5. 2. 2025, č. j. OAM–8538/DO–2025, jako nepřijatelné, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 5. 2. 2025, č. j. OAM–8538/DO–2025, jako nepřijatelné, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobcových práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23 040 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce, občan Ukrajiny, vycestoval v době po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině dne 25. 5. 2024 do Schengenského prostoru. Dne 5. 2. 2025 žalobce podal na Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině žádost o dočasnou ochranu na území České republiky. Podaná žádost však byla žalovaným jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („zákon č. 65/2022 Sb.“) žalobci vrácena, neboť mu dočasná ochrana byla udělena již na území jiného státu – Rumunska.

2. Žalobou podanou dne 12. 2. 2025 u Krajského soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřuje ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 5. 2. 2025, č. j. OAM–8538/DO–2025, jako nepřijatelné.

3. Žalobce uvedl, že si je vědom znění § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., dle kterého je soudní přezkum je vyloučen. Dle žalobce je však namístě dané ustanovení neaplikovat pro rozpor s právem Evropské unie („unijní právo“) posuzovanou věc soudnímu přezkumu podrobit. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu krajských soudů a Městského soudu v Praze, kde soudy uvedené ustanovení pro rozpor s unijním právem neaplikují.

4. Pokud jde o samotné posouzení žádosti o dočasnou ochranu, dle formuláře žádosti byla podaná žádost posouzena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., tj. proto, že byla podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie. Toto ustanovení zákona ovšem dle žalobce neodpovídá znění Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími („Směrnice“) a Prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana („Prováděcí rozhodnutí“). Žalobce uvedl, že Směrnice nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně „udělení dočasné ochrany v jiném členském státě“. Naopak z hlediska důvodů neposkytnutí dočasné ochrany zakotvuje Směrnice taxativní důvody, kvůli kterým nemůže být dočasná ochrana udělena. Koncept nepřijatelnosti tak dle žalobce neodpovídá znění Směrnice a je s ní naopak v rozporu.

5. Žalobce shrnul, že splňuje veškeré obecné podmínky pro udělení dočasné ochrany. Uvedl, že je občanem Ukrajiny, který ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území Ukrajiny a následně po tomto datu, dne 25. 5. 2024, z tohoto území vycestoval. K prokázání těchto tvrzení žalobce k žalobě přiložil výpis ze svého bankovního účtu a doklad o udělené dočasné ochraně na území Rumunska.

6. Oprávněnost sekundárního pohybu cizinců, kterým již byla dočasná ochrana v některém členském státě udělena, spatřuje žalobce ve čl. 11 Směrnice, resp. ve skutečnosti, že členské státy použití tohoto článku vyloučily. Jelikož se Česká republika nedohodla s jiným státem na jakékoliv úpravě vyloučení čl. 11 Směrnice, znamená to dle žalobce, že je sekundární pohyb povolen a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní právní úpravě. V této souvislosti žalobce citoval část dokumentu zveřejněného na webových stránkách Evropské komise, nazvaného „Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382“, ze kterého oprávněnost sekundárního pohybu dle žalobce rovněž plyne. Ze závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 3. 2021, ve věci C–501/18, pak dle žalobce plyne povinnost vnitrostátních soudů brát na doporučení obdobného charakteru zřetel.

7. Žalobce odkázal na judikaturu českých soudů, které shledaly rozpor § 5 odst. 1 písm. c), případně písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. se Směrnicí. Uvedená vnitrostátní úprava dle závěrů těchto soudů stanovila vůči vysídleným osobám podmínky méně příznivé, což bylo v daných soudních rozhodnutích s ohledem na smysl Směrnice označeno za nepřípustné, resp. za důvod, pro který byla vyslovena nezákonnost zásahu správního orgánu. Žalobce zmínil i právní větu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2023, č. j. 18 Az 14/2023–20, dle které „[č]lenský stát nemůže odmítnout přijmout žádost o dočasnou ochranu jen proto, že žadatel již dříve registroval svou žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě.“ S ohledem na tyto závěry soudů žalobce namítl rozpor § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s čl. 28 Směrnice. Z uvedeného rozporu vnitrostátní a unijní právní úpravy pak dle žalobce plyne, že zásah spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je zásahem nezákonným, a má proto nárok na udělení dočasné ochrany v České republice, ačkoliv mu již byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku.

8. Žalobce dále požádal, aby krajský soud toto řízení nepřerušoval do vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C–753/23, kterým má být rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Nejvyšším správním soudem právě stran souladu vnitrostátní a unijní právní úpravy v oblasti dočasné ochrany.

9. Závěrem žalobce navrhl vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud nařídil žalovanému a Policii České republiky povinnost legálně strpět pobyt žalobce na území České republiky po dobu soudního řízení před krajským soudem.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobce

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby krajský soud řízení přerušil do vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C–753/23. Pokud tak neučiní, navrhl žalovaný žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

11. Úvodem k vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné žalovaný uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. dle žalovaného jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal. Žádná další podmínka již není třeba. Žalobce do žádosti neuvedl, že by na území byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“), ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných dle § 52 téhož zákona. Nezbylo proto než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou.

12. V další části vyjádření žalovaný odůvodnil svůj návrh na přerušení řízení. Žalovaný uvedl, že žalobcem namítaný rozpor ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. se Směrnicí dovozuje ve svých rozhodnutích valná většina krajských soudů. Dle žalovaného je však nutné připomenout, že je správním orgánem a jako takový má povinnost postupovat v souladu se zákonem. Zákon č. 65/2022 Sb. je stále platným a účinným zákonem, žalovaný je tak povinen jeho ustanovení aplikovat a vyhodnocovat žádosti o udělení dočasné ochrany, které jsou podány držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, jako nepřijatelné.

13. Žalovaný uvedl, že tuto povinnost by neměl pouze tehdy, jestliže by zákonné ustanovení bylo zjevně v rozporu s mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu, nebo s mezinárodními závazky plynoucími z mezinárodního obyčejového práva. Přímo aplikovatelné z unijních právních aktů jsou dle žalovaného pouze nařízení. Směrnice k tomu, aby byly ve vnitrostátním právu použitelné, musí být do vnitrostátního práva transponovány. Směrnice o dočasné ochraně byla do vnitrostátního práva transponována zákonem o dočasné ochraně a tato transpozice byla provedena úplně, žádná část Směrnice tudíž dle žalovaného není přímo aplikovatelná ve vnitrostátním právu. Čl. 28 Směrnice o dočasné ochraně, o jehož přímý účinek se soudy ve své judikatuře opírají, byl dle žalovaného do českého právního řádu transponován téměř doslovně, a to ustanovením § 9 zákona o dočasné ochraně.

14. Konstatovat rozpor § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. se Směrnicí a při svém rozhodování toto ustanovení nepoužít by dle názoru žalovaného krajské soudy mohly pouze za situace, kdy by byly dány podmínky Soudním dvorem Evropské unie užívané doktríny l‘acte clair anebo l‘acte éclairé. Podmínky této doktríny dle žalovaného splněny nejsou. Předně je dle žalovaného zřejmé, že na otázce, zda je ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu se Směrnicí, závisí konečné rozhodnutí soudu. Soudní dvůr Evropské unie pak dle žalovanému dostupných zdrojů zatím neměl možnost jakékoli ustanovení Směrnice o dočasné ochraně vyložit (doktrína l‘acte éclairé). Konečně krajské soudy dle žalovaného nemohou považovat v této otázce správnou aplikaci unijního práva za tak zjevnou, že nenechává prostor pro jakékoliv pochybnosti (doktrína l‘acte clair).

15. O tom, že otázku rozporu vnitrostátní právní úpravy se Směrnicí nelze mít za jednoznačně vyjasněnou, svědčí dle žalovaného opačné názory některých krajských soudů. Žalovaný odkázal na závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023–49, ale i na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 8. 2024, č. j. 52 A 40/2024–16, či ze dne 30. 10. 2024, č. j. 52 A 61/2024–34. Dále poukázal na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, dle názoru žalovaného konstatoval soulad institutu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu se Směrnicí, neboť neshledal rozpor § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s jakýmkoli ustanovením Směrnice. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný vyčkat na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžných otázkách ve věci C–753/23.

16. K samotné otázce rozporu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem žalovaný uvedl, že se závěry většiny krajských soudů o nesouladu s unijní právní úpravou se neztotožňuje. Dle žalovaného Směrnice vůbec nepředpokládá, že by osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, kterým za tímto účelem bylo vydáno povolení k pobytu, mohly tentýž status a povolení získat následně i v jiném členském státě.

17. Žalovaný shrnul, že převážná většina krajských soudů má za to, že pokud cizinec splňuje podmínky stanovené Prováděcím rozhodnutím, pak je mu členský stát povinen vydat podle čl. 8 Směrnice povolení k pobytu bez ohledu na to, zda již předtím požádal o vydání tohoto povolení v jiném členském státě nebo jej tam dokonce získal. Jinými slovy Česká republika je podle převažující judikatury krajských soudů povinna vždy dočasnou ochranu udělit, pokud žadatel splňuje podmínky stanovené ve čl. 2 Prováděcího rozhodnutí a není v jeho případě dán některý z důvodů uvedených v čl. 28 Směrnice, které by jej vylučovaly z poskytnutí dočasné ochrany zcela. Soudy dle žalovaného obvykle také konstatují, že důsledkem nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., byly nepřípustně rozšířeny důvody, pro něž je možné podle čl. 28 Směrnice dočasnou ochranu odepřít. Žalovaný podotkl též to, že Evropská komise ve výkladovém materiálu nazvaném „Často kladené otázky“, vzniklém v návaznosti na vyhlášení dočasné ochrany, zastávala názor, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Z čl. 26 Směrnice pak Evropská komise dovodila, že udělením dočasné ochrany v jednom členském státě zaniká dříve udělená dočasná ochrana v jiném členském státě.

18. Dle žalovaného se krajské soudy i Evropská komise ve svých závěrech mýlí, resp. jejich závěry nenacházejí oporu v textu Směrnice.

19. V prvé řadě žalovaný odkázal na body 8 a 9 preambule Směrnice. Z těch dle žalovaného neplyne univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech, nýbrž naopak snaha o zabránění druhotnému pohybu osob. Směrnice má tedy dle žalovaného bránit druhotnému pohybu osob již požívajících dočasné ochrany, nemá však ve smyslu jejího čl. 17 až 19 zabránit tomu, aby držitelé dočasné ochrany požádali o udělení azylu. V bodech 20 a 21 pak preambule Směrnice hovoří o mechanismu solidarity mezi členskými státy s finančním a kooperačním prvkem. I z těchto bodů preambule dle žalovaného vyplývá, že cílem směrnice není, aby cizinci požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států.

20. Žalovaný uvedl, že ani ze samotného normativního textu Směrnice nelze dovodit možnost vysídlených osob získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech, byla–li jim již dočasná ochrana udělena, vyjma možností upravených v čl. 15 a 26 Směrnice. Čl. 15 Směrnice zakotvuje mechanismus sloučení rodinných příslušníků, čl. 26 Směrnice pak mechanismus přerozdělování osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy za předpokladu souhlasu obou těchto států. Dle žalovaného se v obou těchto případech předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jeho souhlas. Žalovaný v této souvislosti připomněl, že žádná taková dohoda mezi orgány České republiky a Rumunska v případě žalobce neexistuje.

21. Žalovaný poukázal na to, že mohla–li by každá osoba požívající dočasné ochrany požádat a získat dočasnou ochranu i v dalším členském státě, byť by jí třeba dříve udělená dočasná ochrana současně zanikla, pozbývala by úprava v čl. 15 a 26 Směrnice smyslu, resp. by byla zcela či z větší části zbytečná. Všechny osoby, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí, by totiž mohly opakovaně žádat a získávat dočasnou ochranu v kterémkoliv členském státě, ve kterém si jim zrovna zlíbí. To je dle žalovaného nesmysl, neboť když evropský zákonodárce přijímal Směrnici, jistě čl. 15 a 26 Směrnice nekoncipoval jen tak pro doplnění textu, nýbrž právě s cílem zajistit sloučení rozdělených rodin nebo přerozdělení břemene souvisejícího s náporem vysídlených osob. Z existence těchto článků směrnice dle žalovaného naopak a contrario plyne, že kromě důvodu sloučení rodiny a přemístění v rámci mechanismu přerozdělování osob požívajících dočasné ochrany, není držitel dočasné ochrany oprávněn dočasnou ochranu získat také v jiném členském státě, než kde mu již byla udělena.

22. Dle žalovaného dále z preambule Prováděcího rozhodnutí vyplývá, že Rada Evropské unie se rozhodla neaktivovat přerozdělování osob požívajících dočasné ochrany v závislosti na volných kapacitách členských států podle čl. 25 a 26 Směrnice. Učinila tak z důvodu, že občané Ukrajiny, jakožto držitelé biometrických cestovních dokladů, nepodléhají vízové povinnosti a mají tudíž možnost se pohybovat volně v rámci území členských států až po dobu 90 dnů, proto mají dostatek času si vybrat členský stát, ve kterém chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou, případně se připojit ke své rodině či přátelům. Přesto Evropská komise v dokumentu nazvaném „Často kladené otázky“, dovodila, že osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, se může kdykoliv přesunout do jiného členského státu a registrovat se, tedy získat dočasnou ochranu, v tomto následujícím státě s tím, že podle čl. 15 odst. 6 nebo čl. 26 odst. 4 Směrnice jí dočasná ochrana udělená dříve v jiném členském státě zanikne. Evropská komise však dle žalovaného neodkazuje na žádné ustanovení Směrnice, ze kterého by právo na získání další dočasné ochrany či dvojí registrace dočasné ochrany plynulo. Žalovaný zmínil též to, že v jiném dokumentu nazvaném „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana 2022/C 126 I/01“, se Evropská komise o této možnosti „dvojí registrace“ a jejích následcích, nikterak nezmiňuje. Jedná se přitom o operační pokyny k aplikaci Směrnice a Prováděcího rozhodnutí. Právě v tomto dokumentu by tak dle žalovaného bylo logické hledat vysvětlení možnosti postupné dvojí či víceré „registrace k dočasné ochraně“.

23. Pokud jde o soudy zmiňované vyloučení užívání čl. 11 Směrnice, dle žalovaného z tohoto neplyne nic jiného, než že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Neaplikování čl. 11 Směrnice dle žalovaného nemůže založit držiteli dočasné ochrany právo na získání dočasné ochrany také v jiném členském státě. V této souvislosti žalovaný zmínil, že Česká republika na jednání Coreperu a Rady dne 24. 6. 2024 prohlásila, že již není schopna uplatňovat odchylku od čl. 11 Směrnice. Dle žalovaného tedy v současnosti žalobce ani soudy nemohou od čl. 11 Směrnice odvíjet právo na získání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice.

24. Žalovaný uvedl, že čl. 8 odst. 1 Směrnice míří dle jeho názoru na tzv. „prvožádosti“ vysídlených osob. Tím, že dojde k udělení oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, je dle žalovaného naplněn účel dočasné ochrany. To, že členské státy mají právo, nikoliv povinnost na svém území udělit oprávnění k pobytu osobě, která o dočasnou ochranu požádala nebo je již jejím držitelem v jiném členském státě, dle žalovaného plyne z bodu 16 preambule Prováděcího rozhodnutí. Prioritou je dle žalovaného zajištění dočasné ochrany osobám, které jí dosud v žádném členském státě nedisponují a sloučení úzkého jádra členů rodiny pobývajících v různých členských státech. Je však současně nutné zajistit, aby azylový systém členského státu nezkolaboval. Za takové situace unijní úprava nepředpokládá, že bude garantována možnost sekundárního pohybu, když se jedná o další prvek odčerpávající kapacity členských států pro zvládání přijímání nově příchozích osob.

25. Konečně se žalovaný neztotožnil se závěrem, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. důvody pro neudělení dočasné ochrany v rozporu se Směrnicí rozšiřuje. Čl. 28 Směrnice totiž dle žalovaného obsahuje výčet důvodů, pro něž nelze dočasnou ochranu vůbec udělit. To znamená, že by cizinec, u něhož je dán některý z důvodů uvedených v tomto článku Směrnice, nikdy na území členských států neměl dočasnou ochranu získat. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., však dopadá na ty osoby, které již držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě jsou, tedy z dočasné ochrany vyloučeny nebyly. Uvedené ustanovení tak dle žalovaného nikoho z dočasné ochrany nevylučuje, pouze stanoví, že žalovaný nebude znovu posuzovat žádost o udělení dočasné ochrany cizince, který již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal.

26. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zaslané krajskému soudu dne 5. 3. 2025 uvedl, že zásadně nesouhlasí s přístupem žalovaného, neboť má za to, že je v rozporu nejen s právními předpisy, ale rovněž s judikaturou českých soudů. Dle žalobce má být článek 15 Směrnice vykládán v návaznosti na čl. 11 Směrnice, neboť pokud by se členské státy při přijetí Prováděcího rozhodnutí nezavázaly, že čl. 11 Směrnice nebudou aplikovat, pak by platilo to, že by podle čl. 11 Směrnice členský stát měl převzít zpět osoby požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tyto osoby bez povolení zdržují na území jiného členského státu. Nicméně pokud by takové osoby měly rodinné příslušníky definované v čl. 15 Směrnice na území jiného členského státu, měly by dle žalobce možnost se na ně sloučit a tím získat dočasnou ochranu v jiném členském státě. Z toho, že se členské státy domluvily na vyloučení aplikace článku 11 Směrnice, dle žalobce vyplývá, že pro ukrajinské uprchlíky není nepřijatelné si zažádat o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, neboť v opačném případě by vyloučení čl. 11 Směrnice postrádalo význam.

III. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

27. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j. 63 A 2/2025–49, nyní projednávanou žalobu nejprve zamítl. Předně se soud ztotožnil s názorem žalobce, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost není formalizovaným úkonem žalovaného, tedy rozhodnutím správního orgánu, a proto je třeba žalobu proti tomuto neformálnímu jednání žalovaného projednat v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s.

28. Dále však krajský soud dospěl k názoru, že žaloba není důvodná. Soud z podkladů předložených žalovaným ověřil, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku a ten je jejím držitelem i v době rozhodování soudu. Krajský soud se dále vymezil proti judikatuře jiných krajských soudů (Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze), které potvrdily správnost názoru žalobce, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES.

29. Naproti tomu v projednávané věci krajský soud poukázal na zásadu procesní autonomie členských států při implementaci unijní úpravy a vysvětlil, že ačkoli směrnice 2001/55/ES výslovně nepřiznává členským státům možnost odepřít přiznání dočasné ochrany z důvodu, že žadatel již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě, je tomu tak proto, že ve skutečnosti se nejedná o odepření dočasné ochrany, která již žalobci byla udělena italskými orgány. Směrnice nepřiznává žadatelům právo po přiznání dočasné ochrany v některém z členských států vybrat si jinou zemi, kde by chtěli pobývat. To vyplývá i z čl. 11 směrnice. Je sice pravda, že uvedené ustanovení bylo prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 vyloučeno, to však nemůže vést k aprobování názoru žalobce, že je umožněno libovolné sekundární přemístění osob požívajících povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v rámci EU. To krajský soud opřel i o bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí a o operační pokyny Komise. Krajský soud má za to, že takový názor, tj. že součástí minimálního standardu dle směrnice 2001/55/ES není právo na změnu státu pobytu po udělení pobytového oprávnění k dočasné ochraně v některém členském státě EU, vyplývá též z bodu 42 usnesení NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, kterým byla Soudnímu dvoru EU předložena předběžná otázka ve věci Krasiliva, C–753/23, a z rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Krajský soud tedy uzavřel, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. není v rozporu se směrnicí 2001/55/ES, a žalovaný proto nepochybil, pokud dle uvedeného ustanovení postupoval a žádost o udělení dočasné ochrany žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

30. Nejvyšší správní soud shora vyslovený názor krajského soudu nesdílel a rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, č. j. 21 Azs 57/2025–44, uvedené rozhodnutí zrušil. Vycházel přitom ze svých nedávných rozsudků ze dne 2. 4. 2025, č. j. 5 Azs 272/2023–31, ze dne 17. 4. 2025, č. j. 1 Azs 217/2024–66, č. j. 2 Azs 269/2024–33, č. j. 2 Azs 270/2024–38 a č. j. 9 Azs 98/2024–34, z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Krasiliva (C.753/23) a z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382.

31. V dané věci jde o situaci, kdy žalobce zřejmě v rozhodné době byl držitelem dočasné ochrany v rámci jiného členského státu EU (Rumunska). V takovém případě měla být žádost žalobce přijata k věcnému posouzení a žalobce měl být poučen o tom, že nelze vydat druhé pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud již platným rozhodnutím jiného členského státu disponuje. Další postup správního orgánu nastínil NSS následovně: „[36] … Bude–li žadatel bude trvat na přemístění svého pobytu do České republiky, musí žalovaný zkoumat, zda v důsledku vydání povolení k pobytu na území České republiky zanikne podle právní úpravy hostitelského státu tam vystavené pobytové oprávnění, jinak řečeno, zda má původní hostitelský členský stát úpravu analogickou českému § 5 odst. 8 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.

37. Pokud tomu tak bude, žalovaný o žádosti věcně rozhodne. V takovém případě bude zabráněno situaci, aby po vydání pobytového oprávnění v České republice žadatel požíval práv plynoucích z dočasné ochrany nadále i v původním hostitelském členském státě. Pokud proto žadatel bude spadat pod čl. 2 Prováděcího rozhodnutí, bude namístě mu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Odpovídající informace v tomto směru žalovaný současně umístí do informačního systému TPP (Temporary protection plaform – pozn. krajského soudu).

38. Pokud právní úprava hostitelského členského státu neobsahuje ustanovení analogické českému § 5 odst. 8 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., nebo pokud se žalovanému nepodaří zjistit, zda pobytové oprávnění v jiném členském státě zanikne v důsledku vydání povolení k pobytu na území České republiky, žalovaný vyzve žadatele, aby sám učinil kroky ke vzdání se pobytového oprávnění v jiném členském státě, respektive jeho ukončení. Za tím účelem stanoví žadateli přiměřenou lhůtu a poskytne mu nezbytnou součinnost. Žadatel musí následně žalovanému doložit, že tyto kroky podnikl, například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu. Pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že přijal kroky k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, bude moci žalovaný žádost zamítnout.

39. Nejvyšší správní soud si je vědom, že může potenciálně nastat situace, kdy žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak pobytové oprávnění nebude zrušeno z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto jiného členského státu. Takovou nečinnost však nelze držitelům dočasné ochrany přičítat k tíži, neboť by tím došlo k popření jejich práva na sekundární přemístění pobytu v rámci Unie. V takové situaci, pokud nastane, proto musí žalovaný sám uvědomit orgány hostitelského členského státu o vydání pobytového oprávnění v České republice. Rovněž učiní odpovídající záznam do informačního systému TPP.

40. Konečně, pokud žadatel bude po poskytnutém poučení o nemožnosti čerpat práva plynoucí z dočasné ochrany ve více členských státech zároveň trvat na vydání pobytového oprávnění v České republice za současného zachování práv z dočasné ochrany v původním hostitelském státě, žalovaný žádost zamítne.“ 32. Žalovaný nebyl dle NSS oprávněn odmítnout žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, a proto je nutno tento jeho postup označit jako nezákonný zásah.

IV. Vyjádření žalobce a žalovaného k závěrům rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

33. Žalobce se s citovanými závěry NSS zcela ztotožnil.

34. Žalovaný v prvé řadě uvedl, že žalobce je dle údajů v systému TPP i nadále držitelem dočasné ochrany, která mu byla k jeho žádosti poskytnuta v Rumunsku, a to do 1. 2. 2028.

35. Dále žalovaný poukázal na závěry návrhu prováděcího rozhodnutí Rady EU, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 do 4. března 2027, které soudu předložil spolu s vyjádřením. Z tohoto návrhu vyplývá, že v případech, kdy je zřejmé, že osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě, měly by členské státy takovou žádost zamítnout. Takový postup je v zájmu zajištění, aby bylo zabráněno vícenásobným registracím k dočasné ochraně. Dle Rady je uvedený postup v souladu s rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci Krasiliva, zejména s jeho bodem 30.

36. Vzhledem k Radou učiněným závěrům není dle žalovaného argumentace Nejvyššího správního soudu nadále udržitelná.

V. Právní hodnocení krajského soudu

37. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“), z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

38. Krajský soud při rozhodování o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

39. Žaloba je důvodná.

40. Pokud jde o skutkový stav, krajský soud považuje za nesporné, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne 5. 2. 2025 jako nepřijatelnou, a to postupem dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Důvodem vyznačení nepřijatelnosti bylo, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, a to na území Rumunska. Žalobce skutečnost, že by nebyl poživatelem dočasné ochrany na území Rumunska, v projednávané věci netvrdí. Mezi stranami rovněž není sporné, že žalobce splňuje obecné podmínky pro udělení dočasné ochrany, resp. že je občanem Ukrajiny, který ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území Ukrajiny a následně po tomto datu vycestoval z území Ukrajiny. Krajský soud proto důkaz výpisem z bankovního účtu žalobce, kopií úvodní strany cestovního pasu žalobce a dokladem o dočasné ochraně na území Rumunska, které žalobce k žalobě přiložil, neprovedl.

41. Jelikož dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je explicitně soudní přezkum vyloučen, soud se nejprve k žalobní námitce zabýval otázkou možnosti soudního přezkumu v této věci (V. A). Po vyřešení otázky možné aplikace uvedené výluky ze soudního přezkumu se krajský soud zabýval (i s ohledem na nejednotnou judikaturu správních soudů) otázkou, zda je na postup žalovaného nutno nahlížet jako na zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. nebo jako na rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž dovodil, že šlo o zásah (V. B). Až po vyřešení těchto otázek se krajský soud mohl zabývat podanou žalobou a otázkou její důvodnosti (V. C).

42. Krajský soud před přistoupením k rozboru shora uvedených právních otázek předesílá, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, byly Soudnímu dvoru Evropské unie předloženy předběžné otázky, jejichž zodpovězení mohlo mít dopad na výklad a aplikaci předpisů užitých při řešení nyní posuzované věci. O těchto předběžných otázkách bylo ve věci C–753/23 [Krasiliva] rozhodnuto rozsudkem soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025. Závěry uvedeného rozhodnutí proto krajský soud aplikuje na nyní posuzovanou věc. Za tohoto stavu krajský soud neshledal důvod k přerušení řízení, jak navrhl žalovaný.

43. Současně krajský soud uvádí, že skutkově obdobným případem se zabýval již v rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023–49. V. A. Výluka soudního přezkumu 44. Dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“ (důraz doplněn soudem).

45. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice platí, že „[č]lenské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady“.

46. Dle čl. 47 věty první Listiny základních práv Evropské unie platí, že „[k]aždý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem“. Dle druhé věty téhož ustanovení platí, že „[k]aždý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem“.

47. Otázkou výluky soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. se krajský soud zabýval v již vzpomínaném rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023–49. V uvedené věci se krajský soud rozhodl výluku neaplikovat a podrobit věc soudnímu přezkumu. Ani nyní krajský soud neshledal důvod v posuzovanou věci k soudnímu přezkumu nepřistoupit.

48. Krajský soud i nyní připomíná, že dle současného nastavení právní úpravy správního soudnictví je soudní přezkum zásadně přípustný až na výjimky stanovené zákonem (viz např. § 6 s. ř. s.). Často se v dané souvislosti hovoří o tzv. „presumpci přezkumu“. Platí přitom, že výluky je třeba vykládat restriktivně, neboť vždy určitým způsobem omezují právo na soudní ochranu (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007–197, č. 1717/2008 Sb. NSS).

49. Krajský soud si je vědom, že nastavení správního soudnictví umožňuje stanovení výluk ze soudního přezkumu. Platí však, že správní soud se musí při aplikaci soudní výluky zabývat jejím souladem s ústavním pořádkem, jakož i s unijním právem. Je–li s ním výluka v rozporu, nelze ji dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017–20, č. 3683/2018 Sb. NSS, bodu 50 a bodů 71 a 72 odůvodnění, aplikovat. Platí, že je–li ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s unijním právem k neprospěchu žalobce, je soud povinen od této vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Jako příklad z judikatury lze odkázat na věc, ve které Nejvyšší správní soud odmítl použít ustanovení o vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení dlouhodobých víz proto, že je neslučitelné s unijním právem (viz rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016–49, č. 3718/2018 Sb. NSS, bod 45 odůvodnění).

50. K právu zakotvenému v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, že [t]omuto právu odpovídá povinnost členských států, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem podle čl. 19 odst. 1 pododstavce druhého Smlouvy o Evropské unii (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 5. 2017 ve věci C–682/15, EU:C:2017:373, Berlioz Investment Fund, bod 44). Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že základní práva zaručená unijním právem se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a že použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou EU“ (viz bod 50 odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu).

51. Jak bylo avizováno, citovaným usnesením Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda má osoba požívající dočasné ochrany podle Směrnice právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie proti neudělení povolení k pobytu členským státem ve smyslu čl. 8 odst. 1 Směrnice. Soudní dvůr Evropské unie o předběžné otázce rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, vydaným ve věci C–753/23 [Krasiliva], rozhodl tak, že „[č]lánek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.“ 52. S ohledem na shora uvedené je krajský soud přesvědčen, že právo osob požívajících dočasné ochrany na udělení povolení k pobytu na území některého členského státu vyvěrá přímo z článku 8 odst. 1 Směrnice (shodně viz shora citované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, bod 51 odůvodnění). Lze proto mít za to, že při odmítnutí žádosti dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný přímo aplikoval unijní právo, čímž na situaci nepochybně dopadá regulace zahrnující základní práva garantovaná Listinou základních práv Evropské unie, a to včetně práva plynoucího z čl. 47 daného předpisu. Je proto nutno uzavřít, že právo na účinný prostředek nápravy před soudem svědčí osobě požívající dočasné ochrany bez ohledu na to, z jakého důvodu jí povolení k pobytu nebylo členským státem uděleno, tedy i v případě odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. Opačný přístup by měl za následek denegatio iustitiae, což je vzhledem k dikci čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie nepřípustné.

53. Krajský soud nepřehlédl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, byla na základě § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žaloba odmítnuta, což bylo následně v řízení o kasační stížnosti aprobováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Krajský soud se však se závěry daných dvou rozhodnutí ve vztahu k aplikaci předmětné soudní výluky neztotožnil, a to s ohledem na shora uvedené důvody, dle nichž je v nynějším případě předmětné zákonné ustanovení zakládající soudní výluku rozporné s unijním právem, konkrétně s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s článkem 8 odst. 1 Směrnice. Nutno přitom podotknout, že uvedenou soudní výluku neshledaly v obdobných věcech – i přes existenci závěrů poukazovaných dvou soudních rozhodnutí – za aplikovatelnou (byť s jiným odůvodněním) též jiné senáty Městského soudu v Praze (rozsudky ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79) ani například Krajský soud v Plzni (viz rozsudky ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68). Ostatně, ve prospěch závěru možnosti soudního přezkumu se vyjádřili v nynějším řízení jak žalobce, tak rovněž žalovaný.

54. Krajský soud uzavírá, že vzhledem k uvedeným skutečnostem neaplikoval soudní výluku stanovenou v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. a podrobil věc soudnímu přezkumu. V. B. Posouzení žalobou napadeného úkonu a odpovídajícího žalobního typu 55. Žalobce žalobou brojí proti úkonu žalovaného spočívajícímu ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, přičemž svoji žalobu koncipoval jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a § 87 odst. 1 a násl. s. ř. s.

56. Krajský soud si je vědom, že zmiňované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, obdobnou věc posuzovaly v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Tomu však dle krajského soudu neodpovídá charakter úkonu žalovaného, proti kterému žalobce podal správní žalobu. Byť má žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu subsidiární povahu, v nynější věci nutno hodnotit naříkaný úkon žalovaného jako zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

57. Dospěje–li žalovaný k závěru o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., žadateli fakticky pouze vrátí formulář žádosti s vyznačeným důvodem nepřijatelnosti. Je proto patrné, že svou povahou je vrácení žádosti pouze faktickým úkonem, který nelze považovat za správní rozhodnutí. Tento závěr je podpořen i důvodovou zprávou k citovanému ustanovení, dle které „zákon stanoví důvody pro nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany […]. Policie České republiky nebo Ministerstvo vnitra budou oprávněny takovou žádost nepřijmout a cizince ústně informovat o důvodu nepřijatelnosti. Současně se stanoví, že tento postup nebude podléhat soudnímu přezkumu. Cizinec totiž neobdrží žádné rozhodnutí, informace mu bude předána pouze ústně. Jedná se o mimořádný postup, který je ale dán mimořádnou uprchlickou vlnou, které Česká republika nyní čelí“ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 65/2022 Sb., tisk PS PČR č. 170/0, s. 12–13, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz; důraz doplněn).

58. Vzhledem k uvedenému krajský soud dospěl k závěru, že napadený úkon žalovaného nepředstavuje správní rozhodnutí, a proto vyhodnotil žalobcem zvolený žalobní typ (tj. žaloba zásahová) jako správný. Pro úplnost lze dodat, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné posuzoval v rámci řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu též Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022–30, následovaný Městským soudem v Praze v rozsudcích ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, jakož i Krajským soudem v Plzni v rozsudcích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68. V. C. K otázce důvodnosti podané žaloby 59. Následně krajský soud přistoupil k posouzení samotné žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a otázce její důvodnosti.

60. Algoritmus přezkumu zásahových žalob byl konkretizován v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS, dle něhož soud poskytne ochranu před nezákonným zásahem tehdy, je–li žalobce přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout. Nejprve je přitom nutno zkoumat splnění čtvrté podmínky, neboť neexistence zásahu vede k nepřijatelnosti žaloby (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007–68, č. 1382/2007 Sb. NSS, či ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 As 167/2019–36, č. 3973/2020 Sb. NSS).

61. Pokud jde o čtvrtou podmínku, krajský soud dovodil, že žalobcem namítaný úkon žalovaného může představovat zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Z judikatury správních soudů se podává, že bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 103 odůvodnění, popř. již citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, bod 47 odůvodnění).

62. Za splněnou lze mít též druhou a pátou podmínku, neboť není sporu o tom, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu směřovalo přímo proti žalobci, resp. že bylo tímto proti němu přímo zasaženo. Žalobce také tímto postupem mohl být zkrácen na svém právu na dočasnou ochranu, čímž lze mít za splněnou též podmínku první.

63. Zbývá proto zhodnocení, zda je splněna podmínka třetí, tj. otázka, zda šlo o zásah zákonný či nezákonný. Na základě závěru o naplnění uvedené podmínky bude možno posoudit důvodnost podané žaloby. Stěžejní pro posouzení této otázky je zodpovězení toho, zda vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost bylo v souladu s právní úpravou.

64. Krajský soud shodně jako v rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023–49, připomíná, že institut dočasné ochrany byl aktivován Prováděcím rozhodnutím dne 4. 3. 2022. Tímto rozhodnutím bylo stanoveno, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 Směrnice a byla zavedena jejich dočasná ochrana. Vnitrostátní zákonodárce na uvedené rozhodnutí reagoval přijetím zákona č. 65/2022 Sb., který představuje lex specialis vůči zákonu o dočasné ochraně (srov § 1 odst. 2 prvně uvedeného zákona).

65. Dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. platí, že „[ž]ádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie“.

66. Dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“.

67. Jak bylo shora uvedeno, nepřijetí žádosti představuje faktický úkon správního orgánu. Žadatel je o důvodu nepřijatelnosti žádosti vyrozuměn ústně a na formuláři, kam se vyznačuje křížkem do příslušné kolonky příslušný důvod vrácení žádosti. V nynějším případě bylo na formuláři jako důvod nepřijatelnosti žádosti uvedeno, že žádost byla podána cizincem, kterému byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie.

68. Jde–li o samotnou aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., krajský soud shledal, že postup žalovaného konvenoval dikci uvedeného ustanovení. Ze spisového materiálu plyne, že žalobci skutečně byla dočasná ochrana v Rumunsku udělena. Trvání platnosti dočasné ochrany udělené žalobci na území Rumunska bylo ke dni rozhodování krajského soudu potvrzeno žalovaným, žalobce stále figuruje v Platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Ta byla žalobci udělena do 1. 2. 2028.

69. Jak plyne ze shora citovaného zrušovacího rozhodnutí NSS, povinností žalovaného bylo žádost žalobce věcně projednat. Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu se zákonem. Vrácení žádosti žalobce jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, neboť o žádosti o udělení dočasné ochrany mělo být vedeno správní řízení.

70. Žalovaný byl v tomto případě povinen žalobce poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud by žalobce na své žádosti dále trval s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný byl povinen ověřit, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění měl žalovaný vydat žalobci oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud by se nepodařilo relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, žalovaný měl žalobce vyzvat, aby doložil, že sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě (zde Rumunsko). K tomu mu byl povinen poskytnout součinnost. a. Jestliže žalobce učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doložil (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), žalovaný byl povinen žádosti vyhovět a vydat oprávnění k pobytu. b. Žalovaný byl povinen žádosti vyhovět a vydat oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žalobce doložil, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti by žalovaný sám měl uvědomit orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vložit do informačního systému TPD.

71. Teprve pokud by žalobce v přiměřené lhůtě nedoložil, že učinil potřebné kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, měl žalovaný žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítnout.

72. Krajský soud v rámci přezkumu této věci neopomněl žalovaným předkládaný návrh prováděcího rozhodnutí Rady EU o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 do 4. března 2027. Uvedené prováděcí rozhodnutí ovšem nebylo ke dni rozhodování soudu uveřejněno v Úředním věstníku EU a nejedná se tak o platné prováděcí rozhodnutí Rady EU, které by ke dni rozhodování krajského soudu vyvolávalo jakékoli účinky. Závazný je přitom pro členské státy toliko výrok prováděcího rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (recitály).

73. Nad rámec krajský soud doplňuje, že Směrnice zavádí minimální normy pro poskytování dočasné ochrany (čl. 1 této Směrnice), přičemž z podstaty těchto norem vyplývá pravomoc členských států zavádět nebo udržovat příznivější opatření pro osoby požívající dočasné ochrany (recitál 12 a čl. 3 odst. 5 této Směrnice). Pokud tedy Nejvyšší správní soud upřednostnil vstřícnější postup vůči žadatelům o dočasnou ochranu za účelem ochrany jejich procesních práv, nejednal v rozporu se Směrnicí.

VI. Závěr a náklady řízení

74. Na základě shora uvedeného soud výrokem I. dle § 87 odst. 2 s. ř. s. deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu s uvedeným ustanovením pak výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu stále trvají. Žalovaný napříště shora předestřeným postupem žádost žalobce ve správním řízení věcně posoudí.

75. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s.

76. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě a o kasační stížnosti – ve výši 4 × 4 620 Kč za čtyři úkony právní služby – převzetí a příprava věci, sepsání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného a sepsání kasační stížnosti, a ve výši 1 × 2 310 Kč za úkonu právní služby v podobě sepsání návrhu na vydání předběžného opatření; dále 5 × 450 Kč paušální náhrada hotových výdajů [§ 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a j), § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí částku 23 040 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

77. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.