63 A 38/2023–49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: nezl. X, narozen dne X státní příslušnost: X bytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO: 00007064, sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j. OAM–371359/DO–2023, jako nepřijatelné, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce, občan Ukrajiny, vycestoval po vypuknutí války na Ukrajině společně se svojí matkou do Itálie, kde mu byla dne 6. 3. 2022 udělena dočasná ochrana s platností do 4. 3. 2023. Na území Itálie setrvali do srpna 2022 a poté se vrátili zpět na Ukrajinu. Následně žalobce dne 15. 9. 2023 přicestoval do České republiky za účelem studia. V dané době dle žalobních tvrzení již dočasná ochrana žalobci nesvědčila. Vzhledem k tomu, že žalobce je držitelem biometrického pasu, pobývá v současné době na území ČR v rámci bezvízového styku, který mu však končí uplynutím 90 dnů ode dne vstupu na území, v důsledku čehož bude žalobce od 15. 12. 2023 pobývat na území České republiky již nelegálně.

2. Po příjezdu do České republiky se žalobce dne 20. 9. 2023 dostavil do asistenčního centra pomoci Ukrajincům v Českých Budějovicích, kde podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Podaná žádost však byla žalovaným jako nepřijatelná žalobci vrácena.

3. Žalobou podanou dne 16. 11. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který žalobce spatřuje ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j OAM–371359/DO–2023, jako nepřijatelné.

4. Žalobce si je vědom, že § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), uvádí, že soudní přezkum je vyloučen. Dle žalobce je však namístě dané ustanovení neaplikovat, a to pro rozpor s právem Evropské unie (dále jen „unijní právo“).

5. Pokud jde o samotné posouzení žádosti o dočasnou ochranu, dle formuláře žádosti byla podaná žádost posouzena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., tj. proto, že byla podána cizincem, který není uveden v § 3 tohoto zákona. Žalobce je však přesvědčen, že splňuje podmínky uvedeného zákonného ustanovení. Žalobce se dále domnívá, že důvodem pro označení žádosti za nepřijatelnou byla skutečnost, že požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě (v Itálii), kde mu i následně byla udělena, tj. důvod dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zmiňovaného zákona dle žalobce odporují směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Z uvedeného důvodu je dle žalobce zmiňované zákonné ustanovení v nynější věci nepoužitelné. V daném směru žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a závěry veřejného ochránce práv. Žalobce dále zdůraznil, že v době podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice již více než 6 měsíců nedisponoval dočasnou ochranou v Itálii ani v jiném členském státě Evropské unie.

6. Závěrem žalobce navrhl vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud nařídil žalovanému povinnost legálně strpět pobyt žalobce na území České republiky po dobu soudního řízení před krajským soudem.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Úvodem svého vyjádření žalovaný konstatoval, že jeho pracovník, který vyhodnocoval žádost o poskytnutí dočasné ochrany zaškrtl nesprávně, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je skutečnost, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl osobou dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Skutečným důvodem nepřijatelnosti žádosti byla dle žalovaného okolnost, že žalobce je držitelem dočasné ochrany udělené v Itálii. Tato skutečnost je dle žalovaného jednoznačně prokázána výstupem z platformy pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). Žalovaný přitom nesouhlasí s žalobcem v tom směru, že by mu dočasná ochrana v Itálii již v současné době nesvědčila. Disponuje–li žalobce průkazem o dočasné ochraně v Itálii s platností do dne 4. 3. 2023, upozorňuje žalovaný, že dané datum znamená toliko platnost průkazu, nikoli platnost dočasné ochrany. Itálie totiž prodloužila dočasnou ochrnu všem držitelům až do dne 31. 12. 2023. K prodloužení přitom dochází ex lege, aniž by byla vyžadována jakákoli aktivita ze strany držitele dočasné ochrany. Uvedené žalovaný osvědčuje předloženým dotazníkem Evropské migrační sítě vyplněným italskými orgány, který na straně 15 pod otázkou č. 16 popisuje způsob, kterým došlo k prodloužení platnosti pobytových oprávnění.

8. Dle žalovaného žalobce již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, neboť mu byla dočasná ochrana udělena v Itálii. Poté se však žalobce se svou matkou dobrovolně vrátil na Ukrajinu, pobýval tam déle než rok a nyní sám žalobce, již bez své matky, žádá o dočasnou ochranu v České republice, a to nepokrytě za účelem studia. Dle žalovaného představuje takovéto jednání zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany. Žalovaný je přesvědčen, že důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v případě žalobce zcela jednoznačně naplněn.

9. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., odporovaly unijnímu právu. Dle žalovaného směrnice o dočasné ochraně vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Je–li totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže být na něj nahlíženo jako na osobu vysídlenou ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně, nýbrž toliko jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého přichází. Uvedená skutečnost je důvodem existence článku 11 směrnice o dočasné ochraně, dle něhož je stát povinen převzít držitele dočasné ochrany zpět na své území, nachází–li se na území jiného státu neoprávněně. Skutečnost, že se členské státy zavázaly, že nebudou daný článek aplikovat, neznamená nic jiného než to, že držitel dočasné ochrany neoprávněně pobývající na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu dočasnou ochranu udělil. Základní princip, dle něhož lze mít postavení osoby požívající dočasné ochrany toliko v jednom členském státě EU a tamtéž požívat práva pobytu a dalších práv, však zůstává stejný. Na potvrzení této skutečnosti žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, který tuto myšlenku potvrdil. Byť ze směrnice o dočasné ochraně daný princip vyplývá, sama nijak neřeší, jak mají členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Z toho dle žalovaného plyne, že tuto otázku směrnice ponechává na vnitrostátním právu členských států. Vzhledem k tomu není § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu s ustanoveními směrnice o dočasné ochraně.

10. Dále žalovaný odkázal na článek 25 odst. 1 téže směrnice, dle něhož členské státy mají přijímat osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Česká republika přijala v přepočtu udělených dočasných ochran na obyvatele zdaleka nejvíce osob (v přepočtu na 100 obyvatel přijala ČR cca 41 držitelů dočasné ochrany [celkem více než 485 tisíc osob], zatímco Polsko 27 obyvatel a Slovensko 17). Článek 27 směrnice předpokládá relokace s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států, avšak žádný takový mechanismus nebyl aktivován. Vzhledem k absenci směrnicí předvídaného centrálního distribučního mechanismu je Česká republika dle žalovaného oprávněna reagovat na vyčerpání, popř. hrozící vyčerpání národních kapacit. Vzhledem k tomu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. reflektuje zásadu uvedenou v článku 25 směrnice o dočasné ochraně.

11. Jde–li o „Frequently Asked Questions Document“, připomíná žalovaný, že ‚často kladené otázky‘ nejsou právně závazným nástrojem a ani Evropská komise není nadána kompetencí autoritativního výkladu unijního práva. Česká právní úprava dle žalovaného ani nikterak neodporuje článku 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382, což žalovaný odůvodňuje stejným způsobem, kterým se vyjádřil k neaplikování článku 11 směrnice. Nadto není text preambule součástí normativního textu rozhodnutí a není tak pro členské státy závazná. Text článku 15 preambule zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady ani nikterak nebrání existenci národní úpravy nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu podání žádosti či jejího získání v jiném členském státě. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. nebrání občanům Ukrajiny vybrat si stát, v němž hodlají žádat o dočasnou ochranu. Článek 16 předmětné preambule hovoří o tom, že občané Ukrajiny mají možnost volby v případě prvotní žádosti, nikoli o tom, že by mohli o udělení dočasné ochrany žádat ve více členských státech a zkoušet, který jim bude více vyhovovat.

12. Pokud jde o žalobcem zmiňované sdělení Evropské komise ze dne 21. 3. 2022, č. C(2022)1806, tj. Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/328, uvádí žalovaný, že dané sdělení nepředstavuje právní předpis ani závazný výklad směrnice o dočasné ochraně či prováděcího rozhodnutí Rady. Dané sdělení má spíše informativní, popř. doporučující charakter a nemůže derogovat ustanovení vnitrostátních právních předpisů členských států. Dle žalovaného jsou předpisy unijního práva pro Českou republiku dle článku 288 smlouvy o fungování Evropské unie závazné pouze v případě nařízení či rozhodnutí. Ostatní předpisy nejsou pro správní orgán závazné, narozdíl od zákonů České republiky. Evropská komise nadto není povolána k poskytování závazného výkladu unijního práva, neboť takový výklad může provádět jen Soudní dvůr Evropské unie. Pokud jde o článek 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně, dle žalovaného tento článek dopadá na jinou situaci, a sice takovou, kdy dojde po dohodě členských států k transferu držitele dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny či důvodů humanitních, což ostatně předvídá i článek 15 této směrnice. Žalovaný odmítl též kolizi české právní úpravy s článkem 15 směrnice o dočasné ochraně. Naopak, daný článek byl transponován do vnitrostátní právní úpravy, a to konkrétně do § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), který je samostatně použitelný. Je–li žádost žadatele nepřijatelná podle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., není vyloučeno, aby mu byla dočasná ochrana udělena dle § 51 či § 52 zákona o dočasné ochraně.

13. Žalovaný odkázal na to, že nutnost předcházení druhotnému pohybu osob výslovně zmiňuje i bod 8 a 9 preambule směrnice o dočasné ochraně. S ohledem na dikci článků 15 odst. 6 a 26 odst. 4 této směrnice nemohou dva členské státy udělit dočasnou ochranu najednou nebo po sobě. Cílem článku 18 směrnice je dle žalovaného odepřít dočasnou ochranu cizinci zcela. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., dopadá na odlišnou skupinu žadatelů, konkrétně na skupinu osob, která již o dočasnou ochranu požádala v jiném členském státě či ji tam dokonce získala. Institut nepřijatelnosti žádosti tak pouze brání zneužívání práva ze strany některých žadatelů o dočasnou ochranu. Žalovaný míní, že právě to je i případem žalobce.

III. Právní hodnocení krajského soudu

14. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

15. Krajský soud při rozhodování o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 před středníkem s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Pokud jde o skutkový stav, krajský soud považuje za jednoznačné, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023 jako nepřijatelnou, a to postupem dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb.

18. Jelikož dle zmíněného ustanovení je explicitně soudní přezkum vyloučen, soud se nejprve zabýval otázkou možnosti soudního přezkumu v této věci (III. A). Teprve po vyřešení otázky možné aplikace uvedené výluky ze soudního přezkumu se krajský soud zabýval (i s ohledem na nejednotnou judikaturu správních soudů) otázkou, zda na postup žalovaného nutno nahlížet jako na zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. nebo jako na rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž dovodil, že šlo o zásah (III. B). Až po vyřešení těchto otázek se krajský soud mohl zabývat podanou žalobou a otázkou její důvodnosti (III. C).

19. Krajský soud před samotným přistoupením k rozboru shora naznačených právních otázek předesílá, že si je vědom, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, byly Soudnímu dvoru Evropské unie předloženy předběžné otázky (s žádostí o rozhodnutí v naléhavém řízení), jejichž zodpovězení může mít dopad na výklad a aplikaci předpisů užitých při řešení nyní posuzované věci. Krajský soud však neshledal důvodu přistupovat k přerušení soudního řízení dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Ustanovení § 48 odst. 3 s. ř. s. zakotvuje důvody pro tzv. fakultativní přerušení soudního řízení, při jejichž naplnění nemusí být řízení přerušeno, nýbrž toliko předseda senátu uváží, zda řízení přerušit či nikoli. Krajský soud při této úvaze vyšel z toho, že dle § 56 odst. 3 s. ř. s. soud projednává žaloby proti nezákonnému zásahu přednostně. Jelikož níže sub III. B krajský soud dovodil, že na postup žalovaného, proti kterému žalobce brojí, nutno nahlížet jako na zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., je v nyní posuzované věci třeba postupovat přednostně. Z tohoto důvodu nepovažoval krajský soud za vhodné vyčkávat na zodpovězení zmíněných předběžných otázek ze strany Soudního dvora Evropské unie. III. A. Výluka soudního přezkumu 20. Dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen (důraz doplněn soudem).

21. Podle článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady.

22. Dle článku 47 věty první Listiny základních práv Evropské unie platí, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Dle druhé věty téhož ustanovení platí, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

23. Krajský soud připomíná, že dle současného nastavení právní úpravy správního soudnictví je soudní přezkum zásadně přípustný až na výjimky stanovené zákonem (viz např. § 6 s. ř. s.). Často se v dané souvislosti hovoří o tzv. „presumpci přezkumu“. Platí přitom, že výluky je třeba vykládat restriktivně, neboť vždy určitým způsobem omezují právo na soudní ochranu (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007–197, č. 1717/2008 Sb. NSS).

24. Krajský soud si je vědom, že nastavení správního soudnictví umožňuje stanovení výluk ze soudního přezkumu. Platí však, že správní soud se musí při aplikaci soudní výluky zabývat jejím souladem s ústavním pořádkem, jakož i s unijním právem. Je–li s ním výluka v rozporu, nelze ji dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017–20, č. 3683/2018 Sb. NSS, bodu 50 a bodů 71 a 72 odůvodnění, aplikovat. Platí, že je–li ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s unijním právem k neprospěchu žalobce, je soud povinen od této vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Jako příklad z judikatury lze odkázat na věc, ve které Nejvyšší správní soud odmítl použít ustanovení o vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení dlouhodobých víz proto, že je neslučitelné s unijním právem (viz rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016–49, č. 3718/2018 Sb. NSS, bod 45 odůvodnění).

25. Jak k právu zakotvenému v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie konstatoval Nejvyšší správní soud v nedávném usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, [t]omuto právu odpovídá povinnost členských států, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem podle čl. 19 odst. 1 pododstavce druhého Smlouvy o Evropské unii (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 5. 2017 ve věci C–682/15, EU:C:2017:373, Berlioz Investment Fund, bod 44). Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že základní práva zaručená unijním právem se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a že použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou EU“ (viz bod 50 odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu).

26. Krajský soud se domnívá, že právo osob požívajících dočasné ochrany na udělení povolení k pobytu na území některého členského státu vyvěrá přímo z článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně (shodně viz shora citované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, bod 51 odůvodnění). Lze proto mít za to, že při odmítnutí žádosti dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný přímo aplikoval unijní právo, čímž na situaci nepochybně dopadá regulace zahrnující základní práva garantovaná Listinou základních práv Evropské unie, a to včetně práva plynoucího z článku 47 daného předpisu. Je proto nutno uzavřít, že právo na účinný prostředek nápravy před soudem svědčí osobě požívající dočasné ochrany bez ohledu na to, z jakého důvodu jí povolení k pobytu nebylo členským státem uděleno. Opačný přístup by měl za následek denegatio iustitiae, což je vzhledem k dikci článku 47 Listiny základních práv Evropské unie nepřípustné.

27. Nutno podotknout, že krajský soud nepřehlédl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, byla na základě § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žaloba odmítnuta, což bylo následně v řízení o kasační stížnosti aprobováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Krajský soud se však se závěry daných dvou rozhodnutí ve vztahu k aplikaci předmětné soudní výluky neztotožnil, a to s ohledem na shora uvedené důvody, dle nichž je v nynějším případě předmětné zákonné ustanovení zakládající soudní výluku rozporné s unijním právem, konkrétně s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s článkem 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Nutno přitom podotknout, že uvedenou soudní výluku neshledaly v obdobných věcech – i přes existenci závěrů uvedených dvou soudních rozhodnutí – za aplikovatelnou (byť s jiným odůvodněním) též jiné senáty Městského soudu v Praze (rozsudky ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79) ani například Krajský soud v Plzni (viz rozsudky ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68). Ostatně, ve prospěch závěru možnosti soudního přezkumu se vyjádřili v nynějším řízení jak žalobce, tak rovněž žalovaný.

28. Vzhledem k uvedeným skutečnostem krajský soud neaplikoval soudní výluku stanovenou v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. a podrobil věc soudnímu přezkumu. III. B. Posouzení žalobou napadeného úkonu a odpovídajícího žalobního typu 29. Žalobce žalobou brojí proti úkonu žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, přičemž svoji žalobu koncipoval jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a § 87 odst. 1 a násl. s. ř. s. V žalobě však žalobce zmínil, že v některých případech řešených správními soudy bylo odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu žalovaným (popř. obdobný postup) posuzováno v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému žalobce pro případ, že by soud považoval napadený úkon za správní rozhodnutí, udělil souhlas pro změnu žalobního typu na žalobu proti rozhodnutí.

30. Krajský soud si je vědom, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, obdobnou věc posuzovaly v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Tomu však dle krajského soudu neodpovídá charakter úkonu žalovaného, proti kterému žalobce podal správní žalobu. Byť má žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu subsidiární povahu, v nynější věci nutno hodnotit žalovaný úkon žalovaného jako zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

31. Dospěje–li žalovaný k závěru o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žadateli fakticky pouze vrátí formulář žádosti s vyznačeným důvodem nepřijatelnosti. Je proto patrné, že svoji povahou je vrácení žádosti pouze faktickým úkonem, který nelze považovat za správní rozhodnutí. Tento závěr je podpořen i důvodovou zprávou k citovanému ustanovení, dle které „zákon stanoví důvody pro nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany […]. Policie České republiky nebo Ministerstvo vnitra budou oprávněny takovou žádost nepřijmout a cizince ústně informovat o důvodu nepřijatelnosti. Současně se stanoví, že tento postup nebude podléhat soudnímu přezkumu. Cizinec totiž neobdrží žádné rozhodnutí, informace mu bude předána pouze ústně. Jedná se o mimořádný postup, který je ale dán mimořádnou uprchlickou vlnou, které Česká republika nyní čelí“ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 65/2022 Sb., tisk PS PČR č. 170/0, s. 12–13, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz; důraz doplněn).

32. Vzhledem k uvedenému krajský soud dospěl k závěru, že napadený úkon žalovaného nepředstavuje správní rozhodnutí, a proto vyhodnotil žalobcem zvolený žalobní typ (tj. žaloba zásahová) jako správný. Pro úplnost lze dodat, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné posuzoval v rámci řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu též Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022–30, následovaný Městským soudem v Praze v rozsudcích ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, jakož i Krajským soudem v Plzni v rozsudcích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68. III. C. K otázce důvodnosti podané žaloby 33. Následně krajský soud přistoupil k posouzení samotné žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a otázce její důvodnosti.

34. Algoritmus přezkumu zásahových žalob byl konkretizován v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS, dle něhož soud poskytne ochranu před nezákonným zásahem tehdy, je–li žalobce přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout. Nejprve je přitom nutno zkoumat splnění čtvrté podmínky, neboť neexistence zásahu vede k nepřijatelnosti žaloby (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007–68, č. 1382/2007 Sb. NSS, či ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 As 167/2019–36, č. 3973/2020 Sb. NSS).

35. Pokud jde o čtvrtou podmínku, krajský soud dovodil, že žalobcem namítaný úkon žalovaného může představovat zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Z judikatury správních soudů se podává, že bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 103 odůvodnění, popř. již citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, bod 47 odůvodnění).

36. Za splněnou lze mít též druhou a pátou podmínku, neboť není sporu o tom, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu směřovalo přímo proti žalobci, resp. že bylo tímto proti němu přímo zasaženo. Žalobce také tímto postupem mohl být zkrácen na svém právu na dočasnou ochranu, čímž lze mít za splněnou též podmínku první.

37. Zbývá proto zhodnocení, zda je splněna podmínka třetí, tj. otázka, zda šlo o zásah zákonný či nezákonný. Na základě závěru o naplnění uvedené podmínky bude možno posoudit důvodnost podané žaloby. Stěžejní pro posouzení této otázky je zodpovězení toho, zda vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost bylo v souladu s právní úpravou.

38. Krajský soud připomíná, že institut dočasné ochrany byl aktivován prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022. Tímto rozhodnutím bylo stanoveno, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice o dočasné ochraně a byla zavedena jejich dočasná ochrana. Vnitrostátní zákonodárce na uvedené rozhodnutí reagoval přijetím zákona č. 65/2022 Sb., který představuje lex specialis vůči zákonu o dočasné ochraně (srov § 1 odst. 2 prvně uvedeného zákona).

39. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže a) není podána osobně, b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, nebo d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie.

40. Dle § 5 odst. 2 téhož zákona Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.

41. Jak bylo shora uvedeno, nepřijetí žádosti představuje faktický úkon správního orgánu. Žadatel je o důvodu nepřijatelnosti žádosti vyrozuměn ústně a na formuláři, kam se vyznačuje křížkem do příslušné kolonky příslušný důvod vrácení žádosti. V nynějším případě bylo na formuláři jako důvod nepřijatelnosti žádosti uvedeno, že žádost byla podána cizincem, který není uveden v § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobce však v žalobě uvedl, že důvodem pro označení žádosti za nepřijatelnou byla skutečnost, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě – v Itálii, kde mu i následně byla udělena. S tímto tvrzením vyjádřil žalovaný ve vyjádření k žalobě souhlas, když konstatoval, že zaškrtnutí důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. bylo učiněno nesprávně, resp. omylem, a že pravým důvodem nepřijatelnosti je, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Itálii. Lze proto mít za to, že účastníci soudního řízení jsou ve shodě v tom, že pravým důvodem vrácení žádosti jako nepřijatelné byl důvod dle § 5 odst. 1 písm. d) daného zákona. Krajský soud z těchto shodných tvrzení vyšel, a to na základě § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitého na základě § 64 s. ř. s. Přiměřené užití daného ustanovení o. s. ř. ostatně akceptuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, která uvedla „skutkově jsou obě strany zajedno. Soudní řád správní sice tento institut nezná, ale i správní soud nepochybně může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 As 276/2018–72, bod 24 odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 111/2020–40, bod 38 odůvodnění).

42. Jde–li o samotnou aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., krajský soud shledal, že postup žalovaného konvenoval dikci uvedeného ustanovení. Žalobci skutečně byla dočasná ochrana v Itálii udělena. Z podkladů předložených ze strany žalovaného se přitom podává, že dočasná ochrana udělená v Itálii byla automaticky všem držitelům prodloužena do 31. 12. 2023. Uvedenou skutečnost krajský soud ověřil (viz art. 1 DECRETO–LEGGE 2 marzo 2023, n. 16, Disposizioni urgenti di protezione temporanea per le persone provenienti dall'Ucraina [23G00024]). Z uvedeného je patrné, že dočasná ochrana udělená v Itálii žalobci dosud svědčí. Hlavní námitkou žalobce však bylo, že dané ustanovení zákona č. 65/2022 Sb. nebylo možno v nynější věci užít z důvodu jeho rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí o dočasné ochraně.

43. Pokud jde o řešení výše nastíněné otázky, krajskému soudu je známo, že bylo již vydáno několik rozsudků krajských soudů (a Městského soudu v Praze), které shledaly rozpor mezi ustanovením § 5 odst. 1 písm. c), případně písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s článkem 28 směrnice o dočasné ochraně. Uvedená vnitrostátní úprava dle závěrů těchto soudů stanovila vůči vysídleným osobám podmínky méně příznivé, což bylo v daných soudních rozhodnutích považováno za nepřípustné, resp. za důvod, pro který byla vyslovena nezákonnost zásahu správního orgánu (srov. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, a ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68, či rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, a ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79). Zdejší krajský soud však dospěl k odlišným závěrům.

44. Dle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 17. 3. 2016 ve věci C–161/15, EU:C:2016:175, Abdelhafid Bensada Benallal v. État belge, bod 24, rozsudek ze dne 21. 1. 2016, Eturas a další, C–74/14, EU:C:2016:42, bod 32, rozsudek ze dne 15. 10. 2015 ve věci C–310/14, EU:C:2015:690, Nike European Operations Netherlands, bod 28, či rozsudek ze dne 10. 9. 2014 ve věci C–34/13, EU:C:2014:2189, Kušionová, bod 50, a další zde citovaná judikatura), platí, že „při neexistenci unijních pravidel […] je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)“. K uvedenému lze ve vztahu k nyní posuzované materii doplnit, že směrnice o dočasné ochraně zavádí dle svého článku 1 minimální normy pro poskytování dočasné ochrany.

45. Směrnice o dočasné ochraně na žádném místě neupravuje možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že o ni žadatel požádal v jiném členském státu, resp. z důvodu že žadateli již dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie byla udělena. Článek 28 směrnice o dočasné ochraně se týká situací, kdy dochází k úplnému odepření dočasné ochrany zde vyjmenovaným osobám. Oproti uvedenému, v případě § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., k úplnému odpírání dočasné ochrany zjevně nedochází, jelikož je dočasná ochrana již žadatelům udělena v jiném členském státě Evropské unie. Krajský soud se proto nedomnívá, že by takto nastavenou právní úpravou docházelo ke snižování minimálních norem, které dle článku 1 směrnice o dočasné ochraně daná unijní úprava stanovila.

46. Krajský soud již v rozsudcích ze dne 28. 6. 2023, č. j. 64 Az 3/2023–26, bod 29 odůvodnění, ze dne 15. 6. 2023, č. j. 60 Az 2/2023–21, bod 27 odůvodnění, a ze dne 28. 6. 2023, č. j. 60 Az 3/2023–24, bod 29 odůvodnění, konstatoval, že směrnice o dočasné ochraně „otázku odnětí dočasné ochrany neupravuje. Lze tedy připustit, aby si členské státu tuto otázku upravily dle svého uvážení, nedojde–li tím k úplnému odepření dočasné ochrany osobám, na které se nevztahuje čl. 28 citované směrnice (tj. například je–li dočasná ochrana reálně a nezpochybnitelně zajištěna v jiném členském státě). Takovou úpravu krajský soud nehodnotí jako – z pohledu žadatele – méně příznivou, než jak stanoví směrnice [o dočasné ochraně]. Pro naplnění standardu stanoveného unijním právem je klíčové, že se žadateli dočasné ochrany v některém z členských států skutečně dostane. Citovaná směrnice nezakládá právo žadatelů ex post po obdržení dočasné ochrany vybrat si jinou zemi, kde hodlají pobývat (například proto, že aktuální podmínky pro držitele dočasné ochrany jsou v takovém státě výhodnější). To jednoznačně vyplývá z čl. 11 této směrnice. Pokud tedy takovéto právo nepřiznává ani vnitrostátní úprava, nejedná se o porušení minimálních norem stanovených směrnicí. V tomto ohledu se proto krajský soud neztotožňuje s potenciálně zobecnitelným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, čj. 11 A 80/2022–79, v bodech 65 až 68“. Přestože v uvedených rozsudcích krajského soudu byla předmětem přezkumu rozhodnutí žalovaného o odnětí dočasné ochrany dle zákona o dočasné ochraně, lze uvedené závěry vztáhnout i na věc nyní posuzovanou.

47. Krajský soud si je vědom, že aplikovatelnost článku 11, kterým v citovaném rozsudku argumentoval zdejší krajský soud, byla dle bodu 15 preambule Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, vyloučena. Daná okolnost však není důvodem k odlišnému závěru. K uvedené skutečnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, č. j. 41 Az 28/2023–42, ve kterém konstatoval, že „[p]okud se […] členské státy výslovně dohodly na tom, že toto ustanovení nebudou aplikovat, pak je zřejmé, že neměly v úmyslu bránit ukrajinským občanům ve volném pohybu po Unii a případně změnit stát, ve kterém budou požívat práv plynoucích ze statusu dočasné ochrany“ (bod 43 odůvodnění citovaného rozsudku). S uvedenými závěry Krajského soudu v Brně se však zdejší krajský soud neztotožnil. Věta první článku 11 směrnice o dočasné ochraně stanovila, že členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Dané ustanovení směrnice o dočasné ochraně nehovoří o povinnosti členského státu k sekundárnímu udělování povolení k pobytu, nýbrž toliko o povinnosti převzít zpět osobu požívající na jeho území dočasnou ochranu. Vyvozovat tak z vyloučení aplikace tohoto ustanovení povinnost členského státu k sekundárnímu udělení povolení dle směrnice o dočasné ochraně a jemu odpovídající právo žadatele na její udělení dle krajského soudu nelze, resp. takový požadavek by zacházel značně nad rámec požadavků unijního práva. Dle bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně je naopak požadavek k předcházení rizika druhotného pohybu osob výslovně zmiňován. Uvedená dikce proto svědčí spíše ve prospěch závěru o souladu smyslu a účelu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem nežli o jejich rozporu.

48. Dále lze uvést, že v preambuli prováděcího rozhodnutí je v bodu 16 uvedeno, že „jakmile členský stát vydá v souladu se směrnicí [o dočasné ochraně] povolení k pobytu, má osoba požívající dočasné ochrany sice právo pohybovat se po dobu 90 dnů během období 180 dnů v rámci celé Unie, ale využití práv vyplývajících z dočasné ochrany by pro ni mělo být možné pouze v členském státě, který povolení k pobytu vydal. Tím by neměla být dotčena možnost členského státu kdykoli se rozhodnout vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany podle tohoto rozhodnutí“ (důraz doplněn krajským soudem). Uvedené slovo "možnost" svědčí ve prospěch výkladu, že jde o oprávnění členského státu a nikoli povinnost. Ostatně, i jiné jazykové verze svědčí ve prospěch tohoto závěru (srov. “the possibility for a Member State to decide to issue, at any time, a residence permit to persons enjoying temporary protection under this Decision”; «la possibilité pour un État membre de décider de délivrer, a tout moment, un titre de séjour aux personnes bénéficiant d’une protection temporaire en vertu de la présente décision» [důraz opět doplněn krajským soudem]). Daná dikce byla zvolena i přestože předchozí bod 15 preambule prováděcího rozhodnutí zmiňuje, že členské státy vyloučily aplikovatelnost článku 11 směrnice o dočasné ochraně. I vzhledem k tomu nelze chápat odepření sekundárního udělování povolení k pobytu ze strany členského státu jako porušení minimálních norem pro poskytování dočasné ochrany ve smyslu článku 1 směrnice o dočasné ochraně.

49. Lze také konstatovat, že ani Komise nehovoří o povinnosti udělit povolení k pobytu, nýbrž pouze o důsledcích, pokud jiný členský stát udělí sekundárně povolení k pobytu. Ve sdělení Komise (2022/C 126 I/01) – Operačních pokynech k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, je v kapitole 2 (věnující se právu na volný pohyb po vydání povolení k pobytu), že „[j]akmile členský stát vydá povolení k pobytu v souladu s článkem 8 směrnice [o dočasné ochraně], má osoba požívající dočasné ochrany právo cestovat do jiných členských států […]. Pokud se taková osoba následně přesune do jiného členského státu, kde obdrží jiné povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany, musí skončit platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající musí zaniknout v souladu s čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice“. Dle citovaného sdělení Komise platí, že v případě, kdy dojde k udělení povolení pobytu v rámci dočasné ochrany, má tato skutečnost vést k zániku platnosti prvně vydaného povolení k pobytu. Avšak nijak z uvedeného nevyplývá, že by členské státy byly povinny druhožadatelům, resp. jimi podaným žádostem vyhovět. Ani z uvedených (nezávazných) pokynů proto nelze nepřípustný rozpor dotčené vnitrostátní regulace s unijní úpravou dovodit.

50. Pokud jde o pasáž daných Operačních pokynů, na kterou odkazoval žalobce („neexistuje žádný postup podávání žádost o dočasnou ochranu nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva“), lze odkázat v daném směru na nedávné usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, kterým daný soud položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie dvě předběžné otázky. Konkrétně lze odkázat na závěry bodu 37 odůvodnění, dle něhož vysídlené osoby mají podle „čl. 8 odst. 1 této směrnice právo na udělení povolení k pobytu na území daného členského státu na celé období trvání ochrany. Osobě, která po opuštění země původu žádá poprvé o udělení povolení k pobytu, by proto členský stát, na jehož území o povolení k pobytu požádala, měl povolení k pobytu zjevně udělit bez dalšího, neboť ze směrnice nevyplývá, že by členské státy mohly stanovit podmínky pro udělení povolení k pobytu, jako tomu je například u mezinárodní ochrany nebo doplňkové ochrany“. Jinou otázkou však je, zda je nutné takto přistupovat též k druhožadatelům.

51. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud v bodu 42 konstatoval, že „[u]stanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně podle předkládajícího soudu míří na prvotní žádosti vysídlené osoby o udělení povolení k pobytu poté, co tato osoba opustila zemi původu (bod [37] výše). Mají–li členské státy povinnost udělit prvožadateli povolení k pobytu, pak je účel dočasné ochrany naplňován v tom členském státě, který povolení k pobytu udělil jako první. Z čl. 8 odst. 1 této směrnice však nevyplývá, že by členský stát byl zároveň povinen udělit povolení k pobytu osobě, která již o povolení k pobytu požádala v jiném členském státě nebo které již bylo povolení k pobytu v jiném členském státě uděleno. Členský stát může stanovit příznivější podmínky pro osoby požívající dočasné ochrany podle čl. 3 odst. 5 směrnice. Nebrání mu proto nic v tom, aby udělil povolení k pobytu rovněž druhožadateli. Pokud však vnitrostátní právní úpravou vyloučí možnost udělení povolení k pobytu druhožadateli, nijak nesnižuje standard jeho ochrany a neztěžuje mu výkon práv vyplývajících z dočasné ochrany. Ta mu je totiž poskytována v tom členském státě, ve kterém požádal o povolení k pobytu jako první. V tomto ohledu proto není v případě sekundárního udělování povolení k pobytu rozhodný čl. 28 odst. 1 a čl. 29 směrnice o dočasné ochraně. Daná osoba totiž není vyloučena z poskytnutí dočasné ochrany, neboť ta jí bude poskytována nebo je poskytována v jiném členském státě" (důraz doplněn krajským soudem). Na základě citovaných závěrů lze i přes znění Operačních pokynů mít za to, že závěry zdejšího krajského soudu byly Nejvyšším správním soudem de facto aprobovány.

52. Dle citované části odůvodnění daného usnesení je patrné, že se v uvedeném rozhodnutí osmý senát Nejvyššího správního soudu částečně přiklonil v posuzované otázce k výkladu zastávanému druhým senátem téhož soudu v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, dle něhož „[p]o udělení dočasné ochrany však stěžovatelé […] nemohou žádat o dočasnou ochranu v dalších členských státech“ (viz bod 24 odůvodnění citovaného rozsudku). Na daném místě druhý senát Nejvyššího správního soudu odkázal na jemu přezkoumávané usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, bod 22 odůvodnění, kde městský soud uvedl následující závěry: „Cílem citované směrnice je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a přijmout opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí na přijímání těchto osob a vyrovnávání se s následky z toho plynoucími (viz bod 8 preambule a čl. 1). Žalobcům přitom byla ochrana poskytnuta, a to v rámci jejich žádostí o dočasnou ochranu podaných ve Španělsku. Bylo plně na jejich rozhodnutí, v jaké zemi požádají o dočasnou ochranu. Jestliže se však rozhodli požádat o dočasnou ochranu v jedné zemi, nemohou se nyní dovolávat možnosti, aby o totožnou dočasnou ochranu mohli požádat též v některé z dalších zemí. K tomu soud podotýká, že směrnice [o dočasné ochraně] v preambuli (odst. 9) stanoví, že tyto normy a opatření jsou z důvodů účinnosti, souvislosti a soudržnosti, a zejména proto, aby se předešlo riziku druhotného pohybu osob, vzájemně provázané a na sobě závislé. Chování žalobců představovalo právě onen druhotný pohyb osob, který je v zásadě nežádoucí, a proto lze akceptovat (i z pohledu evropského práva), pokud podání žádosti v jiné zemi představuje překážku podání žádosti o dočasnou ochranu v zemi další.“ 53. Krajský soud se přiklání k citovaným závěrům Nejvyššího správního soudu a rozhodl se je upřednostnit před opačným výkladem zastávaným některými krajskými soudy (popř. některými senáty Městského soudu v Praze), a to i z důvodu, že k zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování ve věcech správního soudnictví je povolán právě Nejvyšší správní soud (viz § 12 odst. 1 s. ř. s.).

54. Vzhledem ke shora uvedenému krajský soud nedospěl k závěru o nedostatečné implementaci směrnice o dočasné ochraně v české vnitrostátní úpravě. Rovněž není splněna podmínka dostatečné jasnosti, přesnosti a bezpodmínečnosti ustanovení směrnice o dočasné ochraně, ze kterého by právo druhožadatele k udělení dočasné ochrany vyplývalo. Pokud se tuzemský zákonodárce rozhodl předcházet udělování dočasné ochrany druhožadatelům prostřednictvím § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., není daná skutečnost důvodem žalobcem namítaného rozporu s unijním právem, která by měla mít za následek přímý účinek směrnice o dočasné ochraně (k podmínkám vytyčeným Soudním dvorem EU, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 Azs 113/2019–24, bod 23 odůvodnění).

55. Za této situace tedy užití § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. ze strany žalovaného nebylo rozporné s unijním právem. Není proto splněna 3. podmínka algoritmu přezkumu zásahové žaloby, což vede krajský soud k závěru, že žalovaný úkon nezákonný zásah nepředstavoval.

IV. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

58. S ohledem na to, že po učinění nezbytných procesních kroků k vyřízení podané žaloby krajský soud neprodleně ve věci rozhodl, nerozhodoval již samostatně o podaném návrhu na vydání předběžného opatření.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu III. A. Výluka soudního přezkumu III. B. Posouzení žalobou napadeného úkonu a odpovídajícího žalobního typu III. C. K otázce důvodnosti podané žaloby IV. Závěr a náklady řízení