63 A 20/2021 – 68

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobkyně: SAPELI, a.s., IČO: 46982086 sídlem Pávovská 3104/15a, Jihlava, zastoupena advokátem Mgr. Janem Brožem, Ph.D., sídlem Teplého 2786, Pardubice proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2021, č. j. ČOI 108068/21/O100/Be/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh žalobkyně na upuštění od uložení správního trestu se zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Jihočeského kraje a Vysočiny (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 7. 2019, č. j. ČOI 90278/19/2000/Hl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně výrokem I. bodem 1) uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky (dále též jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“), kterého se dopustila tím, že v postavení výrobce dodávala na trh v rozporu s § 13 odst. 1 a 2 zákona o technických požadavcích na výrobky v období od 13. 2. 2017 do 21. 6. 2018 dřevěné vnitřní dveře Elegant a MERA se specifickými vlastnostmi (z toho 4 367 kusů za celkovou cenu 24 978 461 Kč typu Elegant a 2 kusy za celkovou cenu 19 237 Kč typu MERA), když tyto stanovené výrobky, vymezené v příloze č. 2 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 163/2002 Sb.“), ve skupině č. 8 pořadové číslo 3, uvedla na trh bez posouzení shody autorizovanou osobou postupem dle § 7 nařízení č. 163/2002 Sb. a v rozporu s § 7 odst. 1 téhož předpisu tak nezajistila u autorizované osoby technickou dokumentaci v takovém rozsahu, aby umožňovala posouzení shody výrobků s technickými požadavky obsaženými ve stavebním technickém osvědčení dle § 4 zmiňovaného nařízení.

2. Dále byla žalobkyně výrokem I. bodem 2) prvostupňového rozhodnutí shledána vinnou z přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky, na který se hledí ve smyslu § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), jako na přestupek, kterého se dopustila tím, že v postavení výrobce dodávala na trh v rozporu s § 13 odst. 1 a 2 zákona o technických požadavcích na výrobky v období od 13. 2. 2017 do 21. 6. 2018 dřevěné vnitřní dveře typu Elegant a typu MERA bez specifických vlastností (z toho 107 661 kusů za celkovou cenu 468 043 521 Kč typu Elegant a 2 957 kusů za celkovou cenu 16 699 718 Kč typu MERA), když tyto stanovené výrobky, vymezené v příloze č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb. ve skupině č. 8 pořadové číslo 4, uvedla na trh bez řádného posouzení shody, neboť v rozporu s § 8 odst. 1 nařízení č. 163/2002 Sb. nezajistila u autorizované osoby stavebně technické osvědčení v rozsahu dle § 4 odst. 3 písm. c) nařízení č. 163/2002 Sb. a na základě tohoto osvědčení nepořídila výsledky návrhových a konstrukčních výpočtů, popřípadě výsledky případných zkoušek, jakož ani zkušební protokoly v rozsahu dle § 4 odst. 3 písm. f) a g) nařízení č. 163/2002 Sb.

3. Za uvedené přestupky byla žalobkyni výrokem II. prvostupňového rozhodnutí uložena pokuta ve výši 800 000 Kč a výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4. K odvolání žalobkyně žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 8. 2021, č. j. ČOI 108068/21/O100/Be/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že slova v původním bodu I. 1) výroku prvostupňového rozhodnutí „uvedla na trh bez posouzení shody autorizovanou osobou postupem dle § 7 tohoto nařízení vlády a v rozporu s § 7 odst. 1 tohoto nařízení vlády tak nezajistila u autorizované osoby technickou dokumentaci v takovém rozsahu, aby umožňovala posouzení shody výrobků s technickými požadavky obsaženými ve stavebním technickém osvědčení dle § 4 téhož nařízení vlády, čímž spáchala přestupek podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky ve znění účinném do 30. 6. 2017, na který se hledí ve smyslu § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich jako na přestupek“ nahradila slovy „uvedla na trh na základě prohlášení o shodě ze dne 23. 7. 2014, avšak po posouzení shody, které neodpovídalo § 7 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., neboť v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) nezajistila u autorizované osoby provedení počáteční zkoušky typu výrobku a v rozporu s § 7 odst. 1 písm. b) nezajistila technickou dokumentaci podle § 4 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., čímž spáchala správní delikt podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky (od 1. 7. 2017 označen v tomto ust. jako přestupek), na který se hledí ve smyslu § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich jako na přestupek“.

5. Žalovaná dále napadeným rozhodnutím výrok I. 2) prvostupňového rozhodnutí dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušila a v daném rozsahu řízení zastavila. Dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu žalovaná napadeným rozhodnutím změnila výrok II. prvostupňového rozhodnutí tak, že původně úhrnná pokuta ve výši 800 000 Kč byla nahrazena pokutou ve výši 100 000 Kč. Ve zbytku žalovaná prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu potvrdila.

6. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 25. 10. 2021 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Eventuálním petitem pak žalobkyně navrhla, aby zdejší soud podle § 78 odst. 2 soudního řádu správního sankci moderoval, a to tak, že upustí od uložení jakéhokoliv správního trestu.

7. Žalobkyně v žalobě po úvodu, ve kterém se věnuje otázce včasnosti a přípustnosti žaloby, předně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, i rozhodnutí prvostupňového. Dle žalobkyně žalovaná nesprávně posoudila otázku naplnění znaků skutkové podstaty přestupku včetně jeho materiální stránky. S dalšími body a závěry žalované žalobkyně dle svých slov polemizovat nechce. Žalobkyně uvádí, že v projednávaném případě jde o to, který režim předpokládaný nařízením vlády č. 163/2002 Sb. měl být ze strany výrobce uplatněn. Uvedené nařízení vlády předpokládá jednak postup dle § 7 označený jako „Ověření shody“ a jednak postup dle § 8 označený jako „Posouzení shody výrobcem“. Žalobkyně užila postup dle § 8, oproti tomu dle správních orgánů měl být užit postup dle § 7 nařízení č. 163/2002 Sb. Odlišení mezi těmato dvěma režimy je nastíněno v části 8 přílohy č. 2 daného nařízení. Rozlišování mezi zde uvedenými kategoriemi však nařízení neobsahuje, přestože to má zásadní důsledky pro výrobce ohledně postupů, které mohou zvolit. Rozlišování je též zásadní pro autorizované osoby, mající významné postavení pro řadu postupů dle tohoto nařízení.

8. Dále žalobkyně připomíná vymezení autorizace a postavení autorizovaných osob dle § 11 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky. Dle žalobkyně by právě autorizované osoby participovaly v případě postupu dle § 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 163/2002 Sb. tím, že by prováděly počáteční zkoušky typu výrobku na vzorku. Proto jsou to právě i autorizované osoby, které musí být schopny odlišit jednotlivé režimy postupu posuzování shody, neboť musí vědět, kdy mohou a mají provádět „nějaké výstupy“ či nikoliv. V této souvislosti žalobkyně zmiňuje také Technologický a zkušební ústav stavební Praha, s. p. coby státní podnik, vyhotovující technické návody skupiny výrobků. Daný ústav dle svých internetových stránek provádí koordinační činnost autorizovaných osob, která zahrnuje mj. zajišťování tvorby a aktualizaci technických návodů pro posuzování shody podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v pracovních skupinách autorizovaných osob. Uvedené technické návody jsou pro autorizované osoby závazné, neboť jsou uvedeny i v jejich certifikátech o akreditaci. Žalobkyně poukazuje na Institut pro testování a certifikaci a.s., který výslovně na technické návody odkazuje. Dle žalobkyně jsou dané návody pro tyto osoby závazné a nemají vůbec na výběr, zda se jimi budou řídit či nikoli. V případě, že by je nerespektovaly, hrozí jim dle žalobkyně ztráta udělené akreditace. Žalobkyně poukazuje na to, že jsou dané návody výslovně označovány jako „Technický návod pro činnosti autorizovaných osob při posuzování shody stavebních výrobků podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb. […]“ s tím, že je následně uveden konkrétní řádek přílohy č. 2, který je předmětným technickým návodem upravován.

9. V případě dveří po mnoho let platil technický návod č. 08.04.01 ze dne 1. 12. 2017 (dále jen „technický návod“) pro účely posouzení shody podle § 8 nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Tento technický návod byl zrušen v roce 2018 bez náhrady, ačkoli plně podporoval postup žalobkyně tak, jak jej činila. Dle daného návodu postupovaly výrobci i autorizované osoby dle žalobkyně řadu let a není známo, že by bylo konstatováno jakékoli pochybení. Až nyní správní orgány konstatovaly, že postup žalobkyně není správný, neboť právní sílu dané návody nemají. Dle žalované je výklad § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. zastávaný žalobkyní příliš extenzivní, shodný výklad však provádí Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p. (dále jen „TZÚS“) i Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen „ÚNMZ“). Dle žalobkyně je zásadní, že byla v dobré víře při aplikaci tohoto technického návodu, podle kterého postupovala. Ač žalobkyně připouští, že právní sílu zákona či jiného právního předpisu technické návody nemají, je přesvědčena o tom, že mají zásadní dopad na to, zda se může výrobce, který je dodržuje dopustit naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky. Žalobkyně akcentuje materiálně–formální pojetí přestupku, na kterém je založeno znění § 5 přestupkového zákona. Nepostačuje tedy, aby určité jednání bylo za přestupek označeno, nýbrž je rovněž třeba, aby se jednalo o jednání nezanedbatelně společensky škodlivé. Žalobkyně shrnuje, že materiální škodlivost je conditio sine qua non, bez jejíž přítomnosti nelze hovořit o jednání naplňující skutkovou podstatu přestupku. Oproti tomu, žalovaná v napadeném rozhodnutí materiální škodlivost (žalobkyně zřejmě měla na mysli materiální stránku přestupku – pozn. zdejšího soudu) v podstatě předpokládá, a to i přestože žalobkyně postupovala podle mnoho let platného a aplikovaného technického návodu, který poskytoval rozčlenění na režim § 7 a § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. Jednání žalobkyně (jednající v důvěře ve veřejnou správu) je proto dle jejího názoru třeba posuzovat odlišně od případů svévolného postupu výrobce, který záměrně nehodlá dodržovat příslušné právní předpisy. Dle žalobkyně nelze shledat její vinu ani tehdy, pokud skutečně technické návody byly v rozporu s nařízením č. 163/2002 Sb.

10. Z uvedených důvodů trpí dle žalobkyně napadené rozhodnutí nezákonností a žalobkyně se žádného přestupku nedopustila. Dobrou víru žalobkyně dle jejího vyjádření podtrhuje i to, že uvedený technický návod byl posléze zrušen (byť až poté, co bylo proti žalobkyni vedeno předmětné přestupkové řízení). Dle žalobkyně představují technické návody „metodické vedení“, o čemž svědčí i to, že v současné době není vůbec patrné, kdy je režim dle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. možné aplikovat. Paragrafová část nařízení ani příloha č. 2 totiž podle přesvědčení žalobkyně mezi režimy dostatečně nerozlišují a praxe tak není schopna uvedený režim aplikovat. Z uvedeného žalobkyně vyvozuje (faktickou) závaznost technických návodů TZÚS, které jsou dle žalobkyně obdobou metodického pokynu. Je to totiž státní orgán, který ukládá státnímu podniku přípravu technického návodu a adresáti působení jej musí dodržovat. Pokud by nebyly technické návody ze strany žalobkyně aplikovány, stěží by autorizovaná osoba mohla její postup aprobovat jako správný. Byla–li chyba systémového rázu (což dle žalobkyně žalovaná v napadeném rozhodnutí naznačila), nelze ji klást k tíži regulovaného subjektu, ale toliko k tíži státu, resp. veřejné správy.

II. Shrnutí vyjádření žalované

11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Předeslala, že pro právní posouzení předmětné otázky není nezbytně nutné disponovat sofistikovanými technickými znalostmi, jak žalobkyně naznačila. Žalovaná ve vyjádření shrnula relevantní právní úpravu a rozlišila jednotlivé postupy nezbytné k uvedení na trh pro určené stavební výrobky. Nejnáročnějším postupem je postup dle § 5 nařízení č. 163/2002 Sb. (certifikace výrobku), méně náročný postup dle § 7 (ověření shody s povinnou účastí autorizované osoby) a nejméně náročný postup dle § 8 (posouzení shody vlastností výrobku se základními požadavky výrobcem bez povinné účasti autorizované osoby). K uvedenému rozdělení připojila žalovaná rozdělení jednotlivých typů dveří, přičemž dle žalované žalobkyně postupovala nesprávně.

12. Dle žalované je proto patrno, že v řádcích 1 a 3 jsou upraveny dveře obecně, tedy bez výslovného omezení na jejich venkovní či vnitřní použití, zato však s omezením na jejich specifickou deklarovanou funkci, od které se odvíjí požadavky na ně kladené. V položce pod č. 1 jde o dveře pro dělení na požární a kouřové úseky a na únikových cestách. V položce pod č. 3 jde o dveře s dalšími specifickými požadavky, zvláště k jejich deklarované protihlukové, tepelněizolační funkci apod. V položce pod č. 4 jsou pak uvedeny zvlášť dveře pouze pro použití uvnitř budov. Žalovaná nepředpokládá, že by v celkovém kontextu tabulky č. 8 někoho skutečně napadlo zařadit pod poslední položku s nejjednodušším způsobem posuzování shody i vnitřní protipožární dveře, upravené výslovně co do své funkce v budově pod položkou č.

1. Analogicky je třeba při výkladu správného zařazení pod příslušný režim posouzení shody v tabulce č. 8 přistupovat rovněž k vnitřním dveřím s dalšími specifickými požadavky, jak jsou vymezeny na řádku č. 3 tabulky.

13. Žalovaná připustila, že v případě některých deklarovaných vlastností vnitřních dveří uváděných na trh v režimu nařízení č. 163/2002 Sb. může vzniknout na straně výrobce či dovozce určitá míra nejistoty, zda se ještě jedná o vlastnost významnou toliko z hlediska běžného (nespecifikovaného) užívání vnitřních dveří v budovách ve smyslu poř. č. 4, anebo tu jde o deklaraci takové vlastnosti, na kterou se již vztahují specifické požadavky ve smyslu položky poř. č.

3. Žalovaná však konstatuje, že v případě deklarace těch vlastností, které jsou v řádku poř. č. 3 výslovně vyjmenovány za výrazem „zejména“ není k takovéto nejistotě důvodu, což byl případ inkriminované části sortimentu dveří MERA a Elegant, u kterých byly deklarovány i funkce tepelně izolační, zvukově izolační a těsnost proti pronikání vzduchu. Dle žalované nemá oporu v realitě tvrzení žalobkyně, že bez dalšího výkladového dokumentu je tabulka č. 8 prakticky neaplikovatelná. Dle žalované by naopak otázka volby mezi posouzením dle § 7 nebo § 8 před uvedením předmětných dveří na trh byla snáze řešitelná, nebýt skutkové okolnosti, že zde po určitý čas existoval i předmětný technický návod pro činnost autorizovaných osob při posuzování shody stavebních výrobků. V bodech 1 a 2 daného technického návodu došlo dle žalované k smísení rozličných kritérií dle tabulky č. 8, obsažených v pořadovém č. 1 (použití na únikových cestách) a v pořadovém č. 3 (dopad specifických požadavků co do hluku atd.) s kritériem dle poř. č. 4 (užití pouze uvnitř budov). Žalovaná upozornila, že kritérium vnitřního užití zde však nemůže být pojímáno jako prioritní, tedy tak, že jakmile jsou dveře určeny dovnitř budovy, tak si specifickou vlastnost, určenou jinak výslovně k testování u autorizované osoby, už může výrobce posuzovat sám.

14. Žalovaná zdůraznila, že technický návod nepředstavuje právní předpis a pro hodnocení správnosti postupu kontrolované osoby před uvedením dveří na trh, je proto rozhodným pramenem právní úprava dle nařízení č. 163/2002 Sb. Žalovaná také uvedla, že technické návody navíc nejsou v právních předpisech nijak výslovně upraveny (na rozdíl od technických norem). Jedná se toliko o instrument vzniklý v praxi za účelem sjednocování činnosti autorizovaných osob v dané výrobkové oblasti. Dotyčný technický návod byl v době rozhodování správních orgánů již odklizen, neboť byl stažen bez náhrady. Přechodná existence technického návodu proto může mít význam pouze pro eventuální úvahy, zda je namístě protiprávní postup žalobkyně postihovat sankcí či nikoli. Dle žalované přitom v projednávaném případě je namístě též uložení sankce ve výši určené napadeným rozhodnutím.

15. Dále žalovaná označila za manipulativní argumentaci, týkající se snahy žalobkyně o vyvolání dojmu jednotného výkladu tabulky č. 8 zmiňovaného nařízení ze strany jí samotné, TZÚS, ÚNMT i dalších autorizovaných osob. Technický návod, na který žalobkyně odkazuje, byl zpracován Ing. J. M. z Centra stavebního inženýrství a.s. Jmenovaný byl rovněž garantem tohoto dokumentu. Dle žalované proto nejde o dokument zpracovaný přímo ÚNMT, resp. zde není důvod pro takovou domněnku. Nadto žalovaná uvedla, že ČOI je oprávněna činit si úsudek o obsahu předpisů v její věcné působnosti samostatně a naopak ÚNMT sám upozorňuje, že ani jeho výklady a informace v oblasti technických předpisů nemají obecnou závaznost. Uvedený závěr žalovaná podložila odkazem na webové stránky ÚNMT, dle nichž daný úřad „není […] zmocněn k jeho výkladu a ani k výkladu jednotlivých nařízení vlády vydaných k jeho provedení, který by byl pro kohokoliv závazný“. Žalovaná také upozornila na to, že po komunikaci mezi zpracovatelem technického návodu, pracovnicí TZÚS a inspektorkou ČOI byl z webu TZÚS stažen, a to pro neudržitelnost stávajícího obsahu ve srovnání s nařízením č. 163/2002 Sb.

16. Výhrady vznesla žalovaná i proti tvrzením žalobkyně, dle které bylo podle technického návodu postupováno řadu let a nebylo konstatováno dosud jakékoli pochybení. Dle žalované je zmiňovaná pasáž a na ní navazující část žaloby zavádějící. Dle žalované nebyl dosud při dozorové praxi ČOI aprobován u obdobně deklarovaných dveří postup kterého se dopustila žalobkyně. Když ČOI na takovýto případ u žalobkyně narazila, upozornila na něj autorizovanou osobu TZÚS pověřenou koordinací činnosti ostatních autorizovaných osob v dané oblasti. Proto považuje žalovaná závěr o porušení nařízení č. 163/2002 Sb. za opodstatněný.

17. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že by u jednání žalobkyně absentoval materiální znak v podobě společenské škodlivosti. Žalovaná přitom odmítá, že by v napadeném rozhodnutí společenskou škodlivost předpokládala, naopak se žalovaná danou otázkou v návaznosti na odvolací námitku žalobkyně zabývala na straně 14 a 15 napadeného rozhodnutí. Dle žalované rovněž není přiléhavá dichotomie nastíněná žalobkyní, dle které by se měl závěr o společenské škodlivosti přestupku omezovat jen na protiprávní činy spáchané úmyslně. Žalovaná rovněž polemizuje s tím, že by chyba měla být systémového rázu. Na straně 18 napadeného rozhodnutí je sice užito spojení „systémový nedostatek“, avšak z kontextu je patrno, že je tím myšlen nedostatek v činnosti samotné žalobkyně, která uváděla na trh výrobky ve značném množství po delší časové období, a tudíž nešlo o ojedinělé pochybení. Dle žalované nelze považovat z hlediska uživatele za společensky neškodné jednání, kdy bylo na trhu zpřístupněno několik tisíc kusů dveří se specifickými vlastnostmi, u nichž v rozporu s právní úpravou nedošlo náležitým způsobem k ověření příslušných technických požadavků. Za příklad, kdy by přicházely v úvahu pochybnosti o reálné společenské škodlivosti, uvedla žalovaná situaci, kdy by v důsledky chybné volby režimu posouzení shody byl aplikován způsob sice nesprávný, avšak do náročnosti posuzování zcela srovnatelný, příp. náročnější.

18. Žalovaná má za to, že existencí technického návodu nebyla žalobkyně nijak zásadně tlačena do aplikace nesprávně zvoleného režimu. Samotný obsah nařízení č. 163/2002 Sb. a zvláště pak tabulka č. 8 ve spojení s odkazovanou úpravou jednotlivých postupů posuzování shody dle žalované vzhledem k výslovnému zařazení postupu dle § 7 pro specifické vlastnosti tepelněizolační, protihlukové apod., měl na straně žalobkyně minimálně vyvolat pochybnost o aplikovatelnosti jednoduššího režimu dle § 8 daného nařízení. Žalobkyně se tudíž mohla obrátit na ÚNMT či TZÚS se žádostí o ověření správnosti daného instrumentu ke sjednocení činnosti autorizovaných osob.

19. Závěrem žalovaná vyzdvihla možnost využití (s oporou § 10) režimu certifikace dle § 5 a zapojení do procesu posuzování shody autorizovanou osobu. Žalovaná závěrem podotkla, že tvrzená důvěra žalobkyně v obsah technického návodu sice důvodně vedla k významné redukci původní výše sankce, avšak nepředstavuje okolnost, která by měla žalobkyni zcela vyvinit ze spáchání deliktu dle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky.

III. Replika žalobkyně

20. Ve své replice žalobkyně zdůraznila, že projednávaná věc spadá do oblasti správního trestání, tj. z povahy věci jde o řízení o trestním obvinění, a proto je namístě aplikovat na věc též Listinu základních práv a svobod, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a je nezbytné právní normy vykládat restriktivně a nikoli extenzivně.

21. Žalobkyně uvádí, že výklad předmětných ustanovení byl sporný (a patrně stále je). Žalobkyně rovněž akcentuje neexistenci soudní judikatury, která by se zabývala interpretací režimů dle přílohy č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb. Dle žalobkyně toto nařízení, jakož ani jeho pozdější novelizace nepřinesly patřičné odůvodnění těchto režimů a postupů, což by byl cenný zdroj informací nejen pro žalobkyni a žalovanou, ale též pro další osoby působící v dané oblasti, včetně osob autorizovaných. Žalobkyně setrvale zastává názor, že jediným v praxi využívaným výkladovým dokumentem byl předmětný technický návod, který označuje za metodiku, resp. výklad daných ustanovení nařízení č. 163/2002 Sb., který umožňoval technicky uchopit toto neurčité ustanovení. Sama skutečnost, že bod 3 tabulky zahrnuje demonstrativní výčet, dle žalobkyně technické a praktické uchopitelnosti daného nařízení vlády nepomáhá. Upozornila též na skutečnost, že to nebyla žalobkyně samotná, kdo přišel s jí vytýkaným výkladem tabulky. Nebylo zde přitom důvodu pochybovat o správnosti obsahu technického návodu, který byl ze strany TZÚS zveřejněn a zdál se žalobkyni racionální. V dané věci existoval dle žalobkyně toliko jediný výklad odborně fundovaného orgánu. Žalobkyně podotkla, že legitimitu TZÚS nelze jednoduše zpochybňovat.

22. Ve své replice žalobkyně odmítla tezi žalované, že by výklad žalobkyně vedl k neaplikovatelnosti tabulky č. 8 a neuváděl to ani předmětný technický návod. Dle žalobkyně šlo o jediný výklad nejasné hranice dané tabulky. Připouštěl přitom aplikaci různých režimů v různých případech. Výklad byl dle žalobkyně aplikován všemi. Žalobkyně netvrdí, že by měl technický návod právní sílu právního předpisu, apeluje však na to, aby nebyla opomíjena realita a dlouhodobá praxe autorizovaných osob, TZÚS a ÚNMT. Argument, že technický návod byl připraven konkrétním zpracovatelem, považuje žalobkyně za nepřípadný. Není rozhodné, která konkrétní osoba technický návod sepsala, což přirovnává k autorství právních předpisů, u nichž je také osoba sepisovatele irelevantní, podstatné naopak je, že je předpis přijat. Žalobkyně obdobně vnímá postup TZÚS, který technický návod aproboval. Žalobkyně přitom považuje za absurdní, pokud TZÚS dbá na technické návody, investuje veřejné prostředky do jejich přípravy, zveřejňoval je na svých internetových stránkách apod., když by je považoval za zbytečné a právně irelevantní. Legitimitu technických návodů zvyšuje též to, že TZÚS na svých stránkách uvádí, že jsou technické návody ve výlučném vlastnictví ÚNMT. Uvedené rovněž podtrhuje jejich přinejmenším faktickou závaznost. Žalobkyně si klade otázku, jak má výrobce rozpoznat nezákonnost výkladu v předmětném dokumentu, pakliže ho vydaly natolik fundované subjekty jako autorizované osoby, autor technického návodu, TZÚS či ÚNMT. Požadavek žalované považuje žalobkyně za nepřiměřený. Žalobkyni přitom není znám jiný případ, kdy by došlo k postihu výrobce za postup souladný s technickým návodem.

23. Žalobkyně rovněž odmítá, že by šlo o systémový nedostatek v činnosti jí samotné. Naopak by byla výjimkou, pokud by technický návod nerespektovala a takový postup by dle ní mohl v konečném důsledku vést k postihu za přestupek podle jiného ustanovení. Žalobkyně postupovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a neměla důvod se obracet na TZÚS či ÚNMZ, jakož ani zapojit do procesu posuzování shody autorizovanou osobu dle § 5 nařízení č. 163/2002 Sb., jelikož neměla o jeho správnosti jakýchkoli pochybností a naopak považovala obsah technického návodu za výklad a právní názor TZÚS. Žalobkyně závěrem ocenila odklizení technického návodu, avšak zdůraznila, že návod byl v době údajného spáchání přestupku platný a zveřejněný na stránkách TZÚS, přičemž právě tato doba je v dané věci rozhodná.

IV. Podstatný obsah správního spisu

24. Z úředního záznamu ze dne 21. 6. 2018 vyplývá, že správní orgán prvního stupně provedl na základě podnětu kontrolu u žalobkyně. Kontrola provedená dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolního řádu), ve znění pozdějších předpisů, byla zaměřena na vnitřní dveře pro použití s dalšími specifickými požadavky, a to na dřevěné dveře typu MERA a dřevěné dveře typu ELEGANT. V důsledku kontrolních zjištění byla žalobkyni uložena povinnost odstranit zjištěné nedostatky spočívající v aplikaci režimu ověření shody dle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb., namísto § 7 daného nařízení. Pro tento účel měla žalobkyně provést neprodleně nezbytná opatření k nápravě, přičemž o posouzení shody dle § 7 měla poskytnout orgánu dozoru příslušné doklady a podat písemnou zprávu. Dne 27. 6. 2018 zaslala žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně vyjádření ke zjištěným nedostatkům, spolu se kterým byl tomuto orgánu doručen též technický návod.

25. Z protokolu o kontrole ze dne 6. 9. 2018 se podává závěr, že žalobkyně coby kontrolovaná osoba z pozice výrobce předmětných produktů nezajistila a nepředložila úplnou technickou dokumentaci ke kontrolovaným výrobkům dle nařízení č. 163/2002 Sb., která musí být zpracována v takovém rozsahu, aby umožňovala posouzení shody výrobku s technickými požadavky obsaženými ve stavebním technickém osvědčení, jak ukládá § 4 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, když dle odst. 3 nepořídila příslušnou dokumentaci, mj. stavební technické osvědčení. Zkušební protokol nebyl vypracován na podkladě zmíněného osvědčení. Z uvedeného dle protokolu plyne, že žalobkyně neposoudila shodu stanoveným způsobem ve smyslu § 7 a § 8 předmětného nařízení a nezajistila technickou dokumentaci dle § 4, ač jí to ukládal § 7 a § 8 téhož předpisu v návaznosti na § 13 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky. Z uvedených důvodů byl žalobkyni uložen zákaz uvedení na trh, distribuce a použití daných dvou typů dveří.

26. Proti kontrolnímu zjištění a přijatým opatřením podala žalobkyně dne 10. 9. 2018 námitky, ve kterých uvedla, že postupovala při vypracování o shodě v souladu s platnými právními předpisy a že vytýkaný nedostatek nemá žádný významný dopad na bezpečnost kontrolovaných výrobků. Přijaté opatření zákazu prodeje považovala žalobkyně za nepřiměřené a rozporné se základními zásadami činnosti správních orgánů. Z uvedených důvodů navrhovala zrušení přijatých opatření a ukončení kontroly. Námitky byly následně správním orgánem prvního stupně jako nedůvodné zamítnuty, neboť technický návod není v souladu s nařízením č. 163/2002 Sb. Technický návod není žádným právním předpisem a může sloužit toliko jako podpůrný (nadto zatím neschválený) dokument a nemá proto vliv na závěry správního orgánu prvního stupně.

27. Dne 18. 4. 2019 vydal správní orgán prvního stupně příkaz, kterým shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků (popsaných shora pod body 1 a 2 odůvodnění), za které jí byla uložena úhrnná pokuta ve výši 800 000 Kč. Proti tomuto příkazu podala žalobkyně dne 29. 4. 2019 včasný odpor, kterým byl předmětný příkaz dle § 150 odst. 3 správního řádu zrušen a v řízení se tak pokračovalo.

28. Následně bylo dne 17. 7. 2019 vydáno prvostupňové rozhodnutí, které žalobkyně napadla včasným odvoláním. O odvolání žalobkyně rozhodla žalovaná tak, jak je popsáno v bodu 4 a 5 odůvodnění tohoto rozsudku.

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

30. Žaloba není důvodná.

31. Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nezákonnosti, kterou žalobkyně spatřuje v nesprávném posouzení naplnění znaků skutkové podstaty přestupku a jeho materiální stránky. Žalobkyně především napadá skutečnost, že byla shledána vinnou z přestupku za jednání souladné s technickým návodem, o jehož správnosti neměla důvodu jakkoli pochybovat.

32. Předně se zdejší soud musí vyjádřit k formě a závaznosti předmětného technického návodu. Dle internetových stránek TZÚS (viz https://koordinacesv.tzus.cz/technicke–navody) se jedná o technický dokument vypracovaný pro stavební výrobky uvedené v příloze č. 2 nařízení vlády č. 163/2002 Sb. ve znění nařízení vlády č. 312/2005 Sb. a nařízení vlády č. 215/2016 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky. Zdejší soud konstatuje, že uvedené dokumenty nelze považovat za právní předpisy, které by mohly bránit užití ustanovení obsažených v nařízení č. 163/2002 Sb. Ostatně uvedená skutečnost ani není předmětem sporu mezi účastníky tohoto řízení. Žalobkyně toliko dovozuje „přinejmenším faktickou závaznost“ technických návodů, a to proto, že jsou vydávány ze strany TZÚS (k čemuž je pověřen od ÚNMT).

33. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že vliv na posouzení věci nemá autorství technického návodu, které žalovaná připomněla. Se žalovanou lze naopak souhlasit v tom, že technické návody nemají a ani nemohou mít obecnou závaznost, kterou by mohly v případě kolize s právním předpisem konkurovat platné právní úpravě. Dle zdejšího soudu jde v případě technických návodů o výkladovou konkretizaci zmiňovaného nařízení vlády, avšak daný výklad nemůže být nadán obecnou závazností. Samotný ÚNMT není zmocněn k tomu, aby poskytoval závazný výklad k ustanovením zákona o technických požadavcích na výrobky, popř. k výkladu prováděcích nařízení vlády (mezi které se řadí též nařízení č. 163/2002 Sb. – pozn. zdejšího soudu). Uvedené závěry přitom nijak nesnižují technickou autoritu uvedených institucí, avšak při kolizi nařízení vlády s technickým návodem, je třeba upřednostnit prvně jmenovaný předpis.

34. Lze proto uzavřít, že ani ÚNMT ani TZÚS nejsou právními předpisy pověřeny k tomu, aby poskytovaly závazný výklad zákona o technických požadavcích na výrobky, jakož ani nařízení č. 163/2002 Sb. Uvedené skutečnosti proto vedou k závěru, že kolize nařízení vlády č. 163/2002 Sb. s technickým návodem, podle kterého postupovala žalobkyně, nepředstavují jakoukoli překážku proto, aby vyvrátila naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky, což ostatně ani sama žalobkyně nijak významně nerozporovala. V dané věci je nepochybné, že žalobkyně postupovala dle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. Uvedený postup byl však v rozporu s právní úpravou, neboť příslušné výrobky podléhaly režimu dle § 7 daného nařízení, přičemž důvody nutnosti takového postupu dle zdejšího soudu plynou z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým). Zdejší soud souhlasí s žalobkyní v tom směru, že zahrnutí demonstrativního výčtu specifických požadavků do daného nařízení, nepředstavuje právě ideální legislativně technické řešení, neboť v mnohých případech mohou vznikat důvodné pochybnosti stran otázky, zda lze požadavek považovat za specifický ve smyslu uvedené skupiny výrobků. Avšak v projednávaném případě není pochyb o specifičnosti deklarovaných funkcí dveří MERA a Elegant, neboť se jedná o vlastnosti, které jsou v řádku s pořadovým číslem 3 explicitně vyjmenovány za výrazem „zejména“. V této věci proto nelze mít pochyb o zařazení výrobků žalobkyně pod poř. číslo 3 tabulky obsažené v příloze uvedeného nařízení. V důsledku postupu rozporného s popsanou procedurou pak byla žalobkyní naplněna skutková podstata přestupku dle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky.

35. Zdůrazňuje–li žalobkyně nutnost odlišného postupu v jejím případě od postupu výrobce, který záměrně nehodlá dodržovat příslušné právní předpisy, lze připustit, že takovéto rozlišení je namístě, avšak dle zdejšího soudu jej nelze promítnout do závěru o nenaplnění skutkové podstaty přestupku. Nutno připomenout, že přestupek dle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky není vystavěn na subjektivní odpovědnosti (odpovědnosti za zavinění), ale naopak na odpovědnosti objektivní (tj. odpovědnosti za výsledek). Žalobkyní zmiňovaný rozdíl se proto mohl projevit pouze v otázce výměry správního trestu, čemuž bude věnována pozornosti níže.

36. Dále se zdejší soud zabýval námitkou nenaplnění materiálního znaku přestupku. Žalobkyně namítala, že žalovaná materiální znak přestupku v podstatě předpokládá, přestože žalobkyně postupovala podle mnoho let platného a aplikovaného technického návodu.

37. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že v případě správního trestání je třeba „zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 – 46, který je aplikován i po reformě správního práva trestního – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 1 As 255/2020–72, č. 4136/2021 Sb. NSS). Platí přitom, že správní orgány se materiální stránkou zabývají i bez návrhu, ne vždy však musí předmětné úvahy vyjádřit též navenek, v odůvodnění rozhodnutí. Zpravidla tomu tak nebude, pokud je materiální stránka s ohledem na okolnosti případu nepochybně dána a pachatel přestupku ani naplnění materiální stránky nezpochybňuje. Oproti tomu, v případě, kdy pachatel přestupku naplnění materiální stránky přestupku zpochybňuje, je namístě se otázkou naplnění alespoň minimální hranice společenské škodlivosti zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011–62). V této souvislosti lze nad shora uvedené poznamenat, že k nenaplnění materiálního znaku přestupku mají správní soudy přihlížet rovněž toliko k žalobní námitce (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018 – 110, č. 4007/2020 Sb. NSS).

38. Ze správních rozhodnutí v projednávaném případě vyplývá, že se správní orgány k námitkám žalobkyně zabývaly otázkou naplnění materiální stránky přestupku. Tvrzení žalobkyně, že by žalovaná předpokládala jeho naplnění, musí zdejší soud odmítnout. Žalovaná se zabývala k odvolací námitce žalobkyně otázkou společenské škodlivosti zcela dostatečně, přičemž lze odkázat na stranu 14 a násl. napadeného rozhodnutí, kde žalovaná pregnantně vyjádřila, z jakých důvodů shledává v jednání žalobkyně naplnění i materiálního znaku jí za vinu kladeného přestupku. Bylo dovozeno, že naplnění materiálního aspektu přestupku nemusí spočívat toliko v porušení či ohrožení zájmu na ochraně života či zdraví uživatelů stavby, avšak také např. zájmu na dostatečném uživatelském komfortu, úspornosti stavby a šetrnosti k životnímu prostředí. Zároveň správní orgány dovodily společenskou škodlivost též z kvantity na trh uvedených výrobků bez řádně provedeného posouzení a z osoby pachatele přestupku, když si žalobkyně jako profesionál má být vědoma, jaká procedura je vyžadována pro uvedení jí produkovaných výrobků na trh. S těmito závěry vyslovenými správními orgány se přitom zdejší soud ztotožňuje.

39. Element společenské škodlivosti je dle Nejvyššího správního soudu určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu, a v neposlední řadě též s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky (srov. rozsudek ze dne 10. 12. 2020, č. j. 1 As 255/2020 – 72, či rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 – 46). Uvedená kritéria lze dovodit i z důvodové zprávy k přestupkovému zákonu, dle níž mají na společenskou škodlivost vliv v zákoně demonstrativně uvedená kritéria pro určení druhu a výměry sankce a polehčující a přitěžující okolnosti (viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, sněmovní tisk č. 555/0, VII. volební období, s. 169, dostupná na www.psp.cz). Správní orgány dle krajského soudu přitom v projednávaném případě zohlednily patřičné skutečnosti, což plyne ze shora uvedeného. Zdejší soud přitom musí odmítnout implicitní polemiku žalobkyně s odborností žalované (viz bod [24] žaloby). Je třeba zdůraznit, že žalovaná vykonává dle § 18 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky dozor v dané oblasti, přičemž odůvodnění správních rozhodnutí svědčí o plné způsobilosti žalované k výkonu této role.

40. Možnost naplnění materiálního znaku přestupku se nepochybně nevyčerpává jednáním, které ohrožuje život a zdraví. O naplnění společenské škodlivosti vypovídá též množství dveří prodaných žalobkyní. Je evidentní, že právem chráněným zájmem v případě projednávaného přestupku, jsou též další skutečnosti, např. úspornost stavby či šetrnost k životnímu prostředí Uvedené závěry žalované jsou přitom dostatečně odůvodněny a jsou podány přezkoumatelným způsobem, z čehož zdejší soud naznal, že splňují požadavky na řádné odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

41. Je třeba uvést, že kritéria, která byla v projednávaném případě správními orgány správně zohledňována (resp. porovnávána), nevedou ani zdejší soud k závěru, že by bylo možno jednání žalobkyně podřadit pod „případy, kdy porušení veřejného zájmu je zcela minimální a jedná se o jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem nevykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti“ (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 – 46). Zdejší soud přitom nijak nezpochybňuje, že v jednání žalobkyně lze nalézt též ospravedlnění hodné aspekty (zejména postup podle technického návodu, spolupráci s dozorovým orgánem apod.). Tyto skutečnosti však nesnižují ani dle krajského soudu míru společenské škodlivosti natolik, aby bylo možné uvažovat o nenaplnění materiální stránky přestupku. Uvedený závěr přitom platí, třebaže jsou technické návody v praxi konstantně následovány. Navíc, uvádí–li žalobkyně, že podle předmětného technického návodu je postupováno po řadu let, není zřejmé z čeho tak dovozuje. Dle technického návodu je datum jeho registrace teprve ze dne 1. 12. 2017, přičemž přestupkového jednání se žalobkyně dopustila od 13. 2. 2017 do 21. 6. 2018, z čehož plyne, že žalobkyně postupovala stejným způsobem i před přijetím předmětného technického návodu.

42. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně naplnila nejen formální znaky skutkové podstaty přestupku dle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky, ale též požadovaný znak materiální, a proto není napadené rozhodnutí stiženo vadou nezákonnosti.

43. Zdejší soud se dále zabýval návrhem žalobkyně dle § 65 odst. 3 s. ř. s., aby zdejší soud upustil od napadeným rozhodnutím uloženého trestu.

44. Podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1 tohoto ustanovení, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

45. K uvedené možnosti lze obecně uvést, že se jedná o postup zcela výjimečný, neboť jde o výjimku z kasačního principu správního soudnictví, tedy výjimku z pravidel přezkumu, která nedávají soudu pravomoc, aby rozhodnutí sám měnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008 – 80, č. 1719/2008 Sb. NSS). Pro moderaci uloženého trestu představují rozhodná kritéria zejména majetkové a osobní poměry pachatele přestupku, neboť je nutné předejít a zabránit možnosti vzniku likvidačního účinku nepřiměřeně vysoké sankce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006 – 102). Dále je třeba též přihlížet k podmínkám, které jsou pro úvahu o výši pokuty primárně stanoveny zákonem. Nezbytnou podmínkou uplatnění moderačního práva soudu je, že správní trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, což vyplývá již z § 78 odst. 2 s. ř. s. (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 – 48, č. 560/2005 Sb. NSS).

46. Jak již bylo shora uvedeno, dle § 78 odst. 2 s. ř. s. lze od uloženého trestu ustoupit, případně jej snížit, je–li trest uložen ve výši zjevně nepřiměřené. Uvedené ustanovení s. ř. s. navazuje na kritiku Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.), kterým byla ke dni 31. 12. 2002 zrušena část pátá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož soud musí být nadán pravomocí zvážit nejen zákonnost sankce, ale i její přiměřenost. Dle citovaného ustanovení s. ř. s. je k možnosti moderace výše uloženého správního trestu soudem v současnosti kladen požadavek zjevné nepřiměřenosti, což správní soudy interpretují jako situaci, kdy uložený trest „výrazně vybočuje z hlediska přiměřenosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36, č. 2671/2012 Sb. NSS).

47. V projednávaném případě byl žalobkyni uložen prvostupňovým rozhodnutím správní trest pokuty ve výši 800 000 Kč, a to za dva přestupky, které byly popsány v bodech 1 a 2 odůvodnění tohoto rozsudku. Žalovaná zrušila jeden výrok o vině žalobkyně a zároveň správní trest pokuty snížila na částku ve výši 100 000 Kč. Z argumentace žalobkyně plyne, že nepřiměřenost výše trestu spatřuje zejména v tom, že se řídila platným technickým návodem.

48. Jak bylo již shora konstatováno, technický návod nepředstavuje pramen práva a lze jej chápat toliko jako interpretaci obecně závazného nařízení č. 163/2002 Sb. Zdejší soud s ohledem na shora citované závěry rozhodovací praxe správních soudů neshledává uloženou výši pokuty ve výši 100 000 Kč za zjevně nepřiměřenou. Ani skutečnost, že byl postup žalobkyně souladný se zmiňovaným technickým návodem, nepředstavuje důvod, pro který by výše sankce byla zjevně nepřiměřená. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí objasnila, že výrazné snížení výše sankce je provedeno nejen z důvodu vypuštění jednoho ze dvou výroků o vině žalobkyně, ale rovněž mj. proto, že se tehdejší postup žalobkyně dle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. mohl s ohledem ke zmiňovanému technickému návodu (rozpornému s právní úpravou) jevit jako správný (srov. předposlední odstavec na s. 19 napadeného rozhodnutí). Žalobkyní zdůrazňovaná skutečnost tedy byla zohledněna, přičemž žalovaná zároveň na poslední straně napadeného rozhodnutí uvedla, proč nebylo přikročeno ke snížení výše pokuty pod hranici 100 000 Kč. Zdejší soud konstatuje, že důvody žalovaná sdělila přezkoumatelným způsobem, ze kterého je zřejmé, proč nebyla pokuta dále snížena.

49. Je třeba uvést, že žalobkyně nepřednesla zdejšímu soudu žádné jiné důvody nepřiměřenosti výše trestu, než jakými odůvodňuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených příčin zdejší soud přezkoumal výši sankce pouze optikou, která plyne z příslušných ustanovení s. ř. s. (ve spojení s přestupkovým zákonem) a na ně navazující judikaturou správních soudů.

50. Při úvahách o výši sankce nepostačuje vycházet pouze z konkrétní výše pokuty v dané věci, ale v prvé řadě je třeba se zaměřit na rozpětí možné pokuty stanovené zákonodárcem. Přiměřenost v individuálním případě je nutno posuzovat zejména s ohledem na maximální možnou výši pokuty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017 – 93). Dle § 19a odst. 6 písm. a) zákona o technických požadavcích na výrobky lze za přestupek dle § 19a odst. 3 téhož zákona uložit pokutu do 50 000 000 Kč. Žalobkyni byla v projednávaném případě uložena pokuta ve výši 100 000 Kč, což představuje 0,2 % horní hranice pokuty. Uvedená částka proto nemůže být v žádném případě interpretována jako nepřiměřená, rozhodně pak již vůbec ne jako zjevně nepřiměřená. Na okraj zdejší soud poukazuje na to, že nepřiměřenost výše pokuty nebyla dovozena ani v případě, kdy uložená pokuta činila 6 % z maximální možné výše (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017 – 93, bod 35 odůvodnění).

51. Roli pro posouzení přiměřenosti pak mohou dále mít např. osobní a majetkové poměry žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 17/2006 – 91). Ovšem platí, že potřebnou argumentaci stran likvidačního charakteru výše pokuty by musela žalobkyně uplatnit, což se však v daném případě nestalo. Platí přitom, že pokud návrh na moderaci není nijak blíže odůvodněn, nelze takovému návrhu vyhovět, neboť není zřejmé, z jakých tvrzení a podkladů by měl soud v tomto směru vycházet (srov. bod 37 odůvodnění rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Ads 14/2018 – 39, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Ca 167/2008 – 25). Jelikož žalobkyně nepřednesla ve své žalobě žádnou další argumentaci, na základě které by bylo možno dospět k závěru o zjevné nepřiměřenosti výše uložené pokuty, zdejší soud pod výrokem II. rozhodl tak, že se návrh žalobkyně na upuštění od uložení jakéhokoliv správního trestu zamítá.

VI. Závěr a náklady řízení

52. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Zároveň byl z výše uvedených důvodů zamítnut návrh žalobkyně na moderaci uloženého správního trestu.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.