64 A 2/2022 – 17

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: X.X, narozený dne bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUJCK 132125/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Městského úřadu Prachatice, odboru vnitřních věcí, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 18. 10. 2021, č. j. MUPt/29475/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky BMW 330 registrační značky X (dále jen „vozidlo“) v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, kdy ke skutku vykazujícímu znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu došlo porušením § 18 odst. 4 tohoto zákona dne 22. 10. 2020 ve 13:40 hodin na pozemní komunikaci – silnici II/141 v Prachaticích v úseku od křižovatky s ulicí Nová po křižovatku s ulicí Lázeňská, kdy řidič vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o méně než 20 km/h, když mu byla silničním rychloměrem SYDO Traffic Velocity GEMVEL naměřena průměrná rychlost 58 km/h, přičemž při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +/– 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná průměrná rychlost naměřena rychlost jízdy 55 km/h, tedy o 5 km/h více, než byl dovolený limit. Za uvedený přestupek byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč a zároveň mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

2. K odvolání žalobce ze dne 16. 11. 2021 proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUJCK 132125/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil návětí prvostupňového rozhodnutí v ustanovení právního předpisu určujícího působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností, které bylo správním orgánem prvního stupně chybně citováno. Obdobně žalovaný upravil výrok, kterým byl žalobci uložen správní trest pokuty, neboť v prvostupňovém rozhodnutí absentovala citace příslušného zákonného ustanovení. Zároveň žalovaný napadeným rozhodnutím změnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a to v části týkající se uložení správního trestu a v části týkající se uložení povinnosti uhradit náklady řízení. Ve zbytku žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 25. 1. 2022 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě namítá nesprávnost postupu správního orgánu prvního stupně, dle kterého v případě přestupku provozovatele vozidla dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu není správní orgán povinen posuzovat materiální stránku přestupku. Žalobce namítl, že přestupek provozovatele vozidla byl konstruován jako subsidiární delikt k přestupku řidiče a jako takový musí naplnit všechny znaky jeho skutkové podstaty. Z legální definice přestupku žalobce vyvozuje, že je přestupek tvořen kombinací formálních a materiálních znaků. Materiální znak je dán společenskou nebezpečností, ohrožením či porušením zájmu společnosti a je dán individuálními okolnostmi každého případu.

4. Žalobce zdůraznil, že v rámci přestupkového řízení i řízení odvolacího opakovaně poukazoval na existující judikaturu, dotýkající se problematiky materiální stránky přestupku, zvláště žalobce zmiňuje odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, jehož argumentace byla dále rozvedena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36. Dle žalobce z ustálené judikatury vyplývá, že zabývat se materiální stránkou přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu je nutné zvláště v případech při nepatrném překročení nejvyšší dovolené rychlosti, a to při existenci takové významné skutečnosti, která by vylučovala, aby takovým jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem společnosti. Správní orgán prvního stupně se dle žalobce konkrétními okolnostmi spáchání přestupku nezabýval, ačkoli k tomu měl vzhledem k navřenému důkazu videem z palubní kamery dostatek podkladů. Argumentace správního orgánu prvního stupně byla dle žalobce ryze obecná, když uváděl např. přítomnost obytné zástavby, přechodu pro chodce, obchodního centra apod. Žalobce vytkl správnímu orgánu zcela obecný charakter této argumentace a naznačil, že v některých případech jde o spekulace či nesouvisející skutečnosti, kdy odkázal na údaj o počtu semaforů ve městě Prachatice. Tyto skutečnosti dle žalobce konkrétní okolnosti jednání nijak nevystihují.

5. Napadené rozhodnutí dle žalobce uchopilo uplatněný odvolací důvod nedostatečně prokázané společenské škodlivosti tak, že okolnosti nepotřebuje znát, neboť dle jeho názoru jakékoli překročení povolené rychlosti je protiprávním jednáním a o okolnosti, za kterých se tak stalo, „nejde“. Právní názor správních orgánů je dle žalobce chybný, neboť sama existence konstruktu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla správní orgány nezbavuje povinnosti prokázat všechny znaky přestupku řidiče, což dovozuje ze subsidiarity stíhání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu vůči stíhání příslušného přestupku řidiče dle § 125f odst. 4 (žalobce měl patrně na mysli odstavec 5 – pozn. krajského soudu) a § 125h tohoto zákona. Žalobce rovněž namítá rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.).

6. Žalobce připomněl závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36. V dané souvislosti přitom dále konstatoval, že situace je v tomto případě odlišná od jiných soudy posuzovaných případů, neboť zde existuje kamerový záznam přímo z předmětného vozidla, z něhož lze učinit závěr o tom, jaký byl silniční provoz v daném místě a čase, a tedy jaké byly okolnosti spáchání přestupku. Dle žalobce lze z videa jednoznačně rozeznat, že během jízdy nedošlo k ohrožení jiných účastníků silničního provozu, hustota provozu byla minimální a v měřeném úseku se nenacházeli žádní chodci, jejichž velkým pohybem správní orgán prvního stupně argumentoval. Z uvedeného rozporu žalobce rovněž dovozuje porušení zásady materiální pravdy. Zároveň v dané souvislosti žalobce polemizuje s přiměřeností postupu správních orgánů, neboť překročení rychlosti o 5 km/h je pro běžného řidiče obtížně pozorovatelné a v důsledku přístupu správních orgánů by bylo nutné soustavně pozorovat tachometr vozidla, aby náhodou v důsledku fyzikálních vlivů jako sklon vozovky či směr větru nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost o jednotky km/h. Takový přístup by proto byl v konečném důsledku pro bezpečnost silničního provozu kontraproduktivní.

7. Žalobce též namítá, že správní orgány nepostupovaly řádně při provádění důkazu ve formě videozáznamu z vozidla. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 59/2008 – 80, a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Dle žalobce jde při takovém dokazování o specifický případ ohledání a úřední osoba je povinna během provádění důkazu zaprotokolovat vše významné, co ve videozáznamu svými smysly vnímala a jak to hodnotila. Jde přitom o provedení důkazu a je proto chybou, že uvedená protokolace není ve spisu obsažena a uvedené lze nalézt až v odůvodnění rozhodnutí, což nelze považovat za přístup předvídatelný. Žalobce neměl možnost se k závěrům vyjádřit, neboť se objevily až v prvostupňovém rozhodnutím samém. Žalovaný dle žalobce pokračoval v praxi překvapivých závěrů, neboť uvedl další skutečnosti týkající se data a času ve videozáznamu, ze kterých dovodil, že byl videozáznam pořízen v jiný den. V dané souvislosti žalobce namítl, že datum a čas vypovídá pouze o tom, jak bylo nastaveno systémové datum a čas v záznamovém zařízení, nikoli o skutečném datu a času pořízení záznamu, o němž nebylo v řízení před správním orgánem prvního stupně sporu.

8. Poslední žalobní námitku pak žalobce zaměřuje na nedostatečné odůvodnění výše sankce. Dle žalobce je správní orgán povinen se zabývat všemi hledisky, které zákon předpokládá. Uvedenou skutečnost přitom žalobce uvedl již ve svém odvolání a žalovaný na ni dle žalobce nijak nereagoval.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, doručeném krajskému soudu dne 25. 2. 2022, navrhl její zamítnutí. Žalovaný uvedl, že se s uplatněními žalobními body již vypořádal v rámci napadeného rozhodnutí, neboť byly shodné s námitkami odvolacími, a proto primárně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ohledně kamerového záznamu žalovaný konstatoval, že si na svém hodnocení trvá. K námitkám žalobce také podotkl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí napadené tvoří jeden celek. Byl přitom dostatečně zjištěn stav, o němž nebyly žádné důvodné pochybnosti. Správní orgán prvního stupně dostál všem zásadám přestupkového řízení. Žalobce svým jednáním naplnil jak formální znaky přestupku, tak i znak materiální. Z uvedených důvodů považuje žalovaný podanou žalobu za nedůvodnou.

III. Podstatný obsah správního spisu

10. Z oznámení o podezření ze spáchání přestupku plyne, že dne 22. 10. 2020 v 13:40 hodin byla vozidlu žalobce v Prachaticích na silnici II/141 směr na Volary, z centra města naměřena rychlost 58 km/h. Po odečtu maximální povolené toleranční odchylky měřícího zařízení byla vozidlu naměřena rychlost 55 km/h v úseku, kde byla nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, čímž došlo k porušení § 4 zákona o silničním provozu.

11. V návaznosti na tuto skutečnost byla žalobci coby provozovateli vozidla zaslána výzva k uhrazení částky 600 Kč, která byla doručena dne 29. 10.2020.

12. Dne 21. 5. 2021 bylo správním orgánem prvního stupně vydáno usnesení o odložení věci, kterého se měl dopustit neznámý pachatel shora popsaným překročením nejvyšší povolené rychlosti, neboť do 60 dnů ode dne přijetí oznámení přestupku nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Téhož dne byl vydán příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za což mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč. Proti uvedenému příkazu podal žalobce dne 14. 6. 2021 u správního orgánu prvního stupně odpor. V odporu žalobce uvedl, že má k dispozici kamerový záznam jízdy ve sledovaném úseku, kde mělo dojít k překročení nejvyšší povolené rychlosti. Správní orgán prvního stupně následně dne 9. 8. 2021 žalobce vyzval k předložení daného záznamu. Dne 15. 9. 2021 žalobce prostřednictvím portálu uschovna.cz poskytl správnímu orgánu předmětný záznam, přičemž mu odkaz na daný záznam zaslal prostřednictvím elektronické zprávy.

13. Dne 29. 9. 2021 proběhlo ve věci ústní jednání, kterého se žalobce zúčastnil. Na jednání proběhlo dokazování, kdy bylo mimo jiné správním orgánem prvního stupně vysvětleno, proč není na projednávanou věc přiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45. Správní orgán v návaznosti na žalobcovo tvrzení, že záznam z palubní kamery vozidla prokazuje, že nedošlo ke spáchání přestupku, konstatoval, že tomu právě naopak, neboť záznam mj. prokazuje, že k překročení povolené rychlosti došlo v městské aglomeraci, v místě, kde se nachází křižovatky s vyznačenými přechody pro chodce a v daném úseku panuje silný provoz.

14. Dne 15. 11. 2021 nahlédl zmocněnec žalobce, Ing. Bc. P.J., do správního spisu.

15. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, popsané v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora pod bodem 2 tohoto odůvodnění.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

17. Žaloba není důvodná.

18. Žalobce předně namítá, že správní orgány neposuzovaly dostatečně otázku naplnění materiální stránky přestupku. Dle žalobce nelze považovat překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 5 km/h za natolik společensky škodlivé jednání, aby bylo namístě vyvození odpovědnostních důsledků přestupkového práva. Žalovaný ve svém vyjádření naopak konstatoval, že žalobce svým jednáním naplnil jak formální znaky přestupku, tak rovněž i znak materiální.

19. Krajský soud předesílá, že současná judikatura správních soudů vychází z premisy, že v případech správního trestání je třeba „zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 – 46, který je aplikován i po reformě správního práva trestního – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 1 As 255/2020 72, č. 4136/2021 Sb. NSS). K dalším obecnějším judikaturním závěrům krajský soud pro stručnost odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2022, č. j. 63 A 20/2021 – 68.

20. Žalobce v dané souvislosti argumentuje rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, a ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36. Prvně citovaný rozsudek se týkal překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 2 km/h (po odečtení příslušné odchylky měřícího zařízení ve výši +/– 3 km/h). Nejvyšší správní soud v uvedeném případu svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 75 Ca 2/2008 – 23, který dovodil, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, tj. že k předmětnému jednání nedošlo přímo v městské aglomeraci, zejména pak v blízkosti škol, přechodů pro chodce apod., a případně ještě za hustého provozu, nýbrž za klidného provozu na rovném a přehledném úseku pozemní komunikace v místech těsně před koncem obce Chomutov, nelze překročení nejvyšší povolené rychlosti toliko o 2 km/h považovat za jednání naplňující materiální stránku přestupku. Nejvyšší správní soud uvedené závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem akceptoval, když dovodil, že okolnost spočívající v prokázaném překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku materiální stránky přestupku, nicméně měla by vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku daného jednání zaměřil svou pozornost.

21. Z popsaných rozhodnutí správních soudů nelze v žádném případě vyvozovat všeobecné závěry, že by samotná skutečnost překročení nejvyšší povolené rychlosti o pouhé jednotky kilometrů v hodině automaticky znamenala nenaplnění materiálního znaku přestupku. Uvedené se podává ze samotného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, dle něhož „[o]kolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze […] vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku“. V dané souvislosti lze s přihlédnutím k individuálním okolnostem případů pro porovnání uvést, že ze strany Nejvyššího správního soudu nebyl shledán nedostatek materiální stránky přestupku v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti o 8 km/h (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020 – 26, bod 35 odůvodnění) ani v případě překročení o 6 km/h (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 – 33, bod 35 odůvodnění).

22. V nyní posuzovaném případě je namístě uvést, že překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 5 km/h sice nepředstavuje příliš vysoké překročení rychlostního limitu, avšak zároveň je nelze hodnotit jako překročení natolik mizivé, aby bylo namístě srovnání s žalobcem odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. V intencích vytyčených judikaturou správních soudů však bylo namístě posoudit, zda v tomto případě nebyly dány takové okolnosti věci, aby odůvodňovaly přijetí závěru o absenci prahové hodnoty společenské škodlivosti nezbytné pro naplnění materiální stránky přestupku.

23. Správní orgán prvního stupně se věnoval otázce společenské škodlivosti na straně 2 a 3 prvostupňového rozhodnutí, přičemž skutkový stav přiléhavě odlišil od žalobcem zdůrazňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, s tím, že v posuzované věci bylo dáno nejen vyšší překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, ale též došlo k tomuto porušení dopravních předpisů v městské aglomeraci, v místech, kde se nachází křižovatky s vyznačenými přechody pro chodce a frekventovaným provozem (jedna křižovatka představuje příjezdovou komunikaci od dvou nákupních center a zároveň z centra města) a panuje zde proto poměrně silný provoz. Uvedl–li správní orgán, že vzhledem k uvedené hustotě provozu se zde nachází jediný semafor na území města Prachatice, nelze takovéto konstatování hodnotit jako zcela irelevantní, jak se žalobce snaží krajskému soudu podsouvat. Zároveň správní orgán prvního stupně vyzdvihl, že k přestupkovému jednání došlo v pracovní den v 13:40 hodin, tj. v době zvýšeného provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný dovodil na straně 7 napadeného rozhodnutí, že se správní orgán předmětnou námitkou zabýval dostatečně, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 376/2021 – 36. Správnost závěru, že žalobce naplnil též materiální stránku daného přestupku, žalovaný potvrdil. Nelze proto s žalobcem souhlasit v tom směru, že by žalovaný daný případ pojal bez dalšího tak, že by jakékoli překročení povolené rychlosti představovalo automaticky přestupek a okolnosti byly irelevantní, neboť nic takového se ze správních rozhodnutí nepodává. Pokud žalobce svou námitku směruje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle kterého je „nejvyšší dovolená rychlost stanovená zákonem a jakékoli její porušení je protiprávním jednáním“, nelze dané větě ničeho vytknout, neboť dané vyjádření žalovaného je správné. Napadené rozhodnutí zde totiž hovoří toliko o protiprávním jednání a nikoli jednání přestupkovém, což je třeba rozlišovat (protiprávnost je pouze jedním znakem přestupku) a žalovaný tak činí, což vyplývá z kontextu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

24. Správní orgány se tak dle názoru krajského soudu zabývaly otázkou naplnění materiální stránky přestupku zcela dostatečně. Z judikatury správních soudů plyne, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnost (viz již shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, č. 2011/2010 Sb. NSS či ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 376/2021 – 36). Krajský soud musí odmítnout argumentaci žalobce, že by správním orgánem prvního stupně zdůrazněné okolnosti jako např. překročení rychlosti v městské aglomeraci, v místech, kde se nachází křižovatky s vyznačenými přechody pro chodce a frekventovaným provozem, jakožto na příjezdové komunikaci od dvou nákupních center a zároveň z centra města byly ryze obecné skutečnosti, které by snad neměly mít na posouzení přestupku vliv. Všechny tyto skutečnosti vypovídají o tom, že na dané komunikaci panuje silný provoz, což beze sporu svědčí o vyšší společenské škodlivosti daného jednání. Již bylo uvedeno, že jednání označené zákonem jako přestupek běžně naplňuje rovněž materiální znak přestupku. Jde–li o ohrožovací přestupky, v jejich případě postačuje pouhé ohrožení zájmů chráněných zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31, bod 25 odůvodnění). Lze sice konstatovat, že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nevylučuje potřebu posouzení materiálního znaku přestupku (za příslušných zákonných podmínek), avšak judikatura správních soudů dovodila, že v takovém případě je prostor pro jeho posouzení s ohledem na nemožnost zhodnocení jednání řidiče omezen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020 – 26). Vzhledem ke shora uvedenému je nutno považovat posouzení společenské škodlivosti přestupku správními orgány za dostačující. S jejich závěry o naplnění materiální stránky přestupku se v nyní posuzované věci krajský soud ztotožnil.

25. Rovněž krajský soud neshledal rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.), který se zabýval ústavností konstrukce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla v zákoně o silničním provozu. Žalobce zdůraznil jeho větu „bylo sice spolehlivě prokázáno“, avšak neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o opaku, tj. že by v projednávané věci správní orgány skutkový stav spolehlivě neprokázaly. Tuto zcela obecnou námitku proto musí krajský soud odmítnout, neboť neshledal, že by zjištěný skutkový stav věci byl v rozporu se správním spisem nebo že by v něm neměl oporu.

26. Dále se krajský soud zabýval námitkou žalobce týkající se kamerového záznamu z vozidla, kterým byla nejvyšší dovolená rychlost překročena. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 59/2008 – 80, a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Přestože správní spis neobsahuje protokol, ze kterého by správní orgán prvního stupně podával závěry plynoucí z žalobcem předloženého videozáznamu, nelze daný postup považovat za důvod, pro který by bylo třeba přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí. Jednak je třeba upozornit na to, že závěry, které správní orgán prvního stupně z videozáznamu vyvodil, jsou obsaženy již v protokolu o ústním jednání ze dne 29. 9. 2021. Krajský soud tak musí odmítnout tezi žalobce, že by neměl možnost se až do vydání rozhodnutí vyjádřit k závěrům, které správní orgán vyvodil. Zároveň lze zdůraznit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správně upozornil, že kamerový záznam předložený žalobcem je nerelevantní, neboť byl pořízen v jiný den. Samotný obsah kamerového záznamu předloženého žalobcem tak nemohl být hodnocen jako důkaz ve správním řízení o daném přestupku. S ohledem ke skutečnosti, že správní rozhodnutí prvního a druhého stupně tvoří jeden celek (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25), nelze postup prvostupňového orgánu považovat za vadu, pro kterou by bylo třeba přistupovat ke zrušení napadeného rozhodnutí.

27. Námitka neprovedené protokolace ve smyslu žalobcem zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zde již nepřípadná. Požadavek na protokolaci samotného data pořízení videozáznamu nelze považovat za přiměřený a vycházející z příslušné judikaturní linie. V dané souvislosti krajský soud uvádí, že judikatura týkající se otázky nutnosti vyhotovení protokolu při dokazování audiovizuálním záznamem byla po dlouhou dobu rozkolísaná, což demonstruje i popis rozhodovací praxe obsažený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, č. 2633/2012 Sb. NSS. Teprve tímto usnesením došlo k převážení názoru obsaženého v žalobcem namítaném rozhodnutí daného soudu (jednalo se přitom o otázku, jak má postupovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání). Ani tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud žalovaný nevyhotovil protokol o zjištění data pořízení příslušného videozáznamu, nelze takový postup považovat za důvod, pro který by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Takovýto požadavek by značně vybočoval z nároků judikatury Nejvyššího správního soudu, která zcela evidentně směřovala na protokolaci obsahu videozáznamu, tj. obrazové sekvence v něm obsažené, nikoli na vyhotovení protokolu o zjišťování metadat záznamu. Z uvedených důvodů krajský soud dospěl ke shora vyřčenému závěru o nepřiměřenosti požadavku žalobce.

28. Lze rovněž uvést, že žalovaný žalobcem předložený důkaz v podobě audiovizuálního záznamu de facto neprováděl, neboť i bez jeho spuštění zjistil, že tento záznam byl pořízen v jiný den, než k přestupkovému jednání došlo. Krajský soud přitom konstatuje, že v napadeném rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno, proč důkaz žalovaný neprovedl a proč k němu nelze pro objasnění skutkového stavu přihlížet. Odůvodnění žalovaného shledává krajský soud za zcela logické a nijak rozporné s aktuální platnou právní úpravou. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že žalobcem navržený důkaz není způsobilý tvrzené skutečnosti potvrdit nebo vyvrátit, neboť pro dobu spáchání přestupku nedisponuje vypovídací potencí. Postup žalovaného lze proto považovat za zcela odpovídající postulátu, vyjádřenému ve vztahu k neprovedení důkazu např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53, či rozsudku téhož soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 193/2014 – 20.

29. Námitka žalobce, dle které datum a čas vypovídá pouze o tom, jak bylo nastaveno systémové datum a čas v záznamovém zařízení, nikoli o skutečném datu a času pořízení záznamu, není správná. Skutečnost, že datum pořízení záznamu neodpovídá dni spáchání přestupku, vyplývá již z dostupných metadat o videozáznamu, dle kterých byl daný záznam pořízen dne 16. 10. 2020, tj. o šest dní dříve, než byl přestupek spáchán (22. 10. 2020). Dovolává–li se žalobce toho, že záznam byl pořízen v den spáchání přestupku, přestože dostupné informace vypovídají o jiném datu pořízení, je na samotném žalobci, aby takovouto skutečnost tvrdil a prokázal. Jelikož tak žalobce neučinil, nemohl závěry žalovaného ohledně nepřípustnosti videozáznamu nijak zpochybnit. Výklad zastávaný žalobcem by ad absurdum vedl k závěru, že by pachatelé přestupku na svoji obranu mohli předkládat správním orgánům záznamy pořízené jakýkoli den s odkazem na autonomní nastavení systémového data v kameře či ve vozidle. Takovýto výklad však z povahy věci nelze akceptovat a proto je i tato námitka žalobce nedůvodná.

30. Závěrem žalobce namítal nedostatečné odůvodnění výše správního trestu. Žalobce uvádí, že při stanovení druhu a výměry sankce je třeba přihlédnout k hlediskům obsaženým v § 12 zákona o přestupcích. Krajský soud v dané souvislosti uvádí, že žalobce odkazuje na již neúčinnou právní úpravu (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), na nyní projednávanou věc dopadá právní úprava účinná v době rozhodování správního orgánu, tedy právní úprava dané otázky obsažená v § 37 a § 38 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Ani přes tuto korekci však uvedenou námitku nelze považovat za důvodnou. Uvádí–li žalobce, že žalovaný nijak nereagoval na odvolací námitku, dle níž se správní orgán prvního stupně dostatečně nevypořádal s uvedenými kritérii daného ustanovení, pak je třeba podotknout, že výrokem 3 napadeného rozhodnutí došlo v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ke změně odůvodnění prvostupňového rozhodnutí právě v části, týkající se uložení správního trestu. Žalovaný tak doplnil odůvodnění uloženého správního trestu 31. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vyložil, že k pouhé změně odůvodnění bylo přistoupeno, neboť pochybení správního orgánu prvního stupně spočívající v nedostatečném odůvodnění, nemělo vliv na uznání žalobce vinným ani na uložení výše správního trestu pokuty. S uvedeným závěrem se krajský soud ztotožňuje, přičemž takovýto postup nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jak již bylo shora vyloženo, správní rozhodnutí prvního a druhého stupně tvoří jeden celek. Rozvedením důvodů uloženého správního trestu žalovaný napravil pochybení správního orgánu prvního stupně. Žalovaným doplněné odůvodnění rozhodnutí shledává krajský soud za dostatečné. Přiléhavý není odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52 a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23, neboť v těchto případech byly okolnosti zcela odlišné. Oba odkazované rozsudky dospěly k závěru o nezákonnosti správního rozhodnutí z důvodu porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Oproti odkazovaným rozhodnutím se v tomto případě žalovaný daného pochybení nedopustil, což ostatně ani žalobce netvrdil. Žalovaný v doplnění odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zohlednil polehčující okolnosti (překročení povolené rychlosti toliko o 5 km/h), zároveň však uvedl i okolnosti přitěžující (k překročení nejvyšší povolené rychlosti došlo v městské aglomeraci, mezi značně frekventovanými křižovatkami, s velkým pohybem chodců apod.). Jde přitom mj. o okolnosti, které byly v prvně citovaném rozhodnutí zmiňovány jako příklady dostatečné individualizace správního trestu.

32. V souvislosti s odůvodněním uloženého správního trestu je namístě naopak upozornit na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 As 80/2020 – 36, které v bodu 35 odůvodnění korigují stěžovatele s jeho přemrštěnými požadavky na odůvodnění výše sankce, které představovaly excesivní výklad § 37 a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky. Zmiňované závěry Nejvyššího správního soudu platí mutatis mutandis i pro nyní projednávaný případ.

V. Závěr a náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Podstatný obsah správního spisu IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení