63 A 3/2024– 59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: I. B., X bytem X zastoupena B. B., obecným zmocněncem bytem X proti žalovanému: Městský úřad Sezimovo Ústí sídlem Dr. E. Beneše 21, 391 01 Sezimovo Ústí o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, spočívajícím v nečinnosti žalovaného ve věci nezahájení řízení o odstranění stavby tenisového hřiště na pozemku p.č. XE v k.ú. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobkyně je spoluvlastnicí pozemků p. č. XA, XB, XC a XD v k.ú. X (všechny v rozsudku uváděné pozemky se nacházejí v k.ú. X – pozn. krajského soudu), v jejichž blízkosti se nachází pozemek p.č. XE a XF ve vlastnictví O. P., na kterých je tenisové hřiště. Žalobkyně je provozem tohoto hřiště (hlukem a dopady tenisových míčků na pozemky v jejím vlastnictví) obtěžována a hřiště je dle jejího názoru nepovolenou stavbou. Žalovaný pochybil, když na základě jejího podnětu nezahájil řízení o odstranění této stavby a nezakázal její užívání.

2. Závěr o nepovolené stavbě tenisového hřiště žalobkyně dovodila z nicotnosti ohlášení sporovaného tenisového hřiště (sdělení Městského národního výboru v Sezimově Ústí, Odboru výstavby a územního plánování ze dne 20. 4. 1988, č. j. výst 6/88–výst, o absenci námitek proti stavebníkem ohlášenému provedení terénní úpravy zahrady za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou [dále též jen jako „sdělení“]). Ohlášení stavby ze strany stavebníka z roku 1988 totiž dle žalobkyně neobsahuje tehdy účinnou právní úpravou (vyhláška č. 85/1976 Sb.) požadované náležitosti, když součástí tohoto ohlášení není situační náčrt, nejsou v něm uvedeny rozměry tenisového hřiště, umístění hřiště není dostatečně specifikováno a daným ohlášením není povoleno tenisové hřiště, nýbrž pouze terénní úprava. Z ohlášení tak dle žalobkyně není ani zřejmé, zda je jeho předmětem tenisové hřiště či pouze terénní úprava pozemku, či na kterém pozemku a v jaké podobě má být takové hřiště realizováno.

3. I pokud by se soud s namítanou nicotností souhlasu stavebního úřadu ve formě ohlášení neztotožnil, považuje žalobkyně sporovaný povolovací akt za nesprávný, pročež mělo být žalovaným zahájeno řízení o odstranění stavby z moci úřední. Řešené tenisové hřiště totiž bylo povoleno nižším povolovacím aktem, než jakým dle názoru žalobkyně mělo být. Dle žalobkyně mělo být vydáno rozhodnutí o změně využití území. Hřiště navíc bylo provedeno ještě před vydáním jeho ohlášení a svou podobou neodpovídá podmínkám v tomto ohlášení stanoveným. Žalovaný pak měl dle žalobkyně postupovat podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a sám ohlášení zrušit pro jeho rozpor se zákonem.

4. Žalobkyně závěrem dovozuje, že se na nyní řešenou stavbu aplikují ustanovení zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon z roku 2021“) což ale nic nemění na tom, že žalovaný porušil obdobná ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Podle § 171 stavebního zákona z roku 2021 vyžaduje sporné hřiště povolení záměru a vzhledem k tomu, že jím nedisponuje, jde o nepovolenou stavbu. Žalovaný je proto povinen zahájit řízení o odstranění nepovolené stavby podle § 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2021 a současně vydat zákaz užívání této nepovolené stavby. Dále žalobkyně upozornila na to, že užívání nepovolené stavby je přestupkem dle § 301 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

5. Na základě shora uvedeného bylo navrženo určit, že zásah žalovaného spočívající v nezahájení řízení o odstranění stavby tenisového hřiště na základě podnětu žalobkyně ze dne 21. 5. 2023 a v nevydání rozhodnutí o zákazu užívání stavby tohoto tenisového hřiště, byl nezákonný. Současně je navrhováno žalovanému nařídit, aby na základě § 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2021 zahájil řízení o odstranění stavby tenisového hřiště a aby podle § 294 odst. 1 písm. a) téhož zákona vydal rozhodnutí zakazující jakékoli užívání tenisového hřiště.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ji s odkazem na lhůtu dle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), navrhl jako opožděnou odmítnout, popř. zamítnout jako nedůvodnou či nepřípustnou.

7. Žalovaný dále předestřel skutkové okolnosti, za nichž byl tenisový kurt realizován. V roce 1988 tehdejší MNV v Sezimově Ústí souhlasil s ohlášením daného záměru (včetně situace rekreačního hřiště pro tenis a odbíjenou). Téhož roku stavební úřad souhlasil i s vybudováním oplocení, které by zabraňovalo pronikání míčků na sousední pozemek. Žalovaný na základě podnětu žalobkyně k zahájení řízení o odstranění stavby popsaný skutkový stav ze spisové dokumentace ověřil a o výsledku tohoto šetření žalobkyni vyrozuměl. Žalovaný stejně jako jeho nadřízený správní orgán (krajský úřad Jihočeského kraje) neshledali důvod pro zahájení řízení o nařízení odstranění dotčeného tenisového hřiště ani pro zákaz jeho užívání.

8. Závěrem žalovaný s poukazem na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2022, č. j. 63 A 16/2021–20, odkázal žalobkyni na procesní prostředky soukromého práva, neboť k tvrzenému porušování soukromých práv žalobkyně nedochází ze strany orgánu veřejné správy.

III. Řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

9. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2024, č. j. 63 A 3/2024–22, kterým projednávanou žalobu zamítl. Z hlediska přípustnosti žaloby krajský soud dospěl k závěru, že se jedná o žalobu zápůrčí, u níž je lhůta pro její podání zachována. Pokud jde o aktivní procesní legitimaci, krajský soud dovodil, že dotčení právní sféry žalobkyně nelze v tomto případě a priori vyloučit, neboť žalobkyně je vlastnicí pozemku, jež přímo sousedí se sporným tenisovým hřištěm, které je dle žalobkyně nepovolenou stavbou, pro kterou se žalobkyně domáhá u žalovaného jejího odstranění. Již tato skutečnost vede k závěru, že veřejná subjektivní práva žalobkyně by potenciálně mohla být eventuální nečinností žalovaného spočívající v nevedení řízení o odstranění stavby dotčena a žalobu tedy lze věcně projednat.

10. Z hlediska věcného projednání krajský soud konstatoval, že spornou otázkou je, zda sporované tenisové hřiště představuje nepovolenou stavbu či nikoli, tedy zda bylo realizováno na základě rozhodnutí či jiného aktu vyžadovaného tehdy účinným stavebním zákonem [zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dále jen „stavební zákon z roku 1976“]. Od zodpovězení uvedené otázky se odvíjí zákonná povinnost žalovaného zahájit řízení o odstranění stavby na základě § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 (stavební zákon z roku 2021 nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2024 – pozn. krajského soudu) a jeho eventuální povinnost vyzvat stavebníka k ukončení užívání takové stavby na základě § 134 odst. 5 téhož zákona. V dané věci krajský soud dovodil, že stavebníci (P. a R. P.) v roce 1988 disponovali řádným titulem pro realizaci stavby tenisového hřiště – sdělením Městského národního výboru v Sezimově Ústí, Odboru výstavby a územního plánování ze dne 20. 4. 1988, č. j. výst 6/88–výst, o absenci námitek proti provedení terénní úpravy zahrady za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou. Uvedené sdělení bylo žadatelům řádně doručeno a vyvolalo tak zamýšlené právní účinky, přičemž krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 3 As 33/2022–60, bod 20 odůvodnění. Krajský soud proto dospěl k závěru, že se nejednalo o stavbu, která by byla provedena bez rozhodnutí či jiného aktu vyžadovaného tehdy účinným stavebním zákonem z roku 1976. Dle závěrů krajského soudu šlo o terénní úpravu podstatně neměnící vzhled prostředí, povolenou dle § 72 a § 73 uvedeného zákona, a to na základě shora zmiňovaného sdělení Městského národního výboru. Krajský soud dodal, že předmětem tohoto řízení není a nemůže být věcný přezkum zmiňovaného sdělení Městského národního výboru a soud se v nynější věci nemůže zabývat námitkami směřujícími k věcnému posouzení předmětného sdělení, které je nadto z přezkumu před správními soudy vyloučeno, pročež opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 3 As 33/2022–60. Krajský soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, který žalobkyně učinila součástí podané žaloby, když ve lhůtě pro jeho vydání rozhodl ve věci samé.

11. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024–38, shledal kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku krajského soudu důvodnou, pročež krajský rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí dovodil, že krajský soud zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, když se nevypořádal s námitkou nicotnosti správního rozhodnutí. Kasační soud odkázal v daném směru na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 14. 12. 2022, č. j. 9 Afs 314/2019–78, č. 3579/2017 Sb., bod 24 odůvodnění. Nejvyšší správní soud se jinak ztotožnil s krajským soudem v tom, že v řízení o ochraně před nezákonným zásahem nemohl soud posuzovat věcnou správnost sdělení. Namítaná nicotnost aktu je však dle Nejvyššího správního soudu věcí kvalitativně odlišnou, s níž se měl krajský soud v napadeném rozsudku samostatně vypořádat. Kasační soud závěrem s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023–71, podotkl, že o zneužití práva podat správní žalobu proti nezahájení řízení o odstranění stavby ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019–39, č. 4178/2021 Sb. NSS, ve věci ŽAVES (dále též „rozsudek ve věci ŽAVES“), se může jednat i tehdy, pokud žalobce sice o rozhodných skutečnostech nevěděl, ale připuštění žaloby by narušilo dlouhotrvající pokojný stav. Nejvyšší správní soud uvedl, že podmínka, aby se nejednalo o zneužití práva, je podmínkou přípustnosti zásahové žaloby. V nynějším řízení o kasační stížnosti by dle kasačního soudu bylo ovšem zkoumání otázky zneužití práva předčasné, neboť na jeho vyhodnocení může mít vliv právě i posouzení námitky nicotnosti. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud závazným právním názorem, aby posoudil, zda bylo sdělení nicotné či nikoli a rovněž, aby ve světle rozsudku č. j. 8 As 84/2023–71 posoudil, zda žalobkyně zneužila právo podat žalobu a zda byla tedy žaloba vůbec přípustná. V souladu s § 110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení má krajský soud rozhodnout i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Doplnění žaloby a návrh na vydání předběžného opatření

12. Žalobkyně po zrušení předchozího rozsudku krajského soudu zaslala soudu doplnění žaloby společně s dalším návrhem na vydání předběžného opatření.

13. V doplnění žaloby se žalobkyně vymezila vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023–71, a rozhojnila svou žalobní argumentaci. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), ve věci EUROVIA, dle něhož lze trvající zásah správního orgánu žalovat po celou dobu jeho trvání, přičemž žalobkyně dovozuje, že se jeho závěry uplatní i v nynější věci. Současně žalobkyně odkázala na kasačním soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023–71, a to konkrétně na jeho bod 25 odůvodnění. Žalobkyně se domnívá, že se tyto závěry uplatní i na nyní projednávaný případ, přičemž žalobkyně tvrdí, že reaguje na aktuální nevhodné chování sousedů v posledních letech. Žalobkyně s odkazem na podanou žalobu doplnila, že ani případný úspěch zápůrčí sousedské žaloby její problém nevyřeší, neboť by zde toliko vyvstal problém nový, spočívající v tom, jak dodržování zákazu hraní na daném hřišti vymoci. Řízení o žádosti o dodatečné povolení dle žalobkyně skýtá vyšší ochranu práv sousedů dotčených nepovolenou stavbou, přičemž odkázala na § 193 stavebního zákona z roku 2021 a § 3 správního řádu. Dále žalobkyně navrhla provedení místního šetření na zahradě domu č. p. 581.

14. Žalobkyně dále doplnila svou žalobní argumentaci k tvrzené nicotnosti ohlášení předmětného hřiště, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 5 As 233/2015–47, a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 16. 6. 2009, č. j. 52 Ca 15/2009–40, č. 1919/2009 Sb. NSS.

15. Současně žalobkyně podotkla, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku nevytkl krajskému soudu, že se nezabýval žalobními námitkami spočívajícími v tom, že je sporné hřiště stavbou provedenou v rozporu s ohlášením ve smyslu § 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2021 a žalobkyně trvá na tom, aby se krajský soud zabýval i těmito námitkami. Současně se dle žalobkyně krajský soud nevypořádal s námitkami, že hřiště nemá potřebný stupeň povolení, když bylo vyžadováno územní rozhodnutí, zatímco vybudováno bylo na základě ohlášení, ani s tím, zda měl žalovaný ohlášení sporného hřiště nejprve zrušit postupem podle § 156 správního řádu a teprve poté zahájit řízení o nařízení odstranění stavby a vydání zákazu užívání stavby. Rovněž žalobkyně navrhla provedení geologického průzkumu soudním znalcem v podobě sondážních vrtů u pozemků p. č. 84/3, na němž se hřiště nachází a na p. č. 84/8, které by dle ní prokázaly provedení sporného hřiště v rozporu s ohlášením. Žalobkyně podotkla, že většinu své argumentace rozvinula až v soudním řízení, neboť dle ní je zbytečné si „dopisovat" s úředníky nerespektujícími zákon.

V. Právní hodnocení krajského soudu

16. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

17. Krajský soud rozhodl na základě skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

18. Krajský soud se v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu zabýval žalobkyní uplatněnou námitkou nicotnosti ohlášení předmětného hřiště.

19. Dle § 77 odst. 1 správního řádu platí, že nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

20. Dle § 77 odst. 2 správního řádu nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti.

21. Dle § 182 odst. 1 správního řádu se ustanovení tohoto zákona o nicotnosti použijí jen pro úkony správních orgánů učiněné po účinnosti tohoto zákona.

22. Krajský soud podotýká, že v nynějším řízení o ochraně před nezákonným zásahem se žalobkyně domáhá s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci ŽAVES určení nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího v nezahájení řízení o nařízení odstranění stavby a nevydání rozhodnutí o zákazu užívání stavby vůči hřišti na tenis a odbíjenou vybudovaném na sousedním pozemku v 80. letech minulého století.

23. Dle zjištění žalovaného bylo předmětné tenisové hřiště povoleno na základě sdělení Městského národního výboru v Sezimově Ústí. Nejedná se proto o nepovolenou stavbu. Stavba je dle závěrů žalovaného rovněž užívána v souladu s tehdy vydaným sdělením. Z uvedeného důvodu žalovaný nezahájil žalobkyní požadované řízení o odstranění stavby jakož ani o zákazu užívání stavby.

24. Žalobkyně dovozuje nezákonný zásah i s ohledem na to, že předmětné ohlášení dle ní trpí vadou nicotnosti, pro kterou je namístě hřiště považovat za nepovolenou stavbu. Žalobkyně v daném směru odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010–65, č. 2837/2013 Sb. NSS, přičemž podotýká, že nicotnost správního rozhodnutí lze namítat kdykoliv a všechny orgány veřejné moci jsou povinny k ní přihlédnout i bez námitky z moci úřední. Dle žalobkyně tedy byl k nicotnosti povinen přihlédnout i žalovaný při posuzování toho, zda jsou splněny podmínky zahájení řízení o nařízení odstranění stavby a pro zákaz užívání stavby. Krajský soud však tento názor žalobkyně nesdílí.

25. Institut nicotnosti je upraven v § 77 správního řádu. Platí zde přitom omezení stanovené samotnou žalobkyní citovaným ustanovením § 182 odst. 1 správního řádu, dle něhož se ustanovení tohoto zákona o nicotnosti použijí jen pro úkony správních orgánů učiněné po účinnosti tohoto zákona. K uvedenému zákonnému ustanovení konstatovala důvodová zpráva s odkazem na stabilitu veřejné správy, že „[u]stanovení o nicotnosti jsou natolik nová, že jejich zpětná platnost by mohla přinést určité problémy veřejné správě“ (srov. důvodová zpráva ke správnímu řádu, tisk PS PČR č. 201/0, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz, s. 141). Toto ustanovení nelze interpretačně obejít ani s odkazem na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení č. j. 7 As 100/2010–65, s tím, že nicotnost se zjišťuje a prohlašuje kdykoliv. Platí totiž, že užijí–li se ustanovení tohoto zákona o nicotnosti jen pro úkony správních orgánů učiněné po účinnosti tohoto zákona, nelze se ustanovení správního řádu o nicotnosti účinně dovolat ve vztahu ke sdělení z roku 1988. Žalobkyně opakovaně na uvedené usnesení rozšířeného senátu odkazovala, avšak dle krajského soudu nereflektuje skutečnost, že závěry rozšířeného senátu vyslovené v bodu 44 odůvodnění daného usnesení byly vysloveny ve vztahu k úpravě odvolacího řízení a možnosti odvolacího správního orgánu zrušit odvoláním napadené rozhodnutí postupem podle § 90 odst. 1 písm. a), případně b) správního řádu. Rozšířený senát sice v bodu 62 odůvodnění vyslovil závěr, že účastník řízení, v němž mělo být vydáno nicotné rozhodnutí, je oprávněn namítat tuto nicotnost v navazujících řízeních, ve kterých má tvrzený neexistující správní akt sloužit jako exekuční titul nebo jako podklad pro další úkon správního orgánu, avšak k prolomení ustanovení § 182 odst. 1 správního řádu se v uvedeném rozhodnutí nijak nevyjádřil, a proto není dle krajského soudu aplikovatelnost předmětného přechodného ustanovení vyloučena. Krajský soud považuje naopak za přiléhavý závěr vyslovený v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011–25, č. 2644/2012 Sb. NSS, který judikoval, že „[u]stanovení správního řádu o nicotnosti se přitom s ohledem na § 182 odst. 1 tohoto zákona použijí i na projednávaný případ, neboť napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno až poté, co správní řád nabyl účinnosti“. Hodnotí–li v dané věci zvláštní senát s odkazem na citované zákonné ustanovení, zda bylo správní rozhodnutí vydáno před účinností správního řádu, je to další doklad svědčící ve prospěch závěru, že vydání správního aktu v době před nabytím účinnosti správního řádu představuje conditio sine qua non pro aplikaci ustanovení správního řádu o nicotnosti. V daných ustanoveních přitom není zakotven toliko procedurální režim pro prohlášení nicotnosti, nýbrž též důvody nicotnosti, kterých se žalobkyně v nynější věci dovolává.

26. Žalovaný proto nemohl posoudit, zda se jedná o nicotný správní akt. Vzhledem k tomu není namístě jeho postupu v tomto ohledu cokoli vytýkat, neboť žalovaný s odkazem na citované zákonné ustanovení neměl možnost posoudit, zda se jedná o nicotné rozhodnutí správního orgánu. Již z tohoto důvodu nelze v nezahájení řízení o nařízení odstranění stavby, popř. o zákazu užívání stavby, a to pro žalobkyní tvrzenou nicotnosti sdělení spatřovat pochybení žalovaného.

27. Nad shora uvedené krajský soud dodává, že i pokud by snad měla být otázka nicotnosti ohlášení stavby posuzována, nelze mít důvodně za to, že by předmětné ohlášení stavby skutečně vadou nicotnosti trpělo. Nicotnost je považována za natolik závažnou vadu řízení, že k ní krajské správní soudy i Nejvyšší správní soud přihlíží ex officio. Jak již krajský soud konstatoval v bodu 19 odůvodnění zrušeného rozsudku ze dne 15. 3. 2024, č. j. 63 A 3/2024–22, stavebníci v roce 1988 disponovali požadovaným titulem pro realizaci stavby tenisového hřiště, a to v podobě sdělení ze dne 20. 4. 1988, č. j. výst 6/88–výst, o absenci námitek proti provedení terénní úpravy zahrady za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou. Ostatně, i Nejvyšší správní soud dospěl, k tomu, že sdělení bylo žadatelům řádně doručeno a vyvolalo tak zamýšlené právní účinky (srov. rozsudek ze dne 4. 5. 2023, č.j. 3 As 33/2022–60, bod 20 odůvodnění). Takový závěr by stěží mohl kasační soud vyslovit, pokud by měl za to, že je předmětné sdělení je stiženo vadou nicotnosti. V případě nicotného správního aktu je totiž v souladu se zásadou „quod nullum est, nullum produsit effectum“ obecně uznáváno, že takový akt nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007–75, bod 62 odůvodnění, v němž soud odkazuje na komentářovou literaturu ke správnímu řádu [viz VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012. s. 662]).

28. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v bodu 18 odůvodnění rozsudku ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024–38, se však krajský soud dále zabýval otázkou nicotnosti předmětného sdělení blíže.

29. Jak již bylo shora poukázáno, současná právní úprava nicotnosti je zakotvená v § 77 správního řádu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006–74, č. 1629/2008 Sb. NSS, konstatoval, že „[p]ři jeho tvorbě se do značné míry rovněž projevily závěry německé teorie správního práva a právní úpravy obsažené v tamním správním řádu (zákon ze dne 25. 5. 1976, Verwaltungsverfahrengesetz, dále jen ‚VwVfG‘). Podle § 44 odst. 1 VwVfG je správní akt nicotný, pokud obsahuje tak závažné vady, resp. trpí zvlášť závažnými nedostatky, přičemž se zřetelem na všechny okolnosti je jeho nicotnost každému zcela zřejmá a je očividná. Podle zmíněné generální klauzule nicotnosti jsou nicotné takové správní akty, které trpí: a) obzvláště závažnou vadou, která je současně b) zjevná. Závažnost je kvalifikovaným pochybením, není prostou nezákonností. Pro posouzení zjevnosti vady vychází německá teorie a judikatura z tzv. Evidenztheorie, podle níž je vada zjevná tehdy, pokud by se základními okolnostmi případu seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být nicotný“ (důraz doplněn krajským soudem).

30. Uvedené závěry jsou přitom následovány i v navazující judikatuře. Lze příkladmo odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 As 183/2018–26, který tyto závěry rekapituluje v bodu 17 odůvodnění. V témže rozsudku soud uvedl, že „[s]ousloví ‚nelze vůbec považovat‘, zvláště pak slovo ‚vůbec‘ v něm užité, mající zde zesilující význam, naznačuje více než zřetelně, že vada způsobující nicotnost musí mít takovou povahu a intenzitu, že z aktu […] činí něco, co by za správní rozhodnutí nemělo být v žádném případě považováno. Musí tedy jít o vadu takříkajíc ‚do nebe volající‘. V tomto smyslu je třeba vykládat i jednotlivé položky demonstrativního výčtu v první části § 77 odst. 2 věty první správního řádu“ (srov. bod 18 odůvodnění citovaného rozsudku, důraz doplněn).

31. Žalobkyní namítané vady v nynější věci mohou dle krajského soudu představovat toliko vady („běžné“) nezákonnosti. Věcný přezkum předmětného sdělení je přitom v nynější věci vyloučen. Nicotnost správního aktu je však věcí kvalitativně odlišnou. O dané vadě aktu, způsobující, že se na něj hledí jako na neexistující a zdánlivý (srov. označení non negotium či paakt), nezakládající práva ani povinnosti a který nemusí být respektován, pro žalobkyní poukazované vady uvažovat nelze, a to ani v jejich souhrnu.

32. Je nasnadě, že žalobkyní zmiňovaný rozpor žádosti stavebníků s požadavky vyhlášky č. 85/1976 Sb., jakožto podzákonným právním předpisem, není způsobilý takto závažné vady kvalifikované nezákonnosti vyvolat, a to ani v případě absence přesné technické specifikace zamýšlené stavby (v daném ohledu lze též uvést, že dovozuje–li žalobkyně tuto absenci z toho, že byla zmiňována její matkou při místním šetření a „úředník toto bez námitek protokoloval“, nutno upozornit na to, že žalobkyní citovaná pasáž „projektová dokumentace vyhotovena není“ je obsažena v části „vyjádření p. P.“, z čehož plyne, že protokolující úředník zde toliko zaznamenal vyjádření matky žalobkyně, a to ve věci, kde se domáhala postavení účastníka řízení [dle tohoto zápisu z místního šetření dané postavení matce žalobkyně přiznáno nebylo, neboť nebylo zahájeno územní ani stavební řízení]). Z ohlášení stavebníků se jednoznačně podává, že žádají o povolení úpravy terénu zahrady pro rekreační hřiště na tenis a odbíjenou na jejich pozemku. Z žádosti plyne i to, v čem budou úpravy spočívat, jakož i to, v jaké vzdálenosti má být hřiště vzdáleno od hranice soudního pozemku p. P. (tj. matky žalobkyně). Za této situace zde není žádný prostor pro závěr, dle něhož by ani případná absence „jednoduchého situačního náčrtu“ měla za následek vadu nicotnosti sdělení Městského národního výboru v Sezimově Ústí, jakožto vady ‚do nebe volající', která by každému laikovi byla prima facie zřejmá. Daný závěr ostatně platí i o dalších žalobkyní namítaných vadách.

33. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 18.6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 624/02, přitom není přiléhavý, když posuzuje zcela odlišný druh správního aktu (platební výměr) a i zcela jiný nedostatek (neuvedení toho, za jaké období je daň vyměřena či doměřena). Krajský soud nesdílí názor žalobkyně o srovnatelnosti předmětné vady, neboť pro adresáty je nepochybně snadno pochopitelné, na jaké hřiště se ohlášení vydává (když bylo vydáno v návaznosti na jimi podanou žádost), zatímco v případě platebního výměru jeho adresát žádnou žádost nepodává a určení zdaňovacího období je proto jeho zcela nepostradatelnou součástí, aby plátce daně vůbec mohl seznat za jaké období má daň zaplatit. Nelze současně pominout ani skutečnost, že zatímco na základě platebního výměru je specifikována povinnost adresáta správního aktu, v případě ohlášení stavby se adresátovi zakládá právo. I proto jsou odůvodněny vyšší požadavky na specifikaci požadovaných náležitostí v případě platebního výměru ve srovnání s ohlášením stavby.

34. Odkazuje–li žalobkyně v doplnění žaloby na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 16. 6. 2009, č. j. 52 Ca 15/2009–40, č. 1919/2009 Sb., podotýká krajský soud, že v daném případě se jednalo o nesplnění zákonných náležitostí, nešlo tedy o pouhý rozpor s vyhláškou, jako v případě nyní projednávaném. Nadto se ani z daného rozsudku nepodává závěr o nicotnosti ohlášení stavebního záměru. Posouzení otázky zákonnosti je přitom vyhrazeno věcnému přezkumu, který (jak plyne i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024–38) v nynější věci nemá místo.

35. Za liché považuje krajský soud i úvahy žalobkyně v bodu 50 žaloby odkazující na různé rozměry tenisových kurtů s odkazem na články obsažené na serveru Wikipedia či poukazující na to, jaké rozměry tenisových hřišť rozlišují profesionální tenisové svazy. Uvádí–li stavebníci v žádosti, předmětem žádosti o povolení na vybudování „rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou“, nelze smysluplně považovat za vyhovující takové specifikaci vybudování tenisové hřiště (slovy žalobkyně) „o dvou kurtech a jednom menším tréninkovém kurtu“, zvláště pak ne dle norem profesionálních tenisových svazů. Zkoumání takovéto hypotetické situace nadto nemá opodstatnění, neboť takto hrubý rozpor mezi sdělením a hřištěm skutečně vybudovaným dán jednoznačně není.

36. Žalobkyně dále poukázala na to, že dle jejího názoru stavba vyžadovala rozhodnutí o změně využití území, které vydáno nebylo. Odkázala přitom na právní větu vytvořenou k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 As 30/2009–102. Krajský soud se však nedomnívá, že by ani takové případné pochybení bylo způsobilé vyvolat vadu nicotnosti správního aktu. Ostatně Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „v důsledku zmíněného postupu stavebního úřadu je předmětné rozhodnutí o umístění stavby třeba posoudit na základě námitky stěžovatelů, kteří správnímu orgánu vytýkali mj. nevhodné umístění parkovacích ploch, jako nezákonné“, tj. nikoli jako nicotné, jak žalobkyně patrně dovozuje. Krajský soud k uvedené námitce žalobkyně uvádí, že ani případné vydání jiného druhu povolení k provedení pozemkových úprav v podobě realizaci hřiště nezakládá vadu nicotnosti sdělení. Žalobkyně ve směru této argumentace patrně míří na případ doktrinálně dovozované skutkové podstaty nicotnosti spočívající v absolutním nedostatku formy. V tomto ohledu je třeba uvést, že jako příklad absolutního nedostatku formy je uváděno např. ústní rozhodnutí namísto písemného (srov. MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996. s. 79). Stejný příklad uvádí též komentářová literatura ke správnímu řádu (viz např. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012. s. 644). Jako další příklad uvádí předmětný komentář ke správnímu řádu na témže místě uložení povinnosti dopisem. Vzhledem k těmto příkladům lze mít důvodně za to, že jako absolutní nedostatek formy způsobující nicotnost aktu nelze považovat vydání jiného typu povolení, než by bylo právním řádem vyžadováno. Vada spočívající v nevydání požadovaného druhu povolení by mohla být relevantní pouze v případě věcného přezkumu povolení (sdělení), pro který však v nynějším případě není místa. To ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024–38, když v bodu 15 odůvodnění konstatoval, že „[n]ení–li možný věcný přezkum sdělení v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, bylo by proti smyslu tohoto zákonného ustanovení, jestliže by bylo možné se jeho přezkumu domáhat pouze jiným žalobním typem, a to nadto v řízení, ve kterém není pro posouzení věcné správnosti správního rozhodnutí místo. Kasační soud se proto ztotožňuje s krajským soudem v tom, že v řízení o nezákonné zásahu nemohl posoudit věcnou správnost sdělení“.

37. Namítá–li žalobkyně v bodu 9 žaloby absenci zajištění proti hluku a tím rozpor s § 78 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, uvádí krajský soud, že takový požadavek ani nebyl v daném případě vyžadován, neboť předmětné rekreační hřiště nepředstavuje otevřenou stavbu pro tělesnou výchovu ve smyslu uvedené vyhlášky. Lze uvést, že žalobkyní citované ustanovení je systematicky zařazeno v oddílu čtvrtém, spadajícím pod díl třetí této vyhlášky, který upravuje stavby občanského vybavení, pod které však rekreační soukromé hřiště nelze podřadit. Dle daného ustanovení vyhlášky proto nebylo nutné zřizovat „ochranná pásma zeleně, popřípadě jiná opatření, zabezpečující účinné tlumení hluku“ ve smyslu daného ustanovení (jakož ani např. požadavek ve smyslu § 78 odst. 2 téže vyhlášky, dle něhož „uspořádání východů a rozptylových ploch před stavbami pro tělesnou výchovu musí umožnit plynulý a bezpečný odchod a rozptyl návštěvníků do okolí stavby“, což rovněž demonstruje, že náhled žalobkyně je mylný).

38. Nelze přitom souhlasit s tvrzením žalobkyně obsaženém v bodu 49 žaloby, dle něhož nelze seznat, zda je předmětem ohlášení i sporné tenisové hřiště, nebo pouze terénní úprava pozemku. Sama žalobkyně výše v témže bodu žaloby ostatně uvádí, že žádost o ohlášení stavby ze strany stavebníka a souhlas stavebního úřadu mající formu ohlášení podle § 55 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 tvoří z hlediska specifikace povolovaného stavebního záměru jeden celek, s čímž se krajský soud ztotožňuje. Touto optikou je přitom jednoznačně patrné, že provedení povrchové úpravy má spočívat právě ve vyrovnání terénu a povrchové úpravě spočívající v realizaci rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou (což stavebníci v jejich ohlášení specifikovali). Vadou zakládající nicotnost předmětného sdělení Městského národního výboru v Sezimově Ústí rovněž nemůže být ani absence uvedení parcelního čísla pozemku. Všem zainteresovaným subjektům (stavební úřad, stavebníci i matka žalobkyně) bylo jednoznačně patrné, o jaký pozemek se v této věci jedná, což má oporu i ve správním spisu. Krajský soud nepovažuje v tomto ohledu za přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013. Nejvyšší soud v daném případě sice uvedl, že „[p]okud nebyl ve výroku správního rozhodnutí, v jehož důsledku mělo dojít ke změně vlastnických vztahů k pozemku, tento pozemek označen (individualizován) tak, aby bylo objektivně zřejmé, o jaký pozemek jde, pak je rozhodnutí neurčité a nemůže vyvolat zamýšlené účinky; je tedy nicotné (nulitní)“. Na rozdíl od nyní posuzovaného případu však Nejvyšší správní soud posuzoval výměr Jednotného národního výboru, který představoval titul, na jehož základě nabyla právní předchůdkyně žalobců vlastnictví k předmětným nemovitostem. Nedostatečná individualizace právního titulu, na jehož základě dochází k samotnému nabytí vlastnictví chráněného článkem 11 Listiny základních práv a svobod je nepochybně otázkou odlišnou od otázky dostatečnosti individualizace stavebního povolení, resp. sdělení, vydaného na žádost stavebníků, z něhož nadto (ve spojení se žádosti samotnou) je zcela patrné, kterého pozemku se týkají.

39. Krajský soud neshledal, že by ani odkazy žalobkyně na další judikaturu měly být důvodem pro závěr o nicotnosti předmětného sdělení. Žalobkyně v žalobě a jejích přílohách poukazuje na to, že sdělení bylo dle jejího názoru vydáno v roce 1988, přestože hřiště bylo vybudováno již (nejpozději) v roce 1984. Také v této skutečnosti žalobkyně dovozuje vadu nicotnosti vydaného sdělení, a to z důvodu faktické neuskutečnitelnosti. Žalobkyně v daném směru doplnění žaloby odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 5 As 233/2015–47, z něhož se podávají následující závěry: „Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelům lze přisvědčit, že takovou podstatnou vadou může být rovněž neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost správního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Afs 61/2008 – 60). Taková vada však v nyní projednávané věci zcela zjevně nenastala. Jak správně konstatoval již krajský soud v napadeném rozsudku, z toho, že po dokončení stavby bude v ulici V. vozovka o šířce 4,5 m a chodník o šířce 1,5 m, nelze dovodit nicotnost napadeného stavebního povolení, a to ani s odkazem na to, že se uvedené v místě stavby před její realizací nenacházelo. Je nepochybné, že pokud má být zamýšlená stavba povolena stavebním úřadem, nemůže v době podání žádosti o stavební povolení existovat, neboť v takovém případě by se jednalo o stavbu provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem [srov. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; u takové stavby je stavební úřad povinen, jsou–li naplněny zákonem předpokládané podmínky, nařídit její odstranění].“ 40. K uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu nutno konstatovat, že se týkal zcela odlišného skutkového základu, než je dán v případě věci nyní projednávané. V žalobkyní odkazovaném rozsudku totiž šlo o situaci, kdy bylo vydáno stavební povolení na opravu vozovky, resp. její rekonstrukci. Stěžovatelé namítali, že na základě tohoto stavebního povolení má být upravena vozovka o šířce 4,5 m a chodníky, které však neexistují a namítali nicotnost stavebního povolení s tím, že „nelze rozhodovat o něčem, co neexistuje“. V nynější věci naopak žalobkyně zjednodušeně řečeno namítá, že ‚nelze rozhodovat o něčem, co již existuje‘. Konstatoval–li soud v žalobkyní citované pasáži, že „pokud má být zamýšlená stavba povolena stavebním úřadem, nemůže v době podání žádosti o stavební povolení existovat“, je třeba mít na zřeteli kontext, z něhož plyne, že danou pasáž vyslovil Nejvyšší správní soud v návaznosti na argumentaci kasační stížnosti, resp. formulaci stižných bodů stěžovateli, kteří v předmětném případě namítali, že je stavební povolení „rozhodnutím ‚o ničem‘, neboť na základě stavebního povolení má být upravena vozovka o šířce 4,5 m a chodníky na ulici V., které neexistují“. Nadto z žalobkyní citované části odůvodnění neplyne závěr svědčící o nicotnosti stavebního povolení vydaného na již existující stavbu. Naopak, v tom, že Nejvyšší správní soud nepovažoval stavební povolení na opravu komunikací za nicotné ani přestože se před vydáním stavebního povolení v místě stavby před její realizací nenacházely, shledává krajský soud další důvod pro závěr o tom, že ani v nynější věci netrpí předmětné sdělení vadou nicotnosti.

41. Navíc lze poukázat na to, že daný rozsudek neposuzoval otázku důvodu nicotnosti spočívající ve faktické neuskutečnitelnosti správního aktu, nýbrž otázkou neexistence skutkového základu způsobující jeho bezobsažnost (kterou ostatně žalobkyně ve svém doplnění v citaci daného rozsudku zdůraznila). Důvod nicotnosti spočívající v „evidentní neexistenci skutkového základu, na jehož základě je akt vydáván“, dovozovaný právní teorií, však dle krajského soudu nemůže být shledáván v žalobkyní namítaném později vydaném povolení (sdělení) na případně již existující hřiště. Doktrína k tomuto důvodu nicotnosti ostatně uvádí, že daný důvod lze seznat „nejspíše tehdy, jestliže v důsledku neexistence základu bude projev vůle bezobsažný“, přičemž jako příklad je uvedena neexistence „přezkoumávaného“ správního aktu zakládající nicotnost přezkumného aktu (viz HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 151). Daný důvod vady nicotnosti by proto dle krajského soudu bylo možno shledat spíše u rozhodnutí o odvolání směřujícího proti neexitujícímu prvostupňovému rozhodnutí, což je případ diametrálně odlišný od povahy žalobkyní namítané vady aktu (sdělení).

42. Pokud jde o důvod nicotnosti spočívající ve faktické neuskutečnitelnosti, ani tento nelze v nynějším případě dle krajského soudu shledat. V daném směru odkazuje krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 As 183/2018–26, který v bodu 20 odůvodnění konstatoval, že „[f]aktickou neuskutečnitelností je třeba rozumět něco, co z pohledu poměrů doby, v níž je správní rozhodnutí vydáno, jeho uskutečnění činí prakticky nemožným. Praktická nemožnost není totéž co nemožnost absolutní. Jde o pojem širší. Praktickou nemožností je třeba mínit vedle nemožnosti absolutní i něco, co je – technicky, fyzikálně, biologicky, ekonomicky apod. vzato – za daných poměrů sice teoreticky možné, ale natolik se vymykající obvyklým měřítkům, že to správní rozhodnutí prakticky po nikom nemůže požadovat. Příkladem by mohlo být umístění dopravní značky na Marsu – technicky jistě proveditelné, dokonce bez větších problémů dosažitelné dnes dostupnou technikou, ale natolik nákladné a organizačně obtížné, že rozhodnutí, které by za dnešních poměrů něco takového někomu ukládalo, by právem bylo třeba považovat za fakticky neuskutečnitelné“ (pozn.: důraz doplněn krajským soudem). Krajský soud se nedomnívá, že by v případě vydání sdělení povolující případné již stojící hřiště mělo bylo natolik absurdní, aby bylo srovnatelné s kasačním soudem uváděným příkladem dopravní značky na Marsu. Již existující stavby bez příslušného povolení je možné povolovat na základě dodatečného povolení, což umožňovala i právní úprava účinná v době vydání předmětného sdělení [viz § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976]. Byť se jedná o odlišný správní akt, krajský soud neshledal důvodu, pro který by muselo být na předmětné sdělení (resp. ohlášení stavebnímu úřadu), na které zákonodárce kladl i v dané době nižší požadavky, nahlíženo jako na neexistující akt.

43. K tomu ostatně krajský soud vedou i závěry vyslovené k nicotnosti již J. Hoetzelem (jenž je v případě otázek nicotnosti často citován mj. i rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006–74), který nicotnost označuje též jako absolutní zmatečnost. J. Hoetzel v dané souvislosti uvedl, že „[n]aprostá zmatečnost byla by dále dána tam, kde vůbec nelze mluviti o projevu vůle úřední, t. j. zejména v případě vis absoluta, resp. nebezpečného vyhrožování. Naproti tomu pouhá vis compulsiva, omyl úřadu a jeho podvedení stranou (vylákání aktu) zakládaly by zpravidla pouhou vadnost“ (HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1937, s. 291). Pokud vylákání aktu má zakládat obecně pouhou vadnost, není dle krajského soudu prostor pro úvahy o nicotnosti sdělení povolující, byť i případně v době vydání aktu již existující, hřiště. Navíc ani nelze vyloučit vybudování nového hřiště na místě dosud stojícího hřiště jiného.

44. S žalobkyní nelze souhlasit ani stran jejího názoru vyjádřeného v bodu 52 žaloby, dle něhož žalovaný ohlášení sporného hřiště vydané v režimu stavebního zákona z roku 1976 mohl odklidit podle § 156 odst. 2 správního řádu, tím že by je sám zrušil pro jeho rozpor se zákonem. S tímto názorem se krajský soud nemůže ztotožnit. Možno odkázat na komentářovou literaturu k danému ustanovení správního řádu, která rekapituluje, že „[k] přezkumnému řízení v těchto specifických případech se vyslovila i judikatura. Podle MS v Praze (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 A 86/2011–42, 2955/2014 Sb. NSS) ‚pro vydání usnesení dle § 156 odst. 2…, jímž se ruší vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy, neplatí lhůty pro zahájení a vydání rozhodnutí v přezkumném řízení uvedené v § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2‘. Zdůrazněme v této souvislosti, že není vyloučeno, aby zvláštní právní úprava obsahovala částečně specifický postup, jako je tomu v případě [stavebního zákona]“ (srov. POTĚŠIL, Lukáš. Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 776–779). Daný komentář míří na § 106 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006, upravujícího souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášeného stavebního záměru, a které uvádí, že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků. Zakazuje–li právní úprava vydání rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení po uplynutí 15 měsíců ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků, bylo by absurdní, pokud by taková možnost byla dovozena pro ohlášení stavby z roku 1988. Na tomto závěru ničeho nemění ani odkaz žalobkyně na závěr Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání č. 100 ze dne 25. 2. 2011, neboť se k této lhůtě jakkoli nevyjadřuje. V daném ohledu proto nelze žalovanému na jeho postupu cokoli vytknout.

45. Porušení zákona nelze dovozovat ani pro žalobkyní zmiňované dodatečné vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, k němuž došlo na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Táboře ze dne 15. 9. 1988, č. j. Zem/ 1515/1988. Toto (byť dodatečné) vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu dle krajského soudu naopak napravilo předchozí nedostatek a nemůže být tedy důvodem zahájení řízení o odstranění stavby (ani o zákazu užívání stavby). Ani z tohoto důvodu nebylo namístě zahajovat žalobkyní požadované řízení. Za relevantní krajský soud nepovažuje ani odkaz žalobkyně na § 171 stavebního zákona z roku 2021 s tím, že sporné hřiště vyžaduje povolení záměru. Krajský soud opakuje, že na sporné hřiště bylo vydáno povolení v podobě sdělení Městského národního výboru v roce 1988. Nelze tuto otázku přitom posuzovat optikou stavebního zákona z roku 2021. Námitka žalobkyně proto není důvodná.

46. Krajský soud s ohledem na shora uvedené neshledal, že by žalovaný pochybil, když nezahájil řízení o odstranění stavby a nezakázal její užívání. Nad shora uvedené má krajský soud (vázán povinností posoudit v nynějším případu otázku zneužití práva, a to i ve světle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 84/2023–71) za to, že projednávaná žaloba žalobkyně představuje právo zneužívající prostředek.

47. Rozšířený senát v bodu 88 odůvodnění rozsudku ve věci ŽAVES upozornil, že „správní soud měl dále zvážit, zda podáním zásahové žaloby v obdobných případech žalobce nezneužívá právo podat správní žalobu. Je třeba si uvědomit, že například v oblasti stavebněprávní existují spletité vztahy mezi stavebníkem a sousedy, které není vždy vhodné řešit ve správním soudnictví. Správní soud by nemusel dle okolností dané věci poskytnout ochranu např. takovému žalobci, který nejprve soukromoprávním ujednáním přivolí k určitému (jednoznačnému) způsobu užití svého pozemku, poté se však pokusí (aniž byly ze strany stavebníka porušeny podmínky či limity žalobcova přivolení) svých soukromoprávních závazků zbavit iniciací pravomocí správního orgánu, který upozorní na rozpor využití pozemku s veřejným právem. Jinými příklady zneužití práva mohou být např. situace, kdy s ohledem na povahu věci bude v daném případě nad veřejnoprávní podstatou věci převažovat soukromoprávní charakter sporu mezi dvěma fyzickými či právnickými osobami a veřejnoprávní otázka bude zcela marginální, případně kdy žalobce stav, jehož nápravy se nyní domáhá, dlouhodobě pokojně akceptoval“ (důraz doplněn krajským soudem). Současně v témže rozsudku rozšířený senát v bodu 102 odůvodnění v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), ve věci EUROVIA, doplnil, že „[v] odůvodněných případech však může soud vyhodnotit dlouhou časovou prodlevu mezi vznikem zásahu a podáním žaloby jako zneužití práva, typicky v situacích, kdy žalobce po dlouhou dobu pokojně akceptoval stav, jehož nápravy se nyní domáhá“.

48. Na uvedené závěry rozšířeného senátu navázal Nejvyšší správní soud například rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 10 As 177/2022–27, v němž šlo o případ, kdy stavba byla dokončena v roce 2016, avšak podnět k zahájení řízení o odstranění stavby podal žalobce až v roce 2020. Tvrzený nesoulad stavby se stavebním povolením přitom mělo být možné zjistit pouhým pohledem. Toto prodlení skoro čtyř let považoval Nejvyšší správní soud za dlouhodobé pokojné akceptování stavu. Podání zásahové žaloby proto bylo dle Nejvyššího správního soudu zneužitím práva. V rozsudku 14. 9. 2023, č. j. 1 As 105/2023–29, v bodu 24 odůvodnění, pak Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovateli se přičítá i nečinnost předchozích vlastníků pozemku jakožto právních předchůdců žalobce.

49. V nedávném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023–71, byl posuzován případ, kdy stavebník v 80. letech 20. století vybudoval na svém pozemku žumpu, přičemž stěžovatelka podala v roce 2020 podnět k zahájení řízení o odstranění nepovolených staveb, mezi něž náležela i daná žumpa. Nejvyšší správní soud v daném případě dovodil, že o zneužití práva podat správní žalobu proti nezahájení řízení o odstranění stavby se může jednat i tehdy, pokud žalobce sice o rozhodných skutečnostech nevěděl, ale připuštění žaloby by narušilo dlouhotrvající pokojný stav. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění zabýval otázkou limitací zásahů veřejné moci do soukromé sféry během času, a to především prostřednictvím objektivních lhůt, které nejsou vázány na vědomost oprávněné osoby, nýbrž počínají běžet již od chvíle, kdy určitý nárok vznikne (byť konkrétní osoba nemá v danou dobu informace nezbytné k jeho uplatnění). Kasační soud zde dovodil, že „řešený případ nezbytnost takovéto (objektivní) lhůty dobře dokládá. Stěžovatelka (zjednodušeně) tvrdí, že osoby zúčastněné na řízení neměly v 80. letech splnit různé podmínky příslušného stavebního povolení uděleného místním národním výborem. Například si neměly zajistit potřebný odborný dozor, jakož i neplnit další stanovené podmínky. Vést řízení ohledně těchto tvrzených skutečností v roce 2022 (kdy byla žaloba podána) by bylo v zásadě nemožné za současného dodržení alespoň základních požadavků spravedlivého procesu. V mezidobí došlo mj. ke změně politického režimu a kompletní transformaci veřejné správy. Výsledek procesu vedeného v roce 2022 ohledně toho, zda někdo dodržel podmínky stavebního povolení před více než třiceti lety, by tedy nutně neodrážel skutečný stav věci. Dá se totiž očekávat, že řada dokumentů se nedochovala, svědci si dané skutečnosti nepamatují, a zjistit skutkový stav věci by tak bylo značně obtížné či dokonce nemožné. Z těchto důvodů musí právo stanovit určitou mez, za kterou již nelze zpochybňovat nastalý (pokojný) stav“ (srov. bod 20 citovaného rozsudku). Kasační soud v dané věci proto konstatoval, že „žumpa byla postavena nejpozději v roce 1989 a stěžovatelka počala tento stav zpochybňovat v roce 2016. Jedná se tedy o dobu přesahující 25 let. V takovém případě nemá Nejvyšší správní soud žádné pochybnosti o tom, že „objektivní“ lhůta již uplynula, a jedná se proto o zneužití práva podat správní žalobu. Není tak nezbytné ani stanovit konkrétní délku této lhůty a lze tuto otázku přenechat dalšímu vývoji judikatury (srov. bod 24 odůvodnění citovaného rozsudku; důraz doplněn krajským soudem).

50. Pokud jde o věc nyní projednávanou, předmětné hřiště stavebníci vybudovali rovněž v 80. letech 20. století. Nadto se jedná o hřiště, jehož existenci (i namítané rozpory s předmětným sdělením) bylo nepochybně možné ze strany žalobkyně a jejích právních předchůdců, coby mezujících sousedů, zjistit pouhým pohledem. Žalobkyně však iniciovala řízení o odstranění stavby až v roce 2023. Vzhledem k tomu se v nynějším případě dle krajského soudu jedná o zneužití práva podat správní žalobu, a to vzhledem k uplynutí subjektivní i objektivní lhůty ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Argumentuje–li žalobkyně odkazem na aktuální nevhodné chování sousedů a odkazem na bod 25 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023–71, ani v tomto směru ji nelze přitakat. V daném bodu odůvodnění konstatoval kasační soud, že „v konkrétním případě tedy nemusí ani žaloba podaná s odstupem řady let představovat zneužití práva s ohledem na okolnosti dané věci“, přičemž v daném ohledu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 8 A 112/2020–107, kde městský soud „zohlednil to, že za nečinností žalobkyně stálo spíše jednání žalovaného, který žalobkyni udržoval v domnění, že dočasná stavba byla změněna na trvalou“. Nejvyšší správní soud v daném případě dovodil, že „[z]a takové situace nebylo možné žalobkyni její nečinnost klást k tíži (byla způsobena jednáním žalovaného)“. Takovou okolnost však v nynější věci dle krajského soudu spatřovat nelze a současný úřad žalovaného dle krajského soudu nijak žalobkyni či její rodinu neuvádí v omyl, pro který by nemohla proti danému hřišti brojit již v minulosti. Žalobkyně dále v bodu 10 a 11 žaloby podotýká, že po roce 1989 se sousedské spory s rodinou stavebníků výrazně zlepšily a že současně nechtěla žalobkyně a její rodina stavebníky vzhledem k jejich rozvodu zatěžovat nepříjemnými sousedskými spory o hřiště. Situace se dle jejího líčení změnila v posledních letech, odkdy je hřiště (znovu) velmi intenzivně využíváno a ruší pohodu bydlení žalobkyně i dalších osob. Krajský soud k tomuto popisu žalobkyně podotýká, že otázka zneužití práva není na změnách v „klimatu“ sousedských vztahů závislá. Plyne–li ze samotného sdělení žalobkyně, že po většinu doby od vybudování předmětného hřiště nebyly sousedské vztahy problematické, je tato skutečnost dle krajského soudu toliko výmluvným důvodem svědčícím o nepochybném závěru o tom, že dlouhou časovou prodlevu mezi vybudováním hřiště (resp. vydáním dotčeného sdělení), a podáním žaloby nutno vyhodnotit jako zneužití práva, neboť žalobkyně po dlouhou dobu pokojně akceptovala stav, jehož nápravy se nyní domáhá. Za tohoto stavu věci není relevantní ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010–193, dle něhož vydání nesprávného povolení vede k naplnění definice nepovolené stavby.

51. Pokud jde o odkaz žalobkyně na to, že stavebník neuplatnil v řízení práva osoby na řízení zúčastněné, i ten je v tomto ohledu zcela irelevantní, neboť otázka uplatňování postavení osoby na řízení zúčastněné dle § 34 s. ř. s. je ve správním soudnictví výsostným právem každého jedince, nikoli povinností, a proto není takováto úvaha žalobkyně opodstatněná.

52. Za popsaného stavu krajský soud nepovažoval návrhy žalobkyně na provedení dokazování za důvodné.

VI. Závěr a náklady řízení

53. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto byla na základě § 87 odst. 3. s. ř. s. zamítnuta.

54. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

55. Krajský soud nerozhodoval o podaném návrhu na vydání předběžného opatření, neboť ve lhůtě pro jeho vydání rozhodl ve věci samé.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem IV. Doplnění žaloby a návrh na vydání předběžného opatření V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení