61 A 22/2024– 62

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci navrhovatelky: Mgr. I. B. zastoupena Ing. B. B. proti odpůrce: město Sezimovo Ústí se sídlem Dr. E. Beneše 21, 391 01 Sezimovo Ústí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 2 územního plánu Sezimovo Ústí přijaté usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 30. 8. 2023, č. 62/2023/6, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Zastupitelstvo odpůrce usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. 62/2023/6, přijalo změnu územního plánu č. 2 (dále jen „změna č. 2“). Tato změna nabyla účinnosti dne 15. 9. 2023.

2. Změna č. 2 se týká mimo jiné tzv. lokality 1, která vymezuje pozemky st. XA, st. XB a na ně navazující pozemky XC a XD v k. ú X jako plochu rekreace Ri – stav (v původním územním plánu plocha bydlení), pozemek parc. č. XE v k. ú. X jako plochu přestavby XF – Bz (bydlení – soukromá zeleň – Bz) a pozemek parc č. XG v k. ú. X jako plochu přestavby XH – veřejná zeleň – Pz (původně plocha veřejného prostranství obecné). Pozemek parc. č. XI byl již v platném územním plánu veden jako plocha Pz, takže se nejedná o změnu způsobu využití. Plánek – LOKALITA 1 II. Shrnutí návrhu 3. Proti změně č. 2 podala navrhovatelka dne 14. 7. 2024 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na její zrušení.

4. Navrhovatelka uvedla, že je spoluvlastnicí pozemků parc. č. XJ, parc. č. XK, parc. č. XL a parc. č. XM v k. ú. X. Její námitka uplatněná v průběhu pořizování změny č. 2 brojila proti tomu, aby v ulici Bydlinského mohla vznikat jakákoli další hřiště, neboť její rodina je obtěžována již existujícím tenisovým hřištěm na pozemku parc. č. XN v k. ú. X, který je v těsném sousedství navrhovatelčiných pozemků. Nový regulativ v lokalitě č. 1 (plocha bydlení – soukromá zeleň, plocha veřejné zeleně a stavby pro rodinnou rekreaci) stavbu hřišť umožňuje (oproti dřívější ploše nízkopodlažního bydlení).

5. Rozhodnutí o námitce však vychází z nesprávného uchopení vztahu mezi územním plánováním a povolováním staveb, neboť jak zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon z roku 2006“, tak i zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, dále jen „stavební zákon z roku 2021“, vycházejí ze zásady, že sousedé mají proti stavebním záměrům brojit již ve fázi územního plánování.

6. K podpoře své argumentace navrhovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, čj. 8 As 54/2011–344, s tím, že nebrojila proti konkrétnímu hřišti nýbrž obecně proti možnosti hřiště v dané lokalitě umisťovat, jelikož to ohrožuje pohodu bydlení. Ve stavebním řízení by pro navrhovatelku bylo prakticky nemožné uplatňovat svá práva.

7. K tomu navrhovatelka dále odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009–120, č. 1910/2009 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010–145, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 7 As 172/2017–29, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2017, čj. 40 A 14/2016–53, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2024, čj. 54 A 1/2024–39. Judikatorní závěry odpovídají koncentraci námitek obsažené v § 89 odst. 2 a § 114 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 a § 190 stavebního zákona z roku 2021.

8. Závěry odpůrce navrhovatelka označila za nepřezkoumatelné. K tomu dále poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2023, čj. 8 As 81/2022–52, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2023, čj. 63 A 33/2023–42. Z nich plyne, že vypořádání námitek musí být věcné a nikoli pouze vágní.

9. Odpůrce dle navrhovatelky opomenul důkazní prostředek ohledně toho, že se na blízkém pozemku parc. č. XN v k. ú. X neosvědčila existence tenisového hřiště (k tomu navrhovatelka doložila snímky webových stránek odpůrce dokládající stížnosti občanů). Odpůrce nezohlednil krajinný ráz lokality v údolí potoka uprostřed klidové zástavby rodinných domů, kde se hluk snadno šíří do okolí. Navrhovatelka dále plně odkázala na uplatněnou námitku proti sporné ploše.

10. K argumentaci odpůrce, dle které není žádoucí vytváření monofunkčních ploch, neboť město má být živé, navrhovatelka uvedla, že v lokalitě již existuje problém s jedním hřištěm. Poukázala na dikci § 18 stavebního zákona z roku 2006 a dodala, že i bez existence regulativu umožňujícího zřizování hřišť se o monofunkční plochu nejedná. Sporná plocha je obklopena plochami pro nízkopodlažní bydlení a lokálním biokoridorem Kozského potoka, ve kterém se nachází rybářský revír. Z argumentace odpůrce není zřejmé, proč by mělo umisťování hřišť do dané lokality urbanisticky zapadat.

11. Regulativy pro umisťování hřišť jsou dle navrhovatelky nesrozumitelné. Podmínka přípustného využití, dle které hřiště nebude zatěžovat okolí například hlukem, je nesrozumitelná, jelikož každé hřiště bude představovat hlukovou zátěž. Totéž platí i o podmínce, dle které hřiště nesmí snižovat kvalitu prostředí. K podpoře své argumentace navrhovatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, čj. 39 A 34/2023–66, dle kterého podmínka podmíněně přípustného využití funkční plochy nesmí zcela vylučovat takové využití, pro které byla plocha stanovena.

12. Odpůrce neposoudil zásah do vlastnického práva navrhovatelky, neboť poukázal pouze na vzdálenost 40 m od lokality 1 k pozemkům navrhovatelky. Nejedná se o konkrétní zhodnocení situace. Hluk se bude snadno šířit po celém okolí. Vzdálenost 40 m je dle navrhovatelky krátká pro jakýkoli sport, při kterém hráči rádi křičí, dochází k úderům s míčkem apod.

13. Tato vzdálenost je současně dostatečná k tomu, aby Městský úřad Sezimovo Ústí navrhovatelce upřel účastenství ve stavebním řízení, což navrhovatelka dovozuje ze skutečnosti, že ji tento úřad coby účastnici nepřizval do společného územního a stavebního řízení ve vztahu k domu povolovanému přes ulici naproti navrhovatelčině domu. Navrhovatelka se se stavebním záměrem seznámila neformální cestou přímo od stavebníka, neměla proti němu námitek a účastenství v tomto řízení se nedomáhala, jelikož pracovníci stavebního úřadu mají podivnou pověst. Navrhovatelka tak brojí proti napadenému regulativu i proto, že předpokládá, že by jí stavební úřad upřel práva účastnice řízení s ohledem na vzdálenost.

14. Navrhovatelka vnímá zamítnutí námitky jako odvetu za to, že její manžel kritizoval pracovníky Městského úřadu Sezimovo Ústí, kteří prosazovali nepovolenou stavbu ve prospěch jejího soukromého majitele. V této kauze dokonce uváděli nepravdivé údaje v řízení před soudem. K tomu navrhovatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2022, čj. 57 A 7/2021–141. Navrhovatelka dále poukázala na článek České televize ze dne 11. 6. 2015, dle něhož odpůrce nerespektoval pravomocný rozsudek soudu ve věci poskytování informací, což vyústilo v exekuci, přičemž starosta odpůrce je právník.

15. Navrhovatelka navrhla, aby krajský soud změnu č. 2 zrušil v rozsahu, v jakém vymezuje lokalitu č. 1 na pozemcích st. XA, st. XB, parc. č. XE, parc. č. XG, parc. č. XC a parc. č. XD v k. ú. X.

III. Shrnutí vyjádření odpůrce

16. Odpůrce ve vyjádření k návrhu uvedl, že změna č. 2 splňuje veškeré náležitosti na ni kladené zákonem, splňuje také základní koncepci rozvoje území obce a byla činěna šetrným způsobem vedoucím k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem, s vyloučením jakékoliv libovůle.

17. Změna v napadané části změny č. 2 je pouze formálního charakteru, reflektující stávající stav, a proto je sporné, zda je navrhovatelka vůbec aktivně legitimována k podání návrhu.

18. Změna č. 2 ctí stávající stav, ve snaze zachování principu dosavadního soužití v území, vylučující jakoukoliv rozsáhlou výstavbu, např. objekty pro bydlení, skladování, všechny druhy výrobních činností apod. Vychází také z požadavku pana R. P., který neformálně zastupoval dotčené zahrádkáře v dané lokalitě, a který se na rozdíl od navrhovatelky účastnil veřejného projednání. Odpůrce poukázal na kladné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 24. 4. 2023.

19. Navrhovatelka v žalobě zmiňuje existenci „nepovoleného“ tenisového hřiště. Toto hřiště však nepovolené není. K tomu odpůrce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2024, čj. 63 A 3/2024–59, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 1 As 114/2024–50.

20. Odpůrce navrhl, aby krajský soud návrh zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. K odpůrcem zpochybňované aktivní procesní legitimaci navrhovatelky krajský soud uvádí, že dle § 101a odst. 1 věty první s. ř. s. „[n]ávrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.“ Navrhovatelka potřebné dotčení na právech tvrdí (hlukové imise z případně zřízených hřišť), přičemž se ani při zohlednění vzdálenosti cca 40 m mezi navrhovatelčinými nemovitostmi a lokalitou č. 1 nejedná o zásah na první pohled nemyslitelný či nereálný. Za této situace nelze navrhovatelce právo k podání návrhu na zrušení změny č. 2 upřít.

22. Krajský soud proto přezkoumal napadené opatření obecné povahy v mezích návrhových bodů (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

23. Návrh není důvodný.

24. Krajský soud předesílá, že změna č. 2 se nikterak netýká stávajícího tenisového hřiště v sousedství navrhovatelčiných nemovitostí. Krajský soud se proto argumentací, která se k tomuto hřišti vztahuje, blíže nezabýval a nepovažoval ani za nutné provádět v tomto ohledu jakékoli dokazování (z týchž důvodů nelze namítané nezohlednění důkazních prostředků vztahujících se k uvedenému hřišti vytýkat ani odpůrci).

25. Krajský soud dále poznamenává, že odkazuje–li navrhovatelka na argumentaci obsaženou v jejích námitkách uplatněných v průběhu přijímání změny č. 2, nejedná se o řádně uplatněné návrhové body (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/2018–38, odst. 19). Krajský soud se proto zabýval výhradně námitkami uplatněnými v samotném návrhu.

26. Pro posouzení věci je pak též nerozhodná žalobkynina argumentace, dle které zamítnutí jejích námitek ze strany odpůrce je jakousi odvetou za dřívější kritiku pracovníků Městského úřadu Sezimovo Ústí. Jedná se totiž o námitku ryze spekulativní. Poukaz na porušení právních předpisů v souvislosti s poskytováním informací pak nemá k nynější věci naprosto žádný vztah. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti změny č. 2 27. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadené změny č.

2. Této námitce nepřisvědčil.

28. Judikatura týkající se požadavků na odůvodnění územních plánů (a jejich změn) prodělala určitý vývoj. Aktuálně však platí, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách by svou kvalitou v zásadě mělo odpovídat odůvodnění správního rozhodnutí.

29. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 178/15, „výkon samosprávy při územním plánování je výkonem veřejné moci, který je způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod a který musí být soudem přezkoumatelný: opatření obecné povahy v takových případech totiž zpravidla, i přes své zvláštnosti, bude materiálně rozhodnutím ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [srov. bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009 (N 57/52 SbNU 267)]. Je pak nasnadě, že ústavnímu požadavku přezkumu zákonnosti soudem odpovídá právě požadavek dostatečného odůvodnění opatření obecné povahy či rozhodnutí o námitkách (ledaže by jejich důvody byly zjišťovány až v samotném soudním řízení). Řádné odůvodnění tedy musí být pravidlem, z něhož lze na nebezpečí ‚přehnaných požadavků‘ usuzovat pouze výjimečně (v konkrétně vymezených poměrech věci, jak bylo již výše vyloženo).“ Jakkoli Ústavní soud vyslovil shora uvedené v souvislosti s přezkumem zásad územního rozvoje, tj. nástrojem územního plánování na úrovni krajů, lze tyto závěry vztáhnout i na územní plán (a jeho změny), neboť základní principy jeho přijímání jsou totožné.

30. Navrhovatelka námitkami uplatněnými v průběhu přijímání změny č. 2 zpochybnila správnost, resp. vhodnost umisťování (jakýchkoli) hřišť v lokalitě č.

1. Na tyto námitky odpůrce odpověděl v jádru sice stručně, avšak přezkoumatelně.

31. Odpůrce s ohledem na koncepční charakter územního plánování obecně konstatoval, že „[n]ejsou tedy žádoucí monofunkční plochy, město má být ‚živé‘. Není žádoucí zcela vyloučit realizaci hřišť v plochách bydlení a rekreace. Umístění každého hřiště je nutné posuzovat individuálně (v rámci konkrétního správního řízení).“ 32. Podstatou odůvodnění vypořádání navrhovatelčiny námitky je však především to, že odpůrce uvedl v soulad skutečný způsob využití lokality č. 1 s úpravou obsaženou v územním plánu. K tomu konkrétně uvedl, že „[z]měnou č. 2 územního plánu došlo v lokalitě č. 1 ke změně způsobu využití z plochy ‚bydlení nízkopodlažní‘ na ‚plochu bydlení – soukromá zeleň‘. Pozemek parc. č. XE, zahrada, je oproti platnému ÚP řešen jako Bz – plochy bydlení – soukromá zeleň s ohledem na skutečnost, že část území se nachází v záplavovém území a je žádoucí, aby zde nebyly umisťovány větší stavby. Pozvolný přechod od staveb k bydlení přes zahrady k plochám veřejné zeleně a Kozskému potoku dává předpoklad zachování přírodních hodnot v území. Způsob využití pozemků parc. č. XC, XD, st. XA a XB vše k.ú. X byl změněn z plochy ‚bydlení nízkopodlažní‘ na plochu ‚rekreace – plochy staveb pro rodinnou rekreaci‘ (na pozemcích parc. č. XC a XD byly realizovány rekreační objekty st. XA a XB, změna ÚP zaznamenává stav v souladu s katastrem nemovitostí). Plocha ‚veřejného prostranství – obecné‘ byla ve změně č. 2 ÚP upřesněna na plochu ‚veřejné zeleně‘ dle stávajícího využití plochy.“ Odpůrce taktéž dodal, že ke změně využití pozemků v lokalitě š. 1 přistoupil „[z]ejména z důvodu posílení ochrany zeleně v tomto prostoru“.

33. Jakkoli si lze vždy představit odůvodnění košatější, základní důvody pro zamítnutí navrhovatelčiných námitek jsou z odůvodnění změny č. 2 zřetelné. Odpůrce zdůvodnil volbu konkrétního funkčního využijí jednotlivých pozemků (uvedení do souladu se stávajícím stavem, „pozvolný přechod“ od staveb až po plochy zeleně a Kozský potok a posílení ochrany zeleně) i zachování stávajícího regulativu umožňujícího zřizování hřišť (nežádoucí monofunkční plochy, „živost“ města a nevhodnost úplného vyloučení stavby hřišť z ploch bydlení a rekreace). Uvedené závěry jsou tak sice stručné, avšak přezkoumatelné. Je zřejmé, že odpůrce zohlednil i povahu daného území (tedy „krajinný ráz“, o němž hovoří v podaném návrhu navrhovatelka).

34. Nedůvodná je též námitka, dle které odpůrce neposoudil zásah do navrhovatelčina vlastnického práva. Navrhovatelka totiž v námitkách podaných v průběhu přijímání změny č. 2 takřka žádné konkrétní námitky takového charakteru nevznesla. Převážnou část své argumentace totiž vztahovala k již existujícímu tenisovému hřišti, které není předmětem nynějšího řízení, což v odůvodnění změny č. 2 odpůrce také uvedl. Zbylá část argumentace pak směřuje k tomu, jaké řešení navrhovatelka považuje za vhodnější. Jediná námitka, kterou by bylo možné považovat v souvislosti s vlastnickým právem žalobkyně za relevantní, je námitka hlukových imisí, kterou však v konkrétnostech rozvedla pouze ve vztahu k existujícímu tenisovému hřišti. U případných hřišť v lokalitě č. 1 pouze takovéto imise automaticky – avšak nepodloženě – předpokládá. Za této situace považuje krajský soud shora popsané odůvodnění změny č. 2 za dostačující.

35. Odůvodnění vypořádání navrhovatelčiných námitek odpovídá relativně obecné povaze územního plánu. Navrhovatelka ostatně sama v těchto námitkách předložila (vedle výhrad vůči stávajícímu tenisovému hřišti) pouze takovou argumentaci, která zpochybňuje vhodnost zvoleného řešení, aniž by uvedla, zda a případně proč je přijatá regulace v rozporu s právními předpisy. Proto krajský soud pro úplnost dodává, že správní soudy v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány k tomu, aby hodnotily vhodnost řešení obsaženého v územním plánu či aby snad dokonce obci přikazovaly, jaké konkrétní řešení má zvolit. Smyslem řízení před soudem je tak pouze posouzení otázky zákonnosti napadeného opatření obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, čj. 1 Ao 1/2006–74, č. 968/2006 Sb. NSS; z recentní judikatury srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, čj. 9 As 302/2016–68). IV.B K námitce nesprávného uchopení vztahu mezi územním plánováním a povolováním staveb 36. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nesprávného uchopení vztahu mezi územním plánováním a povolováním staveb.

37. Krajský soud nezpochybňuje závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, čj. 8 As 54/2011–344 (potažmo další navrhovatelkou citované judikatury), na který navrhovatelka poukázala a dle něhož „stavební zákon obsahuje relativně samostatnou úpravu několika druhů řízení, která na sebe v procesu realizace výstavby mohou navazovat, a to z chronologického hlediska i míry obecnosti směrem od činnosti plánovací (územní plánování), přes problematiku umisťování již konkrétních staveb v územním řízení po stanovení podmínek jejich realizace ve stavebním řízení. Jednotlivá řízení jsou završována samostatnými správními rozhodnutími (popř. opatřeními obecné povahy), která jsou samostatně způsobilá soudního přezkumu. Bylo by též v rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by byl účastník správního řízení oprávněn v řízení brojit proti závěrům, které vyplynuly z řízení jiného a fakticky tak derogovat předchozí pravomocné správní rozhodnutí.“ Tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu ke stavebnímu zákonu z roku 2021. Krajský soud ovšem neshledal, že by s nimi odůvodnění změny č. 2 bylo v rozporu.

38. Navrhovatelka ve svém návrhu (jakož i v podaných námitkách) vychází ze subjektivní zkušenosti s již existujícím tenisovým hřištěm, kterou pak zcela automaticky přenáší na jakýkoli myslitelný záměr hřiště, který by v budoucnu mohl v lokalitě č. 1 vzniknout. Z toho pak plyne její závěr, že v lokalitě č. 1 se žádná hřiště nikdy nacházet nemohou, i to, že takovouto regulaci musí napadnout již ve fázi územního plánování, protože později by již proti takovému záměru nemohla brojit.

39. Krajský soud však tento paušalizující pohled nesdílí. Samotná existence stávajícího tenisového hřiště, i kdyby snad byl jeho provoz skutečně problematický, nemůže bez dalšího znemožnit stavbu jakéhokoli jiného hřiště v dané oblasti. V tomto ohledu odpůrce zcela správně poukázal na relativně obecnou povahu územního plánu s tím, že konkrétní stavební záměry hřiště (s již konkrétními parametry) by bylo možné posuzovat až v navazujícím stavebním řízení. Umístění hřiště splňujícího stanovené podmínky v lokalitě č. 1 není pojmově vyloučeno. Z ničeho totiž neplyne, že by samo o sobě odporovalo normám veřejného práva (navrhovatelka nic takového neuvádí), ani že by stanovené podmínky byly reálně nesplnitelné (taktéž dále oddíl IV.C).

40. Nelze přijmout závěr, že každé hřiště je nadměrně hlučné a narušuje kvalitu prostředí, neboť posouzení těchto otázek se vždy bude odvíjet od konkrétního projektu. Lze proto připustit, aby navrhovatelka typově podobné námitky (především námitky týkající se hlukových imisí) uplatnila až rámci případného řízení o povolení záměru (bude–li skutečně moci být na svých právech reálně dotčena), neboť teprve tehdy je bude možné kvalifikovaně posoudit. K tomu krajský soud pouze dodává, že námitka, dle které stavební úřad v případném řízení o povolení záměru navrhovatelce neumožní hájit její práva s ohledem na vzdálenost lokality č. 1 od jejích nemovitostí, je ryze spekulativní, a nelze se jí tudíž blíže zabývat. IV.C K námitce nesrozumitelnosti podmínek využití území 41. Nedůvodné jsou též námitky, dle nichž jsou příslušné regulativy zřizování hřišť nesrozumitelné.

42. V lokalitě č. 1 se dle změny č. 2 nachází plocha Ri (rekreace – stavby pro rodinnou rekreaci), Bz (bydlení – soukromá zeleň) a Pz (veřejná zeleň). Navrhovatelka dle návrhové argumentace konkrétně zpochybňuje regulativy umisťování hřišť, které územní plán stanoví pro plochy Ri a Bz.

43. Podmíněným způsobem využití ploch Ri jsou dle územního plánu „stavby a zařízení, které souvisejí a jsou slučitelné s rekreací, například veřejná prostranství, občanské vybavení, přírodní koupaliště, rekreační louky, hřiště a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury, které nesnižují kvalitu prostředí ve vymezené ploše a jsou slučitelné s rekreačními aktivitami“ (důraz doplněn).

44. Pojem kvalita prostředí je jedním z typických neurčitých právních pojmů, který samotná změna č. 2 (resp. územní plán jako takový) nijak nedefinuje, a lze jej tudíž ztotožnit s pojmem kvalita prostředí ve smyslu někdejší vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, či aktuální vyhlášky č. 157/2024 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a jednotném standardu. Využití neurčitého právního pojmu je zcela běžnou legislativní technikou v situacích, kdy má normotvůrce v úmyslu umožnit určitou flexibilitu aplikační praxe, která se tak může přizpůsobit konkrétnímu případu. Krajský soud neshledal, že by takovýto postup nebyl možný i v rámci územně plánovací dokumentace. Naopak se jedná o postup obecně vzato vhodný, jelikož územně plánovací dokumentace představuje pouze rámcovou regulaci způsobu využití území. Správní soudy ostatně ani nemohou samosprávnému celku vnucovat, aby od použití uvedené techniky ustoupil. Uvedený regulativ ploch Ri (rekreace – stavby pro rodinnou rekreaci) proto krajský soud za nesrozumitelný nepovažuje.

45. Navrhovatelkou nastíněný výklad, dle něhož zásahem do kvality prostředí je stavba jakéhokoli hřiště, je výkladem zcela krajním. Jistě je rozdíl mezi tím, zda se na ploše určené k rekreaci či odpočinku nachází například dětské hřiště s houpačkou a pískovištěm nebo fotbalové hřiště s tribunami pro diváky. Pojem hřiště je natolik široký, že si lze představit značné množství různých variant, které v kontextu konkrétní lokality mohou mít znatelně rušivý účinek nebo naopak s charakterem prostředím přirozeně splynou.

46. Podmíněným způsobem využití ploch Bz je pak také „hřiště, pokud nebude okolní zástavbu zatěžovat např. hlukem apod.“ (důraz doplněn).

47. Hlukem je obecně vzato jakýkoli nežádoucí zvuk, což je však vždy třeba posuzovat s ohledem na konkrétní lokalitu a způsob využití ploch v daném území. Nejedná se tedy automaticky o jakýkoli zvuk, jak naznačuje navrhovatelka. Znovu lze uvést, že pod pojmem hřiště si lze představit velmi pestrou škálu různých zařízení jakož i rozličných opatření, které hluk ze hřiště omezují.

48. Z obsahu změny č. 2, resp. samotného územního plánu, neplyne, že by bylo úmyslem odpůrce navazovat umisťování hřišť na konkrétní hlukové limity, nýbrž naopak to, aby uvedený regulativ umožňoval určitou aplikační pružnost (ostatně maximální hlukové limity stanovují příslušné právní předpisy; srov. především nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). To nesrozumitelnost uvedeného regulativu nezpůsobuje.

49. Navrhovatelčin odkaz na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, čj. 39 A 34/2023–66, nepovažuje krajský soud za přiléhavý, neboť shora uvedené regulativy neznamenají, že by umisťování hřišť v plochách Ri a Bz bylo zcela vyloučené.

V. Závěr a náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že návrh na zrušení opatření obecné povahy není důvodný, a proto jej podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Navrhovatelka neměla v řízení úspěch, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo.

53. Pokud jde o procesně úspěšného odpůrce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí návrhu III. Shrnutí vyjádření odpůrce IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti změny č. 2 IV.B K námitce nesprávného uchopení vztahu mezi územním plánováním a povolováním staveb IV.C K námitce nesrozumitelnosti podmínek využití území V. Závěr a náklady řízení