63 A 5/2024–44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobců: a) R. H., narozený dne X b) A. H., narozená dne X oba bytem X zastoupeni advokátem Mgr. Michalem Pavlasem sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Včelná, IČO 00245607 sídlem Husova 212, 373 82 Včelná zastoupena advokátem JUDr. Františkem Vavrochem sídlem nám. Přemysla Otakara II., č. 123/36, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2024, č. j. KUJCK 2503/2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 5. 1. 2024, č. j. KUJCK 2503/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 18 729 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 7. 2022, č. j. SU/2170/2022–11, bylo vyhověno žádosti obce Včelná (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) ze dne 6. 4. 2022, a dle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), bylo vydáno společné povolení, kterým byl schválen stavební záměr na stavbu s názvem „Víceúčelové hřiště, Včelná, ul. Tikalova s realizací vlastního parkoviště, areálových přípojek elektra, vody a kanalizace“ na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD v katastrálním území X.

2. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali žalobci a Mgr. M. S. odvolání, o kterých rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2023, č. j. KUJCK 39276/2023 (dále jen „předchozí rozhodnutí žalovaného“), tak, že dle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

3. Následně vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ze dne 27. 6. 2023, č. j. SU/2170/2022–28 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo opět rozhodnuto tak, že dle § 94p odst. 1 stavebního zákona byl schválen stavební záměr na předmětnou stavbu.

4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci a Mgr. M. S. znovu odvolání, která žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

5. Napadené rozhodnutí napadli žalobci dne 23. 2. 2024 správní žalobou, kterou se domáhají jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Shrnutí žaloby

6. Žalobci v podané žalobě namítají, že žalovaný učinil nesprávné hmotně právní posouzení, a to v otázce výkladu neurčitého pojmu pohody bydlení, resp. kvality prostředí. Žalobci podotkli, že interpretaci daného pojmu byla věnována značná pozornost v předchozím rozhodnutí žalovaného (na straně 10), kde byl vysloven závěr, že se záměr „vymyká dosavadnímu způsobu zástavby v dané lokalitě, která je zaměřena na bydlení“. Dle žalobců je proto překvapivá až podrážděná reakce žalovaného na straně 5 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný ohradil proti označení záměru za cizorodý. Dle žalobců lze z předchozího rozhodnutí žalovaného naopak usuzovat, že odvolací správní orgán považoval záměr za cizorodý, resp. vymykající se stávajícím podmínkám. Dále žalobci namítli, že důkazní břemeno k prokázání absence zásahu do kvality prostředí neulpívá na nich, nýbrž na správním orgánu a stavebníkovi.

7. Žalobci současně podotkli, že ani splnění zákonných limitů neznamená samo o sobě vyloučení zásahu do kvality prostředí, nicméně vždy je třeba záměr posuzovat ze všech jeho hledisek a nelze se tak soustředit toliko na hluk. V dané souvislosti odkázali na to, že žalovaný na straně 7 napadeného rozhodnutí stran hlukové studie uvádí, že se hlukovou studií vypočtené hodnoty přibližují hygienickým limitům. Dle názoru žalobců je potom vyloučeno, aby bylo dostatečně přesvědčivě prokázáno, že kvalita prostřední nebude negativně dotčena. Žalovaný sice dané konstatování relativizuje odkazem na to, že zmíněné hraniční hodnoty jsou uvažovány pro nejnepříznivější situace souběhu dějů, která snad nemůže nastat, žalobcům však v takovém případě není zřejmé, proč je do hlukové studie vůbec zařazena situace, která nemůže nastat. Dle žalobců lze nejméně takové hodnoty naopak standardně očekávat.

8. Dále žalobci vytýkají žalovanému, že se při interpretaci okolností rozhodných pro kvalitu prostředí zaměřil toliko na „meritum věci,“ tj. na hluk, když dle výkladu judikatury, ale i dle předchozího rozhodnutí žalovaného, je namístě zohlednit veškeré potenciální aspekty záměru. Žalobci v daném ohledu opětovně upozorňují na specifika lokace, která je zástavbou pro rodinné bydlení, na robustnost konceptu záměru, kumulaci více zdrojů imisí hluku, 15 m vysoké osvětlení, celoroční provoz v zásadě po celou denní dobu. V této souvislosti žalobci přitakali žalovanému, že jistě nejde o provoz 24hodinový, nicméně bude–li pominuta noční doba, pak se argumentace žalobců jistě nejeví – slovy žalovaného – jako zcela pomýlená. Dle žalobců nebylo bezpečně prokázáno, že by záměr neměl negativní vliv na kvalitu prostředí.

9. Žalobci rovněž namítají, že žalovaný nevypořádal námitky týkající se hlukové studie. Žalobci uvádí, že dne 17. 8. 2023 doplnili své odvolání o důkazní prostředek, a to rešerši, která vyvracela výpočty hlukové studie, a měla tedy zjevně vliv na zákonnost správních rozhodnutí obou stupňů. Námitka cílí na problematiku veřejnoprávních norem týkajících se záměru. Dle žalobců nejde v daném směru o ryze soukromoprávní námitku. Žalobci odkazují na body 2.1 a 2.2 rešerše, dle nichž pro referenční měření bylo zvoleno zcela nesrovnatelné hřiště a současně nejsou vysvětleny velké rozdíly naměřených hodnot. Dle závěrů rešerše se (nejméně ve vztahu ke skateparku) jedná o vysoce impulsní hluk ve smyslu § 2 písm. d) nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, týkající se vzájemných nárazů pevných těles, u kterých přípustný limit nemůže být 50 dB ale pouze 38 dB. V tomto ohledu odkázali žalobci i na tabulku v bodu 3.2. rešerše a § 12 odst. 3 citovaného nařízení. Dle žalobců předmětné kritérium přípustného limitu plynoucí z veřejnoprávních norem, které chrání veřejný zájem (resp. veřejné zdraví), zavdává příčinu k prolomení koncentrační zásady, neboť je patrné, že napadené rozhodnutí vychází z hlukové studie jako zásadního podkladu, jeho závěry jsou však v rozporu s uvedenými zájmy, a tedy v rozporu se zákonem. Napadené rozhodnutí vychází dle žalobců z nesprávné nejvyšší přípustné výše hlukového limitu 50 dB, ačkoli by měla být nižší – 38 dB. Za této situace je dle žalobců záměr prokazatelně nepřijatelný a rozporný se zákonem.

10. Žalovaný se s předmětným důkazním návrhem vypořádal citací § 82 odst. 4 správního řádu a poznámkou, že zde není objektivní důvod, proč by žalobci nemohli předložit rešerši dříve, a z uvedeného důvodu k ní nepřihlédl. Žalobci pak k otázce výjimek z koncentrační zásady odkázali na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudcích ze dne 22. 9. 2021, č. j. 1 As 244/2019–98 (body 44 a 46–47 odůvodnění) a ze dne 9. 1. 2019, č. j. 9 As 255/2017–47 (bod 24 odůvodnění). Žalobci připouští, že rešerši předložili až po uplynutí odvolací lhůty, nicméně námitky vůči relevantnosti hlukové studie uplatňovali již v rámci vznesených námitek i následně v podaném odvolání. Doplněním rešerše, vyvracející relevanci hlukové studie ve vztahu k dodržení veřejnoprávních norem, žalobci své námitky dále podpořili a upozornili žalovaného na nesrovnalosti v metodice měření.

11. Žalovaný však od předložené rešerše bez řádného odůvodnění odhlédl, a naopak se bezvýhradně a nekriticky spolehl na správnost hlukové studie, bez ohledu na požadavek volného hodnocení důkazů a na povinnost zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu. Tímto přístupem žalovaný dle žalobců porušil též povinnost přezkumu zákonnosti dle § 89 správního řádu a rovněž stávající výklad povinnosti přihlédnout k právním námitkám nehledě na případnou koncentrační lhůtu dle § 82 odst. 4 správního řádu. S odkazem na rešerši žalobci současně upozornili na absenci jakékoli metodiky pro provedení měření hluku mj. ze skateparkových prvků, u kterých je třeba vycházet z pravidel pro měření impulsního hluku, která stanoví přísnější kritéria. Žalobci odkázali také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006. Žalobci proto spatřují v napadeném rozhodnutí vadu nepřezkoumatelnosti. Současně nepřihlédnutí k rešerši vedlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo či mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. S ohledem na shora uvedené je dle žalobců dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.

12. Závěrem žalobci namítají překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť dle nich lze v napadeném rozhodnutí spatřovat značnou diskontinuitu a nekoherentnost ve srovnání s předchozím rozhodnutím žalovaného. Z něho lze dovodit, že žalovaný hodnotí záměr jako cizorodý prvek v dané lokalitě, a proto klade důraz na prokázání neexistence negativního vlivu na kvalitu prostředí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sám sebe popírá a brání se námitkám žalobců z pozice moci, a priori odmítaje jejich argumenty dílem jako nesprávné, dílem jako imaginární, sugestivní, ba dokonce pomýlené, avšak obsahově se jim nevěnuje. Žalovaný dle žalobců nekriticky přejímá závěry hlukové studie a od rešerše a právní námitky žalobců odhlíží. Nereflektuje ani poznatek o existenci přesné metodiky impulsního hluku dle nařízení vlády č. 272/2011 Sb. a vychází z nesprávného předpokladu neexistence takové metodiky. Žalovaný tak dle žalobců nesplnil povinnost hájit veřejný zájem a napadené rozhodnutí bylo nepředvídatelné.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný v rámci předloženého vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby.

14. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že k otázce domnělé cizorodosti hřiště se vyjadřoval především proto, že žalobci s daným pojmem argumentovali v podaném odvolání. Žalovaný se ohradil proti žalobci podsouvanému tvrzení, že je žalovaný autorem výroku o cizorodosti záměru. Žalovaný s takovým názorem nikdy nepřišel, naopak žalobci právní názor vyslovený v předchozím rozhodnutí žalovaného vyložili natolik extenzivním způsobem, že zcela změnili jeho význam.

15. Dle žalovaného důkazní břemeno k prokázání absence zásahu do kvality prostředí ulpívá na stavebníkovi do té míry, jak ji určuje pozitivní právní úprava. Žalovaný má za to, že stavebník předloženými důkazními prostředky prokázal, že stavba vyhoví zákonem určeným limitům. Již správní orgán prvního stupně shledal, že existencí a provozem stavby nebude překročena přípustná míra nastavených podmínek, přičemž žalovaný se s úvahami vyjádřenými v prvostupňovém rozhodnutí ztotožnil. Tvrdili–li žalobci v nalézacím řízení opak toho, co tvrdil a důkazy podpořil stavebník, bylo jejich povinností označit a předložit důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se žalobci v průběhu nalézacího řízení spokojili s předchozím posouzením žalovaného a bezdůvodně z něho dovodili, že důkazní břemeno na podporu jimi tvrzených skutečností spočívá výhradně na stavebníkovi či stavebním úřadu, nelze tuto chybu v úsudku žalobců klást k tíži žalovaného.

16. Žalovaný uvedl, že žalobci změnili též význam původního tvrzení žalovaného týkajícího se nejnepříznivějšího souběhu činností na víceúčelovém hřišti, který může nastat. Dle žalovaného je proto předmětný žalobní bod neopodstatněný. Rovněž přisouzení autorství výroku slovního spojení „zcela pomýlená argumentace“ žalovanému představuje argumentační faul žalobců, neboť žalovaný za pomýlený označil výhradně argument žalobců o tom, že koncept celodenního užívání záměru je nevhodný. Na užitém označení argumentu za pomýlený nespatřuje žalovaný nic zavrženíhodného. Žalovaný dále uvedl, že problematika šíření hluku ze sportovišť (včetně skateparků) není řešena speciální legislativou a danou problematikou se nezabývají ani orgány ochrany veřejného zdraví. Shodně není upravena ani v metodickém návodu vydaném hlavním hygienikem. Legislativa v dané oblasti toliko v obecné rovině definuje pojem vysoce impulsní hluk. Z ničeho přitom neplyne, že by hluk vznikající v souvislosti s provozem skateparku představoval vysoce impulsní hluk (naopak je jako takový definován např. hluk vznikající při střelbě z lehkých zbraní, explozí výbušnin s hmotností pod 25 g ekvivalentu hmotnosti trinitrotoluenu či při vzájemném nárazu pevných těles). Dle tiskové zprávy veřejného ochrance práv ze dne 18. 5. 2022 může být hluk vznikající při průjezdech, skocích a dopadech na herních prvcích u skateparků nejen vysoce rušivý, ale za určitých okolností dokonce i vysoce impulsní. Za takový však správní orgány na základě provedeného dokazování hluk z provozu skateparku neshledaly.

17. Argumentaci žalobců neplatným nařízením č. 502/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví před nepříznivými účinky hluku, považuje žalovaný za nepřiléhavou. Způsob definování vysoce impulsního hluku dle dané vyhlášky je zcela odlišný demonstrativním výčtem rozmanité škály činností. Dle žalovaného by bylo naivní očekávat, že pracovníci obecných stavebních úřadů dokážou po odborné stránce vyhodnotit otázku šíření hluku ze skateparku, když příslušné odborné autority tuto záležitost dlouhodobě neřeší. Správní orgán prvního stupně opřel své úvahy o odborné posouzení, a žalovaný se s tímto odborným úsudkem ztotožnil. Dle žalovaného současně nejsou žalobci ve svých tvrzeních konzistentní, když v nalézacím řízení namítali impulsní hluk výhradně z prkenného oplocení multifunkčního hřiště, zatímco v odvolacím řízení shledávají domnělý zdroj vysoce impulsního hluku v užívání skateparku. Předloženou rešerši žalovaný odmítl jakožto nový důkaz v odvolacím řízení s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu. Kromě tohoto obecného ustanovení měl žalovaný dle svého vyjádření k žalobě poukázat rovněž na § 94m odst. 1 stavebního zákona, nicméně trvá na věcné správnosti nepřihlédnutí k tomuto novému důkazu. Žalovaný nesouhlasí s žalobci ani v jejich názoru o značné diskontinuitě a nekoherenci ve srovnání s předchozím rozhodnutím žalovaného. Žalobci se dopustili extenzivního výkladu daného rozhodnutí a na jeho základě dospěli k závěru o cizorodosti prvku v dané lokalitě, aniž by však vzali v potaz nově předložené důkazy v podobě hlukové studie a provozního řádu hřiště.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání na základě § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

19. Žalobci namítali nesprávný výklad neurčitého právního pojmu pohoda bydlení, resp. kvalita prostředí. Správní orgán prvního stupně se při přihlédnutí k judikatuře správních soudů zevrubně zabýval výkladem pojmu pohoda bydlení (viz např. strana 17 a násl. prvostupňového rozhodnutí). Žalobci přitom k samotnému výkladu daného pojmu nevznášejí konkrétní námitky, dle krajského soudu rozporují toliko jeho aplikaci v nyní projednávaném případě. Krajský soud neshledal, že by se správní orgány dopustily nepřípustného výkladu pojmu pohoda bydlení; naopak krajský soud má za to, že jimi uváděný výklad tohoto neurčitého právního pojmu koresponduje s interpretací zastávanou i v judikatuře správních soudů. Lze v dané souvislosti odkázat na rozsudek ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005–116, č. 850/2006 Sb. NSS, dle něhož představuje pohodu bydlení „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení. Jak zdejší soud v uvedeném rozsudku dále zdůraznil, je pohoda bydlení dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení pak je třeba zkoumat intenzitu narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech“.

20. Z uvedených premis vycházely i správní orgány v nynější věci, a proto v otázce samotného výkladu daného pojmu neshledal krajský soud jakékoli pochybení. Jinou otázkou je aplikace daných východisek na nyní projednávanou věc. Správní orgány na základě skutečností obsažených v hlukové studii dospěly k závěru, že existencí a provozem stavby nebude negativními vlivy stavby překročena míra přiměřená poměrům. Žalobci rozporovali zvláště závěry týkající se imisí hluku a v určité míře také výrazného osvětlení stavby. Žalobci také vznesli námitku týkající se důkazního břemene k prokázání absence zásahu do kvality prostředí.

21. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou týkající se důkazního břemene. Žalovaný se předmětnou námitkou vypořádal na straně 5 napadeného rozhodnutí. Zde konstatoval, že s úvahou žalobců, dle níž důkazní břemeno na prokázání přímého dotčení vlastnického či jiného věcného práva k pozemku nebo stavbě nenesou účastníci řízení, a naopak je povinností stavebníka doložit neexistenci negativních dopadů na stávající poměry v dotčené lokalitě, se nemůže ztotožnit, neboť odporuje znění stavebního zákona a souvisejících předpisů. Dle žalovaného každá stavba jak svou samotnou existencí, tak provozem své okolí ovlivňuje. Žalovaný podotkl, že existence jakékoliv stavby může mít negativní dopady na okolí v tolika rozličných rovinách, že je nemyslitelné požadovat po stavebníkovi, aby je sám definoval. Žalovaný podotkl, že jsou to účastníci řízení z řad sousedů, kteří podrobují stavbu kritickému pohledu a svými námitkami fakticky upozorňují na možné negativní účinky stavby. Vzhledem k tomu žalovaný dospěl k závěru, že jsou to právě účastníci řízení, kdo je dle zákona povinen nést důkazní břemeno ohledně jimi tvrzených námitek. Role stavebního úřadu spočívá v moderování diskuse nad žádostí o povolení stavby a v povinnosti jednotlivá mnohdy protichůdná tvrzení účastníků řízení vyhodnotit a podle zákona ve věci rozhodnout.

22. Dle § 50 odst. 2 správního řádu platí, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví–li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.

23. Dle § 52 věty první správního řádu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.

24. Krajský soud se v této otázce se shora uvedeným posouzením žalovaného ztotožnil. Společné územní a stavební řízení dle § 94j a násl. stavebního zákona představuje zvláštní správní řízení, které je v souladu s § 50 odst. 2 správního řádu ovládáno zásadou vyhledávací, resp. vyšetřovací (tzv. principem inkvizičním). Přestože však v tomto řízení leží důkazní břemeno primárně na stavebním úřadu, popř. stavebníkovi, jsou to sami žalobci, kteří se dovolávají nepřiměřeného zásahu do pohody bydlení, a proto je na nich, aby svoji námitku nepřiměřeného zásahu v souladu s § 52 správního řádu prokázali. Pokud tak neučiní, nelze neprokázání takové skutečnosti klást k tíži stavebního úřadu či stavebníka, nýbrž naopak toliko k tíži jich samotných. Správní orgány v nynější věci vyšly z podkladu v podobě hlukové studie. Pokud žalobci namítali nesprávnosti závěrů dané hlukové studie, byli povinni na podporu svých tvrzení označit důkazy k jejich prokázání. Pokud tak neučinili, nemohou se této povinnosti úspěšně zprostit odkazem na zásadu vyšetřovací. To platí tím spíše, že se žalobci dovolávali toho, že na stavebním úřadu a stavebníkovi leží důkazní břemeno k prokázání absence zásahu do kvality prostředí, a tedy by dle jejich mínění byl stavebník či stavební úřad povinen dokazovat negativní skutečnosti, které však dle tzv. negativní teorie důkazní obecně vzato nemohou být dokazovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Ads 244/2019–49, bod 15 odůvodnění a tam citovanou judikaturu, či rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2021, č. j. 62 A 6/2020 – 33, bod 30 odůvodnění). I to je dalším důvodem, proč nemůže být jejich námitka v tomto ohledu shledána důvodnou.

25. Dále se krajský soud zabýval žalobním bodem, kterým žalobci namítali vadu v postupu žalovaného, spočívající v nepřihlédnutí k jimi předložené rešerši vyvracející výpočty hlukové studie.

26. Krajský soud rekapituluje, že předchozím rozhodnutím žalovaného bylo k odvolání žalobců (a Mgr. M. S.) zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 7. 2022, č. j. SU/2170/2022–11. Zrušujícím důvodem bylo nedostatečné vyhodnocení vlivu záměru na kvalitu prostředí, přičemž žalovaný naznal, že v podkladech pro vydání rozhodnutí zcela chybí informace o budoucím provozu hřiště a uvažované otevírací době (např. provozní řád) a řešen není dostatečně ani hluk a jeho vliv na okolí. K tomu měla být dle závazného právního názoru vyjádřeného na straně 11 předchozího rozhodnutí žalovaného zpracována hluková studie nebo obdobné odborné posouzení, které by prokázalo, jakou intenzitu hluku lze s ohledem na kapacitu a rozsah užívání hřiště očekávat. V novém projednání žádosti o vydání společného povolení byly podklady doplněny o zpracovanou hlukovou studii (a rovněž o provozní řád hřiště). Na základě takto doplněných podkladů bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které se právě o závěry hlukové studie opírá. Již v námitkách ze dne 15. 6. 2022, které jsou součástí správního spisu, žalobci zmiňovali některé nedostatky hlukové studie. Předmětnými námitkami se správní orgán prvního stupně zabýval např. na straně 46 prvostupňového rozhodnutí. Na nedostatky hlukové studie žalobci poukazovali rovněž v nově podaném odvolání ze dne 17. 7. 2023. Dne 17. 8. 2023 předložili žalobci přípis označený jako doplnění důkazního prostředku, jehož přílohou byla rešerše zpracovaná Ing. J. D., jakožto akustický posudek polemizující s obsahem a závěry hlukové studie, ze které správní orgán prvního stupně vychází. Žalovaný však k tomuto důkazu s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlédl. Žalovaný uvedl, že je nepochopitelné, proč takový důkaz nebyl předložen v nalézacím řízení, tím spíše pokud jsou odvolatelé zastoupeni advokátem, tedy osobou znalou práva (viz s. 4 – 5 napadeného rozhodnutí).

27. Dle § 82 odst. 4 správního řádu platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá–li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

28. Žalobci namítají, že žalovaný tímto postupem zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, přičemž odkázali na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2021, č. j. 1 As 244/2019–98, a ze dne 9. 1. 2019, č. j. 9 As 255/2017–47.

29. Krajský soud odkazuje na žalobci přiléhavě odkazované závěry Nejvyššího správního soudu, dle nichž „účastník řízení v důsledku koncentrace řízení neztrácí právo na výtky k jednotlivým důkazním prostředkům. […] Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že pokud účastník uplatnil námitku týkající se správnosti a úplnosti posudku, který byl podkladem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, až v odvolání či rozkladu, je správní orgán, který o odvolání či rozkladu rozhoduje, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů povinen se takovou námitkou věcně zabývat. Pokud se jí nezabýval, protože ji považoval za novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé“, přičemž „předseda stěžovatele pochybil, pokud v situaci, kdy byl ze strany žalobkyně předložen znalecký posudek, který vyvolává odůvodněné pochyby o relevantnosti a zejména podloženosti závěrů společnosti ALMAPRO, z tohoto posouzení bezvýhradně vycházel a opřel o ně své závěry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2021, č. j. 1 As 244/2019–98, body 46 – 47 odůvodnění – pozn. důraz doplněn krajským soudem).

30. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 1. 2008, č. j. 52 Ca 44/2007–42, dle jehož právní věty platí, že „[p]okud účastník uplatnil námitku týkající se správnosti a úplnosti znaleckého posudku, který byl podkladem rozhodnutí správního orgánu I. stupně, až v odvolání, je odvolací orgán v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů povinen se takovou námitkou věcně zabývat. Pokud se jí nezabýval, protože ji považoval za novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]“ (pozn. – důraz doplněn zdejším krajským soudem).

31. Předmětné závěry týkající se možnosti vznášet námitky týkající se správnosti a úplnosti znaleckého posudku v odvolacím řízení jsou s odkazem na zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, dále zmiňovány i v komentářové literatuře, která uvádí, že „[j]estliže se jedná o skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve (typicky půjde o námitky vztahující se kupříkladu k důvodům a argumentaci správního orgánu obsažené až v odůvodnění rozhodnutí prvního stupně, shodně srov. rozsudek KS v Plzni ze dne 23. 10. 2013, č. j. 30 A 56/2012–65, případně o námitky vůči podkladům pro vydání rozhodnutí, jak vyplývá z rozsudku KS v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 1. 2008, č. j. 52 Ca 44/2007–42), lze je v odvolání a v průběhu odvolacího řízení uplatnit a správní orgány jsou povinny k nim přihlédnout (srov. POTĚŠIL, Lukáš a kol. Správní řád. 2.vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 461; důraz doplněn krajským soudem). Současně závěry citovaných rozsudků zmiňuje také recentní judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 3. 2024, č. j. 2 As 11/2023–35, bod 23 odůvodnění).

32. Na základě těchto zjištění krajský soud shledal předmětnou žalobní námitku důvodnou. Žalobci v průběhu odvolacího řízení předložili předmětnou rešerši k závěrům hlukové studie, z nichž správní orgány vychází. Tato rešerše se přitom vyjadřuje k podkladům pro vydání rozhodnutí ve věci. Nadto je ze shora rekapitulovaných skutečností obsažených ve správním spisu patrné, že žalobci namítali nedostatky hlukové studie již v námitkách před vydáním prvostupňového rozhodnutí, na což navázali v podaném odvolání. Předložení rešerše k závěrům hlukové studie tak lze chápat jako pouhé rozvedení a konkretizace těchto námitek. Za tohoto stavu nebylo žádného důvodu, aby žalovaný k žalobci předložené rešerši nepřihlížel, a to ani s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu. Řešení předmětné otázky související se zásadou koncentrace není závislé na tom, zda žalobci jsou či nejsou zastoupeni advokátem, což žalovaný poznamenal jako další důvod nepřihlédnutí k předmětné rešerši. Toto pochybení žalovaného v souladu s citovanými závěry judikatury správních soudů představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

33. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatuje, že bylo na místě odkázat na § 94m odst. 1 stavebního zákona, nemůže na tuto skutečnost brát krajský soud zřetel. Platí totiž, že případné nedostatky odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nelze zhojit ve vyjádření k žalobě (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2021, č. j. 8 Ads 231/2019–28, bod 19 odůvodnění, či ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003–58).

34. Za tohoto stavu považuje krajský soud za předčasné vyjadřovat se k otázce žalobci namítané nesprávnosti nejvyšší přípustné výše hlukového limitu 50 dB, ačkoli dle nich měla být nižší – 38 dB. Bude na žalovaném, aby se v dalším řízení vypořádal s žalobci uplatněnou rešerší týkající se závěrů hlukové studie, jejichž předmětem je i otázka správnosti měření. Z téhož důvodu se krajský soud nevyjadřuje k žalobcům zmiňované skutečnosti, že se hlukovou studií vypočtené hodnoty přibližují hygienickým limitům a souvisejícím závěrům žalovaného.

35. Z tohoto důvodu se krajský soud vypořádal pouze se zbylými žalobními námitkami.

36. Žalobci namítali nepředvídatelnost, resp. překvapivost napadeného rozhodnutí, což učinili s odkazem na závěry vyslovené v předchozím rozhodnutí žalovaného. Žalobci odkazovali především na pasáž odůvodnění uvedeného rozhodnutí, dle které se záměr „vymyká dosavadnímu způsobu zástavby v dané lokalitě, která je zaměřena na bydlení“. Krajský soud doplňuje, že na žalobci zdůrazněnou pasáž bezprostředně navazuje část odůvodnění, ve které žalovaný uvedl, že „[r]ozsah dopadu tohoto záměru na kvalitu prostředí není však důkazně podložen a není ani zřejmé, jakými úvahami, kromě odkazu na stanoviska dotčených orgánů, byl stavební úřad dále veden“. Je proto zřejmé, že ačkoli žalovaný vyslovil, že se záměr vymyká dosavadnímu způsobu zástavby, důvodem zrušení původního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla právě absence podkladů, především zmiňované hlukové studie a provozního řádu, které však byly v dalším řízení obstarány. Z daných závěrů proto nelze dovozovat, že by žalovaný měl za to, že v nynější věci jde o stavební záměr cizorodý, a proto bez dalšího nemůže být k žádosti osoby zúčastněné na řízení vydáno vyhovující rozhodnutí dle § 94p odst. 1 stavebního zákona. Takovýto výklad jde značně nad rámec odůvodnění předchozího rozhodnutí žalovaného a nelze z něho dovozovat, že by vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný porušil zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí.

37. Dále žalobci namítali, že záměr je třeba posuzovat ze všech jeho hledisek a nelze se tak soustředit toliko na hluk. Takové pochybení však krajský soud v postupu žalovaného neshledal, neboť se naopak v návaznosti na odvolací argumentaci žalobců zabýval i dalšími kritérii týkajícími se pohody bydlení (kvality prostředí), mj. otázkou zamýšlené konstrukce, kterou žalovaný posuzoval na straně 6 napadeného rozhodnutí, či otázkou rušení v důsledku osvětlení, kterou se žalovaný zabýval na straně 7 napadeného rozhodnutí. Stejně tak se žalovaný zabýval námitkou žalobců týkající se provozní doby (viz strana 8 napadeného rozhodnutí). Tato žalobní námitka tedy není důvodná. V daném směru pak krajský soud pro úplnost připomíná závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 14. 1. 2011, č. j. 5 As 74/2009–67, dle něhož „je třeba si uvědomit, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat. Určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je–li přiměřené poměrům“.

38. Konečně žalobci namítali, že jejich argumentace ve vztahu k provozní době nemohla být „zcela pomýlená“. Krajský soud v daném směru souhlasí s žalovaným, že takovýto obrat v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl použit. Žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí konstatoval, že „[u]vedením informací na pravou míru se odvolací důvod ukázal pomýleným“. Byť krajský soud považuje i takovéto vyjádření za formulačně nevhodné, nemůže být takováto skutečnost sama bez dalšího důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Jde–li o věcnou stránku, pak je třeba uvést, že žalovaný danou formulaci užil v návaznosti na zjištění, že z provozního řádu jednoznačně vyplývá omezení provozní doby na čas od 9:00 do 21:

0. Z toho jednoznačně plyne, že nepůjde o celodenní užívání multifunkčního hřiště. Současně krajský soud dodává, že provozní doba nezasahuje do noční doby. Žalovaný tak shledal odvolací námitku v daném směru za nedůvodnou, přičemž dané posouzení se z napadeného rozhodnutí podává a má současně oporu ve správním spisu. Tato námitka proto není důvodná.

V. Závěr a náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení.

40. Krajský soud pro další řízení ukládá žalovanému, aby se v souladu s výše citovanou judikaturou v dalším řízení zabýval žalobci předloženou rešerší týkající se závěrů hlukové studie. Vysloveným právním názorem krajského soudu je žalovaný správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 2 x 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), ponížených o 20 %, celkem v částce 9 920 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za 2 úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 10 520 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2 209 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 729 Kč. K odměně advokáta se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 2 x 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 18 729 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyním do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, aplikovaného na základě § 64 s. ř. s.).

43. Výrok IV. pak vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s. a absence nákladů ve smyslu daného ustanovení. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jí uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.), ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení