č. j. 62 A 6/2020 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem v právní věci žalobce: T.Š. bytem č. p. X zastoupen advokátem JUDr. Radkem Bechyně sídlem Legerova 148, Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, č. j. KUJCK 90471/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 7. 2020, č. j. KUJCK 90471/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Dačice (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „nalézací správní orgán“) ze dne 18. 5. 2020, č. j. DACI/10747/20/ODO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Uvedeného přestupkového jednání se dle nalézacího správního orgánu dopustil žalobce tím, že dne 7. 1. 2020 v době od 16:10 hod. do 16:15 hod. řídil na účelové pozemní komunikaci ve směru jízdy od obce Malý Pěčín do obce Hříšice ke křižovatce s pozemní komunikací č. II/407 motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky X (dále jen „vozidlo“ či „vůz“), ačkoli v době řízení nebyl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu vozidel B, čímž porušil § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalovaný ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že jednání žalobce bylo zjištěno z úředního záznamu, ručně sepsaného oznámení o přestupku a ze svědeckých výpovědí dvou příslušníků Policie ČR. Žalobce v daném místě řídil motorové vozidlo, poté se za volantem vyměnil se svým otcem M. Štanclem, který pokračoval v řízení vozidla až k místu, kde byl zastaven hlídkou Policie ČR. Oba policisté vypověděli, že výměnu řidičů pozorovali ze vzdálenosti cca 200 m, bez zakrytého výhledu. Při kontrole zjistili, že žalobce byl držitelem řidičského oprávnění skupiny T.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 21. 8. 2020 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“). Žalobce se žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a s odkazem na § 78 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) též zrušení prvostupňového rozhodnutí.

4. Žalobce v podané žalobě předně namítá, že nebylo prokázáno naplnění materiální stránky přestupku. Žalobce měl splněny všechny podmínky pro získání řidičského oprávnění, nicméně formálně držitelem oprávnění nebyl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též jen jako „NSS“) ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52, má žalobce za to, že v jeho případě jsou dány zvláštní okolnosti případu. Ač žalovaný uvádí, že takové okolnosti neshledal, neuvádí již, o jaké okolnosti by se mělo jednat. Rovněž žalovaný ani nevyvrátil, že by k takovým okolnostem nedošlo. Žalobce má za to, že takové okolnosti existují, přičemž se má jednat zejména o skutečnost, že svým jednáním neohrožoval účastníky silničního provozu.

5. Žalobce dále namítá, že motorové vozidlo neřídil, k čemuž uvádí vyjádření jeho samotného a jeho rodičů k jednotlivým bodům obvinění: „policisté co tak zarytě tvrdí, že ve výhledu na auto manžela viděli dobře a že tam neměli žádnou překážku, lžou. „Oni totiž před sebou měli auto, které kontrolovali, byl to volkswagen transportér a manžel i syn tvrdí, že kolem něho chodili policisté dokola, tak jak se mohli soustředit na naší Fabii. Majitelem toho velkého auta je pan R.N. z H.. Oni to auto pana N. kontrolovali, odjelo v momentě, kdy dojížděl manžel k policistům. Obvinění, že dojel ke křižovatce (na fotce to máte podtrženo černým fixem), to však není pravda, tam k nim dojel již manžel, střídali se synem v zatáčce pod horizontem, tam ale policisté vidět nemohli. Byla jsem se tam dnes podívat a nafotit Vám to, dnes je tam řepka, ale ani když tam nebyla, by tu výměnu nemohli vidět. Vidět mohli jen auto, které jelo od vršku z kopce, dole zastavilo a za čas, který kontrolovali policisté Volkswagen, dojeli teprve naši s Fábií ke křižovatce. Tohle, ale nikdo z policistů neuvedl v protokolu, že zrovna kontrolovali auto, jak se tedy mohli tak dívat na naše auto, když chodili kolem Volkswagenu a to auto není zrovna malé že? A tohle se nikde nezohlednilo, že manžel tvrdil, že je viděl jen do půlky ramen, on je vidět mohl, byl do kopce, a oni z kopce do zatáčky tak jak tedy při kontrole jiného vozidla, které propouštěli, až po dojetí našeho auta k silnici mohli soustředěně koukat oba policisté na manžela se synem. Jistě se toto dá ověřit, mají tam kamerový systém a nevím, zda o kontrolách vedou nějaké zápisy, ale na předku auta mají přece kameru a čas, kdy prováděli kontrolu a kdy uviděli syna s manželem.“ 6. Dále žalobce uvádí, že otec na místě samém policistů uvedl, že žalobci auto chtěl půjčit a jen si žalobce přesedl, všiml si policistů, tak si přesedl zpět. To, že zasahující policisté nemohli situaci vidět tak, jak popisují, je patrné i z přiložených fotografií (pozn. soudu: žádné fotografie nebyly soudu předloženy). Shrnutí vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 9. 2020 uvedl, že podanou žalobu navrhuje jako nedůvodnou zamítnout.

8. Ve vyjádření žalovaný konstatoval, že materiální stránka daného přestupku byla naplněna, k čemuž odkazuje na judikaturu správních soudů, a to konkrétně na rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 284/2018 - 32. Žalovaný má za to, že se jedná o přestupek s vysokou společenskou nebezpečností, jak uvedl v obdobné věci NSS v rozsudku ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012 – 35.

9. Stran prokázání přestupkového jednání žalovaný poukázal na obsah spisového materiálu, z něhož dle žalovaného jednoznačně plyne, že skutek se stal. Jmenovitě žalovaný odkázal na úřední záznam, ručně sepsané oznámení přestupku a provedené svědecké výpovědi obou příslušníků Policie ČR. Žalovaný též shrnul, že z výpovědi žalobce, jakož i výpovědi jeho otce, plyne, že vozidlo bylo žalobci svěřeno ve vzdálenosti cca 500 metrů od konce obce Malý Pěčín ve směru jízdy na obec Hříšice na účelové komunikaci, a to z důvodu, aby se žalobce naučil pořádně rozjíždět, neboť v této době procházel výcvikem v řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění pro skupinu „B“ na zemědělské škole. Po ujetí cca 500 metrů ke křižovatce před výjezdem ze ZD Hříšic si všiml na křižovatce hlídky Policie ČR. Následně vozidlo žalobce zastavil a se svým otcem si vyměnili místa ve voze, dále tedy již vozidlo řídil jeho otec, přičemž následně bylo vozidlo zastaveno policejní hlídkou. Z uvedeného důvodu považuje žalovaný v žalobě obsažené tvrzení žalobce o tom, že vozidlo neřídil a že policisté měli výhled zakrytý dodávkovým automobilem, za účelové.

10. Žalovaný své vyjádření uzavřel konstatováním, že je přesvědčen, že v přestupkovém řízení bylo řádně prokázáno, že žalobce motorové vozidlo řídil, a že výhled policistů nebyl nijak ztížen. V návaznosti na své vyjádření navrhl žalovaný žalobu zamítnout. Podstatný obsah správního spisu 11. Z úředního záznamu ze dne 7. 1. 2020 ve spojení s oznámením přestupku ze dne 8. 1. 2020 plyne, že dne 7. 1. 2020 zpozorovala službu provádějící policejní hlídka dopravní policie vozidlo, které se pohybovalo po účelové komunikaci od obce Malý Pěčín ve směru jízdy na Hříšici. Po zpozorování hlídky vozidlo náhle zastavilo a osádka vozu si vyměnila místa ve voze, poté vůz pokračoval v jízdě směrem k policejní hlídce, která vozidlo zastavila. Při provedené kontrole byl jako řidič vozidla zjištěn jeho provozovatel M.Š. a na sedadle spolujezdce byl ztotožněn jeho syn, tj. žalobce. Otec žalobce při kontrole policejní hlídce uvedl, že kolem 16:00 hodin přijel z Červeného Hrádku do Dačic, kde žalobce vyzvedl. Následně odjeli do obce Malý Pěčín, kde ve vzdálenosti 500 metrů za obcí na účelové komunikaci směrem na Hříšici svěřil řízení vozidla žalobci za účelem, aby si žalobce vyzkoušel rozjezdy. Otec žalobce uvedl, že při následné jízdě seděl na sedadle spolujezdce. Když přijeli na dohled od křižovatky a spatřili hlídku Policie ČR, tak se synem ve voze vyměnili. Dále otec žalobce uvedl, že neměl řízení vozidla žalobci svěřit, neboť žalobce dosud není držitelem řidičského oprávnění skupiny B, ale pouze skupiny T. Na místě podal vysvětlení také žalobce, který uvedl, že se v současné době podrobuje výcviku v řízení motorového vozidla při zemědělské škole, kterou v Dačicích navštěvuje. Skutkové okolnosti případu žalobce popsal shodně jako jeho otec. Dále žalobce sdělil, že je dosud držitelem řidičského oprávnění pouze pro skupinu T, a proto neměl na komunikaci řídit osobní automobil, přičemž si to „chtěl jen zkusit“. Při následné lustraci bylo ověřeno, že je žalobce držitelem řidičského oprávnění pouze pro skupinu T, jak na místě shodně vypověděl žalobce se svým otcem. Tato skutečnost je též ověřena ve správním spisu založenou evidenční kartou řidiče – žalobce. Na základě těchto zjištění byla žalobci zakázána další jízda s vozidlem a bylo sepsáno Oznámení (předání) přestupku (věci) ke kterému se žalobce a jeho otec vyjádřili a podepsali jej. Na obvodním oddělení policie, kam se žalobce se svým otcem dobrovolně dostavili, byl následně sepsán úřední záznam hlídky a s podezřelými dále úřední záznamy o podání vysvětlení. Součástí správního spisu je též na místě pořízená fotodokumentace a DVD s videozáznamem kontroly.

12. Dne 17. 2. 2020 byl správním orgánem prvního stupně vydán příkaz pod č. j. ODO/4031-20/URBP, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, za který mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 25 000 Kč a dále též zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne právní moci příkazu. Otec žalobce byl pak příkazem ze dne 17. 2. 2020, č. j. ODO/4079-20/URBP, shledán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, přičemž mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč.

13. Proti příkazu ze dne 17. 2. 2020, č. j. ODO/4031-20/URBP, podal žalobce dne 27. 2. 2020 odpor. Následně byl žalobce přípisem správního orgánu ze dne 24. 4. 2020 předvolán v této přestupkové věci k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na den 11. 5. 2020 na Městském úřadu v Dačicích. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce sdělil správnímu orgánu prvního stupně přípisem ze dne 11. 5. 2020, že práva účasti na ústním jednání v dané věci nevyužije. Zároveň bylo z jeho strany v uvedeném přípisu navrženo doplnění dokazování. Žalobce též sdělil, že předmětné vozidlo vůbec neřídil a nemohl tak naplnit ani formální aspekt přestupku. Z protokolu o ústním projednávání přestupku, vyplývá, že na ústním jednání byli vyslechnuti jako svědci policisté, kteří vozidlo v den spáchání přestupku zastavili, tedy R.U. a P.M. O projednání věci na ústním jednání byl žalobce správním orgánem prvního stupně vyrozuměn sdělením ze dne 18. 5. 2020, přičemž v návaznosti na žádost o doplnění dokazování byl žalobce též informován o tom, že dokazování bylo v rámci ústního jednání ukončeno a bude přistoupeno k vydání rozhodnutí.

14. Dne 18. 5. 2020 správní orgán vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto tak, jak je popsáno v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 8. 6. 2020 odvolání, ve kterém však neuvedl, v jakém rozsahu toto rozhodnutí napadá, jakož ani odvolací důvody. Žalobce pouze sdělil, že odvolací důvody doplní do 20 dnů. Výzvou správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 6. 2020 byl žalobce vyzván, aby uvedené chybějící náležitosti odvolání doplnil do 5 dnů od doručení výzvy. Žalobce doplnil odvolací důvody dne 22. 6. 2020, tj. dva dny po marném uplynutí lhůty stanovené správním orgánem. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak zdejší soud přiblížil pod bodem 1 odůvodnění. Právní hodnocení krajského soudu 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Žalobce v žalobě namítá, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku, motorové vozidlo neřídil, přičemž tuto skutečnost dle žaloby tvrdí od začátku jednání. Jak plyne z obsahu spisu, toto tvrzení žalobce prvně vznesl ve své omluvě z ústního jednání ze dne 11. 5. 2020. S touto námitkou se krajský soud neztotožnil. Ze správního spisu a dokazování provedeného správními orgány zcela jednoznačně plyne, že žalobce v inkriminované době řídil dané vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění skupiny B.

18. Na prvním místě soud poukazuje na obsah videozáznamu ze silniční kontroly, na kterém žalobce i jeho otec opakovaně a shodně uvádí, že žalobce řídil motorové vozidlo, ačkoli není držitelem příslušného oprávnění. Dále je na videozáznamu zachyceno, jak otec žalobce spolu s žalobcem popisuje, kde začal žalobce vozidlo řídit, odkud jeli a kam a kam až měl původně žalobce řídit (k místu kontroly). Žalobce spolu s otcem rovněž uvádí, že řidičák na auto žalobce teprve „jezdí“, žalobce k tomu dodává, že má za sebou pátou hodinu autoškoly. Již tyto skutečnosti samy postačují závěru o tom, že jednání, které je žalobci kladeno za vinu, bylo prokázáno nade vší pochybnost. Obsahu videozáznamu se přitom dovolává i samotný žalobce v podané žalobě.

19. Takto zjištěný skutkový stav koresponduje se zbylým obsahem správního spisu. Dle úředního záznamu z daného dne bylo hlídkou zpozorováno vozidlo, které se pohybovalo po účelové komunikaci. Poté vozidlo zastavilo a osádka se ve voze na sedadlech vyměnila, po čemž vůz pokračoval v jízdě k policejní hlídce, která vozidlo zastavila. To odpovídá i výpovědi policistů při ústním jednání konaném dne 11. 5. 2020. Na tomto ústním jednání sdělil prap. R. U., že po zastavení jedoucího vozidla „řidič i spolujezdec z vozidla vystoupili, řidič šel ke dveřím spolujezdce, spolujezdec ke svěřím řidiče, a poté vozidlo pokračovalo až k našemu stanovišti“. Pprap. P. M. uvedl, že poté, co vozidlo zastavilo, „řidič přešel na místo spolujezdce a spolujezdec na místo řidiče“, přičemž následně „se auto zase rozjelo a přijelo k nám“. Sám žalobce se svým otcem takovýto průběh na zajištěném videozáznamu z průběhu silniční kontroly uvádí a není proto jakýchkoli pochyb o tom, že žalobce po určitou dobu vozidlo skutečně řídil, následně se s otcem vyměnil a ten s vozidlem dojel až k hlídce.

20. S verzí, dle níž žalobce vozidlo neřídil, přichází žalobce teprve v přípisu ze dne 11. 5. 2020. Ostatně, žalobce sám pod bodem II. písm. a) žaloby připouští, že naplnil formální znaky přestupkového jednání a svá vyjádření tak tímto činí vnitřně nekoherentními.

21. Za nepravdivé je třeba označit také tvrzení žalobce, dle kterého policisté měli tvrdit, že na místo silniční kontroly dojel žalobce. Naopak z jejich výpovědí při ústním jednání plyne, že si žalobce s otcem ve voze po zpozorování hlídky a zastavení vozidla vyměnil místa, a tudíž k policejní hlídce již vozidlo řídil otec žalobce. Ostatně, to kdo k hlídce s vozidlem dojel, lze zprostředkovaně dovodit i ze samého začátku zajištěného videozáznamu, na kterém otec žalobce přichází od místa řidiče, žalobce od místa spolujezdce, přičemž žalobce zavírá pravé přední dveře vozidla (záznam samotný okamžik vystoupení neobsahuje).

22. Součástí podané žaloby jsou též přepisy vyjádření matky žalobce, které jsou kompletně citovány pod bodem 5 odůvodnění tohoto rozsudku. Tvrzení matky žalobce, která se v den spáchání přestupku na místě vůbec nenacházela, však nemohou mít vliv na bezpečně zjištěný skutkový stav věci. Nadto ani matka žalobce nezpochybňuje spáchání přestupkového jednání žalobcem (polemizováno je pouze v otázce, zda policisté mohli výměnu posádky ve vozidle vidět). Posouzení toho, zda mohli policisté bezpečně spatřit žalobce řídit vozidlo, ovšem nemůže kvalifikovaně posoudit osoba, která nebyla přestupkovému jednání žalobce přítomna. Tato skutečnost nebyla zpochybňována ani samotným žalobcem ani jeho otcem. Dle výpovědi policistů se vozidlo nacházelo po zastavení ve vzdálenosti nanejvýše 200 metrů (při ústním jednání uvedl R. U. vzdálenost 200 metrů a P. M. dokonce 150 – 200 metrů) a vozidlo pozorovali bez zakrytého výhledu. Vyjádření otce žalobce, dle nějž synovi půjčit auto chtěl, ale hned poté, co si syn přesedl na místo řidiče, vyměnili se zpět, je vyvráceno obsahem videozáznamu. Soud má tak skutkový stav za zcela dostatečně zjištěný, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností.

23. Žalobce v podané žalobě dále namítá neprokázání naplnění materiálního aspektu přestupku. Uvádí, že žalovaný se nezabýval tím, zda žalobce naplnit materiální znak daného přestupku. Dle žalobce žalovaný pouze konstatoval, že došlo k závažnému porušení veřejného zájmu a uvedl, že veřejným zájmem je, aby se na pozemních komunikacích pohybovalo co nejmenší množství řidičů, kteří řídí bez příslušné skupiny řidičského oprávnění.

24. Nově oproti řízení před správními orgány žalobce poukazuje na skutečnost, že v době řízení vozidla měl již splněny veškeré podmínky pro získání řidičského oprávnění, z čehož dovozuje, že mohl naplnit pouze formální znaky daného přestupku. To, zda žalobce splňoval veškeré podmínky pro získání řidičského oprávnění, nepovažuje soud za podstatné, neboť zásadní pro posouzení věci je to, že žalobce nebyl držitelem potřebné skupiny řidičského oprávnění. Bez vydání řidičského oprávnění dle zákonem stanoveného postupu není osoba oprávněna k řízení motorového vozidla. Žalobce přitom ani nedokládá, že by veškeré podmínky pro získání řidičského oprávnění splnil, tj. že by absolvoval teoretickou a praktickou výuku, úspěšně složil závěrečnou zkouškou tak, jak předepisuje zákon a podal žádost o udělení řidičského oprávnění skupiny B. Z obsahu pořízeného videozáznamu plyne, že žalobce neměl splněné veškeré podmínky pro získání řidičského oprávnění. Žalobce dle videozáznamu policejní hlídce sdělil, že má za sebou pátou hodinu v autoškole, jak uvedl jeho otec, žalobce „řidičák právě jezdil“. Měl- li za sebou žalobce pouze pátou hodinu, je vyloučeno, aby splňoval veškeré podmínky pro získání řidičského průkazu.

25. Již ze shora uvedených důvodů je odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 – 52, nepřiléhavý.

26. Poukazuje-li žalobce na zvláštní okolnosti případu, o nichž toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hovoří, a které by nebezpečnost jeho jednání snižovali natolik, že by materiální znak naplněn nebyl, má soud za to, že v projednávané věci byl naplněn materiální znak daného přestupku, žalobce nebyl právně ani fakticky osobou odborně způsobilou k řízení daného motorového vozidla, čehož si byl žalobce vědom, a přestože byl již držitelem řidičského oprávnění skupiny T, byl osobou znalou dopravních předpisů a musel si být vědom protiprávnosti svého jednání, řízení vozidla převzal. Tímto svým jednáním ohrozil nejen svůj vlastní život a zdraví, ale i život a zdraví svého otce, majetek svého otce a zejména život, zdraví a majetek ostatních účastníků silničního provozu. Řízení osobního vozidla je odlišné od řízení traktoru a žalobce, jakkoli si může myslet opak, nebyl osobou odborně způsobilou k tomu, aby osobní vozidlo řídil. Tímto svým jednáním žalobce porušil zákonem chráněný zájem, veřejný zájem, aby řízení motorových vozidel činili pouze řádně způsobilé osoby, čímž ruku v ruce ohrozil další zákonem chráněný zájem, a to život, zdraví a majetek.

27. Důvodem nepřiléhavosti uvedeného rozhodnutí je rovně to, že Nejvyšší správní soud se zabýval situací, ve které přestupce dočasně pozbyl řidičské oprávnění a řídil motorové vozidlo v době, kdy již držitelem opět byl, nicméně řidičský průkaz mu nebyl doposud vrácen. Jedná se tak o skutkově odlišný případ, jehož právní závěry nejsou projednávanou věc přenositelné.

28. Zdejší soud neshledal argumentaci stran žalobcem tvrzeného neprokázání naplnění materiální stránky přestupku za důvodnou. Není pravdou, že by se žalovaný naprosto nezabýval skutečnostní, zda žalobce naplnil materiální aspekt. Žalovaný na s. 5 napadeného rozhodnutí uvedl, že je v souvislosti s posuzováním materiálního znaku přestupku nutné posoudit zejména společenskou nebezpečnost jízdy s vozidlem bez příslušného řidičského oprávnění. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012 – 35, jehož relevantní část odůvodnění též ocitoval. Z ocitované části rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že zákonodárce považuje jednání, kterého se dopustil žalobce za nebezpečné a nezodpovědné a že „zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný“. K námitce žalobce lze připustit, že se žalovaný při posuzování viny sám konkrétně nevyjádřil k okolnostem zmiňovaným žalobcem, tj. že nedošlo k dopravní nehodě a nebyl bezprostředně ohrožen žádný účastník silničního provozu. Z uvedeného však nelze dovozovat důvod pro žalobcem navrhované zrušení rozhodnutí. Žalovaný se s okolnostmi uváděnými žalobcem vypořádal jednak právě s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy z rozhodnutí citovaných žalovaným plyne, že ani skutečnost, že nedošlo k dopravní nehodě, ani absence bezprostředního ohrožení účastníků silničního provozu, nepostačují k tomu, aby vylučovaly nastoupení materiálního aspektu přestupku, který je u jednání, kterého se dopustil žalobce, presumován vždy. Zároveň se správní orgány s námitkami žalobce vypořádaly při vyměřování správního trestu, když byla žalobci uložena sankce na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Dle rozhodnutí správních orgánů bylo při výměře správního trestu přihlédnuto mj. ke skutečnosti, že žalobce vozidlo řídil na účelové pozemní komunikaci, kde je nízká hustota provozu. Skutečnost, že nedošlo k dopravní nehodě pak nelze v žádném případě považovat za takovou zvláštní okolnost, která by nastoupení materiálního znaku přestupku vyloučila. Pojetí zastávané žalobcem by vedlo k naprostému popření smyslu a účelu právní úpravy provozu na pozemních komunikacích.

29. Nad shora uvedené zdejší soud dodává, že k ohrožení právem chráněného zájmu v projednávaném případě ve skutečnosti nepochybně došlo, neboť skutečnost, že žalobce řídil vozidlo po pozemní komunikaci, na kterou mají přístup a po níž se pohybují ostatní účastníci silničního provozu, aniž by žalobce byl držitelem požadovaného řidičského oprávnění, již an sich postačuje pro to, aby mohla být ohrožena bezpečnost silničního provozu na této komunikaci. S tím ostatně koresponduje závěr žalovaného, že veřejným zájmem je, aby se na pozemních komunikacích pohybovalo co nejmenší množství řidičů, kteří řídí bez příslušné skupiny řidičského oprávnění. Naplnění materiálního znaku přestupku shledal v obdobné věci též NSS, který v bodu 15 odůvodnění rozsudku ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 189/2017 – 40, uvedl následující: „Zákon o silničním provozu chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, tj. důležitý společenský zájem. Činí tak mimo jiné tím, že v § 3 odst. 3 písm. a) vyžaduje, aby motorová vozidla řídili držitelé příslušných řidičských oprávnění. Pokud tedy stěžovatel řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, je zjevné, že svým jednáním porušil a ohrozil uvedený zájem společnosti a naplnil tak skutkovou podstatu uvedenou v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nejen po formální, ale i materiální stránce.“ 30. Krajský soud též odmítá žalobou tvrzené pochybení žalovaného, které žalobce shledává v tom, že žalobce neuvádí explicitně, o jaké zvláštní okolnosti (ve smyslu rozsudku NSS ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 – 52) by se mělo jednat, aby vylučovaly nastoupení materiálního znaku přestupku. Nelze po žalovaném požadovat, aby v rámci své rozhodovací činnosti suploval roli žalobce, jehož úlohou je, aby případně tvrdil a prokázal existenci výjimečně se vyskytujících zvláštních okolností případu, které by u přestupku tohoto typu vylučovaly existenci takové míry společenské škodlivosti, že by nemohl být materiální aspekt dovozen. Žalobcova námitka, že žalovaný ani nevyvrátil, že by k takovým zvláštním okolnostem případu nedošlo, navíc požaduje prokázání negativní skutečnosti, které však obecně vzato nemohou být dokazovány (k problematice negativní teorie důkazní srov. např. bod 15 odůvodnění rozsudku NSS ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Ads 244/2019 – 49, jakož i tam citovanou judikaturu).

31. Závěrem soud dodává, že je minimálně zarážející, že ačkoli se sám žalobce v podané žalobě existence videozáznamu dovolává, skutečnosti, které nyní uvádí, jsou v přímém rozporu s tím, co sám žalobce a jeho otec policejní hlídce v daný okamžik sdělil. Pouze pro úplnost soud poznamenává, že z obsahu spisu dále plyne, že otec žalobce byl pravomocně uznán vinným z korespondujícího přestupku spočívajícího v předání řízení vozidla žalobci - osobě bez příslušného řidičského oprávnění. Závěr a náklady řízení 32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.