63 A 7/2022 – 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové, ve věci žalobce: X, narozen dne X státní příslušnost: X bytem X proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2022, č. j. MV–207495–4/SO–2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne25. 3. 2022 doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2022, č. j. MV–207495–4/SO–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 16. 11. 2021, č. j. OAM–13761–15/TP–2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a zároveň toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu, a to pro nesplnění podmínky uvedené v § 68 téhož zákona.

3. Žalobce v prvé řadě namítá nesprávné posouzení právní otázky vztahující se na zjištěné skutkové okolnosti případu a překročení, resp. zneužití mezí správního uvážení. Uvedené žalobce demonstruje na části odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které se žalovaná věnovala otázce studia žalobce. Žalovaná uvedla, že z dokladu předloženého žalobcem k jeho studiu (kurzy angličtiny) není zřejmé, že by se jednalo o některé studium uvedené v § 64 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž pojem „studium“ obsažený v § 68 odst. 2 téhož zákona, je třeba vykládat ve smyslu § 64 odst. 1 tohoto zákona. Dle žalobce je však uvedené tvrzení žalované nerelevantní, neboť Nestátní vzdělávací instituce doplňkového vzdělávání Národní univerzity V.N. je vysokou školou dle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), kde probíhá studium v akreditovaných studijních programech dle tohoto zákona. Žalobce dodal, že certifikáty a diplomy jsou oficiálně uznávány Českou republikou, a tedy studium na dané univerzitě spadá pod § 64 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného důvodu je dle žalobce konstatování žalované, dle které není zřejmé, že by se jednalo o některé studium dle § 64 písm. a) tohoto zákona, neodůvodněné.

4. Žalobce rovněž namítá, že za situace, kdy správnímu orgánu není něco zřejmé na základě dokladů předložených žadatelem, má správní orgán dle § 37 správního řádu žadateli pomoci odstranit nedostatky anebo ho vyzvat k jejich odstranění a poskytnout mu přiměřenou lhůtu.

5. Nezákonnost spatřuje žalobce dále v tvrzení žalované, dle kterého žalobce mohl pro studium angličtiny využít některý z kurzů anglického jazyka na území ČR. Žalobce odkázal na § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, dle něhož se do doby pobytu podle odstavce 1 započítávají období nepřítomnosti cizince na území ze závažných důvodů, jde–li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění anebo studium. Uvedené důvody se dle žalobce považují za závažné bez jakýchkoliv dodatečných podmínek stran místa či způsobu studia. Z tohoto důvodu nemá žalovaná žádný důvod trvat na tom, že studium musí probíhat v ČR a její tvrzení je dle žalobce „poněkud diskriminující bez jakýchkoliv důvodů“.

6. K části napadeného rozhodnutí, dle níž by žalobce ani v případě prominutí nejdelšího období, po které studoval mimo území (71 dnů), nesplňoval podmínku nepřetržitosti pobytu, odkázal žalobce na § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že zákon o pobytu cizinců umožňuje pro zachování nepřetržitosti pobytu na území prominutí toliko jednoho takového období, které nepřesahuje 12 měsíců, přičemž v případě žalobce by doba nepřítomnosti na území činila 379 dnů a přesáhla by tak zákonem tolerovanou dobu o 310 dnů. Dle žalobce žalovaná záměrně deformuje znění § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, který v první části věty uvádí období nepřítomnosti a související požadavky, přičemž však nikde neuvádí, že se jedná pouze o jedno období. Dle žalobce lze uvedené potvrdit tím, že zákonodárce podmínky pro nedůslednost (žalobce patrně měl na mysli nepřítomnost – pozn. krajského soudu) formuloval i v § 77 zákona o pobytu cizinců, což potvrzuje i § 44 zákona o vysokých školách.

7. Žalobce dále brojí proti závěru žalované, dle něhož nebylo povinností správního orgánu prvního stupně, aby poté, co z obsahu správního spisu po jeho doplnění zjistil nepřítomnost žalobce na území, jej vyzval k odstranění vad žádosti podle § 45 odst. 2 správního řádu. Podle žalované žádost žalobce netrpěla žádným formálním nedostatkem, který by bránil jejímu věcnému projednání, přičemž nesplnění podmínky nepřetržitosti pobytu na území není vadou žádosti, kterou by bylo třeba uvedeným postupem odstranit. Žalobce uvádí, že uvedené vývody žalované jsou v naprostém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000 (N 38/25 SbNU 307), i veřejným názorem Ministerstva vnitra ČR o tom, že závěr vyslovený v uvedeném nálezu, který se týkal občanského soudního řízení, lze vztáhnout i na podání a žádosti ve správním řízení (zde žalobce odkazuje na Závěr č. 50 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 11. 12. 2006).

8. V samotném závěru žaloby žalobce upozorňuje, že žalovaná coby odvolací správní orgán vychází v napadeném rozhodnutí toliko z odvolacích námitek, čímž dle žalobce porušuje § 89 odst. 2 správního řádu. Uvedené je dle žalobce jasné z odst. 9 a 19 části III. napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

9. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 25. 5. 2022 navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům, přičemž úvodem odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu.

10. Žalovaná uvádí, že § 64 zákona o pobytu cizinců stanovuje, jaké vzdělání je možné pro účely daného zákona považovat za studium, a to jak na území ČR tak mimo něj. Z výčtu je dle žalované zřejmé, že žalobcem v Ruské federaci absolvované studium na Nestátní vzdělávací instituci doplňkového vzdělání Národní univerzity V.N. (tj. studium mimo území), nelze považovat za započitatelné studium ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť nespadá pod žádnou možnost uvedenou v § 64 odst. 1 písm. b) až f) tohoto zákona. Studium na uvedené instituci rovněž nelze dle žalované zahnout ani pod § 64 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná konstatovala, že toto ustanovení pro účely zákona o pobytu cizinců upravuje, co se rozumí studiem na území a je tedy zřejmé, že zahrnuje pouze studium podle zákona o vysokých školách a dle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Studium žalobce proto dle žalované pod uvedená ustanovení nelze vztáhnout. Závěrem žalovaná dodala, že doba pobytu žalobce mimo území překročila zákonem stanovenou dobu 310 dnů, neboť činila 450 dnů. Žalobce proto nesplnil podmínku nepřetržitosti pobytu ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, přičemž by danou podmínku žalobce nesplnil ani v případě, že by mu bylo odečteno jedno nejdelší období jeho pobytu mimo území ze závažných důvodů, které činilo 72 dnů. Žalovaná přitom doplnila, že žalobce zjištěnou dobu pobytu mimo území (450 dnů) v řízení nezpochybnil, resp. proti tomuto zjištění žádné odvolací námitky nevznesl.

III. Stručný obsah správních spisů

11. Žalobce podal dne 28. 7. 2021 u správního orgánu prvního stupně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

12. Ve správním spisu je založena písemnost, shrnující dobu pobytu žalobce mimo území, vyplývající ze záznamů v jeho cestovním pasu platném od 11. 4. 2016 do 11. 4. 2026. Dle daného záznamu (datován ke dni 18. 8. 2021) žalobce pobýval mimo území ode dne 28. 7. 2016 do 12. 7. 2020 celkem 450 dní a období nepřítomnosti žalobce přesáhlo 10 měsíců.

13. Ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí žalobce poukázal na skutečnost, že je jednatelem společnosti Host–telecom.com, s.r.o., která dodává služby hostingu, přičemž její činnost zřizuje pro jižní Čechy, resp. pro české občany, nová pracovní místa. Úkolem žalobce jako jednatele je najít a zapojit české i zahraniční investory do rozvoje dané společnosti. Společnost odvádí zákonem dané odvody do systému české ekonomiky, a to i díky uzavírání kontraktů s partnery ze zahraničí i Čech. Pro plnění daného úkolu je žalobce nucen často odjíždět z České republiky za zahraničními investory, aby s nimi mohl osobně jednat. V zahraničí žalobce též realizuje reklamní kampaně a absolvuje různá školení a kurzy, které k výkonu své funkce potřebuje. Žalobce ve vyjádření zdůraznil, že k pobytu je přihlášen v Českých Budějovicích, kde také žije a má zde svoji práci. Žalobce rovněž odkázal na § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že do příslušné doby se započítávají i období nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí. Žalobce dále odkázal na to, že nepřetržitost pobytu je zachována, pokud období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, např. pokud jde o studium či odborné školení. Závěrem žalobce dodal, že o trvalý pobyt žádá z toho důvodu, že se chce v České republice naplno věnovat udržení a rozvoji společnosti Host–telecom.com, s.r.o. Přílohou uvedeného vyjádření byla informace o činnosti této společnosti, hodnotící její historii a hospodářskou situaci. Daná informace byla podepsána Ing. Ondřejem Šandou, daňovým poradcem.

14. Ve správním spisu je založeno i další vyjádření, ve kterém žalobce opětovně odkázal na § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž rovněž akcentoval, že do doby pobytu se započítává studium. Odkázal přitom na skutečnost, že v letech 2017 – 2020 si zvyšoval vzdělání na univerzitě, a to konkrétně v období 14. 7. 2017 [správně se jedná o období od 24. 7. 2017 – pozn. krajského soudu] – 1. 10. 2017 (78 dnů) [správně jde tedy pouze o 68 dnů – pozn. krajského soudu]), 20. 11. 2018 – 31. 1. 2019 (71 dnů) a 1. 12. 2019 – 23. 1. 2020 (52 dnů), kdy studoval angličtinu, která mu pomáhá v práci ve společnosti Host–telecom.com, s.r.o. Žalobce dodal, že bez uvedených období činí jeho nepřítomnost v České republice po dobu 5 let celkem 249 dnů, což je méně než 310 dnů povolených zákonem.

15. Dále žalobce rovněž předložil úředně ověřenou kopii potvrzení vystaveného Nestátní vzdělávací institucí doplňkového vzdělávání Národní univerzity V.N., a to jak v azbuce, tak rovněž v překladu s připojenou překladatelskou doložkou soudní překladatelky, Ing. Jany Jechové. V daném dokumentu obsažené údaje potvrzují délku doby studia předloženého žalobcem.

16. Dne 16. 11. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým správní orgán prvního stupně žádost žalobce dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku uvedenou v § 68 téhož zákona. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobce činila po dobu pěti let celkem 450 dnů, a tedy více než 310 dnů, které jsou připuštěny dle § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

17. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 29. 11. 2022 odvolání, o kterém žalovaná rozhodla tak, jak bylo uvedeno v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl o věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

19. Žaloba není důvodná.

20. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je otázka, zda lze studium žalobce na Nestátní vzdělávací institucí doplňkového vzdělávání Národní univerzity V.N. podřadit pod pojem studium užitý v § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalobce uvádí, že jeho studium na uvedené vzdělávací instituci představuje studium dle zákona o vysokých školách, jak požaduje § 64 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle žalované však studium žalobce na dané instituci pod citované ustanovení podřadit nelze. Žalovaná rovněž konstatovala, že ani v případě, kdy by žalobci bylo započítáno jedno období, nepřesahující 12 měsíců, žalobce by podmínku nemohl splnit, neboť by stále doba jeho nepřítomnosti na území činila 379 dnů, takže by přesahovala zákonem tolerovanou dobu 310 dnů mimo území. S posledně uvedeným konstatováním žalované žalobce rovněž nesouhlasí, neboť dle jeho názoru žalovaná záměrně deformuje znění § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, který mezi požadavky nikde neuvádí, že by se mělo jednat pouze o jedno období, které lze cizinci započítat.

21. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze dle § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců započítat žadateli o povolení k trvalému pobytu do doby nepřetržitého pobytu na území ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců toliko jedno období, jak uvedla v napadeném rozhodnutí žalovaná. Krajský soud připomíná, že dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu vydá na žádost cizinci, který ke dni podání žádosti pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let. Dle odstavce 2 písm. e) téhož zákona se do doby pobytu podle odstavce 1 započítávají období nepřítomnosti cizince na území v průběhu doby pobytu podle písmen a) až d), pokud tato jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 310 dnů; pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde–li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění nebo studium, nepřetržitost pobytu je zachována, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává.

22. Výkladem § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců se již opakovaně zabývaly správní soudy. Přestože znění daného ustanovení může působit jako ne zcela jednoznačné (což k tomuto ustanovení – v dané době ještě zakotvenému v § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců – konstatoval před jeho novelizací i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 7. 2016, č. j. 8 Azs 36/2016 – 41, bodu 25 odůvodnění), lze dle judikaturních závěrů při užití teleologického výkladu dospět k tomu, že nepřítomnost cizince na území republiky (nikoli delší než 12 po sobě jdoucích měsíců) ze závažných důvodů může být toliko jediná, nikoli opakovaná (srov. odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Rovněž lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 15 A 40/2013 – 81, který k dané otázce konstatoval, že „takovéto období může být toliko jedno – opačný závěr by totiž byl v rozporu se smyslem právní úpravy, jíž je prokázání usídlení cizince ve státu, v němž žádá o trvalý pobyt“. Dále týž soud uvedl, že je třeba se „zabývat tím, zda v daném případě žalobce splnil podmínku 5 let nepřetržitého pobytu dle ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců i za situace, kdy v souladu s výkladem Nejvyššího správního soudu mu bylo možné „odpustit“ toliko jedno období ne delší než 12 měsíců ze závažných důvodů, aniž by způsobovalo přetržení doby nutné k získání povolení k trvalému pobytu – nikoliv však více“. Z uvedených závěrů správních soudů je zřejmé, že období nepřítomnosti cizince na území, zapříčiněné závažnými důvody ve smyslu (současného) § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, v části za středníkem, může být žadateli o vydání povolení k trvalému pobytu započítáno toliko jediné, a to tehdy, naplní–li požadavky daného zákonného ustanovení.

23. Jelikož bylo žalobci možné započítat toliko jedno ze tří jím dokládaných období nepřítomnosti na území ze studijních důvodů, je možné souhlasit s vyjádřeným závěrem žalované, že ani pakliže by bylo možné nejdelší období strávené žalobcem mimo území (tj. v době od 21. 11. 2018 do 30. 1. 2019) z důvodu studia absolvovaného na Nestátní vzdělávací instituci doplňkového vzdělávání Národní univerzity V.N. považovat za započitatelné studium ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, nesplnil by žalobce podmínku nepřetržitého pobytu po dobu 5 let na území České republiky. Doba nepřítomnosti žalobce na území by i v takovém případě totiž činila 379 dnů, čímž by přesáhla dobu zákonem tolerovaných 310 dnů.

24. Ačkoli je z daného důvodu nadbytečné zabývat se otázkou, zda studium doložené žalobcem lze považovat za studium ve smyslu daného zákonného ustanovení (neboť napadené rozhodnutí nezávisle na řešení dané námitky vzhledem k překročení povolené doby strávené mimo území obstojí), vyjadřuje krajský soud nad rámec nutného pochybnost o správnosti postupu žalované v dané otázce. Byl–li by akceptován závěr, že za vysokoškolské „studium“ ve smyslu podmínek pro získání povolení k trvalému pobytu lze považovat pouze studium v akreditovaných studijních programech na vysoké škole ve smyslu § 64 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. dle zákona o vysokých školách, docházelo by dle krajského soudu k významnému omezení možnosti studia v zahraničí jako mimořádného důvodu ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Akreditaci studijního programu dle zákona o vysokých školách uděluje dle § 79 odst. 1 zákona o vysokých školách Národní akreditační úřad pro vysoké školství (legislativní zkratka „akreditační úřad“ je zavedena v § 2 odst. 6 tohoto zákona – pozn. krajského soudu), který byl zřízen ustanovením § 83 odst. 1 zákona o vysokých školách. Dle krajského soudu by proto přístup, dle něhož by bylo ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců připuštěno za jediné započitatelné vysokoškolské studium – v intencích § 64 písm. a) zákona o pobytu cizinců – toliko studium v programu, kterému akreditaci udělí český Národní akreditační úřad pro vysoké školství (pozn. soudu dle seznamu akreditovaných studijních programů dostupného na www.msmt.cz se jedná pouze o školy působící na území ČR), byl nepřípustně restriktivní. Takovýto přístup by de facto vylučoval možnost započítání studia na zahraniční vysoké škole jiným způsobem než ve formě zahraničního studijního pobytu v rámci studia vysoké školy akreditované dle (českého) zákona o vysokých školách. Je tak zcela zřejmé, že výklad zaujatý žalovanou, jímž aplikovala pojem „studium“ dle § 64 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nemohl být úmyslem zákonodárce, který nadto zakotvil v zákoně o pobytu cizinců definici pojmu „studium“ do § 64 tohoto zákona, která je obsažena v dílu 6 (s názvem „Společná ustanovení k dlouhodobému vízu“), který spadá do hlavy III. daného zákona, věnované přechodnému pobytu na území, přičemž trvalý pobyt je obsažen v hlavě IV. tohoto zákona. Je proto zřejmé, že daný pojem není obsažen v hlavě věnované trvalému pobytu, a proto je třeba mít na zřeteli, že aplikovatelnost daného pojmu nelze automaticky vztáhnout též na řízení o trvalém pobytu. Ostatně sám zákonodárce v souvislosti s daným interpretačním ustanovením zmiňuje pouze povolení k dlouhodobému pobytu, na které dané ustanovení míří [srov. např. důvodovou zprávu k novele zákona o pobytu cizinců, provedené zákonem č. 427/2010 Sb. (důvodová zpráva ze dne 18. 8. 2010, tisk PS PČR č. 70/0, zvláštní část – k bodům 135 a 136, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz)]. Jako vhodným se tak ze strany správních orgánů v těchto případech jeví postup, v rámci něhož by ověřovaly, zda se v případě studia doloženého ze strany žadatele o povolení k trvalému pobytu jedná o akreditovanou vysokou školu v dané zemi, což lze ověřit např. na webových stránkách dostupných na https://www.enic–naric.net. Jak však již bylo shora uvedeno, toto pochybení správních orgánů nemohlo mít v nyní projednávaném případě vliv na zákonnost správních rozhodnutí, a proto nebylo namístě přikročit ke zrušení napadeného (ani prvostupňového) rozhodnutí.

25. Zároveň musí krajský soud korigovat vyjádření žalované, která na straně 4 napadeného rozhodnutí uvedla, že „[v] případě postupu dle § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců se navíc musí jednat o závažné důvody, tzn. v případě odvolatele, by muselo být i prokázáno, že na jeho straně existovaly závažné objektivní důvody, které mu bránily absolvovat studium na území a musel jej absolvovat mimo něj, tedy v Ruské federaci“. V dané otázce se krajský soud ztotožňuje s námitkou žalobce, dle něhož jsou závažné důvody ve smyslu § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců automaticky považovány za závažné bez jakýchkoli dalších dodatečných podmínek. Znění § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců v části za středníkem uvádí, že daná zákonná podmínka je splněna, „pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde–li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění nebo studium […]“ (důraz byl doplněn – pozn. krajského soudu). Z textu ustanovení je zřejmé, že dané ustanovení v demonstrativním výčtu příkladmo vyjmenovává jednotlivé závažné důvody pro období nepřítomnosti na území. Je proto zjevné, že prokáže–li žadatel existenci jednoho z vyjmenovaných důvodů, není tížen povinnosti tvrzení, jakožto ani břemenem důkazním stran závažnosti vyjmenovaných důvodů. Ad absurdum by takovýto požadavek vedl k tomu, že by žadatelé měli prokazovat, zda představuje narození dítěte či těhotenství závažné důvody ve smyslu daného zákonného ustanovení, což dle zdejšího soudu nebylo jeho smyslem ani účelem. Pokud tedy je prokázáno, že žadatel o vydání povolení k trvalému pobytu jedno období nepřítomnosti na území (ne delší než 12 po sobě jdoucích měsíců) trávil v cizině z důvodu studia, je dle krajského soudu naplněn požadavek závažnosti daného důvodu nepřítomnosti, aniž by byl takový žadatel povinen jakkoli dále tvrdit či prokazovat existenci závažných důvodů, které by mu bránily studium absolvovat na území ČR.

26. Žalobce dále namítal zneužití, resp. překročení mezí správního uvážení, a to v souvislosti s aplikací pojmu „studium“. Na tomto místě krajský soud připomíná, že v případě správního uvážení zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze (a následnému rozhodnutí). Dle judikatury správních soudů se správní uvážení „uplatní tehdy, pokud s existencí určitého skutkového stavu není v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 80/2012 – 49, ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002–42, č. 906/2006 Sb. NSS). Žalobce přitom nijak nespecifikoval, jak mělo dojít k překročení mezí správního uvážení (resp. diskreční pravomoci orgánů veřejné správy). Z jím předložené argumentace lze mít naopak za to, že svou žalobní námitkou brojí proti nesprávnému výkladu pojmu „studium“, což však není otázkou správního uvážení (není zde možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou), nýbrž otázkou právní interpretace, která již ve vztahu k danému pojmu byla posouzena shora.

27. Jde–li o další žalobcovu námitku, ve které je naznačeno, že žalobce měl být ze strany správního orgánu prvního stupně vyzván k odstranění vad žádosti dle § 45 odst. 2 správního řádu, nemůže této námitce krajský soud přisvědčit. Ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu dopadá na situace, kdy nemá žádost předepsané náležitosti, popř. trpí jinými vadami. Uvedené ustanovení však nelze interpretovat takovým způsobem, že by správní orgány byly povinny vyzývat k odstranění vad žádosti za situace, kdy žalobcem podaná žádost splňovala obecné náležitosti podání (uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu), obecné náležitosti žádosti (uvedené v § 45 odst. 2 správního řádu) i speciální náležitosti žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu (uvedené v § 70 zákona o pobytu cizinců). Tyto požadavky je totiž nutno chápat jako náležitosti žádosti, bez jejichž uvedení nelze žádost věcně projednat, nikoli tedy jako podmínky, za kterých lze žádosti žadatele vyhovět. Jinými slovy, výčet náležitostí je stanoven zákonem tak, aby zpravidla bylo možné rozhodnout již na základě obsahu žádosti a jejích příloh (viz HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 267). Shora řečené však neznamená, že je nutné žadatele vyzývat k doplnění žádosti, pakliže jeho žádosti nelze vyhovět. Uvedené by ostatně odporovalo nastavení právní úpravy, kdy by v takovém případě nikdy nepřicházelo v úvahu zamítnutí žádosti. Tento závěr přitom není v žádném logickém rozporu s žalobcem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000 (N 38/25 SbNU 307), neboť daný nález se týkal otázky nepřesnosti, neurčitosti či nesrozumitelnosti návrhu výroku rozhodnutí (tj. žalobního petitu), a to navíc v občanském soudním řízení. Je třeba zdůraznit, že žádost žalobce nevykazovala nepřesnost, neurčitost či nesrozumitelnost, která by bránila v projednání jeho žádosti, nýbrž žalobce toliko nesplnil podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu. Lze též upozornit, že na žalobní petit v občanském soudním řízení jsou zákonem kladeny zcela odlišné požadavky, než je tomu v případě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou bylo zahájeno správní řízení v projednávané věci. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu proto nelze na žalobcův případ vztahovat. Krajský soud na uvedeném závěru ničeho nemění ani po seznámení se s (právně nezávazným) Závěrem č. 50 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 11. 12. 2006, kde poradní sbor (v poznámce pod čarou č. 2) konstatoval, že předmětný závěr Ústavního soudu lze vztáhnout i na podání ve správním řízení.

28. Pokud jde o poslední námitku žalobce, dle něhož žalovaná jakožto odvolací správní orgán v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu vychází pouze z žalobcem uplatněných odvolacích námitek, krajský soud neshledal v postupu žalované v nyní projednávaném případě žalobcem namítané vady. Žalobce nijak nespecifikoval, čím konkrétně se měla žalovaná daného pochybení dopustit, odkázal toliko na odst. 9 a 19 části III. napadeného rozhodnutí. V odstavci 9 této části rozhodnutí žalovaná shrnula, že „[d]le ustanovení § 68 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců se do doby pobytu cizince na území započítává i doba studia“ a v odstavci 19 se žalovaná věnovala výpočtu, při kterém by v rámci kalkulace doby strávené žalobcem mimo území akceptovala jedno nejdelší období mimo území z důvodu studia (které by i přesto přesáhlo doby 310 dnů strávených mimo území). Ani z jednoho odstavce se tak nepodává, že by se žalovaná dopustila pochybení, spočívajícího v tom, že by v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu nepřihlédla k vadám, ke kterým z úřední povinnosti přihlížet musí i bez odvolacích námitek. Krajskému soudu není zřejmé, jaké konkrétní pochybení žalované v uvedených odstavcích napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje. Je namístě proto uvést, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

V. Závěr, náklady řízení

29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Stručný obsah správních spisů IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení