64 A 4/2022 – 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2022, č. j. KUJCK 11444/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému senáhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Městského úřadu Soběslav, odboru organizačního a správy majetku (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 7. 10. 2021, č. j. MS/20581/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil nedbalostně porušením § 4 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že dne 17. 5. 2021 v 17:11 hodin se jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky X, registrační značky X (dále jen „vozidlo“) na dálnici D3 v úrovni 93 km ve směru jízdy od Prahy na České Budějovice neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, když v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu v místě, kde je obecnou právní úpravou stanovena nejvyšší povolená rychlost jízdy na 130 km/h, mu byla Policií ČR, dálničním oddělením Chotoviny silničním rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost jízdy v hodnotě 155 km/h a po odpočtu 3 % odchylky měřícího zařízení mu byla započítána rychlost jízdy v hodnotě 150 km/h, a překročil tak nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o méně než 30 km/h. Za uvedené přestupkové jednání byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. K odvolání žalobce ze dne 25. 10. 2021 proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022, č. j. KUJCK 11444/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), výrokem I. změnil prvostupňové rozhodnutí (byť žalobce nesprávně uvádí, že žalovaný toliko zamítl jeho odvolání – pozn. krajského soudu) tak, že vypustil z výroku rozhodnutí porušení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu pro nadbytečnost. Žalovaný konstatoval, že dané ustanovení zakotvuje obecnou povinnost účastníků dodržovat pravidla stanovená zákonem o silničním provozu. Jelikož žalobce však porušil též konkrétní (speciální) ustanovení tohoto zákona, bylo nadbytečné uvádět i porušení daného obecného pravidla. Ve výroku II. napadeného rozhodnutí žalovaný ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 21. 3. 2022 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě předně namítá, že nebyl prokázán subjekt přestupku. Žalobce v řízení před správními orgány popřel, že by byl řidičem vozidla v okamžiku měření rychlosti, neboť se na místě vůbec nenacházel. Žalobce považuje za nedostatečné, že správní orgán v dané otázce vycházel pouze z úředního záznamu. Žalobce dle svých slov přitom konkrétně tvrdil, kde se měl v rozhodnou dobu nacházet, k čemuž současně navrhl provedení důkazu.

4. Žalobce měl svým důkazním návrhem směřovat k prokázání toho, kdo byl skutečným řidičem vozidla. Žalobce připustil, že daným vozidlem někdy vskutku jezdí a nelze tedy vyloučit možnost, že ve vozidle byly ponechány jeho doklady. Žalobce zároveň poukázal na skutečnost, že v předmětné době platila povinnost nošení respirátorů při styku na vzdálenost kratší než 1,5 metru, což zneužití dokladů žalobce ze strany jiné osoby činí značně snazší. V dané souvislosti namítl žalobce, že dle žalovaného je možné zakrytí obličeje řidiče respirátorem ničím nepodloženou spekulací, ačkoli právní úprava v inkriminované době nařizovala zakrýt obličej při styku s jinou osobou na vzdálenost kratší než 1,5 metru. Žalobce přitom považuje jednání dle práva za standard, nikoli za spekulaci. Z oznámení o přestupku se přitom nepodává, že by řidič vozidla porušil protiepidemické opatření, lze proto považovat za vysoce pravděpodobné, že měl obličej zakrytý respirátorem, když byl na vzdálenost kratší než 1,5 metru. Žalovaný přitom mohl vyjasnit tuto okolnost výslechem policistů. Žalobce zrekapituloval, jak byla daná odvolací námitka vypořádána ze strany žalovaného, přičemž žalobce namítá, že dle rozsudku citovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí (…) není přípustný úřední záznam o podání vysvětlení, nikoliv jakýkoli úřední záznam, který ve věci souzené Nejvyšším správním soudem nestál osamocen. Dle žalobce žalovaný poněkud zkreslil závěry rozsudku, dle kterého je záznam o měření rychlosti spolu s dalšími podklady dostatečným důkazem. Žalobce zdůraznil, že daný závěr dle odůvodnění rozsudku platí za situace, kdy„správní orgán nemá důvod pochybovat o správnosti měření“, přičemž se vztahuje ke správnosti měření a nikoli k identitě přestupce. Za zkreslené žalobce považuje též tvrzení žalovaného, který konstatoval, že dle Nejvyššího správního soudu není možné užít „záznam o podání vysvětlení“, avšak „úřední záznam“ ano. Dle žalobce se judikatura ustálila na tom, že nelze akceptovat, aby byl jako jediný důkaz ke sporné skutečnosti užit jednostranný záznam policistů. Žalobce uvádí, že je zcela bez významu, zda je nadepsán jako úřední záznam, oznámení přestupku či jinak. Podstatné naopak je, že použití jednostranného záznamu policistů, tj. bez autorizace účastníka, je omezeno na situace, kdy k dané skutečnosti existují i další důkazy, příp. kdy jsou dané důkazy zcela nesporné. Taková situace však nenastala, neboť o subjektu přestupku jiný důkaz ani podklad neexistoval. Správní orgán tedy dle žalobce vycházel toliko z úředního záznamu. Skutečnosti v daném záznamu uvedené přitom žalobce sporoval. Nadto se z daného záznamu nepodává, jak údajné ztotožnění proběhlo a zda vůbec policista pohlédl řidiči do tváře. V dané souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 231/2017 – 49, a to na body 16 – 17 jeho odůvodnění, jakož i na bod 34 odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014 – 39 (žalobcem nesprávně označený pod č. j. 6 As 239/2016 – 39 – pozn. krajského soudu). Z uvedených závěrů judikatury žalobce vyvozuje, že pokud správní orgány vycházely v případě identity žalobce pouze z úředního záznamu coby jednostranného záznamu policistů, který žalobce sporoval, byl správní orgán povinen provést dokazování, buď výslechem policistů a dotázat se jich na okolnosti a způsob (resp. postup při) ztotožnění. V opačném případě byl správní orgán povinen provést žalobcem navržené důkazy.

5. Argumentace žalovaného, který uvedl, že bylo měřeno ověřeným rychloměrem určitého výrobního čísla a byl předložen jeho ověřovací list, považuje žalobce za zcela nepřípadnou, neboť nijak nesouvisí s otázkou identity osoby, která dle žalobce patrně předložila policistům doklady žalobce. V řízení nebylo dle žalobce zjištěno ničeho o tom, jak proběhlo ztotožnění řidiče – zda policisté vůbec porovnávali vzhled osoby s předloženými doklady, zda měla osoba nasazený respirátor či nikoli apod. Tvrzení žalovaného, dle kterého policisté na místě pořídili fotodokumentaci, na které je zachycen žalobce, považuje žalobce za nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jak žalovaný toto skutkové zjištění ze zcela nekvalitní fotografie, pořízené na velkou vzdálenost učinil. V daném postupu žalobce rovněž spatřuje zneužití správní úvahy, neboť z dané fotografie je dle žalobce stěží možné vůbec poznat, zda jde o muže, natož aby z této fotografie mohla být rozeznána konkrétní osoba. Není rovněž zřejmé, s jakou podobenkou byla daná fotografie srovnávána, když žalovaný žalobce nezná. Tvrzení žalovaného je též vágní a neodůvodněné, když žalovaný neodůvodnil, na základě jakých např. rysů obličeje dospěl k závěru, že na fotografii je žalobce, čímž je rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Zároveň jde o zásadně vadné hodnocení důkazu v důsledku flagrantního zneužití správní úvahy, jelikož fotografie daný úsudek vůbec neumožňovala.

6. Současně je dle žalobce bez významu tvrzení žalovaného, že vozidlo bylo ihned po změření zastaveno. Žalobce konstatuje, že předmětem posuzování nebyla otázka, zda došlo k výměně řidiče, ale otázka, kdo ve skutečnosti předložil doklady žalobce. Skutečnost, že tatáž osoba, která řídila v momentě měření, byla ve vozidle též zastavena, žalobce dle svého vyjádření nijak nerozporoval. Argumentace žalovaného se žalobci proto jeví jako nepřiléhavá.

7. Vzhledem k uvedenému žalobce usuzuje, že žalovaný nevypořádal odvolací argumentaci přesvědčivě a současně zatížil řízení vadou, spočívající v neprovedení žalobcem navržených důkazů, které by dle jeho názoru byly objektivně způsobilé změnit pohled na zjištěný skutkový stav.

8. Žalobce zároveň zásadně odmítá úvahu žalovaného, dle které se tvrzení žalovaného (žalobce patrně měl na mysli žalobce – pozn. krajského soudu) jeví jako ničím nepodložené a účelové. Tvrzení žalobce bylo podloženo tím, že žalobce konkrétně tvrdil, jak k takové situaci mohlo dojít, konkrétně tvrdil, kde a s kým se nacházel a zejména navrhl své tvrzení prokázat důkazy. Z uvedeného žalobce usuzuje, že tvrzení nebylo nepodložené, neboť bylo podloženo důkazy, které však žalovaný odmítl provést. Dle žalobce je takovýto postup absurdní a vina je pouze na žalovaném, že důkazy nepřipustil. Popsaným postupem žalovaný zatížil řízení závažnou vadou spočívající v neprovedení důkazů. Není přitom pravdou, že by tvrzení žalobce bylo účelové, neboť podle žalobce jde o zcela běžnou situaci, čehož si jsou vědomy i soudy, přičemž žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014, č. j. 29 A 63/2013 – 51, dle něhož nejsou situace, kdy se podezřelé osoby vydávají s odcizenými doklady za jinou osobu, výjimečné. Dle žalobce bylo provedení dokazování namístě a žalovaný namísto toho vyšel z vlastních zcela irelevantních úvah. Z uvedeného důvodu dle žalobce nebyla identita řidiče prokázána.

9. Další žalobní námitkou žalobce napadá způsob měření rychlosti, které bylo dle jeho názoru zatíženo vadou reflexe, pro kterou byla naměřena vozidlu rychlost zkreslená. Dle žalobce policisté nastavili dosah rychloměru v rozporu s pokynem dle návodu k obsluze. Žalobce upozornil, že na snímku je rovněž vidět reflexní prvek – svodidlo, a to právě v oblasti radarového svazku přes celou jeho šíři. Žalovaný dospěl k závěru, že není důvodu se domnívat, že by došlo k reflexi, že by dané vozidlo bylo mimo radarový snímek či že by vůbec nebylo na snímku. Žalovaný vycházel dle žalobce z chybných premis a nevypořádal řádně odvolací námitku žalobce. Konstatoval–li žalovaný, že oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně absolvovala odbornou přípravu pro ovládání daného typu rychloměru, uvádí žalobce, že nic takového nebylo v řízení prokázáno a ani se nepodává ze spisu. Odkaz žalovaného na rozsudek krajského soudu je dle žalobce nepřípadný, neboť krajský soud vycházel z jiné situace, neboť bylo u konkrétní úřední osoby prokázáno, že osoba byla proškolena. V nynější věci však nebylo v tomto směru prokázáno ničeho. Není pravdou, že by rychloměr anuloval měření vždy, když není dodržen návod k obsluze. Dané tvrzení dle žalobce popírá Český metrologický institut i výrobce rychloměru. Žalobce navrhl konat ústní jednání a provést k této otázce dokazování.

10. Žalobce rovněž odmítá hodnocení žalovaného, dle něhož k reflexi nedošlo proto, že mezi vozidlem a radarem se nenacházejí žádné překážky. Žalobce uvádí, že k reflexi nedochází tehdy, nachází–li se překážky jedině mezi měřicím a měřeným vozidlem, ale v případě, kdy se nacházejí reflexní plochy v dosahu radaru, v prostoru radarového svazku. To se dle žalobce přitom v tomto případě stalo, když na snímku jsou kovová svodidla, a to přes celou jeho šíři. Žalobce též konstatoval, že byla–li „intenzita radaru“ (dle žalobce správně měl být užit pojem dosah měření), nastavena na 30 m, pak to znamená, že rychloměr byl nastaven nesprávně.

11. Žalobce dále uvedl, že nerozumí úvahám žalovaného, dle něhož ke vzniku reflexe je zpravidla třeba „zasažení většího objektu“, byť je možné, že vznikne i v případě „zasažení menšího objektu“, pokud se tento nachází na „exponovaném místě“. Žalobci není zřejmé, co žalovaný míní tímto exponovaným místem. Exponuje se celá fotografie. Tvrzení o „zasažení objektů“ je nepřípadné. Zasahují se objekty ve válce, oproti tomu reflexe vzniká od kovových ploch, jsou–li v prostoru radarového svazku.

12. Zásadní vadou posouzení žalovaného je dle žalobce tvrzení, že na snímku nejsou žádné odrazové (reflexní) plochy. Na snímku jsou vidět svodidla, která jsou Návodem k obsluze výslovně uváděna jako reflexní plocha. Tvrzení žalovaného je nepravdivé, z čehož lze dle žalobce usuzovat na vadu řízení, spočívající v tom, že žalovaný neprovedl jako důkaz Návod k obsluze. Z rozhodnutí žalovaného je přitom dle žalobce zřejmé, že jej k důkazu neprovedl, aby mohl tvrdit opak, než co je v něm uvedeno. Z popsaných důvodů žalovaný vypořádal odvolací námitku nedostatečně přesvědčivě.

13. Dále žalobce namítal, že bylo zjevně měřeno v zatáčce, přestože Návod k obsluze stanoví, že musí být měřeno jedině v rovném úseku. Žalobce navrhl toto své tvrzení prokázat Návodem k obsluze; navrhl též důkazy k prokázání, že komunikace je v daném místě zakřivena. Žalovaný dle žalobce pochybil při vypořádání odvolací námitky ve svém úsudku a své posouzení založil na zcela nesmyslných, nepravdivých a zjevně účelových premisách.

14. Tvrzení žalovaného, že z fotografie je „zcela zřejmé“, že bylo měřeno na rovném úseku, je dle žalobce nepravdivé, neboť nic takového z fotografie poznat není, ani poznat být nemůže. Žalobce doplnil, že fotografie je pořízena z boku (v úhlu cca 19°) a limitem zakřivení je 10 cm na 35 metrů komunikace. Zachycuje–li fotografie cca 7 metrů komunikace, je přípustné zakřivení dle žalobce 2 cm. Argumentaci žalovaného považuje žalobce za nic neříkající, nesmyslnou a nesrozumitelnou. Seznal–li žalovaný, že vozidlo jede rovně, neboť jeho kola jsou rovně, pak si žalobce klade řečnickou otázku, jak si žalovaný myslí, že vypadají kola, jede–li vozidlo na dálnici do zatáčky a zda má žalovaný za to, že jsou v takovém případě kola zahnuta do pravého úhlu? Přípustné zakřivení coby hranice mezi rovinou a zatáčkou je dle žalobce 10 cm na 35 metrů komunikace. Pokud by vozidlo zatáčelo právě tak, aby jelo po oblouku takové zatáčky, pak žalobce konstatuje, že by mělo kola zahnutá o 0,1°. K uvedenému žalobce doplnil, že úhel je výsledkem funkce arkussinus, kde argumentem je poměr mezi poloměrem oblouku a rozvorem náprav vozidla; rozvor náprav vozidla X je 2,993 m. Žalobce uvedl, že je vyloučeno, aby žalovaný při pohledu z boku na kolo poznal, zda je toto zatočeno o 0,1°. Z uvedeného důvodu nebylo možné důkaz interpretovat tak, jak to žalovaný učinil.

15. Závěrečnou žalobní námitkou žalobce namítal, že došlo k zániku ověření měřícího zařízení, neboť na vozidle byly v mezidobí mezi provedením ověření a měřením vyměněny pneumatiky. Žalobce dovozuje, že v takovém případě zaniká ověření a je nutné provést ověření nové. Žalobce podotkl, že v dané souvislosti navrhl provést důkazy k prokázání výměny pneumatik, jakož i protokol o opětovné kalibraci či ověření, bylo–li provedeno. K argumentaci žalovaného, dle něhož návod k obsluze žádný takový úkon nenařizuje a ověření měřidla je platné, přičemž výměna pneumatik nemá na platnost ověření žádný vliv, konstatuje žalobce, že je bez významu, zda takový úkon předepisuje Návod k obsluze, neboť jej předepisuje právo. Zároveň žalobce namítá, že uvedené tvrzení žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný nevysvětlil, jak k danému závěru dospěl. Žalobce je názoru, že výměnou pneumatik dochází k zániku ověření rychloměru, a to přímo ze zákona.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

16. Krajský soud obdržel vyjádření žalovaného dne 10. 5. 2022. Žalovaný předně odkazuje na napadené rozhodnutí, kde se s odvolacími námitkami vypořádal. Žalovaný odmítl, že by žalobce vozidlo neřídil, tvrzení žalobce pak označil za lživá. Totožnost žalobce byla dle žalovaného zjištěna při dopravní kontrole na základě předložených osobních dokladů žalobce, přičemž odkázal na oznámení o přestupku, kde jsou uvedena čísla občanského i řidičského průkazu. Dané skutečnosti dle žalovaného jednoznačně prokazují, že vozidlo řídil žalobce. Tvrzení žalobce, že doklady předložila jiná osoba, která si nasadila respirátor, označil žalobce za lživá a účelová a naprosto nepodložená. Dle žalovaného je to přitom za této situace žalobce, který musí vyvrátit fakt ztotožnění žalobce při dopravní kontrole, k čemuž ale nemůže postačovat smyšlený příběh o řízení jiné osoby a ponechání dokladů žalobce ve vozidle. K námitce zneužití správní úvahy, kterou žalobce shledává v uvedení toho, že„policisté ještě na místě dopravní nehody provedli fotodokumentaci, na které je zachycen odvolatel [žalobce] a předmětné vozidlo“, žalovaný uvedl, že se jedná o popis úkonů na místě dopravní nehody. Pořízení fotografií změřeného vozidla a osádky na místě kontroly dle žalovaného ještě stále není běžnou součástí všech zadokumentovaných přestupků a žalovaný tímto konstatováním toliko zdůraznil důkazní hodnotu takto zpracovaných podkladů. Dále žalovaný připustil, že přestože se nezdráhá konstatování, že je na fotografii zachycen žalobce, neboť tato skutečnost plyne z popisu fotografie a popisu na úředním záznamu policejní hlídky, jakož i z dalších podkladů, jednalo se pouze o popis snímku a žalovaný zde neprováděl ztotožnění žalobce, neboť snímek je bohužel skutečně špatné kvality díky odlesku na předním skle vozidla. Zároveň žalovaný nezná osobu žalobce, a tudíž jej nemohl sám z fotografie ztotožnit.

17. Žalovaný dále odmítl námitku, dle které zatížil řízení zásadní vadou spočívající v neprovedení důkazů. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se s požadovanými důkazy řádně vypořádal. Žalovaný rovněž setrval na svém posouzení odvolacích námitek, které jsou dle něho účelové, což dovozuje z toho, že neexistuje jediný skutečně doložený důkaz, který by žalobcova tvrzení doložil. Dle žalovaného prokazování osob doklady od jiných osob rozhodně není běžné, nadto žalobcem citovaná část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně hovoří o dokladech odcizených. Žalobce přitom žádné odcizení dokladů nenamítal, uváděl naopak, že se jeho doklady náhodou vyskytovaly v předmětném vozidle, zatímco on hrál videohry se svou kamarádkou.

18. Námitku reflexe při měření rychlosti žalovaný rovněž odmítá, přičemž daná námitka byla detailně vypořádána v odvolání (žalovaný měl na mysli zřejmě napadené rozhodnutí – pozn. krajského soudu), a to včetně odmítnutí vyhotovení znaleckého posudku. Dle žalovaného snímek z měření případnou reflexi zcela vylučuje. Rovněž nastavení dosahu radaru není v rozporu s pokyny uvedenými v návodu k obsluze, jelikož návod takové pokyny neobsahuje. Opírá–li se žalovaný (míněn žalobce – pozn. krajského soudu) o takováto tvrzení, je jeho povinností je doložit, přičemž žalovaný v dané souvislosti odkázal na rozsudek krajského soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 60 A 1/2021–22, který se zabýval obdobnou námitkou. Dle žalovaného je zřejmé, že se v prvé řadě jedná o měření ze stojícího stanoviště a není uvedeno, že je zakázáno, nýbrž toliko, že úsek by měl být rovný dle uvedených parametrů a není dovoleno měření na vnějším okraji zatáčky. Z podkladů je přitom dle žalovaného zřejmé, že k žádné z těchto skutečností při měření nedošlo. Žalovaný též dodal, že požadavek rovného úseku je logický vzhledem k optimální pozici radarové hlavy měřícího vozidla vůči vozidlu měřenému, který má mít 22°, tak jak je nastaven princip měření. Pohyb vozidel jedoucích na komunikaci v sousedních jízdních pruzích ve stejném směru je prakticky v rovnoběžném postavení trajektorií pohybu těchto vozidel, což zaručuje správné postavení radarové hlavy. Dle žalovaného lze přitom posoudit přibližný pohyb vozidla i z postavení kol na přední nápravě, které dle snímku měření potvrzuje rovný pohyb předmětného vozidla.

19. K námitce týkající se zániku ověření měřícího zařízení v souvislosti s výměnou pneumatik žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde byla shodná námitka již vypořádána. Žalovaný dodal, že i tato výměna pneumatik je ze strany žalobce pouhou domněnkou, jelikož nedisponuje žádným servisním protokolem o výměně pneumatik. Ověření měřícího zařízení žádnou informaci o pneumatikách při provádění ověření neobsahuje, výměnu pneumatik tedy nezakazuje a nespojuje s ní ani zánik platnosti ověření, jak žalobce tvrdí. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Podstatný obsah správního spisu

20. Z oznámení přestupku ze dne 17. 5. 2021 plyne, že tohoto dne oznámila dálniční oddělení Policie České republiky se sídlem v Chotovinách správnímu orgánu prvního stupně jednání, které vykazovalo znaky přestupku dle § 125 odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit žalobce tím, že porušil § 18 odst. 3 téhož zákona tím, že daného dne v 17:11 hodin jel jako řidič vozidla v okrese Tábor po dálnici D3, v úrovni 93. km ve směru jízdy od Prahy na České Budějovice, přičemž byla na daném místě vozidlu naměřena silničním rychloměrem Ramer 10C rychlost jízdy v hodnotě 155 km/h a po odečtu 3 % odchylky byla řidiči započítána rychlost 150 km/h, a to v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 130 km/h. Žalobce s přestupkem na místě dle oznámení přestupku nesouhlasil. Dle připojeného úředního záznamu ze dne 17. 5. 2022 byl s vozidlem žalobce mezi měřením rychlosti a následným zastavením udržen po celou dobu vizuální kontakt. Žalobce se na místě k přestupku nevyjádřil a odmítl podepsat oznámení přestupku. Do správního spisu byl dále založen záznam o přestupku, obsahující fotografický výstup z policejního radaru, včetně registrační značky a naměřené rychlosti. Též je připojeno CD s fotodokumentací pořízenou po zastavení vozidla žalobce.

21. Ve správním spisu je dále založen ověřovací list ze dne 13. 1. 2021, č. 009/21, dle něhož byl rychloměr Ramer 10c výrobního čísla 17/0342, jako stanovené měřidlo ověřen a splňuje požadavky stanovené opatřením obecné povahy číslo 0111–OOP–C005–09 a lze je používat k měření rychlosti.

22. Dne 20. 5. 2021 byl vydán správním orgánem prvního stupně pod č. j. MS/10087/2021 příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku uvedeného pod bodem 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Proti uvedenému příkazu podal žalobce dne 7. 6. 2021 odpor, kterým byl příkaz dle § 150 odst. 3 správního řádu zrušen, a v řízení se pokračovalo.

23. Správní orgán předvolal žalobce k ústnímu jednání na den 22. 9. 2021 ve 13:00 hodin, na které se však žalobce ani jeho zmocněnec bez řádné omluvy nedostavili. Správní orgán prvního stupně tedy provedl ústní projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce. Protokol z ústního jednání je součástí správního spisu. Výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí byla zmocněnci žalobce doručena dne 30. 9. 2021. Až do vydání rozhodnutí správní orgán neobdržel žádné vyjádření k podkladům.

24. Dne 7. 10. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí popsané pod bodem 1 odůvodnění tohoto rozsudku. K odvolání žalobce rozhodl žalovaný způsobem uvedeným pod bodem 2 tohoto odůvodnění.

IV. Průběh jednání před soudem

25. Dne 24. 8. 2022 proběhlo v této věci ústní jednání, k němuž se žalobce ani jeho právní zástupce bez omluvy nedostavili, ačkoli to byl právě žalobce, který žádal nařídit jednání za účelem provedení důkazu návodem k obsluze měřícího zařízení (viz bod 29 žaloby). Žalovaný během jednání setrval na svých závěrech a stanoviscích uplatnění v průběhu řízení. Krajský soud provedl důkaz konkrétními kapitolami návodu k obsluze měřícího zařízení Ramer 10C, jež je přílohou č. 3 správního spisu a dále zadáním souřadnic GPS dle záznamu o přestupku do GPS navigace na webových stránkách www.google.com/maps.

V. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

27. Žaloba není důvodná.

28. Krajský soud předesílá, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobcem vznesené námitky uplatňuje jeho zástupce typizovaně, v mnoha jiných obdobných případech, přestože tyto námitky byly již judikaturou správních soudů opakovaně vyvráceny. Za takovéto situace přitom není vadou, jsou–li tyto stereotypně uplatňované námitky zodpovězeny toliko stručně, a to s odkazem na judikaturu, která se s odpovídající argumentací s námitkami dostatečně vypořádala (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 As 430/2019 – 41, bod 17 odůvodnění, či ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 As 187/2018 – 30, bod 28 odůvodnění). Z uvedených důvodů budou některé z námitek žalobce v této věci vzhledem k principu hospodárnosti řízení vypořádány právě uvedeným způsobem.

29. Žalobce svým prvním žalobním bodem předně rozporoval dostatečné prokázání subjektu přestupku. S uvedenou námitkou se krajský soud neztotožnil, neboť ze spisové dokumentace jednoznačně plyne, že řidičem vozidla, jemuž bylo překročení nejvyšší povolené rychlosti naměřeno, byl právě žalobce. Žalobce shledává nedostatečným, že ve věci subjektu přestupku vycházely správní orgány toliko z úředního záznamu, a to nadto za situace, kdy žalobce konkrétně tvrdil, kde se měl v inkriminované době nacházet a k dané skutečnosti navrhoval provedení důkazů. K této námitce krajský soud uvádí, že způsob identifikace žalobce coby pachatele přestupku považuje vzhledem k okolnostem případu za dostatečný. Přestože žalobce v rámci správního řízení argumentoval verzí, dle které vozidlo neřídil, a pouze byly policejní hlídce předloženy jeho doklady, které zanechal ve vozidle, nepůsobí uvedený konstrukt žalobce přesvědčivě a to hned z několika níže konkretizovaných důvodů.

30. Verze předestřená žalobcem nepůsobí s přihlédnutím k celkovému kontextu projednávané věci věrohodně již s ohledem na žalobcovo vystupování v rámci správního řízení. Žalobce ani jeho zmocněnec se přes řádné předvolání ze dne 12. 8. 2021 nedostavili k jednání před správním orgánem prvního stupně. Následně i přes pořízení kopie spisového materiálu se k věci žalobce nijak nevyjádřil. Po vydání prvostupňového rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, pročež byl správním orgánem prvního stupně vyzván k odstranění vad podání (doručeném dne 26. 11. 2021), a to do 5 dnů od doručení. K doplnění odvolání přitom došlo až dne 26. 12. 2021, přičemž žalobce až v dané fázi správního řízení uvedl, že mu„není zřejmé, jak je možné, že je v oznámení přestupku obsažen odkaz na jeho osobní doklady“. Dále odvolatel uvedl, že si „celou situaci vysvětluje tak, že rozhodného dne zůstal doma na adrese svého trvalého pobytu, neboť měl doma návštěvu, paní M.Š., se kterou hráli hry na PlayStationu; jeho manželka mu však sdělila, že si půjčuje auto a jede za kamarádkou. Odvolatel byl po celý den doma. Odvolatel mínil, že manželka jela ve vozidle sama.Jeví se však, že jela s nějakým mužem, který se prokázal doklady odvolatele. Je pravdou, že odvolatel ponechává své doklady ve vozidle, v jednom obalu s doklady od vozidla“.

31. Krajský soud upozorňuje na krajní nevěrohodnost verze žalobce, a to již pro samotnou skutečnost, že svou verzi správním orgánům nepředestřel v podaném odporu proti vydanému příkazu (dne 7. 6. 2021), na konaném ústním jednání (dne 22. 9. 2021), na které byl řádně předvolán, jakož ani následně při možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Namísto toho svou verzi prezentoval teprve v rámci doplnění svého blanketního odvolání, a to dne 26. 12. 2021, které nadto bylo učiněno značnou dobu po uplynutí lhůty pro odstranění vad podání, stanovené správním orgánem prvního stupně (lhůta marně uplynula dne 1. 12. 2021).

32. Krajský soud konstatuje, že po obdržení příkazu k úhradě pokuty za přestupek, kterého se osoba ve skutečnosti nedopustila, je naprosto přirozenou reakcí člověka uplatnit takovou skutečnost, a to neprodleně po takovémto zjištění. Žalobce přitom svou verzi uplatnil až téměř po půl roce od zjištění, že byl shledán vinným z přestupku. V dané souvislosti lze uvést, že ke zcela shodným závěrům dochází opakovaně i judikatura Nejvyššího správního soudu. Může být poukázáno např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 4 As 216/2016 – 34, bod 27 odůvodnění; či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 As 27/2013 – 49, bod 16 odůvodnění, dle nichž„může o nevěrohodnosti výpovědi obviněného přitom svědčit zejména fakt, že svou verzi událostí neuplatňuje od samého počátku“.Obdobné závěry jsou přitom již ustáleny, když Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, že„[j]akkoliv tedy lze stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že od samého počátku uvádí, že se předmětného jednání nedopustila, skutečnost, že hovor vedla její matka, se prvně objevuje až v podaném odporu, ačkoliv mohla být namítána dříve, tedy již při silniční kontrole, a co víc – uplatnit tuto verzi příběhu již v tento okamžik se jeví být i naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně ví, že se přestupku nedopustil a že telefon nedržel on, ale někdo jiný na palubě vozu“.Shora uvedené závěry jsou plně uplatnitelné i v této věci a krajský soud neshledal důvod, pro který by se měl od dané judikaturní linie odklonit.

33. Dalším nesporným důvodem svědčícím o nepřesvědčivosti verze žalobce je její absurdní konstrukce. Dle této verze by muselo dojít nejen k ponechání dokladů žalobce ve vozidle a k ničím vysvětlenému chování jeho manželky, která ač žalobci sdělila, že jede za kamarádkou, se ve vozidle dle žalobcova konstruktu následně měla nacházet„s nějakým mužem“, který se následně policistům legitimoval doklady žalobce. Již tato část verze uvedené žalobcem je dle krajského soudu krajně nepravděpodobná. Ještě méně pravděpodobnou je však její druhá část, dle níž by uvedený muž odmítl vyřešit přestupek na místě a namísto toho chtěl věc řešit v rámci správního řízení, přestože by si musel být vědom, že o uvedené skutečnosti bude žalobce vyrozuměn. Účelovost této verze je navíc umocněna schopností žalobce zcela konkrétně si vybavit, že právě v čase spáchání přestupku (před více než 6 měsíci) hrál videohry na PlayStationu s paní M.Š. Krajský soud uvedenou verzi žalobce považuje za uměle vykonstruovanou, vedenou toliko snahou za každou cenu sporovat ztotožnění subjektu přestupku.

34. Lze se vyjádřit toliko k tvrzení žalobce, dle kterého je naprosto běžnou situací, že se podezřelé osoby vydávají s odcizenými doklady za jiné osoby, což žalobce dokládá citací z rozsudku Krajského soudu v Brně. Zdejší krajský soud se s uvedeným paušálním tvrzením neztotožňuje a naopak považuje takové situace za neobvyklé. Za běžné naopak považuje mít své doklady při sobě (již vzhledem k nutnosti na případnou výzvu příslušné osoby prokázat svou totožnost – lze přitom doplnit, že dle § 2 odst. 1 zákona č. 269/2021 Sb., o občanských průkazech, je občanský průkaz veřejnou listinou, kterou osoba prokazuje svou totožnost a skutečnosti v ní uvedené), a proto jsou možnosti prokazování se cizími doklady značně omezeny toliko na případy odcizených dokladů (o čemž hovořil Krajský soud v Brně v žalobcem citovaném rozsudku ze dne 25. 11. 2014, č. j. 29 A 63/2013 – 51, v bodu 22 odůvodnění) či situace, kdy jsou doklady jiné osobě přenechány. Na daném místě lze učinit důraz na skutečnost, že dle citovaného zákona o občanských průkazech (resp. i dle předchozího zákona o občanských průkazech, který byl účinný v době spáchání přestupku – tj. zákon č. 328/1999 Sb.), je každý povinen občanský průkaz chránit před zneužitím, popř. jeho zneužití či ztrátu neprodleně ohlásit. Obdobná povinnost pak platí i v případě průkazů řidičských. Doplnit lze též, že neprodlené neohlášení zneužití občanského průkazu představuje přestupkové jednání a pakliže tak žalobce neučinil (bylo–li by jeho tvrzení založeno na pravdě – viz níže), je otázkou, zda jeho (omisivní) jednání nenaplňovalo znaky přestupku na úseku občanských průkazů [srov. § 16a odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 1. 8. 2021].

35. Žalobce se dle krajského soudu nemůže své odpovědnosti za přestupek zprostit pouze na základě taktoprima vistanevěrohodné konstrukce, o čemž svědčí též závěry judikatury správních soudů. Lze poukázat na závěry Krajského soudu v Ostravě, který shledal za účelovou obdobnou žalobní námitku, dle které žalobce nebyl řidičem, který vozidlo v době měření řídil, nýbrž toliko ponechal ve voze své doklady. (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2014, č. j. 58 A 15/2011 – 133). Dané závěry Krajského soudu v Ostravě přitom následně obstály i v rámci řízení o kasační stížnosti, ve které stěžovatel uváděl, že„ve vozidle občas ponechává své osobní doklady“. Nejvyšší správní soud v rámci hodnocení souhrnných žalobcových tvrzení včetně ponechání dokladů ve vozidle konstatoval, že působí nevěrohodným dojmem, a proto kasační stížnost zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 As 167/2014 – 20). Lze přitom pro úplnost dodat, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1050/15, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k uvedeným judikaturním závěrům lze učinit dílčí závěr o zásadní nevěrohodnosti žalobcem uvedených tvrzení.

36. Namítal–li žalobce, že nemohl být ztotožněn vzhledem ke špatné kvalitě fotografie, pořízené po zastavení vozidla policisty na místě činu, uvádí krajský soud, že provedení fotodokumentace pro prokázání subjektu, coby dílčího znaku skutkové podstaty dopravního přestupku, není obecně vyžadováno. O uvedeném svědčí například závěry vyšších soudů, dle nichž oznámení o dopravním přestupku, záznam o přestupku, úřední záznamy zasahujících policistů, fotografický záznam o přestupku, ověřovací list měřícího zařízení a o údaj z registru řidičů představují dostatečné důkazní prostředky pro objasnění skutkového stavu věci a vyvození odpovědnosti za přestupek (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1050/15 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35).

37. Namítá–li žalobce, že hlídkou strážníků nemohl být identifikován z toho důvodu, že v době spáchání přestupku bylo v účinnosti vládní nařízení, dle něhož platila povinnost nošení respirátorů při styku na vzdálenost kratší než 1,5 metru, není ani tato námitka způsobilá zbavit žalobce odpovědnosti za přestupek. Krajský soud nijak nezpochybňuje, že v době spáchání přestupku bylo v účinnosti mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které zakládalo povinnost nosit ve vymezených případech ochranu dýchacích cest. Ani přes takto stanovenou povinnost však nelze bez dalšího vycházet z toho, že pachatel přestupku měl v rámci kontroly nasazený respirátor, resp. že jeho totožnost nebyla ověřena zákonným způsobem. Žalobce uvedl, že pořízená fotografie vzhledem k nízké kvalitě a velké vzdálenosti neumožňovala učinit si úsudek o identitě pachatele (což nově ve vyjádření v žalobě připustil též žalovaný). Krajský soud přitom uvádí, že z dané fotografie si nelze učinit úsudek ani o skutečnosti, zda měl řidič vozidla nasazený respirátor, popř. jiný ochranný prostředek dýchacích cest (na rozdíl od spolujezdkyně, která ochranu dýchacích cest nasazenou zcela jednoznačně neměla). Toliko s odkazem na v dané době platné mimořádné opatření účinně znemožnit prokázání subjektu coby jednoho ze znaků skutkové podstaty přestupku nelze. Je třeba podotknout, že daný úsudek si činí předně zasahující policisté, u kterých nelze očekávat, že by do oznámení o přestupku uvedli nacionále osoby, u níž by předtím neučinili identifikaci při současném porovnání její podoby s fotografií obsaženou na dokladu totožnosti. Po obecné zkušenosti s obdobím pandemie nákazy SARS–CoV–2, je přitom všeobecně známo, že v pochybnostech o totožnosti kontrolované osoby byly příslušné subjekty v odůvodněných případech oprávněny osoby vyzvat k sejmutí ochranného prostředku dýchacích cest podle bodu 1, po dobu nezbytně nutnou k prokázání totožnosti. Je přitom notorietou, že k takovému postupu docházelo při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, při ústních zkouškách na středních či vysokých školách či právě při policejních kontrolách. Vzhledem k spekulativní povaze předmětné námitky žalobce nepovažuje krajský soud za nutné se jí zabývat více nad rámec shora řečeného.

38. Rovněž ani námitku, dle které žalovaný zkreslil závěry judikatury Nejvyššího správního soudu v neprospěch žalobce, neshledává krajský soud důvodnou, neboť žalovaným citované závěry na straně 4 napadeného rozhodnutí jsou přímo obsaženy v předmětných rozsudcích. Naopak žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 231/2017 – 49, se nevztahoval k otázce prokazování subjektu, nýbrž k situaci, kdy bylo úředním záznamem prokazováno, že vozidlo stěžovatele bylo zaparkováno v úseku, kde je parkování zpoplatněno, a že zde parkovalo v době, kdy je parkování zpoplatněno. Zároveň byl dle odůvodnění tohoto judikátu úřední záznam značně nesrozumitelný, což však nelze konstatovat o nyní projednávaném případu. Zde byly naopak vyhotoveny zcela srozumitelné úřední záznamy, ze kterých se podává jméno a příjmení, datum narození, bydliště a čísla řidičského i občanského průkazu žalobce i všechny další skutečnosti relevantní pro předmětný přestupek.

39. Žalobce též namítal flagrantní zneužití správní úvahy, a to v souvislosti se zjištěními učiněnými z nekvalitní fotografie. Na tomto místě krajský soud připomíná, že v případě správního uvážení zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze (a následnému rozhodnutí). Dle judikatury správních soudů se správní uvážení„uplatní tehdy, pokud s existencí určitého skutkového stavu není v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou“(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 80/2012 – 49, ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002–42, č. 906/2006 Sb. NSS, či nejnověji rozsudek krajského soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 63 A 7/2022 – 26). Je proto zřejmé, že otázka zjištění žalovaného učiněných z fotografie není otázkou správního uvážení (není zde možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou), nýbrž toliko hodnocení důkazů. V daném případě (jak plyne z odůvodnění tohoto rozsudku) se však jednalo o důkaz, jehož provedení nebylo ke shledání viny žalobce za předmětný přestupek vyžadováno.

40. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, dle které žalovaný neprovedl jím navržené důkazy, kterými chtěl objasnit své tvrzení o tom, že vozidlo neřídil, přičemž žalobci následně paradoxně vytkl nepodloženost jím uváděných tvrzení. Žalobce v daném postupu spatřuje závažnou vadu spočívající v neprovedení důkazů. Je třeba uvést, že správní orgány nejsou povinny provádět všechny účastníky navržené důkazy, což plyne z § 52 správního řádu. K uvedenému ustanovení judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 – 48, že„správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování“.Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (na straně 5) k důkazním návrhům konstatoval, že tvrzení navrhovatele, která chtěl svými navrženými důkazy prokazovat, se jeví být účelovými. Potud krajský soud s žalovaným v plné míře souhlasí. Pokud jde o žalovaným opakovaně zdůrazňovanou nepodloženost, v dané otázce lze připustit, že dané označení užité žalovaným nebylo zcela vhodné, neboť nelze na straně jedné odmítat důkazní návrhy, které účastník řízení navrhuje k prokázání jím uváděného tvrzení, a na straně druhé tvrzení odmítat pro jeho nepodloženost. Co je však pro posouzení věci zásadní, je ta skutečnost, že žalovaný opětovně označil navrhované důkazy za nadbytečné, což odůvodnil tím, že doklady, které byly v dané věci nashromážděny, dostatečně prokazují, že pachatelem přestupku byl právě žalobce. S uvedeným závěrem žalovaného se krajský soud plně ztotožňuje. Současně doplňuje, že vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil daná tvrzení a důkazní návrhy až v rámci svého (opožděného) doplnění odvolání, ačkoli tak mohl učinit již při podání odporu, v rámci ústního jednání před správním orgánem prvního stupně, či při vyjádření k podkladům před vydáním prvostupňového rozhodnutí, lze v postupu žalobce jednoznačně spatřovat pouhou obstrukční praktiku. Též je v souvislosti s neprovedením navrhovaných důkazů namístě opětovně odkázat na již shora citované judikaturní závěry k otázce dostatečnosti důkazních prostředků k shledání viny u pachatele přestupku. Z daného důvodu je nadbytečné zabývat se i otázkou, zda pořízená fotografie umožňovala identifikaci žalobce, neboť pořízení dané fotografie není pro uplatnění odpovědnosti za přestupkové jednání vůbec vyžadováno.

41. Další sadou žalobních námitek žalobce rozporoval správnost měření, přičemž namítal nedodržení návodu k obsluze spočívající v nesprávném nastavení rychloměru, měření v zatáčce, a vznik reflexe při měření rychlosti z důvodu měření v blízkosti kovových svodidel. Též namítal zánik platnosti ověření (kalibrace) měřiče rychlosti a neprokázání absolvování odborné přípravy ze strany oprávněné úřední osoby. Žalobce dále navrhl provést důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení za účelem prokázání nesprávnosti tvrzení žalovaného, dle něhož rychloměr anuluje měření vždy, když není dodržen návod k obsluze.

42. K posledně uvedené námitce krajský soud předně uvádí, že není pravdou, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí uváděl, že se rychloměr anuluje vždy, když není dodržen návod k obsluze. Žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č.j. 6 As 40/2017 – 32 uvedl, že za situace, kdy byla zaměřená rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána (a měření nebylo anulováno), lze dovodit, že je možné měření považovat za správné a souladné s návodem k obsluze. Citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu přitom vychází z obsahu návodu k obsluze měřícího zařízení (str. 19), jímž byl při jednání krajského soudu proveden důkaz, ze kterého se podává, že k anulování výsledků měření dochází automaticky tehdy, pokud se v rámci ověření průběhu signálu po změření rychlosti hodnota kmitočtu liší od průměrné hodnoty o více než stanovenou chybu měření. Není tudíž pravdou, že by k anulování výsledků měření došlo automaticky při nedodržení návodu k obsluze, to ale žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, jak nesprávně tvrdí žalobce.

43. Jde–li o žalobní námitku vzniku reflexe při měření rychlosti z důvodu měření v blízkosti kovových svodidel, krajský soud uvádí, že předmětná námitka byla žalovaným vypořádána na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Krajský soud konkrétně zvláště odkazuje na pasáž obsaženou na straně 6: „[Žalovaný] po posouzení výstupu z měření rychlosti, tedy záznamu o přestupku s fotografií měření včetně zobrazeného radarového svazku musí případnou reflexi zcela vyloučit. V prvé řadě je ze snímku zřejmé, že se mezi vozidlem s radarovým měřičem a měřeným vozidlem nenacházejí žádné překážky. Z fotografie z měření, se dále podává, že bylo měřeno v automatizovaném režimu, intenzita radaru byla nastavena na 30 m, záznam byl pořízen za přiblížení 40 mm, rychlost vozidla byla měřena na odjezdu, měřicí vozidlo se nacházelo vpravo od měřeného vozidla, v předpokládaném místě radarového svazku v levé části snímku se nachází zadní část měřeného vozidla.[…] Z uvedených důvodů odvolací orgán konstatuje, že výsledek měření není stižen žádnou zjevnou vadou a není zde důvodných pochybností o průběhu měření rychlosti vozidla řízeného odvolatelem. Měřený automobil je zjevně největším objektem na snímku. Ke vzniku rušivé reflexe dochází zpravidla při zasažení většího objektu; její vznik lze sice připustit i při zasažení objektů v blízkosti provedeného měření, ovšem pouze za situace, kdy se tyto nacházejí na exponovaném místě. Nic takového se však z pořízeného snímku nepodává, žádné nežádoucí odrazové plochy na něm nejsou zachyceny. Lze rovněž důvodně předpokládat, že by obrazovka měřicího přístroje indikovala chybové hlášení a měření by se pravděpodobně vůbec neuskutečnilo. […]. Odvolací orgán má za prokázané, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze a vylučuje vznik reflexe.“ 44. Krajský soud přezkoumal výstupy z radarového zařízení, přičemž se ztotožnil se závěry žalovaného. Žalobce v žalobě neuvedl cokoli jiného svědčícího o nesprávnosti nastavení dosahu měření než svou noticku, že byl–li radar nastaven na 30 metrů, znamená to nesprávnost nastavení. Lze naopak mít za prokázané, že nastavení na 30 metrů bylo v tomto případě zcela správné, což bylo osvědčeno návodem k obsluze (str. 127), jímž byl během ústního jednání před soudem proveden důkaz. Návod k obsluze výslovně uvádí, že v místech se svodidly je vhodné nastavit citlivost na 30 metrů (oproti jinak běžně užívaným 60 metrům), čímž je eliminována možnost chyby reflexe. Na místě věnovaném otázce předcházení rizika lomu paprsku pak návod informuje, že dosah 30 metrů má být volen, pokud je menší dosah nedostatečný a to např. v případě zhoršených klimatických podmínek (oproti běžným 20 metrům, které zpravidla pokryjí dva jízdní pruhy). Z výstupů měřícího zařízení je přitom zjevné, že měření rychlosti proběhlo za deště. Je tedy zcela zřejmé, že dosah byl nastaven zcela správně. Též svodidlo v tomto případě nemohlo vést ke vzniku reflexe, neboť v místě radarového svazku se dle výstupu z měřícího zařízení nacházela zadní část měřeného vozidla. Z uvedeného důvodu je i tato námitka žalobce lichá. Též je třeba odmítnout formulační výtky žalobce, kdy lze z kontextu napadeného rozhodnutí jednoznačně dovodit, že exponovaným místem žalovaný zjevně měl na mysli důležité místo (tj. místo vystavené pozornosti) na fotografii a nebylo zde hovořeno o nastavení expozice při fotografování. Slovo „zasažení“ pak bezesporu nemusí znamenat toliko zasažení objektu ve válce, jak se žalobce snaží podsouvat.

45. V souvislosti s tvrzeným vznikem reflexe žalobce též namítal, že ze spisu nevyplývá, že by oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně absolvovala odbornou přípravu, ačkoli na daném závěru žalovaný vystavěl napadené rozhodnutí. K uvedenému krajský soud konstatuje, že na tomto tvrzení přezkoumávané rozhodnutí vystavěno nebylo. Je rovněž třeba upozornit, že žalovaný nehovořil o úřední osobě správního orgánu prvního stupně, nýbrž (na straně 6) toliko oprávněné úřední osobě odvolacího správního orgánu, tj. samotného žalovaného. Žalovaný konkrétně konstatoval, že„[o]právněná úřední osoba rozhodující o předmětném odvolání, je odborně vyškolena k posouzení snímku z měření rychlosti radarovými měřiči a jak již bylo uvedeno výše, je vznik namítané reflexe při měření rychlosti řízeného odvolatelem v době spáchání přestupku, zcela vyloučen. Proto je provedení navrhovaných důkazů zcela nadbytečné“.Uvedená žalobní námitka proto rovněž není důvodná. Směřoval–li však žalobce svou žalobní námitku na nesprávnost měření, krajský soud po přezkoumání správního spisu pro úplnost konstatuje, že jeho součástí je osvědčení způsobilosti obsluhy měřiče rychlosti Ramer 10C a POLCAM s archivací, která osvědčuje způsobilost měření rychlosti prap. M. Š., který dle výstupu měřícího zařízení dané zařízení při měření nastavoval.

46. Pokud jde o námitku měření v zatáčce, krajský soud uvádí, že z výstupu měřícího zařízení je naprosto evidentní, že se o měření v zatáčce nejednalo. O tom, zda bylo měření provedeno v zatáčce, jsou správní orgány dostatečně způsobilé si učinit úsudek z radarového výstupu. Krajský soud navíc v rámci ústního jednání provedl důkaz zadáním souřadnic GPS dle záznamu o přestupku do GPS navigace na webových stránkách www.google.com/maps a zjistil, že jde o úsek se zcela nepatrným zakřivením. Krajský soud má proto za prokázané, že nešlo o měření v zatáčce. Navíc, i pokud by se o měření v zatáčce jednalo, pak takový úsek není z měření vyloučen, jak plyne ze str. 12 návodu k obsluze měřícího zařízení, jímž byl krajským soudem při ústním jednání rovněž proveden důkaz. Nejvyšší správní soud přitom považuje námitku měření v zatáčce za stereotypně uplatňované typizované tvrzení, jehož účelem je snaha zpochybnit správnost měření (viz například rozsudky ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 As 430/2019 – 41, ze dne 11. 5. 2021, č. j. 3 As 92/2019–41, ze dne 31. 10. 2018, č. j. 4 As 270/2018 – 41, a ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 As 161/2019 – 28). Dle Nejvyššího správního soudu přitom již sama skutečnost, že uvedené námitky začal stěžovatel uplatňovat až následně, implikuje jejich účelovost (srov. již citovaný rozsudek ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 As 430/2019 – 41, bod 22 a tam citovanou judikaturu). Uvedené ve svém souhrnu svědčí o účelovosti námitky žalobce, kterou tak musí krajský soud rovněž odmítnout.

47. Konečně ani námitku zániku ověření v důsledku výměny pneumatik nelze shledat za důvodnou. Přestože v projednávaném případě byl měřícímu zařízení vydán ověřovací list (č. 009/21) dne 13. 1. 2021, a lze proto zřejmě usuzovat na přezutí měřícího vozidla na zimní pneumatiky, pro platnost ověření je případná výměna pneumatik zcela irelevantní. Daný závěr byl dovozen judikaturou Nejvyššího správního soudu, kdy lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017 – 40, body 11 – 17, a zde citovanou judikaturu. Dle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 262/2000 Sb.„[d]oba platnosti ověření stanoveného měřidla stanovená zvláštním právním předpisem se počítá od začátku kalendářního roku následujícího po roce, v němž bylo ověření stanoveného měřidla provedeno. U stanovených měřidel a certifikovaných referenčních materiálů, pro něž se vystavuje ověřovací list nebo certifikát, se doba platnosti počítá ode dne vydání ověřovacího listu nebo certifikátu“.Dovodit jej však lze i z obsahu návodu k obsluze měřícího zařízení, jímž byl při jednání krajského soudu proveden důkaz (str. 127), ze kterého se podává, že v případě výměny pneumatik je povinná kontrola změny tlaku vzduchu kol, změny hmotnosti vozidla a stavu pneumatik. Návod přitom neuvádí, že by výměna pneumatik znamenala zánik ověření měřícího zařízení. Vzhledem k uvedenému nemohla mít ani předpokládaná výměna pneumatik vliv na platnost ověření, které bylo prokázáno citovaným ověřovacím listem, který je veřejnou listinou, jejíž platnost je presumována.

VI. Závěr a náklady řízení

48. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.